Tahle kapitola je výborná. No každopádně, je to jedna z těch, které mi utkvěly v paměti. Na začátku je tu Harryho a snapeův vztah už zse skoro idlyický. Vždyť oni žertují? "Stejně myslím, že jen hledáte výmluvy, proč se mě pokoušet uřknout.“ :)
A logika této povídky říká, že po takové idylce musí hned přijít něco , co jim to zkazí. Myslím, že tahle scéna je hodně důležitá a charakteristická pro Harryho sebeuvědomění. To, jak lpí na tom, aby se mu "to" nelíbilo. Já má z toho pořád dojem, že nějak podvědomě vnímá, že pokud se mu "to" líbit bude, poddá se vlastně manipulaci, která se tu s ním děje.
A ještě se mi líbilo, jak Snape napřed Harrymu vymlouvá jeho náhled a pak v jednu chvíli přijme jeho argumenetaci (tu, jak mu sdělí, že může být přece maximálně bisexuál) - já se domnívám, že je to proto, že mu nedokáže víc vymlouvat, že je v podřízené pozici, protože je to samozřejmě pravda.
Nakonec mu ale postupně vnuká svůj náhled - vidět výhodu ve své přestírané slabosti. A Harryho ho postupně příjímá...
Děkuji za novou kapitolu.