Invictus: Neporažený - Kapitola 1

28.07.2012 20:32

Tak uff. První kapitola k Invictus: Neporažený. Název pochází z jedné básně, která se i v čj jmenuje Invictus, překlad názvu jsem si bez dovolení půjčila od stejnojmeného filmu. Děkuji autorce, za tuto skvělou fikci a za povolení k překladu. Dále děkuji assez za navadení na příběh a také Katharině Colt za beta-read.

@@@

Kapitola 1

Není slunce bez stínu a je nezbytné poznat noc.

„Temný pán má Pottera!“

Skoro polovinu svého života prožil Severus Snape ve strachu před těmito slovy. Začalo to s otcem, kdy Severus udělal vše, co bylo v jeho silách, aby se ujistil, že tato slova neuslyší, přestože ho vůbec nezajímali Potterovi, jen ona. I to nejlepší, co zvládl udělat, jednoduše nestačilo, a když o nich uslyšel novinky, jak se šeptem šíří po Obrtlé ulici, neopravitelně se roztříštil. Nemohl nic dělat, jen následovat Albusovu radu a ujistit se, že její oběť nepřijde nazmar. Nebyl to jednoduchý úkol, převážně proto, že ten spratek se zdál být rozhodnutý dokončit práci za Temného pána.

Když kluk opustil domov, kde ho Lilyina ochrana držela v bezpečí, Severus věděl, že je pouze otázkou času, než se ta slova stanou skutečností. Byl si tak jistý, že Temný pán nakonec Pottera zajme, že teď, když zíral na supícího Amycuse Carrowa na svém prahu, necítil tu samou zkázu, která se jím převalila noc, kdy zemřela Lily. Ten okamžik ho nenaplnil bolestí a hrůzou, která by ho budila v noci, nechávajíc povlečení mokré od potu. Namísto toho pocítil jen úlevu, že konečně nastal konec a on už na něj nemusí dále nečinně čekat.

Změnil ten prchavý pocit úlevy do úsměvu a řekl: „Výborně. Kde je ten spratek?“

„U Malfoyových,“ odpověděl Amycus, slepý obdiv k Malfoyovým se mu třpytil v očích.

Severus se postavil. „Připojím se k Temnému pánovi v tento okamžik vítězství. Očekávám od vás a vaší sestry, že na dnešní večer připravíte ve Velké síni oslavu.“

Amycusova hlava sebou trhla nahoru a dolu jako loutka. „Samozřejmě, budeme oslavovat!“ Zmizel, dveře se za ním s prásknutím zavřely.

Severus se vyhýbal Albusovým očím a oblékl si cestovní plášť. Jako neustálý pesimista necítil ani uspokojení ze škodolibé radosti, že měl pravdu, tohle nebyla věc, ze které by mohl mít radost – nehledě na to, jak moc tu pravdu měl.

„Severusi,“ řekl Albus napjatým hlasem, „musíš mu pomoct.“

Na chvíli Severus zvažoval, že odmítne, když se starý vztek probublával k povrchu. Typické. Nebylo mu dovoleno znát celý plán, ale očekávalo se od něj, že posbírá kousky, když se chabě sestavený plán rozsypal. Nevaroval před tímhle? Neříkal, že tři děti, které ještě ani nedostudovaly Bradavice, nejsou pro Temného pána a jeho oddané následovníky žádným soupeřem?

Dovolil svému pocitu marnosti prosáknout do hlasu, když se zeptal: „Pomoct mu zemřít?“ a vrhnul na Albuse letmý pohled.

„Na to je příliš brzy,“ řekl Albus, jeho světle modré oči se pevně zafixovaly na Severuse. „Stále je zde mnoho věcí, které musí udělat. Vezmi si moji hůlku.“

Mnoho věcí musel Potter udělat, ale nikdy je neudělá. Mnoho věcí bylo od Severuse očekáváno navzdory skutečnosti, že mu nikdy v životě; nikdy ho nepovažovali za víc než přítěž, objekt, který zatížili při nejbližší vhodné příležitosti. Nicméně nemělo smysl omílat minulost. Stejně neměl čas. Krátce přikývl a pospíchal ze dveří. Při boji byly dvě hůlky lepší než jedna, a ačkoliv se zdráhal bojovat s jinou hůlkou, Albusova hůlka mu dodávala značnou sílu.

Protože většina studentů byla na Velikonočních prázdninách, Severus se neobtěžoval jít chodbami, ale použil okno. Létání vyžadovalo značnou dávku energie a vědomého úsilí, ale potřeboval si pospíšit.

Zakouzlil na sebe utajovací kouzlo, připlížil se k Albusově hrobce a bez pohledu na Albusovo tělo prolomil ochrany a ukradl hůlku – tak rychle, jak jen dokázal bez zanechání stop. Ačkoliv nebyl důvod, proč by měla být Albusova hrobka střežena, přežil už dost dlouho, než aby riskoval, a přemístil se, až když byla hůlka bezpečně v jeho hábitu a on si mohl být jistý, že se nikdo nikdy nedozví, že má teď ve svém vlastnictví hůlky dvě.

I když mu trvalo pět minut, než odešel od Albusova hrobu a zamířil k bodu přímo před Malfoyovo panství, jeho zlepšené přemisťování muselo zůstat skryté, pokud by měl mít nějakou šanci utéct. Zatímco jej minuty skličovaly, nahmatal prsty různé lektvary ve svých kapsách, testoval a znovu testoval svou paměť, jak každý jednotlivý použít. Jak by se měl pokusit získat chlapce zpod nosu Temného pána? Jak by si měl probojovat cestu skrz Malfoyovy ochrany? Jak by měl najít místo, kam uklidit kluka do bezpečí? On sám by nežil dlouho poté, co by se vzepřel Temnému pánovi. Znamení na jeho paži by se o to postaralo. Navzdory svým nejlepším pokusům zatím nepřišel na způsob, jak jej odstranit, a nikdy se nebude schopen schovat, dokud ho Znamení zla spoutávalo.

Smrt ho neděsila. Děsilo ho, že smrt selže.

Příliš dlouho stál schovaný na trávníku, vytvářel a vyřazoval plány, nenáviděl sám sebe, Albuse, Temného pána, ale nejvíc ze všech nenáviděl toho pitomého, idiotského spratka za to, že je tak naprosto k ničemu. Konečně si spočítal, že uběhlo už dost času a dost zmatku zavládlo na panství, aby ho nechali vstoupit, a přijali jej bez otázek na jeho příchod.

Změnil své rysy do výrazu, co by mohl naznačovat sebevědomé vítězství, procházel Malfoyovým majetkem a předstíral, že neví, kde přesně ochrany začínají.

Doufal, že byl jedním z prvních, kdo uslyšel tu novinu, ale přes trávník se pohybovalo vícero postavy a ještě více jich procházelo hlavními dveřmi.

Neměl žádný slušný plán pro útok.

Usmál se a pokýval Averymu, který mu jeho gesto vrátil.

Nemohl je porazit všechny.

Pozdravil Narcisu a vyměnil si s ní běžné společenské fráze, než vstoupil do pokoje, kde byl shromážděný dav v kruhu okolo středu jako supi kolem kořisti.

Neměl léčivé lektvary, aby napravil zranění.

Podíval se po pokoji, byly tam shromážděny tucty Smrtijedů a stále narůstal počet o příchozí a Temný pán stál vítězně obklopen svými nejupřímnějšími následovníky.

Nikdy by s Potterem neunikl.       

Ignoroval ty divné, mokře znějící zvuky, které byly pravděpodobně výkřiky, a vykračoval si přímo k Temnému pánovi.

„Můj pane.“ Sklonil se v požadované míře, dokonalým spojením obdivu, strachu a dychtivostí naplnil svůj hlas a tvář. Když se zvedl, vyměnil si s Luciusem kývnutí uznání, letmé pohledy s otcem Mulcibera a ignoroval Belatrix. Skutečnost, že Lucius a Belatrix stáli u Temného pána, a ne dole
spolu s klukem mohla jedině znamenat, že už na ně přišla řada.

Nikdy v životě by nebyl schopen ho vyléčit.

„Severusi.“ Tvář Temného pána se zkroutila do pohledu, který pravděpodobně měl znamenat úsměv. „Dobře, že ses k nám připojil. Tohle pro tebe musí být splněný sen.“

„O tomto jsem snil často, můj pane.“ Kdyby si každou noc uběhnutých sedmi let nebral svou speciální verzi Bezesného tonika, byla by to s největší pravděpodobností pravda. Při vědomí, že nikdy nebude schopen s Potterem uniknout, Severus změnil taktiku. „Ačkoliv váhám žádat takovou věc v okamžiku vašeho triumfu, cítím, že bych vás zklamal, jestliže nepoprosím o soukromé slyšení.“

Belatrix se zachechtala. „Máš v úmyslu prosit o život děťátka Pottera?“

Severus si jí nevšímal. Obrátil se k Temnému pánovi: „Nedávno jsem narazil na nějaké informace, které by se mohly prokázat pro vaše lordstvo užitečnými.“

Starší Mulciber nikdy neměl Severuse rád tolik jako jeho syn. „Není žádný důvod, proč to držet v soukromí,“ řekl, díval se z vrchu přes svůj nos, jak jen ten malý člověk dokázal. „My všichni jsme věrní služebníci Temného pána.“

Temný pán neřekl nic, jen se na Severuse díval s očekáváním a Severus věděl, že jeho šance na soukromou konverzaci byly velmi slabé. Zhluboka se nadechl a oznámil: „Mám důvod věřit, že Brumbál měl podezření, že Potterova smrt by mohla vašemu lordstvu ublížit.“

Belatrix si nahlas krátce odfrkla a vykřikla: „Báchorka!“

Neschopen se ovládnout, a protože věděl, že to Temného pána pobaví, odsekl: „Ticho, ty blbá děvko!“

Zafuněla, aby vrátila urážku, ale Pán zla, jehož nepřirozené oči neopouštěly Severusovy, zvedl ruku a přikázal: „Nech ho mluvit, Bello.“ A ona na něj vrhla své oči s přihlouplým úsměvem, z něhož se chtělo Severusovi zvracet.

Severus dále proplétal svůj příběh a pokračoval: „Jak jsem prohledával jeho stůl, použil jsem pár kouzel na odhalení písma, které bylo neúmyslně vtištěno pod pergamen. Našel jsem nějaký psaný text, jež jsem následně přepsal na svitek.“ Sáhl do svého hábitu a vytáhl jeden ze soukromé sbírky přehledu lektvarových dat, který obsahoval jen čísla. Podával to Temnému pánovi řka: „Je to šifra. Je založena na mudlovském kódovacím systému, v němž prvočísla, to jsou přirozená čísla, která jsou dělitelná jenom jedničkou a sebou samými - “

Jak Severus očekával, Pán zla ho nenechal domluvit. Jeho oči začaly ztrácet zájem už u slova ‚mudlovský‘ a nyní byl netrpělivý, aby se dozvěděl objev. „Co tam stojí?“

Severus dal najevo výraz zmatení a pokory. „Obávám se, že to přesně s jistotou nevím – je to vysoce složité.“

Belatrix si odfrkla a Severus si představoval, jak by ji uchopil za vlasy a mlátil jí do mramorové podlahy znovu a znovu, dokud by z její lebky cokoliv zůstávalo.

Místo aby uskutečnil tuto lahodnou představu, jednoduše prohlásil: „Je to odkaz na situaci s Deníkem.“ Luciusova tvář nejevila žádnou odezvu, ale Severus věděl, že připomínka nebyla vítaná, a jen doufal, že mu jeho přítel odpustí. Uráželo by to inteligenci Temného pána, kdyby předstíral, že neví o záležitosti s horcruxy, ale kdyby zase udal příliš mnoho informací, mohlo by to být chápáno jako hrozba, kterou je třeba okamžitě odstranit. Musel se projevit diskrétně a říct jen tolik, aby na to Pán zla přišel, aniž by dal nápovědu Luciusovi nebo Bellatrix. Byla sebevražda dát Temnému pánovi najevo, že ví o horcruxech, ale bylo to riziko, které musel podstoupit. Udržel se naživu až dosud a byl docela přesvědčený, že se prokázal jako dostatečně cenným, aby vydržel naživu ještě pár dalších týdnů. Obezřetně pronesl: „V té poznámce Brumbál spekuloval. Zdá se, že důvod, proč ten spratek byl schopný mluvit hadím jazykem a získal přístup do Komnaty, je ten, že vaše kouzlo bylo natolik silné, že prolomilo matčinu ochranu toho fracka a předalo mu nějaké vaše vlastnosti. Když jste si vzal jeho krev, posílil jste vazbu mezi vámi dvěma.“

Bohudíky Temný pán nebyl blbec a tak to bylo vše, co Severus musel říct, aby se červené oči nepatrně zúžily.

„Chápu,“ řekl. Otočil se k poskokům, kteří stále obklopovali Pottera, a rozkázal: „Pusťte ho.“ Dav se rozdělil a Potter, který se vznášel ve vzduchu, spadl na podlahu s nechutným prasknutím, jak se jeho lebka střetla s mramorem.

Definitivně nemá dostatek lektvarů, aby to vyléčilo všechna zranění. Stejně na tom nezáleželo. Ten kluk se stejně nikdy neobtěžoval nebo nepotřeboval použít tu část z husté substance, kterou měl mezi ušima.

„Mí věrní sluhové,“ pronesl Temný pán. „Myslím si, že by to byla škoda zbavit se nové hračky tak brzy poté, co jsme ji získali. Ještě pro ni najdeme mnoho využití. Jugsone, přiveď toho nejlepšího léčitele, jakého najdeš.“

„Zajisté, můj pane.“ Jugson se poklonil a pelášil pryč.

Jak Belatrix, tak Lucius měli ve tváři vypočítavý výraz, když hleděli na Severuse. Lucius se pokusí vyzvědět od něj informace při několika přátelských rozhovorech. Belatrix se bude nadále pokoušet ho zničit. Nikdy mu neuvěří, ale jemu to takhle vyhovovalo. Byla pro něj perfektním padouchem – příliš hloupá, než aby mu vážně ublížila, ale zarputilá a dostatečně důvěryhodná, že ho Temný pán považoval skoro zcela ‚pod dohledem‘, a tudíž s menší pravděpodobností na něj potřeboval další extra sledování.

Jeho hadí oči vyhledaly Severusovy, pak řekl: „Dnes v noci musí být v Bradavicích oslava. Všichni se to musí dozvědět.“

„Samozřejmě, můj pane,“ pohotově souhlasil Severus. „Již jsem vydal potřebné rozkazy. Pokud mám vaše svolení, rád bych ho předvedl před studenty jako důkaz vašeho vítězství a jako příklad.“ Nechal si přes tvář přeletět temný úsměv a dodal: „Jakmile bude uzdraven, může být mučen způsoby, které neublíží jeho tělu.“

„Svět se dozví o mém vítězství,“ řekl Temný pán a Severus pochyboval, že bude chlapci dovoleno být opět někdy někde poblíž Bradavic. Nezajímalo ho to, svoji primární povinnost měl ke škole. Přimět Temného pána, aby toho kluka zabil, bude výzva, teď, když si je Pán zla vědom horcruxu, ale byl si jistý, že dokáže na nějaký způsob přijít.

Lucius, vlezdoprdelka při každé příležitosti, se zeptal: „Mám pozvat na dnešní večer reportéry?“

„Ne,“ řekl Temný pán. „Jedině mí věrní si dnes v noci zaslouží být v mé přítomnosti. Ukážeme jim naši trofej zítra. Pošli ministerské úředníky a reportéry do Bradavic. Severus jim také mimo naše vítězství může ukázat, co provedl s hradem.“

Nejspíše chtěl Pán zla podrobně prověřit každého, koho nechá v blízkosti Pottera. Severusovi to nevadilo. Carrowovi nekontrolovatelně pobíhali po Bradavicích, což nemohlo skončit dobře. Potřeboval se vrátit a připravit na slavnost, stejně jako musel s Albusem připravit plán, jak přimět Temného pána, aby zabil Pottera.

Řekl: „Okamžitě na tom začnu pracovat.“ Patřičně se Temnému pánovi uklonil a ignoroval Luciuse s Belatrix, otočil se a odkráčel z místnosti.

~

Zavřel za sebou dveře od ředitelny, setřásl z ramen plášť, pak úmyslně pomalu nastavil ochrany pro soukromí. Bylo malicherné ignorovat Albuse a nutit ho, aby pokládal otázky, ale občas tato drobná vítězství vůle byla to jediné, co měl.

Albus nikdy nebyl tím, kdo by strpěl být ponechán v nevědomosti, zeptal se: „Co se stalo?“

„Řekl jsem Temnému pánovi o horcruxu.“

Albus se zhluboka předstíraně nadechl a Severus vyštěkl: „Myslíte si, že jsem měl na výběr? Váš mizerný zpackaný plán byl odsouzen k záhubě už od začátku.“ Odemkl skříňku s alkoholem a namíchal si whisky s ledem.

„Kde je Harry?“

Stále ti věří? Jak jsi ho přesvědčil? Mučil tě?

Nikdy nepřišla žádná podobná otázka a Severus nevěděl, proč se po tak dlouhé době obtěžuje být kvůli tomu permanentně naštvaný; jinak než silou zvyku. Zhluboka se napil ze skleničky, klesl do křesla a odpověděl: „To dítě je na panství a s největší pravděpodobností bylo nezvratně poškozeno. Stále mohu přesvědčit Temného pána-“

„Musíš se o něj postarat.“

Musíš. Pořád jen musíš. Otočil se na židli a podíval se na Albusův portrét, „Já musím zůstat v Bradavicích a Temný pán nikdy nedovolí toho kluka sem přivést – ne když na to čeká mnoho spojenců.“

Albus namítal: „Harry je náš primární zájem. Bez něj Voldemort nikdy nebude poražen. Bradavice bez tebe přežijí – Harry ne.“

Severus na něj podrážděně vyjel: „Potter nepřežije. O to tady jde. Nezáleží na tom, co mu udělají, pokud ta ruka, která zasadí poslední ránu,
bude patřit Temnému pánovi. Pán zla udělá vše, aby ho uzdravil, a já udělám vše, abych zajistil, že ho Temný pán zabije.“

Několik těžkých vteřin Albus neodpověděl, pak se potichu ozval: „Je tu šance, že Harry bude žít.“

To stačilo, aby to vyrazilo Severusovi řeč. Chvíli nedokázal dělat nic jiného, než jen sedět jako nejhloupější prvák. Zíral na Albusův portrét s prázdnou tváří. Neříkal Albus stále a znovu dokola, že Potter musí zemřít? Nedonutil ho Albus souhlasit s plánem z úcty k Lily, protože nebyla žádná naděje na víru, že by to Potter mohl přežít? Lež na lež! Nevěděl, jaký z jeho pánů je horší – Temný pán alespoň nikdy nepředstíral, že je něco jiného než manipulátor. Albus byl ten nejmistrnější manipulátor ze všech, držel své karty blízko u těla, zatímco vás s laskavým úsměvem vedl přímo k obětnímu oltáři.

Severusovi nevadilo být obětován, pokud to podpoří jejich věc a pokud neexistuje žádná jiná možnost. Ale vadilo mu být obelháván.

Albus to věděl, a tudíž nic neřekl, jednoduše čekal na výbuch.

Kdyby byl Albus naživu, Severus by byl mnohem víc dramatický v demonstraci svého rozhořčení, ale portrét jednoduše nebyl vhodným cílem pro záchvat. Bylo příliš jednoduché ho zničit. Natlačil svůj nos co nejblíže očím bývalého ředitele a začal: „Řekl jste, že jeho smrt je nezbytná pro porážku Pána zla.“

Albus klidně odpověděl: „Nechtěl jsem živit tvé naděje.“

Severus si odfrknul. Naděje? Kdy něco takového cítil od doby, kdy zemřela? Jediný důvod pro tuhle lež, který Severus dokázal vymyslet, byl ten, že Albus chtěl, aby věřil, že výsledek je marný, a tudíž dal vše do ochrany toho chlapce. Konec konců, pokud kluk potřeboval ochranu jen do okamžiku své smrti, nebyl důvod, aby se Severus usilovně snažil zůstávat naživu kvůli jeho další ochraně. Vrhal na portrét zlostné obviňující pohledy. „Pokud mě chcete mrtvého, Albusi, existují daleko jednodušší způsoby, jak to provést.“

Albusovo obočí se k sobě přiblížilo. „To není důvod, proč jsem ti to neřekl.“

„Pak tedy proč?“ zasyčel Severus. „Proč? Nekrmte mě těma kecama o ‚mých nadějích‘. Nikdy předtím jste jim nedal jedinou zatracenou věc.“

Albus si povzdechl a pohladil svůj plnovous. „Aby Harry přežil, musí být ve hře jisté faktory. Horcrux musí být zničen Voldemortem, aniž by samotnému Harrymu bylo způsobeno jakékoliv zranění. Je to skoro nemožné, ale ne zcela. Navíc Harry nedokončil úkol, který jsem mu svěřil.“

„Já ten úkol dokončím,“ prohlásil Severus. „A vy mi o tom řeknete. Teď hned.“

„Severusi - “ začal Albus, ale Severus ho nenechal dokončit, utnul ho mávnutím hůlky.

Chladným hlasem pronesl: „Dostanu odpovědi z vás nebo z něj. Výběr je na vás.“

Albus si povzdechl, ale nebyl ochotný nechat zranit svého zlatého chlapce. „Musí dokončit svůj hon za ostatními horcruxy.“

S úlevou a zklamáním Severus poznamenal: „To je vše? Opravdu jste se domníval, že jsem si myslel, že ten spratek je jediným horcruxem?“

„Ne, Severusi,“ řekl Albus svým nejlepším učitelským hlasem. „Odmítl jsem ti poskytnout informace ze strachu, že by Voldemort tyto informace získal a – nedívej se na mě takhle, Severusi – stále věřím, že ten strach je opodstatněný – zjistil to.“

Vztek se rozletěl jeho vnitřnostmi. „Mohl jsem mu pomoci.“

„To jsi udělal.“

„Poslal jsem mu jednoho zatracenýho Patrona! To už bylo před měsíci!“

„Severusi, prosím,“ řekl Albus a dokázal nasadit ten drobný, smutný dětský pohled, který Severus nesnášel. Nesnášel děti, takže neměl tušení, proč to na něj funguje, jenže fungovalo, i když si strašně moc přál, aby to nefungovalo. Odvrátil se, upřeně se zahleděl na svoje pití, zatímco Albus pokračoval. „Nemohl jsem dopustit, aby se Pán zla dozvěděl o Harryho úkolu - “

„Takže jste ho předal hloupému dítěti, které ani neovládlo Nitrobranu?“

„Takže jsem tě zanechal v nevědomosti, abych se ujistil, že jen toto si od tebe Voldemort může vzít.“

Nebo že by to Severus mohl Temnému pánovi říct. Ta hádka byla marná. Albus by dělal, co mohl, aby ho přesvědčil a Severus ho znal příliš dobře na to, aby mu uvěřil. Vždycky nakonec došel ke stejnému závěru – Albus hrál na vítězství, on a Potter ať jsou zatraceni. Bylo hezké věřit v něco jiného na krátký okamžik, ale ve výsledku měl jen sám sebe, na koho se mohl plně spoléhat, když došlo na ochranu Pottera. Severus si masíroval spánky a zeptal se: „Jak můžu zajistit, aby Potter žil?“

„Musíš se ujistit, že mu zůstaneš nablízku. Vím, že se zdráháš opustit Bradavice, ale on je dítě hozené do doupěte vlků. Roztrhají ho na kousky.“

Tohle se Severusovi nemuselo říkat. „Také musím dělat vše v zájmu zachování svého krytí. Chlapec, jak víte, bude zničen – pokud už není.“

Ve svém otcovském tónu Albus řekl: „Jsi zručný lhář, Severusi. Jsem si jistý, že dokážeš najít způsob, jak omezit zranění, která mu způsobí. Zaprvé, Ronald Weasley a Hermiona Grangerová musí být nalezeni a udrženi v bezpečí. Dokud budeš chránit jejich životy, mohou být použiti jako pomoc při pátrání po zbývajících horcruxech. Za druhé, musíš přesvědčit Voldemorta, aby ti dal nějakou kontrolu nad Harryho péčí, abys ho připravil na útěk a dokončení jeho úkolů. Ujisti se, že je vyléčen, jak jen je možné. A nakonec, Bradavice musí být chráněny, zatímco budeš pryč.“

Plánoval bránit Bradavice do posledního dechu, pokud by bylo potřeba a vždycky si myslel, že Albus smýšlí stejně. Jediný důvod, proč by mu Albus říkal, aby teď opustil svoji pozici – i když jen dočasně – byl, že Potter ho potřeboval víc. Přestože Potter byl kdysi jedinou věcí, na které záleželo, od doby, kdy se dozvěděl chlapcův osud, zaměřil svoji pozornost na Bradavice, a teď si nedokázal pomoci a řekl: „Pokud odejdu, Carrowovi budou v nadvládě.“ Ačkoliv bradavická práva jim bránila převzít pozici ředitele – jedině bývalý profesor s určitými odučenými roky se mohl stát ředitelem – už déle nebude schopen efektivně krotit jejich krutost a hloupost.

„Já vím,“ řekl Albus se ztrhaným obličejem. „Ale nemáme na výběr.“

~

Připravit oslavu bylo docela jednoduché a nezdržovalo to Severuse od pletichaření, jak získat další audienci u Temného pána.  Překvapivě ho Pán zla dokonce sám vyhledal dříve, než měl šanci zahájit své válečné tažení.

Pospíchal do Malfoyova panství hodinu před plánovaným začátkem slavnosti, prohnal se malým davem, který se shromáždil ve vstupní hale, zpátky do obývacího pokoje, kde seděl Temný pán spolu s Luciusem.

„Severusi,“ ozval se Temný pán v okamžiku, kdy vstoupil do místnosti. „Je všechno připravené?“

Severus se hluboce uklonil a odpověděl: „Všichni hosté už byli pozváni a řeč je připravená. Zúčastní se vaše lordstvo?“

„Já ne. Lucius pomůže Carrowovým připravit oslavu hodnou našeho vítězství. Ty půjdeš se mnou na místo, kde bude ten chlapec držen.“

Ačkoliv Severus věděl, že by měl přesně o tohle bojovat, byla to stěží věc, kterou by chtěl, a tak dal najevo něco ze své nevole. Konec konců, on byl ředitelem a tohle byla příležitost pro něj, aby předvedl svoji moc. Nehledě na to, že uspěchaný a autoritativní hlas Pána zla Severusovi napovídal, že to on zůstane s Potterem déle než jen na prosté vyšetření. „Přejete si… abych ho vyšetřil?“ Lepší předstírat, že tuší míň, než tušil.

„Svěřím ti jeho opatrovnictví,“ odvětil Pán zla.

Luciusova tenká ústa se ještě nepatrněji ztenčila a poprvé si Severus všiml napětí v jeho očích. On chtěl mít kontrolu nad Potterem. Proč, to si Severus nedokázal ani začít představovat, ale pokud Lucius nechával Severuse spatřit svoji nespokojenost, pak to mohlo znamenat jediné - že Lucius chce, aby Severus viděl, jak moc touží po té pozici, a přenechal mu ji. Naneštěstí Severus potřeboval být Potterovým strážcem – nehledě na to, jak moc to místo nechtěl. Ale i tak spěchat s přijetím dané pozice by vypadalo podezřele.

Navenek poddajný, jak jen zvládl, Severus prohlásil: „Ale můj Pane, nemohu pro vás vařit, pokud jsem mimo Bradavice, já-“

„Nechám pro tebe postavit laboratoř,“ skočil mu do řeči Temný pán a Severus věděl, že žádná dávka hádání se by ho nezachránila před tím úřadem. Zároveň zmínka o laboratoři mu do těla vyslala radostné vzrušení. Dokavad se bude prokazovat, že je užitečný, nepokusí se jej Temný pán zabít okamžitě. Nakonec se o to jistě pokusí – Severus toho věděl příliš mnoho – ale skrze vaření se Severus prokazoval být nepostradatelným. Alespoň prozatím.

Lucius si usrkl vína, hleděl na Severuse s očekáváním, ale Severus se nemohl přimluvit za svého přítele – dokonce i kdyby chtěl. S tím, co Severus věděl a s tím, jak byl ten kluk tak cenný, mu bylo jasné, že Temného pána by nedokázal přesvědčit proti současnému běhu věcí.

„Sbalím si své zásoby, můj pane.“ Severus se otočil k odchodu.

„Nechám tvoje věci poslat za tebou,“ řekl Temný pán.

Sakra. Nevěřil mu ani natolik, aby ho nechal vrátit se do Bradavic, když je jen před chvílí opustil? Nebo to byla jen známka netrpělivosti Pána zla?

„Odpusťte mi, můj pane, ale umístil jsem na některé ze svých nejdůležitějších osobních věcí zapečetěnou ochranu. Nikdo se jich nemůže dotknout, aniž by přišel ke zranění. Rozumím, že si přejete pospíšit, a mohu vám zaručit, že budu mít vše důležité připravené do hodiny.“ Ústa Temného pána se stáhla, tak Severus rychle pokračoval: „Mých osobních lektvarových zásob by se měla dotýkat pouze osoba, která má zkušenosti se zacházením s nebezpečnými, nestálými látkami. Dával bych přednost postarat se o ně sám, ale pokud to není možné, mohu vám poskytnout seznam lektvarových mistrů, kterým věřím. Je tam mnoho ingrediencí, které budu požadovat, pokud mám být schopen vařit ty druhy lektvarů, které vaše lordstvo shledává jako nejužitečnější, a čím více času budu mít na jejich sesbírání, tím více jich mohu přinést.“

Protože si v tom Temný pán jen málo věřil a chtěl pro své osobní lektvary jenom to nejlepší, ustoupil a svolil: „Máš dvě hodiny. Přines, co nejvíce lektvarových zásob zvládněš. Jakmile bude dohlížení na chlapce snadné, očekávám od tebe, že budeš pro mě vařit ještě více, než momentálně požaduji.“

„Zajisté, můj pane.“ Severus se dlouze a dostatečně uklonil, otočil se na patě, a co nejrychleji pospíchal z místnosti. Dvě hodiny nebyly ani náhodou dostatečně času, ale bude to muset stačit. Kdyby žádal o víc, s největší pravděpodobností by dostal doprovod.

Poslední věc, kterou Severus chtěl, byl doprovod.

V Bradavicích toho ve skutečnosti nepotřeboval mnoho udělat, neboť byl už léta připraven na možnost okamžitého útěku a svůj nejdůležitější majetek si nosil všude s sebou. Jak si strkal co nejvíce dalších knih, svitků a lektvarů do kapes v čase, který mu byl povolen na sbalení, ozval se Albus. „Vím, že jste s Harrym měli v minulosti mnoho konfliktů, ale -“

Severus nebyl ochotný vyslechnout si dlouhou litanii o tom, jak by měl obětovat vše pro toho tupého kluka, tak ho přerušil. „Váš zachránce se nemá čeho obávat z mých rukou. A ano,“ dodal, než stihl Albus z novu promluvit, „udělám, co mohu, abych zajistil, že se neoddělá příliš brzy. Tohle bude ta skutečná výzva v našem případě – zachránit toho kluka před sebou samým.“

Albus, který se obvykle rychle zvedal na obranu svého zlatého dítěte, tentokráte neřekl nic.

Když Severus sbalil to základní, zavolal domácí skřítky. „Odejdu z Bradavic,“ oznámil jim. „Zatímco budu pryč, dohlédnete na to, aby každý student ušel zranění. Pokud uvěříte, že je student v nebezpečí smrti nebo vážného poranění, odvedete jeho nebo ji přímo na bezpečné místo.“ Ten čin zachrání více Nebelvírů než Zmijozelů, ale vždy se může Temnému Pánovi vymluvit, že neočekával, že Nebelvíři byli vnímáni jako natolik v nebezpečí, aby byli zachráněni. Když poslal skřítky pryč, svolal studenty, kteří zůstávali přes Velikonoční prázdniny ve škole. Přál si, aby jich tu bylo víc, ale musel se spokojit s tím, co měl.

Svým nejlepším ‚naštvaně profesorským‘ hlasem řekl: „Dočasně odjíždím z Bradavic. Zůstávám ředitelem, a zatímco budu pryč, budete jednat s Carrowovými se stejným respektem, jaký projevujete mně. Pokud uslyším, že působíte problémy -“ zabodnul se pohledem do dvou zbývajících Nebelvírů, „- potrestám vás, až se navrátím.“

Všichni přikývli a Nebelvíři předstírali vyděšené obličeje, ale Severus věděl, že jejich malé odporné mozečky už vymýšlejí způsoby, jak udělat životy Carowových bídné, což bylo přesně jeho záměrem. Účinně tak zbavil Carrowovy autority a pochyboval, že by měli natolik inteligence, aby ji znovu získali. Naneštěstí ti více tvůrčí Nebelvíři uprchli už dávno, ale Severus neměl pochybnosti, že současná banda studentů jim dokáže dělat horší věci, než dělali Umbridgeové.

Spokojený, že Bradavice přežijí jeho nepřítomnost a že Carrowovým nastávají mizerné časy, Severus odešel do Tkalcovské ulice, aby si sbalil další část svého majetku. Nebral si toho mnoho, ale zase, jak dlouho mu zabere přesvědčit Temného pána, aby zabil Pottera? Možná úplně nejdéle tak měsíc. Připravit na to chlapce? To bude opravdová výzva. Ale vždycky existovaly lektvary a kouzla, jak přinutit toho smrada chovat se slušně, pokud se ukáže, že je s ním těžké pořízení.

 

Kapitola 2>