Invictus: Neporažený - Kapitola 4

Kapitola obetovaná, děkuji Katharině Colt. Taktéž moc děkuji všem za komentáře. Doufám, že si kapitolu užijete.

@@@

Kapitola 4

Když detekční kouzlo upozornilo Severuse, že se někdo blíží ke dveřím, spěchal sundat ochrany. Odstranil Potterovy zbývající myšlenky na vyrabování jeho mysli, odstranil mu pouta, uspal ho na další čtyři hodiny a vrátil pokoj do normálu. Oživil léčitele a odstranil jeho vzpomínky na omráčení.

Severus se zběsile tlukoucím srdcem otevřel dveře, jen aby zjistil, že to není Temný pán, jak se obával, ale Smrtijed, kterému zadal vaření, aby se zeptal, jaké pití se bude podávat k večeři. Dohnal toho neschopného hlupáka, aby v hrůze vyběhl z místnosti a praštil dveřmi. Otočil se dokola a našel vedoucího léčitele, jak na něj civí s tím stejným výrazem poníženého strachu.

Možná to trochu přehnal.

Severus se zhluboka nadechl, donutil se trochu usmát a řekl: „Neschopnost mě frustruje.“ Nezdálo se, že by to věci napomohlo; spíše naopak, léčitelovy oči se jenom rozšířily a jeho ruce se začaly třást. Och, skvěle. Bylo jen důležité, aby léčitel udělal svou práci.

Sakra! Ten domácí skřítek podpořil Potterovo léčení! Jak to zakrýt? „Připravte nálev založený na léčivém lektvaru,“ nařídil. „Dáme Pottera zpět do vany, abychom ho připravili na dnešní večer. Vytvořil jsem několik lektvarů, které uspíší stabilizační proces. Udělám seznam, které potřebuji a požadovanou dávku.“ Tak. Udržet léčitele zaměstnaného a pryč od Pottera alespoň na hodinu, by mělo stačit.

Léčitel přikývl a střemhlav se vrhl do úkolu bez jediného slova, stál tak daleko od Severuse, jak jen v malém pokoji bylo možné.

Pracovali v tichosti, dokud Severus neucítil to všeříkající trhnutí magie na nových ochranách, které nastavil. Varovaly ho na příchod někoho na nemovitost. Nebyl zatím schopný říct, kde se nachází vchod, ale ochrany mu dávaly obecný přehled. Někde blízko lektvarové laboratoře. Neochotný odhalit množství kontroly, které má nad obydlím, si toho příchodu nevšímal, dokud se chodbou nerozléhal jasně patrný zvuk kroků v těžkých botách. Postavil se, nepřítomně si zastrčil pramínek vlasů a čekal na příchod Temného pána.

Dveře se rozlétly a Pán zla vkročil do pokoje, v závěsu následovaný dvěma mladými Smrtijedy, které Severus poslal čekat na jejich mistra.

„Je vzhůru?“ zeptal se Temný pán s očima na Potterovi ve vaně.

„Ještě ne, můj pane,“ odpověděl Severus. „Můžeme ho oživit, pokud si přejete, ale sám od sebe se neprobudí ještě několik hodin.“

„Probuďte ho,“ řekl Temný pán se strohým mávnutím ruky.

Léčitel s pomocí dalších Smrtijedů vyzvedl Pottera z vany a opatrně ho umístil na stůl, zatímco Severus připravoval lektvar. Zjistí, zda-li je či není moc brzy ho probudit po tom poškození mysli, které mu způsobil. I přes jeho zapojení se do léčení, Severus pochyboval, že bude trpět krutým potrestáním, pokud se ten hoch nevzbudí. Byl mistr lektvarů, ne léčitel.

S připraveným lektvarem přistoupil Severus k Potterovu boku, nařízl malou dírku na jeho břiše a lektvar do ní nalil.

„Odejděte,“ přikázal Temný pán Severusovi a dvěma mladým Smrtijedům.

Severus se poklonil a okamžitě odešel. Zavíraje za sebou dveře, se zeptal jednoho z děcek, jehož jméno se neobtěžoval dozvědět: „Kde vězně budou držet, až bude stabilní a vzhůru?“

„V trůním sále.“ Smrtijed dovedl Severuse do bývalého obývacího pokoje. Drsný bílý mramor nahradil bývalý měkký koberec a obkružoval vyvýšené pódium. Po levé straně pódia stála malá, téměř krychlová, černá, ze železa vypracovaná klec, nejdelší strana, podle Severusova odhadu, neměla více jak čtyři stopy.

„Tady?“ zeptal se Severus, pozvedl obočí na mladého Smrtijeda.

„Jo.“

„Ne,“ odmítl Severus. „Nebudu marnit svůj čas uklízením po něm nebo ho pouštět na ‚nočníkové‘ pauzy. Pojďte se mnou.“ Aniž by čekal, jestli jeho příkaz byl splněný, rychle prošel ke sklepení a minul největší ložnici, kde spal hlavní léčitel. Druhá ložnice dřepěla mezi léčitelovou ložnicí a koupelnou. „Změňte tohle na mříže,“ nařídil Severus, ukazuje na zeď, „a připojte k tomu pokoji koupelnu. Mám důležitější věci na práci, než uklízet po tom spratkovi.“

S pokorným, váhavým tónem Smrtijed vyslovil: „Temný pán řekl, že mu není povoleno být v blízkosti čehokoliv, čím by se mohl zranit.“

Severus shlédl na toho kluka přes svůj nos. „Očekáváte, že se zraní koupelnovým příslušenstvím?“

„…Mohl by se utopit.“

Neochotný poctít tak stupidní komentář odpovědí, Severus nasupeně hleděl na toho imbecila s jedním obočím pozdvihnutým.

Smrtijed ztěžka polkl a odvrátil se. „Uvidím, co budu moci udělat,“ řekl, než se vytratil do ložnice.

Idioti. Všichni to byli idioti. Severus se otočil na podpatku a zamířil do laboratoře.

Právě dokončil zazátkování nejnovější dávky léčivého lektvaru v jejich láhvích, když se dveře otevřely a Pán zla vešel do místnosti. „Potterovy vzpomínky jsou neúplné,“ řekl hlasem nízkým a hlubokým.

Severus dovolil malé míře překvapení, aby ozdobila jeho tvář, když se zvedal z úklony, kterou věnoval Pánu zla. „Co tím máte na mysli?“

Temný pán se přiblížil, kroky měl tak odměřené a vyrovnané, až to vypadalo, že plachtí jako mozkomor. Jeho nelidské oči byly přilepené na Severusovi, ale na tváři neměl žádný výraz.

Klid. Není třeba se potit. Má podezření, ale neví to s jistotou.

Zastavil se pár stop od Severuse a řekl: „Nemá žádné vzpomínky na své zajetí.“

Malá dávka znepokojení. Bylo jenom přirozené být znepokojený. Nedalo se popřít, že Temný pán má na něco podezření a i nevinný muž by projevil jak strach, tak znepokojení. Neví to a nedozví se to, dokud se nezačneš chovat hloupě. Zachovej klid. Klidně se zeptal: „Vypadají ty vzpomínky poškozené, odstraněné nebo potlačené?“

Na několik dech-zastavujících minut Temný pán na Severuse jenom upřeně hleděl; pak potichu zasyčel: „Pověz mi, Severusi, jak by ke každé z těch možností mohlo dojít?“

Sakra. Sakra. Sakra. Přestaň s tím. Mysli! Nesnášel ten upřený pohled Pána zla, ale neschopný se odvrátit opatrně odpověděl: „Pokud část jeho mozku nebyla vyléčena nebo obnovena, jeho vzpomínky budou zpronevěřeny. Když jsem ho vyšetřoval, neviděl jsem důkaz rozsáhlého poškození mozku. Nicméně nejsem léčitel a nejsem schopný odhadnout, jak jeho mozek pracuje nebo jak by měl vypadat. Nenašel jsem v tkáni stopy Černé magie, ale existují jiné způsoby, jak poškodit mysl.“ Dobře, pokračuj. „Odstraněny… je možné, že mu někdo úmyslně vzal ty vzpomínky.“ Bez mrknutí se podíval do očí Temného pána. „Nebo i omylem. Potřeboval bych provést výzkum, ale v teorii je možné, že… přehnaně nadšeně použité léčivé kouzlo nebo lektvar může, řekněme, urovnat oblasti v mozku a při tom procesu odstranit vzpomínky.“

Možná to byla jen jeho představa, ale výraz Pána zla vypadal trochu méně hromově.

„Vzpomínky mohou být potlačené, když je osoba vystavena vysoké úrovni stresu nebo prožije obzvláště traumatickou událost. Občas mysl záměrně zablokuje vzpomínky, na které je příliš bolestivé myslet. Tyto vzpomínky nejsou zcela odstraněné – zůstávají v podvědomí, ale vyžaduje to soustředěné úsilí je odhalit. Mohou existovat další teorie o paměti, o kterých v současné době nevím.“

Temný pán tichým hlasem pronesl: „Proč jsi mě nevaroval, že by se to mohlo přihodit?“

Severus skousl svoji podrážděnost, přivolal svoji odvahu a řekl: „Zcela upřímně, můj pane, ohromuje mě, že jsme ho v tak krátkém čase a bez plného personálu nebo vybavení uzdravili do té míry, v jaké je. Skutečnost, že je nyní při vědomí, tak brzy potom, co všechno mu bylo uděláno a jaká všechna kouzla na něj byla použita, je vysoce nad tím, v co jsem doufal, když jsem ho poprvé spatřil. Kdyby mi nebyly tak známé všechny kletby, která použili, je vysoce pravděpodobné, že by se nikdy neprobral, navzdory nejlepšímu výkonu léčitelů.“

Ramena Pána zla se mírně snížila a jeho upřený pohled se bez mrknutí přesunul na stůl plný nařezané Grevillei. „Dorazily již poslední balíčky?“

„Ještě ne, můj pane,“ odpověděl Severus, nechal svůj hlas prostoupit klidem, který necítil. Momenty, jako byl tento, mu připomínaly, proč potřebuje být zbavený téhle zrůdy. Vždy balancovat na hraně, nikdy si nebýt jistý, kdy přijde pád, to nebyl způsob života.

Naštěstí se Temný pán nezdržel dlouho, a poté, co se připojil k léčitelům na večeři, se Severus uchýlil do ložnice. Vztyčil kouzla na ochranu a soukromí, svlékl si vnější hábit, pak vyhledal a zvětšil Albusův portrét, opřel si ho o nejvyšší část svého psacího stolu. Albus již čekal v rámu.

„Jak je na tom Harry?“

„Naživu. Zotavuje se.“ Severus si přitáhl sklenici a láhev skotské ze svého stolu, nalil si sám sobě na vyčarovaný led. „Dneska ho probudili a odpovídal na otázky se svým obvyklým stupněm inteligence.“

„Dobře.“ Albusův postoj se uvolnil. „A tvůj vztah s Pánem zla?“

Vůbec ne dobrý. „Napjatý,“ přiznal Severus, klesl do židle a upil doušek. „Oba se vyhýbáme tématu Horcruxu, ačkoliv on ví, že já vím.“ A pak, jen aby to Albusovi omlátil o hlavu, dodal: „Zajímal se, jestli jsem byl v Potterových vzpomínkách dříve, než měl šanci do nich vstoupit. Prošel jsem a odstranil některé z nich a on mě z toho podezřívá, ačkoliv jsem dělal, co jsem mohl, abych mu to vymluvil.“

Albus si povzdechl. „Prosím, nepřenášej jakýkoliv zadržovaný vztek, který cítíš vůči mně, na Harryho.“

Severus si odfrkl. „Navzdory vašemu názoru na mě, Albusi, já jsem toho kluka udržoval naživu a skoro nezraněného i přes jeho nejlepší pokusy o opak. Což mi připomíná – odmítání se naučit Nitrobranu by mohla být ta nejlepší věc, co kdy ten spratek udělal, byť neúmyslně. Několik vzpomínek, které jsem v jeho hlavě viděl, bylo Temného pána a nebyl jsem schopný určit, jestli Potter k těm vzpomínkám přišel úmyslně nebo náhodou.“ Nemělo žádný smysl popisovat vzpomínky, které viděl. Neměl ponětí, co znamenají. Ten blonďatý muž byl pro něj stejně k nepoznání jako pro Pottera. Prošetří tu záležitost, až mu to dovolí čas, ale teprve tehdy, až se Pottera zeptá na pár dalších otázek. Aby udržel Albuse v nevědomosti a změnil téma, vyjmul ze svého hábitu Pobertův plánek a poklepal na něj špičkou hůlky. „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“ Otevřel plánek a řekl: „Odevzdal jsem střípek zrcadla Kráturovi, aby ho předal Weasleymu a Grangerové. Řekl jsem mu, aby se ujistil, že jsou v bezpečí a že by neměli zachraňovat Pottera, pak aby šel do Bradavic. Předpokládám, že máte možnost komunikace se svým bratrem?“

Albus přikývl. „Můžu Aberforthovi předávat zprávy a on může sbírat informace pro nás.“ Naklonil se dopředu ve svém křesle, přišpendlil Severuse svýma ostře modrýma očima a řekl: „Myslím, že vím, co jsi viděl v Harryho mysli.“

Severus si dlouze a nenuceně usrkl skotské. „A co by to mělo být?“

„Lord Voldemort hledá moji hůlku. Pokud jen pojme podezření, že ji máš ty, zabije tě.“

Severus krouživým pohybem zamíchal svůj drink, sledoval, jak kostky ledu kloužou skrze jantarovou tekutinu. „Proč konkrétně vaši hůlku?“

„Kromě skutečnosti, že jsem byl jeho nejmocnější protivník, vzal jsem tu hůlku jinému mocnému kouzelníkovi. Jsem si jistý, že jsi zaznamenal, že nemá obdoby - na hůlku, která si nevybrala tebe jako svého vlastníka.“ Severus ji nezkoušel, ale nepřerušoval, jen jednoduše upíjel svoji skotskou, zatímco Albus pokračoval: „Voldemort bude chtít novou hůlku, tu, která se již osvědčila. Tím, že si vezme moji hůlku, věří, že nade mnou zvítězí ve všech směrech. Musíš zajistit, že si nikdy neuvědomí, že sis ji vzal ty.“ Albus se odmlčel, svůj intenzivní zrak upíral přes půlměsícové brýle na Severuse. „Sebral jsi také zlatonku?“

Špinavá zlatonka přebývala v kabelce, ale Severus nad ní v té době neuvažoval. „Měl jsem?“

Albus si povzdechl a opřel se v křesle, ale výraz na jeho tváři byl ten samý, jako když se tehdy ve třetím ročníku dozvěděl, že Potter utekl od Dursleyových. „Je to má chyba. Byl jsem zcela pohlcen tím okamžikem… Ta zlatonka obsahuje něco důležitého. Něco, co Harry potřebuje, pokud má mít nějakou šanci přežít tuto těžkou zkoušku.“

Severus věděl, že ta otázka zůstane nezodpovězená, ale přesto se zeptal. „A to je?“

Albus pomalu zavrtěl hlavou. „Obávám se, že to musí zůstat mezi mnou a Harrym, Severusi.“

„Dostanu to z toho kluka,“ vyhrožoval Severus.

„To nemůžeš,“ řekl jednoduše Albus. „I kdyby Harry přišel na její tajemství, neexistuje způsob, jak to od něj nyní dostat.“

Musí se zmocnit té zlatonky! Dokonce i kdyby Albus přeháněl o tom, co je ten předmět uvnitř míčku, on udělá cokoliv, aby prodloužil Potterův život. Zdráhavě prohlásil: „Nyní ji má Temný pán. Jakýkoliv zájem z mé strany o Potterovy činy nebo artefakty jenom vyvolá podezření Temného pána a ten pak udělá všechno, co je v jeho moci, aby vypátral její důležitost. Udělám, co se dá.“ Znovu se napil, než dodal: „Jestliže tomu klukovi prozradím, co je, možná by byl schopný mi pomoci.“ Pochyboval o tom, ale chtěl vidět, jak na takové prohlášení bude Albus reagovat.

Albus potřásl hlavou. „Je pro něj lepší, aby zůstal v nevědomosti, dokud nebude připravený. Předpokládám, že jsi viděl, jaké úkoly ještě zbývají?“

Ano, ale příliš pozdě, aby byl skutečně nápomocný. Severus dopil zbytek své skotské a třískl skleničkou o stůl. „Viděl jsem úkoly, které měly být zvládnuty dříve. Je to dítě, Albusi, a vy jste poslal jeho a jeho pomatené kamarády na misi, aby zničili ty nejdůležitější artefakty jednoho z nejnebezpečnějších kouzelníků, jaký kdy žil.“

Albus potichu poznamenal: „Předpokládám, že si myslíš, že jsem místo nich měl poslat tebe.“

Ta otázka zasáhla hluboko, možná hlouběji, než Albus zamýšlel. Proč musejí opakovat stejné únavné hádky? Severus si poštípal kořen nosu. Poslední dvě noci nespal a toto téma jen prohloubilo jeho frustraci. „Pochybuji, že by věci mohly být horší.“

„Alespoň nejsi zodpovědný za odhalení toho, co Harry hledá. Pokud je Temný pán v Nitrozpytu lepší, než si myslíš…“

Albus to pravděpodobně řekl, aby se Severus cítil lépe, ale neúčinkovalo to. Pokud vůbec něco, tak ta díra v jeho žaludku se ještě zvětšila. „Ale Temný pán by to nevěděl. U mě vždy existuje možnost klamání; že jsem se s nikým nepodělil o informace, nebo dokonce, že to, co ukazuji, není reálné. Jakákoliv konverzace s vámi, kterou v mé hlavě uvidí, by mohla být uměle vytvořená.“

Husté obočí vystřelilo nahoru. „Myslíš si, že pochybuje o síle svého Nitrozpytu?“

„Byl by hlupák, kdyby nepochyboval, a já bych byl hlupák, kdybych neuvažoval o této možnosti. Tupohlavec, jakým je Potter, neumí věci skrýt a Temný pán to ví. Temný pán nás samozřejmě bude podezírat, že jsme do Potterovy hlavy zasadili falešné myšlenky a klamali jsme ho, ale Potter by nikdy nezfalšoval vzpomínku a Temný pán nikdy nedocenil, že vy jste lepší manipulátor než on sám. Skrze Pottera nyní ví všechno a každou věc, kterou jste kdy tomu klukovi řekl.“

Albus si povzdechl: „Věř mi, Severusi, nikdy jsem neměl v úmyslu, aby k tomu došlo.“

„Cesta do pekel, Albusi,“ řekl Severus a mávl rukou. „Každopádně, domnívám se, že bude v mých vzpomínkách pátrat častěji, teď když jsem tady uvězněný. V posledních dnech již vtrhl do mé hlavy vícekrát než za celý minulý rok. Myslím, že bude nejlepší, když mu předvedu, že trochu umím zastřít svoje vzpomínky a emoce. Neudělám to lehké a neskryji nic příliš důležitého, jen to, co bude důležité natolik, že bude důvod to skrýt.“

Albus svraštil obočí. „Může tě zabít, pokud bude mít jen podezření na takovou možnost.“

To Severus věděl, ale neměl moc na výběr. Odpověděl: „Vím o Horcruxech. Nakonec se mě stejně zbaví. Potřebuji prokázat svoji cenu. Což mi připomíná…“ Naklonil se v křesle dopředu a zaměřil se na Albuse vyrovnaným pohledem. „Musíte mi něco dát. Potřebuji zůstat v jeho dobré přízni.“

Albus se bez mrknutí střetl se Severusovým upřeným pohledem a odseknul: „Já jsem pouze portrét. Nemůžu ti dát nic.“

„Nechovejte se ke mně jako k dítěti, Albusi. Víte o věcech… kouzlech, knihách, lektvarech.“ Ačkoliv to nesnášel, zahrál svoji nejvyšší kartu. „Nenuťte mě dát mu Pottera.“

Albusův obličej potemněl a mocný kouzelník ukrytý za dědečkovským vzezřením prudce vzplanul: „A ty se divíš, proč jsem před tebou schovával informace.“

Severus se opřel v křesle, rozhodnutý vyhrát. „Pouze vás varuji, co se stane, pokud nebudu mít něco, co mu dát. Mohu oddálit Potterovo zotavování. Mohu držet jeho vzpomínky pevně uzamknuté mimo dosah. Nebo ho mohu uzdravit, vyléčit a předat Temnému pánovi, což by mi dalo dostatek času dokončit úkoly. S Potterem, rozptylujícím pozornost Temného pána, bych toho mohl splnit daleko více, než když zůstanu tady.“

Hlasem plným znechucení Albus řekl: „Jak bys mohl? Jak bys jen mohl nechat mu ublížit ještě víc? Je to její syn.“

Její tvář. Jeho zničená tvář. Její oči. Jeho zničené oči. Severus pevně sevřel zavřená víčka, aby zabránil vzpomínkám, zaryl si prsty do spánků. „Já vím. Chci, aby to skončilo.“

„Její jediné dítě. On je všechno, co z ní zbylo. Když bude mrtvý-“

Roztrhaný na kousky. Navždycky zničen. Nikdy nevidět znovu její oči. Severus praštil pěstí do stolu, až Albusův rám poskočil. „Přestaňte s tím! Dělám, co musí být uděláno!“

Albus odhodlaně pokračoval: „On není trumfem při vyjednávání, přijatelnou obětí, je to zraněné dítě. Syn ženy, která zemřela-“

„DOST!“ Severus vyskočil na nohy, převrátil křeslo na koberec. Přitiskl ruce na stůl tak silně, až ho bolela zápěstí, a naklonil se k Albusovu portrétu. „Chtějí ho dát do klece menší, než je můj stůl. Čím déle tu zůstane, tím více ho zraní. Vy jste neviděl, co mu udělali. Vy nevíte, co mu udělají.“ Potichu stál a sledoval, jak jiným dělají horší věci.

Albus, s očima plnýma lítosti, řekl: „Vím, že dělají… obludné věci.“

Severus pochyboval, že Albus ví alespoň polovinu z toho, ale to vědomí uvolnilo něco z tlaku v jeho hrudi. Klidnější hlasem poznamenal: „Potter nemůže zůstat tady a přežít. Ne více jak týden. Potřebuji tohle skončit. Pokud obětovat ho v krátkém času znamená, že konec nastane dříve, jsem ochoten tu oběť podstoupit. Potřebuji tu oběť podstoupit.“

„A já znám jeho,“ odpověděl Albus konejšivě. „On potřebuje, abys zůstal s ním. Prosím, Severusi. Zůstaň mu po boku a chraň ho. Potřebuje tě více, než si vůbec dokážeš představit.“

Severus pozvedl obočí, když se narovnal a ruce překřížil na hrudníku. „A jak to zamýšlíme udělat s tím pohárem, když já zůstanu tady? Krátura? Grangerová s Weasleym?“

Albus, ignoruje Severusův sarkastický tón, přikývl. „Slečna Grangerová a pan Weasley se prokázali jako slepě oddáni Harrymu a já nemám pochyb, že udělají, co budou moci, aby pomohli dokončit jeho práci.“

Navzdory tomu v co všichni Nebelvíři věřili, Severus nechoval žádnou touhu záměrně ublížit současným nebo dřívějším studentům – dokonce ani těm, kteří si to nejvíce zasloužili. Mohl dychtivě a ochotně rozdávat malá tělesná potrestání, ale neviděl žádný důvod, proč by měl posílat děti – ani ty dvě nejotravnější Nebelvírské děti – dokončit úkol, těžký i pro zcela dospělé a připravené muže. Jízlivě se na Albuse usmál. „A já jsem považován za temného. Co račte přijít příště? Měli bychom vést povstání studentů a znovudobýt Bradavice? Celá jednotka prvních ročníků by mohla být slušná výzva pro Smrtijedy. Pokud nic jiného, měli by zajistit chvilkové rozptýlení.“

Raději, než aby se chytil na návnadu, se Albus usmál malým, nebezpečným úsměvem. „Máš tak malou víru v Bradavice jako v školu?“

„Mám malou víru v Nebelvíry,“ odsekl Severus. „Obzvláště ve dva mladé Nebelvíry, kteří jsou nyní pronásledováni více než minulý týden. Nebudou v bezpečí.“

„Dáváš jim příliš málo důvěry,“ vyčinil mu Albus. „Prokázali se jako vynalézaví, zvláště když jsou jim dány užitečné informace. Pokud jsou moje zdroje správné, tak pohár je v trezoru u Gringottových.“

„Obrany byly zcela jistě zlepšeny od té doby, co se tam vloupal Quirrell.“ Severus narovnal svoje křeslo a znovu se posadil. „Pán zla s největší pravděpodobností daroval ten pohár buď Averymu staršímu nebo Bellatrix. Z těchto dvou je pravděpodobnější Bellatrix.“

„Souhlasím. Věří její příčetnosti dostatečně?“

„Víc, než by měl.“ Severus si dovolil drobný úsměv. „Jsem si jistý, že v jeho mysli je její úroveň oddanosti dokonale normální. Budu potřebovat plány Gringottových, stejně jako přesné umístění trezoru. Jak hluboko jsou roztroušeny portréty?“

„Ne až k trezorům, naneštěstí,“ řekl Albus potřásaje hlavou. „Dozvěděl jsem se, že určené oddělení trezorů je přestavěno každých deset let, takže je nepravděpodobné, že existují úplné plány, nebo najdu osobu, která nám dokáže nakreslit přesnou mapu.“

Severus poklepal prsty na opěradlo křesla, myslí mu procházely různé scénáře. „Budeme ji potřebovat, aby nás tam dovedla, pokud nám skřeti nepomohou. Domnívám se, že to je také nepravděpodobné?“

„Nesmíme na to spoléhat.“ Albus si točil palci a Severus ho podezříval, že už má počínající plán.

„No tak to vyklopte, řekněte mi, na co myslíte.“

Albus si nepřítomně hladil vousy, zatímco mluvil. „Krátura může vstoupit do domu Lestrangeových, neboť je domácí skřítek Blacků a Bellatrix je stále Blacková navzdory jejímu manželství.“

„Krátura už dále není Blackův domácí skřítek, patří Potterovi.“

Albus zavrtěl hlavou a opravil ho: „Pokud by Harry umřel, aniž by zanechal potomky, Krátura by se vrátil do Blackovy domácnosti, dokonce i kdyby byl Harry ženatý, pokud by ho ovšem úmyslně neodkázal někomu jinému. Zákony dědictví domácích skřítků jsou velmi specifické. Bellatrix nemůže rozkazovat Kráturovi sama, ale Harry ho může poslat do její domácnosti a ochrany mu nikdy nezamezí přístup, dokud tam bude přebývat ona. Jestliže nenajde nebo nevezme jejich klíč, její hůlka nám zajistí přístup.“

„Nedokážu si přestavit, že by nám mnoholičný lektvar stačil, abychom se dostali do trezoru, i když budeme mít její hůlku. Zjistěte co nejvíce o ochranách.“ Možná se jim podaří najít a vyslechnout skřeta. „Pošlete Grangerové a Weasleymu zprávu, že pohár je v Bellatrixině trezoru a že mají počkat na plán. Je pravděpodobné, že se dokáží krotit, pokud uvěří, že zpráva pochází od Pottera?“

Albus přikývl. „Jsou svéhlaví, ale jestliže jim Harry řekne, aby drželi své hlavy dole a že pracuje na plánu, pochybuji, že se budou snažit jednat na vlastní pěst.“ Albus se odmlčel, pak se zeptal: „Krátura nebyl schopný vycítit tvoji přítomnost?“

Neochotně odvětil jednu ze svých nejvíce nenáviděných frází. „Nevím. Magii domácích skřítků jsem nikdy nestudoval. Byl jsem nedbalý. To stvoření dokázalo stabilizovat Pottera daleko účinněji, než bychom kdy mohli my.“

„Neříkal jsem ti, že Harry byl moudrý, že ho nechal naživu?“ pochlubil se jemně Albus.

Vždy realista, Severus ostře odpověděl: „Zabít ho se stále ještě může prokázat jako lepší volba. Navíc mě nedokážete přesvědčit, že ten malý spratek ušetřil život domácího skřítka kvůli nějaké mistrné strategii. Udělal to, protože nemá koule se zachovat jinak.“

Albus tiše poznamenal: „Často stojí více síly odpustit a milovat, než se pomstít. Zrovna ty, ze všech lidí, bys to měl vědět.“

Potter odpustil Kráturovi daleko snadněji než Severus by kdy dokázal odpustit Červíčkovi. Ještě nyní s opovržením vzpomínal na ty mučivé měsíce, kdy byl nucen snášet přítomnost té nechutné napodobeniny kouzelníka, a jak si ani jednou nedovolil použít žádnou, ani tu nejlépe skrytou formu pomsty. Kdyby mu byl nad Červíčkem dán ten samý druh nadvlády, jaký měl Potter nad Kráturou, potkala by Červíčka velmi krutá smrt po nesnesitelně dlouhé a bolestivé době mučení. Úvahy o těch časech byly více, než nyní dokázal snést, takže, aby se rozptýlil, se zeptal: „Máte nějaké tušení, kde je ten poslední Horcrux?“

Albus se zadumal: „Kdybych musel hádat, řekl bych, že je to diadém Roweny z Havraspáru, protože použil Zmijozelův medailon a Mrzimorský pohár. Víš stejně dobře jako já, že Moudrý klobouk a Nebelvírův meč je prost jakékoliv černé magie. A k tomu, kde by mohl být…“ Albus zavrtěl hlavou. „Hledal jsem ho všude. Hypatia, první havraspárská ředitelka, mi dala mnoho nápadů, ale žádný z nich nepřinesl ovoce.“

„S největší pravděpodobností ho znovu schoval, teď když ví, že po nich ostatní pátrají.“

„Možná.“ Albusův obličej dával najevo, jak málo tomu nápadu věří. „Tom byl vždycky arogantní. Kolik toho slečna Grangerová a pan Weasley vědí?“

„Neměl jsem čas to zjistit. Pokud Temný pán tyto vzpomínky neodstranil, zeptám se toho kluka, až se vzbudí.“

„Já si s tím poradím,“ naléhal Albus. „Můj bratr se jich může zeptat na správné otázky.“

Severus, pobavený Albusovými obavami, řekl: „Mám způsoby, jak Pottera vyslýchat, aniž bych mu ublížil.“

„Nikdy jsi nebyl úplně racionální v blízkosti Harryho.“

„Nikdy jsem netoleroval hlupáky.“

„Severusi…“ Albus vypadal tak zachvácený panikou, až si Severus nemohl pomoci a nechal se obměkčit.

„Dobrá tedy, slibuji, že se vyhnu tomu, ho zranit, jak jen bude možné. Když brečí, může si otřít svoji usmrkanou tvář do vlastního rukávu, ale vynasnažím se zacházet s ním s respektem, přestože si ho nezaslouží.“

„Domnívám se-“

Ozvalo se ostré zaklepání na dveře a Severus rychle změnil velikost portrétu a schoval ho. Zvedl se ze židle a šel se podívat, jaký hlupák se odvažuje ho obtěžovat tak pozdě v noci. Hlavní léčitel stál na chodbě, vrtěl sebou a snažil se vyhnout Severusovým očím.

„Ehm… Temný pán řekl, že máte mít léčivé lektvary určené na lokální použití dokončené do zítřejšího rána.“

Vážně? Po tom všem, co napáchal? Potter se nedokáže vyléčit tak rychle.

<Kapitola 3>  <Kapitola 5>