Námluvy HP - Kapitola desátá - Kmotři a dárky

K vašemu asi potěšení a mému smutku jsou kapitoly čím dál delší. Nevím, jestli stihnu další dlouhou do víkendu, ale pokusím se. Nic neslibuji. Děkuji moc za komentáře Petře, anneanne, Máje, grid, Jett Alice Black, cim, Jáje, Nade, grid, Sitaře a belldandy (také za tip, kouknu na to), Abigail, Saskyi a bacil. A také Hoshi za betu. Příjemné čtení přeji všem.

@@@

Kmotři a dárky

Harry nějak nebyl překvapený, když příštího dne dostal dopis od Siriuse, ve kterém ho žádal, aby po vyučování přišel do Hagridova srubu. Povzdechl si, zajímalo ho, jak nastalou situaci svému kmotrovi vysvětlí, a současně doufal, že Sirius pro něj bude mít nějaké praktické rady – jako například, jak z tohohle chaosu vyváznout.

Hagrid otevřel dveře a rozzářil se na něj. „Harry! Poď dál, sedni si. Mám pro tebe čaj a upek‘ sem nějaký dort.“ Hlasitým šepotem dodal: „Mám nějaký pochůzky venku, tak vám nechám s Blackem trochu soukromí.“

Harry na znamení díků přikývl a chvíli váhal, než přistoupil blíže ke stolu. Sirius okamžitě vstal ze židle, přivinul si ho do pevného objetí a Harry se ke svému kmotrovi dlouhou chvíli tisknul. Měl dobrý pocit, že má Siriuse tady a byl připravený přesunout svoji zátěž pro změnu na někoho jiného.

„Nech mě se na tebe podívat,“ řekl Sirius a odtáhl ho od sebe na délku paží. „Bože, Harry, ty jsi tak vyrostl. Každým dnem se více podobáš svému otci.“

„Také vypadáš dobře,“ oplatil mu to Harry. Věděl, z jejich zřídkavých setkání a dopisů, že Sirius zůstává někde s Remusem Lupinem, že nevyběhává pochůzky pro Brumbála, a bylo patrné, že jeho životu to prospívá. Vypadal více jako ten muž na fotce ze svatby jeho rodičů a méně jako ten zoufalý uprchlý kriminálník, kterému se podobal v minulých letech. „Jak se má profesor Lupin?“

„Velmi dobře. Posílá své pozdravy a vyřídím mu, že ses na něj ptal.“ Obrátil se k čajové konvici, každému nalil šálek a posadil se do jednoho křesla u krbu. „No, Harry, tohle je pro tebe významný rok, nebo ne?“

Harry přikývl. „Myslím, že udělám OVCE bez problémů – Hermiona mě a Rona nutí učit se každý večer.“

Sirius přikývl. „Nejen kvůli tomuhle, ale máš také učinit důležité rozhodnutí o tom, koho si vezmeš za svého Erasta.“

Harry vyprskl čaj z pusy přes celou místnost. „Cože? Ty o tom víš?“

Sirius se na něj zmateně podíval. „Proč bych o tom neměl vědět? Je to tradicí už po staletí, ne? Já sám jsem byl erómenos.“

„Vážně?“ zalapal po dechu Harry.

„Samozřejmě. Většina starších kouzelnických rodin následuje tyto praktiky. Je to tradice, Harry.“

„Můj otec?“

„Tedy, ten ne,“ přiznal Sirius. „Ale ten měl Lily, že? Neboť byla narozená u mudlů, docela nerozuměla, že by měla počkat tři roky, než se vezmou. A samozřejmě Remus nemohl, neboť je vlkodlakem. Ale Petr byl.“ Jeho tvář potemněla při zmínce na proradného bývalého kamaráda. „Byl u Macnaira na ministerstvu.“

„To je pravděpodobně způsob, jak se potkal s Voldemortem,“ řekl Harry. „Macnair je Smrtijed.“

Sirius se na něj překvapeně podíval, ale po chvilkovém přemýšlení přikývl. „To mě ani nepřekvapuje. Vždycky jsem si myslel, že tomu chlapovi se jeho role popravčího až přespříliš zamlouvá.“

„A co ty?“ zeptal se Harry zvědavě.

Siriusovy rty zkroutil malý úsměv. „Ach, no, mým byl Bystrozor – nikdo, koho bys znal. Hodně mi pomohl s tréninkem, s věcmi, které mi párkrát zachránily život. Byla to dobrá léta.“

„Takže ti nevadil ten… víš co?“

„Ten sex?“ Sirius se na něj pobaveně podíval. „Harry, já jsem ztratil panictví v patnácti a docela jsem běhal za vším, co se hýbalo. Geoff byl dobrý přítel – a dobrý učitel. Nelituji ani jediné hodiny, kterou jsem s ním strávil.“

„Co se tedy stalo? Pokud byl tak dobrý přítel, proč se ti nesnažil pomoct, když tě uvěznili?“

Sirius si povzdechl a opřel se v křesle. „Zabili ho během Smrtijedského nájezdu, šest měsíců před smrtí tvých rodičů.“

„Och.“ Harry nevěděl, co na tohle má říct.

„Stále mi chybí,“ řekl Sirius potichu, ale pak rychle dodal: „Ale dost už o mně. Beru to tak, že už ses dozvěděl něco o Obřadu Erastés.“

Harry přikývl. „Hermiona mi dala knihu.“

Sirius se zasněně usmál. „Obřad Erastés: co by měl vědět každý erómenos,“ poznamenal. „Skvělá kniha. Svoje vydání jsem skoro zcela opotřeboval.“

Harry se začervenal, nebyl si jistý, zda si chce představovat svého kmotra, jak se hýbe jako ty explicitní kresby. „Ehm, jo.“

Mohl na sobě cítit Siriusův ostrý pohled. „Harry, jsi panic?“ Harry přikývl, příliš zahanbený, než aby odpověděl. „To není nic, za co by ses měl stydět, chlapče. Jen potřebujeme zajistit, abychom ti sjednali ten správný typ chlapa, někoho, kdo bude vědět, jak se o tebe řádně postarat.“

Nad tím se Harry zamračil, nebyl si jistý, že se mu zamlouvá ten nápad, že se o něj někdo ‚postará‘. Na jednu stranu, bylo by hezké mít někoho, s kým by sdílel svá břemena. Na druhou stranu, staral se o sebe už od doby, co byl dítětem, a měl odpor k představě, že by ho někdo buzeroval. „Já už dostal dvě nabídky.“

Sirius se rozjasnil. „Už dvě? Věděl jsem, že budeš populární, Harry. Od koho jsou?“

„Ehm, no, první je od profesora Spindley-Wormea. Učitele obrany proti černé magii.“

Sirius se v zamyšlení zamračil. „Hmm. No, Wormeovi jsou velmi dobrá rodina – kořeny sahají až k Dobyvateli. Ačkoliv si nemyslím moc dobrého o té věci s pomlčkou ve jménu. Říká se, že jeho babička – což byla Lucinda Spindleyová – měla svého starého obtočeného kolem malíčku natolik, že ten muž si nemohl ani kýchnout bez jejího svolení. Jaký je ten muž?“

Harry trochu pokrčil rameny. „Je docela slušný učitel, přišel sem z Krásnohůlek - “

„To není to, na co se ptám, Harry.“

„Och. No, myslím, že vypadá dobře a zdá se velmi milý,“ řekl Harry neurčitě, pak dodal: „Ví toho hodně o famfrpálu. Nedávno jsme si večer hezky popovídali.“

„Sami?“ zeptal se Sirius ostře.

„Ne, profesorka McGonagallová nám dělala gardedámu.“

„Dobře,“ prohlásil Sirius. „Porozhlédnu se kolem a něco o něm zjistím. Mezitím se ujisti, že dodržuje pravidla. Žádné osahávání nebo muchlování dokud neuvidíme, jakou kompenzaci je připraven vydat.“ Harry opět trochu zrudnul a Sirius zavrčel: „Nenechal jsi ho dotknout se tě, že ne?“

„Ne tak úplně,“ řekl Harry rychle. „Políbil mi ruku, to je vše. A profesorka McGonagallová mu za to vynadala.“

„Pak je to tedy v pořádku.“

Harry se rozhodl, že Siriusovi neřekne, že dal pusu Snapeovi na tvář; ve skutečnosti doufal, že jeho kmotr zapomene na toho druhého nápadníka. Naneštěstí pro něj, Sirius nezapomněl.

„A kdo je ten druhý nápadník?“ zeptal se. Harry zamumlal jméno a Sirius se zamračil. „Mluv nahlas, Harry. Nerozuměl jsem ti ani slovo.“

Harry si povzdechl. „Profesor Snape.“

„Cože?!“ Sirius vystřelil ze židle s tváří bílou vzteky a se sevřenýma rukama. „Jak se ten slizký bastard odvažuje na tebe vztáhnout ruku!“

„Ehm, Siriusi, to neudělal,“ poukázal Harry. „Dvoří se mi, stejně jako Max.“

„Max,“ řekl Sirius podezřele. „Kdo k čertu je Max? Myslel jsem si, že jsi říkal, že máš dvě nabídky, ne tři.“

„Profesor Spindley-Worme,“ řekl Harry a protočil očima. „To je jeho křestní jméno.“

„A kdo řekl, že mu můžeš říkat křestním jménem?“

„On,“ vysvětlil ihned Harry. „Ve skutečnosti, oni oba řekli, že jim mohu říkat jejich křestními jmény.“

„Rád bych věděl, kde Snape získal přesvědčení, že má právo si tě namlouvat, a už teprve tě žádat, abys mu říkal jménem,“ vyštěkl Sirius.

„Splňuje všechny podmínky,“ vysvětloval Harry. „Zná mě, řádně požádal o povolení a během naší soukromé schůzky byl dokonalým gentlemanem. Ředitel nás doprovázel.“ Harry se rozhodl nezmínit, že ředitel byl mimo místnost minimálně patnáct minut. „Hermiona říká, že Snapeovi jsou jednou z nejstarších kouzelnických rodin v Británii.“

„Je to Temný mág a Smrtijed.“

„Byl Smrtijedem,“ poznamenal Harry trpělivě. „Pak špehoval pro Brumbála. A před dvěma lety ho skoro zabili, když se Ty-víš-kdo vrátil. Kvůli tomu nyní ani nemůže opustit Bradavice.“

Sirius se na něj zamračil. „Harry, to zní, jako kdybys ho měl rád.“

Harry pokrčil rameny. „O tom nic nevím. Chci říct, není moc milý a zcela určitě není spravedlivý. Ale je velmi chytrý a myslím si, že je dobrý člověk.“ Zaváhal. „Siriusi, věděl jsi, že byl dobrým přítelem mé mámy?“

Sirius si povzdechl. „Nelíbilo se mi to, ale věděl jsem to. Byla v Havraspáru a měli několik společných hodin se Zmijozelem. Lily a Snape skoro vždycky byli spolu ve dvojici. I poté, co v pátém ročníku spolu ona a James začali chodit, se skoro každý večer se Snapem učila. Vždycky se ho zastávala a se mnou nemluvila skoro měsíc po tom – ehm - “

Harry taktně přešel poznámku o incidentu v Chroptící chýši. „Dal mi pohlednici, kterou mu poslala z Korfu.“

Sirius se trochu posmutněle usmál. „To bylo to léto po našem šestém ročníku,“ zavzpomínal. „Pamatuju si na dopisy, které poslala Jamesovi, a na ty fotky.“

Harry cítil za Snapea nepatrné bodnutí smutku; pokud to bylo léto po šestém roce, pak se pravděpodobně s Lily vůbec nejel podívat do Egypta. Následující léto byl smlouvou svázaný s Voldemortem.

„Siriusi, nezakážeš mi se s ním vídat, že ne?“ zeptal se

„Nemůžu,“ povzdechl si Sirius. „To ale neznamená, že se mi to musí líbit. A chci ti připomenout - jen proto, že se ti tito dva dvoří, neznamená, že je musíš přijmout. Myslím si, že bys udělal daleko lépe, kdybys počkal do léta, až budeš mít širší výběr nápadníků.“

„Toho se právě obávám,“ řekl Harry s povzdechem. „Mnoho lidí půjde po mně jen proto, co jsem – Chlapec který přežil – a ne proto, kdo jsem.“

„Harry, nemluvíme o tvé životní lásce,“ řekl Sirius, trochu zaražen smutkem v Harryho hlase.

Harry si odfrknul. „Správně. Stejně mi nebude dovoleno se zamilovat do toho, koho si vyberu, že?

Sirius zamrkal na Harryho a pak opatrně poznamenal: „Je zde něco, co bys mi chtěl říct, Harry?“

Harry mu věnoval nejistý pohled, pak si povzdechl. „Myslím – ne, jsem si docela jistý, že mám radši kluky než holky.“

„Docela jistý? Z toho, co jsem pochopil, jsi ještě ani jedno nevyzkoušel, tak jak to můžeš vědět?“

„Protože dívání na kluky mě rozpálí a dívání na holky ne?“ řekl Harry sarkasticky.

„Harry, to není konec světa,“ utěšoval ho Sirius, natáhl se a mladíka objal. „Neexistuje mnoho kouzelníků, kteří by preferovali chlapy, ale někteří takoví jsou, nemluvě o mudlech. Jsi mladý a jsem si jistý, že si někoho najdeš, takže přemýšlej o celé téhle záležitosti s erastém jako o nácviku.“

Harry zabořil svoji tvář do Siriusovy košile a řekl: „Předpokládám, že není šance, jak bych celou tuhle věc mohl opominout, nebo ano?“

„Asi ne,“ přiznal neochotně Sirius. „Vzhledem k tomu, kdo jsi. Ale pokud to vážně chceš, najdu způsob. Slibuji.“

***

Následující sobotní ráno začaly přicházet dary. Tedy v každém případě Malfoyovy dary. Seamus je udržoval informované o každé položce, stejně jako o průběžném počtu, k Ronovu znechucení a pobavení zbytku Nebelvírů, kromě Harryho. Ten byl příliš zaměstnaný snahou nepřemýšlet o tom, jaké dary pošlou jeho nápadníci jemu.

Bylo to během oběda, kdy Harry zahlédnul sovu, která letěla k Nebelvírskému stolu, zvláštně povědomě vypadající balík držela pevně v drápech. Ve skutečnosti viděl podobně vypadající dar, když byl v prvním ročníku. Sova upustila zásilku nad ním, Harry ji zachytil a pak ji položil na stůl.

„Od koho to je?“ zeptal se Seamus, očima projížděl podél délky zabaleného koštěte.

Ron pohrdavě řekl: „Jako kdyby Snape poslal Harrymu koště.“

Harry našel připojený dopis a přečetl si ho. „Je to od profesora Maxe. Říkal jsem vám, že jsme si povídali o famfrpálu a košťatech a ostatním vybavení, pamatujete? Tvrdí, že má přítele, který pracuje v jedné z výroben a že si myslel, že bych z toho měl radost.“

„No, neotevřeš to?“ zeptal se Dean netrpělivě.

Harry se zakřenil a zastrčil si dopis do kapsy, pak roztrhl obal. Mrtvé ticho padlo na jejich konec stolu, jak každý zíral na koště, které tam leželo.

„Nikdy jsem nic takového neviděl,“ vydechl Ron, očima přejížděl přes koště od špičky jeho násady až po hladce tvarované proutky.

„Já ano,“ podotkl Seamus se zbožnou úctou. „Jeden z hráčů v Irském národním týmu má koště dělané na zakázku a vypadá přesně jako tohle. Tedy až na tohle.“

Tohle bylo místo, kde normálně bývalo umístěno logo firmy. Namísto toho, tam byl vyobrazen blesk ohraničený písmeny H a P.

„Páni,“ řekl Ron, když to na něj plně zaúčinkovalo. „Kdybych věděl, že profesor má takovéhle přátele, požádal bych ho, aby se dvořil mně.“

To všechny rozesmálo, čímž se prolomilo napětí posvátného úžasu. „Harry, půjdeš si ho vyzkoušet?“ zeptal se Neville.

„To je tedy zatraceně skvělý nápad,“ zvolal Ron. „Hřiště by teď mělo být volné. Harry?“

Harry stěží dokázal spustit své oči z koštěte a náhle ho chtěl vyzkoušet více než cokoliv jiného. S úsměvem vzhlédl k Ronovi. „Pojďme na to.“

Skupina Nebelvírských zamířila ke dveřím, smáli se a bavili se plni vzrušení, nechávajíce za sebou balící papír… a Hermionu. Ta byla zticha během toho povyku nad darem od profesora a nyní, když je sledovala odcházet, se na její tváři objevilo zamyšlené zamračení.

„Slečno Grangerová.“

Hermiona polekaně vzhlédla na profesora Snapea stojícího vedle stolu. Vypadal podrážděně, jako kdyby musel její jméno opakovat více než jednou. Nebo možná byl ve své obvyklé nechutné náladě. „Profesore Snape! Promiňte – přemýšlela jsem.“

„Jak neobvyklé,“ ucedil Snape suše.

Hermiona si všimla, že mistr lektvarů ve svých rukách drží krabici a náhle měla děsivý pocit v žaludku. „Hledáte Harryho? Právě odešel…“ Její hlas se vytratil, nechtěla říct Snapeovi, že Harry právě odběhl s dárkem jeho soupeře.

Snape na ni pozvedl obočí a ona zrudla, když si uvědomila, že musel celou tu scénu vidět. „Toho jsem si velmi dobře vědom. Pokud by vám to nepůsobilo příliš velké potíže, mohla byste tohle dát panu Potterovi, až se navrátí?“

Hermiona opatrně převzala krabici a zvědavě se na ni podívala. Vypadalo to, že je plná dopisů, byly jich tam tucty a ona si náhle uvědomila, co musejí být zač. Překvapeně vzhlédla ke Snapeovi, podivně dojatá tím gestem. „Pane, jsem si jistá, že tím Harry bude nadšený,“ řekla vřele. „Je to od vás velmi milé.“

Snape se na ni jízlivě usmál. „Opravdu, slečno Grangerová, není potřeba používat takové nechutné city. Pouze se povalovaly v mých komnatách. Ulevilo se mi, že se toho nepořádku zbavím.“

Hermiona si skousla ret, aby zabránila svému úsměvu. Každý dopis vypadal perfektně zachovaný a prost prachu, což znamenalo, že se někdo o ně velmi pečlivě staral. „Samozřejmě, profesore,“ řekla stoicky. „Ujistím se, že je Harry dostane, až se vrátí.“

Snape přikývl a odkráčel k Čestnému stolu, hábit za ním vlál. Hermiona ho hloubavě pár minut pozorovala, pak vzala tu drahocennou krabičku nahoru do bezpečí svého pokoje.

***

Harry vešel do Nebelvírské společenské místnosti vděčný za teplo z krbu. Strávil dobré tři hodiny na hřišti, testoval své nové koště a nechával své přátele, ať ho také zkusí. Zazubil se, když si vybavil zářivý pohled na Ronově tváři, když mu nabídl, aby si ho zkusil jako první a jak byl jeho kamarád skoro neschopný slova, když zdráhavě přistál, aby ho předal další osobě. Seamus a Dean byli rovněž stejně nadšeni, a ačkoliv Neville odmítl letět, zcela zřetelně si užíval sledování svých přátel, při prudkých manévrech. Madam Hoochová se k nim na konci připojila, neboť byla připravená dohlížet na trénink Havraspárského týmu, a i ona koště vysoce vychvalovala.

Bylo to vážně ohromné od Maxe – profesora Maxe – že si kvůli němu dal takovou práci. Harry měl jen mlhavou představu založenou na svých dvou předešlých košťatech o tom, kolik takováhle věc musela stát, ale Seamus mu vysvětlil, že to nebyla jenom cena. Získat koště zhotovené na zakázku se blížilo nemožnému, pokud jste nebyli proslavený famfrpálový hráč, který jim přinesl spousty pozornosti tisku. Předpokládal s cynismem, který se u něj vyvinul během uplynulých šesti let, že mu koště vytvořili kvůli reklamě, aby mohli říkat, že dodali Chlapci, který přežil koště zhotovené na zakázku, ale stejně tak to bylo milé gesto.

„Jaké to bylo?“

Harry se otočil a spatřil Hermionu stočenou v jednom z křesel u krbu s krabičkou na svém klíně. Zakřenil se na ni. „Bylo to geniální! Nikdy jsem neletěl tak rychle a způsob, jakým se to ovládá – přísahám, bylo to, jako kdyby mi četlo myšlenky.“

„To zní skvěle,“ řekla Hermiona. „Ostatní se vrátili s tebou?“

„Byli pořádně zmrzlí, takže se šli podívat do Síně, jestli by nenašli nějakého domácího skřítka, aby jim přinesl kakao.“ Ukázal směrem ke krabici na jejím klíně. „Co to je? Další odznaková kampaň?“

Podávala mu krabičku. „Profesor Snape tohle přinesl pro tebe.“

Harry si až teď vzpomněl na svého druhého nápadníka a byl zvědavý, co by Snape mohl vybrat pro něj jako dárek. Harry opatrně opřel koště o zeď a převzal si od Hermiony krabici. Byla to otevřená krabice dvakrát tak veliká jako bedna od bot a vypadalo to, že je plná obálek. Posadil se na podlahu s darem na klíně a vytáhl tu navrchu. Z pergamenu na něj sálal nepatrný pocit magické spřízněnosti a náhle cítil varovné tušení o tom, co uvidí. Lehce třesoucími prsty rozložil dopis a poznal plynulý rukopis; ten samý, co viděl na pohlednici. Hlavička obsahující „Drahý Seve“ a podpis potvrdil, že ta korespondence byla vskutku od jeho matky Snapeovi. Opatrně zastrčil dopis zpátky do obálky, aby si ho přečetl později v soukromí a spatřil, že zvenku na každé obálce bylo úhledně Snapeovým charakteristickým rukopisem napsáno datum. Bližší inspekce prokázala, že data byla dodána nedávno a podle odhadu tam byla padesátka dopisů. Pomyšlení na to, kolik času zabralo každý z nich utřídit a označit, ho přemohlo.

„Jsou od tvé matky, že ano?“ zeptala se Hermiona potichu. Harry přikývl, skousl si ret nad náhlým přívalem emocí. „On ji vážně musel mít rád, když si dal tu práci je všechny zachovat a nechal si je tak dlouho.“

„Řekl mi, že ji miloval – ne romantickým způsobem, ale jako nejlepší kamarádku,“ odpověděl Harry potichu, prsty se probíral skrze obálky. Na dně krabice zahlédl záblesk něčeho a zamračil se. „Počkej; je tu ještě něco dalšího.“ Pečlivě položil dopisy na podlahu vedle sebe a ohromeně civěl na to, co našel. Očividně to byla kouzelnická fotka ze svatby jeho rodičů. Jeho matky s její rodinou. Poznal tetu Petunii, držela se na straně opodál a mračila se do fotoaparátu, a on si nemohl pomoci, ale myslel na to, jak nepříjemně jí muselo být. Starší pár stojící za jeho matkou, rozzářeně hleděl nejdříve na něj, pak na jeho matku, a on si uvědomil, že tohle musí být jeho prarodiče Evansovi, kteří zemřeli, když byl malý. Jak pyšně a šťastně vypadali, pomyslel si a přál si, aby je mohl poznat.

Po druhém boku jeho matky stál Snape, Lilyinu ruku zastrčenou pod svojí paží. Harry byl omráčený zjištěním, jak dobře Snape vypadal, ani trochu se nepodobal tomu ošklivému, umaštěnému mizerovi, jak ho popisoval jeho kmotr. Jistě, jeho rysy byly příliš ostré, aby byl nazýván krásným, ale v jeho tváři bylo něco osobitého. A když se podíval na Lily, milující pohled mu zjemnil rysy a učinil ho téměř přátelského. Samozřejmě o chvíli později nasupeně vyhlédl z obrázku na Harryho, zamračil se, jako kdyby tím říkal: „Na co tak čumíte, Pottere?“ a Harry se nemohl nezahihňat.

Podíval se na druhou stranu obrázku a spatřil nápis perem: „Mému čestnému bratru Severusovi. Nechť jsi jednoho dne stejně šťastný, jako jsem dnes já.“ Zamrkal náhlé slzy, podal obrázek Hermioně a k jeho překvapení zjistil, že v krabici je ještě něco dalšího.

Docela zřejmě to byl rukopis, přes jehož přední stranu bylo napsáno Kouzelnické formule v průběhu staletí a pod tím Lily Evansová-Potterová. Opatrně vyndal svázané stránky a prolistoval si rukopisem, všiml si občasných oprav a komentářů napsané červeným inkoustem od Snapea. Nalistoval na konec a zjistil, že tam Snape naškrábal: „Celkem vzato dobře vykonaný kus práce, a jednou to tvoje jméno bezpochyby proslaví v kouzelnickém světě. Gratuluji, Lily.“

Slzy, s kterými bojoval, již dále nedokázal zadržovat a rozlily se přes stránku. Očistil si oči rukávem, pak opatrně setřel kapky, než stihly rozmazat inkoust, ačkoliv předpokládal, že Snape i na tohle použil konzervační kouzlo.

„Harry?“ zeptala se Hermiona, obavy jasně vepsané v hlase.

„Od doby, co jsem přišel do Bradavic,“ řekl Harry hlasem napjatým emocemi, „jsem slýchal o svém tátovi. Jak byl dobrý hráč famfrpálu, jak dobře si vedl při vyučování, jak byl primusem. Sirius o něm vypráví pořád, o věcech, které spolu zažili, o vtípcích a žertech, které společně vyváděli. Dokonce i ředitel mi o něm vyprávěl, ale nikdo mi nikdy neřekl nic o mé matce, kromě toho, že byla primuska a milovala mého otce a mě. Teta Petunie ani nevysloví její jméno a já si vůbec nepamatuji na mé prarodiče Evansovi. Já jen – vždycky jsem chtěl… ne, potřeboval jsem o ní vědět víc, než že byla krásná a chytrá a nyní Snape…“ Odmlčel se, znovu si přetáhl rukávem oči.

„Rozumím,“ poznamenala Hermiona potichu a vracela mu fotku.

Harry ji umístil zpátky do krabice na rukopis, pak na to opatrně položil dopisy. „Já – jdu nahoru do pokoje. Pokud se Ron a ostatní vrátí, dala bys jim vědět, že potřebuji trochu soukromí?“

Hermiona přikývla a Harry vyšel do schodů do ložnice sedmého ročníku. Vylezl na postel, zatáhl závěsy a nastavil kolem postele kouzla na soukromí. Starostlivě vytáhl fotku a položil ji před sebe na postel, pak našel první dopis nadepsaný jako Vánoční prázdniny 1971 a začal se seznamovat se svojí matkou.

Dole v Nebelvírské společenské místnosti si Hermiona pozorně prohlížela značku nového závodního koštěte, stále opřeného o zeď v místech, kde ho Harry odložil, a usmála se.

<Kapitola 9>  <Kapitola 11>