Námluvy HP - Kapitola osmá - Rozhovory

Varování: začínají pořádná klišé, pokud vám vadí, dál nečtěte.

Zítra nakonec nebudu u počítače, takže přidávám kapitolu dneska. Děkuji Lanevře, symphony, Sitaře, cim, Lady Corten, Máje, Nade, grid, Jáje, bacilu a x za komentáře. Také děkuji betě Hoshi. Kapitolu bych ráda věnovala belldandy za nadržování a podporu;). P.S.: Další snad v sobotu.

@@@

Rozhovory

Harry nervózně seděl a dloubal se v jídle na svém talíři. Již tomu byly tři týdny, co dostal dopisy, dva týdny, co odpověděl, a podle Seamuse bylo na čase, aby jeho potenciální nápadníci učinili svůj další krok. Seamus byl, co se týče podrobností, neurčitý, ale Kniha tvrdila, že dalším tradičním krokem bylo prohlášení, že nápadníci zamýšlí pokračovat ve své snaze a požádají o soukromé setkání za přítomnosti doprovodu. Pomyšlení na důvěrnou (okej, polodůvěrnou) schůzku s těmi dvěma staršími muži dělalo s Harryho žaludkem vtipné věci a nevěděl, v co má doufat; v to, že si to oba muži rozmysleli, nebo v to, že si to nerozmysleli.

Draco Malfoyovi přilétaly sovy už od začátku večeře a pokaždé, když nějaká dorazila, střelil samolibým pohledem Harryho směrem. Ty vzrušené výkřiky od Zmijozelského stolu společně s pohledy plnými očekávání od jeho vlastního zabilo i tu poslední chuť k jídlu, kterou Harry měl. V době, kdy se na stole objevily zákusky, byl Harry natolik nervózní, že každý pohyb u Čestného stolu, ho donutil nadskočit.

„Podívejte na tenhle,“ řekl Dean, ukazuje směrem k sově, která právě vletěla do Síně a ve svém zobáku nesla ohromnou kytici květin. Zachichotal se. „Zajímalo by mě, kdo Malfoyovi poslal tohle.“

„Já si nemyslím, že je to pro Malfoye,“ odporoval Seamus, když sledoval, jak sova zamířila jejich směrem. „Myslím, že je to pro Harryho.“

„To je proti pravidlům,“ oznámila zamračeně Hermiona. „Žádné dary nejsou povoleny před druhou nabídkou a soukromou schůzkou.“

Sova přistála na stole před Harrym a upustila kytici na jeho talíř. „Ehm, díky,“ řekl Harry a dal sově několik pochoutek ze své večeře. Zvedl květiny a hledal lístek nebo dopis. „Není tu nic, co by říkalo, od koho jsou.“

„No, rozhodně nejsou od Snapea,“ poznamenal Ron suše.

Harry květiny odložil zpátky na stůl. Náhle se ozvalo Pop!, při kterém všichni úlekem povyskočili, vyvalil se oblak jasně červeného kouře a pak na místě kytice ležela obálka s jedinou červenou růží přes ni. Harry se zarděl, když všechny dívky u stolu si zasněně povzdechly nad tím romantickým gestem, a neochotně otevřel obálku. Uvnitř byl jednoduchý list papíru. Vytáhl ho.

*Harry,

Obdržel jsem Tvoje psaní s potěšením a pokorou. Tvé prohlášení, že jsi neočekával, že se Ti dostane takovéto pozornosti, u mě vyvolalo úsměv. Troufám si říci, že Tvá skromnost Tě ctí. Nicméně příliš mnoho skromnosti může být velký nedostatek, stejně jako přílišná pýcha, a já se těším na den, kdy mi bude dovoleno pomoct Ti zaujmout své místo v kouzelnickém světě jako jedno z jeho zářných světel. Odpusť mi moji troufalost, pokud si dovoluji příliš mnoho – Tvá sladká nesmělost mi dodává odvahy.

Prokážeš mi tu čest a zúčastníš se se mnou v sobotu odpoledne soukromé schůzky? Profesorka McGonagallová nám na tu příležitost laskavě zapůjčila svoji kancelář. Pro případ, že bys sis dělal starosti, zda nebude překonána slušnost, pospíším si Tě ujistit, že profesorka McGonagallová bude po ruce, aby dělala gardedámu našemu setkání.

Každou hodinou netrpělivě očekávám Tvoji odpověď,

Tvůj oddaný služebník,

Maxmilián Spindley-Worme*

Harry cítil nepatrnou nevolnost, pocit, kterému nepomohl ani Dean a Seamus šklebící se na něj přes stůl. Cítil, jak se Hermiona nahnula blíže a na její tichou otázku, jestli je v pořádku, zvládl přikývnout. Nějak se upnul k představě, že celá tahle věc je nějaký propracovaný vtip, žertík spáchaný Malfoyem a s podporou (ačkoliv pochybné) jeho přátel. Nicméně ten dopis byl až příliš reálný. Profesor Spindley-Worme opravdu, ač se to zdálo nemožné, po něm toužil, a ředitelka jeho vlastní koleje očividně od něj očekávala, že bude následovat všechny tyto tradice. A profesor Snape – také po Harrym toužil? Nebo jeho účast v celé této věci byla pouze dalším pokusem, jak Harryho ponížit? Koneckonců mu profesor ještě neposlal druhou nabídku – něco, o čem si byl jistý, že na to Malfoy bude velmi škodolibě poukazovat.

Jeho oči se nedobrovolně zatoulaly k Čestnému stolu a ke svému překvapení zjistil, že ho Snape intenzivně pozoruje. Mistr lektvarů se ihned podíval jinam, na okamžik obrátil svoji pozornost k domácímu skřítku, který stál vedle něho. Pak skřítek zmizel…

…A objevil se vedle Harryho, podávaje mu obálku. „Profesor Snape požádal Zepie, aby tohle dal Harrymu Potterovi, pane.“

Harry těžce polkl a třesoucí rukou uchopil obálku. „Děkuji ti, Zepie.“

Domácí skřítek se na něj potěšeně usmál. „Harry Potter nemá za co, pane.“ Zmizel a Harry pomalu obálku otevřel.

Uvnitř byl list papíru – a něco dalšího. Něco o trochu tvrdšího a obdélníkovitého tvaru. Ačkoliv umíral touhou vědět, co to je, vytáhl nejdříve papír a rozložil ho.

*Pane Pottere,

S úlevou jsem zjistil, že sedm let v tomto institutu Vám něco vštípilo, i kdyby to bylo jen umění diplomacie. Buďto tak, nebo Vaše zručnost v předstírání se výrazně zlepšila. Pochybuji, že existuje mnoho lidí v kouzelnickém světě, a zcela jistě žádný mezi Vašimi vrstevníky, kteří budou souhlasit s tím, že jsem Vás jakkoliv poctil skrze svůj „výběr“.

Mám podezření, pokud nejste podstatně natvrdlejší, než jsem se domníval, divíte se, zda-li toto není nějaký propracovaný vtip. Není, neboť já žerty nesnáším a dobrovolně bych se jednoho z nich neúčastnil. Ani to není pokus ponížit Vás pro mé pobavení. Vaše výkony v mých hodinách mi k tomu nabízejí více než dostatečně příležitostí. Jsem upřímný v touze pomoci Vám najít své místo v kouzelnickém světě a touze ochránit Vás před těmi, kdo by Vás využili pro své vlastní záměry. Pokud máte těžkosti srovnat to s tím, co o mně víte, prosím, obraťte svoji pozornost na přiložený předmět. Věřím, že to vysvětlí mé pohnutky k Vaší spokojenosti.

Jak je zvykem v této situaci, zařídil jsem pro nás schůzku v ředitelově kanceláři v neděli v osm hodin večer. Nezpozděte se, neboť jak ředitel, tak i já máme mnoho věcí na práci, aniž bychom na Vás čekali. Heslo je Sirupové košíčky.

S uctivým pozdravem,

Severus Snape*

Harry nedokázal zadržet pobavené odfrknutí – bylo to tak podobné Snapeovi – záměrně ho urazit a v tom samém čase se pokoušet ho i získat. Vytáhl přiložený předmět, podíval se na něj a zalapal po dechu tak hlasitě, že každý na jeho konci stolu se otočil a podíval na něj.

„Harry?“ zeptal se Ron znepokojeně. „V pohodě?“

Místo odpovědi Harry jen vyskočil a vyběhl ze sálu, Snapeův dopis svíral v ruce a zcela si neuvědomil, že psaní profesora Spindley-Wormea zanechal ležet na stole.

Na místnost padlo překvapené ticho a vzápětí vzduch naplnilo vzrušené štěbetání. U Čestného stolu věnoval Max Snapeovi samolibý úšklebek a vítězný pohled a McGonagallová se předklonila a zašeptala: „Je mi líto, Severusi. Harry nevypadal, že se mu líbilo, cokoliv jsi mu řekl.“

Snape dovolil, aby se nepatrný úsměv dotkl jeho rtů, a lehce pokrčil rameny. „Na tom nezáleží, Minervo. Vytrvám.“

U Nebelvírského stolu si Ron s Hermionou vyměnili pohledy. „Raději půjdu za ním,“ zvedl se Ron.

„Půjdu s tebou,“ řekla Hermiona, sebrala druhý dopis a růži. „Tohle Harry zapomněl.“

Vykouzli ze Síně a prošli cestou k Nebelvírské ložnici, kde nalezli Harryho, jak sedí na posteli a intenzivně na něco hledí. Slzy mu tekly po tváři, ale když vstoupili, dokázal se usmát a otřel si je do rukávu.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona a posadila se na okraj postele.

„Co ti k sakru ten bastard řekl?“ dožadoval se Ron.

Harry mu místo odpovědi podal obdélníkový pohled. Ron se na to překvapeně podíval. Byla to kouzelnická pohlednice s fotografií nějakých starověkých ruin. Jak ji sledoval, obrázek se změnil, takže mohl vidět travnaté kopce, pak jasně modrou vodu a nakonec rozesmátou tvář mladé ženy s dlouhými rudými vlasy. Přetočil ji a přečetl si písmo na druhé straně, pak ji podal Hermioně. Letmo se podívala na obrázek, otočila ji a přečetla nahlas:

*Seve,

Měl jsi pravdu – Korfu je úžasné. Oceán je tak modrý a tak čistý, že mohu vidět až na dno a včera jsem doopravdy plavala s delfíny! Dokážeš si to představit? A ty rozvaliny – stále mohu cítit tu sílu v nich a to mě činí tak neuvěřitelně pokornou. Nesměj se – i to se může dít.

Představuji si, že se choulíš nad svými knihami a kotlíky, stěží si vůbec všimneš, že je léto. Příští rok tě potáhnu s námi, nezáleží na tom, jak moc budeš protestovat. Matka říká, že pojedeme do Egypta - to jen abych tě trochu nalákala – a absolutně odmítám jen zvažovat, že pojedeme bez tebe, můj nejdražší příteli.

Lily*

„To je tvoje máma, že jo, Harry?“ zeptal se Ron, posadil se na postel a naznačil směrem k pohledu. Harry přikývl. „Takže tedy byli přátelé. Divné.“

„To mi říkej,“ odpověděl Harry vášnivě.

„To svým způsobem vysvětluje, proč na tebe vždycky dával pozor,“ poznamenala Hermiona pomalu. „Mysleli jsme si, že to po něm Brumbál chtěl, nebo že je to proto, že mu tvůj otec zachránil život, ale možná důvod je, že miloval tvoji matku.“

Ron udělal grimasu. „Ew! Chtít Harryho ojet, protože on a Harryho mamka byli přátelé – to je prostě špatné v tolika různých směrech.“

Hermiona obdařila Rona naštvaným pohledem. „Rone, neměla jsem na mysli tento druh lásky. Dokonce ani Snape není takhle zvrácený.“

„Chceš se vsadit?“ zamumlal Ron.

„Říkal v tom dopisu něco o tvé matce?“ zeptala se Hermiona Harryho.

Podal jí Snapeův dopis. „Jen to, že ten pohled vysvětlí jeho pohnutky.“

Hermiona prolétla očima dopis, nad jednou částí se zahihňala, pak ho podala Ronovi. „Není to přímo romantické vyznání, že?“

„Kniha tvrdí, že smí romantické návrhy dělat až po prvním rande,“ poukázal Harry. „Ačkoliv dopis profesora Maxe se tomu velmi blíží. Och, kruci!“ zvolal, když si vzpomněl na svůj útěk ze Síně. „Nechal jsem ho na stole.“

Hermiona mu podala dopis a růži. „Přinesla jsem ti je. Mám dát tu růži do vody?“

Harry se začervenal a protočil očima. „Jasně. Jsem kluk, v případě, že by sis toho nevšimla. Příště navrhneš, abych si ji na památku nechal vylisovat v knize.“

Ron, který vytrhnul dopis profesora OPČM z Hermioniny ruky, aby si ho přečetl, ho hodil zpátky na Harryho. „Nevím, Harry. Jako jedno ze ‚zářných světel‘ kouzelnického světa, bys ji mohl chtít nechat pobronzovat nebo tak něco. Jednoho dne bys ji mohl dát do muzea. Ne, počkej – tvá ‚nesmělá sladkost‘ ti to nedovolí, že?“

Harry chňapl po polštáři a přetáhl jím Rona přes hlavu.

***

„Profesore Snape?“

Snape vzhlédl od esejí, které známkoval, a zamračil se. „Pottere. Nevzpomínám si, že bych žádal, abyste zůstal po hodině, a to navzdory vašemu ubohému výkonu.“

„Nežádal jste, pane. Chtěl jsem… potřeboval jsem s vámi mluvit.“

Snape se opřel o opěradlo židle a zamračil se. „Předpokládám, že si jste vědom faktu, že je to výslovně proti pravidlům.“

Harry popošel o pár kroků dopředu a zakřenil se. „No, znáte mě a pravidla…“

Snape si odfrkl a pak si překřížil ruce. „Dobrá tedy. Řekněte, co musíte, a vypadněte.“

Harry si pročistil hrdlo, lehce se začervenal a popošel ještě o krok dopředu. „Je to o tom pohledu. O tom, co byl v dopise. Jen jsem chtěl říct… povědět vám…“ Vzdal slova, naklonil se blíže a rychle Snapea políbil na tvář. „Díky.“ Zběsilou rychlostí ustupoval směrem ke dveřím.

„Pottere!"

Harry se zastavil na prahu, těžce polkl a ohlédl se na Snapea. Tón hlasu měl ostrý a zamračení na jeho tváři bylo děsivé, ale něco… v jeho očích bylo něco podivného. Něco téměř… jemného. „Pane?“

„Nemáte za co. Teď vypadněte.“

Harry se s úlevou zakřenil. „Ano, pane!“ Vyběhl ze dveří, ale pak do nich znovu strčil hlavu. „Neděle večer, přesně v osm, ředitelna. Budu tam, pane.“

Poté, co Harry odešel, Snape ještě dlouho seděl u stolu, zíral na prázdné místo u dveří, pak se pomalu natáhl a dotkl se své tváře. „Albusi,“ zašeptal, „co jsi to k čertu začal?“

<Kapitola 7>  <Kapitola 9>