Noci v zahradě Getsemanské - Kapitola 34
Kapitola 34
Harrymu se zvedl žaludek. Snape pro něj vyčaroval mísu a držel ho vzpřímeně v posteli, zatímco se dávil.
„Nebyla to ona. Ona nezemřela. Mnoholičný lektvar,“ neustále opakoval Snape, zatímco Harry zvracel a zvracel, až mu v žaludku nic nezůstalo. Snape ho pevně držel jednou rukou a druhou z hábitu vytáhl lahvičku. „Musíte se pokusit udržet tenhle lektvar proti bolesti v sobě, jinak na mě bude Pán zla velice naštvaný.“ Přitiskl flakónek k Harryho rtům a nalil mu značnou dávku lektvaru do krku, pak mu pevně překryl ústa dlaní. Harrymu se lektvar vrátil ze žaludku, ale Snape odmítal pohnout svojí rukou a Harry byl donucen to zpátky polknout. Snažil se dýchat, ale místo toho se začal dusit a Snape ho nakonec pustil, když kašlal, prskal a lapal po dechu. Snape nechal mísu zmizet poté, co Harryho dávení se naprázdno ustalo.
Nedokázal se přestat třást. Bylo mu teplo a zároveň zima jako tehdy, když ho Malfoy mučil. Bolest v jeho hrudi slábla, ale stále se mu těžce dýchalo. Snape ho přidržoval a ze svého hábitu vytáhl další lektvar.
Harry zavrtěl hlavou, neschopen najít svůj hlas. Žádné další lektvary. Nevěřil Snapeovi.
„Potřebujete se uklidnit,“ naléhal Snape. „Nechcete nyní získat pozornost Pána zla.“ Držel Harryho na místě a násilím mu rozevřel čelist. Harry se pokoušel od něj odtáhnout, ale byl příliš slabý na odpor. Snape ho svíral pevně a pomocí kouzel naklonil lahvičku a nalil lektvar Harrymu do krku. Pak mu čelist pustil a opatrně ho položil na postel.
„Mám vám tu vzpomínku opět odstranit?“ zeptal se a prsty zkontroloval Harryho puls.
„Je mrtvá,“ zaskřehotal Harry a popadl Snapea za předek hábitu.
Snape se na něj zamračil. „Ne, říkal jsem vám to. To nebyla slečna Grangerová. Použili - “
„Je mrtvá.“ Viděl pouze ji. Hermionu na podlaze trůnního sálu se zakalenýma očima. Hermionu, jak se mu snaží něco říct, když se jí do hrudi zanořila Avada Kedavra. Hermionu, jak vzlyká, zatímco mu nařizovali, aby ji zabil.
„POSLOUCHEJTE MĚ!“ Snape ho přišpendlil k posteli. „HERMIONA JE NAŽIVU! TO NEBYLA ONA!“
Harry zařval: „ALE BYLA NĚKÝM!“ Bojoval o dech a pak vykuckal: „Byla někým, kdo umřel… umřel kvůli mně. Tolik lidí… umřelo… kvůli mně.“ Chtěl zemřít. Chtěl zabít. Chtěl vidět Hermionu.
„Ne. Ne.“ Snape ho pustil. „Nejste odpovědný za nikoho kromě sebe.“
„Umřela…“ Slzy se mu řinuly po tvářích a on nebyl schopný je zastavit. Pustil se Snapea a schoulil se do sebe. Brečel a brečel jako nikdy v životě a zdálo se, jako by jeho zármutek byl napájen z bezedné studny a nikdy nebude schopen přestat vzlykat.
„Vy jste ji nezabil,“ ujistil ho Snape důrazně, prsty obtočil Harrymu kolem paže a přetočil ho zpět na záda. Jeho temné oči se upíraly do Harryho a tvář měl plnou účasti. „Poslouchejte mě. Vy jste ji nezabil. Lucius ji zabil.“
„Zabil ji kvůli mně.“
„Zabil ji, protože se vyžívá ve znásilňování a zabíjení žen. Vy jste s tím neměl nic společného.“ Snape pustil Harryho ruku. „Nebyla to vaše vina.“
„Nikdy neměla zemřít,“ zašeptal Harry, nebyl si jistý, jestli to bylo obvinění nebo obhajoba.
Snape se posadil a shlédl na Harryho. „Ne. Ale čí je to vina? Kdo zabil vaše rodiče? Kdo zabil Siriuse? Kdo zabil Brumbála? Můžete dávat vinu sobě nebo mně, ale v konečném důsledku to byl Temný pán, kdo jim přivodil smrt.“ Pevně sevřel Harryho pravou ruku. „Pán zla je odpovědný.“
„Voldemort…“ Nenáviděl ho. Chtěl, aby zemřel. Chtěl ho roztrhat na cucky holýma rukama. Chtěl -
„Zabijete ho,“ prohlásil Snape pevně s rozjasněnýma očima.
„Zabiju ho.“ Harry se zvedl do sedu.
„Ano. Ano, zabijete.“ Snapeovy oči byly planoucí a jeho sevření pevné.
„ZNIČÍM HO!“ zařval Harry, vztek se prolomil skrz slupku uklidňujícího lektvaru, žhavý jako čerstvě vybuchlá láva. Na chvíli ho celého pohltil, až nemohl nic, jen hořet silou svého hněvu.
Snapeovy prsty a tvář zjemněly a on zlehka pohladil Harryho po hřbetu ruky. „Ale zatím ještě ne,“ řekl tiše. „Ne, dokud nenajdeme horcruxy. Pak ho zničíte. Ale ne nyní. Časem.“
„Hermiono…“ Harry zavřel oči a zhroutil se zpět na postel, ta nenávist ho vyšťavila. „Nezvládnu to. Nezvládnu.“
„Ale zvládnete,“ naléhal Snape.
Otevřel oči a prsty obtočil Snapeovo zápěstí. „Prosím, nechte mě jít,“ zoufale a naléhavě žádal. „Vrátím se. Zabiju ho. Přísahám, že ho zabiju. Nemůžu tu zůstat… umřu.“
Snape pomalu zavrtěl hlavou. „Víte, že to není možné. Zemřu, když vás osvobodím. Tady vás mohu trénovat a udržovat naživu. Jste silný, překonáte to. Vím, že máte sílu to přečkat.“
„Nemůžu, pokud budou…“ Překryl si tvář rukama. „Jestliže to nebyla ona… Pokud to vážně nebyla ona - “
Snape ho uchopil za ramena. „Přestaňte s tím. Poslouchejte, nedovolím jim to. Vím, že to nebyla ona, protože bych věděl, kdyby ji zajali - “
„Proč jste mi to teda neřekl? Proč jste mě nechal tomu uvěřit?“ dožadoval se Harry, sundal ruce a propaloval ho pohledem.
„Nebyl způsob, jak bych vám to mohl sdělit. Jak jsem již říkal, neměl jsem ani tušení, co Lucius naplánoval. Když jsem spatřil její tvář, byl jsem stejně tak otřesený jako vy. Kde vzali její vlas, to nevím, ale - “
„Kdo?“ Harry pevně sevřel jeho hábit. „Kdo to byl?“
Snape se na něj upřeně zahleděl. „Smrtijedka,“ řekl nakonec. „Zemřela by tak jako tak, takže se tím netrapte.“
„Smrtijedka…“ Točila se mu hlava. „Ne, ne, musím to vědět. Dokažte to! Dokažte, že to nebyla Hermiona!“
„Jak to mohu dokázat?“ zeptal se Snape něžně a Harryho pustil. „Jsem tu uvězněný stejně jako vy. Nemohu teď odsud odejít. Ublížili by vám.“
„Něco vymyslíte,“ naléhal Harry. „Přinesl jste mi sovu. Potřebuju vědět, že to nebyla ona.“
Snape chvíli zůstával potichu. „Pokusím se vymyslet nějaký způsob. Ale chápete nyní, proč jsem vám tu vzpomínku vzal?“
„Už to nikdy znovu nedělejte.“ Harry na něj nasupeně hleděl. „Jaké další vzpomínky jste mi vzal? Chci je všechny zpátky.“
Snape se odvrátil. „Část o vašem zajetí.“
„Vraťte mi to!“
Snape zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Původně je zapečetila vaše mysl. Vzpomínáte si, jak jsem vám musel dát ty lektvary, abyste si vzpomněl? Ta dotyčná vzpomínka byla natolik bolestivá, že jste nedokázal přestat křičet, tak jsem ji znovu uzamknul. Byla na to, jak vás Lucius mučí. Doopravdy si přejete pamatovat si v tuto chvíli toho víc? Ještě jste dneska nic nesnědl.“
„Potřebuji vědět, kdy mě chytili. Proč mě chytili. Jak mě chytili. Musím to vědět,“ prosil Harry.
„Mohu vám zodpovědět kdy, ale ne ty zbylé dvě věci. Před dvěma měsíci jsem byl odvolán na Malfoyovo panství s novinou, že jste byl dopaden. Když jsem dorazil, již vás po nějaký čas mučili. Zakročil jsem a přesvědčil Pána zla, aby vás nechal naživu a on -“
„Proč?“ přerušil ho Harry.
Snape vypadal překvapeně. „Zemřel-li byste, Temný pán by přežil. Domníváte se, že vám lžu, když tvrdím, že ho chci zničit?“
„Občas,“ přiznal Harry.
Levý koutek Snapeových úst se zdvihl. „Jste nemožný.“ Odmlčel se a pak dodal: „Myslel jsem, že nás v trůnním sále prozradíte.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Šel jsem pro ten nůž. Chtěl jsem si uříznout ruku, abych získal zpátky magii.“
Snapeovo obočí vystřelilo vzhůru. „Zastavili by vás dříve, než by se tak mohlo stát.“
„Samozřejmě,“ uznal Harry hořce. „Nemůžu dělat nic mimo to, co ode mne chcete vy.“
„Kdyby to byla pravda, byl by můj život o mnoho snazší,“ ušklíbl se Snape.
„Jak tam můžete stát a sledovat je, jak mě mučí?“
„Dělám to, protože musím.“ Snape se náhle postavil. „Někdo je tu. Zůstaňte potichu.“ Vypáčil si hábit z Harryho prstů, pak rychle odkráčel, plášť za ním vlál.
Harry si lehl na postel a snažil se vzít si rozum do hrsti. Uklidňující lektvar mu otupil city, ale ty byly tak silné, až měl pocit, jakože vyvřou na povrch každou minutou. Ta vzpomínka byla příliš děsivá, ale nepřál si ji odebrat. Snape mu ji vzal sám od sebe a pak se snažil Harryho přesvědčit, že ho o to požádal. Harry ho sice už nepodezíral, že mu vzal vzpomínku, aby skryl nějaký hřích, který spáchal, ale přesto mu nemohl odpustit to, co udělal. Měl se nejdřív zeptat. Měl mu dát na výběr.
Ó bože, toužil vidět Hermionu. Potřeboval vědět, že je stále naživu. Zrovna teď nedovedl Snapeovi věřit a potřeboval důkaz. Potřeboval něco, co by ho ujistilo, že nesledoval jednoho ze svých nejlepších přátel zemřít. Skutečnost, že Ron s ní nebyl a že nikterak nekomentovali Weasleyovy, mu dodával naději. Ron musel být s Hermionou během jejich pátrání po horcruxech, a jestliže by byla zajata ona, musel by být i on. Neopustil by ji podruhé. Díky tomuto vědomí byl sice nakloněný Snapeovi uvěřit prohlášení, že je Hermiona stále naživu a v bezpečí, ale chtěl něco víc.
V puse měl sucho a hroznou pachuť, takže vyklouzl z postele a roztřeseně došel k umyvadlu vyčistit si zuby. Nic ho nebolelo; lektvar proti bolesti byl docela účinný, ale všechny smysly měl tlumené a dělalo mu potíže se hýbat. Když se vrátil k posteli, oblékl se. Nějakou dobu oblečení na sobě neměl, ale nyní cítil potřebu se zakrýt. Žaludek se mu zhoupl, když si uvědomil, že někdy brzo se bude muset se Snapem vyspat. Momentálně nechtěl být nikde ve Smrtijedově blízkosti.
Jako na zavolanou vešel Snape dveřmi od knihovny. Vstoupil do místnosti a poklepal na stůl hůlkou. Objevil se tác s ovesnou kaší a přilevitoval k Harrymu. Harry se ve skutečnosti necítil na to, aby něco snědl, ale věděl, že by měl. Opatrně přidal ke kaši přílohy a Snapea ignoroval.
„Dejte mi vědět, jestli cítíte bolest,“ řekl Snape.
„Ne,“ odpověděl mu Harry a díval se dál do misky.
„Pottere…“ Snape chytil Harryho židli a přitáhl si ji k boku postele. Posadil se na ni a předklonil se. „Potřebuji, abyste mi řekl všechno, co víte o posledním horcruxu.“
Harry k němu letmo vzhlédl, lžíce ztuhla na své cestě k puse. „Nevím nic jistě, jsou to jen dohady. Brumbál vám nic neřekl?“
„Nevěřil mi,“ odpověděl Snape a vypadal velice roztrpčeně. „Proč si myslíte, že je v Bradavicích?“
Harryho překvapilo Snapeovo přiznání, že mu Brumbál nevěřil. „Než jsem byl zajat, mohl jsem vidět to, co viděl Voldemort. Nyní proti mně používá Nitrobranu. Nechce, abych viděl nic, na čem pracuje. Nevím, proč nyní má potřebu to dělat.“
„Pravděpodobně se obává, že byste informoval mě nebo jiného strážného o jeho akcích,“ přemítal Snape. „Vždycky býval tajnůstkářský, dokonce i vůči svým nejoblíbenějším. Jste si jistý, že se kompletně zastírá?“
„Moje jizva nebolí, ani když na mě sesílá kouzla.“ Harry si nepřítomně promnul znak na svém čele. „Ani necítím jeho emoce. Obvykle jsem věděl, když byl šťastný a taky když byl naštvaný. Mohl jsem vstoupit do jeho mysli, kdykoliv jsem chtěl.“
„Fungovalo toto spojení oběma směry?“ zeptal se Snape zamračeně.
„Nevím. Proč?“
„Pokud používá stejnou metodu, aby poznal, kdy cítíte bolest, pak by také měl vědět, kdy jste spokojený. Nebylo by třeba, aby používal Nitrozpyt,“ upozornil Snape.
„On neví, když jsem šťastný,“ řekl Harry přesvědčeně.
„Co vám dává tu jistotu?“ podíval se na něj Snape pochybovačně.
„Protože jsem byl šťastný před ním a on to nevěděl.“ Harry od sebe odstrčil prázdný tác od snídaně.
Snape se zvedl ze židle, přešel k němu a klepnutím hůlky nechal tác zmizet. „Jak jsem se domníval, musí to být těmi pouty.“
„Co je s nimi?“ Harry shlédl na svá předloktí.
„Nosí odpovídající sadu. To proto byl schopný spoutat vaši magii tak pevně. Neznám přesný mechanismus, kterým fungují, ale mám podezření, že - “
„On má moji magii?“ Harrymu se udělalo špatně.
„Ne, samozřejmě že ne. Nemůžete vzít magii druhého kouzelníka a použít ji pro svůj vlastní -“
„Nemyslím si, že většina kouzelníků má to samé spojení, jako máme my,“ poukázal Harry.
Snape se na chvíli na Harryho ostře zadíval, pak zavrtěl hlavou. „I tak je to vysoce nepravděpodobně na základě toho, co jsem vyrozuměl o teorii magie - “
„Teorii,“ vyzdvihl Harry. „Nevíte to, že jo?“
Snape vypadal silně popuzeně. „Je to vysoce nepravděpodobné. Kdyby mohl udělat takovou věc, což pochybuji, pak by to nejspíše vyžadovalo, aby zůstával s vámi v těsném kontaktu, jelikož intenzita magie klesá, čím dále je dotyčný od jejího zdroje. Nadto od vašeho zajetí nepředvedl žádný nárůst moci a Pán zla vždycky nacházel potěšení v dávání najevo síly své magie.“ Snape pevně potřásl hlavou. „Ne, pouze vám brání v přístupu k té vaší. Věřím, že očaroval ta pouta, aby ho upozornila, když cítíte bolest nebo jste fyzicky zraněný. Nestaral by se o sledování vašeho štěstí, neboť pochybuji, že by si dovedl představit, že byste na takovémto místě mohl být šťastný.“
Harry tomu sám měl potíže uvěřit, ale musel přiznat, že čas od času se šťastný cítil. Užíval si, když Snape předstíral, že se o něj stará. Chtěl, aby s tím Snape přestal, protože věděl, že to bylo falešné a že ho Smrtijed jenom využívá. Ale… byla v něm určitá část, která chtěla, aby v tom Snape pokračoval. Vzpomněl si na to, jak po té epizodě s Averym spatřil v trůnním sále Snapea a jak to štěstí, které ucítil, ho zcela vyplnilo.
„Ale jakou spojitost to má s horcruxech?“ zeptal se Snape, když se posadil zpátky.
„Spojitost je mezi mnou a Voldemortem. A není to jen v tom, že jsem mohl vidět to, co viděl on. Ale… jsme si oba podobní. Polokrevní sirotci, kteří našli svůj domov v Bradavicích, když nás nikdo jiný nepřijal… Vím, jak se v Bradavicích cítil. Je to stejné, jak jsem se tam cítil já… Mám dojem, že by ukryl část sebe tam.“ Harry si uvědomil, jak hloupě to celé vyznělo, takže rychle dodal. „Plus, Brumbál si myslel, že když se snažil získat práci jako učitel obrany proti černé magii, ve skutečnosti se vrátil proto, aby schoval svůj horcrux někde v Bradavicích.“
Snape si chvíli přes ústa přejížděl prstem, než se zeptal: „A vy nemáte ani ponětí, kde v Bradavicích by to bylo ukryto?“
Harry zavrtěl hlavou. „Medailonek byl původně v jeskyni, než ho Siriusův bratr ukradl. Prsten byl v domě Voldemortových předků. Deník dal do opatrovnictví Malfoyovi. Pohárek byl v trezoru. Nemyslím, že to bude někde volně přístupné… Bude to na nějakém speciálním místě.“
„A vy věříte, že to patřilo Roveně z Havraspáru?“ zúžil Snape oči.
„S největší pravděpodobností ano,“ přikývl Harry. „Měl něco z Mrzimoru, něco ze Zmijozelu, takže pravděpodobně měl něco z Havraspáru. Nebo Nebelvíru.“
„Mám tušení, ale nechci být ukvapený. Podívám se do svých knih,“ řekl Snape a postavil se. Harry si vzpomněl na Hermionu a srdcem mu projela bodavá bolest.
Snape vyšel z cely. „Dejte mi vědět, až budete připravený trénovat.“
Harry se položil na postel a zíral do stropu. Věděl, že by měl znovu začít cvičit, ale chtěl si jen odpočinout. Události v trůnním sále ho vyčerpaly více než jakákoliv tělesná námaha. Prošel, ale co to znamenalo? Vezmou ho ven a představí veřejnosti? Byl rád, že z něj Voldemort nemá v plánu udělat Smrtijeda. Věděl, že by nedokázal ani předstírat, že jím je, když bylo nutné vraždit. Byl moc unavený na myšlení. Zavřel oči a propadl se do neklidného spánku.
~
Snape ho probudil, když prošel dveřmi od knihovny. Vstoupil do cely s knihou v ruce a na stůl vyčaroval večeři.
„Jediný artefakt Roweny z Havraspáru, o němž jsem byl schopen najít zmínku, je ztracený diadém,“ oznámil mu Snape. Otevřel knihu, kterou držel v rukách, a položil ji vedle jídla. „Údajně má propůjčovat moudrost komukoliv, kdo ho má na sobě.“
Harry slezl z postele a přešel ke stolu. Posadil se na židli a podíval se do knihy, aby si prohlédl kresbu diadému. „Lunin otec se snažil jeden takový vyrobit. Pokud ho Voldemort našel, jsem si jistý, že ho použil na horcrux.“
„Nenosil by ho,“ řekl Snape suše a Harry se navzdory sobě usmál.
Snape zavřel knihu a zvedl ji. Vyšel z cely a pak se zastavil. „Budete vbrzku potřebovat další knihu?“
„Ne, stále čtu Lva, čarodějnici a skříň,“ odpověděl Harry a přelétl pohledem jídlo. Byly tam další sirupové košíčky! A tentokrát i s vanilkovou zmrzlinou! Harry popadl talíř, na kterém byly, a přitáhl si ho k sobě. Okamžitě se do nich pustil a hned ztratil přehled o všem, kromě jejich úžasné chuti. Možná to bylo jen proto, že je neměl tak dlouho, nicméně měl dojem, že Snapeovy sirupové košíčky jsou ty nejlepší, co kdy ochutnal. Jejich těsto bylo jemné a rozpadající se a jejich náplň byla lepivá a horká. Jak je jedl, sladký sirup mu kapal na prsty. Byl natolik pohlcen jejich chutí, že jen stěží zaznamenal Snapeův odchod, když si tak pomalu, jak se jen odvažoval, vychutnával každé sousto.
Stále ještě je jedl, když se Snape navrátil a posadil se ke stolu. Harry si ho nevšímal a loudavě dojídal poslední kousíček, pak si naklonil talíř směrem k ústům, aby pochytal veškerou zmrzlinu. Nestaral se o to, jestli vypadá hloupě. Jakmile dojedl dezert, dostal hlad a okamžitě se vrhl na vepřové kostičky.
Snape si pro sebe přivolal čaj a napil se. „Dnes večer se bude konat další setkání.“
Harry přestal jíst. Nemyslel si, že by právě teď dokázal snést další mučení. Snape si všiml jeho obličeje a přezíravě mávl rukou. „Vy do něj nebudete zapojen. Řekl jsem jim, že Luciusovo kouzlo vám zranilo záda a potřebujete odpočívat. Po večeři vám obvážu hrudník a dám vám lektvar, abyste spal klidněji. Je vysoce nepravděpodobné, že by Pán zla trval na vašem probuzení.“
Harry se uklidnil, vrátil se k jídlu a přitom sledoval Snapea.
„Rovněž povím Temnému pánovi, že ze stejného důvodu jsem se zdráhal s vámi vykonávat pohlavní styk,“ pokračoval Snape.
„Nebudou mít podezření, že mi trvá zotavování tak dlouho?“ zeptal se Harry.
„Nevědí, jak účinné jsou mé nové lektvary,“ odpověděl Snape samolibě. „A rád bych to tak udržel.“ Odložil hrneček. „Jak již jsem říkal, pokusy Pána zla přesvědčit společnost o vašem zajetí byly relativně neúspěšné. Mnoho jeho stoupenců se dožaduje vašeho předvedení před veřejnost, aby umlčel skeptiky. Po včerejším vystoupení jich velká část má pocit, že nyní je ten nejlepší čas poskytnout hmatatelné svědectví. Nevím, zda s nimi Pán zla souhlasí, neoznámil své záměry. Nicméně věřím, že brzy odhalí kouzelnickému světu nějaké konkrétní důkazy o tom, že jste v jeho vlastnictví.“
Odmlčel se, než pokračoval: „Mám dvě teorie, které mohou vzejít z dnešního večera, pokud se Temný pán rozhodne poskytnout světu důkaz o vašem dopadení. První je, že budete odvezen z tohoto místa, aby vás vystavili před veřejnost. Shledávám tento scénář z těch dvou méně pravděpodobný, jelikož Řád by se v tu chvíli, kdy byste byl odhalen, pokusil o vaši záchranu. Domnívám se, že je příliš paranoidní, než aby doopravdy zvažoval tuto možnost a riskoval, že ztratí vás, svůj nejcennější majetek.“
Harry nad tím zúžil oči, ale nepřerušoval ho.
Snape pokračoval: „Druhá, o které jsem si značně jistý, že ji zvolí, je, že si vybere pár představitelů z ministerstva a médií, kteří ono prohlášení předají kouzelnickému světu za něj. Buď pozve je sem, nebo vás vezme na jiné, dobře střežené místo. Pusťte útěk z hlavy… ten nebude teď možný.“
To se lehčeji řeklo, než udělalo. Harry nevyslovil nahlas své obavy, jen se soustředil na zelené fazolky před sebou.
„Možná se mnou nesouhlasíte, ale myslím si, že je důležité, abyste nyní zůstal zde. Pán zla byl ukolébán do pocitu uspokojení. Ačkoliv Řád stále odolává, jeho nadvláda nad kouzelnickým světem vzrůstá každým dnem a on si dělá větší starosti o legislativní záležitosti než o jejich odpor. Pokud byste utekl, jeho pozornost by se opět zaměřila na Řád a na vaše další spojence. Mám dojem, že vaši přátelé budou ve větším bezpečí, zůstanete-li zde.“
Tím si Harry nebyl tak jistý.
Snape odeslal svůj šálek. „Mám v úmyslu navrhnout Pánovi zla způsob, jakým by těmto zástupcům demonstroval svoji nadvládu nad vámi. Navrhnu, aby vám dal veritasérum a dovolil jim udělat s vámi rozhovor. Pokud bude tento plán odsouhlasen, naučím vás, jak pod lektvarem pravdy lhát.“
„Lhát pod lektvarem pravdy?“ zamračil se Harry. „Ale neví Voldemort, že umíte lhát?“
„Samozřejmě, ale nikdy z toho nebude podezírat vás,“ podotknul Snape. „Pokusím se nechat se během rozhovoru umístit do vaší blízkosti, abych zajistil, že budou pokládat správný druh otázek. Bude to těžké a až do ustanovení interview vás budu muset připravovat výhradně na něj, ale jsem toho názoru, že s dostatečnou přípravou a odhodláním jste schopný to zvládnout.“ Jeho temné oči se dál upíraly do Harryho, očividně hledaly souhlas.
Harry přikývl. „To mohu dokázat.“ Nebyl slabý. Dokáže Snapeovi, že je silný. „Ale co když se jim nebude váš plán líbit?“
„Pak vymyslíme nějaký nový.“ Postavil se. „Měli by dorazit zakrátko. Odstraňte si košili a stoupněte si přede mne.“
Harry nechtěl, aby se ho Snape dotýkal, ale také nechtěl být předveden před Voldemorta, takže zdráhavě vstal a přešel k němu. Postavil se před Snapea, který z hábitu vytáhl roli bandáže a začal obvazovat Harrymu hruď. Jeho ruce se pohybovaly rychle, prsty se mu jen míhaly, jako kdyby cítily Harryho odpor a odmítaly na něm prodlévat. Když Snape skončil, zapečetil obinadlo a z kapsy vytáhl lahvičku.
„Bezesný spánek smíchaný s relaxantem,“ vysvětlil, když ji otevřel a předal Harrymu. „Vypijte to celé.“
Harry si ji od něj převzal, aniž by se jeho prstů dotkl a vylil si obsah do krku. Vrátil flakónek Snapeovi, který v tichosti sledoval, jak se Harry otočil a došel k posteli. Mladík vklouzl pod peřinu a letmo se podíval na Snapea, jenž uklízel stůl a nádobí.
„Ráno vám oznámím, jak bylo rozhodnuto,“ řekl mu Snape. „Pokuste se co nejvíce odpočívat.“
Harry zavřel oči a pod peřinou se stočil do klubíčka. Díky lektvaru na uklidnění a relaxantu se cítil neuvěřitelně ospalý. Snažil se dosáhnout na svůj vztek, ale už ho nedokázal vynést na povrch. Chtěl spát a nějak smazat vše hrozné, co se stalo. Chtěl se vzbudit v Bradavicích s Ronem chrápajícím na vedlejší posteli a Hermionou s Ginny v dívčí ložnici. Chtěl, aby se Snape vrátil a omluvil se za to, že mu vzal tu vzpomínku. Chtěl se přestat cítit tak osaměle a bezmocně. Bylo toho příliš, co by si přál, ale musel se spokojit s požehnáním bezesného spánku.