Noci v zahradě Getsemanské - Kapitola 35
Kapitola 35
Vzbudil se, když Snape vešel do cely. Harry ospale mrkal na temnou skvrnu, která přistoupila ke straně jeho postele. Snape si z oblečení vytáhl hůlku a namířil jí na Harryho, jenž se rázem probudil a okamžitě se štrachal, aby zmizel z dosahu konce Smrtijedovy hůlky.
„Nehýbejte se,“ nařídil mu Snape. „Jednoduše vám nemohu odstranit obvazy, když sebou vrtíte.“
Harry se donutil ke klidu. „Proč jste neřekl, co se chystáte udělat, a místo toho jste na mě jen namířil hůlkou?“
Snape hůlkou přejel Harrymu po hrudi a obinadla odpadla. „Nesesílal bych na vás kletby na tak krátkou vzdálenost.“
„Nevěřím vám.“
„To jsem si všiml.“ Snape od něj ustoupil a dvakrát hůlkou klepnul na stůl, než se posadil.
Harry tam přiklopýtal poté, co si natáhl košili. Snape mu připravil ke snídani jídlo, které obvykle dostával ve dnech, kdy šli trénovat. Cítil se lehce hladový, takže okamžitě začal konzumovat omeletu. Neobtěžoval se ptát Snapea, co se na schůzi rozhodlo, protože věděl, že mu Snape jejich závěr zanedlouho oznámí.
Snape nezklamal. Poté, co několik minut upíjel čaj, prolomil ticho slovy: „Pán zla souhlasil s mým návrhem. Zítra odpoledne sem bude přivedeno pět osob dle jeho výběru, aby s vámi udělalo rozhovor.“
„Kdo?“
„To neřekl a nezáleží na tom. Musíme se soustředit na to, jak vás naučit, abyste hrál svoji roli dokonce i pod vlivem veritaséra.“ Snape vytáhl lahvičku, kterou Harry poznával od doby, co Snape vyhrožoval, že mu její obsah nalije do dýňového džusu.
Zamračil se na Snapea. „Tohle si nevezmu.“
Snape na něj vyklenul obočí. „Souhlasil jste s plánem.“
„Jak mám vědět, že se zítra skutečně nějaké setkání koná a že mi ho nedáváte jen proto, abyste mě přiměl vyklopit tajemství?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Upřímně, Pottere…“ povzdechl si Snape podrážděně. „Kdybych měl v plánu dát vám veritasérum proto, abych se dozvěděl všechna vaše nejtemnější tajemství, jednoduše bych vám nakapal pár kapek do jídla. A až by lektvar začal účinkovat, položil bych vám své otázky a pak vyhladil všechny stopy po té vzpomínce. Nic byste nevěděl. Zcela jistě nemám potřebu vymýšlet propracované plány. Uděláte to dobrovolně, nebo na vás použiju kouzlo na zmatení, jako jsem to udělal s Averym. Je příliš pozdě, abyste mohl couvnout, a já nezemřu jenom proto, že jste změnil názor.“
„Jestli mě prostě můžete zmást kouzlem, proč to neuděláte?“ zeptal se Harry nedůtklivě.
„Protože se bojím, že zničím tu pustinu, kterou nazýváte myslí,“ zasyčel Snape.
Harry praštil pěstmi do stolu. „Nemluvte se mnou takhle!“
„Tak se přestaňte chovat jako děcko!“
Harry vyletěl na nohy, až převrhl židli. „Přestaňte se mnou jednat jako s dítětem!“
„To nedělám! Ale nyní vidím - “ odporoval mu Snape a taktéž vyskočil.
„Vzal jste mi vzpomínky!“
„Abych vás chránil! Vy - “
„Ne! Snažil jste se mě přesvědčit, že jsem vás o to žádal! Udělal jste to pro sebe.“ Harry pro větší důraz udeřil rukama do stolu.
„Nic takového jsem neudělal! Pouze jsem se vás zeptal - “
„UDĚLAL JSTE TO!“ zařval Harry. „Naznačoval jste to!“
„Dobrá,“ zavrčel Snape. „Myslíte, že si užívám, když vás vidím brečet? Já - “
„Ano,“ okamžitě dotčeně odpověděl Harry.
„Jste tupý!“ odsekl Snape. Uklidil stůl brutálním škubnutím hůlky. „Měl jsem vědět, že všechny ty laskavosti byly na vás jen plýtváním - “
„Laskavosti - “ vyjel na něj Harry.
„Ano!“ zaútočil Snape a Harry si připravil pěsti k boji. „Myslíte si, že piju dýňovou šťávu? Nebo jím sračky jako sirupový košíčky? Domníváte se, že s nadšením dávám knihy z mé osobní knihovny odpornému spratkovi, který rozcupoval tu, kterou mi dala má matka?“ Snape postoupil kupředu a Harry o krok ustoupil, koleny narazil na okraj postele a zadkem spadl na matraci. Snape se nad ním tyčil, tvář měl zkroucenou hněvem. „Dělám všechny tyhle věci proto, abyste trénoval a nefňukal, a je mi to k ničemu. Neměl jsem se obtěžovat se snahou učinit vás šťastným. Měl jsem vám dát lektvary, abyste se nebránil, použít na vás Imperio a pak vás donutit trénovat!“
Harry na něj zíral, příliš šokovaný a zmatený, než aby něco odseknul. Snape udělal ty sirupové košíčky jenom pro něj? Jistě, uvědomil si náhle Harry. Nedělal je, dokud mu Harry neřekl, že je to jeho nejoblíbenější jídlo. A když mu je Snape dal poprvé, Harry se jen tak mimochodem zmínil, že je miluje se zmrzlinou, a podruhé mu byly naservírovány společně s ní. A ta kniha… Harry si vzpomněl na své fotoalbum, které nejspíš bylo zničeno. Znal cenu dárků od rodičů a uvědomil si, že Snapeovi jejím zničením musel ublížit. A přesto Harryho za její roztrhání nepotrestal. Dovolil mu nechat si zbytky té knihy a dokonce mu dal další.
Ale něco nebylo správně. Snape říkal, že dělal všechno tohle proto, aby Harry trénoval a nesoužil se. Ale Harry dostával dýňovou šťávu a knihy skoro od začátku svého uvěznění. To značí, že Snape se snažil Harryho povzbudit ještě předtím, než s tréninky začali.
Snape se narovnal a ovládnul se. Zkřivené rysy jeho tváře sklouzly zpět do neutrální masky a rozevřel pěsti. Jen jeho hlas, chladný a smrtící, prozrazoval vztek. „Nezemřu kvůli vám. Včera jste s tímto plánem souhlasil a absolvujete ho buď násilím, nebo dobrovolně.“ Znovu z hábitu vyndal lahvičku veritaséra.
„Vy jste vždycky plánoval mě cvičit?“ zeptal se ho Harry, když našel svůj hlas.
„Co myslíte, Pottere?“ vyštěkl Snape.
„Proč jste to nedělal v Bradavicích?“
„Kdybyste se naučil Nitrobranu, pak bych to nejspíš dělal,“ odvětil Snape plynule.
Osten viny šel přímo Harrymu do srdce. Byla to jen jeho chyba, že se nenaučil kontrolovat své myšlenky. Celý ten čas obviňoval ze svého nedostatečného pokroku v Nitrobraně Snapea, ale nyní musel uznat, že výhradně on byl zodpovědný za svoji neschopnost zvládnout tento předmět. Kdyby jen tak byl pečlivější při svém studiu Nitrobrany, Sirius by – ne, nic se nezíská, když se bude prodlévat na ‚kdyby‘.
Snape ustoupil a vrátil se na svoji židli. Sledoval Harryho přes stůl, nepochybně čekal na odpověď.
Harry chápal, že se mu Snape snažil pomáhat. Snape mu vzpomínku odstranil ne proto, aby s Harrym manipuloval nebo ho ovládal, ale aby zajistil, že Harry bude schopný trénovat. Věděl, že Harry tou vzpomínkou bude zdrcený až k bodu, kde nebude schopen několik dní cvičit, což by překazilo jejich plány. Ale proč mu to ten chlap jednoduše nemohl říct? Proč všechny ty úskoky? Kdyby mu Snape prostě vysvětlil, proč tu vzpomínku vzal, neměl by Harry tak prudkou reakci. Harry se posadil na svoji židli. „Heleďte se, přestaňte se snažit zmanipulovat mě a prostě mi řekněte, proč chcete, abych co udělal. Nejsem tak hloupý, jak si podle všeho myslíte.“
Výraz na Snapeově tváři jasně vyjadřoval, že má jiný názor, ale nahlas ho nevyslovil.
Harry se podíval na veritasérum, které Snape položil na stůl před něj. „Každopádně, proč jste vůbec navrhoval, aby se v tom výslechu použilo veritasérum? Nebylo by pro nás oba lepší, aby mě vyslýchali bez něj?“
„Bylo by to snazší,“ přiznal Snape. „Nicméně tazatelé budou předpokládat nějaký úskok a tohle je pomůže upokojit a přesvědčit je o věrohodnosti toho, co vidí. Navíc to v očích Pána zla upevní vaši pozici coby otroka. Až vás uvidí, jak jim odpovídáte na otázky pod veritasérem, bude nakloněnější dívat se na vás jako na zcela zlomeného. Jsem si jistý, že jste zaznamenal, jak velice paranoidní je. Většina Smrtijedů je přesvědčena o vašem ochočení, ale zabere to opakované představení, než se nám podaří oklamat i jeho.“
„Takže jak se dá lhát pod veritasérem?“ zeptal se nyní zvědavý Harry.
Snape si na stole zkřížil ruce. „Existuje fyzická, magická a psychická metoda, jak překazit účinky veritaséra. Pokud si pamatujete ze svého čtvrtého ročníku, podali jsme Skrkovi lektvar téměř okamžitě po útoku. To bylo proto, aby se zajistilo, že jeho obrana bude snížena a že se mu nepodaří použít kouzlo, co by přeměnilo lektvar do něčeho neškodnějšího…“
Harrymu se rozšířily oči. Netušil, že se něco takového dá provést.
„Nebo si zablokoval krk, nebo kouzlem zapečetil lektvar do kapsule,“ mluvil dál Snape. „A mohl bych tak pokračovat. Já se vás budu pokoušet naučit psychickou metodu.“
„Pokoušet?“ zeptal se Harry. „Nemusím to snad zvládnout?“
„Ne nezbytně,“ odpověděl Snape. „Ačkoliv bych tomu dával přednost. Existují dvě metody oklamání, které mohou být použity. První je Nitrobrana. Bohužel vy stále nejste pravým Nitrobráncem.“ Na důkaz svých slov vnikl do Harryho mysli.
„Ááá! Tohle nedělejte!“ Harry, jakmile vyhodil Snapea ven, se duševně i fyzicky oklepal.
Snape zavrtěl hlavou. „Stále jste přespříliš ovládán svými emocemi. Jsem si dobře vědom toho, že nejlépe předvádíte Nitrobranu při stresu a že jste byl schopen úspěšně zablokovat Pána zla i mě při všech předešlých příležitostech, kdy jste byl v jeho přítomnosti. Nicméně je nepravděpodobné, že vám budou během tohoto rozhovoru ubližovat, a já se obávám, že při jejich otázkách se uvolníte a povolíte sevření své mysli. Druhý způsob je v zásadě vyhýbání se odpovědi. Kdybych se vás zeptal: ‚Sloužíte Pánovi zla?‘ mohl byste odpovědět pouhým ‚ne‘ a prozradit se tak. Avšak pokud řeknete: ‚On je můj pán a já jeho otrok,‘ bude to naznačovat, že mu sloužíte. Přísně vzato jsou obě tvrzení pravdivá a vy nebudete mít obtíže takové prohlášení pod veritasérem učinit. Ovšem je jasné, že pokud budete odpovídat příliš vyhýbavě, vysvitne podezření a tento přístup není platný pro otázky ano nebo ne, takže je důležité, abyste se snažil ovládnout obě tyto metody.“
Snape se postavil a přešel k Harrymu. „Nejdřív vás budu zkoušet na vyhýbání se odpovědi. Vyplázněte jazyk.“
„Neptejte se na žádnou otázku, na kterou se nebudou ptát oni.“ Harry vystrčil jazyk. Snape mu na špičku obezřetně nakapal tři kapky a pak se vrátil ke své židli.
„Nejprve se s tím nesnažte bojovat,“ navrhl Snape, když si sedal. „Nesmíte dát najevo, o co se pokoušíte. Vzpírejte se tomu decentně.“
Do Harryho se vkradl neuvěřitelný pocit klidu. Cítil se velice uvolněný, jako kdyby byl čerstvě po orgasmu a všechny obavy a pochybnosti, co měl ohledně Snapea, odletěly, jak lektvar začal účinkovat. Byl to podobný pocit, jako být pod kletbou Imperius, ačkoliv ne tak silný. „Je to příjemný,“ řekl a zjistil, že jeho hlas zní dost odlišně, jako kdyby mluvil z druhé strany tunelu. Přesto mu to nevadilo: všechno bylo fajn.
„Sloužíte Pánovi zla?“ zeptal se ho Snape.
Harry si matně pamatoval správnou odpověď. „On je můj pán. Já jsem jeho otrok.“
Snape pomalu přikývl. „Přejete si bojovat se Smrtijedy?“
„Ano,“ řekl, než se stihl zastavit.
„Ne, vzpomeňte si na to, co vás učím. Nebudete bojovat se Smrtijedy, vy je přinutíte, aby se pozabíjeli navzájem. To, co si přejete dělat, je přizpůsobit se jim. Přejete si bojovat se Smrtijedy?“
„Přeji si přizpůsobit se jim. Jim všem.“
„Lepší. Odpovídejte krátce.“
„Líbí se mi mluvit. Je příjemný mluvit, když jste pod vlivem,“ řekl Harry zasněně.
„Já vím, ale musíte se pokusit mít tu trochu kontroly, co zvládnete. Mluvte jen tehdy, když jste tázán. Přejete si pomstít se Smrtijedům?“
Harry se jen stěží zvládl zastavit, aby neřekl ‚ano‘. „Já… chci se jim přizpůsobit.“
„Skryjte svůj zápas. Nenechte si nic projevit ve tváři. Kdo jsou vaši páni?“
„Smrtijedi, vy a Voldemort,“ odpověděl Harry okamžitě.
„Nenazývejte ho Voldemort. On je váš pán. Vlastní vaše tělo, ne vaši mysl. Odkazujte na něj jako ‚můj pán‘ nebo ‚Pán zla‘. Také byste mě neměl vydělovat od ostatních Smrtijedů. Já jsem Smrtijed.“ Snape na něj civěl, pak se zeptal znovu: „Kdo jsou vaši páni?“
„Můj pán a Smrtijedi.“
„Dobře. Ale máte víc pánů než jen je. Máte své svědomí, svou duši, odhodlání vašich přátel, touhy této společnosti… všechny tyto věci mají nad vámi moc. Když se vás zeptají, kdo jsou vaši páni, budou se ptát na vaše fyzické vlastníky, ale vy jim můžete odpovědět buď těmi, kdo ovládají vaše tělo, nebo těmi, kdo mají nadvládu nad vaší duší. Rozumíte?“
„Ano.“
„Představujte si, že já jsem těmi, kdo s vámi bude dělat ten rozhovor,“ navrhl Snape. „Co si vaši mistři přejí?“
„Chtějí dobýt svět, aby můj pán vládl.“
„Budete proti nim bojovat?“
„Ne, přizpůsobím se jim,“ odpověděl Harry okamžitě.
„Budete je poslouchat?“
„Prozatím.“
„Není třeba být specifický. Jednoduše řekněte: ‚ano, budu je poslouchat,‘ což je zcela pravda. Budete je poslouchat prozatím. Budete poslouchat své pány?“
„Ano,“ souhlasil. „Budu je poslouchat.“
„Pamatujte, máte dva druhy pánů. Můžete mezi nimi zaměňovat, kdykoliv si přejete. Sloužíte svým pánům rád?“
„Ne, nenávidím to.“
„Vy jste pánem své duše,“ připomněl mu Snape. „Vy jste pánem svého osudu, své mysli, svého srdce. Sloužíte svým pánům rád?“
„Ano.“ Rád se řídil srdcem.
„Dobře,“ pochválil ho Snape. „Když se vás budou ptát, kterak vás dopadli, můžete jednoduše říct: ‚Na tu událost nemám žádnou vzpomínku.‘ Jak vás dopadli?“
„Na tu událost nemám žádnou vzpomínku,“ odpověděl rychle.
„Komu sloužíte?“
„Mým pánům.“
„Kdo jsou vaši páni?“
„Smrtijedi, můj Pán a má duše.“
„Není třeba dodávat ‚má duše,‘“ kladl mu na srdce Snape. „Pamatujte, používejte krátké odpovědi. Kdo jsou vaši páni?“
„Smrtijedi a můj Pán.“
„Sloužíte svým pánům rád?“
„Ne.“
„Vzpomínáte, máte dva druhy pánů. Jak se jmenujete?“
„Harry James Potter.“
„Plánujete, jak porazit Pána zla?“
„Ano.“
„Popravdě, neplánujete. Já plánuji, jak porazit Pána zla, a vy jste s tím souhlasil. Plánujete, jak porazit Pána zla?“
„Ne, Snape to plánuje.“
„Krátké odpovědi, Pottere,“ řekl Snape úsečně. „Plánujete, jak porazit Pána zla?“
„Ne.“
„Sloužíte svým pánům rád?“
„Ano.“
„Co s vámi Pán zla zamýšlí?“
„Chce - “
„Ne, Pottere, vy nevíte, co s vámi Pán zla zamýšlí. Ani já neznám všechny podrobnosti. Prohlásil byste to, co si myslíte, že s vámi zamýšlí, ne to, co má ve skutečnosti v plánu.
Co s vámi Pán zla zamýšlí?“
„Nevím.“
„Kdo jsou vaši páni?“
„…Smrtijedi a můj Pán.“
„Nedávejte najevo svoje vzdorování. Toužíte zabít Pána zla?“
„Ano.“
„Pokud ho zabijete, jednoduše se vrátí. To, co si přejete mu udělat, nelze slovy vystihnout. Dokonce i ‚zničení‘ není dostatečné. Toužíte zabít Pána zla?“
„Nemůže být zabit.“
„Ne, Pottere, používejte jednoduché odpovědi. Odpovězte ‚ne‘.
Jak se jmenujete?“
„Harry James Potter.”
„Toužíte zabít Pána zla?“
„Ne.“
„Přejete si zničit Pána zla?“
„Ano.“
„‚Zničit‘ není dostatečné. Plánujete, jak porazit Pána zla?“
„Ano.“
„Nejsou to vaše plány, Pottere.“ Snape se ho dál vyptával na otázky. Promíchával ty samé otázky s jednoduššími, ptal se Harryho na jméno, věk a narozeniny. Nakonec začal Harry automaticky odpovídat, aniž by mu musela být napovězena správná odpověď. Poté, co Harry nějakou dobu odpovídal správně, Snape se postavil. „Myslím, že tuto konkrétní lekci jste zvládl. Máte hlad?“
„Ano,“ odpověděl Harry. Veritasérum už vyprchalo, ale on stále cítil nutkání odpovědět okamžitě.
Snape přikývl a vyšel z cely.
Harryho těšil jeho pokrok. Snape očividně neočekával, že toto cvičení zvládne hned, a byl nevšedně trpělivý. Lhát pod veritasérem… Harry zoufale doufal, že Snape mluvil pravdu, když prohlašoval, že chtěl Voldemorta zničit pro své vlastní osobní důvody. Věděl, že by se od Snapea toho mohl naučit hodně a chtěl, aby ho trénoval i poté, co Voldemort bude poražen. Ta těžká část bude přesvědčit Snapea, aby zůstal ve Velké Británii a učil ho.
Snape se vrátil a dvakrát poklepal hůlkou na stůl. Oběd se skládal z pečených kuřecích prsou dušených v lahodné šťávě, šťouchaných brambor a brokolice s mrkví vařených v páře. Harry si všimnul, že jeho talíř měl o jedno kuřecí prso navíc, zatímco na Snapeově byla vysoká hromádka zeleniny.
„Po obědě budeme opět cvičit s veritasérem,“ řekl Snape, zatímco si delikátně krájel kuře.
„Proč nemůžu dostat nůž a vidličku? Je strašný snažit se sníst tyhle věci lžící,“ stěžoval si Harry.
„Už jsem vám to říkal,“ odpověděl Snape, „mohl byste - “
„Jo, to jste říkal, ale nedává to smysl. Chci říct, sedíte u stolu se mnou, což jak jste říkal, je známka rovnosti a bavíme se o tom, jak oklamat Vol - “
„Říkejte ‚mého Pána.‘“
„… jak oklamat mého Pána. Děláte věci, které jsou daleko horší než dát mi vidličku!“
„Nejdřív ze všeho, váš Pán jen zřídkakdy naslouchá dialogům, když mi prohlíží vzpomínky. Ne že mu v první řadě budu tuto vzpomínku vůbec ukazovat. Proto, abych vám mohl dát příbory, musel bych vynaložit čas a energii, abych zakryl jejich přítomnost. Musel bych vám je sebrat hned poté, co byste dojedl, a nechávat si je složené v hábitu, dokud bych nebyl schopen se vrátit do kuchyně, nebo je dojít vyndat hned, co by se vrátily do krabice. Jinak by si Smrtijedi, kteří občas navštěvují moji kuchyň, mohli všimnout druhého páru.“
„Chodí vůbec do kuchyně často?“ zeptal se Harry.
„Příležitostně míváme společenské večeře.“
Harrymu zaskočila dýňová šťáva. „Vážně?“
„Ano,“ přikývl.
„Co s nimi probíráte? Koho zabijete příště?“
„Dojezte a pak se přesuneme na druhou fázi vašeho tréninku,“ řekl Snape pevně.
Harry udělal, o co byl požádán, ale zajímalo ho to. Snapeovi se podle všeho nelíbilo mluvit o tom, co dělal jako Smrtijed nebo co dělal v době, kdy nebyl u Harryho. Harry vypozoroval, že žádný ze Smrtijedů Snapea nemá rád a že se s ním hádají více než s ostatními. Věděli, že je dvojí krve a nenáviděli ho kvůli tomu? Jak mu vlastně v první řadě bylo dovoleno přidat se k nim? Věděli, že Voldemort je dvojí krve? Mohl se mudlorozený stát Smrtijedem? Harry měl milion otázek, ale dobře věděl, že se nemá pokoušet ptát. Možná někdy po sexu. Snape v tu dobu býval uvolněnější.
Poté, co Snape uklidil nádobí, postavil se a znovu přešel k Harrymu. „Tentokrát se budete pokoušet používat Nitrobranu, abyste se ubránil. Nyní se zaměřte na mysl. Pevně ji uzamkněte a pak mi řekněte, až budete připravený začít.“
Harry přikývl a snažil se vyhovět Snapeovým požadavkům. Jakmile si myslel, že jsou jeho vzpomínky pevně uschované, přikývl. „Jsem připravený.“ Vyplázl jazyk.
Snape mu na špičku nakapal tři kapky a pak se vrátil na své místo. „Udržujte svoji tvář bez výrazu.“
Harry s úsilím zápasil proti účinkům, aniž by se mu ve tváři zračilo jeho odhodlání. Mohl cítit, jak se ho lektvar snaží dostat do stavu relaxace, ale věděl, že s tím musí bojovat.
„Komu sloužíte?“ zeptal se Snape.
„Mému Pánovi a Smrtijedům,“ odpověděl Harry snadno.
„Budete bojovat proti Pánovi zla?“
„Ne, přizpůsobím se mu.“
„Budete se bouřit proti Smrtijedům?“
„Ne, přizpůsobím se jim.“
„Chcete proti nim bojovat?“
„Udělám cokoliv, co si ode mne moji páni přejí.“ Harry se v tomhle stával docela zdatným.
„Sloužíte jim rád?“
„Jsem šťastný, když mohu potěšit své pány.“
„Používáte stále Nitrobranu?“
„Ne.“ Do háje. Tak se zaměřoval na otázky, že si dovolil sklouznout.
„Nenávidíte Pána zla?“
„Ano,“ odpověděl, neschopen se zastavit.
„Nenávist není pocit, který cítíte k Pánovi zla. Nenávist je také příliš nekomplikovaná. Příliš jednoduchá. Nenávidíte růžičkovou kapustu. Nenávidíte být spoutaný. Nenávidíte, když zůstáváte v cele dlouho. To, co cítíte k Temnému pánovi je hlubší než nenávist.
Nenávidíte Pána zla?“
„Ne.“ Pocit, který cítil k Voldemortovi byl tak ostrý a plný hněvu, že občas bolelo jen myslet na to, jak moc si ho hnusil.
„Nenávidíte Smrtijedy?“
„Ne.“ Pomstí se jim. Pomstí se jim všem.
„Máte nějaké plány na zabití Pána zla?“
„Ne.“ Snape měl plány a Harry je s radostí vyplní.
„Pokoušel jste se utéct?“
„Ano.“
„Budete se pokoušet utéct?“
„Ne, patřím sem,“ a věřil tomu. Nejenom že chránil své přátele a milované, navíc ho Snape vyučí a vytrénuje lépe, než by mohl Řád. Kdo jiný znal Smrtijedy a Voldemorta lépe než Snape? Kdo jiný by mohl zajistit, aby byl Harry schopný nalézt Voldemorta, až půjde proti němu v závěrečném střetu? Právě nyní bylo tohle místo, kde potřeboval být.
Snapeovo levé obočí na to sebou cuklo, ale nijak jinak nedal najevo, že by Harryho odpověď nebyla očekávaná.
„Líbí se vám, když vám ubližují?“
„Ne.“
„To je v pořádku, nemělo by. Chybí vám vaši přátelé?“
„Ano, velmi.“ Chtěl je vidět víc než cokoliv jiného.
„To je v pořádku, měli by. Koho posloucháte?“
„Vás.“ Snape mu pomůže tohle zvládnout. Společně porazí Voldemorta.
Snape se zamračil. „Posloucháte vaše pány nebo vašeho Pána a Smrtijedy. Koho posloucháte?“
„Mého Pána a Smrtijedy.“
„Sloužíte svým pánům rád?“
„Ano.“ Miloval, když plnil cíl, který si pro sebe vytyčil. Miloval, když předčil Snapeova očekávání. Miloval, když ho Snape pochválil poté, co úspěšně zvládnul nějakou lekci.
„Nenávidíte Pána zla?“
„Ne.“ Vymaže ho z povrchu zemského.
Snape pokračoval s otázkami o jeho pánech a jeho ochotě jim sloužit, dokud Harry nedokázal odpovědět na cokoliv, na co se ho ptal.
Nakonec Snape řekl: „Musím jít vařit. Vrátím se na večeři a poté budeme pokračovat.“
„Okej.“ Harry byl stále pod účinky veritaséra. „Víte, jste teď daleko lepším učitelem, než když jste byl v Bradavicích. Líbí se mi, když mě teď učíte.“
Snape se na něj podíval. „Nyní je to lehčí, když jste se konečně naučil používat svůj mozek i na něco jiného než famfrpál.“ Odešel.
Harry se vrátil do postele, kde si lehl na pokrývky. Cítil se velice uvolněný, ale nebyl ospalý. Byl si sám se sebou jistý, že se mu podaří přesvědčit jak tazatele, tak Voldemorta, že se změnil do ubohého otroka. Se Snapeovým vedením se nemohl dopustit omylu.