Noci v zahradě Getsemanské - Kapitola 52
Varování: mučení
@@@
Kapitola 52
„Vzbuďte se, Pottere.“
Ten tichý hlas vytrhl Harryho z jeho blaženého dřímání a probral ho do vědomí. Otevřel oči a podíval se na rozmazaný obrázek Snapea, který stál vedle postele. I když se mu zrak po spánku ještě plně nezotavil, oslepujícně jasná světla a stroze bílé zdi mu prozradily, že během noci byl navrácen do cely.
S úsilím se vytáhl na lokty, tělo ho jen pomalu poslouchalo. Cítil se nesmírně uvolněně, jako kdyby měl stovky orgasmů, než šel spát.
„Dal jste mi něco do čaje?“ zeptal se, když se mu konečně podařilo přehoupnout nohy přes hranu postele a postavit se. Trochu se zakolísal.
Snape odstoupil a vyčaroval snídani. „Ne. Proč?“
Jak kráčel k židli, krev se mu rozproudila a oživila mu tělo, odplavila mlhu ospalosti. Byl pozorný a bdělý, a přesto daleko uvolněnější, než co si vzpomínal, že by byl od začátku jeho uvěznění. „Cítím se skvěle.“
Snape se rychle posadil na židli a zvedl šálek čaje. „Po jídle vás prohlédnu, ale domnívám se, že ztuhlost z vašich svalů už vymizela.“
Harry vyskočil nahoru a dolů a protřepal si nohy, aby si otestoval reflexy. Navzdory svému stavu uvolněnosti se mu reakce zdály stejně rychlé jako vždy. S uspokojením, že bude schopný trénovat celý den, se posadil a namazal si toast máslem.
„Ten lektvar je úžasný. Proč mi ho nedáváte každý den?“
„Protože aby správně účinkoval, musí být vmasírován přímo do kůže a na to já nemám potřebný čas. Navíc většina uvolnění pochází spíše ze samotného masáže, než lektvaru.“
Občas se zdálo, že neexistuje nic, co by Snape nevěděl nebo neuměl.
„Kde jste se naučil masírovat? To neučí v Bradavicích a já si nedovedu představit, že Voldemort si vyžaduje armádu vytrénovaných masérek.“
Snapeovi se zkroutily rty. „Myslel jste masérů,“ opravil ho. „Masérka je ženský rod. Ale ne, Pán zla mě nenechal vyškolit na maséra. Něco z toho umění jsem se naučil, abych se mohl sám masírovat při příležitostech, kdy nebudu moci navštívit salón.“
„Proč prostě jednoduše nevytvoříte lektvar?“
„Většina svalových relaxantů, i ty, jejichž účinek je zaměřený jen na specifické svaly, mají nepříjemné vedlejší účinky a já dávám přednost omezit počet lektvarů, které vstřebávám, abych redukoval komplikace. Také jsem zjistil, že nutit svaly nepřirozeně se uvolnit pomocí lektvarů nebo kouzel, zkracuje dobu úlevy. Magie není vždy tou nejkvalitnější metodou a masáž je jedním z těch umění, u kterých jsem shledal, že mudlovský způsob je daleko účinnější a lepší.“ Snape se odmlčel, aby se napil čaje. Poté, co hrneček odložil, pokračoval: „Vyzvídal jste, co bych dělal, kdybych se jednou osvobodil z tohoto místa. Ze všeho nejdřív bych si došel na pěknou dlouhou masáž. Můžete mě pokládat za zručného v masírování, ale to jen proto, že se vám nikdy nedostalo pořádné. Najměte si profesionála a okamžitě ucítíte ten rozdíl. Na světě neexistuje nic uvolňujícnějšího.“
Ten tesklivý tón, kterým to bylo řečeno, Harryho překvapil. To bylo poprvé, kdy slyšel Snapea vyslovit nějakou tužbu.
„Nedovolí vám zavolat si sem maséra?“
„I kdyby se mi podařilo ho přesvědčit o nadřazenosti mudlovské metody, maséra by zabil hned poté, co by splnil svůj úkol.“ Snape zavrtěl hlavou. „Použil jsem kletbu Imperius na nějaké z mých mladých smrtijedských učedníků, aby mohli zapracovat na mých zádech, ale zjistil jsem, že dopřát si slušnou masáž je skoro nemožné, dokonce i s pomocí magie.“
„A co - “ Harry se sám zarazil, když si uvědomil, že Snape nemůže mít žádného blízkého přítele, když nedovedl přimět Smrtijedy k masáži, aniž by je nutil. Lítost se jím prohnala a on se slyšel říct: „A co já?“
„Vy?“ Snapeovo obočí se zmateně stáhlo k sobě.
„Jo, já bych vás mohl namasírovat.“ Už jak to říkal, se svým slovům divil. Snape ho včera v noci v podstatě znásilnil a on si myslel, že to bude chtít nějaký čas, než Snapeovi dovolí se ho dotýkat mimo léčení, nadto sám nabízet, že se dotkne Snapea. Přesto nad svými slovy necítil žádný rozpor ani váhání. Nebyl si jistý proč, ale chtěl to udělat. Potřeboval to udělat.
Snape zavrtěl hlavou. „To není nezbytné.“
„Ne, já - “ Harry se pokoušel vymyslet způsob, jak říct, proč to chce udělat, ale sám přesně nevěděl. „Chci říct… jsme v tomhle společně… vy se mnou.“
„Vy a já,“ opravil ho Snape automaticky.
„A my oba musíme být na vrcholu zdraví, až s ním budeme bojovat. Budete bojovat se mnou, že jo?“
„Budu pomáhat, v jakémkoliv rozsahu to bude nejprospěšnější pro náš případ.“
„Pak tedy oba musíme být připravení. Jestliže já nemůžu pořádné trénovat, když jsem napjatý, pak ani vy.“
„Nemáte žádné vědomosti - “
„Tak mě to naučíte,“ řekl Harry s tichým přesvědčením. „Navíc holkám se líbí chlapi, co umějí masírovat, ne?“
Snapeův výraz se uvolnil a jeho rty zkrášlil skoro úsměv. „To ano.“
„Pokud budeme dneska trénovat, tak bychom to měli udělat teď.“ Harry dopil dýňový džus a přešel od stolu k umyvadlu.
„Souhlasím.“ Snape se postavil. „Vrátím se za chvíli.“ Vyšel z pokoje a než zmizel ve dveřích knihovny, zavřel za sebou mříže.
Harry rychle proběhl svým ranním rituálem, pak se posadil na okraj postele a čekal na Snapea. Nečinně zatahal za uvolněné vlákno na povlečení. Vzpomínky na předchozí noc se mu vtlačily na hranu vědomí a poslaly mu nepříjemnou váhu do žaludku. Pocit Snapeových rukou a hlasu byl zdrojem bolesti a utrpení, stejně jako rozkoše. Ta schizofrenní povaha Snapea, celého jejich vztahu v něm vyvolávala zmatek, jako kdyby se bezcílně vznášel vprostřed prudkého hurikánu. Potřeboval dokázat – víc sobě než Snapeovi – že navzdory všemu, co se mezi nimi stalo, stále učiteli lektvarů věří.
Snape se vrátil, vkráčel do místnosti v černém oblaku hábitu. Začal se svlékat, oblečení si uspořádaně věšel přes opěradlo židle. Prsty se mu míhaly po knoflíčcích a s pomocí magie skončil s nahou hrudí skoro okamžitě. V ruce přinesl kelímek, který vtiskl Harrymu, než si lehl na postel a natáhl se na břicho na matraci.
Harry, svíraje lahvičku, se přesunul obkročmo se posadit Snapeovi na boky. Nikdy předtím nebyl v téhle pozici, a jak na muže shlížel, projel jím záchvěv moci. Snape ležel se zavřenýma očima, nahá záda měl vystavená na odiv a zcela přístupná. Něco na tom, jak Snape ležel s rukama složenýma pod hlavou, mluvilo o důvěře a dokonce podrobení se.
Teď když měl Harry Snapea položeného pod sebou a nataženého na posteli, nebyl si moc jistý, co by měl dělat. S úsilím se potýkal s víčkem na kelímku.
„Nejdřív použijte lehké tahy rukou po celé oblasti, kterou si přejete namasírovat," instruoval ho Snape, jako kdyby mu dával pokyny k lektvarům.
Harry přikývl (ačkoliv Snape měl zavřené oči) a rozetřel mast druhému muži po ramenou. Sklonil se, aby si lépe mohl prohlídnout Snapeovu bledou pokožku a jizvy, které mu křížem krážem protínaly záda. Už to byl nějaký čas, kdy naposledy viděl Snapeova záda zblízka a zapomněl, jak je má zničená. Přebíhal prsty podél linií, které divoce cikcak přebíhali přes kůži bez znatelného vzoru. Obtahoval jejich tvary, snažil se je vycítit, ale pouze jedna veliká, sotva patrná jizva na Snapeově rameni, kterou Harry zaznamenal spíš prsty než očima, vypadala, že má nějaký tvar: jako by byla od boty.
„Pán zla,“ odpověděl Snape na nevyslovenou otázku. „Když jsem se k němu vrátil poté, co vás vzal na ten hřbitov. Většina pochází z té doby.“
Harry pokračoval ve svém zkoumání, vyhýbal se jizvě, kterou Snape obdržel v boji s Řádem. Našel podivnou jizvu nad Snapeovou levou půlkou zadku, která měla tvar obdélníku, v němž chyběla jedna strana.
„Spona od pásku,“ vysvětloval Snape stejným nenuceným tónem. „Od mého otce, dřív než jsem se naučil léčivá kouzla.“
„Proč vám to nezahojila vaše máma?“ zeptal se Harry zděšeně.
„Byla v nemocnici.“
Harry se nepotřeboval ptát, proč Snapeova matka byla v nemocnici. Jeho prsty sklouzly na obrovskou, širokou jizvu, kterou se pokoušel vyléčit dříve. Při doteku svraštělého povrchu se jeho předsevzetí zlomilo a on už déle nebojoval s impulzem ji pohladit.
„Od koho máte tuhle?“ zeptal se, když rukama přejížděl nahoru a dolů po její délce.
„Byl jsem otočený zády, ale věřím, že to byl Kingsley.“
Harry si nemohl pomoci, aby tu jizvu neobdivoval, potajmu si užíval pohled na ni. Z tvrdosti ostatních jizev se chvěl, když přemýšlel, jak mocná a temná magie to musela být, když zabránila Snapeovi je uzdravit. Nebylo to tak, že by chtěl, aby Snape přišel ke zranění, ale ta čerstvá jizva, která ležela nad všemi ostatními, ta největší a nejhlubší ze všech byla důkazem Snapeovy oddanosti. Snape k ní přišel ve snaze probojovat si cestu zpět k němu, aby ho ochránil před Averym. Kolik ještě jich Snape přijme pro jeho ochranu? Jak daleko zajde?
Harryho levá ruka se zatoulala vzhůru a prsty si přejel po jizvě na čele, kterou získal, když jeho matka zemřela, aby ho ochránila. Byla to jediná podobného druhu, kterou doufal, že získá. Nikdy nechtěl jizvu kvůli toho, že někdo pro jeho ochranu zemře, ale přijme tolik jizev, kolik bude muset, aby ochránil Snapea a své ostatní milované.
„Když masírujete,“ řekl Snape, čímž přitáhl Harryho zpět k úkolu před ním, „nesmíte tlačit na páteř.“
„Jasně,“ vzal Harry na vědomí, když položil ruce pod Snapeova ramena a přitiskl dlaně k jeho zádům, přesně jak to Snape dělal jemu. „Takhle?“ Snažil se co nejlépe napodobit Snapeovo jednání. Snapeovy svaly byly jako stěny z ocele, které se sotva pod Harryho tlakem pohnuly.
„Silněji.“
Harry přitlačil silněji a masíroval ho, jak to jen šlo.
„Silněji, opřete se do toho svojí váhou.“
Mladík se předklonil, jako kdyby dělal kliky na Snapeových zádech.
Snape v ocenění zavrčel.
Harry věděl, že není lehký. „To nebolí?“
„Bolí, ale jen tak, jak má,“ odpověděl Snape hlasem spíš blaženým, než bolestným. „Teď se pohybujte dolů podél obratlů.“
Harry poslechl, tvrdě tlačil po obou stranách Snapeovy páteře, zatímco se propracovával k jeho bedrům. Ten dřívější pocit dominance z něj vyprchal, jak se soustředil na to, aby Snapea co nejlépe namasíroval. Každý zvuk ocenění, který Snapeovi unikl z hrdla, jej poháněl kupředu a brzy zjistil, že Snape to má radši tvrdě a hluboce, než jemně a něžně. Když zatlačil na místo tvrdé jako kámen, Snape ostře nasál vzduch.
„Tam, přesně tam. Cítíte tu zatvrdlinu? Ta je nejhorší ze všech.“
Celá Snapeova záda se zdála být jednou velkou zatvrdlinou, ale jak Harry probádával oblast svými prsty, cítil, kde se uzlíky rozpouští do jemnějšího masa. Harry si na ruce dal víc lektvaru a pustil se do práce, masíroval kolem okrajů zatvrdlin, než se metodicky propracoval dovnitř.
Pilně se zaměřoval na jednu oblast ve snaze odbourat ztuhlost, ale po několika minutách se nic nestalo.
„Necítím žádnou změnu.“
„To je dobré,“ řekl Snape líně. „Přesuňte se do jiné sekce.“
Harry se propracovával zpět ke Snapeovým ramenům, tentokrát se snažil nalézt všechny uzlíky. „Máte je tady,“ oznámil, přejížděl prsty po zatvrdlinách, které se táhly po stranách mužovy páteře. Teď je cítil jako struny pohřbené pod kůží. „A tady.“ Dotkl se ztuhlé oblasti vlevo, blízko Snapeova podpaží.
„Ne, to je moje lopatka.“ Snapeova levá ruka se proplížila zpět a uchopila Harryho za zápěstí. „Cítíte tu kost pod kůží?“ Přejel Harrymu prsty přes kost. „Teď si ohmatejte uzlík.“ Přitlačil Harryho ruku k místu, kde ležely napjaté zatvrdliny. „Cítíte ten rozdíl?“
Zatvrdliny se pohybovaly jako provazy po jeho svalech, ale kosti ne. „Jo.“
Snape pustil Harryho ruku a znovu se uvolněně položil na postel.
Mladší čaroděj se vrátil k masáži poté, co na Snapeova záda rozetřel další lektvar.
„Není třeba mě v tom utopit,“ řekl Snape. „Méně je někdy více. Zaměřte se spíš na pohyby rukou, než na lektvar. Měňte tempo mezi tvrdým a hlubokým a pomalým a jemným.“
Harry se vrátil k té veliké zatvrdlině u spodní části Snapeova krku a řídil se instrukcemi. Možná to bylo jeho představivostí, ale měl dojem, že se zmenšila.
Nepracoval na tom moc dlouho, než Snape otevřel oči a pronesl: „Pokud nezačnete cvičit hned, nebudeme mít dneska čas na kompletní trénink.“
Harrymu by nevadilo pokračovat v masáži, ale chtěl trénovat, takže sklouzl ze Snapeových zad a zamířil k umyvadlu si umýt ruce.
„Na čem budeme pracovat dneska?“
„Začnete s vyhýbáním a mířením, jelikož je nezbytně nutné, aby vaše dovednosti v těchto úkonem zůstávaly neustále vybroušené k dokonalosti.“ Snapeovo oblečení k němu přiletělo a zapadlo kolem něj. Jakmile skončil, pokynul Harrymu, aby šel za ním, a oba dva opustili sklepení.
Dopoledne uběhlo rychle. Harry se stal docela zdatným v míření při vyhýbání a než zastavili na oběd, podařilo se mu zasáhnout všechny cíle až na jeden. Jako obvykle ho Snape přivázal k podlaze, než opustil místnost, ačkoliv když se vrátil, vyčaroval i Harrymu malý stolek, ze kterého mohl jíst.
„Přestože stále věřím, že má pošta je monitorovaná a doručovaná přes třetí lokaci,“ řekl Snape, „začínám být přesvědčený o tom, že prvotní důvod, proč Strix doručuje poštu se zdržením, je, že se stará o své potomstvo.“
Harry skoro upustil lžící, kterou míchal své dušené hovězí. „Strix má ptáčata?“
„Věřím že ano. Neviděl jsem je, ale pozoroval jsem směry jejích odletů a porovnával s adresáty na mé poště. Zezačátku to vypadalo, že nelétá žádným rozpoznatelným vzorcem, ale poslední dobou jsem si všiml, že poté, co jí dám jídlo, vždycky zalétne směrem k východnímu lesu. Předpokládám, že bývala spíše na lovu, než aby účinně doručovala poštu.“
„Ale neviděl jste žádné mládě? Nebyla by někde tu v blízkosti domu?“
„Ne. Mohla si zvolit, že je skryje v lese. Nemohu to říct s jistotou, pokud bych nevystoupil z Hranice utajení. Pochybuji, že Pán zla by byl tak laskavý a dovolil mi vstoupit za Hranice, abych hledal potěr nějakého pitomého ptáka, i kdybych si to přál. Pro potvrzení mé teorie budeme muset počkat, dokud svá mláďata nepřivede do domu.“
„Hranice utajení?“
„Jak jste si již nejspíše domyslel, tato lokace není jednou z těch, na kterou můžete narazit na potulce. Ve skutečnosti, kdybych měl odejít, nemohl bych se jednoduše otočit a vrátit se. Musel bych se přemístit do přemisťovacího bodu.“
Harry překvapeně zamrkal: „Oni nechávají lidi jen tak se sem přemisťovat?“
„Zapomínáte, že člověk na přemístění potřebuje znát přesnou pozici, a jen několika málo bylo dovoleno vidět izolovanou místnost, do které se přemisťujeme.“
„Ale, vždyť jsme do laborky šli venkem.“
„Ano,“ řekl Snape, „jenom Pán zla a já máme svolení přecházet mezi mojí laboratoří a domem. Kdybych to měl zakázáno, nemohl bych si vyzvedávat poštu a dům s laboratoří by musely být chráněný stejnoměrně. Mohu se pohybovat v rámci zabezpečení, které se rozprostírá i přes kus země, aby přiměřeně skrývalo budovy.“
„Takže…“ přemítal Harry, jak si utrhnul pořádný kus rohlíku a namočil si ho do dušené směsi. „I kdyby někdo měl zařízení, které by mu dovolovalo vysledovat moji pozici, tak by nebyl schopný se dostat do domu. Co by viděl?“
„Pole,“ odpověděl Snape a bedlivě Harryho sledoval. „Pole, které když by se pokusil přejít, by bylo kratší, než se zdálo být.“ Po odmlce dodal: „Předpokládám, že ta otázka nebyla položena jen ze zvědavosti.“
Harry se za něj zakřenil. „To nebyla,“ odpověděl a vrátil se ke svému jídlu. Jestliže si Snape nechával pro sebe svá tajemství, pak si je bude schraňovat i on. Snape se na něj nesnažil tlačit, i když Harry věděl, že byl zvědavý. Doufal, že Ron s Hermionou nepoužívali zatemňovač, aby se ho pokusili vystopovat, ale také to vysvětlovalo, proč jestliže to zkoušeli, ho neosvobodili.
„Pán zla dneska dorazí,“ oznámil Snape hlasem, který byl až příliš ležérní na daná slova. „Neznám přesnou hodinu jeho příchodu, ačkoliv vím, že má v plánu malou večeři. Dneska nebudeme mít čas na soutěž, i kdybyste k tomu scénáři tíhnul.“
Harry k tomu netíhnul, ale nic neřekl. „Můžu zůstat ve své cele?“
„Smím,“ opravil ho Snape. „Naneštěstí jsem si docela jistý, že Pán zla bude dnes večer vyžadovat vaši přítomnost. Budu si vás držet u sebe, dokud nenastane čas na mučení.“ Když uviděl výraz děsu na Harryho tváři, dodal: „Toto by mělo být poslední mučení, které budete muset přetrpět.“
„Kdo to bude dneska večer?“ Harry od sebe odstrčil prázdnou misku.
„Věřím, že jeho přízní bude odměněn Mulciber. Nesmíte od něj očekávat, že kvůli naší relativně blízké známosti k vám bude mírný. Měl talent pro krutost už v Bradavicích a od jeho návštěvy Ameriky ho mohl jedině vylepšit.“
Něco na Snapeově tónu hlasu Harryho vyděsilo. Harry měl pocit, že Mulciber vskutku bude docela krutý. Nicméně nemohl být horší než Lucius. Nikdo nemohl být horší než Lucius. Jestliže Harry třikrát přetrpěl Luciuse, mohl jednou přežít Mulcibera.
„To zvládnu,“ ujistil Snapea. „Jsme už skoro na konci, ne?“
„Měl byste být brzy z tohohle vězení vysvobozený,“ přikývl úsečně Snape.
Harry se na něj zazubil. „Pojďme trénovat!“ Vyskočil na nohy a zatahal za řetěz spojující jeho levý okov s podlahou. „Proč se nepokusíte do mé blízkosti vysílat černou magii a já bych se snažil zařídit to tak, aby to zasáhlo řetěz.“
„Jednoznačně ne,“ vyštěkl Snape. „Přejete-li si procvičovat tento úkon, budu používat neškodná kouzla.“ Švihnul hůlkou a řetěz opustil podlahu a znovu se objevil mezi Harryho okovy.
„Přeju,“ Harry zvedl zápěstí a sledoval špičku Snapeovy hůlky. Vzhledem k tomu, že strávil tolik týdnů trénováním vyhýbání se, nebylo zas tak složité nechat kouzlo pokaždé projít řetězem.
„Nebuďte tak nápadný, Pottere,“ řekl Snape. „Element překvapení je jednou z vašich největších zbraní. Začněte ze své otrocké pozice a nehýbejte se, dokud to nebude třeba.“
Harry se poslušně vrátil do kleku a sklonil hlavu na podlahu. Když Snape vrhnul kletbu, čekal, dokud necítil, jak se k němu kouzlo přibližuje, a pak vyskočil a odkulil se na stranu, zatímco řetěz vstrčil do cesty kouzla. Minul o délku ruky a proklel své štěstí.
„Pohnul jste se příliš brzy,“ zkritizoval ho Snape. „Nechte to kouzlo přijít k vám.“
Harry přikývl a znovu si klekl na podlahu. V čase, kdy Snape konečně cvičení zastavil, neměl potíže nechat kouzlo zasáhnout řetěz. Když šel za Snapem dolů do koupelny, měl velice dobrou náladu.
„Jaký je váš útěkový plán?“ zeptal se Harry.
„Vysvětlím vám detaily blíže k tomu termínu,“ odvětil Snape, když si sedal na židli. „Vaše chování by se bezděčně mohlo v radostném očekávání změnit, kdybyste poznal znamení, a já bych rád, abyste při tom procesu vypadal tak nevinně, jak to jen jde.“
Harry sevřel pěsti. Co víc mohl udělat, aby přesvědčil Snapea, že je připravený? „Teď už předstírám otroka po měsíce. Vím, jak na to.“
„Potřebujeme mít prvek překvapení. Znovu a znovu jste dokázal, že máte schopnost se rychle přizpůsobovat novým situacím. Nepochybuji, že budete reagovat vhodně, až začneme. Máte vynikající instinkty.“
„Fajn.“ Komplimenty od Snapea byly tak vzácné, že si Harry nedokázal pomoci a usmíval se, když lezl do sprchy. Umíral touhou dozvědět se plán, ale věřil Snapeovu úsudku a poslední věc, kterou chtěl, bylo uvrhnout na sebe podezření.
„Kdo si myslíte, že ukradl hůlku osudu?“ přemítal Harry, když si mydlil hruď.
„Mám několik podezřelých,“ odpověděl Snape. „Pospěšte si a osprchujte se. Musím se připravit na večerní hosty.“
Harry si domyl hlavu a pak vypnul vodu. Osušil se, jak vystoupil z vany a přešel ke Snapeovi, který si už do ruky nalil trochu lektvar na svaly. Harry se otočil a třel si vlasy, zatímco se Snape dotkl jeho ramen.
Ačkoliv se od včerejší noci znatelně zklidnil, dotyk Snapeových rukou mu stále vysílal mrazení podél páteře, když se mu do hlavy natlačila vzpomínka na tu hroznou událost. Instinktivně se napjal, ale donutil se uvolnit. Nebylo tu žádné ponížení, žádná krutá slova, a jak masáž pokračovala, bylo lehčí a lehčí nechat stres z těla odtéct a užívat si dotyk Snapeových rukou klouzajících mu po kůži.
Snape rozetřel lektvar Harrymu na krk a pak ruce odtáhl. Pramínek kůže a magie kolem Harryho krku mu oznámil objevení obojku. Snape stočil prsty mladíkovi kolem paže.
„Pamatujte,“ zašeptal mu potichu do ucha. „Jste teď můj. Máte svolení odmítnout, kdyby se někdo snažil mít s vámi sex.“
„Jakýmkoliv způsobem?“ zeptal se Harry a rychle se přes rameno na Snapea ohlédl.
„Orálně nebo análně,“ prohlásil muž, když rukama sklouzl Harrymu po pažích. „Nemám v úmyslu vás po celý večer spustit z očí, takže by to nemělo být problémem.“
Teď si byl Harry jistý, že Lucius si objednal ten lektvar na změnu pohlaví, jen aby se kluzce vyhnul nastavenému omezení Snapeových pravidel. Zasranej parchant. Harry od Snapea odstoupil a zvedl ručník. „Prosím, nespusťte mě z dohledu ani na okamžik. Oni si najdou skulinky v každém pravidle, který si vytvoříte.“
„To ano,“ povzdechl si Snape, když prošel kolem Harryho.
Harry ho následoval zpět do cely.
Snape vytáhl hůlku. „Nastavím znovu ten tón, který vás upozorní, když někdo vstoupí do knihovny.“ Vrhl to kouzlo na stejné místo jako předtím, zastrčil si hůlku zpět do hábitu a odešel.
Harry se necítil, že by mohl číst, ale neměl nic jiného na práci a nechtěl tu jen sedět a čekat na mučení. Roztáhl si ručník na podlahu a vytáhl Goetheho verzi Fausta. Bylo to stejně tak nudné a složité jako ta druhá verze a nedostal se moc daleko, když uslyšel tiché zazvonění návštěvníka. Vrátil knihu pod matraci a pak se položil na postel, předstíraje spánek.
Dveře od knihovny se otevřely a on zůstal ležet na boku, kontroloval svůj dech, aby byl hluboký a pravidelný.
„Vzbuď se,“ řekl hlas, který nedokázal zařadit.
Harry otevřel oči, posadil se a proplížil pohled na Mulcibera stojícího na druhé straně mříží. Kde byl Snape? Nikdy by ho nenechal samotného se Smrtijedem, kdyby tomu mohl zabránit. Stalo se mu něco?
„Pojď sem.“
Harry opustil postel a dolezl k mřížím, které se pro něj otevřely.
„Postav se.“
Když si stoupl, Mulciber se natáhl a dotkl se obojku kolem jeho krku. „Požádal jsi o tohle?“
„Ano, pane.“
„On ti vážně vymyl mozek, co?“
To byla hodně podivná otázka, tak se Harry zamračil a nechal si na tváři promítnout zmatení.
Očividně Mulciber neočekával odpověď, protože Harrymu pokynul, aby se vrátil do cely. Harry utekl k posteli, doufal, že to byl konec jejich ‚rozhovoru‘. Místo toho Mulciber vešel za ním a mávnutím ruky poslal stůl a všechny židle letem do jednoho rohu.
„Pojďme si trochu pohrát.“
Buď si Mulciber myslel, že se Snape nebude starat o to, co se chystá udělat, nebo ho Snape nemohl zastavit. To druhé nemohla být pravda, Snape by prošel peklem, aby jej ochránil. Slíbil to. Ať si Mulciber naplánoval cokoliv, Harry to zvládne přestát. Tohle bylo poslední mučení. Nechť tedy začne, ať to brzy skončí.
Jako kdyby Mulciber vycítil Harryho spěch, vyčaroval pomocí pár švihnutí hůlky na podlahu skleněnou rakev.
„Vlez si dovnitř.“
Harry do ní vylezl a lehl si s rukama podél těla. Jakmile se naaranžoval dovnitř, stěny se scvrkly a přišpendlily ho na místě.
Mulciber si poklekl a na Harryho se zvlčile usmál. „Bojíš se pavouků?“ zeptal se.
„Ne, pane,“ odvětil Harry a byl mimořádně rád, že tu v místnosti není Ron. Skoro si povzdechl úlevou nad vědomím, co to mučení bude obnášet. Za těch víc jak deset let, co žil v přístěnku, si na pavouky zvykl a pocit jejich nohou tancujících mu po kůži byl spíš lechtivý než děsivý. Tohle mohl zvládnout, ani v nejhorším případě by to nemělo být těžší než se vypořádat s kletbou Cruciatus.
„Zatím ještě ne,“ přemítal Mulciber, zatímco si sáhl do hábitu a vytáhl malou, černou krabičku. Podržel ji na místě, kde ji Harry mohl dobře vidět, a zvětšil ji. Sáhl dovnitř a vytáhl pavouka velkého jako dlaň jeho ruky. Byl černý, neuvěřitelně chlupatý a sestával se převážně z dlouhých, chundelatých noh.
„Tohle jsou palovčíci,“ pronesl s tím stejným nepříjemným úšklebkem. „Z Jižní Ameriky. Odebral jsem jim jedové váčky, ale i tak když kousnou, zanechají po sobě ošklivé šrámy.“ Pustil pavouka zpět do krabice. „Teď se nehýbej.“ Překlopil krabici na Harryho a vysypal pavouky do skleněné rakve.
Harry zavřel oči a snažil se vůlí přimět, aby se nehýbal, zatímco mu po každém kousíčku obnažené kůže pobíhali chlupaté nohy. Ron by byl vyděšený, kdyby ho viděl takhle pokrytého pavouky. Jen přemýšlení o Ronově poplašeném výrazu mu skoro vyvolalo úsměv na tváři, ale potlačil ho s rozhodnutím předstírat, že tohle je to nejhorší mučení, které zakusil. Přestože to nebylo to nejhorší, nebyl to zrovna ani piknik. Pavouci ho sice neděsili, ale nohy s chlupy ho šimraly. Jednou ho Dudleyho přátelé drželi a lechtali, dokud ho z křečí nebolelo celé tělo. Jestliže se nedostane z téhle nádoby rychle, bude to stejné jako tehdy.
Chvějící se, s očima a ústy pevně zavřenými Harry předstíral, že každé zalechtání je otřesením ze strachu, a zmítal se v úzké rakvi. Mulciber se štěkavě rozesmál, jako kdyby sledoval tu nejlegračnější věc, co kdy viděl. Čím více sebou Harry házel nebo projevoval známky děsu, tím více dával najevo své pobavení. Lepší bude udržovat jej zabaveného. Harry se právě stával docela dobrým ve falešných řevech hrůzy se zavřenými ústy, když se Snape vrátil.
Neboť měl zavřené oči, neviděl jeho příchod, ale to zavrčení bylo nezaměnitelné.
„Co si myslíš, že děláš?“ Skleněná rakev a pavouci zmizeli. Harry, který se už nemusel bát, že mu pavoučí nohy vlezou na oční bulvy, oči otevřel a než odvrátil zrak, zachytil na mužově tváři výraz čiré zuřivosti. Snape nevypadal takhle naštvaný už… no, už dlouho. Kdyby byl ten vztek namířený na něj, očekával by kletbu.
„Jen se trochu bavím,“ protestoval Mulciber.
Snape Harryho vytáhl na nohy a rukama mu přejížděl po celém těle, jako kdyby shazoval neviditelné pavouky. Již dávno zmizeli a Harry neměl dovoleno stát na nohou v okolí Smrtijedů. Hodlal Snape vyhodit do vzduchu jejich krytí? Sklopil hlavu a otřel se Snapeovi o ruku ve snaze mu sdělit, že je v pořádku a že není třeba se kvůli němu rozrušovat. Pokud se Snape neuklidní, Mulciber by mohl odhadnout jejich pravý vztah.
Snape se ale nedal snadno ukonejšit. „Jsi hloupý? - “
„Odstranil jsem jim jedové váčky,“ prohlásil Mulciber, jako kdyby to Snape měl vědět. „Nejsou jedo - “
Snape se rychle otočil a strčil Harryho za sebe. Mladík, vyvedený z rovnováhy tím násilným pohybem, skoro spadl. Narovnal se a propašoval pohled na Snapeova narovnaná záda. Ačkoliv byl Mulciber vysoký, o trochu vyšší jak Snape, přesto se učiteli lektvarů nějak podařilo tyčit se nad ním.
„Stále mohou kousnout a Pán zla nepovoluje, aby byl otrok zraněný v jeho nepřítomnosti. Dostal jsi večer. Chceš-li víc, promluv si s ním. Už se nikdy nedotýkej mého otroka v mé nepřítomnosti.“
„Uklidni se, Severusi. Neměl jsem v plánu ho ošukat. Je celý tvůj. Pojď, vrátíme se do laboratoře.“
Snape rozmáchlým gestem Mulciberovi pokynul, aby vyšel jako první. „Běž, doženu tě.“ Otočil se a Harryho se jemnějším hlasem zeptal: „Kousnuli tě?“
„Ne, můj pane,“ odpověděl Harry a pohladil Snapea po ruce ve snaze jej uklidnit.
„Stejně by sis toho nemusel vědom. Podlitina se může objevit později.“ Snape z hábitu vytáhl malou modrou lahvičku. „Vezmi si tohle, jen pro jistotu.“
Lektvar na spaní. Nemělo cenu naléhat, že zůstane vzhůru, když se po domě potulovali Smrtijedi dychtiví ho mučit. Poté, co do sebe obrátil polovinu z obsahu lahvičky, utekl k posteli. Před očima se mu točilo, jak z něj opadávalo vědomí.
~
„Vstávej.“ Někdo ho udeřil přes tvář. Velký černý oblak visel nad ním. „Vstávej.“ Zataháním za obojek byl vytáhnut do kleku. Ospalost z něj vyprchávala, když se kolébal na kolenou.
„Pokloň se svým nadřazeným,“ přikázal Snapeův hlas z toho obrovského tmavého tvaru.
Harry potřásl hlavou ve snaze si ji vyčistit, poklonil se a skoro spadl z postele.
Někdo Harryho strčil zpět na postel, zatímco se Mulciber ptal: „Dostal jsi někdy svolení mučit ho na sešlosti?“
„Ano, když jsem si vysloužil přízeň Pána zla,“ přišla Snapeova odpověď.
„Myslel jsem si, že v ní setrváváš nepřetržitě. Nezískal jsi snad tu nejvyšší odměnu?“
„Jsem vězněm skoro stejně jako on. Vlastnit ho je prokletím i požehnáním. Nicméně Pán zla byl ke mně navýsost štědrý. Nyní má vlastnická práva budou pokračovat tak dlouho, dokud zůstanu v jeho přízni, nehledě na to, kdo je otrokovým strážcem.“
„Ach, slyšel jsem, že ho dostane Malfoy.“
„Na několik dní ho bude Malfoy fyzicky vlastnit,“ potvrdil Snape a laskal Harryho záda v pomalých, uklidňujících kruzích. Harry se rozpustil do toho dotyku. „V době, co já budu vyřizovat pochůzky, které Temný pán svěřil pouze mně. Poté dostanu svolení ho brát kamkoliv.“
„Kamkoliv?“ Harry slyšel ty pochyby, které neviděl.
„Pokud pochůzky vyřídím úspěšně.“
„Buď opatrný, Severusi. Pán zla je jen zřídkakdy tak štědrý bez patřičné ceny.“
„Brzy mu dám dar přesahující všechny ostatní,“ vysvětloval Snape. „Pojď, Pán zla nás očekává. Měl bys jít za ním teď, dřív než se shromáždí ostatní, a poděkovat mu za tuto odměnu v soukromí.“
„Máš pravdu. Jak je možné, že jsi v těchto věcech daleko lepší než ti z nás, co se do toho narodili?“ Mulciber odspěchal, aniž by čekal na odpověď.
Prsty se stáhly na Harryho zátylku a Snape mu zašeptal do ucha: „Jestliže dnes v noci předvedete dokonalý výkon, odměním vás. Musíte si pro zbytek večera pamatovat jednu důležitou věc – ne všechno bude tak, jak se to jeví.“ Harry, jenž si lámal hlavu nad tím, co tím Snape mohl myslet, se nechal táhnout k trůnnímu sálu.
Než zastavili před jeho dveřmi, lektvar na spaní z něj kompletně vyprchal. Harry koutkem oka sledoval Snapea, aby odhadl, kdy a jakým směrem se má poklonit.
Netrvalo dlouho, než Snape rychle odešel bez zatahání za vodítko, aby Harryho odvedl s sebou. Harry si ruce v klíně sevřel do pěstí a uklidňoval se.
„Děkuji vám za tuto poctu, můj pane,“ rozezněl se v trůnním sále Mulciberův hlas. „Od našich spojenců v Severní Americe jsem se naučil pár věcí, které jak doufám, vás pobaví.“
Temnějším hlasem Harrymu nařídil: „Lehni si na břicho na podlahu.“
Harry se natáhl tváří dolů na mramor a čekal.
„Tohle,“ oznámil Mulciber davu, „je oheň Wendigo od čarodějek z kanadského Labradoru. Je to lektvar tak intenzivně chladný, až pálí. Dívejte se.
Jedna.“
Láva, bylo to horké jako láva ukápnutá mezi jeho lopatky. Zařval, přetočil se ve snaze setřít ze sebe ten lektvar, který mu rozpouštěl pokožku. Smrad spálené kůže naplnil pokoj. Kolem rukou a nohou se objevily provazy, donutily ho lehnout si na břicho a přišpendlily jej s roztaženými končetinami k podlaze.
Vytvořil si své zdi a utekl se schovat za ně. Přesně v době, kdy intenzita ohně z té kapky začala blednout z nesnesitelné agónie do nezředěné bolesti a on si myslel, že jeho technika funguje, Mulciber řekl: „Dva,“ a druhá kapka dopadla na jeho záda pod pravou lopatku. Prudký oheň bolesti, stejně ostré a nelítostné jako byla ta první, se v něm vzedmul. Záda schoulil, skoro se přehnul napůl, jak se jeho tělo snažilo uniknout, ačkoliv úmyslně se snažil nevzpouzet.
Musel se uklidnit. Musel to přežít. Nemohlo to trvat navěky. Jen několik dalších hodin. Jen o chvíli déle.
S pomalou precizností Mulciber čekal, dokud Harryho křik neutichl do kňučení, kdy mladík jen ležel neschopen dělat nic jiného než se třást a potit. Pak teprve upustil třetí kapku.
Ta bolest ho téměř poslala do bezvědomí, a když muka konečně dostatečně opadla, aby mohl myslet, nevěřil, že mu na zádech ještě zbyla nějaká kůže. Jistě se jeho pokožka už musela vypařit a tyto kapky mu ničily vnitřní orgány. Místnost byla prosycená pachem spáleného masa a jedna velice zvrácená část jeho mozku spojovala to aroma s vepřovým. Nepřežije čtvrtou, a už vůbec ne další. Co nejvíc se soustředil na svoji duševní ochranu, snažil se skrýt za těmi zdmi jako tehdy, když ho mučil Voldemort. Jestliže se mu to podařilo jednou, může to zvládnout znovu.
Když na něj dopadla čtvrtá, už nedokázal víc řvát, hrdlo měl celé sedřené. Oheň, který jím proudil, běsnil tak ukrutně a tak rychle, že ho to odtrhlo od jeho vědomí a on se propadl do požehnané temnoty.
„Vstávej.“ Někdo mu dal facku. Bolest se k němu vrátila, záda ho pálila, jako kdyby ležel na rozžhavené plotně. Pevně sevřel oči a předstíral, že se neprobral. Někdo ho popadl za vlasy a hlavu mu vrazil do ledové vody. Zadržoval dech tak dlouho, jak jen mohl, ve snaze sklouznout zpět do bezvědomí, ale neuměl uniknout do své mysli na příkaz a nedokázal zadržovat dech příliš dlouho.
Brzy mlátil kolem sebe a snažil se zvednout hlavu nad hladinu vody. Snape by ho nenechal utopit se, ale ostatní by omylem mohli. Ruka ho pustila a on lapal po dechu. Nenáviděl své tělo, že se tak rychle zotavilo, ale nejvíc ze všeho nenáviděl je za to, že ho přitáhli zpět k vědomí. Pohřbil svůj vztek, na tváři si nechal promítnout jen strach a bolest. Věděl, že především musí dokonale zahrát svoji roli.
„Přesuň se k další kratochvíli,“ nařídil Voldemort ze svého stupínku.
„Jak si přejete, můj pane,“ souhlasil Mulciber. „Jelikož je slabší, než jsem očekával, změním pořádek úkonů, abych mu dopřál víc času na odpočinek. Toto jsem připravil přesně pro něj.“
Harry tam jen ležel a lapal po dechu, příliš vyčerpaný, než aby se zajímal o Mulciberovy plány.
Do boku ho nakopla bota. „Sedni si.“
Nová bolest se jím prohnala, když se vytáhl do sedu. Jak mohl být Mulciber tak krutý? Nebyl Snapeův přítel? Neuvědomil si, jak moc si Snape cení svých vlastnických práv na Harryho? Snape by nechtěl, aby jeho majetek přišel k úhoně.
Hlava se mu bolestí točila, nevěděl, co jiného by měl dělat, než se snažit udržet, takže všechny své síly upřel na to, aby nespadl.
„Říkalo se, že Harry Potter zachrání svět,“ pronesl Mulciber ke skupince Smrtijedů, kteří se všichni zasmáli. „Pojďme se přesvědčit, kolik z hrdiny v něm ještě zůstalo.“ Něco vytáhl z kapsy hábitu a přešel pár kroků od Harryho. Postavil to na podlahu, ustoupil zpět k mladíkovi a hůlkou namířil do blízkosti toho předmětu. „Asfixium!“ a zakroužil jí v kruhu.
Když skončil, zvolal: „Přiveďte sem tu holku!“
Ne všechno bude tak, jak se to jeví. Ó ne, ne další člověk, který bude mnoholičným lektvarem změněn tak, aby vypadal jako jeden z jeho přátel. Bude zvracet. Ačkoliv se snažil si zabránit, nedokázal nepropašovat pohled na blonďatou dívku, kterou dotáhli do místnosti. Museli ji táhnout přes podlahu, bojovala a její vyzáblé nohy vykopávaly zpod lehkých modrých letních šatů.
Ten odstín zlata na její hlavě mu do popředí mysli nepřitáhl žádné vzpomínky, a když ji dovlekli dostatečně blízko, aby svým rozostřeným zrakem dovedl rozeznat její celkové rysy, zabodla se do něj trocha radosti, když si uvědomil, že ji nezná. Radost byla brzy nahrazena pocitem viny, jelikož věděl, že tak jako tak zemře, a to není doba, kdy by měl cítit úlevu nebo radost. Nemohla mluvit a očima plnýma děsu míhala po místnosti, až jí padly na Harryho, jakmile k němu byla přivlečena blíže. Vedle ní vešel další Smrtijed, jenž za sebou levitoval velikou zakrytou obdélníkovou nádobu. Položil ji do středu místnosti a ustoupil, aby se přidal k ostatním Smrtijedům uspořádaným do půlkruhu.
„Podívej se na mě,“ přikázal mu Mulciber a Harry odtrhl oči od té zmítající se dívky. „Támhle,“ ukázal na místo, kam umístil ten předmět, „je klíč.“
Klíč? Harrymu se nelíbilo, kam to směřovalo.
„Budeš potřebovat klíč, abys otevřel nádrž,“ pokračoval Mulciber.
Šplíchnutí vody ho donutilo otočit hlavu, jen aby viděl, že tu dívku hodili do plné nádrže. Házela kolem sebe rukama, pěstmi bušila na sklo. Och bože, ne. Tohle se nemohl dít. Tohle musel být nějaký trik. Co měl dělat? Nemohl ji nechat se utopit, ale předpokládalo se, že je zlomený. Kdyby se pokusil získat klíč, dozvěděli by se, že zlomený není.
„Hej!“ ozval se Mulciber. „Co tam tak sedíš? Čas kvapí. Utopí se, jestliže nezískáš ten klíč. Chceš zachránit tu špinavou mudlu, ne?“
Harry si nemohl pomoct. Ačkoliv věděl, že by to neměl udělat, nechal oči zaletět ke Snapeovi, hledaje odpověď na to, jak by se měl zachovat. Snape mu úsečně přikývl. To bylo vše, co Harry potřeboval, aby se vrhnul do akce. Musel se pokusit ji zachránit. Přestože měl podezření, že neexistuje možnost, že by se dostal ke klíči, vytáhl se na nohy. Ostrá bolest mu proběhla zády a nohy to vzdaly. Spadl na zem, dočasně oslepený. Ne. Tohle zvládne. Potlačil bolest ve svých zádech a donutil své nekonečně ztěžklé nohy k pohybu, aby lezl směrem ke klíči.
Tak na délku těla od klíče, narazil Harry na obrovské magické pole. Strčil ruku do toho, co bylo cítit jako neviditelná, tlustá vrstva těsta. Potřeboval tím projít, aby dosáhl ke klíči. Bez chvilkového přemýšlení do toho strčil i druhou ruku, zadržel dech a protlačil dovnitř hlavu. Bylo to jako potápět se hlavou napřed do tekuté gumy. Plazil se kupředu, ale magie kolem něj jakoby jenom houstla a tlačila na něj ze všech stran.
Smrtijedi se smáli, pár z nich na něj posměvačně řvalo, aby si pospíšil.
„Umírá!“ zakřičel na něj jeden z nich.
Čím hlouběji se nořil do pole magie, tím větší byl tlak, jako kdyby se tunel směrem ke klíči scvrkával. Váha magie mu drtila hrudník a bolestivě mu tlačila na zraněná záda, skoro ho držela na místě. I kdyby tam byl vzduch, který by mohl natáhnout do plic, nedokázal by je natolik roztáhnout, aby se mohl nadechnout. Udusí se! Ne, Snape by jim to nedovolil. Zachránil by ho.
S myšlenkou na Snapea v popředí své mysli se vytrhl na svobodu z té omezující sítě a plnými doušky lapaje po dechu, lezl ke klíči. Když se k němu doplazil, očekával, že ho popálí, nebo bude potažen neviditelnými jehlami, ale neměl na výběr, takže ho stejně popadl. Nic se nestalo. Byl to jen klíč. S ním v ruce se rychle podíval na dívku a viděl, že stále buší pěstmi do skla nádrže. Jak dlouho mohla přežít bez kyslíku? Nejspíš ne o moc déle.
Smrtijedi něco řvali, ale on si jich nevšímal, soustředil se pouze na dívku, která na něj zírala rozšířenýma, vyděšenýma očima. Tělo měl zničené bolestí, záda v jednom ohni, ale stěží to cítil. Měl klíč. Možná tohle zvládne. Možná se mu skutečně podaří ji zachránit. Naplnil si plíce, polkl vzduch a ponořil se zpět do dusivé sítě, nutil své končetiny proplout skrz stěnu magie hustou jako melasa. Vylézt ven bylo lehčí než vlézt dovnitř a rychle se mu podařilo osvobodit se.
Konečně dospěl k nádrži. S třesoucíma rukama strčil klíč do zámku a otočil jím.
Nic se nestalo.
Smrtijedi zaburáceli smíchem. Celé to byl trik.
„Máš ho vzhůru nohama, idiote!“ zakřičel jeden Smrtijed. Harry vytáhl klíč a znovu ho zasunul. Tentokrát když jím otočil, něco uvnitř zámku cvaklo. Vyskočila klika. Harry se vyšplhal na kolena, pevně ji sevřel a nechal nohy, ať se zhroutí, využil sílu gravitace, aby kliku stiskl dolů. Dveře nádrže se vyvalily a dívka se vyřinula ven společně s proudem vody. Když přistála, rozplácla se a chytila se za krk. Harry byl příliš vyčerpaný, než aby se vzmohl na víc než jen lapání po dechu a sledování, jak kolem sebe mlátí a místností se rozléhají její skřeky, když bojovala o vzduch. Co se jí stalo? Proč správně nedýchala?
„Sejměme kouzlo krásy,“ pronesl Mulciber se zvrácenou škodolibostí. Mávnul hůlkou nad dívkou. Mezi prsty se jí objevily blány a na krku žábry.
Oni jí dali žaberník. Chvíli Harry nemohl nic, jen na ni zíral, zatímco sebou mlátila. Pak když si uvědomil, že se topí vlivem nedostatku vody, vystřelil přes místnost.
„VODU!“ zařval na ni. „POTŘEBUJEŠ VODU!“ Nabral si do dlaní co mohl a nalil jí to na krk, ale nezdálo se, že by to stačilo a ona nerozuměla. Neustále odpálkovávala jeho ruce, na krku jí zůstávaly rýhy, jak se snažila vytrhnout si své nové dýchací ústrojí. Nepříjemné, navlhlé zvuky se jí vydraly z hrdla s každým nádechem, o který se pokusila.
„Vodu,“ vzlykal a snažil se sesbírat vodu z podlahy, ale ta se rozlila příliš tence a jemu se dařilo si v ní akorát tak namočit ruce. Letmo se ohlédl na nádrž a všiml si, že na dně je malá vrstva tekutiny. Popadl dívku, aby ji dotáhl k vodě, ale ona mu do paže zaryla nehty a kopala ho.
„Potřebuješ vodu.“ Chytil ji i navzdory šrámům, které mu zanechávala na kůži. „Potřebuješ se dostat do vody!“ Odmítla ho poslouchat, vrtěla hlavou a odtahovala se od něj, zatímco křičela, kopala a pomalu umírala.
Pustil ji a s obtížemi si razil cestu k nádrži. Tělo měl v takových mukách, až se bál, že znovu omdlí, ale donutil se zůstat při vědomí. Dívka za ním vydala strašlivé kvílení. Pevně sevřel vodu, ale když se pokusil přelézt přes podlahu, nohy mu to vzdaly a on spadl, rozlil tekutinu všude po dlaždičkách. Kurva! Odhodlaně se vrátil k nádrži a strčil hlavu dovnitř. Do úst si nabral velkou dávku brakické, znečištěné vody. S ústy a rukama co nejvíc plnýma se plazil zpět k ní. Ležela nehybně na dlaždicích s očima doširoka otevřenýma.
Ne. Ne. Ne. Nemohla být mrtvá. Když k ní dospěl, nalil jí vodu do žaber, pak vyplivl zbytek ze svých úst. A přesto se nepohnula. Třel jí to do krku, pokoušel se ji oživit. Nepohnula se. Ruce mu zalétly k jejímu hrudníku, krku ve snaze najít pulz. Žádný neměla. Nevěděl, co by měl dělat. Nemohl jí dát kardiopulmonální resuscitaci, jestliže zemřela kvůli přílišnému množství vzduchu.
Zíral na její tělo. Zabil ji. Kdyby ji nechal v nádrži, stále by žila. Smrtijedi se smáli, ale on nedokázal nic dělat, jen tam seděl jako neužitečná hromádka a sledoval, jak se jí kdysi modré oči zatahují, duhovky teď měla skoro stejně tmavé jako zorničky.
„Smůla,“ ušklíbl se Mulciber. Mávnutím hůlky sklidil vodu. „Zbavte se toho,“ nařídil svým asistentům, kteří přešli kupředu a zvedli dívku, hodili ji do nádrže, jako kdyby byla odpad. Vyvezli nádobu ven, zatímco tam Harry seděl. Zabil tu dívku. Byla mrtvá a byla to jeho vina. Měl pochopit, co Snape myslel tím ‚Ne všechno bude tak, jak se to jeví‘. Měl vědět, že provedou něco podobného.
„A nyní, další úkol. Přineste mi ten pohár.“
Slyšel ta slova, ale nedávala mu žádný smysl. Dokázal myslet jen na tu blonďatou dívku, kterou právě zavraždil.
„Slzy chiméry!“ chvástal se Mulciber. Zástup Smrtijedů nadšeně zatleskal.
„To jsem neschválil.“ Dokonce i v zastřeném stavu, v jakém byl, se k němu mlhou dokázal prodrat Snapeův tichý hlas. Pokoj utichl a na okamžik si Harry myslel, že bylo použito kouzlo, aby mu zabránilo poslouchat. Žádný Smrtijed nepromluvil, ani se nepohnul, všichni byli patrně stejně zaskočení jako Harry, že se Snape vložil do mučení někoho jiného. Proč zasahoval? Neměl by se snažit pomoct. Ne takhle blízko konce.
„Pr- Proč - “ vykoktal Mulciber. „Nechápu, proč by to měl být problém. Už jsme je používali dříve.“
„Na mudlech,“ opáčil Snape. „Ne na něm.“ Harry chtěl splynout s podlahou. Byli tak blízko konci, proč na ně Snape teď vrhal natolik silné podezření?
„Copak se děje?“ vykřikla Belatrix. „Snažíš se chránit svého drahého mazlíčka?“
„Můj pane - “ Snapeova prosba byla přerušena, sotvaže začala.
„Cením si tvé starosti, Severusi,“ pronesl Voldemort hlasem, který svědčil o pravém opaku, „nicméně nemám pocit, že to bude problém. Pokračuj, Sethlansi.“
Mulciber přešel přes pokoj, sehnul se, popadl Harryho za vlasy a vytáhl ho na kolena. Harry se nepokoušel odporovat, když mu násilím otevřel pusu a nalil mu do krku hustou směs, která chutnala jako zkyslé mléko.
Rozkašlal se, prskal kolem a dusil se, ale neodvažoval se lektvar vyplivnout. Mulciber ho pustil. Zhroutil se na podlahu, zavřel oči a modlil se, aby tohle byla poslední z jejich ‚zábav‘.
Projel jím pocit, jako kdyby byl bezcílně unášen, jako kdyby byl přenášedlem dopraven na prám doprostřed oceánu. Otevřel oči a zjistil, že se mu pokoj před očima vznáší, rozmazaná řada Smrtijedů stojících kolem okrajů se přelévala oproti bílé mramorové podlaze. Zvuky kroků se mu v hlavě rozléhaly jako bubny, když se k němu blížil Mulciber a při chůzi se kolébal sem a tam, ačkoliv nohy se mu pohybovaly v přímé rovině.
Zdrogovaný. Dali mu nějaký druh drogy.
„Do toho pití jsem dal vejce,“ řekl Mulciber a Harry je viděl a cítil. Byla tam vajíčka, velká černá vejce, které mu bylo zatěžko polknout. A nyní je měl v žaludku; viděl, jak mu nadouvají kůži.
„A nyní se chystají vylíhnout. Cítíš je? Ty hady?“
Cítil! Pukala a černí, kroutící se hadi se vynořili z jejich skořápek. Musel je dostat ven. Vrhnul se na své břicho rukama. Musel je vyrvat ven!
„Držte ho!“
Objevily se obrovité oblaky černé s tvářemi lebek a roztáhly mu končetiny od sebe, přidržovaly je na místě. Svět se kolem něj vlnil, nad jeho hlavou se shromažďovaly stíny.
„Máš je v hlavě! Požírají ti mozek!“
Řval. Musel je dostat z hlavy! Svíjeli se, svíjeli, svíjeli. Praštil hlavou o mramor. Pronikavá, spalující bolest mu rozdrnčela hlavou, ale to mu bylo jedno. Pokoušel se třísknout se znovu, ale dlaždice se změnily do něčeho měkkého a on se jen probořil. Celá podlaha ho pohltila a on tam uvíznul, pohřbený pod mramorem. Srdce a dech se mu zastavily a končetiny se odmítaly pohnout. Podlaha byla úžasné místo, kde být. Pod dlaždicemi mu Smrtijedi nemohli ublížit.
A pak se jeho jizva rozletěla dokořán a jím se prohnala bolest. Schoulil se do klubíčka a křičel. Když otevřel oči, stál před volným průchodem do Tajemné komnaty.
„Zabij pro mě,“ zašeptal hadím jazykem. „Znič mudlovské šmejdy.“
Barvy společně utvořily vír jako na dětské omalovánce, a když všechno znovu zase dávalo smysl, zjistil, že stojí v trůnním sále, všichni Smrtijedi postávají v kruhu kolem něj, a tentokrát je viděl ostře, ačkoliv neměl brýle. Někde svoje brýle ztratil. Potřeboval svoje brýle.
Voldemort stál na svém stupínku, ruku k němu na přivítanou nataženou a z ní a těla mu odkapávala černá a hromadila se v jezírku temnoty pod jeho nohama.
Harryho tělo, které se pohybovalo jakoby samo o své vlastní vůli, se rozešlo k Voldemortovi. Soustředil se na své nohy ve snaze je přimět zastavit. Zamrazil svoji pravou a zakopl, spadl. Velký stín se vrhnul kupředu, aby jej zachytil, a on se propadl do temnoty. Temnota byla dobrá. Nicota znamenala spánek. Spánek byl skvělý. Pokud bude spát, nemohou mu ublížit.
Zahřmění se převalilo přes místnost, vibrovalo hluboko ve vaku černoty, které Harryho pevně držela. Cítil, jak něco tahá za jeho paži a snaží se ho vytáhnout zpět ke světlům. Tady byl ale v bezpečí a nechtěl se vrátit.
„Pottere,“ zašeptal Snapeův hlas. „Můj pane… Pottere.“
Harry si uvědomil, že je ve Snapeově náručí, a zamrkal. „Snape.“
„Vypij tenhle lektvar,“ odpověděl Snape. „Uzdraví tě.“
Ne. Žádné lektvary. Potřebovali utéct, potřebovali porazit Voldemorta, než je oba zabije. „Ne. Ne.“
„Musíš pít.“ Něco se mu přitisklo ke rtům. Harry je pevně stiskl k sobě a zavrtěl hlavou.
Magie se jím prohnala a jeho paže vystřelily k bokům. Snape vedl nůž skrz jeho útroby. Zalapal po dechu ostrou bolestí ze vstupu nože. Ten nůž projel celým jeho tělem, cítil, jak vyšel na druhé straně.
„Zabil jste mě,“ řekl Harry pableskující bílé, která jej obklopovala. Zlatonky se míhaly po celém trůnním sále, ale on je nemohl chytit. Neměl koště. Kde bylo jeho koště?
Něco chladného a mokrého mu steklo do žaludku. Jeho tělo jej unášelo dál, jak stoupal výš a výš. Snape kolem něj omotal ruce a útulně jej stáhl zpět na zem. Někde tam mluvili lidé, ale na nich nezáleželo. Na nikom jiném nezáleželo.
Jako kdyby ho vzbudili ze snu, ty kostky ledu v jeho mysli se rozpustily, a když si vzpomněl, co řekl a udělal, pevně Snapea chytil. Řekl ‚Snape‘. Díval se na něj před Voldemortem! Ne. Och ne!
Snapeovy ruce z něj sklouzávaly a Harry ho chytil za hábit. „Prosím, nechoďte. Nechoďte. Nemůžete odejít!“
„Ššš,“ uklidňoval jej Snape jemně. Ještě jednou se kolem něj ovinuly Snapeovy paže a jeho magie a zvedly jej. „Spi.“
Nemohl spát. Kdyby usnul, vzbudí se a zjistí, že je Snape pryč, ale lektvar proti bolesti byl něčím říznutý a on byl příliš vyčerpaný, než aby s tím bojoval. Přemohla jej temnota.