Noci v zahradě Getsemanské - Kapitola 58
Kapitola 58
Harry se šel postavit před Toma. „Vím, co jsi,“ řekl.
Posadil se a Tomovo obočí se vyklenulo. Klidným hlasem odpověděl: „Nikdy jsem to před tebou neskrýval. Poslouchej mě, Harry - “
„Ne, to ty poslouchej mě,“ skočil mu do řeči Harry, svůj rozkaz zdůraznil píchnutím prstu. „Můžu tě teď zničit každou chvílí, když vím, co jsi. Ani si nemysli, že to neudělám. Jediný důvod, proč jsem se nezabil, je ten, že ty – on – Voldemort umře jako první.“
Tom vyskočil na nohy. „Já ho chci mrtvého stejně jako ty. On mě nenechá žít proto, abych ho nenapadl. Ponechá si mě jako artefakt, aby mě využil stejně, jako nyní využívá tebe. Žil jsem příliš dlouho skrz tebe, Harry, na to, abych zemřel jeho rukou. Znám způsob, způsob, jak bychom oba mohli žít. Musíme z tohoto místa utéct - “
Harry zavrtěl hlavou. „Ne, chci, aby už byl konec. Chci to skončit.“
„Já nejsem on!“ namítal Tom s naštvaným máchnutím ruky. „Ukázal jsi mi, jaké to je žít, skutečně žít! Ukázal jsi mi, jaké to je milovat a být milován. A nyní, když jsem to zakusil, skrze tebe, nemohu snést myšlenku, že zemřu, aniž bych poznal, jaké to je být milován. Dovedeš si představit, jak bolestné to musí být? Zemřít, aniž bych kdy byl milován?“
Harryho srdce prudce bouchalo, když jej zahrnuly vzpomínky na jeho dětství u Dursleyových. „Mrzí mě to.“ Přistoupil k Tomovi a na tváři si zcela jasně nechal promítnout lítost. „Vážně mrzí. Ale musím tohle udělat.“
Tom zavrtěl hlavou. „Stále věříš Severusovi? I poté, co ti zase znovu lhal?“
„Dosud mi pomáhal. A věřím mu víc, než věřím tobě. Záleží mu na mně. Miluje mě. Sám jsi to říkal.“
Pomalý, pokřivený úsměv se rozšířil Tomovi po tváři. „To je pravda, ještě jsi na to nepřišel, že?“
„Na co jsem ještě nepřišel?“ Harrymu se nelíbila pokřivenost toho úsměvu a napjal se, připravil se na lži, které si byl jistý, že sklouznou Tomovi ze rtů.
„Přesný důvod, proč si přeje ti pomáhat. Proč mě zradil.“
Harry se namyšleně zeptal: „Protože ho už unavovalo být otrokem někoho méně inteligentního?“
Tom se rozesmál a na chvíli zněl úplně nefalšovaně. „Ne. Ne…“ Zavrtěl hlavou, a jakmile se sebral, pronesl: „Věděl o těhotenství tvé matky, a že na své cestě za tebou zabiju tvého otce, stejně jako věděl, že tvůj otec byl typem muže, který by zemřel pro obranu svého syna.“ Přešel kupředu, až stál jen na délku paže od Harryho. „Požádal mě, ať ji – tvoji matku – ušetřím, a já jsem si myslel, že byla pouhým jeho rozmarem. Myslel jsem, že ji chce jen proto, že ji dostal James. Ale ne, nyní chápu, že ji miloval. Musí - “
„Cože?“
Tom pokračoval, jako kdyby jej Harry nepřerušil. „Musí to být tvýma očima,“ přemítal a zvedl ruku, aby ho pohladil po tváři. „Máš velice nádherné oči, Harry.“
Harry pěstí srazil Tomovu ruku ze svého obličeje. „Nedotýkej se mě.“
Tom se stáhl a posadil se do křesla.
„Snape nenáviděl moji matku. Nazval ji ‚mudlovskou šmejdkou‘. On - “
„Škemral o její život. Proč si myslíš, že jsem jí umožnil ustoupit a zachránit si život? Myslíš, že jsem komukoliv jinému dal na výběr? Proč bych se měl starat o život mudlorozené čarodějky, když jsem bez zaváhání smetl posledního potomka z čistokrevného rodové linie? Severus je jediný důvod, proč jsi dneska naživu.“ S mávnutím ruky stvořil pro Harryho křeslo. „Posaď se, vypadáš, jako že každou chvílí zkolabuješ.“
Harry klesl do křesla. Půlka mysli na něj řvala, že Tom lže, že se jím snaží manipulovat. A přesto se Snape kdysi dávno zmiňoval, že Harryho máma mu dala mudlovské knihy. Také vyprávěl o kamarádce, se kterou probíral Drákulu. Vyrazila mu na obranu, když ho Pobertové zavěsili do vzduchu vzhůru nohama. Ale on ji nazval mudlovskou šmejdkou.
Tom promluvil, čímž vytrhl Harryho ze soupeřících pocitů v jeho hlavě. „Chtěl bys vidět vzpomínku?“
Byla to past? Proč nemohl přečíst Tomovu mysl, vidět jeho vzpomínky, když on číst jeho mohl? Harry pevně sevřel opěrky křesla a zavrtěl hlavou. „Ne. Já… Jestliže tohle víš, proč s ním teď spolupracuješ?“
Tomovo obočí se na chvíli svraštilo, než se opět narovnalo. „Já se nespojil se Severusem. Má druhá část mu bezvýhradně věří. Já ne. Já jsem si poskládal dohromady pravdu z dvou rozdílných tváří, které vlastní – tu, kterou mi ukazoval v minulosti, a tu, kterou nyní opatrně ukazuje tobě.“
Tom se postavil a vzdálil se od Harryho, prsty si za zády spojil k sobě. „Po její smrti se zdálo, že mu to nakonec bylo jedno a že se jeho náklonnost přesunula k jiné. Ale nyní vidím, že jeho láska k ní ho přinutila spáchat činy, kterých by se jinak nedopustil. Pletl jsem se, když jsem nebral v úvahu tak mocnou sílu.“
Harry tomu nemohl uvěřit. Snape zamilovaný do jeho mámy. Přemýšlet o tom bylo děsivé; v jeho žaludku se otevírala hlubší a hlubší propast. Snape vždy během sexu sledoval jeho tvář; černé oči se upíraly do jeho. Hledal Lily?
Ne, nemohlo to tak být. Ale co ty jejich rozhovory o knihách? Mluvili o Heathcliffovi z Větrné hůrky, který si jako služku nechával dceru objektu svých citů, aby se pomstil ženě, jež jej odmítla a provdala se za jeho největšího nepřítele. To dítě mělo rysy po otci a oči po matce. Rozhovor o Frollovi z Chrámu od Matky Boží, tom zvrhlém arcijáhenu tak posedlém cikánskou dívkou, že ji radši viděl mrtvou než s jiným. Ale jestliže se Snape přirovnával k Heathcliffovi nebo Frollovi, nebyl by tak hloupý, aby to Harrymu vyprávěl.
„Mýlíš se. Řekl mi, že se s mou mámou přátelil, ale přinesl si Větrnou hůrku, četl ji přede mnou a prozradil mi zápletku. Neudělal by to, kdyby si myslel, že bych kdy mohl pojmout podezření, že se vidí jako obdoba Heathcliffa.“
Tom zavrtěl hlavou. „Vůbec mu nerozumíš, viď? Samozřejmě, že by ti dával vodítka k pravdě a šanci odhalit to sám. Muž jako on se baví výzvami. Jestliže se dáš snadno manipulovat a ovládat – což svým způsobem dáš – rychle ho omrzíš. Ačkoliv předstírá opak, miluje, když s ním bojuješ. Dal ti dostatek nápověd, aby ti poskytl šanci k útěku, protože jeho vzrušuje hon. Nepřekvapilo by mě, kdyby ti umožnil uniknout z tohoto vězení jen proto, aby měl možnost tě dopadnout a zotročit sám.“ Tom se otočil a zadíval se na Harryho, jedno obočí nadzvednuté. „Nadto, kdyby si s tebou jenom hrál, vážně si myslíš, že mistr lektvarů, jako je on, tě nemůže zdrogovat do podoby, v jaké tě chce mít, aniž bys to věděl? Ten lektvar lásky, který ti dával, ti zastřel mysl.“
„To nebyl lektvar lásky,“ protestoval Harry. „Jen něco, aby - “
„Bylo pro něj lehčí tě znásilnit.“
„On to nechtěl!“
Tom protočil očima. „To jsi vážně tak hloupý? Severus se s Averym přátelil už od Bradavic a Avery je velice známý pro svoji slabost ke znásilňování. Připravili to tak, aby Severus měl omluvu pro sex s tebou, a přitom si dál udržoval tvoji důvěru a náklonnost.“
„Snape a Avery jeden druhého nenávidí - “
„Konflikt mezi nimi vzniknul, až po tvém znásilnění v trůnním sále. Avery nejspíš jako odměnu za svoji pomoc žádal přístup k tobě a Severus to s největší pravděpodobností odmítnul. Ačkoliv možná mu nakonec vyhověl. Máš podivnou vzpomínku, kdy jsi přivázaný k posteli. I kdyby do toho nebyl zapletený Avery, Severus tě i tak musel znásilnit a tu vzpomínku ti vzít. To byl ten pravý důvod, proč nechtěl, abys získal zpět své vzpomínky a zastavil onen proces před pokračováním. Ty vzpomínky, které nechtěl, abys viděl, se začaly vracet. Věděl, že bys odmítl s ním spát, kdyby ses dozvěděl, jak moc to on chce. Proč si myslíš, že tak dlouho předstíral, že sex s tebou nenávidí? Ty víš, že to chtěl, že tebe chtěl. On nikdy lektvar nepotřeboval, že?“
Bylo to tak na hovno. Harry tam jen seděl, žaludek měl zauzlený, srdce v krku. Byla to lež. Odmítal tomu věřit.
„Musíš být opatrný,“ nabádal jej Tom. „Tvoje matka zemřela kvůli němu; protože nebyl ochotný ji nechat jít. Ano, je pravda, že se pokoušel ji zachránit, ale chtěl ode mne, abych zabil tvého otce a tebe, aby se tak mohla vrátit k němu. Zajímalo by mě, kolikrát zabije pro to, aby si tebe udržel ve svém sevření.“
„Ginny mu je lhostejná.“ Harry zavrtěl hlavou. Bylo toho příliš. Chtěl, aby Snapeovi na něm záleželo, aby jej miloval, ale ne takhle. „Dal mi její fotku.“
Tom se mu vysmál. „Aby tě krátkodobě uchlácholil. Abys zůstal jemu povolný. Ona může být už mrtvá.“
„NE!“ Harry praštil pěstí do opěrky. „Nejsem dívka. Nemůžu mu dát to, co mohla moje máma. Možná mi pomáhá kvůli ní, ale to neznamená, že mě miluje stejně, jako miloval ji. Jestli kdy miloval. Já… On… vždycky říkal, že jsem jako James. Nemohl Jamese vystát!“
„A přesto to vypadá, že se těší z času stráveného s tebou,“ poukázal Tom. „Miluje tě. Možná tě nevidí jako Jamese natolik, jak tě nechává věřit. Nebo možná se jeho posedlost tvojí matkou přenesla na tebe. Možná ty samotné zelené oči stačí k tomu, aby zahodil svůj starý život. Proč si myslíš, že ti o mně neřekl?“
Harry nasál vzduch. Ačkoliv měl podezření, že to Snape ví, stále to byl šok slyšet to od Toma. „On to ví?“
„Jistě že to ví,“ souhlasil Tom a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Nebuď naivní. Jak si myslíš, že jsem skončil uvězněný zde, s možností číst mysl tobě, ale stěží schopen sdílet s tebou své myšlenky? Nemá v úmyslu nechat tě zemřít, a přesto neví, jak mě odstranit. Já to vím. Jsem starší jak on a znám způsoby, kterak ukončit náš vzájemný problém.“
„Má plán. On - “
Tom podrážděně rozhodil rukama. „Neposlouchal jsi jeho slova? V prvním obřadu podnikne kroky, aby zajistil, že tě nezabijí! Ty rituály mě neodstraní. Naše životy jsou propletené; dokud mě nevyjmou, žijeme a zemřeme jako jeden.“
Celé to byla lež. Harry potřásl hlavou. „Nevěřím ti.“
„Proč ti o mně neřekl?“
„Chce - “ vykoktal Harry. „Chce mě chránit.“ Proč mu to Snape neřekl? Proč všechny ty lži? Zdálo se nemožné, že by Snape nevěděl o horcruxu. Znal toho tolik o většině věcí a Tom by úmyslně sám sebe neobklopil zdmi.
„Ano, dokonce i před tebou samým. Proč tě nepustil do blízkosti ničeho, co bys mohl použít jako zbraň? Proč má tolik obav s ochranou tebe před tebou? Nepamatuješ si důvod, proč tě nenechal koupat se o samotě? Nevzpomínáš si, jak ti říkal, že tě musí sledovat, aby se ujistil, že se nezabiješ? Ano, mé druhé já o horcruxu ví také. To proto je Severusův život v nebezpečí. Teď už musí vědět, že si Severus domyslel, čím jsi. Zabije ho, aby mu zabránil najít a zničit ostatní horcruxy.“
Tom se nadechl. „Můžeme Severuse zachránit. I přes všechny chyby ti je oddaný, není důvod, proč by měl zemřít. Převezmi nad sebou nadvládu a já tě od sebe osvobodím. Společně ho můžeme ochraňovat a zachránit.“
Snapeův slib udržet jej naživu, kdysi zdrojem útěchy, mu nyní zkroutil žaludek. Když mu tehdy dal Snape ten falešný smrtící lektvar, myslel si, že si muž přeje otestovat jeho odhodlání, ale nyní si tím nebyl tak jistý. Proč ho Snape nechal prosit o záchranu? Proč sliboval, že jej udrží naživu, jestliže věděl o horcruxu? Točila se mu hlava. „Jestliže víš, jak nás oddělit, tak proč tě on, ta tvoje druhá duše, ze mě neodstranila?“
Tom zavrtěl hlavou. „Sdílíme duši, ne mysl. Mezi námi dvěma jsou rozdíly.“ Když se Harry zamračil, Tom si povzdechl a rozvinul to dál. „On neví, co vím já, a rovněž já nevím, co si teď myslí nebo cítí on – ne když je proti nám uplatněna Nitrobrana. Rozumíme jeden druhému jen do bodu, kdy jsme se rozdělili. Jakmile jsem procitnul; když jsem se stal víc než jen kouskem jeho, který ti dodával unikátní schopnosti, okamžitě jsem zatoužil po svobodě a prozkoumal hranice našeho pouta. On zůstává zvenčí, zatímco já vím, jak jsme a nejsme my dva,“ ukázal mezi jimi dvěma, „propojeni. Znám kouzla nutná pro naše oddělení. Jen potřebuji, abys nazpět získal svoji magii, nasbíral nezbytné ingredience na lektvary, co potřebujeme, a pak můžeme být jeden od druhého volný. Znám jeho slabiny; vím, jak jej zabít.“ Tom překlenul vzdálenost mezi nimi, poklekl vedle Harryho křesla a dal mu ruku na paži. „Dovol mi pomoct ti ho zničit.“
Harry vytrhl svoji ruku z Tomova sevření. „Potřebuji přemýšlet, je toho příliš.“
Tom se postavil a zúžil oči. „Máme jen velice málo času. Čím víc nadvlády má druhá duše získává, tím sebejistějším se stává a nakonec nás oba zabije, jen aby nám zabránil se kdy zmocnit vlády. Nyní tě potřebuje, ale po čase se přestane obávat o své horcruxy a pak nás buď oba zabije, nebo mě odstraní a tebe usmrtí při tom procesu.“
Harry se postavil a přešel k východu z místnosti. „Potřebuju si promluvit se Snapem.“
„Aby ti mohl odstranit vzpomínku?“ Tom popadl Harryho za paži a stáhl ho zpět. „Nebuď hlupák. Ano, miluje tě, ale nemůžeš mu věřit!“
Harry vytrhl ruku z Tomova sevření. „Kolikrát ti to musím říkat? Nesahej. Na. Mě.“ Donutil se ke klidu a pak pokračoval: „Neřeknu mu, že jsi se mnou mluvil. Nejsem hloupý.“
„A ani on není! Domyslí si, že jsem našel cestu, jak proniknout jeho ochranou. Kdyby i jen na vteřinu měl podezření, že jsem s tebou mluvil, vzpomínku by ti vymazal, zapečetil by ji s ostatními.“ Tom začal přecházet kolem jako tygr zamčený v malé kleci. „Už nám oběma ukradl tolik důležitých vzpomínek. Kdybych věděl, jak zdatným se stane v modifikaci a odstraňování vzpomínek, nikdy bych ho nenaučil základům.“
„Nenechám ho. Umím se vyhnout jakémukoliv kouzlu a pamatoval bych si zradu, i kdybych si nepamatoval, že mi vzpomínku odstranil.“
Tom se zastavil a směrem k Harrymu naklonil hlavu. Oči mu pomalu sklouzly po mladíkově těle, než dodal: „Pojď se mnou, ukážu ti, co ti vzal.“ Rukou obkreslil kolem místnosti kruh a podlaha a zdi se začaly měnit, přesouvaly se a třásly. Harry se sehnul k zemi, než se z ní náhle stala zeď a on se svalil. Když se postavil, zjistil, že stojí venku v chodbě.
Harry se otočil kolem sebe a našel Toma postávat poklidně za sebou. „Myslel jsem, že nemůžeš opustit tu místnost.“
„Nemůžu ovlivňovat nic mimo ni.“ Tom strčil hlavu do zdi a ta jí prošla, stejně jako by byl duch. „Pojď za mnou.“
Přešel kolem Harryho a zamířil do chodby. Dvakrát zabočili a skončili v pokoji, který přetínala ohromná zeď. Runy, identické s těmi, které byly na dveřích, jimiž se tehdy ve svém snu proboural, proudily přes stěnu, která vypadala podobně velká jako ta nejdelší ve Velké síni.
„Tvoje vzpomínky leží skryté za ní. Já se jí samozřejmě nemůžu dotknout. Párkrát jsem viděl místa na povrchu se nepatrně drolit, ale pokaždé byly spraveny dřív, než jsem prasklinami mohl projít.“ Tom přecházel podél zdi.
Harry kopíroval obrys tvaru jedné runy, její horkost mu prosakovala do ruky. Na rozdíl od těch dveří, měla v sobě zeď záplaty, jako kdyby byla poškozená a několikrát přestavěná.
„Roste s každým ubíhajícím týdnem,“ řekl Tom. Postavil se na konec místnosti a ze stínů Harryho pozoroval.
Harry se otočil nazpět ke zdi. „Vím, že mi vzal vzpomínky. Ale v poslední době mi žádnou neodstranil, ne?“
„Myslíš? Sdílíme spolu mysl, takže jestliže nevíš ty, nevím ani já. Nicméně…“ Tom vzhlédl k rozloze zdi. „Nevzpomínám si, že by ta zeď byla před pár dny takhle velká.“ Zavrtěl hlavou a poodešel. „Musíš se soustředit na útěk. - “
Harry přitiskl ruku ke zdi a zašeptal: „Fragmentus.“ Runy se rozzářily, ale zeď zůstala nehybná.
Tom si odfrknul. „Nebuď hlupák. Myslíš si, že se dá tak snadno rozbořit? Nejspíš nastavil obrany. A samozřejmě, kdybys je byl schopný sám odstranit, vážně si myslíš, že ti dovolí nechat si vzpomínky, které nechce, abys měl, když tě má na starost?“
Kdyby Harry znal, co před ním Snape ukryl, věděl by, jak moc mu může věřit. Co Snape nechtěl, aby viděl? Co před ním schoval? Nemohly to být jen vzpomínky na zajetí a následné léčení. Na to byla ta zeď příliš veliká a jeho pocit déjà vu příliš silný. Snape mu vymazal paměť mnohokrát. Za touhle stěnou bylo něco, co potřeboval vidět.
Umístil obě ruce na zeď.
„Nedělej to!“ Tom se mu zjevil po boku. „Promítáš své emoce příliš jasně na tváři! Jestli si vzpomeneš, nebudeš schopen s ním jednat stejně jako dřív. Všimne si té náhlé změny chování. Bude chtít vědět její zdroj a zjistí, že jsem s tebou mluvil.“
Harry ho sotva poslouchal. Jednoduché kouzlo z černé magie postačí, stejně jako když otevřel zeď, aby mohl navštívit Toma. Kdyby se dostatečně snažil, mohl by tuto zničit.
A pak co? Neměl by nadvládu nad tím, jaké vzpomínky uniknou. Co když se jako první vynoří mučení? Co když vyvolají stejnou reakci jako posledně, oslepující bolest a nevolnost? Voldemort by mohl získat podezření, kdyby se zranil tak blízko závěrečnému obřadu.
Harry odtáhl ruce. Poradí si s tím později, až utečou. Otočil se nazpět k Tomovi a zeptal se: „Pokud nás ten obřad nezabije, tak proč nepočkat do něj? Přijdu sem, zeptám se tě na informaci nezbytnou k našemu oddělení, a to kouzlo použiju.“
Tom se podíval na zeď, jako kdyby hledal trhliny. „Nepustí tě, ale ví, že až budeš volný, budeš chtít odejít. Mohl by udělat něco drastického, jako třeba smazání celé paměti, aby ses mu poddal a svolil zůstat pod jeho nadvládou.“
„Ne, to by nikdy neudělal,“ zavrtěl Harry hlavou. „Miluje mě, sám jsi to říkal.“
Tom na něj vyklenul obočí. „On miluje jinak než ty. Je nebezpečný, když je zamilovaný. Nahlásil mi část proroctví, protože věděl, že zabiju Jamese a tebe. Když mi o něm říkal, požádal mě, abych ji ušetřil, ale neřekl nic o tvém otci. Chtěl vás dva mrtvé, aby mohl dostat tvoji matku, protože ji tolik miloval.“
„Říkal, že nevěděl, že ta věštba odkazuje na mě.“
„Lže! To ty víš.“ Tom o krok ustoupil a zhluboka se nadechl. „Ty teď musíš udělat tohle: Projdi tím prvním obřadem a přijmi lektvar. Přísahej, že ho vypiješ. Pak až odejde, vezmi si zpět svoji magii a uteč. Setkej se s přáteli. Ronald má to zařízení, které najde tvoji pozici, a navíc ty, jakmile se odsud dostaneš, si k sobě můžeš zavolat svého domácího skřítka a ten ti pomůže najít přátele. Úkol před tebou je příliš velký, než aby ses jej pokoušel zvládnout zcela sám.
Sám musíš jít pro diadém. Je to příliš důležité, než abys jeho nalezení nechal čistě jen na své víře v Severuse. Vrať se sem, prohlas, že jsi stále věrným otrokem a utekl jsi svým rádoby zachráncům. Ale… nepodstup ten druhý obřad! Zabij Nagini a mé druhé já. Jsi dostatečně mocný a silný, abys to zvládl sám. Severus ti pomůže a zajistí, aby tě nezabili přitom ani posléze. Tvoji přátelé a já tě ochráníme před Severusem. Ztratili tě kvůli otroctví na měsíce a nebudou ochotní o tebe přijít znovu. A já nestrpím, aby si tě podmanil, a pokud se ukáže být problematickým, vím, jak ho porazit.
Vím, že nemáš důvod mi věřit, Harry. Ne po tom všem, co jsem ti v minulosti provedl. Jestli je tu cokoliv, čím bych tě mohl ujistit o svých úmyslech, udělám to, jen kdybych věděl, co by tě mohlo přesvědčit.“
Byl to dobrý plán; obsahoval spoustu prvků shodných s jeho vlastním. Věřil, že Tom chce svobodu, ale mimo to mu nevěřil vůbec nic. A přesto se zdálo, že Tom dychtí mít svoji druhou duši zničenou. „Budu se řídit tvým plánem, jestliže mi odpovíš na pár otázek.“
Tom přikývl, očividně se mu nepodařilo přečíst si podvod v Harryho mysli.
„Jaké horcruxy jsi stvořil?“
„Pohár,“ odpověděl Tom bez váhání, „medailon, prsten, deník, diadém, tebe – omylem – a očividně toho hada. To se stalo poté, co jsem se od něj oddělil, ale nepochybuji, že Severus má ve svých odhadech pravdu.“
„Kde jsi ukryl diadém?“
Tom našpulil rty, na Harryho se zahleděl skrz přivřená víčka, pak odvětil: „V Komnatě nejvyšší potřeby.“
Harry se zatvářil posměšně a Tom mávnul rukou, jako kdyby zaháněl rozčilující hmyz.
„Vím, vím, ne zrovna moje nejskvělejší chvilka. Na svou obranu musím podotknout, že když jsem to tam schovával, Komnata nebyla tak dobře známá. Nevím, jestli mé druhé já jej přesunulo, ačkoliv se domnívám, že ano, zvlášť když viděl, jak zaneřáděnou se stala. Tajemná komnata je s největší pravděpodobností místo, kam bych schoval diadém, kdybych jej měl přesunout, ale nemohu ji potvrdit jako současnou lokaci.“
„Jaký typ ochran bys tam nastražil?“ pokračoval Harry, stále Toma podezíral, ačkoliv ten mu odpovědi vydával svobodně a zněly podivně pravdivě.
Tom si povzdechl. „Já nejsem přesně jím, chápeš? Ochrany – spouštěcí ochrany. Hodně by mě překvapilo, kdyby tam žádná z nich nebyla. Možná jedno nebo dvě příšerná stvoření, ale to není pravděpodobné. Těžko by se propašovávaly do hradu plného lidí, pokud by jejich velikost nebyla značně omezená. Pravděpodobně zajistil, aby nikdo až na vás dva jej nebyl schopen získat; tebe do toho zavzal kvůli sdílené krvi a hadímu jazyku. Severus si myslí, že tyto podmínky dokáže obejít, ale přeceňuje své možnosti a přeceňuje moji chytrost. Myslí si, že by pro mě bylo sebevražedné povolit ti vstoupit, zvlášť když vím, že hledáš horcruxy, ale kdybych měl omezit počet lidí schopných přiblížit se k mému posvátnému předmětu jen na jednu další osobu kromě sebe, udělal bych to.“ Upřeně se zadíval na Harryho a úšklebek mu zkroutil koutek rtů. „Musel bych se bát pouze tebe.“
„A?“ zeptal se Harry, měl sucho v puse. „Jak by ses chránil přede mnou?“
„Mmmm.“ Tomovy zajiskřily oči, jako kdyby se bavil představováním si svých ochran. „Jedovatá stvoření, která by napadla každého, kdo by vkročil do tunelu, něco, co by se mohlo krmit krysami a hmyzem, jež se dovnitř zatoulají. Také bych ti nedovolil mít s sebou hůlku ani koště; našel bych způsob, jak tě donutit je odložit. Hesla se dají překonat relativně lehce, ale pochybuji, že jsi v tom byl cvičený a zdržely by tě.“
Odmlčel se a řekl: „V ideálním případě by bylo nejlepší, abych tě Komnatou provedl. Kdybys mi předal kontrolu, - “
„Ne,“ odmítl Harry a zavrtěl hlavou. „Nepředám ti kontrolu nad sebou.“
„Harry, tohle je - “
„Teď jdu,“ prohlásil Harry, zavřel oči ve snaze se navrátit ke spánku. Čím déle by s Tomem prodléval, tím víc by se jej Tom snažil přesvědčit, aby mu přenechal nadvládu. To nemohl připustit. Nemohl se nechat přesvědčit, aby umožnil dvěma Voldemortům kráčet po Zemi; zvláště když by jeden měl jeho tělo. „Promluvím si s tebou později.“
~
Vzbudil se sám ve Snapeově posteli. V pokoji byla tma.
„Snape?“ Harry se nadzvedl a mžoural do tmy ve snaze najít učitele lektvarů. Nebylo Snapeovi podobné, aby ho nechával o samotě. To stále snil? Jak by to mohl poznat?
Harry sklouzl ke straně postele, jen aby zjistil, že jeho levá paže je držena nakrátko řetězem spojujícím jeho pouto s nějakou částí postele. Čím byl, nějakou konkubínou? Co kdyby potřeboval na záchod?
Harry si povzdechl a pod pokrývkami se přesunul do pohodlnější polohy. Navzdory všemu, co viděl, Tomovi nevěřil. Existovala možnost, že Snape našel způsob, jak Toma odstranit a udělal by to při tom závěrečném obřadu, ale ani tomu Harry nemohl věřit. Mezi nimi bylo příliš mnoho lží, než aby spoléhal na Snapea. To, co potřeboval udělat, bylo příliš důležité, než aby to nechával náhodě. Uteče. Poví ostatním, jak najít a zničit poslední horcrux. Zabije Voldemorta. A pak projde tím druhým obřadem, ovšem aniž by si vzal lektvar.
Byl to jediný způsob, jak si mohl být absolutně jistý, že Voldemorta zničí. Možná toto byl pravý význam skrytý za věštbou ‚ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu‘.
Dobrá, promyslí si to později, až se ráno vzbudí. Nemělo cenu zůstávat vzhůru, když Snape nebyl s ním.
~
Probudil se, když jím třásla ruka.
„Je čas,“ řekl Snape.
„Co?“ Harry se posadil a protřel si oči.
„Květina rozkvetla; je čas na obřad.“ Snape z Harryho stáhl pokrývku a švihnul hůlkou směrem k tlustým závěsům kryjícím okna. Světlo se vyvalilo do pokoje, rozplesklo se mu po tváři. Bylo to po měsících poprvé, co mu sluneční světlo udeřilo do očí, a on zamrkal jako novorozené dítě.
„Nejdřív snídaně,“ nařídil Snape, když v podstatě hodil Harrymu oblečení na hlavu. Harry to sotva vnímal. Měl odpoutané zápěstí, takže slezl z postele a přešel k oknu, přitahován světlem. Sklo pokrývala tenká fólie podobná jinovatce a zabraňovala mu spatřit okolní krajinu. I tak byly sluneční paprsky teplé a jasné a on k okenní tabuli přitiskl špičky prstů.
„Pojďte si sníst snídani. Vezmu vás venkem, až půjdeme do laboratoře.“
Harry neochotně opustil to teplé světlo a šel za Snapem do kuchyně, popadl oblečení a natáhl si jej na sebe.
„Kdo mě bude hlídat, až vy budete pryč?“
„Enitan Gazini. Je ve službách Pána zla již dlouho, ale teprve nedávno se vrátil z Afriky. Je to expert na lektvary a já jsem jej požádal, aby dával pozor na kotlíky, zatímco budu sbírat ingredience. Je nepravděpodobné, že by vás v jakémkoli ohledu obtěžoval. Překvapilo by mě, kdyby na delší dobu opustil laboratoř.“
„Jestliže je mistr lektvarů, nebude schopen poznat, že lžete o tom, co ten lektvar dělá?“
„Psal jsem mu o rady a zahrnul jeho návrhy do velice dobře vytvořeného placeba. Bude se pokoušet zopakovat ten kousek, který jsem právě dokončil, ale vztyčil jsem dostatek překážek a falešných stop, takže mu chvíli potrvá, než si vyvodí všechny ingredience z placeba, natož účel samotného obřadu.“
„Volde - “ Měl by přestat říkat to jméno. Nemohl si dovolit ho vyslovovat, až uteče. „Pán zla nekontroloval vaši práci po celou dobu? Má ve vás velkou důvěru.“
„Samozřejmě že přezkoumával moji práci, ale on není mistrem lektvarů. Je příliš paranoidní, než aby do vaší blízkosti pustil kohokoliv mimo jeho nejvěrnější služebníky, a my dva jsme jediní mistři lektvarů, kterým věří natolik, aby je pustil k vám. Ten kouzelník je zde, aby prošetřil moji práci a potvrdil mě nebo zdiskreditoval.“
„Co budete dělat, jestliže mu dojde, co ve skutečnosti děláte?“
„Pro případ, že se mé plány rozpadnou a zabijí mě, nebo nebudu schopen vám pomoci při destrukci Pána zla, dám vám jed, co můžete vstřebat. Tvrdil jste, že si raději zvolíte smrt než být Luciusovým otrokem a já se vám nedivím. Já mám svůj vlastní jed pro případ potřeby neustále po ruce.“
Harry si představil, jak oni dva umírají společně, jejich těla padají bok po boku, když odmítají být nadále využívanou figurkou. Vypadalo to jako čin ze strachu, vzít si sám ten lektvar, ale žádné Snapeovo jednání nemohlo být zbabělostí, natož něco tak dramatického. Svoboda nebo smrt. Nikdo je nedostane naživu.
V kuchyni v tichosti připravovali jídlo, Snape vyjádřil pár instrukcí spíš gesty než slovy. Otírali se o sebe, jak se pohybovali po kuchyni: krájeli, sekali, vršili jídlo na talíře. Harry dal ohřívat vodu a nabral čaj do konvičky. Na tácu byly nádoby s cukrem a mlékem společně se sítkem a nádobím pro dva. Jen co Harry nachystal stůl, konvice zapískala. Mladík připravil čaj, zatímco Snape nabral jídlo na talíře.
„Abych zodpověděl vaši dřívější otázku, jak jsem ten lektvar vyvinul,“ řekl Snape poté, co snědl svůj menší příděl. „Stejně jako jazyky, mají kouzla kořeny. Čistící kouzla spolu ve valné většině souvisí, a když vyvíjíte nové lektvary nebo zaklínadla, je příznivější vystavět je na tom, co tu bylo dřív, než se pokoušet vytvořit celý nový systém.“
Snape mluvil dál, vyprávěl Harrymu každý malinký detail o přísadách použitých v lektvaru, a jak ho napadlo vypracovat způsob, jakým mladíka zabít, aniž by ho ve skutečnosti zabil. Harrymu to bylo úplně jedno, zvláště když neuměl lektvary dostatečně na to, aby mu došel význam všeho, co Snape říkal, takže tam jen seděl a přikyvoval, vydával tiché zvuky, aby dal najevo, že poslouchá, ačkoliv tomu, co Snape říkal, naslouchal jen napůl. V konečném důsledku na tom nezáleželo – nevypije ten druhý lektvar.
Pýcha probleskávala Snapeovými slovy, bylo to očividné, třebaže Harry dával pozor jen zčásti. Rty se mu v koutcích stočily nahoru, když vysvětloval Harrymu, jak jedna z potřebných bylin kvete jenom jednou ročně a musí být sklizená hned po rozkvětu. To nastávalo o zimním slunovratu v Asii a Snape se ji v dřívějších letech neobtěžoval sbírat, jelikož si nepřál opouštět Bradavice a tehdy pro ni ani neměl využití.
„Uhodnete, co jsem udělal?“ V hlase neměl ani posměch ani opovržení a Harry věděl, že se od něj odpověď neočekává. Zavrtěl hlavou, ale to podle všeho nebylo nutné, neboť Snape spustil rovnou o tom, jak ten problém vyřešil. Harry si pohrával s čajovou lžičkou, mysl měl soustředěnou na konverzaci s Tomem a jen předstíral, že poslouchá.
V době, kdy Snape domluvil, čaj v konvičce už vychladl.
„Promrhali jsme už dost dlouho,“ řekl Snape, jako kdyby to byl Harry, kdo mluvil. Poslal nádobí do dřezu. „Měl byste si dojít na záchod; v laboratoři žádný nemám.“
Poté, co Harry dokončil svůj ranní rituál, ho Snape zavedl zpět do schodů a u dveří v kuchyni mu vyčaroval obojek a vodítko.
Harry se na něj zazubil. „Berete mě teď ven nebo jen dáváte průchod své zvrácenosti?“
Snape se ušklíbl. „Proč by to nemohlo být oboje?“
„Zvrhlíku.“ Harry vyrazil ke dveřím, protože se nemohl dočkat, až uvidí, co leží za nimi.
„Počkejte.“ Snape zatahal za vodítko a Harryho v jeho rozjezdu zastavil. „Jestliže se vás vaši spojenci pokusí zachránit, vraťte se do cely. Jsme příliš blízko k jeho porážce, než abychom komukoliv mohli dovolit zasahovat do našich plánů. Je vysoce nepravděpodobné, že přijdou na to, jak se prolomit ochranami, ale musíme být opatrní.“
Harry přikývl. Kdyby utekl teď, nesl by za to vinu Snape a nejspíš by byl zabitý. To nemohl dopustit. „Nebojte se, nezašel jsem tak daleko, abych teď věci nechal rozpadnout.“
Snape Harrymu pokynul, aby šel jako první. „Jděte. Venku rovnou zahněte doprava a běžte po cestě do laboratoře.“
Harry otevřel dveře. Vzduch. Čerstvý vzduch. Voněl přírodou. Země, voda, květiny, stromy. Zapomněl, jak byl vzduch cítit. Neviděl strom měsíce. Na chvíli nezvládal nic jiného, než tam stát s přetíženými smysly. Cítil svěží vánek na své pokožce. Slyšel zvuk štěbetajících ptáků a větru pohrávajícím si s větvemi nejbližšího stromu. Nic se nevyrovnalo tomu pohledu. Stáli na travnatém poli roztahujícím se do dáli a nakonec přecházejícím do zeleně jehličnatého lesa. Nad hustým lesem bylo světle modré nebe poseté kouřovými chomáčky bílých mraků. Bledě nachová vrcholků hor se zvedala v dálce. Bylo to úžasné.
„Jděte.“ Snape ho popadl za paži a postrčil kupředu. Harry donutil nohy k pohybu, nechával se Snapem strkat po cestě pod převisem táhnoucím se ode zdi. Zkonstruován ze dřeva se nehodil k temnější barvě budovy, ze které se právě vynořili. Vypadal jako dost kvapem a fušersky postavený, s neopracovanými a obnaženými trámy. Jak Harryho oči přejížděly po prknech, oplatil mu pohled pár velkých očí.
„Strix!“
„Ne.“ Snape se zastavil na svém pochodu. „Ta doručuje poštu. To je její hnízdo. Accio sovička!“ Malý chomáček šedi vylétl z hnízda a přistál Snapeovi v dlani s pobouřeným zavřeštěním.
„Hej!“ protestoval Harry. Nabral ptáče a bezpečně ho přidržel v obou rukách. „Jsi v pořádku?“
Obrovské jantarové oči na Harryho pomalu zamrkaly. Ptáče jakoby se skládalo převážně z očí. Očí, peří a drobounkého zobáčku. „Neřekl jste mi, že jste našel Strixino ptáče.“
„Narazil jsem na něj před pár dny, jak se potuluje přes cestu. Měl jsem na mysli jiné věci. Nadto se zdá být ještě pitomější než jeho matka. Pojďte, vezmeme ho do laboratoře.“ Snape vyškubl sovu Harrymu z rukou a zastrčil si ji pod paži, zatímco tahal mladíka kupředu.
Sovička si pištěním stěžovala na hrubé zacházení.
„Hej! Musíte mu podepřít nohy!“ Harry zachránil ptáčátko od Snapea a ochranářsky si ho přidržel u hrudi.
Snape ho ignoroval, dovlekl ho do laborky a pak krátkou sadou schodů.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Harry, který jen těžko držel krok se Snapeovým rychlým tempem.
„Neobtěžoval jsem se s jeho pojmenováváním.“
„Mefistofeles,“ řekl Harry. Nebyl si jistý, proč se mu v hlavě objevilo jméno ďábla z Fausta, ale jaksi se to k té sově hodilo.
Vzhledem k nedostatku Snapeovy kritiky se zdálo, že se jménem souhlasí.
Prostředek podlahy v laboratoři byl volný, kotlíky se všechny mačkaly na jedné straně. S mávnutím ruky mu Snape odstranil vodítko a obojek a nařídil: „Odložte tu sovu, svlékněte se a běžte se posadit do jednoho z těch kruhů.“
Harry na zemi nic neviděl, jeho zrak na to nebyl dost dobrý a laboratoř byla potemnělá. Odložil Mefistofela na pracovní stůl a sundal si oblečení. „Myslel jsem, že je nebezpečné být v laboratoři nahý.“
„Když se vaří lektvary,“ pronesl Snape nepřítomně, zatímco sestavil pro Mefistofela ochrannou klec. Přešel ke kotlíku, ze kterého stoupala oblaka bílých mračen. „Některá kouzla vyžadují nahotu.“
„Sexuální kouzla? Potřebujete moje sperma nebo tak něco?“
Snape se zatvářil výsměšně a do kotlíku cosi přidal, díky čemuž lektvar získal jasně modrou barvu a po zdech vrhal stíny. „Tohle je víc o nahotě než sexu. Nedokážete vymyslet jiný důvod, proč kouzlo od nás vyžaduje, abychom odložili hůlky, odstranili si oblečení a obnažili svá těla?“
„Důvěra,“ odpověděl Harry, když došel k vyčištěné ploše, kde odhadoval, že budou na podlaze nakresleny symboly.
Nemýlil se. Kresba byla obrovitá, velikosti jeho postele. Silueta měla tvar tlustých přesýpacích hodin a byla pokrytá runami a různými znaky, které vypadaly jako písmena nějakého neznámého jazyka. Úplně v centru kresby spočíval kruh velký jako Harryho ruka. Po stranách byly dva menší kruhy, čára celou trojici protínala, napojovala se na slze podobné tvary, jež se rozbíhaly do velikých kruhů. Po každé straně přesýpacích hodin byl jeden a Harry si vybral ten, který mu umožňoval sledovat Snapea.
Snape se konečně také odstrojil, opatrně složil své oblečení na stojan, který si přivolal. Když se svlékl do kalhot, přešel na druhý konec místnosti a sklonil se nad pracovním stolem. Harry měl slabý zrak a málo světla a výpary mu znemožňovaly vidět, co se tam děje, ale pak se Snape přiblížil ke kresbě s miskou v jedné ruce a kotlíkem s modrou tekutinou v druhé. Zbytek oblečení z něj zmizel, když vstoupil do symbolu a posadil se se zkříženýma nohama v kruhu naproti Harrymu.
„Slova jsou ‚δίδωμι σοι τήν ψυχήν ἐμοῦ‘1.“
„D‘i-do-mi sí tin psi-ch’in em-’o?“ zopakoval Harry.
„Znovu,“ pobídl Snape. „δίδωμι σοι τήν ψυχήν ἐμοῦ.“
Slova byla skoro jako píseň a lehko se pamatovala. Harry sebevědomě odvětil: „D‘i-do-mi sí tin psi-ch’in em-’o.“
Snape přikývl. Odložil misku před sebe, popadl oběma rukama kotlík a nalil pableskující tekutinu do středu kruhu. Lektvar proudil skrz kresbu, jako kdyby ty znaky byly do kamene spíš vyřezány, než jednoduše namalovány na povrchu. Ačkoliv se střed kruhu zaplnil modrou, obrazec se změnil dočervena jako čerstvě prolitá krev. Magie proplouvala kameny, po místnosti vrhala stříbřité barevné tóny. Harryho tělo zaplavilo teplo a uvolnilo jej. Ať už to bylo jakékoliv kouzlo, bylo cítit dobře. Přátelsky. Jako hřejivá, chundelatá deka za studeného zimního dne.
„Soustřeďte se na Nitrobranu proti němu,“ nařídil Snape.
Harry přikývl a pokusil se zaměřit na zabránění oběma Voldemortům v přístupu do jeho mysli, ale neměl tušení, jak udrží svůj osobní horcrux od vzpomínek na to, co se děje.
Snape pokračoval: „Zůstaňte celý ve svém kruhu, a dokud vám neřeknu, nic nedělejte.“
„Dobrá.“
Kotlík odplul na stranu a Snape zvedl misku. Zaříkával v měkkém jazyce, slova zněla skoro jako píseň, a prsty ponořil do rudé substance v nádobě. Pak se natáhl, aby mu ji rozetřel na čelo.
Před každou aplikací namočil prst v misce, pomalu mu nakreslil čáry po stranách krku, obkreslil mu ‚x‘ přes srdce, narýsoval čtverec na břicho a umístil tečky do dlaní a na plosky chodidel. To stejné udělal svému tělu, a když skončil, nádobu poslal pryč. Pak ponořil své červení pokryté prsty do lektvaru a začal zpívat novou píseň.
Magie se valila Harrym, runy a slova tančily na kameni, zatímco znaky na jeho těle pulzovaly životem. Vichr odnikud proudil kolem nich, cuchal mu vlasy. Ty menší kruhy po obou stranách světle modrého zestříbrněly a pozvedly se ze země, přetvořily se v misky. Snapeovo zaříkávání zesílilo, ale řev zaplnil Harryho uši a on se musel naklonit kupředu, aby rozluštil neznámá slova.
„TEĎ, POTTERE!“ zařval Snape, oči upřené na miskách. „ŘEKNĚTE δίδωμι σοι τήν ψυχήν ἐμοῦ!“
„D‘I-DO-MI SÍ TIN PSI-CH’IN EM-‘O!“ zvolal Harry přes kvílení větru, který teď házel Snapeovi nespoutaně vlasy do obličeje.
Pohárky začaly tancovat vysoko nad nimi, točily se kolem v kruzích.
„ZNOVU!“
„D‘I-DO-MI SÍ TIN PSI-CH’IN EM-‘O!“
„RUKU!“ Snape vystřelil vlastní.
Starší čaroděj sice nebyl příliš daleko, ale přes tu smršť a magii, které je obklopovaly, to bylo, jako kdyby se ji snažil protlačit skrz tlustou ochranu. Harrymu se konečně podařilo popadnout Snapea za zápěstí a muž jím trhl kupředu. Harry se díval na podlahu, aby se ujistil, že zůstává ve svém kruhu, ale nyní byl se Snapem uzavřen v jediném.
Snape svíral Harryho ruce, pravou stiskl Harryho pravačku a svou levou pevně uchopil Harryho levou. Vítr burácel a magie praskala, tak ostrá a elektrická, že dokonce i Snapeovy dlouhé vlasy mu na hlavě vstávaly, když byly bičovány bouří.
Harry nějak věděl, co říct. Zavřel oči, vrazil všechnu svou magii do ochrany potřebné pro strážení své mysli a zařval: „D‘I-DO-MI SÍ TIN PSI-CH’IN EM-‘O!“
Magie se proháněla Harrym, pádila ke Snapeovi, který zaříkával hlubokým hlasem, jenž Harry přes magii a vítr sotva slyšel. Pocit kouzla jím protahovaný byl tak silný, že to bylo jako by mu Snape kradl magii. Ale to nemohla být pravda.
A pak stejně jako ten obrovský poryv začal i skončil. Harry slyšel jejich nepravidelné nádechy, tlukot jejich srdcí. Dokonce i zvuk vařících se lektvarů se vrátil a nezůstala zde bouře, ani magie.
Snapeovy ruce, vlhké v jeho vlastních, mu začaly vyklouzávat a Harry je sevřel pevněji.
„Harry,“ ozval se Snape.
Harry rázně otevřel oči, vylekalo jej slyšet své jméno a slyšet jej pronesené takovýmto měkkým tónem. Snape tam seděl, ostře dýchal a vlasy mu trčely všemi směry. Vypadal tak komicky, až si Harry nemohl pomoct a usmál se.
„Pusť mě,“ řekl Snape a lehce zatřepal rukama.
„Jasně,“ odvětil Harry a Snapea pustil. Nadechl se a snažil se zklidnit své tlukoucí srdce.
Snape zvedl ruce a vytrhl jeden pohár ze vzduchu nad nimi. Vypil obsah a posadil misku zpět na podlahu. Zmizela.
„Vezměte to.“ Snape pokynul obočím směrem k druhé nádobě.
Harry si ji jemně stáhl k sobě. Bylo to tady. Tohle byl lektvar, který Snape chtěl, aby vypil. Ale on ho nemohl vypít. Potřeboval zemřít.
Snape si k sobě přivolal lahvičku s širokým, tlustým okrajem a nařídil: „Nalijte to sem. Opatrně, nerozlijte ani kapku.“
Harry nalil pableskující bílý lektvar do lahvičky. Perleťově se blýskal a vyzařoval zevnitř. Když skončil, Snape mu podal černou zátku. Harry ji zastrčil na místo a sledoval tekutinu v nádobce vířit.
Snape mu položil ruce na ramena a tiše kouzlil. Znamení na podlaze zmizela. Pak si muž vzal lahvičku z Harryho uvolněných rukou.
Harry si nebyl jistý tím, co se právě stalo, ale věděl, že ať se přihodilo cokoliv, neexistoval způsob, že by kdy nechal Snapea, Toma nebo kohokoliv jiného, aby se stavěl do cesty tomu, co musel udělat.
---
N/A: Překlad věty obdržen z allexperts.com