Noci v zahradě Getsemanské - Kapitola 62
Kapitola 62
„Musím se mu postavit sám.“ Harry zvedl ruku, aby zastavil Ronovo a Hermionino přerušování, a dodal: „Myslí si, že jsem zlomený, a já chci zachovávat tuto iluzi. Nebojte se, budu v pořádku a vás dva potřebuju, abyste mi pomohli jinak. Přinutí mě podstoupit obřad, bude si myslet, že mi odstraní duši a posedne tělo. Nebude to fungovat. Zatímco bude zaneprázdněný ceremonií, vy vtrhnete do Bradavic a na všechna další místa, která Smrtijedi infiltrovali.“
„A co s Nagini?“ zeptala se Hermiona a starostmi se jí stáhla obočí k sobě.
„Snape navrhoval, abychom si ji nechali naposledy, a já chci, abyste se vy dva zaměřili na ni a na další možné horcruxy. Pokud Pán zla - “ Hermiona si s Ronem vyměnili úzkostné pohledy, ale Harry předstíral, že to neviděl, „má další horcrux, uchýlí se do něj místo do Nagini.“
Hermiona se zamračila. „Proč by se uchyloval do horcruxu?“
„Snape tvrdí, že není šance, jak by se mohl pomocí staré metody oživit, takže nejspíš půjde k dalšímu horcruxu a pokusí se ho střežit.“
Hermionino zamračení potemnělo. „Proč? Co mu zabrání, aby se nepotuloval kolem jako duch? Není třeba, aby se zničily všechny horcruxy předtím, než on sám může být zabit?“
To Harry nevěděl. Nyní, když na to poukázala, nebyla i tohle pravda? Neříkal mu tohle Brumbál? Nemohl se hádat za Snapeův plán, když vůbec nedával smysl. „Jestli si myslíš, že bude nejlepší Nagini zničit jako první, tak ji potřebujeme nejdřív najít. On si ji nosí s sebou, ale nevím, jestli to stále ještě dělá teď, když jsem pryč a volný.“
„A proč bychom neměli jít s tebou?“ zeptal se Ron.
„Nechci vás poblíž toho obřadu.“
Ron s Hermionou se oba zeptali: „Proč?“
„Protože jestliže selžu, potřebuji, abyste se nejenom pokusili dokončit to, co jsem začal, ale také abyste pokračovali v odboji. I další lidé se potřebují dozvědět, jak horcruxy zničit pro případ, že bych to nemohl udělat já.“
„Přenechej to někomu jinému!“ řekl Ron, svaly se mu na čelisti sevřely. „Půjdu bojovat s tebou!“
„Uděláme to,“ slíbila Hermiona.
„Cože?!“ Ron trhnul hlavou, aby se upřeně zadíval na Hermionu.
Hermiona se střetla s jeho pohledem s jedním nadzvednutým obočím. „Promluvíme si o tom později,“ adresa Ronovi a pak se otočila zpět k Harrymu. „Teď nám řekni, jak se plánuješ vloupat do Tajemné komnaty.“
Harry si nemohl pomoct a zakřenil se. Věřte Hermioně, že převezme velení a půjde rovnou k věci. „Máte můj neviditelný plášť, že ano?“
Přikývla. „Nikdy jsme ho nespustili z dohledu, přesně jak jsi nás žádal.“
Nepamatoval si, že by o to žádal, ale předpokládal, že to udělal Snape za něj. „Schovám se pod něj a proplížím - “
„Pomůžeme ti,“ nabídla se. „Rone, kde je ta mapa?“
Ron si sáhl do hábitu a vytáhl dlouhý svitek, který roztáhl přes stůl. „Bradavice,“ oznámil s úsměvem. „Trvalo nám skoro dva měsíce ho udělat. Je lepší než Pobertův plánek. Dokonce i Remus s tím souhlasí.“
Hermiona vysvětlovala: „Má v sobě příliš magie na to, aby se dal složit do volného kousku pergamenu, takže jej nemůžeme skrývat, ale zabudovali jsme do něj kouzlo sebedestrukce, které se dá aktivovat v případě, že by padl do nepovolaných rukou. Místo, abychom si jej brali s sebou, ho necháváme zde, a když se lidé vrací ze svých průzkumů, dodělávají poznámky.“
„Hrad se neustále mění,“ pokračoval Ron. „Tady je místnost,“ poklepal hůlkou na chodbu, „která se objevuje pouze za úplňku. Chceš vidět, kde je Ginny?“
Když Harry přikývl, Ron mapě řekl Ginny Weasleyová a ostré čáry, které vymezovaly zdi a schodiště, se smísily, přetvořily a zformovaly do nových místností vykreslující nové části hradu. A tam ve středu mapy se objevila slova Ginny Weasleyová v pokoji s dalšími jmény, které Harry maně rozeznával jako bradavické studenty.
„Je v Komnatě nejvyšší potřeby,“ vysvětlovala Hermiona. „To je naše centrála v Bradavicích. Obvykle vysíláme někoho do knihovny najít určité knihy a okopírovat je, ale bezpečnost v hradu se zvýšila, nejspíš kvůli tvému útěku, a oni se neodvažují vyjít ven.
Když profesor Lupin řekl, že nedokáže znovu stvořit Pobertův plánek sám jen po paměti, rozhodli jsme se, že projdeme všechny knihy, které Pobertové používali, ve snaze zjistit, pomocí čeho vytvářeli ten svůj. Jak jsem je pročítala, uvědomila jsem si, že naše znalosti v určitých oblastech jsou poměrně nedostatečné, tak jsem pracovala na tom, abych to napravila. Ty knihy tady,“ mávla rukou kolem zdí pokrytých poličkami na knihy, „jsou přesné kopie bradavických knih. Pár z nich jsme museli zkopírovat ručně, ale většinu se nám podařilo opsat pomocí kouzel.“
„Občas mám pocit, jako bych chodil s encyklopedií,“ řekl Ron, což mu vysloužilo polovičatý, nasupený pohled od Hermiony.
„Každopádně,“ pokračovala Hermiona. „Tajemná komnata je zde.“ Mávla rukou nad mapou a do výhledu se mu dostala Komnata. „Smrtijedi hlídkují po chodbách. Tady je vidíš se pohybovat.“ Ukázala na dvě jména na mapě, která Harry nepoznával. „Obyčejně bývají pěkně předvídatelní v cestě, kudy půjdou, ale poslední dobou jsou všude. Musíme používat zrcátka.“
„Zrcátka?“
Ron z hábitu vytáhl malé, kulaté zrcátko. „Mapa nebyla jedinou věcí, co měli Pobertové a kterou jsme napodobili,“ řekl s úsměvem. „Takhle můžeme používat mapu, abychom se proplížili Bradavicemi, a přitom ji necháváme tady v bezpečí.“
„Počkat,“ ozval se Harry. „Snape říkal, že když dostanou jedno zrcátko, mohou najít to druhé.“
„To víme,“ pronesla Hermiona ponuře. „To proto jsme udělali jen dvě. Jestliže jednoho z nás zajmou, druhý přesně ví, co má dělat.“ Vyndala ze svého hábitu protějšek k Ronovu zrcátku a také střípek Siriusova.
„Zůstanu tady,“ nabídl se Ron, zatímco vyčaroval stojánek, na který zrcátko položil. „Znám mapu lépe než kdokoliv jiný.“
„Já půjdu s tebou,“ sdělila Hermiona Harrymu pevně a on ze zkušenosti věděl, že ji nebude schopen přesvědčit o opaku. „Získáme od Aberfortha přenášedlo a půjdeme do jeho hostince. Odtamtud můžeme do Bradavic projít skrz portrét.“ S pozorností upřenou na rozbité zrcátko, pronesla: „Čas se vzbudit!“
Do výhledu se dostalo jedno povědomé modré oko. „Už ne znovu,“ řekl hlas, který Harry neurčitě poznal jako Aberforthův.
„Máme Harryho!“ oznámila a zrcátko natočila tak, aby modré oko vidělo na mladíka.
Harry si nebyl jistý, co by měl udělat, tak pozdravil: „Dobrý den.“
Aberforth se usmál a odpověděl: „Dobrý den, Harry. Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy uvidím.“
„Sám se tomu taky divím,“ odvětil Harry.
„Potřebujeme přenášedlo,“ oznámila Hermiona. „Harry se potřebuje dostat do Bradavic.“
„Jedno na vás bude čekat na obvyklém místě.“
„Děkuji!“ Zastrčila zrcátko zpět do hábitu. „Máme jen málo času, než se přenášedlo deaktivuje.“ Otočila se na patě a rázně zamířila ke dveřím, Harry musel běžet, aby ji dohnal. Když ho zavedla ven z místnosti, párkrát se přemístili, než vedle cesty našli rozbitý květináč. Přenášedlo je zaneslo dovnitř do hostince, kde na ně čekal Aberforth.
„Smrtijedi se venku rojí,“ řekl Aberforth. „Hádám, že tě očekávají.“
„Myslím, že ano,“ odvětil Harry. Na tolik věcí o Brumbálovi se chtěl Aberfortha zeptat, ale prostě neměl čas. Kdo ví, jak dlouho má, než Voldemort udělá něco drastického, aby si vynutil jeho návrat? Jemně se na Aberfortha usmál, než se skrčil pod plášť, který Hermiona vytáhla z tašky. Přikrčený a hned za Hermionou ji sledoval, jak zdraví dívku na portrétu.
„Ahoj, Ariano.“
I přes smršť událostí a myšlenek, které jej obklopovaly, se Harry nedokázal zadržet, aby se na dívku znovu nepodíval. „Brumbálova sestra?“
„Ano,“ odvětila Hermiona potichu. „O tom ti budu vyprávět později.“ K Arianě pronesla: „Přišla jsem se podívat na náš domov.“
Ariana se usmála a otočila, odcházela od Harryho a Hermiony dlouhou, tmavou chodbou, až nakonec zmizela v temnotě. Hermiona upřeně sledovala portrét, tak to Harry dělal také, dokud nespatřil, že k nim, Arianě po boku, kráčí Michael Corner. Přicházeli stále blíž a blíž, až se nakonec portrét odklopil a odhalil skutečný tunel skrytý za kresbou.
Michael vyskočil ven a vykřikl: „Slyšeli jste ty novinky? Harry utekl!“
Harry se v tichosti a pod pláštěm musel usmát.
„Já vím,“ opáčila Hermiona a Harry v jejím hlase zaslechl nadšení. „Dneska večer budeme plánovat na hlavním ústředí. Řekni to tolika důvěryhodným lidem, kolika můžeš. Já se tu nejdřív musím postarat o jeden úkol a pak půjdu.“ Vylezli na krbovou římsu a vstoupili do tunelu. Michael je vedl dlouhým průchodem, lemovaným hladkým, osahaným kamenem. Mosazné lampy ozařovaly cestu a vytvářely jejich stíny, jak kolem nich procházeli. „Je tady stále ještě Ginny?“
„Ne.“ Michael zavrtěl hlavou. „Odešla hned, jak se doslechla novinky. Viděla jsi ho? Je v pořádku? Chci říct, že jestliže utekl, tak asi v pořádku je, ale - “
„Viděla jsem ho,“ přiznala. „Vypadá skvěle.“
„Není - “ Michael se obrátil na Hermionu a zašklebil se. „ – změněný, že ne? Vím, že většina toho, co ty noviny tisknou, jsou kraviny, ale… byl zamčený se Snapem celé týdny. A pak tu byly všechny ty fotky…“
Jaké mohli mít fotky? Jistě žádné kromě těch z rozhovoru. To bylo jedinkrát, kdy si pamatoval, že viděl záblesky fotoaparátů.
„Chce Ty víš koho mrtvého ještě víc než předtím,“ ujistila Hermiona Michaela. „Tvrdí, že Snape chce také Ty víš koho mrtvého.“
Michael si odfrknul. „A ty tomu věříš?“
„Věřím, že Snape chce to, co je nejlepší pro něj. Nevěřím mu a Harry tvrdí, že sám mu také plně nevěří, ale Harry je naživu, při smyslech a má solidní plán, jak se jednou provždy postarat o Ty víš koho, takže si myslím, že Harrymu věřit můžeme. Prostě jen uděláme, co budeme moct, abychom ochránili Harryho před Snapem.“
Harry měl podezření, že to neříká jenom pro Michaela.
Vstoupili do místnosti, která byla skoro přesnou replikou hlavního pokoje v bezpečném domě. Knihy lemovaly dřevem obložené zdi a kolem byly rozptýlené veliké stoly také pokryté mapami, svitky a rozličnými magickými zařízeními. V koutě spočíval obrovský rozhlasový přijímač a v židli vedle seděl Terry Boot a kopíroval vysílání na pergamen. Dvojčata Patilova vzhlížela z místa, kde si prohlížela svitek na jednom ze stolů, a Antony Goldstein zavřel knihu ve své ruce.
„Je to pravda!“ vykřikl Michael. „Harry utekl!“
Jejich provolávání a výskání vytáhlo Hannah Abbottovou zpoza jedněch ze tří zavřených dveří. Vynořila se v pyžamu z pokoje plného houpacích sítí a ospale si mnula oči.
„Harry utekl!“ informoval ji Terry a ona se zazubila. „Kdy budeme bojovat?“
„Oznámíme vám detaily dnes večer,“ pověděla jim Hermiona. „Musím jít pro jednu knihu. S většinou z vás se uvidím dnes večer.“ Tolik se věnovali mluvení, spřádání plánů, jak novinky rozšířit, než aby jí věnovali déle pozornost a Harry vklouzl blíž k ní a jemně se dotkl její ruky, aby jí dal najevo, že je hned za ní. Vytáhla z kapsy zrcátko a zvedla si ho k uchu. „Jsme připravení,“ a objevily se pro ni dveře.
„Běžte!“ zasyčel Ron skrz zrcátko. „Otočte se doprava! Běžte dál chodbou a zahněte doleva!“
Hermiona si držela zrcátko u ucha jako mobilní telefon a vedla Harryho zkroucenou cestou skrz hrad. Vrhli se do prázdné učebny, skryli se pod neviditelný plášť a několikrát je málem načapali, než se dostali do umývárny.
Z kabinky se prudce vznesla do vzduchu Ufňukaná Uršula. Harry se obával prozrazení, takže si dal prst přes rty a zašeptal: „Jsem tu, abych zničil Toma, toho kluka, který tě zabil.“
„Och, to je dobře,“ souhlasila. „Poslední dobou jsem byla tak osamělá. Už mě vůbec nechodíš navštěvovat.“
„Kdo sem přišel v posledních čtyřech měsících?“ zeptal se Harry.
Zašklebila se. „Velice ošklivý chlap sem přišel před třemi měsíci. Nelíbilo se mi, ani jak vypadal, ani jak mluvil, takže jsem se schovala, dokud neodešel. Po jeho příchodu sem začali pravidelně chodit Carrowovi při každé své obchůzce.“
„Chyběl tomu muži, který sem přišel před třemi měsíci, nos a měl rudé oči?“
„Ano!“ Ufňukaná Uršula se přehnaně oklepala. „Byl odporný!“
„Co dělal?“
„Nezůstávala jsem poblíž, abych to zjistila!“
„A co profesor Snape?“
„Neviděla jsem ho tady od minulého roku,“ řekla. „Chlapci by neměli chodit do této umývárny, ale stejně sem neustále chodí.“ Doplachtila blíž k němu a stydlivě dodala: „Ačkoliv ty mi tady nevadíš.“
Harry se od ní trochu odtáhl a poznamenal: „Díky!“ a otočil se ke vchodu, jen aby ucítil pruh magie před sebou. „Stůj!“ zvedl ruku do vzduchu a Hermionu zastavil. „Je to pokrytý detekčními kouzly!“
„Detekční kouzla?“ zeptala se Hermiona a obočí se jí svraštilo.
„Tenké ochrany, které ho upozorní na naši přítomnost.“ Harry hmatal kolem vystavěné zábrany a snažil se najít její okraj.
„Nikdy jsem o nich neslyšela,“ zafuněla a on nedokázal říct, jestli je víc naštvaná tím, že je sama necítí, nebo tím, že on ví něco, co ona ne.
„Snape mě učil, jak je najít,“ řekl jí a použil svoji magii, aby je obtáhnul. Byly rozesety křížem krážem přes celý vstup do Komnaty. Nebylo nemožné jimi proklouznout - kdyby uměl létat. „Kdybychom tak měli koště!“
„Já mám!“ Hermiona zacinkala stříbrným náramkem, který jí obepínal pravé zápěstí. „Cambio koště!“ Z řetízku seskočil přívěšek a změnil se do koštěte. „Fred s Georgem měli také spoustu práce. Tato košťata nejsou nejlepší – nemohou létat moc rychle a po krátké chvíli se rozpadnou, ale v případě nutnosti jsou perfektní.“ Vylezla na koště a pokynula mu, aby si sedl před ni. Rozhodl se posadit se dozadu, aby mohl cítit ochrany rukama, zatímco ona mohla řídit.
Hadí jazyk jim otevřel průchod, Harry se pevně držel Hermiony, když se oba přitiskli nízko k násadě koštěte a mladík ji naváděl vzhůru a přes ochrany, ukazoval jí, jak se vyhnout tomu, aby je spustila. „Nejsem si jistý, že jsem našel všechny,“ přiznal. „Nevím, jestli neexistují další typy, které mi Snape nezmínil.“
„Jen dělej, co můžeš,“ řekla a pevně sevřela koště, jako by od ní každou chvílí mohlo utéct. Zapomněl, jak moc Hermiona nenávidí létání. Jakmile se dostali přes prvních pár stop, cesta dolů byla skoro bez ochran a umožňovala jim volný, rychlý průchod trubkou do skryté chodby, ale sotvaže dospěli na dno, našli stěnu z plamenů, která jim blokovala jediný vstup do samotné Komnaty.
„Je to magický oheň,“ oznámila Hermiona, jak si prohlížela plameny, „ale tenhle konkrétní typ jsem nikdy předtím neviděla.“
„Jak vypadá?“ zeptal se Ron ze zrcátka.
Hermiona obrátila zrcátko, aby se mohl podívat. „Nahoře modrozelený, ale v ostatních částech převážně žlutý. Také tu a tam vidím vzplát tmavě purpurovou. Víš, kde je schovaná kniha o magických ohních?“
„Jdu ji teď hledat,“ odpověděl Ron.
Harry si vybavil to, co mu říkal Tom, a zeptal se: „Je tam oheň, který by nás donutil odložit všechen náš majetek?“
Hermiona přikývla. „Simurgův1 oheň. Rone, až najdeš tu knihu, vyhledej Simurgův oheň. Mám lektvar nezbytný na jeho projití, ale budeme muset odložit všechno. Žádné koště, hůlky, oblečení, i jen gumička do vlasů by nás mohla zabít.“
Harry se ohromeně otázal: „Díky čemu tě napadlo, abys s sebou vzala ten lektvar?“
Hermiona na něj úkosem pohlédla a rázně odpověděla: „Nu, profesor Snape vyvolal magický oheň jako způsob ochrany Kamene mudrců. Zařadil tam jako další ochranu tu logickou hádanku, ale s Ronem nám došlo, že aby ochránil tebe, vybral by typ ohně, kterým by bylo téměř nemožné projít. Uvařit lektvar potřebný pro průchod Simurgovým ohněm je skoro nemožné a jediný způsob, jak jsme ho mohli získat, byla krádež.“ Rty se jí zkřivily do grimasy, jako kdyby už plánovala najít si způsob, kterým by za lektvar po skončení války mohla zaplatit.
Harry si přál, aby byla cesta, jak je přesvědčit, že Snape není tím netvorem, za kterého jej považují. To prostě bude muset přijít s časem. Změnil téma, když mu na mysl přišly ty lektvary, které měl skryté v pažích. „A co vnitřní objekty?“
Hermiona se zamračila a zeptala se: „Vnitřní objekty? Co tím máš na mysli?“
Harry si ukázal na pusu. „Mám tam skryté lektvary.“
Zamračila se a pak odpověděla: „Nevěřím, že na ty to bude mít vliv, jinak kdybychom ve svých tělech měli třeba jen tu nejdrobnější cizí substanci, nemohli bychom bezpečně projít. Jak jsem to pochopila, ten oheň se musí těch předmětů dotknout, aby je pohltily plameny. Dokud jsou ty předměty kompletně uschované v tobě, neměl by to být problém. Ačkoliv celé je to jen hypotetické; nikdy jsem - “
„Mám to!“ vykřikl Ron do zrcátka. „Jop, souhlasí to s popisem. Samozřejmě, že stovky ohňů se shodují s popisem. Jste si jistí tím Simurgem?“
Hermiona pohlédla na Harryho a ten přikývnul. Ačkoliv Tomovi skoro vůbec nevěřil, byl si jistý, že Tom chce žít, což znamenalo, že musí udělat vše, co je v jeho silách, aby udržel Harryho tělo naživu.
„Ano,“ odsouhlasila Hermiona Ronovi.
„Podívejme se na to…“ řekl Ron. „Musíte si vzít lektvar, abyste jím mohli projít - “
„Lektvar Haoma?“
„Přesně tak,“ souhlasil Ron. „Píše se tu ‚Buďte velmi opatrní‘.“
„Jistě,“ ozvala se Hermiona a chmurně hleděla na stěnu z plamenů.
„Není cesta kolem toho,“ pravil Harry. „Budeme se muset svléct.“
„Hej!“ skočil jim do řeči Ron přes zrcátko. „Co se to tam dole děje?“
Hermiona mu napjatě odpověděla: „Abychom prošli ohněm, nemůžeme na sobě mít oblečení. Zemřeme, pokud si ho necháme.“
„Nebudeš se dívat na moji přítelkyni!“ zařval Ron na Harryho.
„Och, Rone, no vážně!“ vyštěkla Hermiona, pak odložila zrcátko na podlahu.
„Nevidím vás!“ křičel Ron.
„To je účel!“ zvolala nazpět.
Harry se od ní odvrátil, aby se svlékl, a vyklouzl z hábitu zapůjčeného od Nevilla. Byla by sebevražda vstoupit do Komnaty bez hůlky. Stiskl zuby, namířil si hůlkou na levou paži a rozřízl si ji od zápěstí k loktu. Hůlku zastrčil do rány a ze své pusy si vytáhl léčivý lektvar. Třesoucími prsty a s bolestí otupenými myšlenkami si na ránu nalil lektvar, pak si rozedranou kůži přidržel nad hůlkou a donutil se vyléčit si zranění hůlkou uvězněnou uvnitř. Bolelo to jako čert, ale nepůjde ani krok za ten oheň bez hůlky.
„Dej si ten náramek do pusy,“ zavolal na Hermionu. „Ať si vezmeme to koště s sebou.“
„Dobrý nápad,“ odsouhlasila. „Dobrá, jsem připravená. Teď musíme vypít ten lektvar.“
Harry se otočil a spatřil ji stát s rukama založenýma přes genitálie. Aby ulehčil jejímu nepohodlí, prohodil: „Vzpomeň si, že bez brýlí jsem skoro slepý.“
„Pravda,“ řekla abnormálně vysokým hlasem. Štědře si zavdala z lahvičky, pak přešla k němu a vtiskla mu ji do ruky. Napil se a ze všech sil se snažil ignorovat chuť zkyslého mléka.
„Máme půl hodiny,“ informovala ho. „Musíme se vrátit skrz ty plameny dřív, než nám vyprší čas.“
„Půjdu první,“ nabídl se a vykročil k ohni. Nadechl se a strčil do plamenů ruku. Nic se nestalo. Teď zjistí, jestli vnitřní objekty shoří. O pár kroků couvnul, nabral tempo a proběhl skrz.
„Jsem v bezpečí!“ zavolal, když bez zranění dosáhl druhé strany.
Hermiona se prohnala za ním, doběhla ještě pár kroků za Harryho, jako by nemohla uvěřit, že prošla.
Harry namířil prstem na svoji paži a použil řezací kouzlo. Bez hůlky, aby ho naváděl, šel řez nadivoko a namísto horizontálně, zakrojil diagonálně. „Do háje!“
„Co se děje?“ zeptala se Hermiona.
Harry se musel ponořit do předloktí, aby našel špičku hůlky a vytrhl ji.
„Merline, Harry!“ vykřikla a přispěchala k němu. „Co jsi to udělal?!“
„Potřebuji hůlku.“ Řinula se z něj krev. Kurva. Měl si zařídit, aby si s sebou přinesl i krev doplňující lektvary.
Hermiona ho popadla za paži a rychle použila léčivá kouzla. Harry se snažil nezírat jí na prsa, když přejížděla nahoru a dolů po jeho předloktí. Nikdy předtím neviděl nahá ňadra, navíc tak veliká, jako měla ona. Snape by je miloval.
Vytlačil z mysli Snapeovu slabost pro velká prsa a udržoval svůj zrak na Hermionině tváři. Dívala se na každou část jeho těla vyjma penisu.
Byl tak zaměřený na její prsa a svůj penis, že si vzpomněl na léčivý lektvar, co měl skrytý pod kůží, až když mu ránu skoro uzavřela. Namířil si hůlkou na paži a vyslovil: „Alohomora!“ Kapsule pohřbená v jeho paži se naráz otevřela. Bylo to takové, jaké si představoval, že by bylo utrpět střelnou ránu. Sevřel zuby a pokusil se ignorovat bolest. Léčivý lektvar prosakoval ven, mírnil bolest jak z otevření, tak z rány po hůlce. Brzy se léze v jeho ruce přestala zlepšovat a on se domníval, že pilulka obsahující léčivý lektvar se zavřela jeho hojící se kůží. Spíš než aby ji otevřel znovu a nechal do sebe proniknout víc lektvaru, rozhodl se nechat si ji na později.
„Tak,“ řekla Hermiona vítězoslavně, když mu přestala uzavírat říznutí. „Až se dostaneme zpět k našim hábitům, dám ti lektvar na doplnění krve.“
„Díky,“ poděkoval Harry. „Pojďme. Ron se bude bát.“
„Ano.“ Odvrátila se od něj a přeměnila koště. Snažil se nezírat jí na prsa, když vyskočila na koště a předklonila se nad dřevěnou násadu.
Usadil se za ní tak opatrně, jak jen mohl, původně se snažil nedotýkat se žádné části jejího nahého těla. To bylo na malém koštěti nemožné, takže se musel spokojit s tím, že se pokoušel nedotýkat se jí penisem zadku. Ruce jí dal spíš na ramena než kolem pasu a nasměroval ji, aby letěla co nejblíže stropu, a cestou intuitivně sahal po ochranách.
Jak se dostávali hlouběji a hlouběji do Komnaty, zvedala se hladina vody výš a výš, dokud nezbývalo mezi stropem a plochou vody jen pár stop místa. Vrazili do hlavní místnosti, kde našli obrovskou, tmavě rudě zářivou kouli vznášející se vysoko nad vodou.
„To je ono!“ vykřikl Harry.
„Je to tak… nápadné,“ ozvala se Hermiona.
„Já vím,“ zachechtal se Harry, když ji navedl, aby letěla přímo k tomu. „Nejspíš nečekal, že se někdo kdy dostane takhle daleko.“
„Och!“ zvolala, jak přiletěli blíž. „To je… je to…“
„Je to co?“
„Nikdy jsem si nemyslela, že to uvidím,“ řekla dychtivě. „Přečetla jsem si o tom všechno, ale - “
„Co to je?!“
„Je to krevní ochrana! To je stará - rozhodně starodávná - magie, která může být použitá pouze uvnitř nemovitosti držené pokrevním potomkem starověké rodiny. Jelikož tohle je část budovy stvořená Salazarem Zmijozelem pro využití jeho dědici, každý jeho pokrevní potomek ji může prohlásit svým majetkem.
Jestliže stvořil tyto ochrany, pak to znamená, že - “
„Má krev je také může otevřít.“
Přikývla. „Jen ty a on můžete projít. Jestliže se zmocní nového těla, nebude moci se skrz ni dostat, pokud nějak nenajde těla dalších Zmijozelových potomků. Není divu, že chce ovládnout tvoje tělo.“
„Jo,“ souhlasil Harry, ačkoliv o tom lhal. Sice původně věřil, že byl držený v zajetí, zatímco Snape hledal způsob, jak mu odstranit duši, aby mohl Voldemort posednout jeho tělo, ale nyní měl dojem, že Voldemort nikdy neměl v úmyslu zmocnit se jeho těla, že jednoduše jen hledal způsob, jak zničit jeho, aniž by zničil svůj horcrux. Tohle zamýšlel Voldemort udělat v nadcházejícím obřadu. „Ale kdokoliv by se mohl změnit do mě - “
„Ne,“ opravila jej, když naklonila koště, aby se vznášelo přímo nad koulí. „Musí to být krev přímo od tebe, stejně jako domácí skřítky mohou zavolat jen jejich pánové. Já tam vůbec nemohu jít. Budeš se muset spustit dolů. Buď tam opatrný, Harry. Jen pokrevní potomci mohou projít krevní ochranou – dokonce ani magie jí nepronikne – takže ti nebudu schopná pomoct, jakmile budeš uvnitř.“
„Seskočím.“
„Počkej! Vím, co uděláme! Nechám tě si to nejdřív prohlédnout, než se spustíš dovnitř.“ Hermiona natáhla ruku. „Nařízni si dlaň, pak mi dej svoji hůlku.“
Udělal, jak navrhovala.
Hermiona ukázala hůlkou na Harryho a řekla: „Levicorpus!“ Harry byl škubnutím vytažen do vzduchu.
„Mobilicorpus!“ Snášela ho směrem k vířícímu glóbu.
Spustil ruku níž a přitiskl ji k tomu tvrdému, vřelému povrchu. Ven vytryskl proud pableskujícího světla a ta tvrdost se rozpustila. Zlaté víry se rozšířily od jeho ruky přes povrch koule. Jakmile se hlavou ponořil pod hladinu, všiml si krabice ležící na bílém kotouči vznášejícím se vprostřed, přibližně deset stop pod ním. Ten kruh byl v průměru dvakrát tak dlouhý co jeho tělo a vypadal, že je tvořena mramorem. Přistát na něm tak, aby se vyhnul krabici vprostřed, bude obtížné. Bude muset padat rovnou dolů a nějak přistát na okraji, aniž by přepadl. Vytáhl ruku nad povrch a švihnul jí vzhůru, pokyn Hermioně, aby ho vytáhla zpět nad kouli.
Místo, aby ho zvedla, jej Hermiona upustila.
„DO PRDELE!“
Harry se stočil do kuličky, podařilo se mu přetočit a strčit nohy pod sebe. Přistál tvrdě, do nohou mu vystřelila bolest a téměř ho srazila z platformy. Klel, snažil se nepřenášet váhu na zraněný kotník a škrábal se na vznášející se disk, aby se vyhnul sklouznutí z pódia a propadnutí skrz sféru do vody. Nyní, když byl plně na platformě, plížil se ke středu, kde spočívala dřevěná truhlice. To bylo ono. To bylo místo, kde se skrýval horcrux. Dokulhal k ní a znovu si projel všechny možné scénáře, které by Voldemort mohl použít k obraně proti němu. Jediné, co věděl, bylo, že by bylo riskantní pokoušet se dotknout té truhly. Nevěděl nic o jedech, natož o protijedech. A sotva znal nějaká otevírací kouzla.
Zařval na Hermionu, ale neodpověděla. Nejspíš ho přes magickou bariéru koule nemohla slyšet. Bude muset na tohle přijít sám.
Jako většina magických nádob, ani truhla neměla zámek – alespoň podle toho, co viděl. Vyzkoušel každé otevírací kouzlo až na ty nebezpečnější. Nefungovala. Musel otevřít tu bednu, ale nemohl se jí dotknout a byl absolutně beznadějný v zaklínadlech bez hůlky. Nemohl dělat nic jiného. Vytáhl si z pusy dva ovály - jeden, který obsahoval nyní narychlo spolknutý léčivý lektvar, a druhý měl v sobě ten lektvar, který by ho zachránil - přitiskl kapsule každou z jedné strany víčka a nadzvedl ho. Diadém se zablyštěl z místa, kde ležel usídlený na záhybech hedvábí. Teď ho potřeboval zničit. Ale jak? A čím? Zložár by to měl zařídit, až na to, že se ho neodvažoval vyčarovat bez hůlky. Nemohl ho zvednout ani se ho dotknout, jinak by se mohl pokusit pokřivit mu mysl. Potřeboval hůlku od Hermiony, což znamenalo skočit dolů do vody.
Harry se donutil jít na zraněném kotníku, pospíšil si k okraji platformy a zhluboka se nadechl. Seskočil, propadl se koulí a přistál ve vodě tak černé, až skoro nevěděl, kde je nahoře. Kopáním se dostal k hladině, zbavil se vody a zaslechl Hermionu něco křičet. Otočil se směrem, odkud přicházel její hlas, a jeho zmatený mozek konečně rozeznal slova.
„CHYTNI SE KOŠTĚTE! CHYTNI SE KOŠTĚTE!“
Zvedl ruku, podařilo se mu zachytit koštěte a ona jej vytrhla ven z vody, popadla ho za paži, zatímco letěla přímo ke stropu. Něco těžkého a ostrého mu narazilo do zad, protrhlo kůži a stahovalo jej zpět dolů. Harry se pevně držel Hermiony a koštěte a podařilo se mu vyrvat se od toho, co do něj narazilo.
„JE TU NETVOR!“ řvala Hermiona, jak prudce stoupala do nejvyšších pater Komnaty. „SKORO MĚ SRAZIL Z KOŠTĚTE!“
Harry se ohlédl a zachytil záblesk dlouhých, tenkých paží s krátkými hroty těsně předtím, než nestvůra zmizela pod hladinou. Zdánlivě v bezpečí na vrcholu Komnaty se Harry pevněji vytáhl na koště a Hermiona mu podala hůlku.
Jakmile ji sevřel, otevřel si najednou všechny kapsule s léčivým lektvarem, co měl v sobě. Na chvíli tam musel jen sedět a snášet bolest z jejich současného prudkého vylití, než mu je hojící se kůže znovu uzavřela. Naštěstí bolest brzy vybledla a odnesla s sebou většinu agonizujících muk, pocházejících z jeho zad stejně jako z jeho zraněného kotníku. Věděl, že tohle nebude snadné, ale měl požádat o více léčivých lektvarů. Netušil, kolikrát je může otevřít, než z nich unikne všechna tekutina, ale doufal, že se ještě neblíží k jejich vyčerpání.
Hermiona se udýchaně zeptala: „Zničil jsi ten diadém?“
„Ještě ne,“ řekl Harry. „Vezmu si hůlku a seskočím tam zpátky. Použiju zložár a pak vyskočím do strany.“
„Je nebezpečné - “
„Já vím, ale potřebuju diadém zničit. Pokud ovšem neznáš způsob, jak přeměnit dřevo do skla, abych mohl uvěznit oheň uvnitř, pak - “
„Och! Vím! Jednoduše použij Gyalium. Ale Harry, buď opatrný. Zložáru se nedá lehce zabránit v šíření. Nemůže se dostat za krevní ochranu, ale je rychlý.“
„Dám si pozor,“ slíbil, navedl koště tak, že se znovu vznášeli nad glóbem. „Takže teď se vrhni dolů a vysaď mě. Budu venku tak za… dvacet sekund. Po těch dvaceti vteřinách buď přímo pod koulí a připravená mě chytit. Dobře?“
Z hloubi hrdla se jí vynořil beznadějný zvuk, ale přikývla a pevně koště sevřela. „Jistě.“
„Teď!“
Vrhla se přímo ke kouli. Voda pod nimi se zčeřila, ale Harry si toho nevšímal, soustředil se jen na to, co bylo obsaženo v té zářící kouli. Jakmile mohl, seskočil, přitom si trochu nařízl chodidlo. Přistál dokonale, přesně ve správné pozici, aby se mohl rozmáchnout hůlkou a změnit krabici na sklo. Za použití kapsulí jemně sundal nyní již skleněné víčko, sevřel hůlku mezi koleny a jemně jí manipuloval, dokud špičkou nebyla v truhlici. Pomalu, aby nerozbil sklo, položil víko na hůlku. Pak pustil ty ovály lektvarů a chytil do ruky hůlku. Čekal, až uplyne dostatečně vteřin, počítal si je v hlavě, pak vykouzlil zložár, vytrhl hůlku, otočil se a uháněl přes vyvýšenou plošinu. Uprchlé plameny se hnaly za ním, a jak seskočil, otočil se. Viděl, že celá platforma byla pohlcena v infernu sestávajícím se z živých ohňových tvorů.
„Wingardium Leviosa!“ použil na sebe, aby zpomalil svůj sestup natolik, že ho mohla chytit prolétávající Hermiona. Popadl koště za hranu a pokusil se vytáhnout, jen aby byl málem shozen silným cuknutím koštěte.
„Dávej pozor!“ zvolal na ni.
„Nic nedělám!“ zařvala nazpět. „Magie slábne!“
Brzy jejich koště bude stejně bezcenné jako mudlovské.
Hermiona vykřikla, když se směrem k nim rozmáchla jedna hroty pokrytá končetina. Harry se odhodlaně vytáhl na koště a zařval: „Přenechej mi řízení!“ Poslechla a on prudce zabočil kolem ohánějící se končetiny. „Vezmi si hůlku!“ Vrazil jí ji do ruky. „Zastav to kouzly!“
Zuřivě kouzlila, ale nepoužívala žádná kouzla z černé magie a všechny její útoky byly slabé ve srovnání s tím, co by zvládl Smrtijed.
„Použij Sectumsempra!“ zařval na ni Harry. Zkusila to a on za nimi zaslechl řev.
„JE TO ROZZLOBENÉ!“ zakřičela. „DOHÁNÍ NÁS!“
Harry držel ji i koště, co nejpevněji mohl, a řítil se k východu. Pod nimi šplouchala voda. Hermiona mu křičela do ucha. Z vody před ním se zvedaly končetiny. Přesto Harry instinktivně věděl, jak se pohybovat, přesně stejným způsobem, jakým se byl vždy schopen pohybovat na famfrpálovém hřišti. Z hlavy si odstranil veškeré rozptýlení a zaměřil se na východ. Zvládne to. Budou v bezpečí.
Jak letěli dál, voda víc a víc klesala a po několika minutách letu Hermiona vykřikla: „Nemůže to z vody! Jsme v bezpečí!“
Vznášeli se směrem ke stěně z plamenů a Harry si nemohl pomoci a zavýskl. „Pán zla poražený famrfpálovými dovednostmi!“ Kdyby to jen tak mohl Snape vidět!
Koště sebou cuklo na stranu a Harry věděl, že musí být opatrní, aby ho nevyčerpali dřív, než ztratí všechnu magii. Snesl se na bezpečné místo na přistání a seskočil z koštěte. Hermiona ho popadla do obrovského objetí a pevně ho namáčkla na své tělo.
„Jsi šílený!“ řekla se smíchem, který byl napůl ze strachu a napůl z úlevy.
„Změň to koště zpátky! Potřebujeme uchovat jeho magii.“
„Jasně.“ Kouzlo zmizelo do cinkavého přívěsku a ona od něj náhle odstoupila, jako kdyby se změnil do něčeho slizkého.
Harryho zmátlo to, co způsobilo ten náhlý chlad, tak se na ni podíval a uvědomil si, že jsou oba stále úplně nazí. Aniž by se na sebe podívali, znovu skryli náramek a hůlku, než proběhli stěnou z plamenů, kde Hermiona zvedla zrcátko a opatrně ho přidržela tak, aby jí Ron viděl jen do tváře. „Je to hotové!“
„Přesně na čas!“ řekl Ron. „V tuto chvíli ve Východním koridoru nikdo není.“
„Budeme venku zanedlouho,“ řekla, upustila zrcátko a sebrala své oblečení.
Harry se pokoušel na ni nedívat, když se oblékal. Jak si přehazoval neviditelný plášť přes ramena, poznamenal: „Další horcrux vyřízený.“ A on se postará o ty zbývající dva.
---
1 – Simurg (anglicky Angha nebo Simurgh) je okřídlený vlk (mimo jiné údajně třeba sloužil i jako královský znak Sasánovců), který hnízdil na posvátném stromě Haoma.