Noci v zahradě Getsemanské - Kapitola 64
Kapitola 64
Snášel se drobný déšť, když Harry dorazil před Prasinky. V bezpečí pod neviditelným pláštěm se plížil směrem k Zapovězenému lesu. Bylo až příliš chladno na to, aby ta zima byla přirozená, tak pevně sevřel hůlku a připravil se na mozkomory, o kterých věděl, že číhají v okolí.
Nikdo k němu nepřišel a tak se pod záštitou lesa svlékl do kalhot a trika. Zahodil ukradenou hůlku na zem, vytáhl zlatonku, třesoucími se prsty si ji přitiskl ke rtům a co nejklidněji řekl: „Chystám se zemřít.“
Zlatonka se otevřela a odhalila ve středu spočívající kámen vzkříšení. Jelikož byla tma na to, aby si prohlédl řezby na kameni očima, přejel přes ně prsty. Rozeznal trojúhelník značící plášť a kruh jako kámen. Zavřel oči a převrátil ho třikrát v ruce.
V temnotě zaslechl zvuky dalších lidí, a když otevřel oči, byl obklopen postavami. Sirius se zeširoka křenil, vypadal mladší a zdravější, než jak ho Harry zaživa viděl. Jamesův milující úsměv a kštice tmavých vlasů téměř identických s Harryho. Stále měl na sobě to, v čem zemřel, a brýle mírně nakřivo. Lily stála vedle Jamese, její úsměv byl ze všech nejzářivější. Vykročila k němu a cestou si odhrnula vlasy, zelené oči měla přesně stejné jako on.
„Byl jsi tak statečný.“
Sledovali ho po celou dobu? Viděli všechno, co se stalo? Viděli všechno se Snapem? I když byl šťastný, že je vidí, nemohl snést pomyšlení, že sledovali, jak byl znásilněný a mučený. Naplnil ho stud a skoro si přál, aby si je nepřivolal.
„Nikdy jsme na tebe nebyli pyšnější,“ řekl James a Harry si nemohl pomoci a usmál se na něj, ta rostoucí krychle ledu v jeho žaludku se rozpustila. Nevadilo jim, co se mu stalo. Milovali ho nehledě na okolnosti. Nezáleželo mu na tom, co se bude dít dál. Za chvíli bude opět s nimi. A tentokrát nadobro. Už nikdy nebude trpět další ztrátou.
Sirius předstoupil kupředu. „Je mi ctí být ti kmotrem.“
„Chyběli jste mi,“ řekl Harry a podíval se na každého z nich.
„Vždycky jsme byli s tebou,“ pronesla Lily. „A zůstaneme s tebou až do konce.“
„Nemůžu tam jít s kamenem,“ lítostivě jí oznámil. „Musím ho tu nechat.“
„To je v pořádku,“ přikývl James. „I tak budeme s tebou.“
Nikdy, ani v nejhorších chvílích nebyl sám. A nyní bude dohlížet na své přátele tak, jak jeho rodina dohlížela na něj. Harry byl rád, že konec byl jenom začátkem něčeho nového. „Za chvíli se zase uvidíme,“ řekl a upustil kámen u kmene stromu. Stáhl si neviditelný plášť a schoval ho na stejné místo.
Odešel do Bradavic a nechránilo jej nic víc, než tenké oblečení. Přál si, aby věděl, jak vyčarovat ten obojek, který mu Snape dával na krk, ale neměl ponětí, jak se to dělá. Nadšená poddajnost bude muset Voldemorta přesvědčit.
Poblíž brány do Bradavic zněly hlasy a Harry před ní zahlédl skupinku Smrtijedů. Vyšel z lesa a oznámil jim: „Hledám svého pána.“
Na chvíli nikdo z nich nevěděl, co dělat. Pak byl obklíčený, svázaný a táhnutý před špičkou hůlky, jako kdyby očekávali, že se každou vteřinou osvobodí.
„Zavolejte Pána zla!“
Voldemort tady ještě nebyl? Kde se nacházel?
Dovlekli ho do Bradavic, dotáhli jej do Velké síně, kde na místě Brumbálovy židle spočíval trůn. Harry sklonil hlavu, jakmile vešli do Síně, připravoval se uklánět a plazit se. Na druhé straně se rozlétly dveře a ozvaly se kroky – rychlé a rozhodné. Poznal by je kdekoliv.
Harry padl na kolena, přitiskl čelo k podlaze a škemral: „Odpusťte mi, můj pane. Snažil jsem se jim odolat, ale selhal jsem.“
„Crucio!“
Všechna bolest se jakoby soustředila do jeho jizvy. Nebolelo to tolik jako kdysi – to už nějakou dobu, ale nedávalo smysl, že bolela jen jeho jizva. Přesto řval a svíjel se po podlaze. Nemohl si dovolit udělat chybu, ne tak blízko konci, a tak si střežil svoji mysl.
Naštěstí se Voldemort nesnažil proniknout dovnitř. „Připravte ho,“ nařídil.
Harry byl vyzvednut na nohy a vytažen z místnosti. Jak ho vláčeli, letmo spatřil Voldemorta s Nagini obtočenou kolem ramen. Byla tady! Řád bude schopný ji s jistotou zabít! Všechny kousky byly na místě.
Harry rychle lezl po čtyřech, snažil se udržet krok s kvapným tempem Smrtijedů, kteří jej táhli ven z hradu směrem k Zakázanému lesu, a cestou se rozhlížel po Snapeovi. Na mýtince nedaleko Hagridovy hájenky stál kamenný oltář, kolem kterého byly runy.
Protáhli ho kolem něj, k vaně. Strhali mu oblečení, nacpali ho do vany a jak magicky, tak ručně ho drhli. Chtělo to všechnu sílu jeho vůle, aby jim v poklidu dovolil dělat cokoliv, co chtěli, i když jeden z nich mu nacpal hadici do řitního otvoru a vystříkl vzhůru do jeho zadku studenou vodu. Zrovna se snažil vymyslet způsob, jak je nakopnout, aniž by ho načapali, když byl vytažen z vany, osušen kouzly, z kterých se mu naježily chlupy, oblečen do bílé tuniky a levitován na oltář.
Počet Smrtijedů shromážděných na mýtince se zvyšoval, ale Snape nebyl nikde v dohledu. Harry se sice nemohl zrovna zblízka dívat na tváře a Smrtijedi v oblečení vypadali všichni úplně stejně, ale Snapeovo upjaté držení těla by poznal kdekoliv.
Položili ho na oltář a přiblížila se k němu čarodějka, kterou Harry nikdy předtím neviděl, a chladným, vlhkým gelem na něj nakreslila znaky.
Kde byl Snape? Neměl on dělat tento krok? Stalo se něco?
Když skončila s těmi tvary, nalila Harrymu do hrdla řídký, sladký lektvar a pak odstoupila.
A bylo to tu. Čas zemřít. Zavřel oči, připraven vklouznout do nicoty.
~
Vzbudil se v pokoji zastřeném mlhou. Vprostřed stál Tom a shlížel na Harryho.
„Vážně sis myslel, že tě nechá jít?“
Nefungovalo to? Harry zaklel a postavil se na nohy. „Na tom nezáleží. Existují i jiné způsoby, jak mohu zemřít.“
„A být zastaven.“ Tom mávnul rukama a z podlahy vystřelily mříže, které Harryho obehnaly. „Nechal jsem ti kontrolu až příliš dlouho. Nezemřu tvojí rukou.“
Harry třískl pěstmi do mříží a zařval: „Nikdy ti nedovolím mě ovládat!“
Tom se zasmál. „Jsi tak naivní.“ Mávnul rukou a mříže se přesunuly, přeměnily na řetězy, které držely Harryho na místě s roztaženými končetinami. „Nemluvě o tom, jak snadno jsi manipulovatelný.“
„Běž do hajzlu,“ vyplivl Harry. „Nikdy tě neosvobodím. Nikdy neuvidíš ty vzpomínky, protože - “
Tom se ušklíbl. „O jakých vzpomínkách to mluvíš?“
Harry se srdcem v žaludku mu nasupený pohled oplácel.
Tom proplul k němu a naklonil se. „Máš na mysli tu zeď, co jsem ti ukázal? Hloupé děcko, ta zeď byla tím, co mě drželo uvnitř tvé mysli. Drolí se. Severus to zpackal. Nebo spíš jsi to podělal ty. Komplot na to, abyste mě odstranili, selhal.“
Byl tohle účel toho bílého lektvaru? Proč to Snape prostě neřekl? Nevaroval ho Harry, že tajnosti je dva uvrhávají jen do většího nebezpečí? Harry naštvaně prohlásil: „Na tom nesejde. Nikdy jsem ti nevěřil a nikdy neustanu, dokud ty budeš naživu.“
Tom se přitiskl k Harrymu, přidržel mu bradu na místě tak, aby ho mladík nemohl kousnout. „Dokázal jsi už, že jsi schopný se zamilovat do svých věznitelů. Zajímalo by mě, jestli znásilnění způsobí, že se do mě zamiluješ stejně, jako to bylo se Severusem?“
„Běž. Do. Prdele.“
Tom se usmál. „Jsi tak zábavná hračka. Možná ti nakonec dám vlastní tělo, ale prozatím si myslím, že tě nechám zamčeného zde.“ Pustil Harryho bradu, mávnul rukou a Harry se začal potápět do podlahy.
Ne!
Tohle byla jeho mysl. Tom neměl žádné právo brát mu kontrolu! Vší silou se soustředil na své nohy a namáhal se, dokud se mu nepodařilo vytáhnout jednu nohu z toho svinstva.
„Ne, to neuděláš!“ řekl Tom a vystavěl kolem Harryho zdi.
Harry trhnutím osvobodil i druhou nohu, proboural zdi a s použitím myšlenek vybudoval kolem Toma železné mříže. Směrem na Harryho letěly nože a on stál, přeměnil je na neškodné a odklonil je stranou.
„Můžu pomoct nám oběma!“ řval Tom a rozkýval podlahu.
Harry vylétl do vzduchu a změnil zem na hroty. „Přestaň lhát!“
Znenadání jejich bitevní pole vyplnilo zelené světlo.
„NE!“ vykřikl Tom. „To by neudělal!“
Ale Voldemort to udělal.
Harry rozhodil paže a přivítal smrtící kletbu.
~
Vzbudil se na oltáři, když se mu ke krku tiskla studená ruka. V dálce byl vzduch plný explozí a výkřiků a kolem něj houstl kouřem a kouzly. Tupá bolest v jeho jizvě byla pryč a Harry nějak věděl, že jej Tom opustil navždy.
„Je mrtvý,“ oznámila Narcisa, její ledové prsty se tiskly k Harryho tepajícímu pulzu.
„Vezmi ho vystavit na Ministerstvo,“ nařídil Voldemort velice sebevědomým hlasem. „Všichni ostatní pojďte za mnou. Je čas jednou provždy ukončit tuto směšnou rebelii.“
Narcisiny prsty se mu odtáhly od hrdla a Smrtijedi odkráčeli, mířili směrem k Bradavicím a ke zvukům bitvy.
„Levicorpus!“ Cítil, jak se mu zvedlo tělo. Narcisa ho nechala plout vzduchem, vzdalovala jej od hradu. Po době, která byla nejspíš jen minutou, ale zdála se jako celé věky, ho položila na zem a pak mu něco tenkého, dlouhého a lehkého upustila na hruď.
„Chtěl by, abys měl tohle,“ řekla šeptem. „Jestliže najdeš mého syna, zachraň ho.“
Harry pomalu otevřel oči. Narcisa klečela nad ním. Byla bledší než kdy předtím a pod očima měla obrovské, tmavé kruhy. Podívala se mu do očí prosebným pohledem. „Pán zla ho zabije, jestli ho najde,“ řekla a hlas se jí zlomil.
Harry se posadil a ten předmět mu spadl z prsou. Shlédl a objevil hůlku. Snapeovu hůlku. Zvedl ji a vyskočil na nohy. „Snape?“ zeptal se. Nechtěl slyšet odpověď.
Rty stiskla pevně k sobě a zavrtěla hlavou. „Vzal si hůlku osudu,“ odvětila, jak se postavila. „To proto je Draco v nebezpečí. Musíš ho zachránit.“ Hodila si kapuci od pláště přes své stříbřité vlasy a odspěchala, zmizela v černotě lesa.
Ne.
Tak to nemohlo být.
Ale Snape by se nikdy nevzdal své hůlky.
Pokud by neměl po celou dobu v plánu dát svoji hůlku Harrymu.
Harry se zoufalou nadějí sevřel hůlku a rozběhl se k boji. Byl skoro za mýtinkou, když si všiml Nagini stočené na zemi. Pozvedl Snapeovu hůlku, ale jak se přiblížil, uvědomil si, proč ji tu nechali.
Tlamu měla doširoka otevřenou a jazyk a oči jí pokrývala černá pěna. Byla mrtvá.
Harry se zazubil. Všechny horcruxy byly pryč! Zbýval jen Voldemort.
Jak se Harry přibližoval ke vchodu do Bradavic, chaos a zvuky bitvy se zvyšovaly. Lidé řvali jeho jméno a kolem něj létala kouzla, ale on si ničeho nevšímal, ani nevysílal vlastní kletby, jen soustředil všechnu svoji sílu a energii na nalezení Voldemorta.
Členové Řádu nebyli jedinými bojujícími. Všude kolem se proháněli domácí skřítci, vysílali kouzla na obrovské pavouky (s největší pravděpodobností Aragogovy potomky); kentauři vedení Banem, Ronanem a Magorianem stříleli šípy; obři se potýkali s testrály a z nebe se snášeli hipogryfové, drápli a znovu vystoupali do vzduchu.
Harry se prohnal skrz to, co zbylo ze dveří vedoucích do Velké síně, a zařval: „Voldemorte!“
Padlo tajemné ticho, jak každý – jak přátelé, tak nepřátelé – k němu stočili upřené pohledy.
„Nemožné!“ ozval se jeden hlas.
„Harry Potter,“ vyplivl Voldemort, který se k němu otočil od souboje s McGonagallovou, Kingsleym a Křiklanem, a pozvedl hůlku. „Měl jsem to vědět. Na tom nesejde. Zabiju tě stejně, jako jsem zabil Severuse Snapea.“
„Ne,“ odvětil Harry, nebyl ochotný uvěřit, že byl Snape mrtvý. Bitva se kolem něj opět probudila k životu, Voldemort lenivými švihy hůlky odkláněl kouzla namířená k němu, Harry se těm, co směřovaly na jeho osobu, vyhýbal. „Je naživu. Věděl, že máš v plánu ho zabít. Připravil se na to. Jsme spojenci.“
Voldemort se rozesmál. Za ním se Belatrix bila s Ginny, Hermionou a Lunou, ale Harry to odtlačil z mysli. Musel se soustředit. Musel sejmout Voldemorta.
„To chtěl, aby sis myslel,“ odvětil Voldemort. „Byl mi věrný až do konce. Škoda, že jsem ho musel zabít, abych získal tohle.“ Zvedl svoji hůlku a Harry i se svým špatným zrakem věděl, že to je hůlka osudu.
Vzedmulo se v něm uvědomění jako přívalová vlna. „Nebyl tvým už celé roky, Tome.“
„Jak se opovažuješ - “ zasyčel Voldemort.
„Och ano,“ pronesl Harry. „Vím víc, než si myslíš. Mluvil jsem s tvým druhým já a to mi řeklo, jak tě zničit.“
Červené oči se nepatrně rozšířily, než se opět zúžily a Harry věděl, že ho dostal. Voldemort se bál svého druhého já – natolik, že se nejspíš ze všech sil snažil před Harrym pravdu ukrýt. Možná i tak moc, že se pokoušel mladíka zabít v naději, že zničí i své druhé já, i přes vědomí, že jej to zase o krok přiblíží ke smrti.
Ze způsobu, jakým na něj Voldemort nyní nahlížel, si Harry domyslel, že se snaží odhadnout, zda byl horcrux zničený nebo žil stejně, jako přežil Harry.
Harry neměl v úmyslu nechat ho to zjistit. „Jen do toho,“ vyzýval jej. „Zkus mě porazit. Ta hůlka je v tvých rukách bezcenná, protože nejsi jejím skutečným pánem.“
Voldemortovy červené oči se zaleskly. „Což brzy napravím, jen co najdu toho Malfoyovic kluka.“
„Nepochopil jsi to, Tome. Snape se nenabídl, že bude učit Draca soubojům, aby si nechal moc hůlky pro sebe, on cvičil Draca v soubojích proto, aby předal nadvládu nad hůlkou mně. Já jsem skutečným pánem hůlky osudu. To proto mi Cruciatus, který jsi na mě dneska použil, vůbec neublížil, jen Tomovi.“
Přes Voldemortovu tvář překmitlo překvapení, ale pak jej nahradila sebedůvěra a on trhnul hůlkou smrti.
Harry byl připravený na útok, tak zvolal: „Accio hůlka osudu!“ dřív, než Voldemort vykřikl: „Avada Kedavra!“
Hůlka se vznesla z Voldemortovy ruky, kouzlo vysláno nebylo. Harry ji s dovednostmi chytače, ostrými jako vždy, zachytil a tím samým dechem zařval: „Avada Kedavra!“
Zelené světlo mu vyrazilo z hůlky smrti a Voldemort padl, tvář ztuhlou ve smrti. S těžkým zaduněním udeřil do podlahy, oči měl prázdně černé namísto rudé.
Vzduch zaplnilo ječení radosti a děsu a tucty kouzel spěchaly k Harrymu. Mladík se vyhýbal rychleji než kdy v životě, sám kletby oplácel Smrtijedům, kteří se snažili dosáhnout toho, čeho se jejich pánovi nepodařilo.
Projevily se ty měsíce tréninků, Harry se okamžitě začal proplétat skrze zmatek v hale a mezi házením kleteb po Smrtijedech chránil své spojence vyčarovanými štíty. Jelikož neměl brýle a všude byl chaos a kouř mu zastíral zrak, neodvažoval se používat smrtící kletby, ale ze všech sil se snažil vystopovat ta smrtelná kouzla, která přilétala směrem k němu, zpět k jejich zdrojům. Navzdory skutečnosti, že strávil většinu svého uvěznění vyhýbáním, a ne vrháním kouzel, každé z nich neomylně zasáhlo cíl. Bylo to lepší než jakýkoliv trénink se Snapem jednoduše proto, že nemířil na anonymní fleky nabarvených balónků, ale na lidi, kteří jeho a jeho přátele protáhli peklem.
Macnair vyslal kletbu na Hagrida a Harry mávnutím hůlky poslal popravčího letem ke zdi, za ním ostré střepy skla. George a Lee Jordan se dostali do křížku s Yaxleym a Harry shodil Smrtijeda na zem sectumseprou mířenou na jeho hrudník. Smrtijed, jehož Harry neznal, se pokusil proklít Nevilla a Harrymu se podařilo dostat mezi ně štít, než se k Nevillovi přidal Ron a společně Smrtijeda sejmuli.
Paní Weasleyová s divokými vlasy a v roztrhaném oblečení pokrytém krví vůbec nepoužívala levou ruku, jak zuřivě kouzlila, když bránila Ginny před starším Mulciberem.
Ačkoliv Harry věděl, že by neměl, použil na svoji levou paži řezací kouzlo a natáhl se pro léčivý lektvar; po celou dobu se vyhýbal. Otevřel si trochu lektvarů, co zůstávaly stále v jeho těle, a přispěchal k paní Weasleyové. „Vezměte si to!“ Trošku ovál pootevřel a vrazil jí ho do ruky. „Je to léčivý lektvar!“
Vyčerpaně, s tváří bledou bolestí a krevní ztrátou mu poděkovala a hodila si ho do úst. Objevili se Tonksová s Aberforthem a Tonksová kouzlem Mulcibera srazila. V koutku oka uviděl Harry výbuch zeleného světla, ale bylo příliš pozdě něco udělat a jen bezmocně sledoval, jak Tonksová padá, zabita Dolohovem.
Ginny, paní Weasleyová, Aberforth a Harry se otočili na onoho Smrtijeda a ten utekl. Harry, kterému bylo jedno, že léčivé lektvary ještě nedokončily cestu jeho krevním systémem, se jal jej pronásledovat, srdeční tep mu tloukl v uších. Dolohov při běhu vysílal na Harryho přes rameno kletbu za kletbou. Mladík si přál, aby měl brýle, protože takhle se musel snažit dostat co nejblíže, aby mohl přesně zamířit, ale bez bot, které by mu chránily nohy, mu trosky na podlaze propichovaly pokožku a značně ho zpomalovaly. Dolohov ho vedl klikatou cestou skrz hrad, stále dál a dál od hlavní bitvy, ale Harrymu to bylo jedno. Dorazí zbytek Smrtijedů později. Dolohov musel zemřít za to, co udělal. Okamžitě.
Zničehonic svět vybuchnul. Veliká rána Harrymu vzala sluch a prach a padající kamení mu naplnily oči, dokud nezůstal jen on a temnota.
Na chvíli nic kolem něj nebylo a on si myslel, že na něj jistě muselo být použito to kouzlo na odebrání smyslů, ale bolest se mu roztančila po těle a bušila mu v hlavě. Harry s mrkáním otevřel oči a vata plnící mu hlavu se jaksi pročistila. Zrakem se setkal s kamenem, a když se rozhlédl ze strany na stranu, viděl akorát další balvany. Vypadalo to, že zůstal uvězněný v malém tunelu, jenž byl jen nepatrně větší než jeho tělo. Kašlal a snažil se sklepat tu zastřenost, která jej stále sužovala. Otočil hlavou, dokud škvírou, jež zbyla mezi kameny, nezahlédl nalevo malý kousek světla.
„Potter byl tady,“ řekl drsný hlas, stále trochu zamžený díky pískání v Harryho uších. „Pomoz mi ho najít.“
„Neobtěžuj se,“ odpověděl mu další a Harry si dovedl představit ten úšklebek na rtech. „Jen tohle nalij kolem a celé to tu podpálíme. Až – nebo jestli – vyjde ven, dostaneme ho.“
Harry protočil nohama, aby si je uvolnil, a udeřil jimi do kamene, stejně jako hlavou, což mu vyslalo záblesk bolesti za oči. Pravá ruka se mu odmítala pohnout a poprvé si Harry uvědomil proč. Byla uvězněná v malé prasklině v kamenech. Celé jeho předloktí bylo akorát bolestí a on nemohl pohnout prsty. Neměl tušení, jestli drží hůlku nebo ne.
„Accio hůlka!“ Udeřila mu do prstů, ale nemohl jimi pohnout tak, aby ji uchopil, tak spadla, klapla o kámen.
Pach kouře podnítil oheň v jeho podbřišku a strach mu sevřel vnitřnosti, i když si připomínal, že na tohle se Snapem trénoval. Položil levou ruku naplocho na kámen, jenž mu drtil předloktí, zašeptal nadnášející kouzlo a pokusil se kámen zvednout.
Nepohnul se.
Musel by je očarovat všechny, ale nemohl použít kouzlo na ty, které neviděl, na ty důležité, jež ležely úplně nahoře na hromadě trosek.
Vzduch plnil žár a prasklinami prosvítaly červené a zlaté záblesky. Kouř zhoustl, znemožňoval rozeznávání, kde jeden kámen končí a kde další začíná, ale dělal, co mohl, dotýkal se každého kamene, na který dosáhl, a všechny je očarovával. Bylo to zbytečné, ale musel se o to pokusit, musel bojovat, dokud nepřijde někdo, kdo mu pomůže, nebo nenajde cestu ven.
Kouř zaháněl vzduch a plnil mu plíce, do očí mu vháněl slzy a nutil ho ke kašli. Byl připraven zemřít, ale ne takhle! Jakkoliv, ale ne takhle!
„Snape,“ vykašlal, když se mu plameny přikrádaly k nohám, ožehávaly mu chodidla. Potřeboval Snapea, tohle nemohl zvládnout sám.
Ne, to nebyla pravda. Snape ho připravoval na situace podobné této. Teď potřeboval přemýšlet jako Snape: rychle, chytře a metodicky. Jak by se Snape z tohohle dostal? Zůstal by klidný a myslel by. Harry si levou rukou chytil pravou, použil na sebe Brachium emendo a silně se soustředil na ten výsledek, který oním kouzlem docílil Lockhart. Část bolesti v jeho končetině polevila a on mohl obezřetně vytáhnout z kamenů svoji rozmačkanou, kostí zbavenou poraněnou končetinu a prostrčit si ji tunikou. Pomocí lepícího kouzla si ji přilepil k boku, aby nepoletovala kolem, když bude bojovat.
Do levé ruky si přivolal hůlku a použil na svoji hlavu bublinové kouzlo. Dalším kouzlem zamezil plamenům přístup k jeho nohám. Přetočil se na břicho, levačkou sevřel hůlku a balvany odstřelil kouzlem, které se neodvažoval použít bezhůlkově: „Ruptum Petras!“ Hned poté vyčaroval štít a napjal se, připraven odkulit se od jakékoliv smrtící kletby, ale Dolohov a jeho smrtijedský společník se drželi zpátky, neboť se jejich kletby odrážely od jeho štítu. Snížil jej na dostatečně dlouho, aby použil sectumsempra a sledoval je oba padat, než na ně navršil další zeď.
Harry vrhl Aguamenti v marném pokusu uhasit oheň a prodrápával se ven z trosek tunelu, jak to jen šlo za použití levé ruky. Co nejrychleji mohl, proběhl hromadou kamení zpět do Velké síně, směrem do bitvy, která tam stále zuřila.
Lucius Malfoy.
Ten Smrtijed byl jen pár stop od něj, bojoval s Remusem a Kratiknotem. Ačkoliv mu oba kouzelníci zručně vzdorovali, Malfoyova hůlka už vrhala Avadu Kedavru. Slova z jeho rtů se sypala jako jed, když se kouzlo řítilo přímo na Harryho.
„NE!“
Než měl Harry šanci zareagovat, rozmazaná skvrna hnědé vletěla mezi něj a smrtící kletbu.
Remus!
Malfoy zapomenut, Harry se vrhl k Remusovi. Příliš pozdě. Remusovy oči ztratily svůj lesk; jejich laskavost, vřelost byla nahrazena kalným, tmavým potahem. Na Harryho padla chladná nehybnost. Tohle se nemělo stát! On je měl zachránit!
Malfoy se rozesmál a Harry vzhlédl, jen aby viděl silný paprsek zeleného světla bořit se Luciusovi do hrudi. Ledově modré oči se uvědoměním rozšířily, než se muž skácel na podlahu.
K Harrymu uhánělo další kouzlo, a tak vyskočil na nohy, neochotně opustil Remuse, když se otočil tváří v tvář novému útočníkovi.
Bitva zuřila dál a dál, pár Smrtijedů se vzdalo a vydalo se zákonu, ale většina z nich bojovala ze všech sil nebo utekla ze Síně na hradní pozemky.
Harry dál vrhal kouzla a vyhýbal se jim, celou dobu přeskakoval přes mrtvá těla jak svých přátel, tak nepřátel. Výkřiky a řev se slily do kosti otřásajícího praskavého šumu. Čas se vlekl a Harry nedovedl říct, jestli od doby, co zabil Toma, uběhlo pět minut nebo pět hodin.
Až poté, co zahnali obry a zbytek mozkomorů, přestal Harry honit Smrtijedy a začal hledat Snapea. Ač byl vyčerpaný, nehodlal se vzdát naděje, že muže najde živého. Křížem krážem procházel hradní pozemky, dokonce i část Zapovězeného lesa a rozhlížel se po jakékoliv postavě, která by mohla připomínat Snapea. Jak ubývalo světla a docházela mu místa, kde by mohl hledat, zamířil zpět do budovy. Probíhal Bradavicemi, řval Snapeovo jméno a setřásával všechny ruce, které se ho pokusily zastavit při jeho hledání. Ani domácí skřítci nevěděli, kde se Snape nachází. Když se rozhlížel po prázdné lektvarové učebně, došlo mu, že Snapea nebude moci najít bez značné pomoci. U vchodu do Velké síně se Harry setkal s Ronem a Hermionou a poprosil je: „Pomozte mi najít Snapea. Nebo Narcisu nebo Draca.“ Ti by věděli, kde se Voldemort pokoušel Snapea zabít.
„Našli ho,“ oznámila mu Hermiona, jejíž tváře se mokře leskly slzami.
„Kde?“ zeptal se Harry a rozhlédl se po místnosti. Proč za ním Snape nepřišel?
S unavenýma očima odpověděl Ron: „Jeho tělo leží společně s ostatními ve Velké síni.“
NE!
Harry se rozeběhl.
„Harry!“ volala za ním Hermiona.
Harry ji ignoroval, uháněl do Síně a probíhal mezi řadami stolů vyrovnaných podél zdí, kam položili mrtvé. Tonksová. Remus. Fred. Colin Creevey. Ne.
Nedokázal to snést. Ne.
Prořítil se kolem stolů, kolem všech, kteří mu přišli na pomoc. Snapea nikde neviděl. Harryho chvilkové nadšení bylo rychle rozdrcené, když si uvědomil, že ještě nezkontroloval smrtijedskou stranu místnosti.
Se srdcem bušícím v uších, s pocitem, že to jeho nohy každou vteřinou vzdají, doklopýtal Harry ke Snapeově boku, žaludek měl stažený do uzlu.
Zplihlé mastné vlasy ochable visely kolem nažloutlé tváře. Černé oči měl muž zavřené a tvář podivně uvolněnou, uvolněnější než jak ji Harry kdy viděl. Krk měl rozervaný a černá krev se srazila na okrajích rány.
„Potřebuji léčitele!“ zařval Harry, zatímco si hůlkou odtrhl spodní kus tuniky a zoufale si přál, aby znal víc léčivých kouzel a aby měl obě ruce funkční. Obrátil svoji pozornost zpět ke Snapeovi a řekl mu: „Nemůžete zemřít kvůli mně!“
Obtočil Snapeův krk v látce a pak znovu zařval do haly: „POTŘEBUJU LÉČITELE! KDE KURVA TEN LÉČITEL JE?!“
Kdyby jen věděl, jaká z boulí ve Snapeově paži je léčivý lektvar!
Přispěchal k němu léčitel. „Co se děje?“ zeptal se s hůlkou vytasenou a připravenou.
„Musíte mu pomoct!“ Harry jemně odtáhl svůj provizorní obvaz a odhalil ránu na Snapeově krku. „Potřebuje léčivý a krev doplňující lektvar.“
Hermiona s Ronem k němu přispěchali, oba lapali po dechu, zatímco léčitel mával hůlkou nad Snapeovým krkem a tvář mu každou chvíli vážněla.
„Je mrtvý,“ oznámil a hůlku sklonil.
„Ne,“ hádal se Harry. „Měl ten lektvar – Musíte mu pomoct!“
Hermiona mu položila ruku na paži. „Pojď, Harry,“ řekla, jako kdyby byl dítětem se záchvatem vzteku. „Nemůžeš udělat nic víc.“
„Není mrtvý!“ zařval Harry a vytrhl ruku z Hermionina sevření. Proč ho nikdo neposlouchal? „Musíte mu pomoct! Potřebuje vyléčit!“
Léčitel zavrtěl hlavou a odvrátil se.
Harry vyskočil, vyřítil se kupředu, popadl léčitelovu tašku a vyklopil obsah na podlahu. Padl na kolena, prohraboval se tím zmatkem ve snaze najít léčivé a krev doplňující lektvary.
Nezvládal je najít dostatečně rychle a Snape umíral.
Harry nemohl udělat nic jiného, namířil si hůlkou na tepnu v pravé ruce a použil řezací kouzlo. Nevšímal si bolesti, zabořil prsty do masa a snažil se najít ovál s léčivým lektvarem, který tam měl schovaný.
Ron řval jeho jméno a Hermiona ječela, bolest v paži byla oslepující, ale jemu to bylo jedno. Vytrhl oválnou nádobku, pusou ji otevřel a vrazil ji Snapeovi do rány.
Zrovna použil řezací kouzlo na své pravé stehno, když ho popadly silné ruce a stáhly ho na zem. Ze všech sil s nimi bojoval, řval, aby Snapea uzdravili, ale bylo jich tolik a krevní ztráta mu způsobovala závrať.
Nalili mu do ran nějaký lektvar, ale spíš než léčivý, to byla sedativa. Bojoval s nimi, co nejlépe mohl, ale rychle ho zbavovaly vědomí. Popadl Hermionu za ruku a vydechl: „Pomož mu. Pomož mu,“ když se vytrácel do tmy.
~
Harry se vzbudil k jasným světlům u Munga a k Ginny, která ho držela za normálně vypadající pravou ruku.
„Ahoj,“ pozdravila a jemně se usmála, oči měla rudě lemované od pláče. „Cítíš se lépe?“
Jak to, že mu paži spravili tak rychle? Ginny si očividně všimla, kam se soustředil jeho pohled, neboť řekla: „Byl jsi v bezvědomí skoro čtrnáct hodin.“
Všechno ho bolelo a jazyk měl jako šmirgl papír, ale zvládl zachraptět: „Snape.“
Koutky Ginnyiných úst se zvedly ve smutném úsměvu. „Pohřeb má dneska,“ oznámila tiše.
„Není mrtvý.“
Ginny se zvedla ze židle a lehla si vedle Harryho. „Harry, prosím. Potřebuju, abys ke mně byl úplně upřímný. Nezáleží na tom, co mi řekneš, stále tě budu milovat. Stále budu chtít být s tebou. Můžeš ke mně být upřímný? Úplně upřímný, když se tě na něco zeptám?“
Srdce se mu naplnilo ledem, když se otázal: „Na co?“
Zhluboka se nadechla, hnědé oči nespustila z jeho a pronesla: „Vím, že jsi říkal, že jsi v tom vězení byl měsíce a já o tom nepochybuju. Noviny to sice tvrdily, ale také tvrdily spoustu věcí, o kterých jsme si nebyli jistí, že jim můžeme věřit. Och, Harry!“ Sevřela mu ruku. „Znásilnil tě Snape? Prosím.“ Zmáčkla mu ji. „Nebudu na tebe nahlížet jinak, jestliže to udělal.“
Věděla to. Ona to věděla. Jak se to dozvěděla? Co psali v novinách? Neměli fotky, že ne? Žaludek se mu vzbouřil a on si myslel, že bude zvracet. Nikdy jí nemohl říct pravdu. Navzdory tomu, co řekla, on věděl, že na něj bude nahlížet jinak. Kdo by si vážil muže, kterého znásilnili? Se suchem v krku Harry odpověděl: „Ne.“
Ginny si skousla ret a rysy se jí zkroutily. Nevěřila mu. Věděla, že lže. Do háje! Co by mohl říct, aby ji přesvědčil?
Promluvila dřív než on. „Je to jen - “ řekla a očima zalétla k jeho tváři. „V novinách se psalo, že z tebe udělali sexuálního otroka. Nevěřila jsem tomu. Ale… když jsme spolu spali… A léčitel říkal, že tu jsou - “ Obličej se jí ostře zkřivil a ona ta slova musela vyhrknout. „Že tu jsou známky anální penetrace!“
Tolik ty věci podělal. Byl při sexu tak strašný, že to poznala. Chtěl zalézt pod peřinu a nikdy se nevynořit. Neměl ani obranu, ani únikovou cestu, musel přiznat: „Spali jsme spolu.“
Obočí měla stále pevně stažená, ale přikývla.
Musel něco z toho přiznat, ale nemohl jí říct všechno. Díval se spíš na Ginnyinu sukni, než na ni. „Ale nebylo to znásilnění. Byl tu ten Smrtijed – Avery – který mě chtěl znásilnit a já – já jsem ho zmlátil na kaši. Nenáviděl mě. Nenáviděl Snapea. Snape se bál o to, co se pokusí udělat, zvlášť když se začal dožadovat práva být mým strážcem. Snape se rozhodl, že mě prohlásí za ‚svého‘. Souhlasil jsem s tím, protože tak jsem se nemusel bát sexuálního obtěžování. Ale – svolil jsem k tomu! Snape byl opatrný, aby mi neublížil. Nechtěl to. Nenáviděl sex se mnou. Udělal to jen proto, že to byl jediný způsob, jak udržet ty bastardy dál. Zmlátil bych každého, kdo by se pokoušel se mnou cokoliv udělat – stejně jako jsem to udělal s Averym. Snape si nemohl dovolit na ně na všechny použít paměťové kouzlo a nechtěl vidět, jak mě mučí, protože jsem zbil Smrtijeda. Naše krytí by vyletělo do vzduchu. Oba jsme to nenáviděli. Bylo to hrozné. Ale neměli jsme na výběr.“ Harry zatahal za prostěradlo a dodal: „Snape později Averyho zabil, když Avery vytušil, že se Snapem plánujeme porážku Voldemorta.“
Harry se konečně střetl s jejíma očima. „Je mi to tak líto, Ginny. Chtěl jsem počkat až na tebe. Neudělal bych to, kdyby - “
„To je v pořádku,“ přerušila jej. „Rozumím. Hlavně že tě k tomu nedonutil násilím, to bych mu nikdy neodpustila.“
„Ne, nikdy.“ Kdyby jen dokázal vystát, aby se dozvěděla pravdu, ale jak to mohl vysvětlit, aniž by vypadal psychicky narušený? Zamiloval se do chlapa, který ho znásilnil. Tom měl pravdu, byl v háji. Zavřeli by ho ke Svatému Mungovi, kdyby znali skutečnost.
„Už je po všem,“ řekla mu konejšivě. „Většina Smrtijedů byla zabita v bitvě. Zbylé teď vyslýchají.“ Ginny se posadila. „Jdu se podívat, jestli už můžeš odejít. Myslím, že by bylo dobré, abys šel Snapeovi na pohřeb. Vím, vím, že si nemyslíš, že je mrtvý. Provedli jsme na něm všechna diagnostická kouzla, Harry. Nepoužívá lektvar. Obávám se, že zemřel.“
Snape nebyl mrtvý. Samozřejmě, že by nenašli lektvar – tento mistr lektvarů byl na ně až příliš dobrý, než aby jim zanechal stopy. Jak znal Snapea, nejspíš použil něco lepšího než Doušek živé smrti. Nicméně kdyby se o tom Harry hádal, zavřeli by jej. Navíc Snape potřeboval svoji hůlku. Harry nechal Ginny přivolat lékouzelníka a podepsal nezbytné papíry.
V Doupěti našla pro Harryho paní Weasleyová nějaký černý hábit. Nedokázal se na ni dívat, ne když nosila kapesník a neustále si jím utírala oči. Z vlastní zkušenosti věděl, že nejhorší část na smrti nebyl okamžik umření. Obvykle přicházela později, proplížila se k vám, když jste ji očekávali nejméně. Harry byl o svých narozeninách po Siriusově smrti celý den podrážděný a nedokázal si vysvětlit proč. Až později, když ležel v posteli a pokoušel se usnout, si uvědomil důvod. Čekal na dopis od Siriuse. Na narozeninové přání, které nepřišlo. Ne ten rok a ani žádný další.
Doupě už teď bylo ponurým místem, ale o Vánocích to bude ještě horší, až zde bude o jednu hromádku dárků méně, až zůstane jedna neobsazená židle u stolu a vzpomínky na Freda budou všude, budou prostupovat to, co kdysi bývalo šťastnými svátky, nepřekonatelným zármutkem. Harry se už teď nedokázal podívat na George, aniž by měl pocit, že byl rozštípnutý ve dví.
Prostě se chtěl dostat pryč odsud. Zanechat daleko za sebou vážnost bolesti srdce. Trvalo jim to až příliš dlouho odejít a dorazit na hřbitov.
Snapeův pohřeb nebyl tím jediným, který se ten den odehrával. Jeho byl malou, bezútěšnou událostí navštívenou pouze Harrym, Ginny, Ronem, Hermionou a pár bystrozory, kteří zde byli jako stráž. Co hlídali, to Harry nevěděl.
Řeči se zdály zbytečné, tak Harry jen popošel kupředu, otevřel víko rakve a umístil Snapeovi do ruky jeho hůlku. Jelikož jej sledovali lidé, jen přidržel ve své dlani tu Snapeovu vhodnou dobu a spícímu tělu řekl: „Ještě jsme neskončili. Uvidíme se později.“
Pohřbili jej do jednoduchého hrobu. Kdyby Harry věřil, že tam Snape zůstane napořád, dožadoval by se něčeho lepšího – něčeho hodného hrdiny.
Hermiona ho objala a nabídla mu slova útěchy. Ron jen zasmušile stál a hleděl na hrob. Jaksi se mu to celé zdálo surreální. Nevyhráli snad? Nebyli vítězi? Měli by oslavovat – neměli by navštěvovat pohřeb za pohřbem.
Pár dalších dní uběhlo jako v mlze. Až po čtyřech dnech, když se Harry konečně vrátil na Grimmauldovo náměstí a našel Kráturu, se věci změnily.