Noci v zahradě Getsemanské - Kapitola 65

21.01.2014 20:06

Povídka se pomalu (hodně) celá znovu opravuje, opravené kapitoly sem postupně budu vkládat...

Díky moc za přízeň:)

@@@

Kapitola 65

Hned co Harry prošel vstupními dveřmi čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí, objevil se Krátura.

„Pane Harry!“ řekl s hlubokou úklonou. „Je skvělé mít vás zpátky!“

„Kráturo!“ Harry nemohl odolat; klesl na kolena a přitáhl si Kráturu do pevného objetí. „Kde jsi byl?“

Krátura se okamžitě přemístil na druhou stranu místnosti a Harryho probodl pohledem. Oklepával si svoji halenku, jako kdyby mu ji Harry nějak ušpinil, a řekl: „Čekal jsem, přesně jak pan Harry přikázal.“

Nakázal Kráturovi udělat tohle? „Proč jsi nepřišel, když jsem tě zavolal?“

Krátura se na něj díval, jako kdyby si svlékl oblečení a dělal hvězdy po chodbě. „Pan Harry Kráturovi říkal, aby přicházel, jen když bude mít povolení.“

Harry se poškrábal vzadu na krku. Mít povolení? To vůbec nedávalo smysl. „Vzali mi nějaké vzpomínky. Můžeš mi vysvětlit, co se stalo od doby, kdy jsem tě naposledy viděl tady v tom domě?“

Krátura přikývl. „Když pan Harry odešel, Krátura tu zůstával, dokud ho nezavolal. Pan Harry Kráturovi řekl, že jste v bezpečí a pak měl Krátura říct Grangerové a Weasleymu to samé. Do budoucna si to měl Krátura zkontrolovat před každým předvoláním u ředitele Phinease. Když ředitel Phineas souhlasil, že to pan Harry zavolal Kráturu, šel za vámi, jinak zůstával v Bradavicích – dohlížel a chránil studenty, přesně jak pán řekl. Pan Harry si přivolával Kráturu kvůli rozličným úkonům, takovým, jaké měl rozkázáno před nikým neopakovat, dokonce ani před vámi ne. Před týdnem pan Harry Kráturu zavolal a řekl mu, aby tady zůstával dva týdny, pokud se ovšem nevrátíte během této doby. Jestliže se pan Harry neměl do konce těchto dvou týdnů vrátit, měl se Krátura pokusit vás najít. Kdybyste nebyl naživu, měl pokračovat za vás ve vašem poslání.“

Snape. Musel to být Snape. Nebylo možné, aby tohle celé zařídil sám. Před týdnem byl ve vězení. „Jsi si jistý, že jsem to byl já?“ zeptal se.

Krátura ho obdařil zdrcujícím pohledem. „Poznám svého pána.“

„Byl Snape někde kolem?“

„Ředitel Snape nebyl v tom pokoji, do kterého mě pan Harry přivolal, ale je možné, že byl někde poblíž.“

Harry se vzrušeně zeptal: „Můžeš mě vzít na místo, kde jsi mě viděl naposledy?“

„Ano.“ Krátura natáhl ruku. Harry se jí chytil a zjistil, že se přemístili do temnoty. Vytáhl svoji hůlku a vykouzlil Lumos. Světlo vytrysklo z konce jeho hůlky a osvětlilo malou, krabicemi přeplněnou místnost. Dveře v jedné ze zdí byly jediným východem.

S bušícím srdcem je Harry otevřel a vstoupil do přístěnku s dalšími dveřmi před sebou. Věděl, co leží za těmi dveřmi dokonce i při světle z hůlky. Se suchem v ústech přikázal: „Běž domů, Kráturo. Přijdu zakrátko.“

Když uslyšel ránu od přemístění domácího skřítka, položil ruku na kliku. Srdce cítil až v uších a proběhlo jím rozechvění. Na chvíli ho napadlo, že možná by některé dveře neměly být otevřené. Ta myšlenka trvala jen sekundu; pak dychtivě dveře otevřel a vešel do pokoje, který by poznal kdekoliv.

Snapeova ložnice.

Byl zpátky ve vězení.

Harry běžel do lektvarové laboratoře, kouzlem rozrazil dveře tak, aby neztratil ani jedinou vteřinu. Seběhl po schodech, z pár posledních seskočil a letmo se rozhlédl po laboratoři, jen aby spatřil prázdnou místnost.

Harry se otočil a běžel zpátky do domu. „SNAPE!“ Doběhl do kuchyně. „SNAPE!“ Tréninkový pokoj. „SNAPE!“ Trůnní sál. „SNAPE!“ Dokonce i do prádelny. „SNAAAAPE!“

Chytil se dveří od prádelny pro oporu a lapal po dechu. Kde mohl Snape být?

Poté, co prohledal každičké místo, se ve své cele zhroutil na postel a myslí prolétával možné scénáře. Co se stalo? Snape věděl, že se ho Voldemort bude pokoušet zabít. Nebyl by tak pošetilý, aby se skutečně nechal zavraždit. Ale proč odešel? Proč se jim vytratil z očí? Bál se, že ho Harry nebude schopen ochránit? Lhal Tom o jeho citech, říkal Harrymu jen to, co chtěl mladík slyšet? Možná ho Snape vůbec nemiloval. Možná to byl jen nějaký trik uzpůsobený k tomu, aby mu Harry zůstal věrný až do konce. Možná Snape byl Tomův po celou dobu.

Harry nevěda, co jiného dělat, sklouzl z postele a nadzvedl matraci, aby našel své knihy. Všechny zmizely a zůstala jen jedna – Frankenstein, s pergamenem zastrčeným pod svrchní obálkou. Vedle knihy leželo fotoalbum jeho rodičů, chybějící půlka Lilyina dopisu Siriusovi, stejně jako její fotka, která byla odtržená z větší, a také Pobertův plánek.

Tak. Bylo to tady. Tohle byl konec.

Snape schraňoval svá tajemství tak pečlivě, že skutečnost, že se jich vzdal, mohla znamenat jen dvě věci, že buď zemřel, nebo nikdy neměl v úmyslu se vrátit.

Snape byl pryč.

Nadobro.

Snape s ním už nikdy nebude mluvit. Už nikdy neuvidí Snapea, jak se pohybuje po kuchyni, jak jeho dlouhé, elegantní prsty kostičkují a připravují suroviny. Nikdy na Harryho nevyklene jedno vznešené obočí a zase jednou ho nenazve ‚hlupákem‘, když řekne nebo udělá něco pitomého. Snape si ho už nikdy nebude dobírat, nikdy mu znovu nebude číst, nikdy na něj nevyštěkne, ať se hýbe rychleji nebo ať myslí. Nebude tu další trénink a nehledě na to, co se stane, Snape tu nikdy nebude se svými lektvary a slovy, aby napravil poškození a dal Harryho do latě.

Ten zasranej parchant!

Jak mohl odejít? Proč odešel? Měl si Harry vzít ten lektvar? Proč před ním Snape schraňoval všechna ta tajemství? Bál se, že ho vsadí do Azkabanu? Jen si s Harryho city pohrával? Ten sobecký, zbabělý pitomec. Nenáviděl Snapea. Zasloužil si zemřít za to, co mu udělal. Kdyby Snape chtěl, aby věci skončily jinak, byl by k němu otevřený a upřímný už od začátku. Jestliže byl mrtvý, byla to jen a jen jeho zatracená chyba. Stupidní kretén.

Harry popadl všechny položky až na Frankensteina a strčil si je do hábitu. Nakopl postel, což mu vyneslo akorát zraněný palec. Rozhlédl se po pokoji a viděl pouze Snapea. Snapea, jak sedí na své židli. Snapea, jak stojí před umyvadlem a doplňuje mu toaletní potřeby. Snapea na posteli, jak ho líbá, hladí, objímá -

Harry strčil matraci na podlahu a třesoucí se rukou zvedl Frankensteina. Přitiskl si jej k hrudi a vyšel nahoru, zpět do Snapeovy ložnice. Lehl si na postel, dýchal Snapeovu vůni a otevřel knihu, aby vytáhl dopis. Tam, na té stránce, bylo věnování naškrábané rukopisem, který by Harry poznal kdekoliv díky tomu, jak podobný byl jeho vlastnímu.

Všechno nejlepší k narozeninám, Seve! Buď opatrný, ať neskončíš jako Viktor.

S láskou, Lily

Tom nelhal. Snape ji miloval. Harrymu kleslo srdce do kalhot. Možná Snape vůbec nikdy nemiloval jeho.

Harry sotva dokázal pohnout prsty, ale vzkaz si rozložil.

Harry,

použiji snadná slova, aby i tupohlavec jako ty byl schopný mi porozumět.

Harry si nemohl pomoct a zasmál se. Věřte Snapeovi, že si najde způsob, jak ho urazit i poté, co už bude pryč. V těch slovech nebyl žádný jed, jen podivný typ náklonnosti a ta náklonnost stačila k tomu, aby rozbila zeď z ledu, která se vystavěla Harrymu kolem srdce ve dne bitvy a nechtěla polevit.

Harry opatrně odložil dopis stranou, aby se nenamočil, pak otočil hlavu ke Snapeovu polštáři a rozbrečel se. Plakal pro Snapea, pro to, jak trpěl. Plakal pro Freda, Remuse, Tonksovou a pro všechny ostatní -  pro ty mrtvé a ještě víc pro ty, kteří přežili a pokoušeli se po všech těch událostech slepit zpátky kousky svých životů. A konečně, na úplném konci, brečel pro sebe. Pro ty tři měsíce bolesti, osamělosti a strachu. Pro všechno, co se mu přihodilo, a všechno a všechny, které ztratil.

Po neurčitelné dávce času, když mu slzy vyschly a dutiny a hlava bolely, posadil se a znovu si vzal dopis. Jak ho otevřel, vypadl z něj kousek pergamenu. Na okamžik si ho nevšímal a znovu se začetl do vzkazu:

Nemá cenu hrabat se v minulosti, ale pokud to děláš, věz, že vše, co jsem udělal, jsem udělal z osobních důvodů. Neneseš za nic z toho žádnou odpovědnost, a pokud si i přesto nějakou vezmeš, zasloužíš si každou unci utrpení, které ti to přivodí. Rovněž očekávám, že budeš žít ten život, jaký chceš. Pokud si dovolíš, aby sis sám stál v cestě, jsi každým coulem tím hlupákem, za kterého jsem tě vždy měl.

Znovu dopis složil a zvedl kousek pergamenu, na kterém se pouze dočetl pár receptů, včetně toho na chleba, který spolu vyráběli. Slova byla napsaná Snapeovým povědomým, výrazným rukopisem, ale bylo na nich cosi divného, něco v tom, jak se k sobě na pergamenu nehodila, přestože byl Snape tak pečlivým mužem. Harry se otřel rukou o povrch a řekl: „Odhal svá tajemství,“ když se snažil použít všechna odhalovací kouzla, která znal. Nic se nestalo.

Pak to zkusil znovu: „Severus Snape. Harry Potter. Frankenstein. Billy Budd. Mango.“

Co to mohlo být? Co měli se Snapem společného, co by nikoho nenapadlo pronést v blízkosti pergamenu s recepty? Něco, čemu mohli porozumět jen oni dva?

Pak mu to došlo. Nadechl se a zašeptal: „Lily Evansová.“

Před jeho očima se vír písmen spojoval po okrajích pergamenu, pak se pomalu zformoval do slov, která přepisovala recepty. Harry nemohl věřit tomu, co viděl. Našel seznam vzpomínek na Lily. Ohromeně je prolítnul očima, užaslý nad detailností a délkou sbírky. Vše od toho, jak se Snape s jeho matkou potkal, přes její oblíbená a neoblíbená jídla, až k tomu, jak vařila lektvary. Lily se se Snapem přátelila ještě z doby před Bradavicemi? Jak to, že se to nikdy nedozvěděl? Proč mu Remus nebo Sirius nic neřekli? Proč nic neřekl Snape?

Na konci seznamu byl další vzkaz.

Tvá matka byla stejně neústupná a tvrdohlavá jako ty. Neseš si ve svém životě spoustu viny, ale ani na okamžik neměj pocit viny kvůli její smrti. Zemřela pro tebe, protože tě milovala, a kdyby tě tak moc nemilovala, nebyla by to Lily. Přát si to změnit by znamenalo přát si změnit ji.

„A vy?“ zeptal se Harry pergamenu. Znovu jej vložil do složeného dopisu, zastrčil jej zpět do Frankensteina a opatrně si dal knihu do hábitu. Když Harry naposledy prohledal dům, odešel hlavními dveřmi a vstoupil do jasného slunečního světla.

Tiché zahoukání a nápor peří mu oznámily přítomnost Mefistofela, který se přiletěl posadit Harrymu na rameno.

Harry zvedl ruku a pohladil ta jemná pírka. „Připraven to tu opustit?“ zeptal se sovičky.

Obrovské oči zamrkaly, pak se zavřely.

S jednou rukou držící sovu se Harry přemístil zpátky do Velké Británie a zamířil do Bradavic. Mefistofeles mu dál hřadoval na rameni, když mladík šel vyhledat tu jedinou osobu, která mu mohla poskytnout alespoň nějaké odpovědi, jež potřeboval.

Ačkoliv od bitvy už uběhl nějaký čas, Bradavice se stále nacházely ve stavu zmatku. Nikdo nenamítal proti jeho příchodu, ale na druhou stranu, zdálo se, že v kouzelnickém světě mu zůstávalo zapovězeno jen pár míst. Poté, co si potřásl rukou až s příliš mnoha lidmi, kteří chtěli mluvit se svým hrdinou, vydal se Harry do ředitelovy pracovny.

Zastavil se před chrličem, jenž stál před jediným místem v Bradavicích, které bylo stále dobře hlídáno. Harry jednoduše řekl: „Brumbál!“, protože to byl člověk, kterého chtěl vidět ze všech nejvíc. Překvapivě to zabralo, a když vstoupil do kanceláře, přivítal jej téměř ohlušující, hromový aplaus. Všichni ředitelé stáli ve svých portrétech a tleskali. Pár jich i provolávalo slávu a tančilo, většina vyvolávala své pochvaly.

Ale i když někteří poskakovali na svých křeslech, probíhali ostatními portréty, Harry měl zrak jen pro jednoho muže. Brumbál stál v tom největším obraze přímo za ředitelskou židlí, měl na tváři úsměv a po lících mu kanuly slzy.

Poprvé od bitvy se Harry musel usmát.

Když hluk utichl, Brumbál zvolal: „Gratuluji! Statečný, statečný člověče.“

Harry si pospíšil k portrétu a pověděl: „Potřebuji se vás zeptat na tolik věcí.“ Ačkoliv nikdy předtím jej nenapadlo strážit svůj rozhovor před ostatními portréty, nyní mladík mávl hůlkou a vztyčil kouzlo soukromí. Snape by byl hrdý.

„Ano,“ potvrdil Brumbál vážně, jeho jasně modré oči sledovaly pohyby Harryho hůlky. „Obávám se, že mé plány nebyly tím, v co jsem doufal. Naštěstí Severus posbíral jejich střípky.“

V Harryho hrudi vzplála naděje. „Byl na naší straně po celou dobu?“

Brumbál vyhýbavě pokrčil rameny a odvětil: „Tak, jak jen Severus může být na něčí straně.“

Sesunul se do křesla a přemožený pocitem marnosti si nemohl pomoct a řekl: „Je pryč! Je pryč a já nevím, jestli je mrtvý nebo se jen skrývá! Já ani nevím, co si o něm mám myslet! Mluvil jsem s Tomem – tím horcruxem ve mně – a - “

Brumbálovy modré oči za půlměsícovými brýlemi se rozšířily: „Skutečně?“

Harry přikývl. „To z toho důvodu jsem utekl z vězení. Jakmile se odhalil, věděl jsem, že musím zemřít. Tom mi říkal, že mě Snape miluje, protože miloval moji mámu. Je to pravda? Miloval ji Snape?“

Měl horu důkazů, ale jak šel do Bradavic, uvědomil si, že to nedokáže přijmout jako skutečnost. Ne, když to říkal Tom, který si překrucoval pravdu, dokud nebyla k nerozpoznání. Byli přátelé, tomu Harry věřil, ale doufal, že to byl celý rozsah jejich vztahu.

„Obávám se, že jsem přísahal v této záležitosti mlčení,“ odvětil Brumbál omluvně a sám se posadil.

Přísahal mlčení? To neznělo dobře. Harry s rozbouřeným žaludkem zvedl Frankensteina. „Dal mi toto. Je to knížka, kterou dala moje máma jemu. Dal mi tenhle vzkaz.“ Harry jej vytáhl z knihy. „Je plný vzpomínek na ni. Tom tvrdil, že to Snape poslal Voldemorta zabít mě a mého otce - “

„Tom lhal.“

Harry vypustil dech, o kterém nevěděl, že ho zadržoval, a úlevně v křesle ochabnul. „Nezpůsobil smrt mých rodičů kvůli pomstě?“

„Ne,“ potvrdil Brumbál. „Lord Voldemort si vybral tvoji matku až poté, co zaslechl proroctví. Ačkoliv to nemohu říci s jistotou, je možné, že Severus ani nevěděl, že je těhotná, když věštbu poprvé vyslechl.“

„Tehdy byl věrný vám?“ zeptal se Harry.

Brumbál zavrtěl hlavou. „Ne, tehdy ne.“

Harry si skousl palec. Jediná osoba, která mohla chtít udržet tuto informaci v tajnosti, byl Snape. Snape přiměl Brumbála slíbit, aby nikomu neřekl o jeho lásce k Lily. Snape Lily miloval. Její smrt ho podnítila bojovat proti Voldemortovi.

Bylo to to, co chtěl slyšet i to, co nikdy slyšet nechtěl. Doufal, že byl Snape Brumbálovým mužem po celou dobu, ale vědět, že jej Snape miloval jen kvůli tomu, že se podobá své mrtvé matce…

Harrymu stoupla žluč do krku. „Takže ho zajímala jen ona?“ Bylo zvrácené, jak moc kvůli tomu Snapea nesnášel. Zvrácené, jak moc kvůli tomu nesnášel ji, ačkoliv byla mrtvá.

Brumbál si zamyšleně sepjal prsty. „Nemyslím si. Jeho patron – laň – odrážela to, že Lily navždy zůstávala v jeho mysli, ale - “

„To byl on?“ Harry zíral na Brumbála s otevřenými ústy.

Brumbálovy zářivě modré oči zajiskřily a muž přikývl. „Nikdy nezakolísal ve svém odhodlání tě chránit, třebaže si mi na tebe stěžoval.“

„Měl váš portrét,“ ozval se Harry, jak mu kousky zapadávaly do sebe. „Dal ho vedle mé postele, když jsem po Voldemortově mučení na nic nereagoval. Myslel jsem, že se mi to zdálo, ale mluvil jsem s vámi, že ano?“

„Ano, umístil můj rám vedle tvé postele a společně se mnou koordinoval ochranu tvých přátel, bradavických studentů a sjednával, jak vykonat to, co bylo třeba udělat.“ Jiskřičky v očích povadly a Brumbál náhle vypadal starší a unavenější, než jak ho Harry kdy viděl. „Můžeš odpustit pošetilému starci jeho chyby? Kdybych věděl - “

„Nemluvte takto,“ přerušil Harry Brumbála mávnutím ruky. „Vím, že věci mohly být lepší, ale mohly být také horší. Daleko horší.“ A pak, aby změnil téma, pronesl: „To, čemu nerozumím, je, jak jsem přežil. Nevzal jsem si ten lektvar! Nechal jsem Voldemorta, aby mě zabil!“

„A právě proto,“ prohlásil Brumbál, „to dopadlo tak, jak to dopadlo.“

Harry se zmateně ozval: „To jsem si neměl brát ten druhý lektvar?“

Brumbál si povzdechl. „Obávám se, že na to odpovědět nemohu. Co Severus zamýšlel s tím lektvarem, nedovedu říct. V tuto chvíli žiješ díky chybě, kterou lord Voldemort učinil – chybě, která se mu nakonec velice vymstila.“

Ačkoliv Harry docela nerozuměl všem detailům, po odmlce řekl: „Vzal si moji krev.“

„Přesně tak!“

„Vzal si moji krev a ochranu mojí mámy,“ řekl Harry, když se posadil zpříma. „A já jsem získal všechny tři relikvie smrti.“

Slova ‚relikvie smrti‘ stačila k tomu, aby Brumbál na prchavý okamžik připomínal malé dítě, které nachytali při nějaké lumpárně.

„Kdybych jen měl v tebe stejnou víru, jakou měl Severus! Můžeš mi odpustit, že jsem ti nedůvěřoval?“ Vlhkost plnila Brumbálovy oči. „Bál jsem se, že se dopustíš stejných chyb, jaké jsem udělal já.“

„Jakých chyb?“ zeptal se Harry, jehož vyděsily ty nenadálé slzy v ředitelových očích. „I kdybych je měl dříve, nepomohly by mi.“

„Ty jsi vždycky byl tím lepším mužem! Já jsem hledal způsoby, jak nad smrtí zvítězit.“

„Pokusil jste se použít kámen vzkříšení,“ odhadl Harry.

„Byl jsem hlupák,“ odvětil Brumbál. „Nebyl jsem hoden toho, abych shromáždil a spojil všechny relikvie jako ty.“

„Kdybych se domníval, že by ho to mohlo přivést zpět,“ přiznal Harry a střelil rychlým pohledem na prázdné plátno Snapeova portrétu, „možná bych udělal to samé. Je s vámi, že jo?“

„Obávám se, že to nemohu potvrdit,“ omluvil se Brumbál. „Jsem jednoduše jen kresba. Jeho portrét se objevil v ten osudný den,“ mávnul rukou a Harry se otočil, aby se podíval na to černé plátno, „ale nikdy jsem ho v rámu nespatřil. Bojím se, že se zde rámy zjevují jen tehdy, když předloha zemře. Nicméně to neznamená, že on mrtvým zůstal.“

Snape žil, tím si byl Harry jistý. Postavil se a prolétla jím prudká vlna odhodlání. „Najdu ho,“ slíbil.

„Harry,“ ozval se Brumbál s ustaranýma očima. „Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys ho nehledal.“

Harry se polekaně mohl jenom zeptat: „Proč? Zachránil mi život.“

„Ne,“ odvětil Brumbál. „To ty sám sis zachránil život. Cením si toho, co udělal, aby ti pomohl, ale mám pocit, že bude nejlepší, pokud vy dva zůstanete od sebe odloučeni. Pokud nic jiného, uvědom si, že kdyby ti chtěl zůstat na blízku, zvolil by si tu možnost.“

„Nebojte se,“ ujistil ho Harry. „Nehodlám všeho nechat a jít ho pronásledovat, alespoň prozatím ne. Zbývá spousta věcí, které tu musím udělat. Zaprvé potřebuji nechat opravit Bradavice a připravit je před začátkem školy. Ačkoliv převážně chci trochu volna. Možná pojedu dokonce i na dovolenou. Je toho tolik, co potřebuji dohnat.“ Významně se na Brumbála zadíval. „Tolik se toho chci o lidech naučit. Mám v plánu vrátit se později s otázkami, na které bych se rád dozvěděl odpovědi.“

Brumbál přikývl, pak ho odehnal krátkým pokýváním ruky. „Běž navštívit živé. Já tu budu stále, budu čekat a budu připravený mluvit.“

Harry se postavil a pak si vzpomněl, co chtěl říct: „Zbavil jsem se toho, co bylo ve zlatonce. Co se týče hůlky, té se vzdám brzy, až budu mít vlastní.“

„Rozumná volba,“ souhlasil Brumbál.

„Uvidíme se později,“ slíbil Harry a Brumbálovi krátce zamával, zatímco odstraňoval ochrany.

Jak procházel kolem Snapeova portrétu, prsty přejel přes rám. Předklonil se a zašeptal: „Nemůžete se přede mnou schovávat napořád. Najdu si vás.“

Narovnal se a naplněn novou sebedůvěrou se rozhodl zamířit přímo do Doupěte. Bylo načase, aby Ginny řekl všechno a začal od úplného začátku.

Konec

 

… Nocí v zahradě Getsemanské. Za týden začne Invictus: Neporažený a ještě bude následovat epilog – Osvobození Sisyfa.

Pokud se vám povídka líbila, budu ráda, zanecháte-li komentář.

Komentáře

perfektné!

Stom | 21.07.2014

Veľmi ti ďakujem za preklad tejto fenomenálnej poviedky. Prečítala som ju jedným dychom. Preklad je naozaj skvelý. Ďakujem ti za sprostredkovanie toho úžasného príbehu :) A idem sa vrhnúť na Invictus... P. S. všimla som si, že v epilogu nie su žiadne kapitolky, pribudne niečo?

Re: perfektné!

Adelaine | 26.07.2014

Jsem moc ráda, že Ti připadala tak dobrá. Já ji miluju, tak mě to moc těší.
Invictus ještě není dopřekládaný, víc kapitol z něj zatím najdeš tu - http://snarryworld.wordpress.com/trilogie-od-starcrossed/invictus-neporazeny/.
Co se týče epilogu, tak na ten se vrhnu hned, co dopřeložím Invictus, odkaz tu je, jen abyste věděli, že přijde. Ale zatím jej autorka nedokončila.

Záznamy: 1 - 2 ze 2

Přidat nový příspěvek