Pouto krve - Část I

05.08.2012 13:12

Část I

„Jsi si tím jistý?“ zeptal se Harry, naklonil se, aby zkontroloval obsah starého kotlíku. Dokonce, i když ho Hermiona ujišťovala, že to, na čem pracují, nezraní ani jednoho z nich, ale přesto cítil divný pocit kolem žaludku. Pozorně se rozhlédl po prázdné třídě, ve které připravovali lektvar, nenašel nic, co by nebylo na svém místě, nic se nezdálo, že by bylo špatně. Pokusil se uklidnit svoje nervy.

Podíval se zpět na Rona a pokrčil rameny. „Myslím…“

„Jo. Jsme si jistí. Tohle už jsme probírali.“ Ron zněl odhodlaně, zatímco dále míchal směs. „Hermiona by se měla vrátit za pár minut. S poslední přísadou.“

„Nemůžu uvěřit, že souhlasila, že je Snapeovi ukradne.“

„No, jako by to už neudělala předtím. Navíc to dokazuje, jak moc věří v to, co děláme.“ Ron se mu podíval do očí, zdál se o tom přesvědčený. Pak vzhlédl, podíval se na hodiny a začal míchat v opačném směru, ruka se mu pohybovala v dokonalých kruzích.

„Jestli nás Snape chytí, tak vyletí z kůže. A všechny nás vyloučí.“ Harry se odmlčel a povzdechl si. „Stejně víme, že Snape hledá jenom výmluvu.“

„Jo.“ Ron zavřel oči a otřásl se. „Ale jestli tohle bude fungovat, budeme schopni spojit síly a jednou pro vždy porazit Ty-víš-koho.“

„Voldemorta,“ řekl Harry schválně. „Nesmíme se bát jmenovat ho nebo vyhraje bez boje.“

„Já vím. Ale stejně nesnáším, když to jméno říkáš.“ Ron vypadal naštvaně, ale pak vztek vyprchal a přikývl směrem ke kotlíku. „Přál bych si, abychom našli nějaký lepší. Tenhle je vážně divný.“

„Tohle byl jediný kotlík lemovaný stříbrem, který jsem našel. Když jsme posledně byli v Prasinkách, tak jsem chtěl jeden koupit, ale nikdo žádný neprodával.“

„Já vím. Zdá se to docela divné, že jsou tak vzácné. Buď opatrný. To držadlo je docela ostrý.“ Ron poklepal prstem na kotlík a ten potichu zazvonil.

Když se dveře otevřely, Harry vydechl úlevou. Nikdo nevešel a pak se objevila Hermiona stahující si ze sebe neviditelný plášť.

„Máš to?“ zeptal se Harry.

„Ano. Bylo to téměř moc jednoduché.“ Hermiona se rozhlédla a pak se na ně znovu podívala. „Kdybych to nevěděla lépe, tak bych podezřívala Snapea, že něco chystá.“

„Cože?“ Ron pozvedl obočí. „Ale on to nemůže vědět.“

Hermiona si z obličeje odhrnula své husté vlasy a stáhla si je něčím, podobnému provázku, než se k nim přiblížila. „Ne. Vím. Ale…“

„Jsi jen paranoidní, Hermiono,“ řekl Ron, ale nevypadal, že by tomu příliš věřil.

„Nikdy mi neodpustil.“ Po minulém roce, kdy si zažili všechny ty útrapy s lekcemi Nitrobrany, byl Snape ještě v odpornější náladě než předtím. Jedna část Harryho ho nemohla vinit – vtrhl do Snapeova soukromí, ale většinou byl na Snapea příliš naštvaný, aby se tím trápil.

„Co ti neodpustil?“ zeptala se Hermiona, z kapes vytahovala poslední přísady a pomalu je dávala do kotlíku. „Nepřestávej míchat, Rone.“

„Jo, kamaráde.“ Podíval se na něj Ron. „Je něco určitého, co ti nikdy neodpustí? Tím myslím, kromě toho zřejmého.“

„Ne. Jen to, že jsem to já.“ Harry nesnášel, když jim musel lhát, ale navzdory tomu, co si myslí o Snapeovi, nemohl, nedokázal prozradit, co viděl v myslánce. Bylo to příliš osobní. Pro oba. Stále ho moc bolelo na to jen myslet.

„Dobrá. Je to hotové.“ Hermiona ze stolu zvedla ostře vyhlížející nůž, zamumlala nad ním pár slov a podala ho Harrymu. „Ujistila jsem se, že je čistý. Řízni se jím do dlaně.“

„Jak hluboko?“ Harry natáhl ruku s nožem a připravil si ho nad bublající směs.

„Tak hluboko, abys krvácel. Potřebujeme tři kapky.“

S povzdechem přejel nožem přes ruku, přitlačil a necukl sebou, když to zabolelo. Krev mu vytryskla z ruky a skápla do kotlíku. Odpočítal požadované kapky. Jakmile se první smíchala s ostatními ingrediencemi, směs začala rychle vřít.

Harry odtáhl ruku, zamumlal léčivé kouzlo a hůlkou se dotknul své ruky. Prohlédl si ji zblízka, kouzlo na ní zanechalo pouze úzkou červenou linii jako důkaz.

Hermiona pronesla několik frází v latině a směs přestala vřít a nenadále se změnila v kalně bílou.

„A teď co?“ zeptal se Ron a s grimasou se na to podíval.

Hermiona ze stolu zvedla knihu. „Teď počkáme přesně pět minut a pak to já a ty vypijeme.“

„Fuj,“ zašklebil se Ron a potřásl hlavou. „To bude chutnat strašně.“

„To chutná vždycky, ne?“ Harry se usmál, dívaje se na lektvar. Bože, vypadalo to jako hrudkovité, průsvitné mléko a smrdělo to skoro stejně špatně. Ruka ho trochu bolela, ale alespoň to nemusel vypít.

„Co, vy nezodpovědní idioti, tady děláte?“ Snapeův jízlivý hlas prořízl ticho, jako když meč prořízne máslo. Kráčel přes místnost, hábit za ním plápolal, když se k nim blížil. „Co to je?“

Všichni tři jen zírali, příliš omráčeni, aby promluvili. Harryho srdce bilo hrůzou. Ve Snapeových chladných očích nebylo žádné slitování.

Jako ve zpomaleném filmu se Snapeova ruka přiblížila ke kovovému držadlu u vrcholu kotlíku, jak ho chtěl odstranit z ohně. Zavrčel, rozevřel ruku a upřeně se na ni zadíval.

Všichni sledovali, jak mu z dlaně vytryskla krev a skápla do směsi. Na malou sekundu se nikdo ani nepohnul, ani nedýchal. Z kotlíku se zvedla bílá mlha zanechávajíc ho prázdný. Obklopila Harryho a Snapea, pak to vypadalo, jako kdyby se nad nimi na okamžik vznášela, než se do nich vpila. Podíval se dolů na svůj hábit, ale nezbyla po ní ani stopa.

Harry ostře vydechl. Snažil se ustálit svůj uhánějící tep pomalými, hlubokými nádechy a pokoušel se si namluvit, že to nic neznamená. Ale ve svém srdci věděl, že teď má více věcí čeho se obávat, než vyloučení.

Snape se zapotácel s divokostí v očích. „Co jste to udělali?“ Znehybněl, jasně se snažil sám sebe uklidnit. Hlas měl smrtelný, když znovu promluvil, „Co jste se snažili vyrobit? Které kouzlo jste použili?“

Hermiona zavřela oči, pak je otevřela, udělala krok směrem k Harrymu. „Vytvářeli jsme vázací kouzlo, takže by Harry mohl sdílet naši magii.“

„Jaké kouzlo?“ Snapeův tón byl neustále smrtelně klidný a to je všechny ještě více vystrašilo. „Co jste použili?“

„Socius-Vinculum¹,“ řekla Hermiona. Nikdo se neodvážil pohnout, zatímco vysvětlovala, co vyrobili. Snapeova tvář zbělela do křídově bílé, zatímco mluvila. Harryho strach vystoupal o další příčku.

„Vy hlupáci! Vy naprostí imbecilové! Máte vůbec tušení, co jste udělali?“ Jeho vzteklý výraz naháněl hrůzu, ale ještě horší byl Snapeův strach, který se pod ním skrýval.

Zariskoval pohled na Hermionu a Rona. Oba dva vypadali přesně tak, jak se Harry cítil. A neexistovalo slovo, které by popsalo jeho horor.

„Snažili jsme se pomoci Harrymu,“ řekl Ron a bojovně se narovnal v ramenou. I ve svých šestnácti letech byl stejně vysoký jako Snape a širší v ramenou. „Nechtěli jsme, aby musel čelit… Vy-víte-komu… sám.“

„Ve své nadměrně jednoduché představivosti jste se rozhodli svázat se s ním.“ Snapeův hlas zvučel pohrdáním a nechutí.

„Chystali jsme se to vypít, ne…“ začala Hermiona vyprávět, ale Snapeův pronikavý pohled ji umlčel.

„Máte vůbec ponětí, co jste mi udělali?“ řval na ně Snape a pak se zarazil a zhluboka se nadechl.

„Ve skutečnosti,“ řekl Harry, který už měl dost Snapeových obvinění. Pokud má být vyloučený, může jít ke dnu, ale s bojem. „Způsobil jste si to sám. Tím myslím, že oni---“

„Sklapněte, pane Pottere.“ Snapeův tón byl nepatrně rezervovanější, než když řeči adresoval Ronovi nebo Hermioně. „S vámi si to vyřídím později. Právě teď--“

„Ne.“ Harry se pokusil na Snapea nasupeně zírat, ale shledal to… nebyl si jistý, ale ne tak lehké, jak by to mělo být. Skoro se zdráhal to udělat. Něco se změnilo a to ho k smrti děsilo. Co udělali? „Co?“ Nedokázal najít slova, aby zformuloval otázku.

„Řekl jsem, abyste byl zticha.“ Snape se na něj podíval. „Budeme muset jít za ředitelem, ale právě teď musím pochopit, co přesně mi slečna Grangerová udělala.“

„To neudělala jen ona,“ řekl Ron a vztekle na Snape zíral. „Byli jsme to my všichni. Společně.“

„Ano, pane Weasley, samozřejmě, že ano.“ Snape si založil ruce na hrudníku a jízlivě se na Rona zašklebil, nepatrně se natočil, aby do svého pohledu zahrnul i Hermionu. „Za tohle budete všichni vyloučeni, tím jsem si jist.“

Nikdo nic neřekl. Harry věděl, že má pravdu. Zpackali spoustu věcí. Dokonce i tak odpouštějící člověk, jako byl Brumbál, tohle nikdy nepromine.

„Nyní, slečno Grangerová,“ vydechl Snape skoro hedvábným hlasem. „Mi vysvětlíte kde a jak jste získali přísady na tohle,“ mávl rukou nad teď již prázdným kotlíkem, „svinstvo.“

V očích se jí zračila nechuť a potřásla hlavou. „Ne. To vám neřeknu.“

„Půjdeme tedy všichni za Brumbálem? Jsem si jistý, že mu nebude vadit, když ho vzbudíme v tak časnou ranní hodinu.“ Snape se na ně usmál. Nebyl to hezký úsměv.

***

Harry společně s Ronem a Hermionou čekali před ředitelovou kanceláří, zatímco Snape uvnitř mluvil s Brumbálem. Harry byl ohromně otrávený, že jim nedovolili bránit se. Ano, bylo špatné, že to dělali tajně, ale nebyl to špatný nápad. Možná neměli vykrást Snapeovy zásoby, ale potřebovali je. A ne že by tomu Snape nenapomohl.

„Máte vůbec ponětí, co udělali?“ Snapeův zvýšený hlas je vyděsil. Odpověď od Brumbála byla tišší a oni ji nezaslechli.

Harry se podíval na Hermionu, ale ona se nechtěla střetnout s jeho očima. Lehké zamrazení proběhlo Harrymu podél páteře. Odkašlal si. „Co jsme udělali? To je to tak zlé?“

„Neohrožuje to život. No dobrá, ne přímo,“ hlas se jí vytratil, ale stále se na něj nepodívala. „Tím myslím--“

„Cože?“ Ron byl po většinu času nezvykle zamlklý. „Myslel jsem si, že je to kouzlo na sdílení. Říkala jsi--“

Hermiona ostře vydechla. „Kdybychom to vypili, svázalo by nás to s Harrym a on by tak měl přístup k naší magii. Tak, jak jsem říkala. Ale to se nestalo.“ Podívala se na Harryho smutnýma očima. „Namísto Socius-Vinculum, zrušitelné vazby se svými přáteli, jsi použil Sanguis-Vinculum, krevní pouto se--“

„Snapem.“ Harryho jen líně zajímalo, proč z toho pomyšlení necítí větší hrůzu, protože nějaká jeho část si myslela, že by měl být víc hysterický. „Co to vlastně znamená?“

„Velmi zajímavá otázka, pane Pottere.“ Snape stál ve dveřích vedoucích do Brumbálovy kanceláře. „Velmi zajímavá, vskutku. Pojďte dovnitř.“

V tichosti vstoupili do ředitelovy pracovny a posadili se na židle, kterých bylo pět, a byly uspořádány do půlkruhu před jeho stolem. Brumbál vypadal… Harry si nebyl jistý, jak vypadal, a to ho děsilo. Obvykle měl na tváři nějaký výraz. Teď neměl žádný, doslova. To nemohlo znamenat nic dobrého. „Pane?“

„Máme zde velmi závažnou situaci, Harry,“ řekl Brumbál, postavil se a přešel kolem stolu a posadil se vedle nich.

„I tak se to dá říct,“ Snape se naklonil k přeplněné knihovně za jeho židlí. „Ale to by bylo nesmírné nedorozumění. Slečno Grangerová,“ pronesl její jméno s děsivým opovržením. Jako kdyby ji obviňoval více než je dva. „Proč nepokračujete s vaším vysvětlováním situace?“

Hermiona se od něho odvrátila, přikývla, její tvář nabrala nepatrně růžový odstín bledosti. „Ty a profesor Snape jste teď svázáni krevním kouzlem.“

„To už jsi říkala. Ale co to znamená?“ Protože Harryho mysl mu poskytovala více detailů, než s kterými mohl žít. „Existuje nějaký způsob, jak tu vazbu zlomit?“

„Ne.“ Snape zavrtěl hlavou. Také se na Harryho nepodíval. Ve skutečnosti jeho oči byly zaměřeny někam dovnitř. „Žádný, aniž bychom zešíleli.“

„Hermiono?“ Harry se snažil zaměřit svou pozornost na své ruce. Nechtěl vzhlédnout nebo se dívat kolem sebe. „Řekni mi to. Prosím.“

Nasála vzduch. „To znamená, že budete spolu sdílet…“

Harry znovu cítil, jak v něm narůstá panika a on ji udusával, co nejlépe dokázal, ale myšlenka, že bude cokoliv osobního sdílet se Snapem, ho nutila zvracet. Zažil mnoho různého, ale ve skutečnosti tohle by radši nezažil znovu. „Co?“

„Všechno, pane Pottere.“ Snapeův tón by měl být uštěpačný, měl by mít v sobě obvyklou nenávist, ale neměl. „Přesně doslova, všechno čím jste, všechno čím budete, každou emoci, kterou pocítíte.“ Pak se jeho hlas změnil, objevil se úlisný úšklebek, když zíral na Harryho. „Měl jste pocit, že Nitrobrana je invazivní? Ve srovnání s tímto vám to bude připadat jako dětská hra.“

Harry zavřel oči a chtěl zůstat v klidu a nezaútočit. „Jistě je tu něco, co s tím můžeme dělat. Můžeme proti tomu bojovat? Učinit to nějak míň dotěrným?“

„Naneštěstí, ne,“ řekl Brumbál tiše. „Jak říkal profesor Snape, neexistuje žádný způsob, jak zlomit ten svazek stvrzený vlastní krví, krví vás obou. Pokud proti tomu budete bojovat, stane se silnější, pevnější. A rychleji se posune směrem k naplnění.“

„Pevnější?“ Harry potřásl hlavou, nakonec vzhlédl a podíval se na Brumbála. „Naplnění? Nerozumím.“

„Samozřejmě, že nerozumíte.“ Snapeův tón měl skoro, ale ne zcela obvyklou, míru sarkasmu, ale to se díval na Hermionu. „Slečno Grangerová?“

„Nejsem si jistá.“ Podívala se na Brumbála a ten přikývl. Její tvář nabrala hlubší odstín růžové. „Myslím, že se snaží říct, až to nabere plný účiněk, budete duševně spjati.“

Harry polkl žluč, která hrozila, že mu vystoupá ze žaludku. „Jako ženatí? Takovýhle druh duševní vazby? Se… Se--“ nemohl to dopovědět. Jednoduše nemohl. Bylo toho moc, příliš příšerné, příliš strašlivé, aby si to vůbec dovedl představit.

„Ano, pane Pottere. Se mnou.“ Snape na něj shlédl. Jeho chladné oči v sobě měly přesně tu samou hrůzu, jakou cítil Harry.

V Harrym se vzedmula panika a postavil se, židle dopadla na dřevěnou podlahu a hlasitě zaskřípala. Rozhlédl se kolem, chtěl utéct, věděl, že se chová dětinsky, ale nestaral se o to. Tahle nespravedlnost přesáhla do oblastí, o kterých Harry nezačal ani přemýšlet.

Tvrdá ruka dopadla na jeho rameno. „Neodejdete odsud, pane Pottere.“ Snapeův hlas v jeho uších zněl hedvábně. „Kde je teď ta vychvalovaná Nebelvírská odvaha?“

Harry se odtáhl a napřímil se v ramenou, snažil se na Snapea zlostně hledět. „Neutíkám. Nicméně, je trochu moc říct mi v šestnácti, že jsem právě oženil. Potřebuju nějaký čas, abych to strávil.“

„Budete mít ještě hojně času, po vysvětlení.“ Snape o krok odstoupil. „Ve skutečnosti budete mít zbytek vašeho mizerného života, abyste tuto informaci strávil.“

„Je toho více?“ Harry se podíval na Rona a pak na Hermionu. Ronův výraz odrážel vše, co cítil on: hrůzu, nevíru, vztek, bezmocnost.

Hermiona se na něj nepodívala, když přikývla. „Není to jako manželství. Ne přesně. Je to svazek, který nemá žádný… žádný…“ Její tvář se zbarvila do jasně červené a potřásla hlavou.

„Žádný co?“ zeptal se Harry. Z její rekce poznal, že to bude ještě trapnější a důležitější.

„Žádný sexuální aspekt,“ vychrlil Snape. Než Harry mohl vydechnout úlevou, Snape pokračoval. „Nicméně svazek má na to vedlejší efekt, který tvůrce vazby vůbec nepředpokládal.“

Ledový děs jím proplul a Harry si nebyl jistý, o jak moc víc toho vydrží. „Oh, Bože. Jaký?“

„Samotná povaha svazku,“ Snape se odmlčel a pročistil si hrdlo. „Činí vztah s jakoukoliv jinou osobou,“ znovu přerušil řeč, pak vyplivl. „Obtížným.“

„Obtížným? Jak?“ Při pohledu na Snapea si nemohl pomoci, aby ho nenapadlo: Bože, je tak ošklivý. Vlasy mu visely v mastných pramenech, jako kdyby nikdy nebyly umyté. Barva jeho tváře byla něco mezi křídově bílou a nezdravě nažloutlou. Prsty měl barevné od skvrn. Nebylo na něm vůbec nic, co by ho jakýmkoliv způsobem doporučovalo jako partnera. Harrymu se zvedal žaludek už jen z představy, že je… s ním ženatý. Otřásl se a znovu se zaměřil na konverzaci. „Proč nejste tak naštvaný jako já? Vy snad tohle chcete?“

„Ne, pane Pottere, se vší upřímností vás mohu ujistit, že nechci mít nic dočinění s touto parodií. Nebo s tím dítětem, které mi to spáchalo. Což jste vy, v případě, že by vám to nedošlo.“ Snape se na něj zamračil.

To bylo znepokojující. „Pak proč jste tak… tak… milý.“ No, milý nebylo přesně to správné slovo na Snapeův přístup, ale říct něco jako: méně strašný než obvykle, by pravděpodobně nebylo Brumbálem dobře přijato. Mimořádně se nestaral o to, co si myslí Snape.

„To není milost, pane Pottere. Já nejsem milý.“ Snape ho probodl pohledem. „A rozhodně nejsem milý na vás. Ale, nicméně, se snažím nebojovat s vazbou. Což je něco, co byste měl vzít v úvahu i vy nebo se to stane nekonečně horším, než už to je. Ne že bych chápal, jak by to mohlo být ještě horší. Nicméně si nepřeji, abych zjistil, že se mýlím.“

Nepatrně se otřásl, bál se, že by Snape mohl mít pravdu. „Proč bude obtížné mít… um… mít vztah s někým jiným?“

„Ten svazek nás nutí, abychom si byli velice blízcí. Tím způsobem, jakým jsou si blízcí milenci,“ řekl Snape jako kdyby to byla ta nejotřesnější věc, kterou si dokázal představit.

K Harryho údivu ho to uklidnilo. Zněl, jako kdyby to chtěl asi stejně tak jako Harry. „Říkal jste žádný sex.“ Harry se donutil podívat Snapeovi do očí, když to říkal. Bože, nedokázal nad tím přemýšlet v jakémkoli kontextu. Bylo to jednoduše příliš hrozné, aby to vydržel.

„Ano. V tom svazku není žádný sexuální tah, žádný nátlak.“ Snape směrem k Brumbálovi poslal prosebný pohled.

„Nicméně,“ dodal Brumbál. „Když je nějaká osoba tak blízko k druhé, mohou, a také se to často stává, rozvinout k sobě sexuální přitažlivost.“

V každém praktickém slova smyslu byl oženěn s… To bylo prostě příliš. Musí být něco, co s tím mohou udělat. Harry od nich všech ucouvl. „Musím už jít.“

„Ještě jsme neskončili.“ Snape se vznášel poblíž něho, ale naštěstí se ho nepokusil nijak dotknout. „Ještě je tu záležitost potrestání za to, co jste vy tři udělali.“

Ron s Hermionou vzhlédli k Brumbálovi. „Pane,“ řekl Ron. „Jen jsme se snažili pomoct Harrymu. Pokud by nás on,“ kývl hlavou směrem ke Snapeovi. „Nepřerušil, byli bychom v pořádku.“

„Pane Weasley,“ Snape teď vypadal a zněl zcela normálně. „Nesnažte se z toho vykroutit jako lasička*.“ Snape se odporně ušklíbl. „Kdybyste vy a slečna Grangerová a --“ nadechl se a pak pokračoval. „Kdybyste vy tři neporušili minimálně půl tuctu pravidel, nepřerušil bych vás. Myslím, že by tito dva měli být vyloučeni.“

„Ne.“ Harry se zpříma postavil. Nebyl moc vysoký, jistě nebyl tak vysoký jako Snape nebo Ron, ale vytáhl se a podíval se Snapeovi do očí. „My všichni tři jsme v tomto společně. Nemůžete vyloučit je dva beze mě.“

„Ředitel může udělat, co uzná za vhodné,“ zavrčel, ale na Harryho se nepodíval.

„To také udělám,“ řekl Brumbál. „Myslím, že vy tři potřebujete přemýšlet o dalekosáhlých následcích vašich činů do budoucnosti.“

„Ale pane,“ protestovala Hermiona. „Nemohli jsme vědět, že se stane tohle. Tím myslím, jak pravděpodobné bylo, že nás profesor Snape chytí a řízne se do ruky a sváže se s Harrym?“

To se může stát jen jemu, pomyslel si Harry mrzutě. Proč se to stává vždycky jemu? „Má pravdu, pane. Tím myslím, tohle je absurdní situace.“

„To může být, ale jste za to zodpovědní. Kdybyste přišli za mnou--“ Brumbál se podíval Harrymu do očí. „Řekl bych vám, že je tohle možné.“ Pak se zahleděl na Hermionu. „Slečna Grangerová to také věděla.“

„Ano, pane. Ale--“

„Žádné ale.“ Brumbálův tón nepřipouštěl žádné argumenty. „Odebírám Nebelvíru dvacet bodů za každého a týden trestu pro všechny. Harry u profesora Snapea. Slečna Grangerová u profesorky McGonagallové a pan Weasley u profesorky Prýtové.“

„Cože? Výborně, pane.“ Snape vypadal, jako kdyby spolkl něco hořkého, ale nic víc neřekl.

Hermiona, Ron a Harry se podívali jeden na druhého. Alespoň je nevyloučili.

***

Když ti tři ničemové odešli z ředitelovy kanceláře, Snape se otočil na Brumbála. I když měli skloněné hlavy, on věděl, že toho málo litují. „Šedesát bodů a týden trestu, Albusi? Těžko mohu uvěřit, že jsi je z toho nechal vyjít tak snadno. Měli být vyloučeni.“

„Kdybych vyloučil Rona a Hermionu, musel bych vyloučit také Harryho.“ Brumbálův pohled byl nepatrně podrážděný, když zvedal konvičku s čajem a naplnil si hrnek. „Dáš si ještě čaj?“

„Ne. Děkuji ti.“ Snape se snažil znít zdvořile, i když myslel na to, že by rád chtěl někoho zavraždit, nejlépe něco malého, chlupatého a roztomilého. „Je mi jedno, jestli ho vyloučíš. Ve skutečnosti za to, co mi udělal tentokrát, by měl být--“ nedokázal tu větu dokončit. Chtěl, chtěl říct, že by Harry měl být vyloučen, mělo by se mu stát něco daleko horšího, ale slova mu nedokázala vyjít z úst. Další zachvění mu proběhlo podél páteře.

„Přesně.“ Brumbál se k němu otočil, v ruce držel hrníček a podšálek. „Chápeš, jaký to bude mít na vás vliv v několika příštích měsících?“

„Samozřejmě, že chápu.“ Teoreticky, totiž. Měl podezření, že to bude daleko horší, než si představoval. Jenom pouhé pomyšlení, že je svázán s Harrym zatraceným Potterem, mu zvedalo žaludek. „Změní se, jak se k tomu spratkovi chovám.“

„Více než to, Severusi. Změní to tebe. A jeho.“ Usrknul si čaje a zamračil se. Položil ho zpět a přidal pár lžiček cukru.

„Och, Merline, jak to můžete pít tak sladký?“ Snape nesnášel sladký čaj. Ve skutečnosti, už jen z principu nesnášel sladké v jakékoliv podobě. „Řekněte mi, jak dlouho podle vás bude trvat, než nás to pohltí a ztratím to, čím jsem.“

Brumbál si znovu usrknul čaje a položil šálek na podšálek. Obvyklé jiskřičky v jeho očích nápadně chyběly. Ve skutečnosti jeho výraz vyjadřoval obavy. „Se vší pravděpodobností nebudeš namítat tolik, kolik si myslíš, že budeš. Nebude ti vadit, že jsi se změnil.“

„O tom upřímně pochybuji,“ zavrčel Snape. „Teď mi to vadí. Hodně. Rád bych--“ Sevřel ruce v pěst a znovu se pokusil protlačit slova z pusy. „Mu. Dal. Za. Vyučenou.“

„Cítíš se teď lépe, že jsi byl schopný to říct?“ Brumbál zněl na Snapeův vkus příliš pobaveně. „Víš stejně dobře jako já, že bojování s tímto typem dlouhotrvajícího pouta přechodný proces pouze ztíží.“

„Zdáš se být velmi klidný, Albusi.“ Snape zavřel oči a zhluboka se nadechl. Klid, to nebylo něco, co by právě teď dokázal zvládnout. Touha smáznout ten mdlý úšklebek z tváře Harryho Pottera právě teď figurovala vysoko na seznamu preferovaných aktivit. „Dokonce toho spratka ani nemám rád.“

„Budeš ho milovat. Vroucně.“ Brumbál to pronesl, jako by to nebyla špatná věc. Skoro jako kdyby to bylo něco, na co by se měl těšit.

„To radši ne.“ Při pomyšlení, že by mohl cítit takové pocity, se mu jeho střeva chtěla odporem omotat kolem sebe.

Brumbál se znovu usmál a tentokrát se mu úsměv dotkl očí, pak pravil: „Zdaleka není pravda, že ho nenávidíš tolik, jak se o tom snažíš každého přesvědčit.“

No, neměl očekávat, že oklame Brumbála, i v případě, že by ten starý muž nevěděl ani polovinu toho, co si myslel, že ví; Brumbál ho znal. „Ať je to, jak chce. Jsem si jistý, že mě nenávidí tolik, jak si myslím, že mě nenávidí.“

Alespoň tohle Brumbál nemohl popřít. Ne že by na tom záleželo, kdyby to popřel, nic by nezměnilo skutečnost, že Potter, z velmi dobrého důvodu, ho nenáviděl. „Ačkoliv tě nyní Harry nemá rád, tak i to se změní,“ řekl Brumbál.

„Byl bych radši, kdyby se to nezměnilo.“ Vzato kolem a kolem by bylo daleko lehčí, kdyby ho Harry Potter nenáviděl a on by mohl předstírat to samé. Každopádně to neznamenalo, že by měl rád to hloupé, statečné dítě.

„Stejně jako u mnoha dalších věcí, to, co si přeješ, nemá co dočinění s tím, co se stane.“ V Brumbálově hlase byl slyšet povzdech. „Vím, že to ani pro jednoho z vás nebude jednoduché.“

„Toho jsem si vědom.“ Třes něčeho, co si Snape nepřiznával, jím proběhl. Schoulil se v židli a svěsil ramena. „Bojím se, co se mi stane, až na to Voldemort přijde.“

„Nejsem si jistý, jak by na to mohl přijít.“ Brumbál potřásl hlavou, naposledy se napil čaje a položil hrneček a podšálek na stůl mezi ně. „Zdá se mi, že to z tvé mysli nebude schopný vytušit. To, že jsi špeh, jsi před ním blokoval celá léta.“

„Pokud se můj postoj k panu Potterovi změní příliš výrazně, ostatní si toho všimnou a nahlásí to. Již teď shledávám těžkým mluvit na něj a o něm, tak jak jsem vždycky mluvíval. Zoufám si při pomyšlení na budoucnost, pokud by mi mělo začít…“ ta slova ho hrdle pálila jako kyselina. „…Na něm záležet.“

S pochopení a porozuměním v očích Brumbál přikývl. „Budeš muset najít způsob, jak vyvážit své pocity. A jeho.“

„Uvědomujete si, že i když to bude postupovat pomalu, tak se vší pravděpodobností se ten spratek do mě zamiluje dřív, než opustí školu.“ Ze všech možných pokoření, kterým byl vystaven a kterým by mohl být vystaven, tohle bude to nejhorší. Myšlenka, jak moc by se ta situace mohla vymknout kontrole, mu vyslala střep čistého strachu přímo do srdce.

Brumbál si rukou pohladil vousy. „Zcela jistě. Se vší pravděpodobností se do něj stejně tak zamiluješ ty. Docela dobře by to mohlo být dříve--“

„Prosím, neříkejte to.“ Snape se odvrátil, neschopen se střetnout s Brumbálovýma očima, když mu zhnusení stoupalo do krku. Být zamilovaný do syna Jamese Pottera. Jistě po tom všem, osud nemůže být tak krutý. „Nechci myslet na tuhle část.“ Napadlo ho něco jiného. „Přísahám vám, že bych nikdy--“

Brumbál ho zastavil zvednutou rukou, než stihl vyslovit nemyslitelné. „To vím. Znám tě. Mám podezření, že to z toho bude ta nejtěžší část.“

„Nešoustat toho kluka? Já--“ Snape se otřásl. „Nejsem pedofil. Nespím s dětmi.“

„Není to dítě. Nicméně je to student.“ Brumbálův hlas by měl obsahovat varování, alespoň nepatrné, ale neobsahoval. „Věřím ti, že s Harrym uděláš správnou věc.“

Snape si dal hlavu do dlaní a zasténal. Věděl, že Brumbálova víra byla nemístná. Ani to ještě nezačalo a už toho měl dost. „Já nechci muset.“ Vzhlédl. „Znám základy této situace; je tu ještě něco dalšího, co bych měl očekávat?“

„Jen to, že budeš potřebovat strávit s Harrym nějaký čas. Snaž se to učinit tak mírumilovným, jak jen to jde, dokud se to pouto neustálí.“

„To nemusí být tak lehce splněno.“ Snape se postavil, přál si, aby tu byl někdo nebo něco, u koho by se mohl dovolat milosti, ale samozřejmě tam nikdo takový nebyl.

Brumbál vypadal ustaraně. „Ne. Neočekávám, že by bylo.“

***

Harry se zastavil před dveřmi do Snapeovy kanceláře. Bylo pár minut před osmou. Obvykle býval trest od pondělního do pátečního večera, ale Brumbál rozhodl, že bude sloužit sedm dní. Od dnešního večera až do příští soboty. Den strávil tím, že se vyhýbal každému, obzvláště Snapeovi. Ne že by na tom záleželo, když teď byl tady.

Sebral odvahu a zaklepal.

Snape promptně odpověděl a kývnutím mu pokynul, ať jde dál.

Jakmile Harry vešel dovnitř, tak se rozhlédl kolem. Moc se toho nezměnilo od posledně, co tady byl. Tlusté, ošklivé, šedo-bílé stěny, na jedné straně stůl umístěný pod silně olovněným oknem, řádky s běžnými přísady na policích, mnohé z nich už byly nasekané, nakrájené a rozdrcené již z předchozích trestů. Líně se zajímal, kolik trestů si odkroutil se Snapem v minulých pěti a půl letech.

„Pane?“ Harry sledoval, jak se Snape usadil za stůl. „Co chcete, abych udělal?“

„Udělal?“ Snape na něj zíral se zvednutým obočím. „Nuže, pane Pottere. Plánoval jste skutečně něco udělat?“

Když byl Snape v jedné z těchto nálad, kde jeho vztek byl stěží ovladatelný, Harry zjistil, že nic, co by mohl říct, nepomůže situaci. „Trest, pane. Nemám snad pro vás udělat nějaký nepříjemný úkol?“

„No, slečna Grangerová studuje s profesorkou McGonagallovou. Pan Weasley létá s profesorkou Prýtovou. Proč byste si myslel, že bych pro vás měl cokoliv méně nepříjemného než toto?“ procedil Snape skrze zuby, ale nezněl zdaleka tak naštvaně, jak si Harry myslel, že by měl být. „Proč byste si myslel, že byste měl být potrestán za tento poslední senzační kousek?“

„Pane?“ Bože, to teď bude takovéhle, že? Snape uměl být tak otravný parchant. „Proč mi neřeknete, co chcete, abych udělal, a nenecháte mě to udělat. V pořádku?“

„Ne, pane Potter, to není v pořádku.“ Snape nabral zhluboka dech a pomalu ho vypustil. „Chci…“

„Co?“ vypotil Harry po několika sekundové pauze. Nesnášel čekání na další nevyhnutelný krok, nesnášel nutnost se ptát. „Jen mi to už řekněte.“

„Držte hubu, vy jeden stupidní blbče.“ Snape přešel přes dlouhou úzkou pracovnu. Zastavil se před jednou poličkou s lektvary, protáhl si ruce. „Pojďme to zkusit znovu.“

Zatímco ho sledoval, tak Snape zatnul ruce v pěst a napotřetí je uvolnil. „Ano, pane,“ řekl Harry.

„Sedněte si.“ Snape ukázal k pohovce. „Hned.“

„Ano, pane.“ Harry se posadil s tuhými zády a rovnými rameny. Skoro se bál pohnout ze strachu, aby nevyvolal ještě více Snapeova hněvu.

Snape začal přecházet tam a zpět po opotřebovaném koberci. Po pár minutách se Harryho trpělivost povážlivě ztenčila. Pokud promluví, tak znovu obrátí pozornost na sebe a pokud nepromluví, zešílí ze sledování, jak Snape přechází kolem. Harry se otřásl a kůže na pohovce zavrzala.

Což bylo dostatečné, aby obrátil Snapeovu pozornost zpět na sebe. „Takže, co s vámi uděláme?“

„Pane?“ Z nesčetných špatných nálad, které u Snapea viděl, tohle bylo něco nového. Neměl ani ponětí, co by mohlo pomoci nebo naopak uškodit situaci.

„Zdá se, že na mě připadlo, abych doplnil vaše vzdělání ohledně vazby, do které jste mě vnutili.“ Mohl Snape znít ještě více zneužitě? Jako kdyby to Harry udělal záměrně.

„Nejen vás, pane.“ Zlostně se podíval na Snapea. „Nejste jediný, kdo je tím zasažený.“

Snape na něj ukázal dlouhým prstem a zamračil se. „Vy, jste alespoň měl na výběr.“

„Já jsem se chystal svázat s Hermionou a Ronem, ne s vámi.“ Harry se otřásl, stále docela nemohl uvěřit, že se tohle to může dít. „Já bych nikdy, nikdy, tohle s vámi neudělal.“

„Nemohl bych s vámi více souhlasit.“ Snape se znovu jízlivě ušklíbl. „Nicméně vy jste jistě měl v této záležitosti více na výběr než já.“

Nebyla to jeho chyba. „Neměl jste nás přerušovat.“

Snape se posadil vedle něj. Pročísl si rukou své mastné vlasy, vypadal, že vypustil část svého napětí. „Tohle jsme už jednou překonali. Nepotřebujeme to dělat znovu. Přesuneme se na něco produktivnějšího, můžeme?“

Harry se už chystal na hlavní nápor, ale tohle mu úplně vzalo vítr z plachet. Nebyl v ohnisku jeho hněvu. „A to by mělo být co, pane?“

„To by mělo být za prvé porozumění toho, co se stalo a pak se pokusit, nehledě na to, jak nepříjemné by to mohlo být, se s tím vyrovnat.“ Snape zněl skoro rozumně.

To se těžko usazovalo v Harryho žaludku. Milý Snape byl nepředvídatelný Snape. Trochu moc děsivá myšlenka pro Harryho. „Vysvětlete mi to.“

Vedle něj měl Snape napjatý tón, ale pak se postupně uklidňoval. „Kouzlo se ještě zcela neustálilo. To se stane v několika málo příštích dnech.“ Překvapivě mluvil s Harrym normálně nebo aspoň tak blízko k tomu, co u Snapea mohlo být normální.

Harrymu po zádech sjela třesavka a on schoval svůj strach za chladný pohled. „Co to znamená?“

„Když přestanete být tak drzý spratek a necháte mě to vysvětlit,“ začal Snape, ale pak se zarazil. Znovu se zdálo, že se nutí ke klidu. „To znamená, že začnete cítit nutkání být na mě milý.“

„Tomu nevěřím,“ řekl Harry bez rozmyslu. Tak daleko jak věděl, nic menšího než zásah Boha by ho nedonutilo mít Snapea rád. Nebo Krevního pouta, připomněl si. Svěsil ramena. „Tím myslím--“

„Vím, co jste tím myslel.“ Snape se na něj podíval se zlostí v očích. „Souhlasím. Nicméně, věřím, že toto bude první stádium.“

„Budeme jeden k druhému milí? Mohlo by být hůř.“ Být milý by bylo v pořádku. Nemusel mít ho rád.

„Zkuste dávat pozornost, vy--“ Snape se zarazil a zavřel oči. „Zhorší se to. To vám slibuji. Nekonečně se to zhorší. Druhé stádium bude od nás požadovat, abychom spolu strávili nějaký čas.“

„Kolik času?“ Snažil si namluvit, že strávení času se Snapem nebude tak špatné, ale když tu myšlenku zformuloval, věděl, že to bude příšerné.

„Nejsem si jistý. Text, co jsem četl--“

„O takové věci je něco napsaného?“ Nevyznělo to tak, jak to myslel. Zněl jako idiot a ze Snapeova znechuceného výrazu, věděl, co řekne dříve, než promluvil.

„Nejste tak stupidní, že ne?“ Snape posměšně potřásl hlavou. „Ano, samozřejmě, že jste.“

I když věděl, že by to neměl dělat, Harryho vztek se o stupeň zvýšil, jeho trpělivost o jeden snížila a on vyštěkl: „Nejsem stupidní a vy byste to měl vědět. Vy--“

„Neříkejte to, pane Pottere. Neříkejte.“ Snape se na něj varovně podíval. „Podle toho, co jsem zatím viděl, jste stupidní a impulsivní a nezodpovědný.“

Harry zaťal zuby, aby to vyvrátil a snažil si vzpomenout, že tohle je učitel, někdo, koho by měl respektovat, nehledě na to, co k tomuto imbecilovi doopravdy cítí. „Ano, pane.“

„Nemáte žádný důvod být na mě naštvaný. Je to pravda.“ Snape zněl znovu tak dokonale rozumně, jako kdyby pro něj bylo v pořádku Harryho urážet.

„Tak to chápete vy, pane. Já to tak nevidím.“ Harry věděl, že si Snape pravděpodobně myslí, že má právo být hrubý. Nic, co by Harry mohl říct nebo udělat by to nezměnilo.

„Jak byste nazval minulou noc?“ Snape se na něj ušklíbl, očividně vytáhl svůj trumf.

Na Harryho to nezapůsobilo, podíval se mu do očí, mračil se na něj s bezmocným vztekem. „Nazval bych to omylem.“

„Omyl, říkáte? Omyl, s kterým budu muset žít po zbytek mého života.“ Snape se znovu nadechl a pak náhle vypadal unaveně. „Tohle není produktivní.“

„To říkáte pořád.“ Harry se postavil. Kdyby se nepohnul, zbláznil by se. Přešel pár kroků ke stolu a zpátky. „Co je další stádium?“

„Třetí stádium je mnohem nejasnější než to druhé.“ Snape na něj zíral. „Sedněte si.“

Harry na okamžik zaváhal, pak se rozhodl, že vzdor jim nepřinese žádnou výhodu a posadil se. „Což je?“

„Začneme navzájem poznávat emoce toho druhého.“ Hrůza ve Snapeově hlase přesně odpovídala tomu, jak se cítil on, když to uslyšel.

Harry se důkladně otřásl, cítil, jak v něm narůstá panika. „Och, Bože.“

„Přesně. A bude to horší. Nakonec budeme schopni sdílet navzájem svoji moc.“ Snape z toho vypadal pořádně zděšený. „Do té doby se budete muset naučit velké kontrole.“

„A co vy?“ Harry toho měl právě tak akorát dost. „Také se budete muset kontrolovat.“

Snape na něj hodil zcela nevěřícný pohled. „Já už umím ovládnout svoji moc, stejně tak jako své emoce.“

Harry zatřásl hlavou, nemohl se na něj neušklíbnout. „Vážně? Nikdy jsem si nevšiml, že byste uměl ovládnout ten svůj vztek.“

„Ty nevychovaný spratku,“ zavrčel Snape. Rozevřel ruce a znovu je sevřel v pěst. „Prostě buďte zticha a poslouchejte aspoň jednou ve svém mizerném životě.“

Harry už dále nebyl v náladě, aby poslouchal urážky nebo cokoliv jiného, co by Snape mohl říct. „Být milý by pro vás mohla být příjemná změna. Určitě nevíte nic o tom, jak na to jít, nebo snad jo?“

„Navzdory tomu, co si očividně myslíte, já se snažím.“ Snape se znovu nadechl. „Jste příliš hloupý, abyste měl představu, co je pro vás dobré, příliš hloupý, abyste si uvědomil, jak blízko hrany se právě nacházíte.“

„Och, vidím, že se snažíte opravdu těžce. Nemáte ani sebemenší tušení, co je pro mě dobrý.“ Harry se hořce zasmál. „Skoro si myslím, že skamarádit se s Voldemortem by bylo lehčí než tohle.“

Snape zbělal a stěží protlačil mezi zuby. „Ne, pane Pottere. Jste to vy, kdo nic netuší. Vůbec nic.“

Nejspíše zašel moc daleko, připustil si Harry, ale nedokázal se zastavit. „Ne. Netuším. A ani nechci. V žádném případě.“

„Jste beznadějný.“ Snapeův hlas byl tichý a záštiplný. „Vypadněte odsud, vy bezcenný tvore. Nesnesu na vás pohled.“

Harry uprchl.

***

A to jen aby se musel vrátit následující noc.

Opět Harry váhal, než zaklepal. Dokud nemyslel na Snapea, tak se cítil během dne v pořádku. Naneštěstí, když nechal svoji mysl unášet tím směrem - ke Snapeovi, zjistil, že jeho myšlenky… nebyl si jistý, jaké je to správné slovo, ale v mysli se mu vynořovalo – se zmírňovaly. Nedokázal nastolit svůj oprávněný vztek nebo nenávist ke Snapeovi. Bylo to, jako kdyby už více neexistovaly, ale on věděl, že existovaly, neboť je stále trochu cítil.

Ve třídě na něj Snape nepromluvil ani slovo, ačkoliv sebral body skoro každému Nebelvírovi v místnosti, k velké radosti Zmijozelů. Po hodině skoro každý okomentoval, že Snape nevzal body Harrymu, ale moc k tomu nemohl říct ani udělat.

Hermiona s Ronem věděli své, samozřejmě, a byli více než soucitní. Všechno to bylo příliš ponižující, než aby to vyjádřili slovy.

Dveře se otevřely, než se rozhodl, jestli má zaklepat nebo ne. „Pane Pottere.“ Snape tam jen stál, díval se na něj s mimořádně nepříjemným leskem v očích.

„Pane.“ Harry se kolem něj protáhl do místnosti. „Máte pro mě úkol na dnešní večer?“

„Nic jiného než na včerejší noc.“ Snape zněl skoro poraženě a Harryho zajímalo, jestli tam slyšel i zmatení, ale došel k názoru, že to je nepravděpodobné.

„Ano, pane.“ Posadil se na pohovku a čekal, až Snape něco udělá nebo řekne.

Snape se na něj podíval, ale on se nedokázal střetnout s jeho očima.

„Vidím, že už začínáte pociťovat efekty,“ řekl Snape po dlouhém tichu. V jeho tónu se neprojevila skoro žádná změna.

„Ano, pane.“ Harry na něj vzhlédl a pak se rychle odvrátil. Nechtěl vidět, že Snape cítí to samé, co on. „Je to znepokojující.“

„To jsem očekával.“ Snape, jak se zdálo, se chystal usmát, ale chválabohu to neudělal.

Tolik nesnášel být milý, ale nemohl si pomoci, aby se nezeptal. „I pro vás, pane?“

Namísto urážky nebo kletby, kterou Harry očekával, Snape pokrčil rameny. „Proč si myslíte, že by to pro mě mělo být jiné?“

„Jste starší. Myslel jsem si, že byste s tím mohl bojovat lépe než já.“ Možná to bylo zbožné přání, ale pokud by s tím Snape mohl bojovat, pak by s tím mohl možná bojovat i on.

„Nedá se s tím bojovat. To už jsem vám říkal.“ Snape otevřel pusu, aby pokračoval, ale pak nepromluvil.

Nějakým způsobem se díky tomu Harry cítil trochu lépe. „Jak dlouho trvají jednotlivá stádia?“

„Konečně inteligentní dotaz.“ Snapeův tón nebyl krutý, ve skutečnosti byl téměř potěšený. Nebo tak to jemu přišlo. „Naneštěstí neznám odpověď.“

„Cože?“ Harry na něj zíral, rozčilený. „Jak jste mohl--“ zasekl se, když se jeho vztek zcela vytratil. „Co se stalo?“

Snape potřásl hlavou, vypadal poněkud samolibě. „Byl jste naštvaný a ten pocit vyprchal?“

„Ano.“

„Co jsem vám včera říkal?“

K čertu. „Až se to pouto ustálí, tak nebudu schopen zůstat na vás naštvaný.“

„Správně. Deset bodů Nebelvíru za konečně správnou odpověď.“ Snape vypadal absolutně zděšeně tím, co mu vyšlo z úst.

„Děláte si legraci?“ Harry cítil, jak mu z obličeje odtekla všechna krev. Nemohl uvěřit, že se to právě stalo. „Za pět a půl let, co tu jsem, jsem nikdy neviděl, že byste dával body komukoliv jinému než Zmijozelu.“

„Nedávám. Naneštěstí, jakmile je to jednou vysloveno, tak už to tak je.“ Snape svěsil hlavu a zkroušeně si povzdechl. „Tohle bude daleko horší, než jsem si představoval.“

Harrymu ho bylo skoro líto, ale po chvilkovém zvážení, došel k názoru, že si to ten mizera zaslouží. Pak tu myšlenku odmítl a povzdechl si. „Lidé to zjistí.“

„Tohle bude ten největší problém. Budeme muset na tom společně zapracovat, aby má opravdová oddanost nebyla odhalena.“ Snape, jak se zdálo, se obával, když vzhlédl k Harrymu. „A je také samozřejmé, že toto pouto musí zůstat tajemstvím.“

„Nejsem si jistý, jak tohle uděláme,“ řekl Harry. „Právě jste mi dal body. Můžete je odebrat?“

Snape začal mluvit a pak se zarazil, zavrtěl hlavou. Vypadal rezignovaně. „Očividně ne.“

Harry se na něj usmál.

„Jste natolik Nebelvírem, než abyste to použil proti mně.“ Snape zněl jako, že si je tím jistý.

Harry otevřel pusu, aby nesouhlasil, ale zjistil, že je to konec konců pravda. Zmetek. Předpokládal, že Snape ho teď znal natolik dobře, aby si byl jistý. „Neudělal bych to.“

Namísto toho, aby řekl něco kousavého nebo aby se zatvářil samolibě, Snape pouze pokývl hlavou. „To dokonce není ani součástí toho pouta.“

„Když už mluvíme o poutu,“ zeptal se Harry. „Proč se to odehrává ve stádiích? Tím myslím, proč se rovnou nedostaneme na místo, kde sdílíme magii?  Byl bych schopný sdílet Hermioninu a Ronovu magii hned, jakmile by vypili lektvar.“

„To pouto, ta část s krevním poutem sloužila původně k vytvoření důvěry a věrnosti mezi bojujícími kouzelníky.“ Ve Snapeově hlase byl náznak ironie, což Harry oceňoval.

„Ne nepodobné nám.“ Harry se na něj podíval. „Proč by to dělali? Tím mám na mysli, proč souhlasili s tím poutem?“

„Ne. Velmi bystré, pane Pottere. Vůbec ne nepodobné nám.“ Snape odvrátil hlavu, ale ještě předtím Harry viděl, jak bojuje s úsměvem. „Důvod, proč to dělali, bylo jednoduše proto, že je obvykle do toho někdo další natlačil. Starší člen rodiny, někdo s vyšší pozicí.

Časem bylo zjištěno, že pokud byli kouzelníci natlačeni do takovéto důvěrnosti příliš rychle, tak se zjistilo, že se dokážou navzájem zničit a také to udělali. Potřebovali čas, aby se na tu myšlenku přizpůsobili. Takže ta vazba byla nastavena, aby nastupovala ve stádiích.“

„Proč jsme o tom nevěděli?“

„Pokud si vzpomínáte, tak slečna Grangerová o tom věděla.“

„Nezmínila se o tom,“ podivil se Harry, ale bylo příliš pozdě, aby se o to teď obával. Možná se jí zeptá později. „Proč to není více známé?“

„Protože se znelíbilo používání většiny krevní magie. Jakmile je jednou vytvořena, je vazba nezvratná. To je následkem krve. Krevní magie je nejsilnější ze všech druhů, protože je to vázáno naší krví.“ Snape se na něj vážně podíval. „Buďte velmi vděčný, že to není kouzlo lásky.“

Harry se otřásl a nemohl se podívat Snapeovi do očí. Pokud má skončit… „Tohle není o moc lepší.“

Snape si složil ruce na hrudník, místo aby vypadal hrozivě, vypadal, jako kdyby se snažil sám sebe ochránit. „Chtěl byste, aby se k tomu, co teď cítíte, přidalo ještě sexuální donucení?“

„Ne.“ Harry se odvrátil. Vidět Snapea jako něco jiného než svou nemesis mu vadilo způsobem, který nedokázal vysvětlit. Jako minulý rok, když mu bylo líto toho bastarda za to, jak se k němu choval jeho otec se Siriusem. Nevěděl, co si s takovýmito pocity počít, takže je ignoroval. Měl podezření, že takhle to už dál fungovat nebude. „Ale říkal jste…“

„Že je pravděpodobné, že se vyvine…“ Na moment Snape vypadal nesvůj, ale bylo to tak krátce, že si Harry myslel, že to mohla být jen jeho představa. „Jak jsem řekl, je to sekundární komponent vazby. Je velmi pravděpodobné, že zjistíme…“

„Zjistíme co?“ Jak se zaměřil na to, co se Snape nejspíš chystal říct, Harry ucítil, že se mu žaludek rozbouřil možnými důsledky. Stejně to musel slyšet. „Řekněte mi to, prosím,“ řekl Harry, snažil se připravit na nevyhnutelné.

„Zjistíme, časem, že si k sobě vytvoříme hlubokou oddanost.“ Snapeův hlas byl tichý a zněl, že je úplně stejně znepokojený, jako se cítil Harry.

„Máte vůbec teď takovýto druh vztahu?“ Harry si nedokázal představit nikoho, kdo by chtěl se Snapem spát a pomyšlení, že by on to mohl chtít – dokonce i v nějaké temné a vzdálené budoucnosti – mu zvedala žaludek.

„Jak se opovažujete--“ Snape zavřel oči a když je znovu otevřel, tak vztek, o kterém Harry věděl, že tam byl, byl pryč. „Ano. Už jsem měl takovýto druh vztahu v minulosti. Připadá vám tak těžké tomu uvěřit?“

Nějaká část Harryho nechtěla odpovědět, nechtěla být zbytečně krutá. „Ano,“ řekl navzdory své neochotě.

Snape tou odpovědí nevypadal naštvaně ani překvapeně. „Cítil jste povinnost odpovědět a být pravdomluvný?“

„Ano. Tak takhle to pouto funguje?“ Och. Zatraceně. Harry zavřel oči, zvažoval, co by to mohlo znamenat v jeho životě. Prohnalo se jím jemné zachvění. „To nebudu schopný vám lhát?“

„A ani já vám.“ Překvapilo ho, že by Snape dobrovolně poskytl takovouhle informaci. Možná ho také přinutilo to pouto.

Vlastně na tom byli stejně. Nebylo to tak zlé, jak Harry očekával, že by to mohlo být. Bude schopný dát tolik dobrého, kolik dostane. „Tohle bude zajímavé.“

„Bezpochyby. Nicméně byste se měl dvakrát rozmyslet, než se mne zeptáte na něco, pokud nebudete chtít slyšet pravdu bez příkras.“ Ve Snapeově výrazu bylo jednoznačné varování.

To nebyl špatný nápad, připustil Harry s kývnutím. Po tomto zůstali na dlouhou dobu v tichosti. Nakonec byl Harry propuštěn, aby se vrátil do ložnice. Měl spoustu věcí k přemýšlení.

 

 

(pozn. překlad)

1) Socius-vinculum – z latiny partnerské pouto

* Hi, hi, to mi připadá vtipný, a nevím, jak to přeložit, aby to vyznělo ("Mr. Weasley, do not try to weasel out of this.")

 

 Část II >