Pouto krve - Část II

05.08.2012 13:15

Část II

„Harry,“ zavolal Ron, když ho dohonil přímo před obědem. „Slyšel jsem, že ti Snape dal měsíční trest?“

„Jo.“ Zatáhl Rona ke kraji a počkal, až kolem nich přejde pár studentů. „Brumbál si myslí, že spolu potřebujeme strávit nějaký čas, abychom se lépe poznali.“

Ron vypadal pořádně vyděšeně. „Svině. Tohle je tak nefér.“

„Jo, o tom mi vyprávěj. Ale děje se to mezi námi. Tím myslím, já na něj nedokážu ani myslet, aniž bych na něho nechtěl být milý,“ řekl Harry s přehnaným oklepáním se.

Odmlčel se, když kolem nich procházeli další dva studenti. Jeden se na Harryho divně podíval. „Měli bychom jít ven.“

Ron se rozhlédl po ostatních studentech hemžících se kolem a přikývl. „Jo, tady není žádný soukromí, kamaráde.“

Celou cestu ven k jezeru byli zticha.

„Říkal jsi něco o tom, že jsi milý na Snapea?“ řekl Ron, zněl, jako kdyby tomu nemohl uvěřit.

No, Harry to také shledával těžko uvěřitelným i přesto, že to cítil. „To je to pouto. Nemůžu říct nic proti němu, dokonce si to nemůžu ani myslet. Ani on nedokáže říct nic na mě. Před pár dny mi přidal body.“

„Bože, víš, viděl jsem to. Myslel jsem si, že to byla chyba.“ Ron se poškrábal na hlavě. „Páni. Z toho musí šílet.“

„To ano. Pamatuju si, jak moc jsem ho nesnášel, ale už to tak necítím.“ Harry se podíval přes jezero, představoval si, že vidí olbřímí oliheň pohybovat se pod hladinou. „Jediné, co cítím…“

„Cože? Jako, jak se to mohlo změnit tak rychle.“ Ron potřásl hlavou. „Ne, já vím. To je to pouto. Myslíš…“

„Myslím co?“

„Že začínáš…“ Ronova tvář zčervenala a on se odvrátil. „Ty víš.“

„Bože, doufám, že ne. Ale z té představy se mi už nedělá špatně.“ Harry se o tom nechtěl bavit, ne teď. Stále to bylo příliš čerstvé. „Pojď, skočíme si na oběd.“

„Je mi to líto.“ Ron mu položil ruku na předloktí. „Tím myslím tohle. Je to stejně tak i moje chyba.“

„Buďto je to vina všech, stejným dílem, nebo ničí. Spáchali jsme to společně,“ pokrčil Harry rameny, doufal, že vypadá bezstarostněji, než se cítil. „Nemůžeme se teď obviňovat.“

„Jsi si jistý?“ Protože Ron vypadal, jako kdyby si chtěl vinu dobrovolně naložit na sebe, kdyby mu to Harry řekl.

Harry zavrtěl hlavou. Neudělá to Ronovi a Hermioně. „Jo. Stalo se. A i kdybych si sebevíc přál, nelze to vrátit zpět. Takže…“

„Takže se s tím musíš naučit žít,“ doplnil Ron. „Nehledě na to, co se děje, stále jsem tvým přítelem.“

„I kdyby…“ Harry nedokázal dát svůj nejhorší možný scénář do slov.

„I pak. Jsi můj nejlepší kámoš,“ Ron drcl rameny do Harryho. „Pojď, měli bychom se naobědvat, než to všechno zmizí.“ Harry se na něj usmál, zatraceně vděčný za to, že ho má za přítele.

***

Několik dalších týdnů, strávil Harry večery ve Snapeově kabinetu, přicházel v osm a odcházel o půlnoci. Když si někdo další odpykával trest, což díky bohu nebylo příliš často, tak si trest odsloužil s ním, sekal, kostičkoval, drtil nebo jakkoliv jinak připravoval přísady do lektvarů. Nespravedlnost toho všeho neunikla Harryho pozornosti.

Nicméně převážnou část času strávil sezením na otlučené kožené pohovce ve Snapeově kabinetu a vypracovával si domácí úkoly.

Pouto bylo spokojeno, když byli ve stejné místnosti, a nepožadovalo více interakcí. Stejně tak to vyhovovalo Harrymu. Nestaral se tolik, aby se zeptal, jak to vyhovuje Snapeovi.

Ačkoliv se usilovně snažil nemyslet na Snapea v jakémkoliv kontextu, věděl, že už není pravda, že ho nenávidí. A jak děsivé bylo si přiznat, třebaže jen sám sobě, že určitá malá část Harryho začíná přemýšlet o tom, že ho chce oslovit, že chce Snapea poznat, že chce zjistit, co ho učinilo tím, kým je, že chce nalézt jejich společné znaky. Harry dokázal a také tuto chuť ignoroval, ale pokaždé, když tu tak společně seděli, noc za nocí, ta myšlenka nepatrně v jeho mysli rostla.

„Um…“ Harry si odkašlal. Právě strávili další večer v úplném mlčení a on začínal bláznit z nedostatku zvuku. „Celý týden jste na mě ve třídě nepromluvil.“

„Nemám nic, co bych vám řekl.“ Snapeův hlas mu zněl skřípavě, jako když se hedvábí drhne o brusný papír, zachytával se a trhal se. „Žádal jste něco? Konverzaci?“

„Ne.“ Harry se oklepal. Rád by dal lepší vysvětlení. Ticho už na něj bylo příliš. „Chcete… ach… mluvit… o něčem?“ Bože, zajímalo ho, jestli by mohl znít ještě ubožeji.

„Ne,“ řekl Snape tvrdě, ale v jeho hlase bylo slyšet něco víc. Harry si nebyl jistí tím, co to bylo, ale bylo to více než jen prosté zapření.

„Proč ne?“ Harry téměř mohl cítit, že Snape chce něco říct.

Snape se mu podíval do očí a slyšitelně vydechl. „Protože už dále nedokážu s vámi mluvit, aniž bych prozradil sebe a své pocity.“

Otevřel pusu, aby se zeptal, ale rozhodl se, že ještě není připraven na odpověď. „Och.“

„Výřečný jako vždy.“ Nebyl tam žádný sarkasmus, žádná nevraživost, za těmi slovy se nic neskrývalo. Snapeův výraz byl vlídný. „Děkuji, že jste se nezeptal.“

„Není zač.“ Harry se snažil potlačit úsměv, ale docela to nezvládl. „Nejsem si jistý, že to chci vědět.“

„Ani já, pane Pottere. Mám podezření, že ta potupa nastane, jedním nebo druhým způsobem. Nehledě na to, jak moc si budeme přát opak.“ Snapeovo vystupování bylo, nedalo se říci, že přímo přátelské, ale rozhodně nebylo už nepřátelské.

Celá tato konverzace začala Harryho znervózňovat. „Stále mě chcete ponižovat?“

Snape si z obličeje odhrnul pramen rovných vlasů a zavrtěl hlavou. „Nemohu si vzpomenout, co jsem cítil dříve, když to ve mně vzbuzovalo radost, ale již déle to tak necítím.“

„Ani já ne.“ Harry si ani nebyl jistý, jestli chce znovu cítit ke komukoliv takovou nenávist. Jedna jeho část stále vinila Snapea ze smrti Siriuse a ze spoluúčasti na dalších zločinech, ale už se v něm nehromadil vztek. Bylo to, jako kdyby z něj celá intenzita negativních emocí vykrvácela a zanechala za sebou pouze otisk, vzpomínku. „Řekl vám už někdo na to něco?“

„Na co?“ zeptal se Snape, odložil brk a srovnal papíry, na kterých pracoval, na hromádku. Zaměřil se na Harryho.

Což Harry shledal více než trochu znepokojujícím, ale pak se nic dalšího nestalo. „Na fakt, že na mě při hodině nemluvíte.“

Snape se skutečně uchechtl, v očích měl doopravdy stopu humoru. „Říkával jsem každému, kdo se opovážil, a pár takových odvážných existuje, že už dále nedokážu tolerovat vaši neomalenost.“

„A oni to přijímají?“ Harry to považoval za stěží uvěřitelné. „Tím jako myslím, nemusel jste mě nechat projít do pokročilejších lektvarů.“

„Těžko jsem vám mohl nepovolit přístup s tak vysokými výsledky NKÚ, jaké jste získal.“ Oznámil to tak objektivně, jako kdyby byl ten nejspravedlnější a nejrozumnější učitel.

To vzdorovalo všemu, co Harry o Snapeovi věděl, ale místo, aby byl schopný se o tom rozhovořit, tak to musel bez zamyšlení přejít. „Udělal byste to, kdybyste mohl?“

Snape na okamžik zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou. „Ne. Pravděpodobně ne. Každý, kdo získá dostatečnou známku při NKÚ, má právo být v mé třídě, dokonce i když se mi to nelíbí.“

„Je dobrý vědět, že jste v něčem čestný,“ řekl Harry, než dokázal slova potlačit a litoval jich, když spatřil, jak něco podobného bolesti se mihlo přes Snapeovu tvář.

„Život není spravedlivý, pane Pottere. Myslel bych si, že jste si již tento bod ve vašem životě uvědomil.“ Snapeův tón nabral na neotesanosti, ale nebylo to to, co Harry očekával, že přijde, když Snapea naštval.

Dříve než se Harryho zlost mohla projevit, tak opět zmizela a vyvedla ho tím z míry. „Ne,“ odpověděl tiše. „Uvědomil jsem si to už dávno.“

„Ach.  Vyprávějte mi o svém životě u mudlů.“ Snapeovy temné oči byly jasné jen s náznakem zvědavosti.

Kdyby v nich byl úšklebek nebo ten nejmenší náznak posměchu, tak by se Harry naježil a odmítl odpovědět. A ač to bylo těžko uvěřitelné, Harry zjistil, že muž to ve skutečnosti chce vědět a z nějakého důvodu mu to Harry chtěl vyprávět.

 „Nechtěli mě, a jakmile jsem byl dostatečně starý něco takového pochopit, ujistili se, abych to věděl.“ Harry nevěděl, co dalšího by k tomu řekl. „Dudley byl jejich syn. Dostal všechno.“

„Vy jste neobdržel nic?“ Znovu by měla v tom hlase být jízlivost, nějaký druh výsměchu. Bylo to, jako kdyby Snape věděl, že je to pravda a přijal to.

„Nic jako první. Nic, co chtěl Dudley. Nic, co jsem chtěl já. A po čase…“ Harry se odvrátil, vzbouřila se v něm vlna hořkosti. „Jsem přestal…“

„Co? Žádat? Chtít?“ Snape na něj shlížel s udivující sympatií v očích. „Neštvalo vás to?“

„Jen jsem si přál…“ Harry se nadechl. „Nikdy jsem nechápal, co je na mně…“ Zarazil se, neschopen pokračovat. Pouto ho nutilo odpovědět, ale nechtěl znít víc pateticky, než se cítil. Podíval se na Snapea, zjistil, že není dalek od proseb. „Prosím. Nemohu--“

„Pak to nedělejte.“ Snape se zvedl od stolu a přešel si sednout vedle něj. Blízko, ale nijak se ho nedotýkal. „Máte plné právo být na ně naštvaný. Nenávidět je.“

Harry pevně zavřel oči, nechtěl vidět lítost ve Snapeově výrazu. „Nenenávidím je. Chci. Ale nejde to. Nic mi nedluží.“

„Och, ale dluží, pane Pottere. Je to vaše rodina a zacházeli s vámi otřesně.“ Snape zněl rozhořčeně jeho jménem.

Určitá část Harryho si toho sentimentu vážila, více než slova dokázala vyjádřit. Nicméně stále nenáviděl mluvit o Dursleyových. „A co vaše rodina? Jací byli?“

„Stále mi část rodiny zbyla. Pár vzdálených bratranců.“ Snape se odvrátil a něco mu přeběhlo přes tvář, což Harry nebyl schopen rozluštit. „Všichni z nich jsou ve spojení s Voldemortem a nevídám se s nimi.“

„A nemyslí si, že vy jste také součástí jeho kruhu?“ Harry by si myslel, že to by pro ně mohlo udělat Snapea přijatelnějším.

Jeho chování se změnilo do opovržení. „Ano. Ale to neznamená, že se o mě zajímají nebo já o ně.“

„Och.“ Harry cítil směšnou potřebu dát paži okolo Snapea a nabídnout mu veškerou útěchu, kterou dokázal. Na místo toho odvrátil pohled. „Ani jeden z nás tedy nemá pořádnou rodinu.“

„Zdá se, že ne. Vy, jak se zdá, jste si vybral rodinu mezi svými přáteli.“ Z nějakého důvodu Snape nezněl, jako kdyby to neschvaloval, alespoň ne tak mnoho, jak Harry očekával.

„Weasleyovi mě tak nějak adoptovali.“ Přestože ho příležitostně dováděli k šílenství, Harry je všechny vroucně miloval. Překvapilo ho, že by tomu Snape mohl rozumět.

„To je tedy výhra.“ Snape se zvládl jízlivě ušklíbnout, ale znělo to poněkud příliš srdečně, aby to mělo požadovaný efekt.

„Hej. To teda je. Jsou na mě hodní. Paní Weasleyová mi dala první skutečný vánoční dárek.“ Také byla tím nejbližším k matce, co kdy měl. Nic ho nezasáhlo více, než když se ona s Charliem objevili před dvěma lety na Turnaji tří kouzelníků.

„Ty proslulé svetry?“ Snape měl na tváři úšklebek, ale nebyl nevlídný. „Jistě jste dostal lepší?“

„Ne dřív, než jsem dostal tenhle první. Ten rok jsem od Dursleyových dostal padesát pencí. Mám za to, že si mysleli, jak nejsou štědří.“ Harry slyšel hořkost v těch slovech, ale stávalo se čím dál tím těžší zamlčet to, co cítil, když mluvil se Snapem. „Možná bychom se měli vrátit do doby, kdy jsme spolu nemluvili.“

„Nevím, jestli můžeme. Potlačovali jsme to, jak jen nám to dovolovalo, myslím.“ Snape nezněl, jako kdyby se chtěl vrátit k mlčení teď, když se přes to přesunuli.

Harry se obával, že má pravdu. Skutečností bylo, že ani on si nebyl jistý, že se chce k mlčení vrátit. Byl… zvědavý na Snapea. „Co budeme dělat ohledně vyučování?“

„Dále na vás nebudu mluvit a vy budete dělat to samé. A také i nadále vám budu udílet trest.“

Jakmile si myslel, že by Snape mohl být lidský, řekl něco, co Harrymu připomnělo každý trpký pocit, který kdy cítil. „Já k tomu nesmím nic říct?“

„Přejete si jeden večer vynechat?“ Ve Snapeově výrazu byl pohled… skoro starostlivý.

Nemohl uvěřit tomu, že jeho názor se znovu obrátil. Pokud se Snape nepřestane měnit takhle rychle, tak si Harry byl jistý, že do konce večera bude mít závrať. „Teď když jste to zmínil, netrávil jsem večer s Hermionou a Ronem více než měsíc.

„Možná bych měl dát trest vám všem?“ Vypadal, jako kdyby se mu ten nápad velmi zalíbil.

„Raději bych pár nocí vynechal.“ Harry se ušklíbl nad Snapeovým výrazem. „Vy to nechcete? Bože, vy mě začínáte mít rád, že ano?“

„Obávám se, že to už se stalo dávno.“ Něco ve způsobu, jakým to Snape řekl, ho udivilo.

Jeho úsměv se rozšířil. „Řekněte mi kdy?“

Snape zavrtěl hlavou a vypadal… mohlo takhle vypadat v rozpacích? „Raději bych na to neodpovídal.“

I když věděl, že by neměl, Harry se nemohl přimět to nechat jít. Chtěl to vědět. „Och, já si ale myslím, že byste mi to měl říct.“

„Dobře, spratku.“ Řekl to laskavě a opět měl na tváři skoro úsměv. „Někdy ve vašem čtvrtém ročníku.“

„Vážně? Ale stále jste se mnou zacházel jako s kusem hadru.“ Harry ho propálil pohledem. Věděl, že by ho to mělo naštvat, ale Snapeův rozpačitý pohled byl… něco, co neuměl popsat. „Zvláště poslední rok.“

„Zasloužil jste si to potom…“ Snapeův hlas se vytratil a on se odvrátil. „Proč bych dělal cokoliv jinak? Mám pověst, kterou musím udržovat, a náhle zjištění, že jste nepatrně snesitelnější, než jsem si původně myslel, není důvod, abych se přestal chovat, jak jsem se choval.“ Teď mluvil jako ten starý Snape. Pak ale dodal. „To by přitáhlo moc velkou pozornost na mě, na nás.“

To dávalo smysl, dle Snapeova způsobu chápání. „Ale teď se ke mně chováte jinak.“

„Hůře, podle standardů většiny lidí.“

Harry přikývl. Předpokládal, že mít učitele, který na něj nemluví, by ho za jiných okolností pořádně rozrušilo. „Řekl bych, že máte pravdu. Co s těmi volnými večery?“

Snape se na něj díval skoro smutně, ale přikývl. „Dám vám několik dnů před dalším trestem.“

„Předpokládám, že to je to nejlepší, co můžu dostat.“ Harry byl potěšený, že byl Snape přece jen slušný, ale stále ho štvalo, že dostane další trest bez důvodu.

„Věřte mi. Nechcete odejít na příliš dlouho.“ Ve Snapeově pohledu bylo něco vědoucího a Harry mohl říct, že to nebylo dobrým znamením.

"Nebo co?"

Snape nad tím pozvedl obočí. "Vážně si přejete to zjistit?"

Část jeho chtěla a část věděla, že to nebude nic dobrého. „Co se stane?“

„Myslím si, že budete donucen mě vyhledat, abyste se mnou strávil nějaký čas, tak jako doteď. Pouto by mohlo toto nutkání vyvolat.“

„To jsem si myslel.“ Harry se zachvěl. „Dejte mi noc nebo dvě, dobře?“

"Jak si přejete."

***

Vzhledem k nepřátelství mezi nimi, se nikdo nedivil, že Harry poslední dva měsíce svého šestého ročníku strávil na trestech u Snapea. Občas si povídali a občas jen prostě spolu seděli. Harry přestal přemýšlet o tom, jak kdysi Snapea nenáviděl a začal přemýšlet o tom, jak moc si užívá jeho společnost.

To, že tuhle změnu způsobilo pouto, bylo bez debat, Harry to chápu, ale už mu to bylo jedno. Bylo dobré mít někoho, o kterém věděl, že ho chce, i kdyby to bylo způsobeno poutem.

Školní rok se chýlil ke konci a blížilo se léto a Harry čelil násilnému odloučení.

„Řekněte mi znovu, proč nemůžu tohle léto zůstat s vámi?“ Harry věděl, že zní mrzutě, ale myšlenka na Dursleyovy mu převracela žaludek.

„Protože se k nim musíte vrátit, alespoň na určitou část letních prázdnin.“ Přestože Snape měl trpělivý tón, tak tam vždy bylo velmi lehké varování. Neměl by dál pokračovat s nátlakem.

Tohle Harry už dříve slyšel od Brumbála. Rodina jeho matky a předpokládaná ochrana kvůli lásce jeho matky k němu. Část jeho tomu chtěla věřit, ale na to znal Dursleyovi příliš dobře. „No, oni mě rozhodně nechrání.“

„Jak špatné bylo minulé léto, když jim polovina Řádu vyhrožovala ublížením na zdraví?“ zeptal se Snape, výraz ukazoval jeho obavy.

„Ne tak špatné, jak to bývalo, to uznávám.“ Harry si musel připustit, že to mohlo být mnohem, mnohem horší. „Nemluvili se mnou.“

Snape se na něj podíval a zašklebil se. „Předpokládám, že je to lepší než otevřené nepřátelství.“

„Jen nepatrně.“ Harry si hlasitě povzdechl, věděl, že nemá na výběr. „Pokud musím.“

„Obávám se, že musíte. Slibuji vám, že se na vás přijdu podívat za pár týdnů.“ Řekl to jako přísahu.

Harry se usmál, díval se na něj a vytáhl svůj karetní trumf. „A co s tím poutem? To nás nechá být tak dlouho od sebe?“

„Uvidíme, ne?“ Ani Snape nezněl příliš šťastně.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ Harry měl více než jen trochu obav, že má být od Snapea odloučen na delší dobu.

„Důvodem, proč jsme posledních pár týdnů strávili společně tolik času, je, že to dovolovalo poutu, aby se usadilo. Nemělo by nás ohrozit pár týdnů odloučení. Bude to v pořádku.“ Snapeův hlas byl něžný a ujišťující.

„Až na to, že musím jít k Dursleyovým.“ Harry se dramaticky otřásl. Návrat k nim ho naplnil tolika vzpomínkami, každá z nich byla jedním nebo jiným způsobem bolestivá.

„S tím nemůžeme nic udělat. Musíte se vrátit ke své rodině alespoň na část prázdnin.“ Snape zněl, že má o něj starost, a Harryho to potěšilo, přestože to mnoho nepomohlo.

„To já vím,“ řekl Harry, narovnal ramena a pokusil se usmát. Rozuměl, ale ač byl důvod jakýkoliv, nechtěl odejít. Snape pro něj jaksi začal znamenat pohodlí a útěchu, způsobem, jakým pro něj nikdo jiný nebyl. „No, když vy budete tady a já budu tam…“

„Zvládneme to.“ Snape se postavil, podnět pro Harryho, aby se také zvedl. „Neočekávám, že to bude lehké, ale snažte se tím netrápit.“

Harry k němu vzhlédl. Přes školní rok trochu povyrostl, ale Snape byl stále o pár coulů vyšší. „Pokusím se.“

Snape zavřel oči, zhluboka se nadechl a pak je znovu otevřel. „Tohle je špatné na tolika úrovních. Neměl bych to dovolit, ale…“ Sklouzl paží velmi jemně okolo Harryho ramen a jen tím nejslabším tlakem, dovolil Harrymu, aby vkročil do jeho objetí. Jemně si povzdechl a položil hlavu na Harryho. „Nemohu si pomoci.“

Harry vklouzl rukou kolem Snapeova pasu, vydržel tak, tvář zabořenou do jeho ramene. Vdechl. Snape hezky voněl, kardamonem nebo nějakým jiným exotickým kořením. Nebyl si jistý, co to bylo.

Když se Snape nakonec pokusil o krok ustoupit, Harry ho nechtěl nechat jít. Pevně zavřel oči, snažil se zapamatovat si ten moment, vydržel tak ještě sekundu, pak ho uvolnil.

„Přijdu si pro vás, co nejdříve bude možné se pro vás stavit.“ Snape se natáhl, jako kdyby si chtěl sáhnout na jeho vlasy, ale pak ruku stáhl, aniž by se ho dotkl. Potřásl hlavou. „Ne. Nesmím.“

„Proč?“ Harry se na něj podíval. „Myslím--“

„Vím, co myslíte.“ Snape nasál vzduch se znepokojeným výrazem. „Mezi námi by neměl být žádný kontakt.“

„Proč by nemohl? Já jsem viděl, jak se učitelé dotýkají studentů. Tím myslím, to není…“ Harrymu hořely tváře, ale stejně to nedokázal říct. Ta myšlenka už mu nevadila, jako kdysi, ale stejně na to zatím nedokázal myslet. Ačkoliv si přiznával, že už se mu to více nezdá zcela nemožné.

Snape si složil ruce na hrudníku a místo, aby to bylo zastrašující, vypadalo to více jako ochranné gesto. „Nemusí to být sexuální, ale stejně je to nevhodné.“

Harry se začal znovu natahovat, ale pohled na Snapeův ostražitý výraz ho zastavil. „Máte nějaký divný, příliš vyvinutý smysl pro slušnost, že?“

„Časem se to stane ještě obtížnějším. Kdybych se tomu teď poddal, tak nebudu mít žádnou naději to přežít s nedotčenou morální bezúhonností.“

„A to je pro vás důležité, že jo?“ Harry se nemusel ptát. I kdyby se o Snapeovi nedozvěděl nic jiného, tak věděl, že ten muž měl velmi vypěstovanou osobní zásadovost. Vzhledem k tomu, jak byl nucen žít svůj život, měl Harry podezření, že občas to bylo všechno, co měl.

„Vskutku velmi mnoho.“

„V pořádku.“ Harry o krok ustoupil, pryč od něj, už teď mu chyběl komfort Snapeovy náruče. Zajímalo ho, jak se mu podaří přežít těch pár následujících týdnů. „Prozatím.“

„Prozatím je to všechno, co potřebujete.“ Snape se přesunul ke dveřím. „Přijdu za vámi za pár týdnů.“

Harry vyšel ze dveří a pak se otočil a ještě jednou se podíval. Snape přikývl a zavřel dveře.

 

<Část I>  <Část III>