Pouto krve - Část III

05.08.2012 13:17

Část III

Harry odjel vlakem spolu se zbytkem studentů na nádraží King’s Cross a tam se potkal s několika členy Řádu, kteří opět pro jednou dali Dursleyům specifické instrukce ohledně zacházení s ním. Vypadali dokonale zděšeně, ale přikývli. Nepochybně si říkali, že tohle bude naposledy, kdy je od nich požadováno, aby snášeli takové ponižování.

První týden nebyl tak špatný. Dursleyovic nová politika znamenala, že ho úplně ignorovali, což Harrymu velmi dobře vyhovovalo. Během dne se toulal po ulicích, vyměňoval si soví poštu s Hermionou a Ronem a samozřejmě se Snapem. Psaní s ním mu pomáhalo, dokonce i když toho moc nesdělil. Jednoduše nebylo možné dát do slov to, co cítil.

Druhý týden byl těžší. Chyběl mu Snape daleko více, než očekával. Držel se blízko domu a shledal těžším mu psát. Zvládl pár řádků Ronovi, ale nedokázal mu sdělit svůj problém.

Třetí víkend se nedokázal přimět, aby opustil barák. Většinu času strávil nahoře ve svém pokoji, čekaje na další jídlo. Nic se od něj nepožadovalo a on neměl žádné potíže, na které by si stěžoval.

Jeho kontakt s Dursleyovými skoro neexistoval. Dudley odjel navštívit kamaráda a bude pryč několik dalších týdnů. Vernon pracoval a Petunie mu neměla co říct. A on neměl nic, co by řekl komukoliv z nich. V určitém okamžiku se dokonce i chození dolů na jídlo stalo příliš namáhavé.

Když zmeškal třetí jídlo v řadě, Petunie mu přinesla nahoru tác a stála nad ním, dokud většinu z toho nesnědl. V celé té epizodě byla docela podivná ironie, vzhledem k tomu, o kolik jídel byl připraven, když vyrůstal. Měla strach, co by Řád mohl udělat, kdyby si mysleli, že ho nechává hladovět. Bolest v jeho hrudi byla tak zlá, že nedokázal pro ni najít tím nebo oním způsobem dostatek sympatií.

Vprostřed čtvrtého týdne Harry strávil většinu dne sezením na posteli s přitáhnutýma nohama k sobě. Před pár dny přestal všem psát. Potřeba vidět Snapea už dále nebyla bolest, ale plně rozvinutá muka, která ho trápila, i když spal. Dokázalo by ho to zabít, to věděl, zato ale nevěděl, co s tím dělat, nemohl najít energii, aby cokoliv udělal, i když na to mohl myslet. Byl paralyzován potřebou a vlastním strachem.

Dveře se otevřely bez zaklepání. Vzhlédl, když vstoupila Petunie. „Je tu někdo z té školy a chce tě vidět.“ Její tón sděloval, že je úplně zcela vyděšená, že se někdo z Bradavic opovážil předstoupit před její dveře.

Jeho tep zvedl rychlost, tříska naděje se mu zabodla do srdce. Nic neřekl, jednoduše jí přikývl. Tvrdě se na něj podívala, pak ustoupila stranou a nechala dveře otevřené.

Ozval se zvuk kroků a Snape stanul na prahu.

Harry cítil, jak se jeho oči rozšířily, jako kdyby tím mohl získat na něj lepší pohled. Bože, vypadal velmi dobře, jak tam stál, oblečený do mudlovských šatů, které mu velmi slušely. Temně šedé kalhoty zdůrazňovaly jeho útlé boky a dlouhé nohy, bílá košile byla natažena přes jeho hrudník a na nohách měl lesklé, černé, kožené boty. Vlasy měl stále zplihlé a visely mu kolem obličeje, ale Harrymu se zdál nádherný.

Každý Harryho smysl na něj naléhal, aby se přesunul přes pokoj, aby se dotkl toho, co se mu ztratilo. Váhal, díval se na Snapea, čekal na nějaké znamení toho, že to, co cítí, je oboustranné.

Snape vstoupil do pokoje, zavřel dveře a střetl se s jeho pohledem. Bitva v jeho očích byla zřetelně viditelná, a jak ji sledoval, viděl, že Snape zavřel oči a vzdal to. Harry byl na druhé straně pokoje a ve Snapeově náruči dříve, než Snape stihl zvednout ruce.

„Pane Pottere,“ řekl mu Snape do vlasů a znělo to jako povzdechnutí úlevou.

„Nejsme ve škole. Nemohl byste mi říkat Harry?“ Bolest v jeho srdci začala ustupovat a úlevou mu změkla kolena.

„Ne.“ Snapeovy paže se sevřely pevněji, svíraly si ho na hrudi. „Ne. To by nebylo správné. To ode mne nežádejte, zatím ne.“

„Vy ale víte, co přijde, že?“ Harry věděl, že teď to bylo v podstatě nevyhnutelné. Ale bude to v pořádku, to věděl také.

„Ať se stane cokoliv, vypořádáme se s tím, až to přijde. Já do toho s vámi spěchat nebudu.“ Snape se odtáhl, aby se mu podíval do tváře. „Nic, nic, než dokončíte školu.“

„Další celý rok.“ Harry znovu přitiskl tvář na Snapeovo rameno a cítil, jak ho zaplavila spokojenost.

„Zatím stejně nejste připraven na cokoliv tohoto druhu. Dejte si nějaký čas.“ Zvuk Snapeova hlasu konejšil něco uvnitř něj.

„A co vy?“ Harry zlehka dostrkal nohu blíže ke Snapeovi. Nebylo žádných pochyb, co cítí oproti svému stehnu. „Dokážete počkat?“

Snape nic neřekl, ale o krok ustoupil.

„Omlouvám se. Prosím, nechoďte.“ Harry slyšel paniku ve svém hlase, ale bylo mu to jedno. Bylo příliš brzy, aby ho nechal jít. „Prosím. Právě jsem se začal cítit lépe.“

Sevřený opět ve Snapeově objetí, Harry zavřel oči a nechal se konejšivě omývat Snapeovou vůní.

„Když se vás dotýkám, bolest ustupuje?“ Snapeovy ruce se pomalu posunuly dolů po jeho zádech. „Jak zle vám bylo? Začal jsem cítit vaši tíseň až tyto poslední dny, ale předtím jsem necítil nic.“

„Dotýkání se vás pomáhá. Nemyslel jsem si, že to byla součást vazby.“ Harry se třásl, i při pouhé vzpomínce na bolest si připadal slabý. „Bylo to docela dost špatný, než jste sem dneska přišel, ale teď je to lepší.“

„Zřejmě je to nějaký aspekt pouta, který nebyl zdokumentován.“ Snapeovy ruce se na jeho zádech zastavily, přitáhl si ho blíže. „Hloupý kluku. Když jste měl bolesti, měl jste mě kontaktovat.“

 „Nebyl jsem si jistý, jestli mám. A pak, jak se zdálo, nedokázal jsem nic dělat.“ Bože, nesnášel tu potřebu, která mu zněla v hlase, ale představa, že Snape odejde bez něj, byla mnohem horší. „Vezmete mě s sebou?“

„Měl byste tu zůstat alespoň do svých narozenin.“

Převalilo se přes něj zklamání. „Já--“

„Nicméně jsem dostal ředitelovo svolení, abych vás na pár dní vzal na Snape Manor.“ Snape vypadal sám se sebou spokojený, což se Harrymu líbilo.

Úleva byla skoro zdrcující a on přitiskl svou tvář ještě více do Snapeova ramene. Hlas měl utlumený, když se ptal. „Vy máte panství? Jako Malfoyovi?“

„Domnívám se, že není ani zdaleka tak velké.“ Snapeův nos se opět dotkl jeho vlasů a chlapec slyšel, jak do sebe nasál vzduch. „A jsem si jistý, že ani v tak dobrém stavu.“

„Vy jste nikdy nebyl v Malfoy Manor?“ Harry si nebyl jistý, proč to shledal tak překvapujícím. Možná prostě jen předpokládal, že starší Malfoy si je se Snapem bližší.

„Už mnoho let ne. Proč?“

„Měl jsem tušení, že vy a on jste…“ Harryho hlas se vytratil, rozpačitý z toho, že nemá žádné důkazy, proč tak usuzovat.

„On je zcela věrný Voldemortovi. Jaké tušení jste měl?“ Snape se znovu odtáhl a nevěřícně se na něj podíval. „Že on a já?“

„No…“ Harry zčervenal. S Hermionou a Ronem drbali o té možnosti, po druhém ročníku, když viděli Snapea spolu s Malfoyem seniorem na famrfpálovém hřišti.

„Drzé dítě,“ řekl Snape. Velká část náklonnosti pronikla do jeho hlasu a Harry si nemohl splést ta slova s ničím jiným, než čím byla. „Tak daleko, pokud vím, Lucius je zcela heterosexuální a to téměř až k bodu puritánství.“

„A vy?“ Harry se divil své vlastní troufalosti.

„Já?“ Snape na okamžik vypadal, že odmítne odpovědět, ale pak pokrčil rameny a podíval se Harrymu do očí. „Vždycky jsem bral útěchu tam, kde jsem ji mohl najít.

Harrymu se to zdálo nevysvětlitelně smutné. „Proč?“

Snape se na něj doopravdy usmál. „Protože když vypadáte tak jako já a nepřejete si být neustále sám, vezmete, co se nabízí.“

„Vy ne--“ Harry byl umlčen Snapeovým prstem dotýkajícím se jeho úst.

„Vy už dále nejste v pozici, abyste to posoudil,“ řekl Snape hlasem daleko něžnějším, než Harry věřil, že je možné.

Harry si položil hlavu zpátky na Snapeovo rameno a přikývl. „Asi ne. Kdy půjdeme?“

„Jakmile si sbalíte.“

„Můžu použít kouzla?“ zeptal se Harry nadějně.

„Ne.“ Jak pohled, kterým se na něj Snape podíval, tak tón byl jednoznačně odmítavý.

Harry dobře věděl, že na tohle by radši ani neměl odpovídat. „Pak mi dejte dvacet minut.“

„Já, nicméně, nejsem vázán stejnými pravidly.“ Snape vytáhl svoji hůlku. „Co si chcete vzít s sebou?“

„Nevrátím se, že ne?“ Harryho srdce se při té myšlence rozjasnilo. Konečně opustit Dursleyovy byl velmi uctívaný sen. „Jen můj kufr, Hedvičinu klec--“

„A vaše sova?“

„Když jsem se začal cítit špatně, poslal jsem ji do Doupěte, aby tam na mě počkala.“

„Místo toho, abyste ji poslal mně?“ Něžně zatáhl za pramen Harryho vlasů. „Což by vám mohlo udělat dobře, kdybyste se vůbec obtěžoval myslet.“

Harry schoval svou tvář do Snapeovy košile. „Upřímně si nemyslím, že by na tom záleželo.“

Snape si trpělivě povzdechl. „Co dalšího?“

Vyvlekl se ze Snapeovy náruče a poklekl vedle postele. Vytáhl prkno z podlahy, aby se podíval do svého úkrytu, kde po slepu zašmátral.

Bylo tam pár věcí z jeho dětství, které si přál mít. Symboly, které mu připomínaly život tady, kdyby ho popadla nostalgie. Ne že by si myslel, že se to stane, ale jen pro jistotu. Vyndal rozbité kousky hraček, věci, které získal rozbité nebo které mu Dudley rozbil a dal je na hromádku se svými učebnicemi a školními pomůckami.

Snape na něj pozvedl obočí, ale nic neřekl, když to stlačil do kostky velké palec na palec a podal ji Harrymu.

„Víte, jakmile dosáhnete plnoletosti, měl byste udělat zkoušky přemisťování.“

„Vím. Doufal jsem, že je udělám na konci léta, až budu na návštěvě u Rona v Doupěti.“ Harry se na něj podíval, zatímco se strkal kostku do kapsy. „Vyhovuje vám to tak?“

Snape se na něj podíval tím nejzvláštnějším pohledem. „Co?“ zeptal se Harry. „Je něco špatně?“

„Ne. Ne zcela. Jen si nejsem jistý, že mi je příjemné, když mě žádáte o povolení na něco takového.“

„Proč ne?“

Snape se zastavil před zavřenými dveře a otočil se. „V určitém okamžiku budeme muset ustanovit rovnější vztah.“

To bylo velmi rozumné. Nápad, že by Snape vždycky měl vedení, mu vadil, ale nějaká jeho část přiznávala, alespoň sama sobě, že by nebylo tak špatné mít někoho, kdo by se natolik staral, aby mu říkal, co dělat. „To se nemůže stát, když jsem ve škole, že?“

„Ne.“ Snape otevřel dveře. „Pojďme.“

Harry scházel ze schodů. „Když mi nebudete říkat Harry, tak vám asi zatím nemohu říkat Severusi, že?“

Slyšel, jak Snape vynechal schod a zavrčel. „Ne. To už by vůbec nebylo vhodné.“

„To je blbý. Rád bych vám říkal Severusi.“

„Drzý spratku.“

„Jo, to budu já.“

Na konci schodiště čekali Vernon s Petunií. V tichosti sledovali, jak Harry prochází vchodovými dveřmi. Otočil se a podíval se na ně, viděl je jako ubohé lidi, kterými byli, a všechny jeho velmi promyšlené sžíravé poznámky na rozloučenou ho opustily.

„Nemáš co říct?“ zeptal se Vernon, hlas naplněný bezmocným vztekem. Nemohl dělat nic víc a oba dva to věděli.

„Ne. Nemyslím si, že mám.“ Harry necítil nic, když se odvrátil. Vůbec nic. Zajímalo ho, jestli bylo něco v nepořádku s ním, že k nim nedokázal pocítit ani soucit. Otočil se zpátky, vyvolal si malý úsměv. „Nashle.“

Prošel dveřmi do slunečního svitu.

Po tom všem měl z jejich rozloučení překvapivě rozčarující pocit, ale oni museli dál žít tenhle život a on nemusel. Celkově vzato to už mnohé kompenzuje.

 „Velmi dobře, pane Pottere.“ Snape se na něj usmíval, znovu začal natahovat ruku a pak se rozhlédl kolem. „Měli bychom jít.“

„Máte auto nebo něco?“

„Nebo něco.“ Snape mu pokynul, aby ho následoval mezi dům Dursleyových a sousedů napravo. Vytáhl z kapsy malou sošku. „Chytněte jeden konec.“

„Ano, pane.“ Udělal, jak mu bylo řečeno, a ucítil známé trhnutí za pupíkem.

 

<Část II>  <Část IV>