Pouto krve - Část X

05.12.2012 22:24

Moc děkuji Saskyi, bacilu, Máje, Sitaře a Lanevře za názor. Děkuji Bobo za komentář a Hoshi za betování. (Příští kapitola zase ve čtvrtek večer, jen zítra a celý víkend nejsem u počítače, tak výjimečně dřív.)

@@@

Část X

„Určitě nechceš jít s námi na večeři, Harry?“ zeptala se Hermiona. Spolu s Ronem stáli na rohu ulice v Prasinkách.

„Ne. Myslím, že bych na vašem rande trochu překážel,“ zasmál se Harry a pak zívnul. „Jsem strašně unavený. Prostě půjdu zpátky do školy a zdřímnu si.“

„Uprostřed dne?“ Hermiona vypadala pohoršeně.

„Nespal jsem moc dobře.“ V nocích, které strávil ve své vlastní posteli, což bylo každý třetí den, nikdy nespal dobře.

„Byl jsi s tím za madam Pomfreyovou?“ zeptala se Hermiona tím svým typickým tónem.

„Ne,“ potřásl Harry hlavou. „Tohle není něco, co by ona mohla vyléčit.“

Oba dva s Ronem přikývli. Jejich výrazy vyjadřovaly, že vědí, o co jde, a nebudou se ptát, za což byl Harry vděčný. Potom, co se stalo před dvěma měsíci, se se Snapem snažili udržovat nějaký smysl pro korektnost. Co ho ovšem udivovalo nejvíc, bylo, že si nikdo nevšiml, že celé ty měsíce nespal ve své posteli a nyní si nikdo nevšiml, že tam jednou za čas je.

„No…“ Ron se snažil vypadat, jako kdyby chtěl, aby Harry zůstal, ale v tu samou chvíli bylo více než jasné, že chce být s Hermionou sám.

„Běžte. Já půjdu do Medového ráje a pak se vrátím do školy. Uvidíme se později.“ Drcnul ramenem do Rona a usmál se na Hermionu.

„Buď opatrný,“ nabádal ho Ron, než se s Hermionou vzdálili.

Harry je sledoval, jak se přisunuli blíže k sobě. Ron vzal Hermionu za ruku.

Nebylo to tak, že by s jedním z nich chtěl být takovýmhle způsobem. Nebylo to tak, že by neměl svou vlastní milostnou pletku. Nebylo to dokonce ani tak, že by si myslel, že se s ním přestanou přátelit. Aby byl upřímný, neměl ponětí, co to je, ale něco na tom, když je viděl takto společně, v něm zanechávalo pocit prázdnoty.

Harry změnil směr vprostřed kroku, rozhodl se, že se vrátí do Bradavic a přeskočí cukrářský krámek. Nakonec vlastně neměl náladu na sladké.

Nakopl kámen u cesty.

Bylo ticho. Příliš ticho. Vzhlédl a zjistil, že se nachází úplně sám na cestě do Bradavic. To bylo divné, že?

Okamžitě zpozorněl, nahlížel přes náhle rostoucí šero, mraky se zdály neprostupné pro světlo a začínala se vyvalovat mlha. Vypadalo to spíše jako za soumraku než vprostřed odpoledne. Jediné, co cítil, byl neurčitý pocit neklidu, nic hmatatelného. Znovu se rozhlédl kolem sebe. Nic. Snažil se si toho nevšímat a rozešel se o něco rychleji. Divné bylo, že se nikdo nenacházel kolem. Nemělo by alespoň pár studentů mířit zpátky do školy?

Koutkem oka napravo, úplně na okraji jeho periferního vidění zpozoroval pohyb. Prudce se otočil, ale než stihl cokoliv udělat, svět mu zčernal.

***

Snape seděl vzpřímeně za svým stolem, krev mu divoce tepala v žilách a zachvacovala ho panika – Potter měl potíže. Jeho strach byl něčím víc než jen pocit; byla to ve Snapeovi živoucí věc. Upustil knihu, kterou četl, ale než se dostal ke dveřím, strach zmizel a Snape věděl, že Potter omdlel.

Silně se soustředil a vycítil, že Potterem někdo rychle hýbe. Musel za ním. Natáhl se pro brk a pergamen – na cestě ze školy, zanechá Brumbálovi dopis. Když šel směrem k hlavnímu vchodu, jeho paže začala pálit. „Do háje,“ zaklel tiše. Nyní musel jít za Brumbálem a vysvětlit mu to.

„Bertíkovy fazolky,“ řekl Snape chrliči před schodištěm. Dveře se rozevřely a on vyjel nahoru. Brumbál mu otevřel, ještě než vstoupil na poslední schod.

„Severusi?“ Právě v tuto chvíli vypadal Brumbál velmi staře. „Co se děje?“

„Potter. Věřím, že ho unesli proti jeho vůli.“ Díval se na Brumbála a sledoval, jak jeho tvář bledne. „Jsem schopný ho vystopovat. Nicméně, jak to se špatným štěstím bývá, byl jsem předvolán.“

„Můžeme jenom předpokládat, že ho má Voldemort.“

„Souhlasím.“ Jeho paže znovu zapulzovala a on si to místo si překryl druhou rukou, jako kdyby tím mohl bolest zastavit. „Použijte na mě sledovací kouzlo a jděte za mnou hned, jak budete moct.“

Brumbál přikývl. „Budu potřebovat trochu času na svolání Řádu.“

„Nevěřím, že máme s Potterem tolik času. Musím jít.“

Brumbál pozvedl hůlku a zamumlal pár slov. Cítil, jak se do něj vpíjí kouzlo. Bez dalších slov zamířil zpátky ze schodů a skrz bránu. Jakmile byl v dostatečné vzdálenosti, přemístil se do Prasinek a v zastrčené uličce našel přenášedlo, které ho vezme za Pánem zla. Merline, jak tohle nesnášel.

Na přenášecím místě – před skoro mudlovsky vypadajícím podnikem - byl očekáván Luciusem Malfoyem, který vypadal sám sebou velice potěšený. Snape mu přál, aby sakra zůstal v tom vězení, kam patřil.

„Malfoyi,“ Snape mu přikývl, nic srdečného. „Co se děje?“

Lucius se usmál. „Uvidíš. Náš pán má pro tebe překvapení.“

„To se vsadím.“ Snape si přes obličej natáhl masku a následoval ho do obchodu. Prošli až dozadu, kde se nalézaly chráněné dveře vedoucí do místnosti, která byla větší, než by se podle všeho mělo do podniku vejít. Také tam bylo několikero dalších dveří vedoucích různými směry. Voldemort seděl ve vyřezávaném křesle na vyvýšeném pódiu.

Žádná symbolika, pomyslel si Snape s vnitřním úškrnem. „Můj pane,“ poklekl a políbil lem Voldemortova pláště. Zůstávaje na kolenou, vzhlédl a čekal, až na něj Voldemort promluví. Dobře věděl, že nemá mluvit bez dovolení nebo se dívat na cokoliv kromě Voldemorta.

„Ach, Severusi.“ Voldemort na něj otočil svoje ošklivé, bledé oči. „Mám pro tebe překvapení.“

„Jsem poctěn.“ Snape si položil ruku na srdce a uklonil se. V kleku na kolenou to nebylo moc lehké ani to nevypadalo kultivovaně, ale zvládl to dostatečně dobře. Opět čekal, až Voldemort promluví.

„Přiveďte ho,“ řekl Voldemort a přikývl na Luciuse a další dva Smrtijedy, kteří stáli po jeho boku. „Hned.“

Otevřeli jedny dveře vedoucí do místnosti a vtáhli dovnitř stále bojujícího Pottera. Ústa měl zacpaná roubíkem, ruce svázané za zády, na pravém oku monokl a měl oteklý ret. Snape nikdy v životě nebyl tolik vděčný za masku jako v tu chvíli, bál se, že by nebyl schopný zakrýt své rozhořčení. Pomalu se zhluboka nadechl a potlačil svůj strach i pobouření.  To, že Potter měl stále energii s nimi bojovat, nepatrně uklidnilo Snapeovu mysl.

Teď vše, co potřeboval udělat, bylo udržet ho naživu, dokud nedorazí Brumbál.

„Vím, co cítíš k našemu proslulému Chlapci, který přežil,“ řekl Voldemort, postavil se, když Pottera donutili si před něj kleknout na kolena. „Nechám tě ho zabít.“

Hraj o čas, byla Snapeova první a prvořadá myšlenka. „Nelíbí se mi, že bych toho spratka jen tak zabil. Jistě budete tak milý a dovolíte mi si s ním nejdřív pohrát?“

Voldemort se na něj prohnaně podíval a zachechtal se. „No, Severusi, věděl jsem, že se mohu spolehnout, že nás pobavíš.“

Snape na něj vzhlédl a zdvořile sklonil hlavu. „Jistě, můj pane.“

„Dělej, jak je ti libo,“ řekl Voldemort a mávnul rukou směrem k Potterovi.

Snape se postavil, tasil hůlku a tiše se omluvil za to, co teď musí udělat. „Crucio.“

Potter spadl na zem a začal křičet.

Snape se postavil nad něj a napadlo ho, jestli existuje způsob, jak kouzlo zmírnit. Ukončil kletbu a Potter lapal po dechu. „Užíváte si to, Pottere?“ řekl jízlivě Snape tónem naplněným nenávistí.

„Bastarde. Proč mě prostě jen nezabijete?“ Potterův dech přešel do bolestivých krátkých nádechů a vzhlédl na Snapea.

„Myslím, že si dnes váš křik ještě mnohokrát užiju. Dokud nebudete prosit o slitování.“ Hlas udržoval jízlivý a se slyšitelnou záští. Pod maskou se zašklebil a řekl: „Crucio.“

Sledovat, jak se Potter zmítá a křičí, drtilo Snapeovo srdce a cítil, jak mu nepříjemné čůrky potu stékají po zádech. Pohyby chlapce se nepatrně změnily a měl pocit, že něco není v pořádku. Nemohl přijít na to, co to je, dokud neucítil Potterův dotyk ve své mysli.

//Blokuji většinu bolesti// řekl Potter. //Myslím, že dokážu zrušit pouta na svých rukou.//

Ve chvíli, kdy Potter promluvil přímo do jeho mysli, Snape na chvíli zaváhal, ale pak pevněji sevřel hůlku a dál udržoval kletbu.

//Vydržte. Brzy tu bude Brumbál// poslal Snape nazpátek.

//Mám nápad. Řiďte se podle mě.//

Jako kdyby Snape mohl v této situaci dělat cokoliv jiného.

Potter se znenadání na zemi pohnul, hodil sebou na záda a zařval hlasitěji, jako by náhle cítil daleko víc bolesti. Jak se kroutil, provazy, které ho vázaly, spadly.

Voldemort a Smrtijedé se zasmáli, očividně si užívali představení.

Bez jakéhokoliv náznaku, že něco plánuje, Potter kompletně odvrátil kletbu a postavil se. Než kdokoliv stihl zareagovat, uchopil Snapeovo zápěstí a obrátil jeho hůlku na Voldemorta. Snape cítil, jak Potter skrz něj protlačuje ohromující dávku síly a řve na Voldemorta: „Avada Kedavra!“ Oslepující zelené světlo vystřelilo z konce hůlky a udeřilo do strnulého černokněžníka. Padl mrtvý k zemi s ústy otevřenými v šoku.

„Combustus!“ zvolal Harry. Plameny pohltily Voldemortovo tělo a v sekundě se změnilo na jemný šedý prach. Pak, jako ve zpomaleném pohybu se ostatní Smrtijedé probudili k životu. Harry se otočil čelem k nim a vykřikl: „Petrificus Totalus,“ stále svíral Snapeovo zápěstí a držel jeho hůlku a pohyboval jí v kruhu, aby zachytil tolik lidí, co jen mohl.

Tři Smrtijedé stojící kolem nich padli, ruce a nohy ztuhlé podél boků.

Brumbál, Lupin, Tonksová a několik dalších členů Řádů, kteří byli příliš daleko, aby je Snape rozeznal, vtrhli do místnosti přesně v tu chvíli, co Lucius zvedal hůlku, aby je uřknul.

Snape měl pocit, jako by ho měla sežehnout moc, která jím protékala. Také cítil, jak Harry slábne. Pouto naříkalo, jak jím proudilo tolik energie. Nakonec už to bylo příliš a on se už dál nedokázal bránit bezvědomí. Pohltila ho temnota.

***

Přestože se Harry vznášel ve světě bez bolesti, věděl, že něco není úplně v pořádku. Musel by se vzbudit a zjistit, co to je, ale i jen o tom uvažovat bylo nepříjemné.

„Harry,“ hlas pronikl jeho mlhou. „Pojď. Je načase se vzbudit.“

Znal ten hlas, věděl, že to nebyl ten, který chtěl slyšet, věděl, že to nebyl ten, který by to měl být. Nicméně byl to ten, který musel poslechnout.

Zhluboka se nadechl, přinutil se otevřít oči a vzápětí se zašklebil, přál si, aby je nechal zavřené. Pokoj byl příliš světlý.

Když ho zajali, muselo být odpoledne… to už bylo včera? Teď to vypadalo jako slunné ráno.

„Harry,“ Brumbálův jemný hlas pronikl jeho zmateností. „Jsi v bezpečí. Porazil jsi Voldemorta.“

To bylo dobré. Vzpomínal si na sílu, která se valila skrze jeho, skrze Snapea a skrze jejich pouto. Pouto. Tam byl ten problém. Nesměle se k němu natáhl a našel ho… nestabilní.

Nemělo by to být takové. Po páteři mu sklouzl jemný třas obav. „Snape?“ Harryho hlas byl chraptivý a suchý. „Pouto.“

„Profesor Snape ještě zatím nenabyl vědomí, ale madam Pomfreyová tvrdí, že bude v pořádku.“ Brumbál nezněl, jako by tomu doopravdy věřil. „A co s Poutem?“

„Mám pocit, jako by se mohlo… lámat.“ To nebyla přesně pravda, ale neexistovala slova pro to, co cítil. „Jako že se zlomí.“

„Harry,“ usmál se na něj Brumbál, ale jeho oči byly podivně ploché. „Pouto se nemůže zrušit. Je to krevní pouto. To jednoduše není možné zrušit.“

„Ale já cítím--“

Brumbál zvedl hlavu. „Dovol mi zavolat madam Pomfreyovou. Stejně chtěla, abych ji upozornil, až se vzbudíš.“

„Pane,“ řekl Harry. „Myslím si, že kromě skutečnosti, že ví o existenci vazby, o ní neví nic jiného.“

„Možná ne, ale ví o tobě.“ S tím se Brumbál vzdálil a vrátil se o chvíli později s Pomfreyovou.

Mávala nad ním hůlkou a pomlaskávala. „Budete v pořádku. Jste magicky vyčerpaný, ale po jednom nebo dvou dnech odpočinku budete v pořádku.“

„Musím zůstat tady?“

„No,“ řekla a vrhla pohled na něco za jeho zády. „Je tady i profesor Snape.“

Harry se začal otáčet, aby se podíval, a Brumbál se natáhl, aby mu pomohl. „Díky,“ řekl Harry, když se usídlil na boku čelem ke Snapeovi.

Něco v něm se uklidnilo, ale ne natolik, aby se úplně uvolnil. Zoufale se potřeboval Snapea dotknout. Jeho mysl se obrátila k poutu a pak se stáhla, aniž by se ho dotkla. Bylo znepokojující nalézt svoje spojení se Snapem tak slabé.

Harry se převrátil na záda a zíral do stropu, pak se znovu podíval na Brumbála. „Jak je to dlouho, pane?“

„Dva dny.“ Brumbál vypadal, jako by celou tu dobu byl tady s nimi. „Mohl bys nám říct, co se stalo?“

„Vy to nevíte?“

„Když jsme dorazili, byl Voldemort mrtvý a většina Smrtijedů pod Petrificus Totalus, kromě toho nic nevím. Ty i profesor Snape jste byli v bezvědomí.“

Harry zavřel oči, povzdechl si a začal Brumbálovi vyprávět holá fakta o tom, co se stalo. Pak vzhlédl a usmál se. „Dokázali jsme to sdílením síly.“

Brumbál mu úsměv oplatil, vypadal jím potěšený. „Myslel jsem si, že to bylo ono.“

„Byl ještě někdo další raněn?“ zeptal se Harry.

„Nikdo nebyl zraněný kromě tebe a profesora Snapea. Ani Smrtijedi ne.“

„Dobře.“ Harrymu se při tom vědomí ulevilo. Což mu ale stejně nepomohlo se cítit lépe ohledně vazby nebo Snapea. „A co Snape?“

„Jak jsem říkala, profesor Snape by měl být v pořádku,“ odpověděla Pomfreyová, zatímco narovnávala prostěradlo. „Jestli mě budete potřebovat, budu ve své kanceláři.“

„Děkuji,“ řekl Harry. Odešla z oddělení. „Stěží ho cítím.“

„Tvé podvědomí může být tak nízké, protože je v bezvědomí. Časem se to zlepší.“

„Jak si můžete být jistý?“

„Nemůžu, ale věřím tomu. Nechám tě nyní spát, ano?“ Brumbál ho poklepal po rameni. „Očekávám, že během oběda budeš mít mnoho návštěvníků. Jste hrdinové, ty a profesor Snape.“

„Ať jich není moc, prosím.“ Harry se na něj snažně podíval a Brumbál se usmál a přikývl.

Nechtěl být hrdina a obzvláště právě teď nechtěl nikoho vidět. „Díky.“

Brumbál tiše odešel a Harry se znovu natáhl, aby se dotkl vazby, něžně ji sledoval až ke Snapeovi, bál se, že kdyby příliš zatlačil, úplně by ji zlomil. Hrudník se mu svíral neklidem. Dříve to pouto nechtěl, ale nyní si nedovedl představit život bez něj.

Navzdory nejisté vazbě, cítil Snapeovy chaotické pocity ve spánku; a zjistil, že je to překvapivě uklidňující. S povzdechem zavřel oči a pokusil se usnout.

***

Měl pocit, že spal jen několik málo minut, když vstoupili Ron s Hermionou. „Harry,“ řekl Ron rozzářeným hlasem plným radosti. „Jak se vede, kámo?“

„Spím.“ Harry se otočil obličejem k nim, natáhl se k poutu. Stále tam bylo, stále velice slabé. Zdráhavě otevřel oči.

„Ne, nespíš. Vidím, že máš otevřené oči.“ Ron se na něj nadšeně usmál, oči mu jiskřily.

Přestože Harry neměl na nikoho náladu, byl ten úsměv tak nakažlivý, že ho nedokázal neoplatit. „Tebe nikdy neoklamu, co, kamaráde.“

„Jak se cítíš?“ zeptala se Hermiona, vypadala ustaraněji než Ron, ale i ona se zdála být jím potěšená. „Jsi v pořádku? Chci říct… vždyť jsi byl dva dny mimo.“

Čím déle byl vzhůru, tím více se chtěl přesunout blíže ke Snapeovi. Nedokázal se soustředit na to, co mu říkají Ron s Hermionou. „Jsem jen unavený.“

„To se vsadím,“ zakřenil se znovu Ron a lehce ho poklepal po rameni. „Vážně sis vedl skvěle, Harry. Zabil jsi ho.“

„Neměl jsem moc na výběr,“ povzdechl si Harry. Nesnášel to pomyšlení, že někoho musel zabít. Zdálo se mu něco špatně na tom, jak byl každý přehnaně nadšený tím, že někoho zabil, i když ten někdo zemřít musel. „Co se stalo?“

„No, jsi hrdina, jako obvykle,“ odpověděl Ron. Očividně si myslel, že je to dobrá věc. „Až se ty i Snape budete cítit lépe, tak bude hostina.“ Ronův úsměv konečně opadl, když se podíval na druhou postel a pak se odvrátil.

Hermiona sledovala Ronův pohled, pak se podívala zpět na Harryho. „Jak je na tom?“

„Ještě se neprobral.“ Slyšel ten strach ve svém hlase a věděl, že jeho přátelé ho zaslechli také. Jak to říkal, nemohl si pomoci a znovu se dotkl pouta.

„Proč? Je něco špatně? Co říkala madam Pomfreyová?“ Hermiona vypadala, že se o Snapea skutečně obává, což Harryho překvapilo.

„Myslel jsem si, že se ani jeden z vás o něj nezajímá.“ Nejspíš ani tohle nebylo spravedlivé. Oba dva ho podporovali. Harry se odvrátil. „Promiňte.“

„To je v pořádku. Tím chci říct – je to umaštěný mizera, ale my víme, že o něho stojíš,“ řekl Ron a Hermiona přikývla.

„Díky.“ Harry byl dojatý jejich zájmem, pokusil se na ně usmát, ale zjistil, že jeho emoce jsou vyčerpané, stejně jako jeho tělo a magie. „Myslím, že se potřebuju teď vyspat.“

„Jsi v pohodě?“ Hermiona vypadala, že se chystá říct ještě něco dalšího, ale neřekla. „Chci říct… ohledně toho všeho, co se přihodilo.“

Harry přikývl a zívnul. „Jsem v poho. Opravdu. Jen se potřebuju trochu vyspat.“

„Přijdeme za tebou po večeři.“ Ron s Hermionou vyšli ven společně, oba se zastavili ve dveřích a otočili se na něj. Odmávnul je.

Neměl v úmyslu se jich takhle zbavit, ale chtěl chvíli přemýšlet, než znovu usne. Vyškrábal se do sedu a uvažoval o Snapeovi na vedlejší posteli. Ve svých kostech věděl, že by bylo pohodlnější, kdyby se dotýkali.

Ale jak se tam dostat, byla záhada. Bylo to jen pár kroků, ale v tak oslabeném a vyčerpaném stavu, v jakém byl, ho zajímalo, jestli by vůbec vydržel stát dostatečně dlouho, aby se přemístil přes tu vzdálenost. Rozhodl se, že stojí za to to zkusit. Přehoupl nohy přes stranu postele, položil ruce na matraci, postavil se a jeho kolena se okamžitě začala hroutit. Znovu se posadil a několikrát se nadechl.

Nebolelo to, jen cítil podivnou slabost, jako kdyby z něj byla vysáta veškerá energie a zůstal jenom kal. Touha být blízko Snapea byla však pohlcující. Nechtěl ji ignorovat.

S dalším nádechem se opět postavil. Tentokrát obrnil svá kolena a ona vydržela. Zvládl krok, pak se ale musel zastavit a ustálit se, zatímco se z něj řinul pot. Zhluboka se nadechl a udělal další krok. Už jsem skoro tam, říkal si a učinil třetí krok. Už mohl položit ruku na Snapeovu postel. Pomohl si do sedu a z obličeje si setřel pot. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy byl takhle vyčerpaný.

Pomalu si lehl vedle Snapea, položil mu ruku kolem pasu a tvář mu zabořil do krku. S povzdechem čisté úlevy usnul.

***

 

Snape se probudil do mumraje hlasů nad svojí hlavou. Cítil se víc v bezpečí a milovanější, než za posledních mnoho let. Přivinul se do náruče, která ho objímala, a snažil se přijít na to, proč mu to nepřijde úplně správné.

„Jak přesně se pan Potter ocitl v posteli profesora Snapea?“ zeptal se napůl šokovaně, napůl pobaveně hlas, podle kterého Snape mlhavě určil McGonagallovou. „A co s tím budete dělat?“

„Nejsem si jistý, že bych s tím mohl cokoliv dělat, alespoň dokud se nevzbudí,“ odpověděl Brumbálův jednoznačně pobavený hlas.

„Ztišíte se oba dva?“ zavrčel Snape, obrátil se na záda a rozmotal Pottera z pozice, kdy byl obtočen kolem něj. „Nechte chlapce spát.“

Potter zamručel na protest, posunul se a znovu se pohodlněji usídlil - s hlavou položenou na Snapeově hrudníku. Nevzbudil se. Snape kolem něj vklouzl paží a volně ho přidržoval.

„On není tím, kdo byl poslední tři dny v bezvědomí,“ kousavě odpověděla McGonagallová. „Jdu pro madam Pomfreyovou.“

„To je dobrý nápad, má drahá.“ Brumbál se posadil do židle vedle Snapeovy postele. „Jak se cítíš, Severusi?“

„Jako kdyby mě přejel vlak.“ Provedl na sobě rychlý inventář a došel k názoru, že možná celou věc trochu zveličil. Cítil se unavený až do morku kostí, jako by mohl spát celý týden a stále by to nestačilo, ale neměl pocit, jako by byl zraněný – alespoň ne fyzicky. „Říkal jste tři dny?“

„Obávám se, že ano.“

„Potter?“ Snape si uvědomil, že svými prsty cuchá už tak rozcuchané vlasy a donutil se přestat.

Brumbál si jeho pohybů všiml a usmál se na něj. „Vzbudil se včera.“

„Pokud se cítil stejně, jako se cítím já, jak se proboha zvládl dostat do mé postele?“

„Pevné odhodlání,“ ozval se Potter, otevřel oči a vzhlédl na Snapea. Pak otočil hlavu a zaznamenal Brumbála usazeného vedle postele. Harry se začervenal a znovu zabořil hlavu Snapeovi na hruď.

„Spíš naprostá stupidita.“ Snape zavřel oči a ztěžka vydechl. Vrátila se McGonagallová s Pomfreyovou v závěsu.

„Severusi, ráda vidím, že jsi vzhůru,“ pozdravila Pomfreyová hlasem až příliš plným veselí.

Snape ji probodl pohledem. Na tohle byl moc unavený. „Chci se vrátit do své vlastní postele. Kdy budu propuštěn?“

„Až řeknu.“ Pomfreyová nad ním mávla hůlkou a vyloudila pár bzučivých a mlaskavých zvuků, které mohly znamenat cokoliv. Otočila se k Brumbálovi a přikývla.

„Co?“ dožadoval se Snape. „Je něco špatně?“

„Ne, jsi prostě vyčerpaný. To samé platí pro Harryho. Pár dní v posteli vám oběma neskutečně pomůže,“ usmála se na něj.

„Bez pochyby.“ Vzhlédl k Brumbálovi. „Můžete mi říct, co se stalo?“

„Co si pamatuješ jako poslední?“

„Váš šťastně načasovaný příchod přesně v okamžiku, kdy Lucius zvedal hůlku.“ Kvůli pobouřenému výrazu na Luciusově tváři, si byl absolutně jistý, že jeden z nich zemře.

„Pan Malfoy je zpátky v Azkabanu společně se zbytkem jeho spoluspiklenců,“ řekla McGonagallová s jistou dávkou nepotlačované škodolibé radosti.

„To rád slyším,“ ozval se Harry odněkud zpod jeho brady. „Takže, co jsme zameškali?“

„Právě jsem se k tomu dostával,“ pokračoval Brumbál, pořád zněl pobaveně. „Nic. Objevili jsme se v domě v době, kdy už zbývalo jen uklidit zbytky.“

„To je všechno?“ Harry se znovu podíval na Brumbála. „Chci říct, to nic jinýho nebylo?“

„Obávám se, že ne.“

„To je tak… prostě zklamání.“ Harry zněl trochu otráveně.

„Běžte pryč,“ řekl Snape, když se přes něj převalilo vyčerpání a on náhle nedokázal udržet oči otevřené už ani minutu. S obrovským zívnutím si přitáhl Pottera do náruče a zabořil tvář do jeho nepořádných vlasů. K čertu s korektností, potřeboval spát.

***

„Řeknete mi, jak se vám podařilo nechat se unést?“ Snapeův tón byl tak ostrý, až to Harryho vylekalo.

Vzhlédl od knihy, ze které se učil, nebo spíš pokoušel se učit, a pokrčil rameny. „Jen jsem se procházel.“

„Sám?“ Snape zněl velice naštvaně. „Na co jste myslel?“

Věnoval Snapeovi hrozivý pohled, měl pocit, že by neměl cítit povinnost se bránit. Neudělal to záměrně. „Já jsem nemyslel, -“

„Očividně ne.“ Snape se na něj zhnuseně podíval. „Měl jste to očekávat. Jste - “

Harry věděl přesně, co se Snape chystá říct, tak ho přerušil, než stihl větu dokončit. „Byl je -“

„Jste,“ Snape se odmlčel a znovu na něj zlostně zazíral. „Budete jejich cílem, dokud všichni Smrtijedi nebudou pozatýkáni a nezavřeni do Azkabanu.“

„Nikdo neříkal, ať nechodím. Že by tam mohlo číhat nebezpečí. Jen jsem se vracel -“ Harry potlačil povzdech.

Snape zavrčel, vypadalo to, že nehodlá poslouchat žádná další slova, která Harry chtěl říct. „Nechci poslouchat žádné vaše výmluvy -“

„Pak proč jste se mě tedy k čertu ptal?“ zeptal se Harry, vztek v něm zuřivě klokotal. „Zatraceně, nebyla to moje vina.“

„Mohli vás zabít, ksakru.“ Nebylo těžké zaslechnout strach ve Snapeově hlase.

Harry se pokusil mít pochopení. „Nezabili mě. My dva jsme to zvládli.“

„Ale ne díky vašemu zdravému rozumu.“

„Hej, měl jsem za to, že to já jsem nás dva zachránil.“

„Mně nehrozilo žádné nebezpečí.“

„Chystal jste se mě zabít. Jak -“ Do háje. Harry se podíval na Snapea a ten se odvrátil.

Chlapec se zhluboka nadechl, posadil se a přehodil nohy přes okraj postele. Poté, co znovu usnul u Snapea v posteli, Brumbál mu jemně připomněl, že diskrétnost by byla docela na místě. Takže se vrátil do své vlastní studené postele.

„Co si myslíte, že děláte?“ Snapeův tón byl podrážděný, ale stejně tak v sobě obsahoval i dávku strachu. „Nevstávejte z té postele.“

Jako kdyby měl v úmyslu Snapea poslouchat. Harry po něm střelil znechuceným pohledem a s námahou se snažil postavit. Ulevilo se mu, když zjistil, že už zdaleka není tak slabý, jako byl včera, když se pokoušel o to samé. Nicméně to stále nebylo lehké. Kde byla všechna jeho energie? Och, ano, použil ji na zabití Pána zla. Postavil se na nohy.

„Pottere, vraťte se do své postele.“ Snape seděl a opíral se o několik polštářů. Vypadal unaveně a naštvaně.

„Ne.“ Harry zvládl přejít tu krátkou vzdálenost mezi nimi a posadil se na Snapeovu postel. Snape ho probodával pohledem. Harry mu shrnul z obličeje vlasy, ještě zplihlejší než obvykle. „Neublížil jste mi.“

„O jakém nesmyslu to mluvíte?“ Snape těkal očima kolem celé ošetřovny, díval se kamkoliv jen ne na Harryho.

„O skutečnosti, že jste na mě použil Cruciatus.“

Snape nasál několik hlubokých nádechů a sklopil pohled na své ruce, ale nic neřekl.

„Neublížil jste mi. Blokoval jsem to.“ Převážně. Zezačátku to bolelo, skoro víc než dokázal snést, ale dostal se přes to. „Jakmile jsem se dokázal zastínit před bolestí - “

„Jak jste to udělal?“ Snape položil ruku přes Harryho. „Na tom jsme nikdy nepracovali.“

„Já vím. Byl to jen nápad, o kterém jsem přemýšlel,“ přikývl Harry. „Vytáhl jsem od vás sílu, skrze pouto.“

Snape překvapeně vzhlédl. „Necítil jsem to.“

„Nepotřeboval jsem mnoho. Jen tolik, abych vytvořil …“ Harry se odmlčel, hledaje slova, „vrstvu magie mezi mnou a tou kletbou.

Jakmile jsem vytvořil štít, tak všechno, co jsem musel udělat, bylo dotknout se vás, abyste nechal moji magii proudit skrze vás. Pak jste mohl použít smrtící kletbu.“

Snape zavrtěl hlavou. „Já jsem neudělal nic, pane Pottere. Já jsem tam pouze byl. Jak jste už říkal, to vy jste udělal všechnu práci.“

S povzdechem Harry přetočil ruku a propletl jejich prsty. To si Snape neuvědomoval, co se ve skutečnosti stalo? „Bez vás bych nebyl schopný to udělat.“

„Ať je to jak chce, vy jste hrdina v tomto příběhu.“ Snape nebyl jízlivý, nebyl protivný. Vlastně vypadal skoro… no… hrdý na něj.

„Díky,“ řekl Harry, snažil se nezčervenat. Jedna jeho část se toužila vychloubat, ale nebyl tím hrdinou jenom on sám.

Snape si odkašlal, čímž přitáhl jeho pozornost zpět na sebe. „Domnívám se, že musíme prozkoumat, jak jste blokoval Cruciatus. Myslím, že by to v budoucnu mohlo být docela užitečné.“

To by bylo sice skvělé nebýt skutečnosti, že: „Jak jsem říkal - prostě jsem to udělal. Použil jsem na to vaši magii.“

„Ano, ale jak přesně?“ Snape se odmlčel, čekal na odpověď, kterou Harry neměl.

Harry se cítil hloupě a jen pokrčil rameny. „Udělal jsem to, aniž bych přemýšlel o tom, jak to dělám. Předpokládám, že to znamená další lekce.“

„Zdá se vám myšlenka na víc lekcí kontroly vaší magie tak obtěžující?“ zeptal se Snape, v hlase měl zvědavý tón, ačkoliv co ho zajímalo, to Harry nedokázal rozluštit.

„Ne.“ Harry palcem přejížděl po Snapeově dlani. „Rád s vámi pracuji.“ Natáhl se ke Snapeovi skrze pouto a měl pocit, jako by se mělo pod jeho mentálním dotykem zhroutit.

Jak sebou škubnul, Snape se polekal. „Co jste to právě udělal?“

„Zkusil jsem se vás dotknout skrze pouto. Je velmi křehké. Pokaždé, když se k němu přiblížím, mám pocit, jako by se mělo pod mým dotykem rozpadnout.“ Slyšel strach ve svém vlastním hlase, ale Snape se nezdál, že by tomu porozuměl.

Pohled, kterým ho Snape obdařil, mu sděloval, že je hloupý. „Je to krevní pouto, pane Pottere. To nemůžete tímto způsobem rozbít.“

Harry frustrovaně zavrtěl hlavou. Zdálo se, že nikdo nepochopil to, co jim o poutě říkal. „Zkuste se ho dotknout. Uvidíte, co tím myslím.“

Snape zavřel oči, vypadalo to, že dělá, oč ho požádal, ale Harry se nemohl ujistit, protože se bál se k němu natáhnout.

„Jeví se jako jiné, ale ne nezbytně slabší.“ Snape měl hloubavý výraz. „Myslíte si, že byste ho mohl zlomit?“

Harrymu po páteři přejel nepříjemný mráz. Tohle nebyla otázka, kterou by chtěl slyšet. „Myslel jsem -“

„Čistě hypoteticky nemůžete. Nicméně skutečnost, že jsme jím protlačili tolik síly, nám dává možnost, že bychom ho mohli zlomit.“ Z tónu Snapeova hlasu měl Harry dojem, že mu ten nápad vůbec nepříčí.

Ale Harrymu se příčil. „Chtěl byste to tak?“ zeptal se, náhle se zoufale obával, že když se Snapeovi dá na výběr, bude chtít vrátit se ke stavu věcí, jako to bylo dřív. „Chci říct - “

Snape se zhluboka nadechl a odtáhl se jak psychicky, tak fyzicky. „Myslím si, že pokud máte možnost se osvobodit, pak byste tak měl učinit.“

Převalil se přes něj otřes, studený a ošklivý. Snape po něm chtěl, aby zlomil pouto. „A co když já nechci?“

„Jste příliš mladý, abyste věděl, co chcete,“ Snapeův výraz byl úplně prázdný, neodrážel žádné emoce, žádné myšlenky. „Můžete to zkusit?“

„A co vy?“ Harry zavřel oči, prodléval v marné naději, že se mýlí, že Snape chce zachovat vazbu, že si ho chce nechat. „Chcete, abych zlomil pouto?“

„Ano.“ Snapeův rezolutní tón byl tak ostrý, že se do něj zabodl jako nůž.

Harry vnitřně krvácel. V celém jeho životě ho nikdo nechtěl, nikdo ho nemiloval. A pak přišel Snape. Ale nebylo to skutečné. Měl vědět, že to nepotrvá dlouho. Snape ho nechtěl, nikdy ho nechtěl a bude rád, až se ho zbaví.

Jako poslední obranu proti bolesti se Harry pokoušel sám sobě namluvit, že ani on Snapea dřív nechtěl, jenže pravdou bylo, že na tom nyní už nezáleželo, neboť Snapea miloval. A chtěl ho, každým způsobem, jakým je možné chtít.

Vědomí, že ho Snape nechce, že ho nemiluje, z něho odřízlo něco vzácného. Slíbil si, že bez toho dokáže žít, ale věděl, že si lže.

Harry se znovu zhluboka nadechl, oči ho pálily, ale přikývl. „Dobrá, pane. Pokusím se,“ řekl tichým hlasem, skrz který nenechal proniknout žádné emoce.

Pevně zavřel oči, stáhl se dovnitř, hledaje pouto, vizualizoval si ho. Bylo tam, vedlo od něj ke Snapeovi. Pevně ho popadl, trochu zatáhl, aby viděl, co to udělá. Zdálo se, že se natáhlo, ale nezlomilo. Zatáhl znovu a Snape nahlas zalapal po dechu, až to proniklo jeho soustředěním.

Vzhlédl. Snape byl velmi bledý a potil se. Dech mu přecházel do lapání po vzduchu. Co se stalo? Skrze dveře se ve smrtelném spěchu prohnal Brumbál, těsně v patách mu běžela madam Pomfreyová.

„Co to děláš?“ Brumbál přímo neřval, ale jeho hlas byl napjatější a zlostnější, než kdy Harry slyšel.

„Snažil jsem se zlomit pouto, pane.“ Harry se znovu ohlédl na Snapea, který nyní ležel ochable na polštářích, vypadal hůř než v době, kdy se vzbudil. Ó bože, co to udělal? Zaplavila ho hrůza.

„Harry,“ řekl Brumbál, vypadal velmi popuzeně. „Proč bys to dělal? Říkal jsem ti několikrát, že to pouto zlomit nemůžeš.“

„Je tak křehké a slabé. Myslel jsem, že by to šlo.“ Harry nasupeně zíral na Snapea, který stále vypadal velmi bledě. „Profesor Snape už nechce být ke mně připoutaný.“ Tolik to bolelo říct, ale nějak Harry dokázal ta slova ze sebe dostat, aniž by jeho hlas jedinkrát zakolísal.

„Severusi,“ Brumbál to skutečně vyštěknul. „Co sis to myslel?“

Snape sklesle vzhlédl k Brumbálovi a pokrčil rameny. „Říkal, že by ho mohl zlomit. Jak bych ho mohl držet? Jaké na to mám právo?“

„Při tom pokusu by tě zabil a sebe nejspíš také.“ Brumbál se podíval na Harryho a založil si ruce na hrudníku. „Sprav to.“

Harry znovu zdrceně vzhlédl k Brumbálovi. Kdyby věděl, jak to napravit, pak by se v první řadě spíše pokusil o opravu pouta, než o jeho rozbití. „Jak?“ zeptal se.

Brumbál mu namířil prstem na hruď, podle všeho byl na něj velice rozzlobený. „Vrať se a vkládej do něj svoji magii, dokud nebude opět silnější.“

„Ale -“

„Nehádej se se mnou, Harry.“ Brumbálův pohled byl ostrý a bolestný. „Mohl jsi profesoru Snapeovi způsobit vážná zranění.“

Jeho oči znovu začaly pálit a ještě víc, takže musel několikrát zamrkat, aby si je pročistil. Jak se tohle mohlo tak hrozně zvrtnout? Vzhlédl a znovu zamrkal. „Řekl mi, abych to udělal.“

„Nemusíš poslouchat každou hloupou věc, co řekne. To bys měl vědět.“ Něco v Brumbálově hlase se nepatrně zjemnilo.

„Já ležím přímo tady, Albusi. Snažte se o mně nemluvit, jako kdybych tu nebyl.“ Snapeův zastřený chraptivý hlas zněl lehce podrážděně.

„Buď potichu a spi, Severusi.“ Brumbál se na něj zlostně podíval. „Poppy, jak je na tom?“

Madam Pomfreyová přejela hůlkou přes Snapea. „Je ještě vyčerpanější. Teď bude trvat o několik dní déle, než bude moci odejít.“

„A co Harry?“

Mávla hůlkou v jeho směru a pak se na něj zvědavě podívala. „Nic. Nemá žádný vedlejší účinek.“

Brumbál se na něj tázavě podíval. „Řekni mi, co přesně jsi cítil, když ses pokoušel zlomit vazbu?“

Harry zavrtěl hlavou, nechápal nic jiného kromě toho, že Snapea zranil a Snape se od něj zranit nechal. „Nic. Nechte mě to spravit.“

Aniž by čekal na odpověď, Harry se ponořil do sebe a našel pouto, nalil do něj co nejvíc energie, co dokázal. Jak se ho dotknul, zesílilo, zpevnilo se a už nevypadalo tak křehce. Stále na něm bylo něco podivného. Teď, když Snapea opět vnímal, věděl, jak je vyčerpaný, ale celkově muže cítil skrze vazbu méně.

Chytil Snapea za ruku a Snape se na něj unaveně podíval. „Omlouvám se,“ řekl Harry. „Proč jste to udělal?“

„Už jsem důvod řekl.“ Snape pokýval směrem k Brumbálovi a Pomfreyové. „Teď na to není vhodná doba.“

„Profesor Snape potřebuje spánek.“ Madam Pomfreyová mu pokynula směrem k jeho vlastní posteli a společně s Brumbálem odešli.

 

<Část IX>  <Část XI>