Sňatek z rozumu - Kapitola 2
První dubnový týden zastihl Harryho, jak přechází tam a zpět v malém pokoji v budově ministerstva, do kterého byl poslán. Byly to tři vyčerpávající týdny: vyplnění žádosti, setkání se s ministerským úředníkem přiděleným k tomuto případu, poslouchání Siriuse a Brumbála vyjednávajících svatební smlouvu…. A také byl pořádně znepokojen, když byl donucen si uvědomit, že bude muset změnit celý svůj život. Minimálně se bude muset přestěhovat ke Snapeovi. Ne že by sdílení bytu s dvěma kamarády z týmu bylo dokonalým požehnáním – jak se zdálo, nikdy si nemohl dopřát horkou sprchu – ale byl to jeho život a jeho byt, ne nikoho jiného.
Samozřejmě by bylo nekonečně horší ocitnout se v Malfoyových spárech. Hermiona si o daném tématu přečetla všechno a informovala ho, že podle zákona by všechno, co Harry vlastní, patřilo Malfoyovi, dokud by nedosáhl jednadvaceti: jeho trezor, jeho plat, dokonce i jeho oblečení a majetek. Malfoy by mohl dokonce i zrušit jeho famfrpálovou smlouvu. A potom tu byla ta záležitost s dětmi.
Alespoň Snape byl ochotný být rozumný – nebo aspoň Brumbál, jako Snapeův zástupce, byl. Snape byl ochotný zacházet s ním jako s dospělým – což dělalo jeho současnou situaci dvojnásobně rozčilující. Byl to ministerský úředník, který ho poslal do té čekárny, „Pro jeho vlastní bezpečnost“, jako kdyby byl dítě. Bojoval s Voldemortem, pro boha živého! Jistě by zvládl takovou maličkost jako být svědkem kouzelnického souboje.
Harry si rukou pročísl vlasy, důkladně je tím rozcuchal. Ačkoliv si dnes ráno, na počest této příležitosti, s pečlivostí oblékl svůj nejlepší hábit, už dávno se vzdal svého vnějšího pláště. Také si rozepnul límeček košile, zatímco přecházel tam a zpět, cítil se tak nervózně jako maguár v místnosti plné hafoňů.
„To je hloupé,“ stěžoval si popáté. „Je to můj život, o který se jedná. Proč nemůžu sledovat ten souboj?“
„Obvykle osoba, o kterou se bojuje, je dítě,“ připomněla mu Hermiona, která, jakmile jí Harry vyprávěl o svých nesnázích, si na toto téma načetla množství knih. „Pro dítě by bylo příliš strašidelné sledovat kouzelnický souboj.“
„Nemluvě o rozptýlení tvého šampiona,“ dodal Lupin. „Severus bude potřebovat proti Luciusovi Malfoyovi každou výhodu, kterou může získat.“
Harry se k němu otočil s úzkostlivým výrazem na tváři. „Myslíš si, že je dostatečně dobrý, aby porazil Malfoye?“
„Severus je vynikající duelant,“ řekl Lupin konejšivě. „Sám jsem s ním poslední dva týdny cvičil.“
„Jo, ale Malfoy je podvádějící Zmijozel,“ poukázal Ron.
Lupin se zakřenil. „To i Severus.“ Natáhl se a uchopil Harryho rameno. „Buď trpělivý, Harry. Sirius a Albus jsou tam s ním a dají nám vědět okamžitě, jakmile souboj skončí.“
Harry si povzdechl. „Já vím.“ Podíval se na hodinky a zasténal. „Jak dlouho ta zatracená věc potrvá?“
„Uklidni se, Harry,“ řekl Ron a ze stolu s občerstvením mu podal sklenici ledové vody. Pochyboval, že by Harry byl schopný v sobě udržet cokoliv jiného. „Víš, jaké je ministerstvo ohledně takových záležitostí. Ten chlápek, co dělá dozorčího, tam pravděpodobně stále mlátí klapačkou o pravidlech a podobných věcech.“
Harry se na něj vděčně podíval, když si přebíral skleničku vody. Uvědomoval si, že Ron v posledních letech hodně dospěl, a když si uvědomil, s kým se Harry musí oženit, nedostal ani záchvat. Ministerstvo bylo po válce v troskách a Ron opustil své vlastní plány na hřišti a pomohl svému otci, novému ministru kouzel, věci urovnat. Harry si myslel, že bylo přiměřené, když se Ron za odměnu stal vedoucím Oddělení Kouzelnických her a Sportů poté, co se zjistilo, že Ludo Pytloun byl na Voldemortově straně.
„Díky, Rone,“ řekl a sklesl do jednoho křesla. „Jsem rád, že vy dva jste tu se mnou.“
„Kde jinde bychom měli být?“ zeptal se Ron a zakřenil se na něj. „Jako za starých časů, setkáváme se uprostřed zmatků.“
Hermiona přikývla a posadila mu po druhém boku. Vzala si dnes volno ze studií na Sociálních a Politických vědách na Royal Holloway (universita v Londýně, pozn. překlad), aby byla s ním, a byla vděčná, že tu je. „I když neschvaluji celý tenhle zastaralý zákon, mohlo by být hůř. Profesor Snape, když ho poznáš, není tak strašný.“
Harry si povzdechl a doufal, že má pravdu.
Téměř o patnáct minut později se rozrazily dveře a do místnosti skoro vpadl Sirius. Harry byl v tom okamžiku venku ze židle.
„Siriusi? Je všechno v pořádku? Skončil už zápas? Kdo vyhrál?“
„Kdo vyhrál?“ zeptal se Sirius s úsměvem na tváři. „Snape, samozřejmě. Říkal jsem ti, že je to nejlepší muž na tuhle práci, i když se mi příčí to přiznat. A neopovažuj se mu říct, co jsem řekl.“
Harry se zhroutil úlevou. „Snape vyhrál.“
„Ačkoliv to byl těsný zápas,“ přiznal Sirius. „Malfoy na něj použil nějakou kletbu, o které jsem nikdy ani neslyšel, natož ji viděl. Připravila Snapeovi na chvíli docela těžké časy.“
„Je v pořádku?“ zeptal se Harry s obavou. Konec konců ten muž bojoval, aby ho chránil, bez ohledu na to, jak se Harry vůči němu osobně cítil.
„Bude v pořádku. Právě teď ho záplatují a potom můžeš jít do - “
„Záplatují?“ řekl Harry prudce. „Co se k čertu - “ Vyřítil se z pokoje směrem k Soubojnickému sálu a Sirius pospíchal za ním.
„Harry! Počkej! Co si myslíš, že děláš?“ řval, jak následoval mladého kouzelníka. Ron, Hermiona a Lupin si vyměnili pohledy, pak Hermiona popadla Harryho hábit a odešli za ním.
Mezitím Harry vtrhl do Soubojnického sálu a našel to místo v chaosu. Lucius Malfoy ležel rozplácnutý na podlaze, brada mu otékala a krev kapala z roztrženého rtu na jeho elegantní bílou košili. Sama košile byla spálená na několika místech, stejně jako byly i dlouhé blonďaté vlasy. Lucius se zdál být v bezvědomí.
Ostatní v místnosti ignorovali Luciuse v prospěch muže sedícího na podlaze s hlavou zakloněnou, zakrvácený kapesník si tiskl na svůj ohromný nos. Brumbál se díval na Snapea s pobavením a zálibou, a když Harry vstoupil, vzhlédl a usmál se.
„Harry! Pojď dál, můj drahý chlapče. Právě jsme pro tebe chtěli poslat. Ne, Severusi,“ dodal, zatlačil na ramena sedícího muže. „Zůstaň, kde jsi, a nech Poppy ať dokončí svoji práci.“
Harry zamrkal, když poznal madam Pomfreyovou, a podivil se, proč je tady namísto některého z ministerských lékouzelníků. Nezdála se moc spokojená, neboť si mumlala pod vousy cosi o „rvaní se jako obyčejní chuligáni“, zatímco Snapeovi do hrdla cosi lila.
„Myslel jsem si, že to byl kouzelnický souboj,“ řekl Harry, když se k němu na prahu přidal Sirius, „ne pěstní zápas.“
„To byl,“ zasmál se muž stojící stranou. Harry podle vzhledu jeho hábitu usoudil, že je to člen ministerstva, pravděpodobně tam byl na ověření platnosti souboje. „Pan Snape právě vracel hůlku pana Malfoye, když on – pan Malfoy, tím myslím – řekl něco. To pana Snapea jako fakt rozzuřilo. Dal tomu bas – ehm, chlápkovi ránu do pusy. Samo, Malfoy rozdal svou vlastní ránu – a nemohl minout ten nos, jo? – ale Snape ho složil na zem.“
Znovu se zachechtal, pak Harrymu podal ruku. „Blahopřeji, pane Pottere. Pokud jen podepíšete tyto dokumenty – tady a potom tady.“ Harry tak učinil. „Velmi dobře, pane.“ Poklepal na dokument a zkopíroval ho do dvou svitků. Jeden svinul a podal ho Harrymu. „Na podepsání svědkům. Uvidíme se znovu zítra, abych si ověřil, zda došlo ke konzumaci manželství, a do té doby vám přeji štěstí, pane Pottere. Pane Potter-Snape, měl bych říkat. Pěkný den.“
Harry se podíval dolů na svitek, vzhlédl k zádům vzdalujícího se muže, pak se znovu zahleděl na svitek. Sakra, pomyslel si slabě, myslím, že jsem se právě oženil.
„Harry?“ Harry vzhlédl a spatřil Brumbála, jak na něj kouká, starost jasně vepsanou v očích. „Jsi v pořádku, chlapče můj?“
Harry potichu podal Brumbálovi svitek a ředitel ho rychle prohlédnul, než krátce přikývl. „Věděl jsem, že můžeme počítat s Ignácem, že vyřídí papíry rychle. Blahopřeji, Harry.“
„Jsem tedy … ženatý?“ zeptal se Harry.
Brumbálovy bystré oči si ho zkoumavě prohlížely. „To bude v pořádku, Harry, na konec. Uvidíš.“
„Ano, pane,“ řekl Harry automaticky, i když se divil, jak si to Brumbál vůbec může myslet.
Ohlédl se na místo, kde madam Pomfreyová konečně skončila se Snapem. Harry si nemohl pomoci a zíral na Snapea, který se zvedal na nohy. To byl muž, který ho po celá ta léta v Bradavicích nesnášel a nyní s ním byl neodvolatelně svázán. Snape si odpustil svůj dlouhý hábit ve prospěch krátkého soubojnického hábitu a kalhot, které měl na sobě, když byl Harry v druhém ročníku. Harry si nemohl nevšimnout, že v tom vypadá dobře. V tomto okamžiku byly značně opotřebované, roztrhané a na více než pár místech ožehnuté a zvláště dlouhé a zubaté trhliny zredukovaly pravou nohavici kalhot na cucky. Harry sebou trhl při pomyšlení, co to udělalo se Snapeovou nohou. Také zde byly částečně zahojené rány táhnoucí se přes Snapeovu levou tvář a jeho vlasy byly v úplném zmatku.
Poprvé Harryho silně zasáhlo riziko, které ten muž podstupoval v jeho jméně – ve skutečnosti další z mnoha rizik. Zmítaly jím protichůdné pocity vděčnosti a nelibosti. Násilně odtrhnul pozornost od Snapea a místo toho se zaměřil na kmotrovu ustaranou tvář.
„Harry?“ zeptal se Sirius.
Harrymu se podařilo vyhrabat úsměv. „Jsem v pořádku. Takže – co bude následovat dál?“ Hned jakmile se zeptal, ho napadlo, jestli to opravdu chce vědět.
<Kapitola 1> <Kapitola 3>