Občas až Blázen snad

Originál: Almost, At times, the Fool
Autor: Telanu
Rating: od 13ti
Páry: Harry/Snape
Shrnutí: Pokračování k Nanejvýš znepokojivý čaj. Odehrává se to rok po Ohnivém poháru. Napsáno před vydáním pátého dílu.
Varování: V této fikci je Harrymu patnáct. Sice tam nejsou žádné vážnější techtle mechtle, přesto ti, kterým se nelíbí chan, by to pravděpodobně neměli číst.
Beta: belldandy (k pravopisným chybám se hlásím já)

Přeloženo se svolením autorky (má mé díky a můj obdiv)

 

Veselý Halloween!!!

Děkuji mnohokrát belldandy, která se tentokrát podílela jak na překladu, tak na korektuře, také děkuji Padmey, která se částečně podílela na korektuře. A vám všem děkuji za komentáře k minulé části. Snad se vám bude líbit i tahle.

@@@

Občas až Blázen snad

Vyrostl během prázdnin. Myslel jsem, že jsem na to připravený. Koneckonců, když se vrátil do školy jako student čtvrtého ročníku, stále samá ruka, samá noha, a vrhal kradmé pohledy po dívkách, byl jsem připraven. Nic mne nerozrušilo. A on nikdy nepojal podezření.

„Pro mě, Pottere, nejste nic, než - “

Opatrně, opatrně -

„- odporný malý spratek, který se domnívá, že předpisy a pravidla jsou pod jeho úroveň."

Co jsi to za lháře, Severusi. Příliš riskuješ. Dej si pozor, abys nezašel moc daleko.

Ještě jedna noční procházka do mého kabinetu, Pottere, a trest vás nemine!"

Ach, téměř jsem ztratil kontrolu, že? Je bezpečnější nemyslet na Harryho Pottera v souvislosti s nočními procházkami, tajnými návštěvami mého kabinetu a vymáháním trestu. Jakéhokoli druhu. Říkal jsem Brumbálovi, že nejsem netvor; avšak postupně si tím přestávám být jistý. Ale stejně, byl jen dítětem a mně ještě zbývalo trochu mravního přesvědčení.

Alespoň tehdy zbývalo.

Během letošního léta musel vyrůst o tři palce. Stále je strašlivě hubený a začíná být trochu nemotorný - zajímalo by mě, jak se s tím vypořádají na famfrpálovém hřišti? Ale jeho oči pod tou jizvou jsou pořád zelené a on je bledší než kdy předtím. Má víc toho plachého, zubatého úsměvu, který ovšem nikdy není určený mně. Má víc... všeho, mohu se jen dohadovat.

Musím přicházet o rozum.

Voldemort se vrátil, přesněji řečeno – nikdy nebyl doopravdy pryč. Ze mne je znovu Smrtijed, jak se zdá, a riskuji život při každé cestě na místo tajného setkání. Kdyby kterýkoli z nich, třeba jen jeden, mě z něčeho podezříval – byl by to konec Severuse Snapea. Takže jsem špeh. Jsem učitel, jehož studenti šestého ročníku by nepoznali správný lektvar k léčení ran, ani kdyby je kousl do nohy. Jsem čaroděj. Jinými slovy, mám mnohem důležitější věci, o které se obávat, než nějaké otravné poblouznění studentem.

Řekl, že jsem ubožák. Bojím se, že by mohl mít pravdu.

¤¤¤¤¤

„Teď se neohlížej," zamumlal Ron.

„Cože?" odpověděl nechápavě Harry, ale poslechl Ronovy instrukce a upřeně zíral na talíř se svou snídaní. Že by mu Fred s Georgem opět prokleli jídlo? Zdálo se mu, že na něj jeho vejce mrkají.

„Dělá to zas."

Hermiona vrhla směrem k učitelskému stolu kradmý pohled. „Ron má pravdu. Dívá se přímo na tebe.“

Najednou to Harry cítil: mravenčení vzadu na krku. Snape. Za poslední čtyři roky v Bradavicích se podstatně zlepšila jeho schopnost poznat, kdy ho nenáviděný mistr lektvarů sleduje upřeným pohledem jako brouka pod lupou. „Zajímalo by mě, co si myslí, že jsem provedl,“ nadhodil odlehčeným tónem.

„Nebo co si myslí, že se chystáš provést,“ řekl Ron temně. „Do ničeho jsme se nějaký čas nenamočili, dokonce už ani na něj neprotáčím očima!" Což byla pravda. Od konce Turnaje tří kouzelníků, kdy se dozvěděli, že Snape bude dělat ... něco ... nebezpečného v boji proti Voldemortovi, se k němu snažili chovat trochu vlídněji. Byla to ovšem zbytečná námaha, protože stejnou laskavost jim druhá strana nikdy neoplatila.

Harry otevřel pusu, aby také něco řekl, všiml si však, že se Hermiona mračí na solničku před sebou Tím Pohledem, což znamenalo, že o něčem usilovně přemýšlí. "Není podezřelý," zamumlala.

„Kdo? Snape?“ zeptal se Ron rozhořčeně. „Děláš si srandu? Je to ten nejpodezřelejší chlap, jakého jsem kdy viděl.“

„Já ho podezřívám z poměrně mnoha věcí,“ zakřenil se Harry.

„Jo, jako z předpojatosti, z jednostranné zaujatosti, z nadržování tomu blbci Malfoyovi v hodnocení a naopak strhávání našeho…“

„Ne,“ řekla Hermiona tentokrát jasněji a konečně vzhlédla od solničky. „Myslela jsem to tak, že ten pohled není podezřelý. Nedívá se na Harryho podezřívavě. Víš, tak jak to dělal vždycky. Je to... jako by na něj jen dohlížel."

Harry zamrkal. Po chvíli Ron, zjevně nesvůj z toho, že by měl jejich nepříteli připisovat cokoliv pozitivního, připustil: „To by také měl, po událostech loňského roku, hm?"

Harry si pohrdavě odfrknul. „Dohlížel na mě? Ne, pokud tohle není ta práce, kterou po něm chtěl Brumbál. Ale počkat, počkat...“ dodal se smíchem. „Brumbál přece řekl, že požádá Snapea o něco hrozného..."

„A nic horšího než tohle pro Snapea neexistuje," souhlasil Ron.

Hermiona se jen znovu zamyšleně zamračila.

¤¤¤¤¤

Myslím, že nyní tomu rozumím o něco lépe.

Další pokoutní dostaveníčko s Luciusem Malfoyem, které sestávalo ze střídavě přísahané nehynoucí věrnosti Pánu zla a pění chvály na Malfoye juniora. Dá se proto ještě divit, že bych raději věnoval čas myšlenkám na něco krásného? Je to tak hrozná věc, že bych raději z okna sledoval jeho, než se díval na nechutné sklenice ve svém kabinetě? On znamená vysvobození, duchovní i tělesné, pro všechny mé smysly. A pokud má Brumbál pravdu (a on ji obvykle má, k čertu s ním), může být navíc i vysvobozením pro nás všechny od Voldemortovy vlády teroru. Harry Potter - Chlapec, který zachránil svět. Třebaže se o tom mudlovská část nikdy nedozví.

Když jsem se kdysi odvrátil od Voldemorta, utíkal jsem od něčeho tak strašného, až jsem si myslel, že jakákoli jiná alternativa musí být lepší než ta, kterou jsem opouštěl. Teď, když proti němu znovu bojuji, vím, že ta lepší alternativa existuje, běžím za ní na plný výkon a nedokážu se zastavit. Nyní pracuji pro dobro, nejen proti zlu, a poprvé ve svém životě dokážu vidět ten rozdíl.

Při mých hodinách je teď klidnější. Stejně tak Weasley a Grangerová. Nejsem hlupák: vidím v nich tu špetku úcty, kterou mi po událostech loňského roku projevují. Ale pod dohledem Draca Malfoye si nemůžu - nemůžu – dovolit jednat s nimi vlídně. Nenávidím to dítě a bojím se jeho otce. Ale abych byl upřímný, nemohu říci, že Grangerová a Weasley ve mně vzbuzují jakýkoli jiný druh emocí mimo vágní nelibosti; proto není těžké chovat se k nim stejně jako vždycky. Ale Ha - Potter ...

Vidím, že ho to dohání k zuřivosti. Proč nepřijmu tu nabízenou ruku přátelství? Nejsem si jistý, zda bych sebral odvahu i za příznivějších okolností, i kdyby Voldemort nikdy neexistoval. Šlo by mi to jednoznačně mizerně, to je jisté. A za tohoto stavu věcí... se přijmout jeho ruku neodvažuji. Neodvažuji se ho nijak dotknout. Objímám ho jen svýma očima. Tím dokonce ani čaroděj nic neriskuje.

¤¤¤¤¤

„Ach bože," zasténal Ron, když se vypotáceli ze třídy po hodině profesora Kratiknota a třeli si na různých místech pohmožděné části těla. „Co ho to popadlo? Nechat nás levitovat se navzájem." Rozhlédl se kolem a ztišil hlas. „A přidělit mi Nevilla!"

„Jo, bylo to zatraceně zlý,“ zamumlal Harry a držel se za loket.

„Já nevím, nač si vy dva tak stěžujete,“ reptala Hermiona. „Ne že by to Parvati zcela úplně ovládala. Přísahám, že je v tom horší než Neville. Můj zadek bude hrát všemi barvami ještě za pár dní."

„No jo," mručel Ron a s pohledem vpitým do země se vlekl na ošetřovnu. Hermiona obrátila oči v sloup. Harry se snažil nehihňat a otočil hlavu směrem ke zdi. Tudíž žádný z nich nedával pozor na cestu a docela je zaskočilo, když za rohem vrazili přímo do Snapea.

Nebo spíš, Harry vrazil. Odrazil se od vysoké postavy a vrazil do Hermiony, která zavrávorala dva kroky doleva, narazila do zdi a nakonec se ustálila - získala při tom procesu několik dalších modřin. Ron se jim oběma snažil pomoci, ale s vymknutým zápěstím byl zcela neúspěšný.

„No, ehm, promiňte, pane profesore,“ začal koktat Harry, kterému už bylo jasné, že Nebelvír pravděpodobně ztratí deset bodů, jen ze zásady -

„Dávejte pozor na cestu,“ zavrčel Snape a odkráčel chodbou. Jakmile byl z doslechu, Harry si zhluboka vydechl.

„To bylo o fous,” řekl.

Ron zabodnul pohled do vzdalující se Snapeovy postavy. "Neustále je to o fous. Poslední týden nemůžeme jít ani na záchod, abychom na něj nenarazili. O co mu jde? Přísahám, že nás sleduje!"

„Má namířeno do sklepení," upozornila Hermiona a na čele se jí opět vytvořila vráska, když znovu nasadila Ten Pohled.

„Ale tohle je ta nejdelší cesta!" namítal Ron. „A co včera, ha? Neměl namířeno nikam, když jsme ho načapali, jak se čirou náhodou prochází po nádvoří - akorát na druhé straně živého plotu. No nemám pravdu? A minulý víkend byl v Prasinkách! Snape nikdy nechodí do Prasinek! Do Prasinek se totiž lidé chodí bavit!“

Hermioně zůstal v očích nepřítomný výraz. „Možná jsi měl pravdu," roztržitě přikývla. „Chci říct, vím, že sis dělal jen legraci, ale možná mu Brumbál skutečně nařídil, aby dával na Harryho pozor."

Ron se rozchechtal.

„To je dost dobře možné! Co myslíš ty, Harry? ... Harry?"

Harry sebou polekaně cuknul. „Co?“

„Upřímně, Harry," podotkla podrážděně Hermiona, „Tohle se tě tak trochu týká."

„Jo... já ... promiň. Já jenom, že..." Harry znovu začal podrobně zkoumat svůj plášť. „Vlastně nic. Snape mě jenom trochu znervózňuje, asi. Nevím."

Hermiona potřásla hlavou. Rozhovor s oběma jejími společníky ji viditelně rozhořčil.

„No, pokud to vy dva nemíníte brát vážně, nevidím důvod, proč bych se tím měla obtěžovat . Pojďme se zbavit těch modřin."

¤¤¤¤¤

To bylo ...

Zatraceně.

Nápadné. Příliš nápadné. Začíná si všímat. Můžu to vždycky hrát na "Snape je prostě nenávistný parchant, který jen čeká, až něco zvoráš," ale dřív jsem ho nikdy nepronásledoval. Myslím, že se mi to nějak vymyká z rukou. Měl pravdu. Jsem ubožák. Nešťastný chlapec. Můj milý, nešťastný chlapec.

Jsem opravdu vděčný, že se stále chová vzorně. Nemohl bych mu prostě v tuto chvíli zadat žádný trest. Ne, kdybych na něj musel dohlížet a on by byl sám. Dělám všechno, co je v mých silách, abych ho ochránil před Voldemortem, ale nejsem si úplně jistý, že bych ho dokázal ochránit i před sebou.

Voldemort. Musím začít myslet na něco jiného. Vybavil se mi obraz: Harry se na chodbě držel za ruku, jako by si ji zranil – ale připomnělo mi to famfrpálové zápasy? Samozřejmě že ne. Vybavil jsem si scénu, jak se Harry belhal od labyrintu při turnaji Tří kouzelníků, podpíraný Voldemortovým nohsledem nosícím Moodyho tvář – a svůj náhlý, chorobný záchvat podezření, svůj spěch, abych to sdělil Brumbálovi ... a potom jsme je našli v kabinetě. Harryho v šoku. Chybělo málo a byl by nadobro úplně mrtvý, a přitom by nemohl ani zvednout ruku, aby se bránil.

Myslím, že jsem nikdy předtím Albuse Brumbála neobdivoval víc než tenkrát: připomnělo mi to, proč jsem se ho zavázal následovat – pokud by to bylo potřebné, tak třeba i do pekla a zpět. Ta čirá síla, kterou musel vynaložit na držení Skrka pod kontrolou – a hlavně ta síla, dokázat se sám následně umírnit... nejsem si jistý, že bych toho byl sám schopen. Dobře si pamatuji na své vlastní pocity, když nechal Popletal našeho nešťastného vězně napospas mozkomorovi. Obávám se, že navzdory škodě způsobené naší důvěryhodnosti, lítost nebyla jedním z hlavních.

Harry se potom celé dny neusmíval. Pozoroval jsem ho. Stejně tak i Brumbál - který sledoval také mě, a já jsem se zalezl schovat do svého sklepení, abych utekl před oběma. Možná bych se měl k této osvědčené taktice zase vrátit.

¤¤¤¤¤

Ačkoliv tomu Hermiona nevěřila, Harry si všímal. A v hlavě už si vytvářel vlastní závěry. Jenom do toho jednoduše nechtěl zatahovat své přátele, to bylo vše. Kdyby totiž věděli, co vymýšlí za plán, pravděpodobně by se do něj bezhlavě vrhli a jen by se tím dostali do maléru. Ne, napřed si tím musel být sám jistý.

Snape se znovu pohyboval ve Voldemortově blízkosti. Brumbál mu důvěřoval, naproti tomu Harry sice oceňoval, co dělá, ale také viděl, jak dokáže Pán zla své následovníky ovládat. Kdo mohl zaručit, že se Snape znovu neocitl v jeho zhoubném vlivu? Co když teď Snape znovu pracuje proti nim a jedním z jeho úkolů je Harryho zničit? V posledních dnech na Snapea bezesporu naráželi nápadně často.

Dobrá tedy, tuhle hru mohou hrát dva. Harryho Snape neděsil. Ano, jistě … Občas ho nenáviděl k zalknutí, ale neděsil se ho. Pokud by se k Brumbálovi donesla zmínka o nějakých nekalostech, mohl by Snape jednou provždy zmizet z Harryho života. Stačilo být trochu ostražitý.

Proto začal Harry Snapea také bedlivě sledovat.

Dříve či později musí na něco přijít. 

¤¤¤¤¤

Co to na mě hraje? Možná už pomalu přicházím o rozum, ale ještě nejsem takový blázen, abych si nevšiml, že mě pozorně sleduje na každém kroku tak, jako jsem já vždycky sledoval jeho. Šmíruje mne ve třídě přes svůj kotlík. Přichází jako první, odchází poslední, balancuje na hraně, jen tak tak že nedostane trest. Pozoruje mě při jídle. Mezi hodinami se potlouká v nižších patrech hradu.

Když ho teď sleduji, naše pohledy se často střetnou. A jsem to já, kdo vždycky uhne jako první.

Co to může znamenat? Samozřejmě se nabízí jasné vysvětlení, proč by student často chodil na místa, kde se zdržuje jeho oblíbený učitel. Ale já nejsem Harryho oblíbenec. Nedělám si o tom žádné iluze. Představa, že by se do mě Harry Potter zbláznil po tom všem, co viděl a co jsem udělal, je naprosto absurdní. Vážně bych pochyboval o jeho zdravém úsudku.

Druhé vysvětlení: Všiml si, že ho pozoruji. A jsem dvojnásobný blázen, protože jsem si neuvědomil, že by mu to mohlo dojít. Není sice takový génius jako Grangerová, ale ten mladík má důvtip a používá ho. Dříve nebo později mu muselo dojít, že ho jeho učitel lektvarů pronásleduje. Díky bohu, že mu nedošlo, že sám pronásleduje svého učitele lektvarů ve snech – ale to odbíhám. Takže, proč by profesor Snape něco takového dělal? Musel se spolčit s Voldemortem, nebo něco podobně nevěrohodného. Idiot, Severusi, jsi idiot! Proč by ti ten chlapec měl věřit? Samozřejmě předpokládá, že plánuji něco špatného. Koneckonců obvykle to tak bývá. Tohle je ale zatím moje největší špatnost – i když pravý důvod mého chování zatím nechápe.

Nejhorší na tom je, že příčinou svých problémů jsem jenom já sám a teď nemám ponětí, jak se toho zbavit. Nezbývá mi než být trpělivý – to ale není má silná stránka - a doufat, že se vše brzy navrátí k normálnímu běhu věcí, alespoň natolik normálnímu, jak to dřív vždycky bývalo. 

¤¤¤¤¤

„Pottere! To to ještě nemáte hotové?“

„Už to skoro mám, pane profesore. Jen musím vydrhnout kotlík.“

„Možná, kdybyste při vyučování dával větší pozor, neexplodovaly by vaše pijavice tak mimořádně nepříjemným stylem.“

„Já jsem dával pozor, pane.“

„Ó, jistě. Na mě. Ne na probíranou látku.“

A rukavice byla hozena

„To je to samý, ne?“

„Ne tak docela, Pottere. Obávám se, že zatímco míra vašeho soustředění na ‚sledování profesora Snapea‘ byla dost velká, tak míra soustředění na výrobu lektvaru naopak trochu malá.“

„Co… vy… zrovna vy máte co říkat!“

…a zvednuta.

„Hlídejte si tón, jakým se mnou mluvíte, chlapče.“

„Vy… Ano. Pane.“

„Chcete snad říct ještě něco dalšího?“

„Vážně vás zajímá, co jsem chtěl říct, profesore?“

„Ach, správná připomínka. Ne, nezajímá. Tak si pospěšte a - “

„Myslíte si, že jsem si toho nevšiml? Proč mě neustále všude sledujete? Proč to DĚLÁTE?“

„Nemám nejmenší tušení, o čem to blábolíte.“

„Och. Víte, je to vážně – na tom nezáleží. Na ničem nezáleží. Předpokládám, že profesoři nemusí mít důvody. Nikdy jste neměl pořádný důvod, abyste mě nenáviděl, tak proč byste měl mít nějaký k tomu, abyste mě pronásledoval ve škole?“

„Říkal jsem, ať si dáváš pozor na pusu!“

„Fajn! Já se prostě jen vrátím k čištění kotlíku a odejdu! Pokud pustíte mou ruku, abych ho mohl vydrhnout - “

„Říkal jsem: pokud mě pustíte. Moje ruka.“

„P-profesore - “

„Běžte.“

„Um. Ó bože. Co, co se to tu děje – proč se na mě takhle díváte - “

„Řekl jsem - vypadni.“

¤¤¤¤¤

Harry se řítil chodbou s vědomím, že za deset minut má být na přeměňování a že je mu to jedno, že je mu to úplně všechno jedno. Běžel přímo k Nebelvírské věži, na Buclatou dámu zprudka vyhrkl Inkoustové hroty! a prakticky vpadl do společenské místnosti – která v tuto denní dobu byla naštěstí prázdná. Vyběhl do své ložnice, hodil sebou na postel, zatáhl kolem sebe těžké závěsy a uvelebil se v dusné temnotě.

Paže ho stále pálila v místě, za které ho Snape tak nenadále popadl. Krátce uvažoval, jestli se mu tam nevytvoří modřina, ale bylo těžké oddělit pocit bolesti od toho… toho pocitu brnění, takže si nemohl být jistý. Proč jeho paže brní? Použil na něj Snape snad nějaké kouzlo? Třesoucími prsty si vyhrnul rukáv a prohlédl si biceps, ale vše se zdálo úplně normální. Žádné nezvyklé následky. Dokonce ani modřina. Snape ho nedržel zas až tak pevně. Tak… tak proč…

Projdi si vzpomínkami, Pottere. Uvidíš, jaká se vynoří. Tělo druhého muže, dva palce od jeho vlastního, planoucí teplem, které by nikdy neočekával u Ledového profesora Snapea. Ty temné, zlověstné oči – planuly také. Slabá, ale zřetelná vůně mandlí. Šestým smyslem cítil sílu dřímající pod povrchem, tu, kterou může cítit jen další kouzelník. A Harry… brněl. Některé jeho části opravdu brněly. Stočil se na posteli do embryonální polohy, jemně zasténal a hlavou mlátil do matrace.

Tohle se neděje. Nemohl tvrdnout jen z myšlenek na Severuse Snapea. Mysli radši na explodující pijavice. Mysli na Rona, kterému se hezky, obyčejně líbí Hermiona a Fleur Delacourová a milión dalších dívek naráz. Mysli na cokoliv, kromě - 

„Řekl jsem - vypadni.“

- och, BOŽE. Všiml si toho Snape? To by vysvětlovalo, proč, když Harryho konečně pustil, prakticky uskočil až na druhou stranu pokoje. Harry se dusil hysterickým smíchem. A nic horšího než tohle pro Snapea neexistuje! Ne, Rone, ukázalo se, že jsou horší věci…

Nádech. Výdech. Znovu. A znovu.

Konečně začala panika ustupovat do snesitelné dávky a Harry tam jen ležel a v duchu si prozpěvoval svoji zbrusu novou mantru. Je to jen hormonální reakce. Nic to neznamená. Je to jen hormonální reakce. Nic to neznamená. Hormonální. Nic. A díky ohromnému strachu, který mu před pár minutami zkroutil vnitřnosti, nezůstalo po fyzickém důkazu jeho reakce ani stopy.

Hlava se mu začala vyjasňovat, dokonce si zvládl i zhluboka vydechnout, aniž by se slabě zachichotal. Ne, vážně reagoval přehnaně. Pokud by si Snape něčeho všiml, tak by daleko spíš na to téma všemožně upozorňoval, než aby utekl. Nikdy by Harrymu nedal možnost na to zapomenout. „Krinda pána, slavný Harry Potter v sobě přechovává hříšné touhy ke svému učiteli, kterého vždy považoval za někoho lehce pod svou úroveň… Zajímalo by mě, co by na tohle řekl pan ředitel Brumbál!“

Brumbál! Harry se zachvěl, než si sám sobě připomněl, že jedná přehnaně. On a Snape? Ten mastný parchant? Ha! To tak! Ne, on byl prostě jen dokonale zdravý patnáctiletý mladík, který reagoval prakticky na každý podnět, jenž se mu postavil do cesty. I na ten, který by podle všeho měl být nechutný, ale -

Ale opravdu, opravdu to nic neznamenalo.

Všechno bude dokonale v pořádku. A pokud poběží, dorazí na hodinu jen o pět minut později. 

¤¤¤¤¤

Tohle bylo to nejhloupější – jak jsem jen mohl – měl bych jít za Brumbálem – nemohu uvěřit, že jsem vážně -

Než se mi podařilo zhluboka se nadechnout a uklidnit, v podstatě jsem v hlavě sestavil svou rezignaci. Je pravda, že jsem právě udělal monumentální chybu ve svém úsudku. Dotknout se Harryho Pottera při svém nevyrovnaném stavu mysli byla obrovská chyba. Ale nebyla to ta nejhorší věc, co se mohla stát, a ve skutečnosti jsem nic neudělal. Musím na tohle pamatovat, až se zase někdy podívám do očí jiné lidské bytosti. Neudělal jsem nic špatného.

Vypadal, jako kdyby chtěl z místnosti uprchnout, a když jsem ho pustil -

No, proč by neměl? Jeho nejméně oblíbená osoba se drží jeho paže jako nevybuchlá pijavice a pravděpodobně na něj zírá vskutku nesmírně podivným způsobem („Proč se na mě takhle díváte,“ ó můj bože)… samozřejmě, že chtěl utéct. Jaká to pro něj musela být odporná zkušenost. Slizký Snape se ho dotýká. Nejspíše bude potřebovat terapii.

Myslím, že se ponořím do přípravy velmi dlouhého, velmi těžkého, velmi odporného, přepadového testu. 

¤¤¤¤¤

Harry nenapsal test, který na ně druhý den odpoledne Snape vybalil. Stejně tak i Ron, Hermiona, všichni jejich spolužáci a – k velkému překvapení všech – i většina zmijozelských. Jedině Draco Malfoy z toho vyšel relativně bez újmy a po zbytek týdne byl ještě nesnesitelnější než obvykle.

„Ten nechutný malý idiot,“ běsnil Ron, „si myslí, jak není chytrý jen proto, že ten nechutný větší idiot ho nechá projít ve všem, co si zamane…!“

Hermiona s mrtvolně bledou tváří byla plně zaneprázdněná zíráním na talíř s večeří, které se ani nedotkla. Nikdy v životě při testu nepropadla a takovou situaci nezvládala příliš dobře. „Věděla jsem, že jsem se měla lépe podívat na ten kousek o alchymii,“ řekla hlasem plným slz. „To jen… říkal nám, že nebudou zas tak důležití a já jsem si myslela, že…“

„Snapeovi nemůžeš věřit ani nos mezi očima,“ vyplivl Harry tak jedovatě, až se i Ron na něj užasle podíval. „Dej na má slova, Hermiono. Brumbál se v něm mýlí. Každý, kdo si o něm myslí cokoliv dobrého, je absolutně šílený.“

Ron zamrkal, ale Hermionu to očividně povzbudilo. „No,“ popotáhla, „alespoň teď vím, že až příště řekne, že něco není důležité, mám se to velmi pořádně naučit.“

„Jo, to udělej,“ řekl Ron, stále pozorně sledoval Harryho, který zuřivě bodal do svého steaku. „Harry, my víme, že Snape je bastard, ale byl to jenom jeden test.“

Harry ho probodl pohledem. „Ty si nemyslíš, že tohle od něj byla zasraná podlost?“

„Jistěže ano,“ odpověděl Ron překvapeně. „Jen jsem nikdy předtím neviděl, že bys reagoval jako… no jako teď.“

Harry zbledl. „Jako jak? Co tím – jako jak?“

Ron teď vypadal úplně zmateně. „Jako takhle vztekle, to je všechno. Chci říct, takhle se normálně chovám já, ne snad? Jsi v pořádku?“

„Aha – jo. Jasně, že jsem. Proč bych neměl být v pořádku?“ Harry rychle vstal od stolu, aniž by se komukoliv podíval do očí a upustil vidličku na zem, kde hlasitě zazvonila. „Poslyšte, nemám hlad. Jdu si projít svoje poznámky. Chci se jen… ehm, uvidíme se ve společenské…“

„Harry -- ?“

Ale Harry už nic víc neřekl, jen vyběhl z místnosti se dvěma rudými fleky na tvářích. Hermiona se přistihla, že si prohlíží učitelský stůl a ke svému údivu viděla Snapea, jak zúžil oči a jako magnety je má přilepené na Harryho vzdalující se postavu.

„Rone,“ zamumlala nervózně.

„No,“ odpověděl jí potichu a znovu se sklonil k večeři. „Děje se něco?“

„Snape ho sleduje a poslední dobou si myslím, že i on sleduje Snapea - “

„Pak je budeme muset sledovat oba, nebo ne?“

„Neměli bychom… to někomu říct?“

„Jako komu? Brumbálovi? ‚Pardon, pane řediteli, ale Harry a profesor Snape se chovají zvláštně. To jste jim nařídil vy?‘ Nic víc k tomu říct nemůžeme. A Snape se nechová zas až tak zvláštně, na Snapea. Obávám se o Harryho.“ Chvíli zamyšleně žvýkal, pak se na ni podíval skoro nesměle. „Ehm… myslíš, že bys mi dnes v noci mohla pomoct s astronomií?“

Hermiona obrátila oči v sloup. „Proč mě prostě nepozveš, abych se podívala na tvoji sbírku motýlů?“

Ron divoce zrudnul.

¤¤¤¤¤

Během následujících dvou týdnů došlo k událostem, které jak zvýšily, tak i ukonejšily Ronovy a Hermioniny obavy. Na jednu stranu se Harry se Snapem už nesledovali jako jestřábi: ve skutečnosti mistra lektvarů jen stěží zahlédli mimo sklepení, nechodil ani na jídla. A Harry se přestal potulovat v nižších patrech hradu. Tváří v tvář se ti dva potkávali jedině ve třídě – ale výsledek těchto střetnutí byl méně než žádoucí.

Jestli předtím byla mezi nimi jemně vroucí nevraživost, tak nyní se změnila do planoucí nenávisti. Dokonce i Draco Malfoy vypadal překvapený tou čirou záští ve Snapeově hlase, když surově a veřejně Harryho sjel za to, že se mu nepodařilo správně namíchat lektvar, a Rona musela zadržet Hermionina uvážlivá ruka, aby nevychrstl obsah kotlíku na hlavu učitele lektvarů. Harry pro změnu odpověděl na Snapeovu kritiku s takovým zápalem, až nikdo nedokázal uvěřit, že vyvázl bez trestu. Jednou, po skončení hodiny, když Hermiona odcházela, zřetelně zaslechla:

Snapeovým nejvýsměšnějším hlasem (a to už je co říct): „Ale, ale, další naprosto neúčinný lektvar! Musím vám pogratulovat, Pottere. Zdá se, že jste se rozhodl z tohoto pololetí udělat jedno kompletní fiasko.“

Hermiona musela napnout uši, aby zaslechla Harryho zasyčenou odpověď. „Promiňte. Neuvědomil jsem si, že to jen vy máte výsadní právo být kompletní ztroskotanec.“

Ve skutečnosti si musela dát ruku před pusu, aby nikdo neslyšel, jak zalapala po dechu. Zaslechl to ještě někdo jiný? Za tohle Snape Harryho zcela jistě zabije – nebo hůř, možná ho nechá dokonce vyloučit -

Ale nezaslechla už nic jiného. Neodolala, musela se podívat, tak nasadila svůj co nejmírnější obličej a s úsměvem ‚tak jdeš?‘ se otočila k Harrymu. Spatřila, jak se Harry žene k ní a ke dveřím, tvář zářivě červenou a mračí se jak bouřkový mrak. Pak, protože si nemohla pomoct, střelila tím nejrychlejším letmým pohledem po Snapeovi, který stál u svého stolu jako socha. A znovu skoro zalapala po dechu, ale dokázala to potlačit. Oči pevně upřela přímo před sebe, když s Harrym odcházela ze třídy. Snapeova tvář… musela si to jen představovat. Namísto vzteku, který jako jediný očekávala, spatřila něco, co nápadně vypadalo jako ublíženost.

Ale zase, kdyby to někdo řekl vám, komu by to neublížilo? To jen si vždycky o Snapeovi představovala, že je povznesený nad to, co si o něm myslí student. Bylo to velice podivné. Ale na druhou stranu, nejneuvěřitelnější z toho všeho bylo, že Harryho ani nepotrestal. Nebo aspoň prozatím. Vždycky se může dostavit opožděná odezva.

Ale když se s Ronem pokoušeli Harryho varovat, jen se tomu vysmál.

„Ať si dělá, co chce. Myslí si, že milion trestů mu získá něčí respekt? Jestli se dál bude chovat jako kretén, pak by měl vědět, že někteří lidé to nestrpí!“

„Harry, nevím, proč pro všechno na světě tě Snape péruje, a tak tvrdě! Zaslechla jsem, co jsi mu onehdá po vyučování řekl!“ křičela Hermiona. „Tohle by netoleroval ani Malfoyovi!“

„Má pravdu,“ dodal Ron. „Ten zmetek má něco v plánu. Brzy si na tebe došlápne a za tohle všechno zaplatíš. Snape není typ člověka, který by nechal vyváznout bez trestu někoho, koho nenávidí, když po něm ten dotyčný takto šlape.“ Neurčitě mávnul rukou ve vzduchu. „Je spíš… ten pomstychtivý typ, který roky jen vyčkává a mezitím v ústraní plánuje pro tebe hrozivou zkázu.“

Harry místo odpovědi jen naštvaně pokrčil rameny, což bylo – frustrující, jemně řečeno.

„Co kdyby někdo zaslechl, jak jsi mu odmlouval?“ ječela Hermiona. „Co kdyby to zaslechl učitel? To by ti potom nemohlo projít! Harry, musíš být opatrnější!“

„Nechovám se tak před učiteli,“ odsekl Harry. „Neměl jsem v úmyslu se tak chovat ani před tebou. Podívejte, je to mezi jím a mnou a já nechápu - “

„Ach, takže teď budeš bojovat muž proti muži se Snapem,“ odpověděla sarkasticky. „To je skvělý nápad, Harry. Vynikající.“

„Ups, moje chyba. Příště přenechám ty geniální myšlenky tobě.“ Pak ale okamžitě kajícně prohlásil: „Omlouvám se. Tohle ode mě bylo hnusné.“

Vypadala, jako kdyby chtěla být naštvaná, ale nechala se obměkčit malým úsměvem. „Měl bys přenechat ty geniální nápady na mně.“

Harry se s úlevou zakřenil. Ron stále vypadal hluboce znepokojený. „Harry,“ řekl opatrně. „Chci říct – nechci slídit nebo tak něco – ale nechceš si o něčem promluvit?“

Úsměv zmizel a okamžitě ho nahradil uzavřený výraz, který se jim během pár posledních týdnů stal tak známým. „Ne, díky,“ odpověděl Harry úsečně. „Proč se ptáš?“

Ron otevřel pusu, zavřel ji a bezradně řekl: „Nevím.“ 

¤¤¤¤¤

Bylo daleko snazší, když jsem ho nenáviděl. Slavný Harry Potter, světově proslulý kvůli ničemu jinému, než že jako dítě dostal ránu do hlavy a přežil výbuch. Syn muže, který jako další očividně sbíral ocenění bez vynaložení velkého úsilí, jehož jsem rovněž nesnášel. Ale James Potter nikdy neměl osamělé zelené oči, ani tichý, hloubavý vzhled, ani pokožku jako měsíční kámen, ani smutek zřetelně vznášející se kolem něj. Jeho jediným rozkošným rysem osobnosti byla bláznivá odvaha a tu Harry zdědil ještě ve větší míře.

Nikdy jsem se nestaral o to, co si o mně myslí James, ani o to, co si za mými zády říká celá jeho parta o mastném Severusi Snapeovi. Mohl by mě nazývat ubožákem, ztroskotancem, dokonce i zbabělcem, přesto si myslím, že by mě to nerozzlobilo více, než jakéhokoliv normálního člověka. Neměl bych pocit, jako bych nemohl dýchat a nikdy v životě se už nedokázal znovu nadechnout. 

¤¤¤¤¤

„Jsi sklíčený, Severusi.“

„To je výsadou lidí, Albusi.“

„Něco ti dělá starosti?“

„Můj ty bože, ne. Celá léta jsem se toužil vrátit k funkci falešného Smrtijeda.“

„…Narazil jsi na nějaký odpor? Podezřívá tě někdo?“

„Ne. Zatím jsem se potkal jenom s Malfoyem. Toho jsem oblbnul, zvláště když óchám a áchám nad jeho odporným malým potomkem.“

„Takže na válečné frontě nejsou žádné problémy?“

„Žádné, děkuji.“

„Tak co tě tedy trápí?“

„Projde mi, když vám řeknu, že to k čertu není vaše věc?“

„Samozřejmě že ano, Severusi. To bych si prosil, že mi můžeš říct cokoliv. Byl bych rád, abys věděl, že jsem tvůj přítel a zajímám se o tebe.“

„Nechystáte se mě znovu pozvat na čaj, že ne?“

„Jsem rád, že vám to připadá zábavné.“

„Omlouvám se. To jen ten tvůj vyděšený výraz… ehm. Promiň, Severusi. Ne, nedomnívám se, že dnes odpoledne si spolu vychutnáme další šálek madam Minsterové. Ale – odpusť, že se ptám – má ten tvůj protažený obličej něco společného s… tou záležitostí, o které jsme posledně mluvili?“

„Albusi…“

„Ano?“

„Táhněte do háje.“

¤¤¤¤¤

Předvečer všech svatých!

Svátek zasvěcený čarodějkám a kouzelníkům po celém světě. Jediný čas, kdy mudlové vypadali, že si to více či méně srovnali v hlavě. Pro bradavické studenty třetího ročníku a výš to byl také den, kdy byla naplánována speciální návštěva Prasinek, samozřejmě následovaná obrovskou hostinou na hradě.

Šťastný dav školáků prolétl kouzelnickou vesničku rychlostí, jakou se třaskaví skvorejši vrhali na své druhy. Taškář byl velmi záhy vyprodaný, velkou zásluhou Freda a George Weasleyových, nespočet pint máslového ležáku bylo prolito v lehkovážné bezstarostnosti a majitelé Medového ráje se přistihli, jak jemně připomínají bujaré mládeži, že jim nezbyde žádné místo na hostinu, jestliže do sebe předtím narvou všechno to sladké. Dokonce i Zmijozelští vypadali, že se relativně zdravě baví.

Harry byl jediný, kdo náladu kazil. Věděl o své špatné náladě, která se jakoby nikdy neztrácela a vážně začala lézt na nervy Ronovi a Hermioně, takže nasadil svoji nejspolečenštější masku, na jakou se zmohl. Zdálo se, že je to uspokojilo, ačkoliv si uvědomoval, že se z velké části rozhodli jeho nevrlost ignorovat.

Nedokázal by to vysvětlit ani sám sobě, pomyslel si, když u Rosmerty ucucával z velkého máslového ležáku a pokoušel se nevšímat si věcí explodujících všude kolem – laskavost dvojčat. Byl prostě… plný hněvu. Ano, to byla ta správná slova na jeho náladu. Cítil se, jako kdyby strávil celý den plížením se po škole se vztekem bublajícím pod jeho pokožkou a čekajícím, až Harry vybuchne. Ron s Hermionou by měli být vděční, že se dokáže kontrolovat tak dobře. Opravdu se velmi pracně snažil. Přece jen nebyl naštvaný na ně a nebylo by spravedlivé, kdyby to měli odnést. Zvláště když nevěděl, kvůli čemu je naštvaný. Kromě toho, že to mělo co dělat se Snapem.

Snape. Už jen pomyšlení na to jméno ho vnitřně rozpálilo a zuby se mu zatnuly. Nerozuměl tomu. Nikdy Snapea neměl rád, ale dříve v něm myšlenka na mistra lektvarů vyvolávala jenom nechuť, ne tuhle – tuhle zuřivost. Budiž, Snape byl zmetek a poslední dobou obzvláště protivný. To Harry dokáže zvládnout, ne? Na světě existovaly mnohem horší věci než jeden namyšlený, zlomyslný, umaštěný mužíček. Například Voldemort. A noční můry, kterými způsoboval, že Harry měl noc co noc co noc… Harry se oklepal a znovu si zhluboka zavdal máslového ležáku.

„Hlavu vzhůru, Harry, starý brachu!“ zavýskl Fred – aspoň si myslel, že to byl Fred – Weasley skrze oblak hustého zeleného kouře, způsobeného Výbušnou mlžnou koulí. „Už je to tady. Šťastný a veselý!“

„To se říká na Vánoce, blbečku,“ řekl Ron.

Fred vzápětí postříkal svého mladšího bratra Bolákovou šťávou, nad čím Ron rozhořčeně zavyl, když se Bartyho brčálové boláky (patent pouze propůjčen) začaly objevovat po jeho celém obličeji. „To tě naučí mít úctu ke starším,“ oznámil Fred a odešel zpátky k baru pro další pití, zatímco si Ron zuřivě otíral tvář Hermioniným ubrouskem.

„Och, namouduši,“ řekla podrážděně, vytáhla svoji hůlku a poklepala jí Rona po tváři. „Dermis claris. Teď vidíš,“ dodala, když se Ronova tvář navracela ke své normální barvě a struktuře, „co dokáže zdravý selský rozum. Měl bys ho jednou za čas taky použít.“

„Používat selský rozum není tak jednoduché, když máš BRATRY,“ zařval Ron zuřivě k Fredovým zádům u baru. „Jen počkej, až tě za tohle dostanu, ty velký, stupidní - “

„Och, ale Rone,“ řekla Hermiona sladce. „Vždycky jsem o tobě a o Harrym smýšlela jako o bratrech, které jsem nikdy neměla.“

Ronovi se protáhl obličej. Harry bojoval s protichůdnými pocity lítosti a pobavení. „Vážně?“ zamumlal Ron.

„Jistě.“ A Hermionin výraz se stal daleko koketnějším. „Nikdy sis nevšiml, jak vypadám nebo co dělám, anebo toho, jak si ze mě děláte legraci, protože jdu radši do knihovny, než abych posedávala ve společenské místnosti a sledovala vás, jak hrajete Řachavého Petra? – To je přesně ten způsob, jak se chovají bratři, nebo aspoň tak mi to říkala Ginny.“

Ronova tvář nabrala alarmující odstín červené. „Jen proto, že tu nesedím jako blbec a nežvatlám o tom, jak jsi hezká nebo něco podobného, si myslíš, že jsem - “

„Och, takže tohle si myslíš, že blbečci dělávají? Skládají dívkám komplimenty? Protože já jsem si vždycky myslela - “

Harry usoudil, že je na čase, aby omylem vylil na stůl svůj máslový ležák, a rychle tak i učinil. Hermiona vyjekla, když se tekutina rozběhla přes hladký dřevěný povrch a stekla jí do klína. „Promiň,“ řekl s rozpačitým úsměvem. „Tak tohle opravdoví blbečci dělávají, hádám.“

Avšak Ron s Hermionou na sebe soptili celý zbytek odpoledne a Hermiona soptila také na Harryho, protože jí zničil novou sukni. Ale alespoň to znamenalo, že tím byli natolik zaujatí, že ho už nezahrnovali otázkami na jeho špatnou náladu.

Konečně se odpoledne přehouplo do večera a bradavičtí studenti se vraceli do hradu ještě v lepším rozpoložení, než odcházeli, pokud to bylo vůbec možné. Když se do Velké síně vecpali studenti a usedli ke stolům, celá místnost jakoby vibrovala energií. Brumbál povstal ze své židle a otočil se k mládeži. V síni zavládlo napjaté ticho.

„Rád o sobě tvrdím, že jsem vás nikdy nenudil v Předvečer všech svatých dlouhými proslovy,“ řekl, v očích mu stále problikávaly neutuchající jiskřičky. „Ačkoliv, když jsem byl zde prvním rokem coby ředitel, tak jsem… nu, to nic, nevadí… slyšte má slova: Nacpěte se!“

Tato slova se shledala s divokým souhlasným řevem, ale nikdo netleskal, neboť všichni měli plné ruce práce s popadnutím nástrojů a útokem na hovězí pečeni. Harry se do ní pustil s obvyklou horlivostí, ale s nesporným nedostatkem nadšení, což naštěstí prošlo jeho přáteli nepovšimnuto. Hlad byl brzy uspokojen a on rychle cítil velmi neobvyklou potřebu být sám.

Harry jen zřídkakdy chtěl být sám. Prvních jedenáct let svého života strávil tak osaměle, jak jen bylo možné, když žil s dalšími lidmi, ale teď měl přátele, takže věnoval co nejvíc času jim. Ovšem nyní na něj hluk a smrad a závratný nesoulad světel a barev bylo trochu moc, strašně moc a tak zamumlal něco o tom, že si na chvíli odskočí do umývárny.

„Je ti špatně?“ zeptala se Hermiona s obavou.

„Ne-e,“ řekl s co nejvíce povzbudivým úsměvem, na který se zmohl. Nehodlal jim zničit svátek tím, že se bude chovat jako zmetek, on jen – „Volání přírody, víš? Jsem hned zpět.“

Neměl v úmyslu být hned zpět, ačkoliv ‚za chvíli‘ by mohlo stačit. Doufal, že dneska přes den dokázal hrát dost přesvědčivě, takže se nezačnou strachovat po pěti minutách. Potřeboval jen trochu času pro sebe, to bylo vše.

Pevně si kolem sebe utáhl plášť a zatoulal se do chladné prázdné chodby až ven na balkón, směřující k jezeru. Měsíc dorůstal a již byl ve třech čtvrtinách; Harryho napadlo, co asi dělá dnes večer profesor Lupin. Byl někde se Siriusem a společně vykonávali práci, kterou jim na konci minulého roku zadal Brumbál? Byli v bezpečí? Oslavovali svátek? Doufal, že se mají lépe než on a ztěžka si povzdechl, cítil, jak mu ramena klesají pod bezejmennou váhou. Předklonil se a opřel si lokty o zábradlí. Oči zlehka zavřel a oklepal se ve vzrůstajícím chladu. Uběhlo deset minut a konečně měl pocit, že nemá smysly napjaté až k prasknutí.

Uhnal by si svou smrt, kdyby tady zůstal o trochu déle a ani jeho všudypřítomný vztek ho v tomto počasí nedokázal udržet v teple. Navíc si Ron s Hermionou už mohli všimnout, že je pryč dost dlouho. Asi by se pravděpodobně měl zvednout a vrátit se zpátky. Zachumlal se ještě hlouběji do svého pláště a otočil se, aby se vrátil dovnitř.

Ve dveřích stál Severus Snape. Neblokoval je přímo, stál tam napůl skrytý ve stínu a svém černém hábitu, ale nepochybně to byl on. Harry ztuhl a cítil, jak se mu něco strašlivého, něco bolestného snaží vydrápat skrze hrdlo.

Proč? Co se to s ním dělo? Proč měl pocit, jako by se mu všechno, co si myslí, říká a dělá, úplně vymykalo z rukou?

Ztěžka polkl. „Smím být venku, ne snad?“ zeptal se drsně.

Snape pomalu přikývl, temné oči se ani na okamžik neodvrátily od Harryho a podivně se třpytily. Tentokrát se Harry přistihl, že zamrkal první.

„Hezký měsíc,“ řekl Snape klidně.

A Harry zjistil, že i na takovéhle nevinné prohlášení má kyselé odseknutí, odkazující na to, jak hrozně se Snape choval k vlkodlakovi, společnému známému. S obtížemi odpověď spolkl. „Právě se vracím dovnitř.“

Snape opět přikývl.

Se zrakem pevně upřeným před sebe kráčel Harry rozhodným krokem ke dveřím, ačkoliv všechna vlákna jeho bytí vypadala, jako by byla naladěna na Snapeův sebemenší pohyb, každý jeho nádech. Kéž ho Snape jen nechá jít… prostě ho nechá být… pak by se mohl vrátit do síně a netvor uvnitř něj se dnešní noci nedostane na svobodu.

„Pottere,“ řekl Snape náhle.

Harry ztuhl, srdce mu bušilo jako zběsilé. Ne, ne teď, ne teď

„Poslední dobou vám byla poskytována pozoruhodná dávka shovívavosti,“ protáhl Snape známým, urážlivým tónem hlasu. „Je pravda, že jsem byl poněkud zaujatý… jinými věcmi. Ale nemyslete si, že dovolím, aby toto vaše chování pokračovalo.“

Harry se velmi pomalu otočil, cítil, jak mu rty natahují kůži na tváři, když zuřivě zavrčel. „Moje… chování?“ zeptal se až příliš tichým hlasem.

Snape dál hleděl na jezero s nečitelným výrazem. „Nehrajte si na hlupáka, Pottere, víte velmi dobře, o čem mluvím. Chováte se dětinsky a urážíte členy učitelského sboru, a být tohle normální školní rok, touto dobou by vás už z Bradavic vyhodili. Důrazně vám radím, abyste se mi nepletl do cesty.“

„Nebo – nebo co?“ ztěžka lapal po dechu Harry. „Co uděláte? Co mi řeknete? Že mě budete hlídat a nic mi neprojde, že nejsem nikdo výjimečný, že jsem jen ten malý, hloupý Harry Potter, jehož rodiče jsou MRTVÍ?“

Snape tiše řekl: „Opatrně, Pottere.“

Ale Harry se už přesunul za opatrnost a urychleně se řítil směrem k úplné bezhlavosti. „Já… nenávidím to,“ řekl přiškrceným hlasem. „Nenávidím, že na mě můžete být zlý jak kočičí chcanky a mně není dovoleno odpovědět vám něco podobně hnusného. A to dokonce ani když si to zasloužíte, ó bože, jak vy si to zasloužíte! Nenávidím, že bych tu měl jen tak stát a SNÁŠET to!“

Snape se stále neotočil, aby se na něj podíval, ale Harry viděl, jak mu na bledé skráni začíná pulzovat žíla. „Nicméně, ty to musíš snášet, Pottere,“ řekl stále ještě skutečně tichým hlasem.

„Jo? Ale ne navždy,“ odsekl Harry. „Nic netrvá věčně. To si zapamatujte.“

I v šeru viděl, jak Snapeovy řasy pomalu klesají v dlouhém mrknutí. „Vyhrožujete mi, Pottere?“

To Harryho rychle probralo. Vážně stál v předvečer všech svatých na balkóně a vyhrožoval bradavickému učiteli? To byl špatný nápad, bylo to neuvěřitelně stupidní, ale cítil se při tom tak dobře, přišlo mu správné pro jednou říct, co si doopravdy myslí. „Ne,“ odpověděl vášnivě. „Jen vám připomínám, že za dva roky nadobro odejdu a vy si budete muset najít někoho jiného, po kom se budete vozit. Někoho jiného, kdo se nebude moci bránit.

Viděl Snapeovy ruce, jak se křečovitě zaťaly do mužových paží. „Běž dovnitř.“

„Právě jsem byl na cestě, díky!“ Harry se otočil a odcházel, ale pak se ohlédl, aby se ještě jednou naposledy podíval na Snapea. Ještě stále nemohl uvěřit, že mu to opět prošlo. Jenže nyní se Snape díval přímo na něj – nebo spíše, za ním. A jeho tvář – jeho tvář vyjadřovala -

Snapeův výraz se okamžitě zatvrdil do obvyklého úšklebku, ale Harry to už viděl. A to, co viděl, mu vyrazilo dech z plic a vzalo teplo jeho krvi a jeho zajímalo, jestli svět ještě někdy bude dávat smysl. Na tváři se mu, navzdory jeho nejlepším snahám to zastavit, objevil výraz vzrůstajícího děsu.

Snape to spatřil a velmi rychle ucouvnul zpátky, úplně se skryl ve stínech. „Říkal jsem ti, abys šel dovnitř!“ zasípal chraptivě. A Harry pochopil, že to, co dříve mylně pokládal za nenávist, opovržení, hněv nebo cokoliv jiného, byl ve skutečnosti pouze obyčejný strach.

Ale Harry nedokázal odejít dovnitř. Nohy mu přirostly k podlaze a on měl mdlý pocit, že už ho déle neunesou. Znovu cítil brnění v onom místě na paži. A také cítil mezi nohama, ó dobrý bože -

S tichým vyděšeným výkřikem se posadil rovnou na zadek a přitáhl si kolena k hrudi, nevšímaje si vlhkého chladu kamenů.

„Jdi dovnitř, Harry,“ zašeptal Snape, jasně se chvěl a popošel o dva kroky blíže. „Běž dovnitř – rychle, při Merlinovi – běž hned teď - “

Hlava se mu točila. Krev burácela v uších a hrnula se mezi stehna, až to bolelo, a musel si skousnout ret, aby mu neunikl vzlyk. Tohle tedy byla příčina všeho, příčina, která se chystala zničit všechno, co si myslel, že ví a chápe o sobě. O sobě a o Snapeovi. To prostě nemohlo být možné. A přece bylo. Chtěl řvát, zvracet nebo brečet.

„Běž dovnitř… prosím, pro boha živého…“

Snape teď klečel před ním, jeho černý hábit ševelil kolem něj jako soví pírka. Harry byl natolik omráčený jeho náhlým teplem a přítomností, že si jen zaklonil hlavu a opřel si ji o zeď, tiše zasténal a oční víčka se mu přivřela. Ledové špičky prstů se dotkly jeho tváří, chladily, co tam hořelo, sunuly se dolů a polaskaly ho po straně na krku. Na tváři cítil horký dech. Srdce mu bilo tak zběsile, až si myslel, že mu vyskočí z hrudi. A byl bolestivě vzrušený.

„Běž dovnitř,“ šeptal Snape zlomeně, rty přibližoval ke koutku jeho úst. „Běž… běž dovnitř…“ A pak ho políbil.

Teplé. To byla Harryho první myšlenka. Potom, když se jeho rty rozevřely a on ucítil pátrající jazyk, dodal „mokré“, a náhle si byl hrozivě jistý, že se udělá do kalhot. Zvedl ruce, najednou tak malé, beznadějné a prázdné, natáhl je, aby pevně popadl ta černě oděná ramena, aby je rozdrtil v objetí, aby tak nemusel myslet na nic jiného, než na způsob, jakým Snapem jazykem laská jeho patro a způsob, jakým sebou cukají jeho boky a na způsob, jakým se jeho oči stáčejí do vnitřní části hlavy -

Někdo zasténal, a pak Snape odtáhl ta horká ústa. Harry uslyšel zbloudilý, dychtivý zvuk a uvědomil si, že ho vydal on sám.

Snapeova hlava nenadále klesla a spočinula na Harryho rameni, pak se znovu zvedla tak, že se ocitli tváří v tvář. To vysoké tělo se na jeho silně třáslo, hrudník se opíral o Harryho kolena, dlouhé prsty stále svíraly jeho paže. Pravděpodobně tam už teď bude mít modřiny, a dokonce jen tahle myšlenka způsobila, že se Harry cítil vzrušený a omámený. Chvějící se po celém těle natočil hlavu jen trochu doleva a jeho nos šťouchl do hedvábných pramenů Snapeových vlasů. Vůbec nejsou mastné, pomyslel si napůl hystericky, jen jemné… jen velmi jemné…

„Co to děláme?“ zakňučel, neschopen se udržet a nepolaskat ucho pod vlasy, neschopen přestat se lnout k druhému tělu. Jeho kolena povolila, rozdělila se a Snape prakticky přepadl na Harryho tělo, břichem na horkou tvrdost. Harry, neschopen to zastavit, cítil, jak sebou jeho boky trhly vzhůru, hledajíce kontakt, a znovu zakňučel, byl si jistý, že každou vteřinou vybuchne. Starší muž ostře vydechl, znělo to téměř jako zasténání.

Na krátkou chvíli, která se mu zdála stejným dílem nádherná jako děsivá, si byl Harry jistý, že budou pokračovat. A potom: „Nic,“ zachraptěl Snape a začal se odtahovat, tvrdě chytil Harryho ruce a sundával je ze svých ramen. Jeho nažloutlé tváře byly zrudlé k nepoznání. „Neděláme nic – pusť mě.“

Pustit. Harry si nebyl jistý, že by to dokázal, ale ani Snape nevypadal, že by se k tomu chystal. „Pustím, když ty mě pustíš,“ vydechnul. Snape zamrkal a sklopil pohled k místu, kde se jeho ruce zarývaly do těch Harryho jako drápy. Potichu zaklel, chvíli na to místo upřeně hleděl a znovu zaklel. Ale nepustil ho.

„Omlouvám se,“ zašeptal Harry.

Snapeova hlava vystřelila vzhůru a ty žhavé, černé oči se do něj zavrtaly. Harry si začínal uvědomovat absurditu celé situace – sedí venku na mrazivém balkónu v objetí se svým učitelem lektvarů a snaží se vést vážný rozhovor. „Za to… co jste říkal,“ zarputile pokračoval. Zavřel oči a pokusil se silou vůle potlačit svou erekci. Nemožné, když byl Snape u něj tak blízko – „Ten způsob, jakým jsem se choval. Nevěděl jsem. Prostě… nevěděl jsem to. Omlouvám se,“ zopakoval.

Na chvíli se rozhostilo ticho a během vteřiny Harry poznal smrtelný strach, že se mu Snape vysměje nebo ho nahlásí či udělá něco jiného, stejně hrozného. Zasyčení: „Tohle už nikdy nebudeme znovu probírat,“ které namísto toho k němu dolehlo, bylo stejně tak zlé.

Harry rychle otevřel oči. „Proč ne?“

Snape konečně uvolnil jeho ruce a ustavičně se díval na zem, upravoval si svůj hábit, jako kdyby se připravoval, že vstane – třebaže bylo jasné, že má ten samý problém jako Harry. „Jsi dítě,“ řekl chraptivě. „A já nejsem netvor. Nejsem.“

Harry věděl, že jestli někdy v životě pocítí větší stud než v tuto chvíli, zemře na něj. „Omlouvám se,“ zopakoval znovu. Cítil, jak se mu slzy hromadí v hrdle. „Já vím. Vy… nejste – ty věci, co jsem říkal - “

Snape se drsně zasmál. „Tak jsem to nemyslel, Harry.“ Jeho tvář se změnila. „Pottere,“ opravil se rychle.

Harry měl pocit, jak se něco uvnitř něj mění v led a začíná se to tříštit.

Muselo se mu to projevit na tváři, protože Snape – Snape! – sebou trhnul a vypadal ztrápeně. „Jsou to jen mladistvé hormony,“ zněl, jako by ho ta slova měla stát život. „Počkej pět minut a budeš… budeš zděšený tím, co jsme – co jsem já udělal.“ Hlas mu klesl na tichý šepot. „Pusť mě, Harry. Prosím.“ Protože Harry ho znovu uchopil za paži.

Sama od sebe se mu v hlavě vynořila scéna ze sklepení a náhle ta vzpomínka nebyla úplně nepříjemná. „Víte, že to není jenom tím,“ řekl Harry tiše, divil se, jak dokázal znít tak klidně, když jeho tělo stále vibrovalo jako rozechvělá struna na harfě. „Nic neříkejte. Vy to víte.“

Snapeovy oči se zavřely a z hrdla se mu vydral chraptivý zvuk. „Jsi příliš mladý,“ řekl přiškrceným hlasem. „A i kdybys nebyl… tohle je špatné. Jsem tvůj učitel. A co jsme dělali… to není správné.“ Opět otevřel oči a zjistil, že se Harry přiblížil nebezpečně blízko k jeho rtům, oči měl skelné jakoby zhypnotizované. „Ne!

Harry zamrkal a ovládl se. „Nebude mi patnáct navěky,“ řekl vážně a k jeho údivu Snape vyštěkl krátkým, drsným smíchem.

„Ne, to nebude. Ani šestnáct, ani sedmnáct, ani padesát a ani žádný jiný věk nebudeš mít navěky.“ Stále se lehce třásl, ale začal se píď po pídi odtahovat. „Myslím, že by ses radši měl vrátit dovnitř.“

Harryho to stálo největší úsilí, jaké kdy vynaložil, ale pustil ho. „Půjdu. Prozatím.“

Nikdy ve svém životě se necítil tak divně. Na jednu stranu byl stále zmatený, velmi vystrašený a bylo mu docela špatně; na druhou stranu nyní alespoň mnoha věcem rozuměl lépe a jeho žíly hučely novým žárem.

„Nadobro,“ řekl Snape pevně, ani se na něj nepodíval.

„Ne,“ odpověděl Harry stejně tak důrazně. „Není na čase vzdát to? Tuto hru?“

A znovu se ozval ten drsný, bolestný smích.

„Myslím to vážně,“ řekl Harry potichu. „Teď už vím, proč to všechno bylo. Můžete s tím pokračovat, jestli chcete, ale já už se tak chovat nehodlám.“

Snape ho probodl pohledem. „Ani ne před dvěma minutami jsi hájil své právo nazývat mě jakýmikoliv přízvisky, která tě napadnou, a teď říkáš – co vlastně chceš říct, Pottere?“

Harry se velmi tvrdě snažil, aby ho ten až příliš známý tón hlasu nezasáhl. „Já – já nevím.“

Snape se konečně postavil na nohy a Harry, který se náhle cítil v nevýhodě, udělal to samé a pokusil se očistit si plášť. „Pak navrhuji, abychom s touto diskuzí počkali do doby, než na to přijdeš.“ Potom se podíval Harrymu přímo do očí. „Jsi ochotný počkat dva roky na svého nepříjemného, starého učitele lektvarů? Nějak o tom pochybuji.“ Oprášil si svůj vlastní hábit, dech už měl opět pod kontrolou.

Ta chladná povýšenost Harryho rozlítila. Vždycky to tak bylo a vždycky bude. Nejlepší bude najít způsob, jak ji obejít. Místo aby použil slova, se postavil na špičky, uchopil Snapeův obličej a dotkl se svými rty bledých tváří. Snape ztuhnul a tentokrát si Harry skoro užíval napětí, které jimi otřáslo; a bylo neuvěřitelně těžké prostě nesjet ústy níž a neprozkoumat ten dlouhý krk, nezjišťovat, kam až by ho pocity zavedly -

Odtáhnul se. Snapeův dech se opět zrychlil a stal se nepravidelným. „Pošetilý kluku,“ zaskřehotal.

„Pošetilý profesore,“ odpověděl Harry. Ponížilo ho, když slyšel, jak mu selhává hlas, ale rozhodl se nepolevit. Snapeova oční víčka se třepotavě zavřela.

„To nejde – nevíš, co děláš. Tohle není hra. A já… já na to nemám čas. My – poslouchej mě!“ Harryho ruce vklouzly kolem mužova krku a Snapeovy vlastní se bezúspěšně chvěly na chlapcových ramenou, chtěl ho odstrčit, ale nebyl toho schopný. „Musím s tebou zacházet hrubě. Rozumíš? Já… dělám něco pro Brumbála a nemůžu vypadat jako tvůj spojenec. Nemusel bych to ani… přežít.“ Harryho náhle zaplavilo hrozivé chladno. „Radši by ses do toho neměl plést.“

„Nemůžu,“ odpověděl Harry chraptivě. K jeho hrůze cítil slzy, které ho bodaly v očích – důsledek měsíc trvajícího zmatení a emocionální bouře. „Nechápete? Já nemůžu. Tohle – “ posunkem naznačil na jejich dvojici stojící v podivném objetí, „tohle je nové a zároveň není. Vždycky jsem byl… zapletený.“ S obrovskou neochotou rozmotal ruce z krku staršího muže. Konečně se ovládl a potlačil slzy. „Rozumím tomu, co jste říkal o tom, že jsem moc mladý. O tom, že jste můj učitel. V pořádku. Ale nemůžete ode mne žádat, aby mě to nezajímalo.“

„Já NEJSEM milá osoba, Pot… Harry.“

Harry se na něj nehnutě díval. „Vím.“

Snape zavřel oči, s jakou emocí, to se nedalo říct. Olízl si rty, které se vzápětí zformovaly do tvaru, jako by se chystaly vypustit slova, ale nevyšel z nich žádný zvuk.

„Můžete se mnou dál zacházet… stejným způsobem,“ řekl Harry nakonec, ačkoliv zaslechl ve svém tónu hlubokou nechuť. Hlas mu sklouzl do šepotu, neboť si byl vědom vrtochů začarovaného hradu. „Nelíbí se mi to. Nenávidím to. Ale jestli je to kvůli Brumbálovi, jestli je to kvůli boji s Voldemortem – aspoň budu vědět, že ke mně… necítíte nenávist.“ Ta poslední část v sobě obsahovala nevyslovenou otázku: Je to pravda, že ano?

Snape stále nemohl promluvit, tak jen zavrtěl hlavou.

„Harry?“

Dvojice od sebe odskočila při zvuku Ronova znepokojeného hlasu přicházejícího odněkud z chodby. „Harry, jsi tam venku?“ Volání se neodvratně blížilo k balkónu.

„Běž,“ zasyčel Snape a tentokrát Harry poslechl. Ale předtím ještě přejel špičky prstů přes ruce staršího muže. Zachvěl se, když Snape jemně zalapal po dechu. Harry se ze všech sil pokusil nevšímat si nové vlny vzrušení, odtáhl své ruce a pospíšil si do síně, přitom se ujišťoval, že ho plášť pořádně zakrývá.

Ron s Hermionou se s obavami rozhlíželi na všechny strany po síni a pomalu se blížili k balkónu. Jejich výrazy se rychle rozptýlily úlevou, když spatřili blížícího se Harryho. „Kde jsi byl?“ dožadovala se Hermiona. „Mysleli jsme si, že tě unesl Ty-víš-kdo nebo něco podobného.“

„To není vtipné,“ zamračil se Ron.

„Jen jsem potřeboval na vzduch,“ řekl Harry. „Promiňte. Chtěl jsem jít hned zpátky.“

„To jsi byl támhle venku?“ ukázal Ron nevěřícně ke dveřím na balkón, kterými se nyní proháněl studený vítr. Harry se chopil příležitosti a ohlédl se; Snapea nikde v dohledu neviděl. „Vždyť tam strašně mrzne!“

„Musí tam mrznout, máš úplně červenou tvář,“ starala se Hermiona a Harry nikdy nebyl šťastnější za výmluvu pro ruměnec.

„Je mi zima,“ přiznal. Chyběl mu Snapeův žár a tak vskutku cítil, jak se do něj opět zakusuje chlad. „Ještě jednou se omlouvám. Pojďme dovnitř. Jsou tam ještě dezerty?“

Ron okamžitě ožil. „To se vsaď! To je důvod, proč jsme tě šli hledat. Ty si nemůžeš nechat ujít. Tři druhy pudingu a čtyři koláčů.“

Jeho přátelé ho pevně popadli a poddajného ho táhli zpátky do Velké síně. Harrymu se točila hlava, ale po dlouhé době se mu šlo lehčeji, i když měl potíže rozlišit kde je nahoře a kde dole.

Co proboha bude teď dělat? Nemohl se začít chovat jinak, ale cítil silné nutkání nějak se podělit o tu změnu, která se udála uvnitř něj, někomu ji vysvětlit, snad aby tomu sám dokázal porozumět. Měl by říct Ronovi nebo Hermioně o tom, co se stalo dnes večer? Ne, spíš si myslel, že by to nebyl dobrý nápad. Nikdy by nepochopili, ani za tisíc let. A Snapea by tím mohl dostat do potíží. Velmi zvláštní; tahle myšlenka by ho ještě před půl hodinou nadchla do morku kostí. Nejasně si vzpomínal na rčení o skvěle nachystaných plánech a myších a lidech.1

Harry cítil, jak se mu naježily chloupky vzadu na krku a skoro se rozesmál. Snape ho znovu sleduje. Samozřejmě.

Ale tentokrát mu to vůbec nevadilo.

¤¤¤¤¤

Tohle je šílenství. Kompletní a naprosté šílenství. Nemohu uvěřit, co se právě stalo.

Políbil jsem svého studenta. A on mi polibek oplatil. Jsem Severus Snape; takové věci se mi nestávají. Netoulám se v noci na balkón, aby mi podali mé nejvroucnější přání na stříbrném podnose.

Necítí ke mně nenávist.

Jednoduše ničemu z toho nemohu uvěřit.

Ne, že by to něco měnilo. Nemění. Vůbec. Pořád je to dítě a já jsem stále jeho učitel a stejně tak pevně platí i všechny ostatní důvody, proč je to nemožný nápad. Říká, že pochopí, když se nadále budu chovat tak, jak musím, ale já o tom pochybuji. Říká, že může počkat, ale o tom pochybuji ještě víc. Je tak strašně mladý a myslí si, že dokáže zvládnout všechno, co mu život postaví do cesty, jen když se proti tomu předem obrní.

Ne, věci jsou stále víceméně stejné, jako byly. Musím tomu věřit, jinak budu bláznivě řvát a jen posedávat a vzpomínat, jak se jeho rty pod mými rozevřely a jak jeho dech polaskal mé ucho a na vůni pižma, která z něj stoupala.

Ne. Nemohu si dovolit na to vzpomínat. Mám práci, kterou musím vykonat, mnoho práce, a míle, které musím ujít, než půjdu spát.2

Nicméně… je svátek. A já nemám co dělat, nemusím vykonat žádnou zlověstnou úlohu, kromě udržování všeobecného pořádku ve své koleji. Nikomu neublíží, pokud budu jen tak sedět a dívat se z okna nebo na bublající pohár a dovolím si vzpomínat. Nikdo se to nikdy nedozví. Snad… snad to ničemu neublíží.

Jen dnes v noci. A dokonce si mohu představovat, že nahoře ve věži dělá on to samé.

Konec

 

Ne! Nejsem princ Hamlet, ani jsem jím neměl být;

jsem dvořan, ten, kdo postačí jen

posunout děj, začít pár scén,

poradit princi; nástroj, jenž jím je rád,

povolný, jenž vždy použít se dá,

taktický, opatrný, úzkostlivý,

vznešený v řeči, hloupě přesto vypadá,

občas z něj téměř směšnost –

občas až Blázen snad.

- z "Písní lásky J. Alfréda Prufrocka" od T.S. Eliota; (překlad Zdeněk Hron, 2002)

---

PP: 1 – V angličtině existuje rčení vyjadřující, že nezáleží na tom, jak pečlivě připravuješ plán, nakonec se ti ho stejně nepodaří uskutečnit: „The best-laid plans of mice and men often go awry“ – že i nejlépe připravené plány myší a mužů se často zhatí. Rčení pochází z 18. stol. od skotského básníka Roberta Burnse; pro zajímavost odtud pochází i název Steinbeckova románu „O myších a lidech“ a Sheldonova románu „Dokonalé plány“.

2 - citát od Roberta Frosta z básně "Stopping by Woods on Snowy Evening"

Komentáře

Nádhera

soniq | 22.07.2014

Ďakujem ti za preklad ďalšej skvelej poviedky, idem sa vrhnúť na pokračovanie, je to úžasné :)

...?

Azrea | 01.04.2013

To je úplný konec? Ne, prosím ne... Okouzlilo mě to, je to takové milé a hrozně sladké...

Re: ...?

Adelaine | 04.04.2013

Vůbec ani zdaleka není. Je to celkově sedm povídek. Třetí má kolem 70ti stran a mám ji hotovou, akorát čeká na opravu (s tím musíte jít honit belldandy:)). Čtvrtá je kratinká, tu mám taky hotovou. A pátá je kapitolová, stejně jako sedmá. Dohromady to má necelých 1000 stránek, cca 390 tisíc slov, takže je to strašidelně dlouhý. Jen to trvá a bude to přibývat hodně pomalu.
Děkuji za komentář

:-(

Mája | 01.11.2012

Koukám, že můj komentář se taky ztratil. A já už si nepamatuji, co jsem ti psala hezkého. Asi si budu muset tu kapitolu přečíst ještě jednou, třeba si vzpomenu :-D

Re: :-(

Adelaine | 02.11.2012

:( To mě moc mrzí, to nevím vůbec, co se děje. I mně přijde líto, že se je nepřečtu.
Aspoň si to budeš moct přečíst znovu. Každopádně doufám, že se ti líbila a děkuji za komentář, přestože zmizel.

Můj ty světe...

Sitara | 01.11.2012

...to je dokonalost. Že by má další osudová povídka...??? Někdy je prostě něco tak neskutečně nádherný, že by mě to dohnalo k slzám jen proto, že to zkrátka existuje a že jsem se s tím mohla setkat... Přiznám se, že tohle je úplně první povídka, u které jsem to nevydržela a jukla na originál (jelikož jsem neustále narážela na komentáře, které tuto sérii opěvují a obzvlášť zmiňují "balkonovou scénu"), který jsem včera s vydatnou pomocí googlu dočetla. A bylo mi děsně líto, že byl konec. Je to absolutní paráda a já jsem tak děsně-děsně-děsně ráda, že si tu sérii budu vychutnávat znovu a pořádně v češtině. Překlad je opravdu parádní, moc díky Tobě Adelaine i Tvým betám za vaši práci. Páni..... ještě teď mám z toho husí kůži!!! Díky ;-)

Re: Můj ty světe...

Adelaine | 02.11.2012

To je krásný vyjádření.
Na druhou stranu tím, že máme možnost to neustále číst, tak to vlastně nikdy nekončí. A hlavně žije dál v našich fantaziích.
Moc děkujeme (snad mluvím za všechny), těší mě, že Ti přijde parádní.
Máš osudových povídek víc?

Re: Re: Můj ty světe...

Sitara | 05.11.2012

Nejosudovější Elysejský klíč, ten mě krásně (a polehoučku) uvedl do slashe a způsobil u mě lehkou posedlost po Snarry :-D Jinak mám i několik dalších povídek, který na mě hluboce zapůsobily, ale EK pořád zůstává a zůstane v mým žebříčku oblíbenosti na nejvyšší příčce.

Re: Re: Re: Můj ty světe...

Adelaine | 12.11.2012

To znám. Já mám takhle Kámen manželství. A kdybych to měla čistě objektivně zhodnotit, stoprocentně jsem četla lepší díla, ale stejně budu všude říkat a uvnitř sebe budu přesvědčená, že nic lepšího není:)

Ježíši !

Bobo | 31.10.2012

Kde mám ten komentář ???? Takovou práci jsem si s tím dala a zase nic. Tak znovu. Dneska to bylo výborné, kolosální, neuvěřitelné - jak do obsahu, tak po délku kapitolky. Severus byl neuvěřitelný, jak ztratil sebeovládání, Harry má 1 s hvězdičkou za své dospělácké chování. Těším se někdy na další kapču.

Re: Ježíši !

Adelaine | 31.10.2012

Ježiš, to mě strašně mrzí. Já je fakt nemažu a nevím, co s tím je, protože dneska nejsi jediná, komu se ztrácí komentáře.
Jsem moc ráda, že se ti to líbilo. Mně se Snape ztrácející sebekontrolu taky neuvěřitelně líbil. Prostě výborná balkónová scéna.
Příští povídka je asi tak čtyřikrát delší, tak se máš na co těšit (až to někdy v budoucnu dopřeložím).
Moc děkuji za komentář.

Happy Halloween!:)

katyka | 31.10.2012

Jej, mne sa neuložil komentár :( No nič, hádam sa mi to podarí zopakovať:) Bolo to príjemné prekvapenie, nájsť takto na Halloween halloweensku kapitolu:) Môj prvý komentár by vyzeral asi takto: Uáááááá! To je tak... oni sú tak... Uáááá! :-D Som z tejto kapitoly vždy rozochvelá a dojatá. Nie je dôležité, koľkokrát som Blázna čítala, vždy ma fascinuje, ako veľa toho Telanu dokáže povedať v pár slovách. Vzťah medzi Severusom a Harrym, tá osudovosť, ako keby to medzi nimi nemohlo byť inak. Zbožňujem Severusove myšlienkové pochody, všetky postavy, všetky situácie. A balkónová scéna patrí k tomu najlepšiemu, čo som kedy čítala, nielen v rámci FF ale všeobecne. Vždy to vidím pred sebou a naskakuje mi husia koža a - a tak :) Celkovo, takmer v každej kapitole sa nájde scéna alebo veta, ktorá vo mne dlho rezonuje, núti ma premýšlať a preciťovať to všetko... Ďakujem, Adelaine, že toto skvelé dielo prekladáš, takže si to budem môcť vychutnať aj v češtine:)

Re: Happy Halloween!:)

Adelaine | 31.10.2012

Mně taky neuvěřitelně fascinuje a rozechvívá ta jejich osudovost a hlavně styl, jakým je to napsaný, až cítíš, že to prostě nemůže být jinak.
Děkuji moc za komentář, za to, že jsi ho napsala i podruhé. Nevím, co se děje (asi erupce na Slunci), protože už tři lidi si stěžují, že se jim neuložil komentář.

black-lana.webnode.cz

Lanevra | 31.10.2012

Poslušně hlásím že přečteno.
:-D Jak se ti dva vzájemně honili, to jsem se upřímně pochechtávala. Je to vážně roztomilé ta představa těch dvou, jak na sebe vzájemně vrhají pohledy a sledují se. To člověka vždycky pobaví. Hra na kočku a na myš.
Ha! A už konečně chápu tu balkonou scénu. Ano, tato je ukázková a dokonce včetně muchlovačky. Co víc bychom si mohli přát než toto.
Jsem zvědavá, jak ti dvě vyřeší svůj podivný vztah v následující povídce.

Re: black-lana.webnode.cz

Adelaine | 31.10.2012

No jo, ale hlavně, že se nakonec potkali. Tak to jsem ráda, že balkónová scéna nezklamala.
Díky moc za komentář.

...

Profesor | 31.10.2012

Vskutku divoká a zmatená kapitola, ale líbila se mi.

Re: ...

Adelaine | 31.10.2012

To je dobře. Tam to bylo o ztracení kontroly, tak snad to i tak působilo. Moc děkuji za komentář.

Děkuji

Jája | 31.10.2012

Já jsem dost proti přejímání těch anglosaských svátků, ale to, že mi dnes tedy ten Halloween přinesl pokračování Čajové série, mě učinilo šťastnou jak blecha.
Čstlo se to tak nádherně, jak kdybych byla muška a Harryho se Severusem přímo pozorovala a prožívala to zároveň s nimi.
A jak už to u závislého člověka bývá, nemůžu se dočkat pokračování.
Obrovské díky tobě i tvé betě.

Re: Děkuji

Adelaine | 31.10.2012

Moc, moc jsi mě svým komentářem potěšila. Děkuji Ti za něj. My ho taky neslavíme, ale jelikož se hlavní část odehrávala na Halloween přišlo mi to tématické. No další část se odehrává na konci školního roku, tak mám ještě čas... Ne, žertuju. Ale s pokračováním... Je to dlouhá část a chtěla bych ji dát najednou (nevím, jestli mi ji celou pak webnode vezme, ale to je jedno).
A je mi líto, že mi to tak dlouho trvá, ale když jsem se do překladu pouštěla, myslela jsem si (naivně), že budu mít víc času. No, ne ža by mi do toho zasáhl 'real life', protože sezení na zadku a učení se bych rozhodně 'real life' nenazvala. Ale o to víc mě těší takovéto milé komentáře, dodávají mi chuť a sílu si ve volném čase si sednout spíš k překladu než k něčemu jinému. Takže děkuji, že se mnou máte trpělivost, sice nebudu říkat, že se s tím přidáváním polepším, protože prostě mi k tomu moc prostoru nezbývá, ale slibuji, že se budu snažit. Ještě jednou díky

Ach můj...

Casiopea | 31.10.2012

Děkuji! Děkuji! Děkuji! Jsem úplně rozsypaná, mám slzy v očích, husí kůži, tohle všechno... To je taková krása! Kdyby Telanu nikdy nenapsala už nic jiného, tak balkonová scéna by úplně stačila. Ještě jednou děkuji.

Záznamy: 1 - 20 ze 26
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek