Invictus: Neporažený - Kapitola 8

01.10.2012 21:09

Varování: Velké množství sprostých slov.

Děkuji moc za komentáře bacilu, Profesoru, belldandy a kami. Jsem velmi vděčná, že mi zanecháváte komentář. A moc děkuji Kath za beta read.

@@@

Kapitola 8

Severus se vřítil do své ložnice a třískl za sebou dveřmi. Naštvaným mávnutím hůlky vykouzlil pevné, ochranné kouzlo kolem pokoje. Vytáhl Albusův portrét ze svého hábitu, zvětšil ho a položil na stůl. Nikdy nebyl člověkem, který by se obtěžoval se zdvořilostmi, když nejsou vyžadovány, a tak rovnou jakmile zachytil náznak brčálového hábitu, spustil: „Pokusil se utéct. Zvládl doběhnout do mé ložnice, než jsem ho chytil.“

„To dokázal?“ zasmál se Albus. „Vždycky byl vynalézavý.“

„To není k smíchu,“ vztekal se Severus, čelist měl zaťatou, ruce ztuhlé, zatímco si míchal pití. Neustále zíral do zrcadla, kontroloval, že Potter je stále ještě v kleci. „Zabil by mě, kdyby utekl. Temný pán by neznal slitování.“ Pravděpodobně ho potrestá i za ten pokus o útěk. Stalo se to tak rychle, že nebyl schopen si vzpomenout na nějaký bod, od kterého by mohl vzpomínky vymazat, a navíc kdo ví, jaké druhy aktivačních mechanismů zůstaly v domě, aby sledovaly chlapcův pohyb po bytě. Již poslal zprávu Temnému pánovi, ve které mu vysvětluje, co se stalo, ale Pán zla neodpověděl. Nejspíše zamýšlí poskytnout mu odpověď svou hůlkou.

„Nemohl by skutečně utéct, že ne?“

Severus si dopřál štědrý hlt skotské. „Ochrany, které jsem umístil kolem domu, mi umožňují se dozvědět, když někdo vstoupí do jakéhokoli části budovy; rozmístil jsem je na skoro každé dveře a okna jsem zapečetil, ale mohl v tajném přístěnku v mé ložnici najít pistoli a střelit mě nebo udělat díru do zdi.“

Albus pozvedl obočí a zeptal se: „Pistole jsou takhle mocné?“

Severus neměl ponětí. Nikdy neviděl pistoli, dokud nenalezl skrytý přístěnek. Znervózňovaly ho. Dokonce i idiot jako Potter by ho dokázal pistolí zabít, a to jen stlačením spouště. Smrtící kletba alespoň vyžadovala obratnost a soustředěnost. „Každopádně mohl zabít mě.“

Albus konejšivě poznamenal: „Nemůžeš ho za to obviňovat, Severusi. Dokonce i kdyby nad jeho hlavou nevisela hrozba násilí, stále je držen jako zajatec a nemá na práci nic konstruktivního, čím by vyplnil svůj čas.“

Severus si odfrknul. „Měl bych ho bavit zpěvem a tancem?“

Pohled, který po něm Albus střelil, vypadal skoro jako ostré pokárání. „Je vyděšený a sám. Mohl bys mu dát alespoň knihu nebo najít nějaký jiný způsob, jak ho rozptýlit. Vedl sis docela dobře, když jsi ho přesvědčoval, že by tě měl nenávidět a neměl by ti věřit, ale nyní musíš najít způsob, jak mu dodat sílu.“

Severus se skoro zadusil pitím. Když znovu popadl dech, odvětil: „Nemůžu se k tomu dítěti chovat zrovna mile, aniž bych vzbudil podezření Pána zla.“

Albus na něj klidně zíral. „Nalezneš způsob. Jsi velice chytrý, Severusi, a já nepochybuji, že dokážeš zachovávat svoje šarády, a přitom vymyslet, kterak psychicky Harryho povzbudit. Vzpomeň si, Harry je sirotek vychovávaný surovými příbuznými. Víš přesně, co potřebuje a jak mocná je jeho touha po citech.“

Albus s oblibou srovnával Severuse a Pottera, jako kdyby oba byli jeho potomky a Potter byl zlatým dítětem. Jejich zázemí před Bradavicemi byla docela podobná, ačkoliv podle Albuse Potterovi jeho příbuzní nikdy nezpůsobili žádné jizvy. Nicméně všechna podobnost končila v Bradavicích. Potter obdržel náklonnost a velebení ještě dřív, než vstoupil do budovy školy, a na vylomeniny jeho a jeho otce všichni nahlíželi s pobavením, a to včetně učitelského sboru. Když Nebelvíři provedli lumpárnu, byla to rozpustilá zábava. Když Zmijozelové udělali to samé, bylo to surové. Bylo to o to horší, že oba Potterové byli famfrpálové hvězdy, protože z nějakého důvodu byla schopnost prohánět míček ceněná daleko výše než intelekt nebo kreativita. Kdyby Sectumsempru použil Draco na Pottera, mluvilo by se spíše o vyloučení než o zklamání.

Na rozdíl od Severuse, Potterovi se v Bradavicích vždy dostalo přijetí, lásky a obdivu. Jistě, párkrát se kouzelnický svět ve velkém obrátil proti němu, ale jeho dva kumpáni při něm stáli po celou dobu jeho bradavické kariéry a i nyní mu zůstávali věrní. Vždycky měl podporu učitelského sboru a ředitele. Pokud něco, pak tato zkušenost pro něj byla dobrá, protože ho naučila, jak nebezpečný je svět venku mimo ochrannou náruč Bradavic.

„Potter musí porazit Temného pána a to je bod, na který se zaměřím.“ Severus, jelikož nebyl ochotný poslouchat další řeči o tom, jak musí hýčkat to rozmazlené dítě, zmenšil portrét a strčil si ho do hábitu.

Přešel do laboratoře, cestou proklínal Albuse, že očekává nemožné. V ten okamžik, kdy vešel do dveří, na něj zavřískala Strix z bidýlka na trámu. Slétla dolů, drápy roztažené a cvakala zobákem. Ignoroval její štípání a sundal dopisy, které měla připevněné k noze. „Není má vina, že nemáš povolený přístup do domu,“ zamumlal, když se probojovával posledními řemínky. Odlétla s pobouřeným skřekem a on musel zatnout ruce do pěstí, aby si zabránil ublížit jí. Byla to jen stupidní sova. Stupidní, neužitečný pták, jako skoro všechno ostatní v jeho životě.

Jakmile se za ním zavřely dveře od laboratoře, letmo se podíval na dopis, jenž byl teprve druhým osobním psaním, které mu doručila sova od doby, kdy dorazil do vězení. Okem zachytil erbovní pečeť chránící dopis a zastavil vprostřed kroku na schodišti, svou pozorností plně upoután na hubenou hromádku papíru.

Rozhodl se Lucius, že obnoví jejich přátelství? Zvědavě přejel palcem přes pečeť. Hadi se odplazili, uvolňujíce tak své sevření na přeloženém papíru. Namísto výrazného Luciusova rukopisu bylo písmo uvnitř napsáno osobou s umírněným, dobře vytrénovaným stylem.

Narcisa. To, že se na něj Narcisa obrátila opakovaně, mohlo znamenat jenom jednu věc: Lucius si už déle nepřeje se s ním stýkat. Tak takhle končilo celoživotní přátelství? Po skoro dvaceti sedmi letech bude všechno zahozeno kvůli pýše? A kvůli čemu? Kvůli kontrole nad Potterem? Ať si Lucius má toho usmrkance. Severus, to si pište, se vůbec netoužil stát chůvou, a i tak, na rozdíl od Luciuse, vykonal mnohé, aby si získal uznání Pána zla za své vlastní úspěchy.

Severus zmačkal dopis v pěsti a sešel po schodech. Jak se opovažuje. Ne, jak se opovažují. Pokud si Lucius nepřeje se s ním stýkat, nemá právo posílat svoji ženu, aby dělala to, co mu pýcha nedovolí. Byl to opovrženíhodný tah a Severus to nestrpí. Ani to, jak se k němu Lucius chová a ani nebude jednat s Malfoyovými ve větším rozsahu, než bude vyžadovat Temný pán.

Bude ignorovat ten dopis a Luciusovi ho vrátí před Pánem zla. Ať se s tím on vypořádá. S rozmachem jím mrštil na pracovní desku. Potřeboval spojence, a ne vrtkavé parchanty jako byl Lucius.

Potřeboval spojence.

Nasrat na Malfoyovy. Nasrat na toho stupidního malého imbecila, který mu tohle všechno zapříčinil.

Upřeně zíral na dopis.

Už ho otevřel. Ležel tam, rohy měl nepatrně stočené vzhůru jako rozkvétající poupě. Kdyby mu ho vrátil nyní, bylo by jen přirozené předpokládat, že odmítá obsah. Pokud nebude vědět, co hypoteticky odmítá, uvede ho to do nevýhody.

Pomalu se natáhl přes stůl a zvedl dopis. Nenáviděl dopisy. Bylo lehké lhát a klamat na papíře. Nikdy byste neměli věřit psaným slovům tolik, jako řečeným. Modulace, tón, postoj, na všem záleželo, všechno tohle se mohlo skrýt v inkoustu a pergamenu. Nikdo se nepřiznává v dopise.

Sám pro sebe si povzdechl a začal číst.

Drahý Severusi,

Doufám, že Ti nevadí, že jsem si dovolila připevnit dopis na Tvoji sovu, když jsem ji spatřila, jak doručuje lékárníkovi Tvé psaní. Pořizovala jsem ji, a pokud vím, tak Temný pán a já jsme jediní dva lidé, kteří ji poznají podle vzhledu. Rozumím, že její identita by neměla být známa pro širokou veřejnost a já si nepřeji jednat proti přáním Pána zla, proto mi prosím neposílej odpověď, dokud si nebudeš jistý, že ani můj manžel nespatří Tvoji sovu.

Silně zaujatý Severus sklouzl na jednu pracovní stoličku. Nebude pro ni lehké naaranžovat způsob, jak by jí mohl odpovědět, aniž by použil Strix, jestliže se obávala o odhalení Severusovy sovy. Skutečně chtěla skrýt své jednání před manželem, nebo oni dva intrikovali společně?

Můj syn mi říká, že Bradavice bez Tebe nejsou stejné a já mám starosti o jeho budoucí vzdělání v těchto nepokojných časech. Kdo ví, jak dlouho bude trvat, než se podaří potlačit Řád? Mám strach, že bez řádného vzdělání se můj syn nikdy nepozvedne ve službách Temného pána. Vím, že jsi velmi zaneprázdněný a Tvoje izolovanost Ti zabraňuje vzít si učně, i kdybys měl sklon tak učinit, ale kdybys byl tak laskavý a věnoval mi chvíli a navrhl pár knih, které bych mohla pořídit Dracovi na doplnění jeho vzdělání, nebo napsal jméno odborníka, který by jej dokázal udržet zaměřený na studia, byla bych Ti neskonale vděčná.

Narcise záleželo na Dracovi více než na čemkoliv jiném na světě a udělala by vše pro to, aby zajistila, že její syn přežije a bude v bezpečí bez ohledu na výsledek války. Chtěla, aby se její syn bezpečně udržoval v ústraní na světových studiích, místo aby byl vysílán na nebezpečné úkoly. Sdílel Lucius její obavy? Musel si pamatovat, jak byl Pán zla ochotný obětovat Draca jemu za trest. Severus by mu nikdy neodpustil takovou věc, ale on nebyl Luciusem.

Uvědomuji si, že jsi již obětoval mnohé pro dobro mé rodiny a věřím, že za život mého syna dlužím Tobě. Takový dluh nikdy nemůže být splacen a nyní se na Tebe neobracím proto, že jsi byl tolik štědrý se svými laskavostmi, ale protože nemám nikoho jiného, na koho bych se mohla obrátit. Děkuji za Tvůj čas a lektvary.

Narcisa

Severus složil dopis a strčil si ho do kapsy. Nepokoušela se apelovat na jeho ješitnost. Žádné prohlášení, jak jeho věrnost a oddanost Pánovi zla z něj učinila někoho, komu může věřit více než všem ostatním. Lucius byl, sice zdráhavě ale přesto, patolízal a stejně jako mnoho Smrtijedů rozuměl, že všechny laskavosti něco stojí, a pokud trocha pochlebování znamenala rozdíl mezi souhlasem a odmítnutím, stálo za to se přemoci. Možná to napsal Lucius takovouto cestou, aby přesvědčil Severuse, že on není autor, ale Severusovy instinkty tvrdily něco jiného. Lucius byl příliš hrdý, aby vůbec přiznal podobnou zranitelnost. Dopis mohla napsat Narcisa, zatímco jí Lucius koukal přes rameno nebo jí navrhoval, co psát, ale zcela jistě ho napsala ona.

Jak daleko by Narcisa zašla při ochraně syna? Nikdy nepřijala Znamení zla, ale Temný pán jí věřil natolik, aby ji nechal vybrat sovu a bez doprovodu ji pustil do vězení. Potřeboval se s ní setkat, aby mohl lépe vyhodnotit situaci. S dopisem složeným v kapse přešel zkontrolovat lektvary. Jelikož Strix byla nespolehlivá a vzdálenost mezi Příčnou ulicí a jeho současnou lokací neznámá, neměl ani ponětí, kdy dopis odeslala, kromě toho, že věděl, že to bylo až poté, co jí před třemi dny dal její lektvary. I kdyby si Strix dělala přestávky, znát datum odeslání by mu dalo lepší přehled o vzdálenosti mezi ním a Londýnem. Jak daleko mohla sova uletět za tři dny? Muselo záležet na druhu sovy a na povětrnostních podmínkách. Kdyby jenom měl výmluvu, proč koupit knihu o soví fyziologii! Možná kdyby předstíral, že hledá ingredience do lektvarů…

Přál si běžet do své knihovny, ale místo toho se nadále soustředil na míchání léčivého lektvaru, který měl před sebou. Bylo by velmi těžké vysvětlit náhlou změnu ve svém chování.

Několik dalších mučivých hodin dál plynule pracoval na lektvarech. Když měl pocit, že už uběhlo dostatečně času a dokončil značné množství práce, aby si mohl na chvíli udělat přestávku, zamířil do knihovny. Bylo jen přirozené, že vyzkouší různé lektvary, aby zjistil, jak odstranit Potterovu duši z jeho těla. Pokud věděl, tak pouze mozkomorův polibek dokázal záměrně ukrást duši a pouze použití Smrtící kletby ji dokázalo rozštěpit. Myslí se plně zaobíral svojí donebevolající ignorancí, a proto dokud nevešel do knihovny, tak si neuvědomil, že si s sebou zapomněl vzít sledovací zrcátko. Popravdě si nedokázal vzpomenout, kdy se naposledy podíval na Pottera; poslední, na co si vzpomínal, bylo, jak ho před hodinami přivázal k posteli a nalil do něj uspávací lektvar.

Otevřel dveře od knihovny, prošel chodbou a našel Pottera, jak sedí v rohu své postele. Severus mu po tom pokusu o útěk zapomněl sundat řetězy a vypadalo to, jako že večeře, která se objevila na stole, měla podle všeho chlapce dráždit.

„Nebude to fungovat,“ prohlásil Potter, ruce pevně složené na hrudníku.

„Co nebude fungovat?“ zeptal se Severus líně.

Tím samým vzteklým tónem Potter odpověděl: „Ať už zkoušíte cokoliv. Zabiju ho nebo při tom pokusu zemřu, a neexistuje nic, čím byste mě mohl zastavit nebo mě přesvědčit o opaku.“

Maje na paměti, jak ho Albus vždycky prosil, aby s tím klukem zacházel s určitou dávkou respektu, mu Severus uvolnil řetězy. „Těším se na ten den.“ Tak. Nejednoznačně se vyjádřil, jakému výsledku dává přednost, ačkoliv měl podezření, že Potter byl příliš natvrdlý, aby pochopil ten jemný náznak.

Potterovo zamračení se ještě prohloubilo. „Vemete mě zase do koupelny, zasraný úchyle?“

Jak by kdy mohl najít společnou řeč s tímhle? Nechal na svoji tvář promítnout veškerou nenávist a znechucení a jízlivě se ušklíbl: „Jako kdybych se kdy chtěl nechat pošpinit něčím, jako jste vy.“

Otočil se na patě a odkráčel ke dveřím, ale jakmile se jeho prsty dotkly kliky, zaslechl za sebou hlasitou ránu. Obrátil se a spatřil, jak na něj skrze mříže letí pohár plný dýňového džusu. Instinktivně se mu snažil vyhnout, jako kdyby to byla kletba, uskočil na stranu a současně s tím mávnul hůlku, připravený použít protikouzlo. Nějakým způsobem se dokázal zastavit, než použil magii; neodvažoval se ublížit Potterovi. Tím se ovšem rozptýlil a nestihl se vyhnout letícímu pohárku. Studený dýňový džus se mu rozlil po celé pravé půlce těla.

Krev mu pulzovala v uších. Severus se ohnal hůlkou a mříž cely se před ním otevřela. Potter popadl převrženou židli, chtěl jí mrštit po Severusovi, ale ruce mu odmítly unést její plnou váhu, tudíž židle nedoletěla příliš daleko. Severus jí zachytil hůlkou a poslal ji vysokou rychlostí proti zdi na druhé straně cely. Roky Potterových urážek a obvinění se mu promítly před očima, a přestože si Potter začal, musel on sám sebe zastavit, aby nezaútočil. Tohle nebyl James Potter. Nemohl zranit tohohle kluka. Místo toho použil provazové kouzlo, spoutal Pottera namístě tenkou černou šňůrou.

„Zbabělče!“ ječel Potter, na tváři měl rudé skvrny vzteku. „Bojujte se mnou!“

Jak jen po tom toužil! To titěrné popíchnutí zasáhlo hluboko. Nikdo ho nedokázal tak vyvést z rovnováhy jako Potter. Dokonce ani Temnému pánovi se nikdy nepodařilo dostat se mu pod kůži stejně, jako to uměl tenhle spratek. „Zklapněte, vy stupidní děcko!“ Přešel k Potterovi, strčil ho na postel, úplně ho zatlačil do matrace a znovu ho přivázal řetězy. Prsty se mu třásly touhou chytit ten štíhlý krk a mačkat tak dlouho, dokud by cítil puls, ale nemohl Potterovi ublížit. I když si to zasloužil. Hlasem tak klidným, jak jen dokázal, tomu usmrkanci připomněl: „Mohu vás mučit, aniž bych vám ublížil.“

„Jen do toho, kreténe! No tak!“ řval Potter s tváří rudou vzteky. „Zabil jste Brumbála. Bránil vás a vy jste ho zabil!“

Zabil jsem ho. Kvůli tobě. Severus vzal polštář, svlékl mu povlečení a látku nacpal Potterovi do pusy, než stihl vyslovit další obvinění. Potter vypustil tlumený výkřik hněvu a začal sebou v provazech zmítat.

Severus se narovnal a dvakrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Nezraní ho. Nebude s tím frackem zacházet tak, jak si zaslouží. Jakmile si byl jistý, že dokáže promluvit rozvážným tónem, pokračoval: „Navzdory tomu, co si pravděpodobně myslíte, mám na práci důležitější věci, než vás mučit. Pokud se ke mně nebudete chovat s respektem, potrestám vás, v opačném případě vám dám pokoj.“ Zrušil pouta a s vědomím, že toho bude nejspíš litovat, vytáhl Potterovi z úst povlak na polštář.

„Je mi to jedno,“ zasyčel Potter, kroutil se v řetězech jako kočka, kterou hodíte do vody. „Je mi jedno, co mi uděláte. Nebudu -“

Ten idiot si říkal o smrt. Severus pozvedl obočí. „Vážně je vám to úplně jedno?“

Výhružně pozvedl hůlku a namířil jí Potterovi do tváře. „Mohu udělat, cokoliv se mi zachce a vám to bude jedno?“

Potter sebou ani necuknul, jen se mu zúžily oči. „Nevzdám se. Nepřestanu, dokud nebude mrtvý a vy nebudete pykat za všechno, co jste provedl.“ Začal divoce trhat řetězy vázající jeho zápěstí. „Bojujte se mnou, zbabělče.“

Severus suše odseknul: „Takže chcete, abych vás znovu rozdrtil?“

„Naserte si.“ Potter vykopl nohu, ale nemělo to požadovaný účinek, jen tím odkopnul přikrývku. „Jste ubohý zbabělec, co zradil muže, který mu věřil.“

Dýchej. Dělá tohle jen proto, že nemá žádnou jinou zbraň a všiml si, jak moc tě minule slovo ‚zbabělec‘ zasáhlo. Neustoupí tomu frackovi ani o píď. Nechal svoji hůlku sklouznout zpátky do rukávu, a pak s pohledem upřeným na Pottera oznámil: „Albus zcela jistě nebyl příliš soudný ve výběru člověka, který by nejúčinněji dokázal dosáhnout jeho cílů.“

Pokud v tom Potter poznal urážku, nedal to znát. „Parchante! Jeho nezajímala účinnost, pro něj byla důležitá důvěra a láska - dvě věci, o kterých vy nic nevíte!“

Severus si odfrkl, jednoduše jen proto, že věděl, že tím kluka naštve. A Potter se zachoval zcela podle očekávání, zuřivě zavrčel a kopal kolem sebe nohama, jako kdyby ty vychrtlé končetiny mohly někoho zastrašit.

Bylo tak jednoduché Pottera provokovat. Tak zábavné. „To, o čem vy nic nevíte, by dokázalo zaplnit celé síně v Bradavicích.“

Potter zaťal zuby, jeho hubené nohy znovu a znovu poletovaly vzduchem. „Alespoň nejsem kříženec sloužící čistokrevným sračkám. Váš Pán ani není čistokrevný, ale - “

Severus by tohle skutečně neměl poslouchat. Ten spratek bude jeho smrt. Vytáhnul hůlku, namířil jí Potterovi do tváře a zasyčel: „Jak se opovažujete - “

„Voldemort - “

„Nevyslovujte jeho jméno!“

Přes Potterovu tvář se přehnal zatvrzelý výraz. Vykřikl: „VOLDEMORTE! POJĎ SEM A BOJUJ SE MNOU, VOLDEMORTE!“

A dost. Severus rázně mávnul hůlkou. „Angustus pulmonarius!“

Potterovy oči se vytřeštily, hrudník se mu zvedal, jak marně lapal po dechu, který mu kouzlo na sevření plic nedovolilo nabrat. Kletba mu neublíží, pokud ji Severus ukončí dřív, než se skutečně udusí. Jednadvacet. Dvaadvacet. Třiadvacet. Severus v klidu sledoval, jak Potter zatíná ruce do řetězů, jak se pohyby jeho nohou stávají stále zběsilejšími, jak jeho tvář nachoví. Když si ten fracek nedal pokoj a neustále ho provokoval, jak jinak mohl zareagovat?

Potřebuje tě více, než si vůbec dokážeš představit.

Proklínám vás, Albusi. Vy jste nikdy neviděl, co je to za ukňouraného, arogantního zmetka.

Napočítal patnáct vteřin, pak Pottera uvolnil a sledoval, jak kluk zhluboka nasává vzduch. Když měl pocit, že Potter může mluvit, oznámil: „Pokud se budete chovat slušně, můžete se najíst. V opačném případě - “

Hluboké lapání po dechu roztřáslo Potterův hrudník. Nakonec vyplivnul: „Jděte do prdele.“

"Angustus pulmonarius!"

Potter pevně zavřel oči a hlavu vtáhl k ramenům.

…Dvaadvacet. Třiadvacet. Napětí vibrovalo Potterovým tělem jako chvění pevně napjaté struny. Zatnul ruce v pěst. Nebude to fungovat. Ten parchant byl rozhodnutý to vydržet. Severus napočítal do deseti, pak navzdory zášti a vzteku, kouzlo přerušil. Bude muset vyzkoušet něco jiného. Možná nastal čas na speciálně upravený přístěnek.

Švihnutím hůlky nechal ze stolu zmizet jídlo. „Dobrá tedy, nedostanete najíst.“

Potter se vytáhl nahoru tolik, co dovolovaly řetězy. „Nebudu jíst žádný vaše zasraný jídlo,“ prohlásil pohrdavě.

Ach, co by dal za to, aby mohl tomu nesnesitelnému děcku způsobit alespoň trošku bolesti! Kdyby mu jenom Pán zla nenakázal, aby omezil používání magie kolem Pottera! Už takhle mu hrozilo potrestání za použití kouzel na kluka, přesto nemohl dovolit, aby Temný pán viděl, že Potterova drzost prošla bez trestu. Klid. Dokážeš se s tímhle vypořádat. „Já nevařím,“ protlačil skrze zaťaté zuby. „Mám na práci důležitější věci.“

Potter ze sebe vydal zvuk, jenž zněl jako něco mezi posměchem a dušením se. „Jako líbat Voldemortovi zadek?“

„Angustus pulmonarius!“ Potřeboval odejít dřív, než udělá něco zbrklého. Otočil se na patě a vyšel z klece. Dusící kouzlo uvolnil, až když došel ke dveřím do kuchyně.

Zatracený debil. Kdyby nějaké sadistické božstvo chtělo vymyslet dokonale iritující záležitost, muselo by se hodně snažit, aby překonalo Pottera. Zdálo se neuvěřitelné, že tak malé dítě mu mohlo být větším trnem v patě než samotný Pána zla, ale nějakým způsobem to Potter zvládal.

Severus zrovna vyšel z domu, když ho tah ochrany varoval, že někdo dorazil do laboratoře. Ach ano, někdo mu přišel vyčinit, že dovolil té malé hromadě hoven opakovaně vyslovit jméno Pána zla. Jméno, řečené jen jednou, by mohlo být zamumlané chlapcem napolo při vědomí, ale vícekrát za sebou? Možná dokonce sám Temný pán ho přišel ztrestat. Trhnutím otevřel dveře a našel stát na ploše mladého Smrtijeda, s obličejem posetým akné.

Jak je možné, že děcka získávala možnost přicházet a odcházet, jak se jim zachtělo, zatímco on, skoro pravá ruka Pána zla, nemohl?

Svůj vztek nechal proniknout do otázky, když zavrčel: „Co chcete?“

Mladík nahlas polknul, očima těkal kolem, jako by hledal rychlý únik. „Ehm, vaše pošta, pane.“ Podával mu malý balíček.

Severus mu jej vytrhl z ruky. „A teď do háje vypadněte.“

Chlapec znovu polknul a vykoktal: „Vaše… příkazy… o…lektvarech?“

Severusovi krev pulzovala v hlavě tak silně, že byl stěží schopen myslet. Mávnul rukou. „Ne… nenuťte mě to opakovat.“

„Ano, pane!“ Při zbrklém útěku kluk skoro zakopnul o lem vlastního hábitu.

Severus sešel po schodech dolů a přál si, aby tady byly další dveře, kterými by mohl třísknout. Jeho otec jednou třísknul dveřmi tak silně, až popraskaly základy budovy.

Ve své laboratoři se podíval do zrcátka a spatřil Pottera, jak leží na posteli a naštvaně špulí ústa. Pitomé děcko. Potřeboval se napít. Třesoucíma se rukama si pročísl vlasy a odolal touze něco rozmlátit. Byl příliš duševně rozrušený a nedokázal by se soustředit na vaření lektvarů, takže vzal zrcadlo, změnil mu velikost a strčil si ho do kapsy. Pak se otočil a vrátil se do knihovny, kde zrcadlo položil na krbovou římsu.

Zaměřil svoji mysl na nalezení způsobu, jak získat více informací o sovách, díky čemuž se mu podařilo odsunout vztek, zvláště když zjistil, že soví pera se občas používala jako přísady do lektvarů na léčení mozkové kůry. Nebylo to přesně to, co hledal – mudlovská věda se nezabývala dušemi – ale byl si jistý, že by dokázal dát dohromady vysvětlení, které by přesvědčilo Temného pána o jeho zájmu ohledně tohohle lektvaru, a tudíž i zájem o soví anatomii by měl opodstatnění.

Tak vzácná výhoda byla natolik velmi neočekávaným nálezem, že když se po přečtení slibné kapitoly podíval do zrcátka a našel Pottera na posteli v trapné pozici, jak čůrá přes okraj postele, nevzedmul se v něm známý vztek. Bylo od něj nedbalé, že nechal chlapce přivázaného k posteli tak dlouho. Celá tahle situace byla chyba. Temný pán dokonce ani neodpověděl na použití svého jména, a to už od oné události uplynuly celé hodiny. Ani předtím nikdy nic neřekl, když přes Potterovy rty proklouzlo jeho jméno.

Proč?

Bylo to podivné, nebo ne snad? Proč by Pán zla Potterovi toleroval takovou neúctu ke své osobě? Mohl to nevědět? Byly ochrany natolik mocné, že se nikdo nedozvěděl o vyslovení toho jména? Byl nyní Potter prakticky mudlou, a proto se na něj kletba nevztahovala? Nebyl snad Potter člověkem? Žádné z vysvětlení nedávalo smysl. Bylo možné, že to Temnému pánovi bylo jedno, ale tomu Severus odmítl uvěřit. Pán zla byl v určitých ohledech velmi puntičkářský.

Je na čase provést malý pokus a začít dělat to, co je potřeba udělat. Tak či tak by neměl znát tajemství Pána zla. A po tom, co se dnes stalo, Potterova nenávist vůči němu jenom vzroste. Obrátil svoji pozornost zpátky ke knize, poklidně si pročetl stránku, pak knihu odložil na stranu. Položil si ruku na polici s knihami, prsty se zastavil na Tisíc a jedno nové využití magických rostlin a zavřel oči. Pak je otevřel, vytáhl Brumbálův portrét, a jakmile se muž v něm objevil, vyhrkl: „Zanedlouho vás budu potřebovat.“ Znovu si narval portrét do hábitu a zamířil přímo do cely. Jak procházel dveřmi, přivolal si z koupelny ručník.

„Zasraný kreténe,“ zamumlal Potter, který se okamžitě začal na posteli zuřivě zmítat, ve snaze dostat svůj penis zpátky do kalhot.

Severus mu odstranil řetězy, z hůlky na ručník nalil trochu vody a hodil ho Potterovi. „Umyjte se.“

Potter se odvrátil, jemně se látkou otíral, zatímco si pod vousy mumlal nadávky.

Severus se zhluboka nadechl. Jelikož si Potter tohle nebude pamatovat, až pravda vyjde najevo, nebyl důvod proč váhat a nevyzkoušet jinou techniku, jak s klukem jednat.

Klidným, pevným hlasem pronesl: „Domácí skřítkové vyhodili vaše nedojedené jídlo, ale jistě vám mohou udělat něco lepšího, pokud se budete chovat slušně. Jestli budete v klidu, vezmu vás do kuchyně.“

Potter vystřelil ke straně postele jako dychtivé štěně, když se ho chystáte vzít na procházku. „Vy tady máte domácí skřítky?“

To je idiot. „Samozřejmě jsou tady domácí skřítci. Většina přívrženců Temného pána je čistokrevná a mnoho jich dalo své skřítky k dispozici jeho Lordstvu. To jste tak hloupý?“

Potter obrátil oči v sloup a Severus pokračoval dál tím samým, lehce posměšným tónem, který používal, než ho kluk přerušil. „Jak si dovedete představit, mně osobně je jedno, jestli budete jíst nebo ne, ale Temný pán nařídil, abyste byl zdravý a v dobré kondici, až… se s vámi bude vypořádávat.“ Tak, vyděs toho kluka, ujisti ho o nepřátelství pro případ, že by pojal podezření, a zavdej mu příčinu si myslet, že jsi natolik hloupý, abys ho znovu vytáhl z cely. „Věřte mi, Pottere, kdyby to záviselo na mně, radši bych vás nechal zde shnít, ale nesmíme neuposlechnout příkazy Temného pána. Dejte ruce za záda.“

Potter na Severuse zíral zúženýma očima a na krátký okamžik si Severus myslel, že v tom rozpoznal past. Namísto toho kluk odhodil ručník do louže moči a slezl z postele, otočil se a dal své ruce za záda. S arogantním pohozením rozcuchaných vlasů, prohlásil: „Jestliže byste mě radši nechal zde shnít, tak radši budu jíst.“

To bylo až příliš snadné.

 

<Kapitola 7>  <Kapitola 9>