Invictus: Neporažený - Kapitola 9

08.10.2012 22:43

Kapitola pro bacila, Corettu a Profesora. Děkuji. A moc děkuji Kath za betu.

@@@

Kapitola 9

Potter se bránil jen minimálně, když ho Severus táhl skrze knihovnu a nahoru po schodech. Ale jakmile otevřel dveře své ložnice a strčil Pottera dovnitř pokoje, začal opravdový odpor.

Když si Potterovy neustále rozšířené oči všimly obrovské postele, pergameny pokrytého stolu a zakrytých oken, zapřel se na patách a zahřměl: „Tohle není kuchyně!“

„Jste tak všímavý.“ Dotáhl Pottera k posteli, hodil ho na ni tváří dolů a jednou rukou, položenou na kříži, ho přidržoval na místě. Pokrývky byly měkké, a proto si Severus mohl dovolit vyvinout docela velký tlak, aniž by Pottera skutečně zranil. Uchopil pyžamové spodky a Potter nesrozumitelně zařval do matrace, nohama zuřivě kopal, zatímco sebou zmítal a kroutil víc, než bylo v lidských silách.

Tohle by bylo daleko lehčí, kdyby měl možnost volně používat kouzla, ale vzhledem k zákazu Pána zla a potřebě utajit tuto chvíli, čím méně magie použije, tím lépe. Bude muset zkrotit toho kluka mudlovským způsobem, ať je to jak chce nesnesitelné. Severus si obkročmo sedl na Potterova záda a svlékl mu kalhoty, pak si kleknul chlapcovi na stehna a nehledě na jekot a kopání opatrně nařízl košili a škubnutím ji roztrhl.

Oblečení, které mu vybral pro tuto chvíli, pravděpodobně patřilo jednomu ze synů bývalého vlastníka. Severus si nejdříve přivolal kalhoty, ačkoliv najít kalhoty, které by seděly, byla marná snaha. Přišlápl jednu Potterovu poletující nohu svou vlastní a nějak mu zvládl navléknout oblečení. Jakmile vytáhl látku Potterovi přes boky, chlapcův boj skoro ustal, jen tam ležel s třesoucíma se nohama a záda se mu zvedala, jak ztěžka dýchal. Severus přetáhl svetr klukovi přes hlavu, což už byl snadný úkol, protože Potter sebou nyní zmítal jen lehce.

„Dokážu se obléct sám,“ prohlásil nakonec Potter do polštáře.

Až když se kluk uklidnil, slezl mu Severus ze zad a na místě ho přidržoval jenom jednou rukou. Potter tam ležel, potichu a klidný, zatímco si Severus pro sebe přivolal staré tričko. „Nevěřím vám, když máte rozvázané ruce.“

„Nechci, abyste se mě dotýkal,“ řekl Potter tiše, ale rozhodně. „Slibuji, že se nepokusím utéct. Nechte mě se samotného obléknout.“

Musel by Potterovi uvolnit zápěstí, aby mu oblékl svetr, jinak by ho musel roztrhnout, a pak zase opravit, až ho dostane na chlapcovy ruce.

„Dobře,“ souhlasil, položil jedno koleno na Potterova záda, aby ho přidržel na místě, a roztrhl triko. „Přivážu vás k posteli a pak vám uvolním ruce.“ Nepředpokládal, že se Potter bude chovat slušně, ale když popadl klukovy nohy a obtočil kolem nich pruh látky z trička, Potter jimi trhl jen nepatrně.

Severus ho uvázal k rámu postele, pak ho úplně uvolnil. Ustoupil o krok. Sice odstranil řetěz, který svazoval Potterova zápěstí k sobě, ale hůlku držel namířenou přímo na chlapce.

Potter se posadil, ostentativně ignoroval Severuse a plně se soustředil na to, aby se dooblékl. Stáhnul si svetr, pak zatáhnul zip na kalhotách a zapnul knoflík, uhladil látku. Když se jeho zápěstí dostala blízko sebe, Severus opět použil řetězové kouzlo.

Vypadalo to, že oblečení mu sedí. Rukávy svetru mu byly příliš dlouhé, což klukovi propůjčovalo neohrabaný vzhled, ale na druhou stranu zakrývaly náramky na jeho zápěstí.

Severus vzal boty a ponožky a oboje hodil na postel vedle kluka. Potter bez odmlouvání zvedl jednu ponožku a natáhl si ji na nepřivázanou nohu. Severus odstranil zbytky trička. Použil na to kouzlo, neboť se nechtěl přiblížit blíž, než bylo nutné.

Vyčkával, až Potter bude zaměstnaný nazouváním si druhé boty, pak se vrhnul dopředu a popadl ho. Potter vyjeknul a pokusil se vytrhnout, ale Severus ho rychle shodil z postele a strčil ho na křeslo u psacího stolu, použil vázací kouzlo, aby ho spoutal.

Výsledek se ukázal daleko lepším, než očekával. Nejen, že se Potter skoro nedokázal hnout, ale předloktí měl přivázané k opěradlu křesla, což umožňovalo Severusovi lepší přístup k jeho rukám.

Ačkoliv Léčitelé Pottera úplně očistili, stejně si nějak dokázal dostat špínu pod nehty. Pubertální kluci byli nechutná stvoření. Severus zatlačil rukou na Potterovu, aby ji přidržel, když použil střihací kouzlo a opatrně mu nehty upravil. Poté to samé provedl i s druhou rukou a nakonec je obě kouzlem vyčistil. Z koupelny si přivolal ručník, nalil na něj z hůlky vodu a začal jím drhnout obličej kluka, který prskal a probodával ho pohledem.

„Přestaňte! Umím se umýt sám!“

Severus si jeho projevů nevšímal. Díky Potterovým zraněním ty nesnesitelné vlasy dorostly nerovnoměrně a trčely do stran strašným způsobem. Severus neměl po ruce žádný gel, neboť on sám ho nepoužíval. Nalil si trochu vody do dlaní a rukama projel vlasy, ale nějakým nedopatřením způsobil jen to, že trčely do stran ještě víc. Samozřejmě, Potter vždycky dokáže najít způsob, jak mu vzdorovat, třeba jen svými vlasy. Neviděl žádnou jinou možnost, tak byl donucený vlasy zastřihnout, ale jen nepatrně ty nejdelší prameny. Temný pán si nevšimne, pokud ho mírně ostříhá. Kdyby mu vlasy zkrátil více, neměl by to jak vysvětlit.

Kdyby si jen vzpomněl a oholil toho kluka dřív! Nemohl to udělat bez kouzel, nebo pokud by Pottera silně nenadopoval sedativy. Kdyby chlapcovu hlavu pořádně přivázal, mohlo by sice být bezpečné přiblížit se k němu s břitvou, ale Pán zla by si jistě všimnul, že vousy z Potterovy tváře náhle mezi jednotlivými vzpomínkami zmizely. Kdyby Krátura věděl, že jeho pán je, co se týče vzhledu, puntičkářský, byla by lest odhalena, jakmile by skřítek spatřil Potterovu neoholenou tvář. Nicméně Severus o tom pochyboval; Potter byl neustále vyloženě neupravený.

Potter byl díky bohu během celého procesu tichý a neobvykle blahosklonný, nakonec se ale zeptal: „Proč jste mě nezabil?“

Severus v hábitu nahmatal potřebné lahvičky, vyndal je a položil na stůl. Bylo by lehčí dát Potterovi všechny lektvary najednou, ale lektvar na uklidnění byl vybíravý a musel být do zbytku přimícháván pomalu pomocí pár kapek stabilizačního lektvaru, který mu pomáhal se ustálit. Zatímco pracoval, odpověděl otázkou: „Není to zřejmé?“

Potter si znechuceně odfrknul a arogantně prohlásil: „Já nejsem zbabělý vrah jako vy. Nepřemýšlím stejně. Jak bych to, sakra, mohl vědět?“

„Netušil jsem, že jste schopný přemýšlet,“ řekl klidně Severus.

„Běžte do hajzlu,“ odpověděl neoriginálně Potter. „Pokud si myslíte, že jste vyhrál, tak se mýlíte.“

Když byla směs připravená, Severus se otočil k Potterovi. „Jsou dva způsoby, jak vám dát lektvar. Buďto ho vypijete dobrovolně, nebo vám ho násilím naliju do krku.“

Potter v odporu zúžil oči a okamžitě prohlásil: „Nevypiju to.“

„Jak jsem očekával. Jen vás na to upozorňuji, abyste věděl a zapamatoval si, že existuje i snadnější způsob.“ Potter si nic z toho pamatovat nebude, ale zasluhuje si pochopit, že jakékoliv nepohodlí je jen jeho vlastní vina. Odstranil z lahvičky skleněnou zátku, kterou přeměnil do kroužku, a přešel k Potterovi. 

Potter pevně sevřel ústa, probodával Severuse pohledem v němé výzvě. Severus se v klidu předklonil a stiskl chlapcův nos. Potter zadržoval dech, dokud jen mohl, ale brzy musel ústa otevřít, a jakmile tak učinil, Severus mu dovnitř strčil kroužek. Potterova čelist se napínala, ale přesto nedokázala vyvinout sílu potřebnou na rozdrcení kroužku a zavření pusy.

Severus si přidržel klukovu bradu a zvedl dlouhou, úzkou, ohybatelnou tubu, kterou si přinesl z pokoje jen pro tento účel. „Polykejte.“

Severus provlékl tubu skleněným kroužkem, zabořil ji hluboko do Potterova hrdla a nalil do ní trochu solného roztoku. Potterovi vylézaly oči z důlku, jak se dusil a kašlal, a začal končetinami ve svázání cukat.

„Idiote. Neříkal jsem vám, ať polykáte?“ Pocit, jako že se topí, Pottera spíše jen vyděsí, než doopravdy zraní. Severus v tichosti chvíli sledoval, jak Potter bojuje o dech a hledí na něj se vzrůstající beznadějí. Když měl pocit, že kluka už dostatečně potrestal, vyřkl: „Anapneo!“ a tubu vytáhl.

Potter polykal prudké nádechy. Severus čekal, dokud se trochu neuklidnil, a pak znovu zvedl tubu. „Mám na to celý den,“ lhal. „Teď polykejte.“

Třikrát proceduru opakovali, než to Potter vzdal a trubici spolkl. Jelikož Potter nereagoval na trošku solného roztoku, Severus předpokládal, že tuba je zavedena ve správné trubici, a lektvar do něj nalil. Pak tubu vytáhnul.

Když mu z pusy odstranil i zátku, vydal Potter několik hlasitých dávivých zvuků. Bude muset najít jiný způsob, jak do chlapce při vědomí dostávat lektvary. Tenhle zabírá příliš času.

„Pokud to vyzvracíte, prostě to do vás naliju znovu,“ varoval ho Severus. Zatímco čekal, až lektvary začnou působit, rozhodl se uklidit si stůl. Když se za chvíli otočil, chlapec byl zhroucený na křesle a předkloněný, jak mu to jen pouta dovolovala. Muž přistoupil blíž, jemně mu zvedl bradu a spatřil netečné, skelné oči.

„Imperio!”

Pevně ho přidržel tak, aby se ty zelené oči dívaly přímo do jeho. „Pottere, je životně důležité, abyste mě poslouchal. Grangerová s Weasleym jsou ve vážném nebezpečí. Celý Řád je v nebezpečí. Pomohu vám je zachránit, ale vy musíte být velmi opatrný a přesně se držet mého plánu. Krátura může pomoci, ale musí zůstat v bezpečí. Temný pán na jeho hlavu vypsal vysokou odměnu.“ Bodl pomyslným nožem, a protože věděl, že si to kluk nebude pamatovat, trochu jím v ráně zakroutil: „Dobbyho zavraždili a Kráturu i vaše přátele zabijí také, pokud neuděláte přesně to, co vám řeknu. Musí být zničeny horcruxy, a to nezvládnete bez pomoci. Pohárek je s největší pravděpodobností u Gringottů v Belatrixině trezoru a my ho musíme získat, jinak tisíce – milióny – lidí zemřou. Rozumíte mi?“

„Ano,“ vydechl Potter.

„Uděláte přesně to, co vám nařídím, abyste ochránil život Kráturovi a zajistil bezpečí svým přátelům?“

„Ano,“ přikývl a jeho oči se upíraly na nějaký bod daleko za Severusovým obličejem.

„Dobře.“ Severus rozvázal popruhy a pomohl Potterovi se postavit na nestabilní nohy.

Tajný přístěnek v sobě skrýval jen pár krabic a na stropě sledovací kouzlo, takže Severus bude okamžitě vědět, pokud Potter sáhne pro tu, ve které byly ukryté pistole.

Naaranžoval Pottera do přístěnku a zavřel dveře. Vytáhl Brumbálův portrét a informoval ho: „Nechám toho kluka přivolat Kráturu.“ Když ředitel přikývl a odešel z rámu, pobídl Harryho: Přivolejte Kráturu.

O kratičký okamžik později uslyšel Severus zvuk přemístění a v úzkém přístěnku se na haldě krabic objevil domácí skřítek. Poklonil se Potterovi. Severus namířil hůlkou na dveře, připravený vtrhnout dovnitř, pokud by se objevil sebemenší náznak, že Krátura na svém pánovi poznal, že je pod kletbou. Nadechl se a připravil se na nejhorší. Pokud se s Albusem přepočítali, Krátura Pottera bleskově přemístí pryč a jeho zabijí.

K jeho úlevě se Krátura na Pottera podíval pouze s očekáváním a řekl: „Ano, pane Harry?“

Řekněte mu, aby zjistil, kde Belatrix přechovává klíček k trezoru, ale varujte ho, že musí být extrémně opatrný.

Potter, nevšedně jasným hlasem, pronesl: „Kráturo, potřebujeme z trezoru Lestrangeových získat mrzimorský pohár. Potřebujeme Belatrixin klíč. Jestli ho dokážeš najít, prosím, dej nám vědět, kde je, ale musíš být velmi opatrný a ujisti se, že tě nikdo neuvidí. Jestliže to nedokážeš udělat tajně, pak se nepokoušej ho nalézt.“

„Ano, pane Harry.“

Pitomý kluk. To snad Potter nepochopil, jak je ten úkol důležitý? Proč Kráturovi prozradil přesný název věci, kterou chtějí získat? Pokud by toho skřítka chytili nebo pokud by se někde prořekl…

Teď už bylo příliš pozdě. Náprava by vyžadovala příliš práce, a čím více by šel proti Potterovým přirozeným sklonům, tím spíše by Potter kletbu zlomil a utekl. Řekněte mu, ať každé tři dny podává zprávy Brumbálovu portrétu. Brumbálův portrét mu od nynějška bude předávat rozkazy a vy si ho přivoláte, jenom když ho budete potřebovat. Brumbál se s ním setká ve sklepení, v nejzápadnější chodbě. Bylo od něj hloupé a poněkud nemotorné, že takový způsob domluvy nezajistil už dřív.

„Pro mě není bezpečné, abych tě přivolával, takže si jednou za tři dny ověř rozkazy u Brumbálova portrétu, ale jenom pokud to bude bezpečné. Bude na tebe čekat ve sklepení, v nejzápadnější chodbě. A ať tě nikdo nespatří.“

Připomeňte mu, aby si vždycky, když ho zavoláte, nejdříve zkontroloval u Brumbála, jestli se může přemístit. Ať chodí do nejzápadnější chodby, namísto ředitelny. Přestože bylo pravděpodobné, že Severus si udrží své místo ředitele a moc s tím spojenou, a tudíž ho žádný portrét nebude moci zradit, nesnášel rizika.

„Nechci, aby tě zabili kvůli mně, takže od teď, když tě zavolám, přihlas se nejdřív u Brumbála, než přijdeš za mnou.“

Je pro něho nebezpečné, aby zde nadále setrvával. Pošlete ho pryč.

„Děkuji ti, Kráturo. Teď běž, než nás najdou. A pokud budeš mít možnost a bude to bezpečné, zkontroluj Ginny a ujisti se, že je v pořádku. Pokud si budeš myslet, že jí hrozí nebezpečí, vezmi ji k Ronovi a Hermioně.“

„Provedu, pane Harry.“ Krátura se uklonil a s hlasitým prásknutím se přemístil.

Chlapcovi přátelé budou jeho smrt. Severus otevřel dveře od přístěnku a vtáhl Pottera do ložnice. Svlékněte se.

Zatímco Potter stál vprostřed místnosti a beze studu se svlékal, Severus spravil natržený svetr a hodil ho na zem vedle chlapcových nohou společně s kalhotami od pyžama. Oblékněte si tohle.

Tlačil kouzlo až k jeho hranicím. Již teď používal znatelné množství magie. Jakmile se kluk začal oblékat, Severus z něj uvolnil Imperius. Naštěstí Doušek klidu byl dostatečně silný, takže se Potter dooblékl a sám ospale odešel zpátky do své klece. Hned, co vylezl na postel, ho Severus znovu přivázal řetězy.

Zničil močí nasáklý ručník, přemístil sledovací kouzlo nad postel a namířil hůlkou přímo Potterovi mezi oči. „Zapomeňte!“

Poté, co odstranil vzpomínky, se vrátil do knihovny, našel Tisíc a jedno nové využití magických rostlin, zaujal stejnou pozici jako předtím, a zavřel oči.

Tak. Potter, stejně jako Pán zla, budou přesvědčeni, že za celý den do Potterovy klece vůbec nevstoupil. Mohl by také odstranit dřívější vzpomínky, jak šel k Potterovi, od bodu, kdy se jeho ruka dotkla kliky u knihovny. Nemohl ale odstranit celý ten čas, protože měl návštěvu.

Stáhnul knihu z poličky a poslal ji na čtecí stolek hned vedle pohovky. Již dříve si poručil každou knihu, o které si myslel, že by mohla obsahovat informace, jak z Pottera vyndat horcrux, ale zatím neměl čas si je všechny pročíst. Což se nyní zdálo jako nesplnitelný úkol. Již přečetl všechno, co našel o mozkomorech, a nikdo nevěděl, jak odstraňují duši a vlastně se ani nevědělo, jestli polibkem duši odstraní kompletně. Žádná z knih, která se zmiňovala o horcruxech, nepopisovala, jak kouzlo funguje, ale to očekával, neboť jen děsivě malé procento kouzelníků považovalo magii za něco, na co se dá nahlížet vědecky, a ti, kteří na ni tak nahlíželi, se zřídkakdy zabývali otázkami proč a jak kouzla pracují.

Prsty přejížděl po poličkách, zatímco si prohlížel knihy v jeho stále se rozrůstající knihovně. Jak by jen mohl dostat ten kousek duše z Pottera? Kdyby duši odstranil, dokázal by najít způsob, jak udržet kluka v bezpečí a ukrytého před Temným pánem, dokud by Pána zla nezničili. Potter by nemusel zemřít.

Ne. Neměl by živit své naděje. Potřeboval se zaměřit na to, jak přesvědčit Pána zla, aby Pottera zabil, ne se zabývat tím, jak mu zachránit život.

Kdyby dokázal předstírat, že se mu podařilo přesunout horcrux, Pán zla by neměl důvod nechávat Pottera naživu a dal by se přesvědčit, aby chlapce zabil. Ale co by bylo uvěřitelné jako náhradní nádoba pro horcrux? Mohlo by další Potterovo tělo být to, co potřeboval?

Když mu kdysi Karkarov nenápadně naznačil, že by si odstranil paži a nechal narůst novou, prozkoumal onu záležitost do hloubky, i přestože na rozdíl od Karkarova uvnitř sebe věděl, že to nebude fungovat. Znamení na jejich paži bylo prostě jen viditelný projev nadvlády Temného pána, která ovšem probíhala skrze celá jejich těla. Jen pro případ se naučil, jak nechat narůst nové kosti, tkáně a svaly, něco, co se mu během léčby Potterových vážných zranění osvědčilo jako velmi užitečné. Nechat vyrůst celé nové tělo by chtělo značnou dávku práce. Pokud by to vůbec dokázal zvládnout. Přidávání částí a jejich tvarování nebylo to samé jako nechávat vyrůst všechno úplně nanovo.

Mít tajně celé tělo by se mohlo ukázat jako užitečná věc, zvláště pokud by někdy musel zfalšovat chlapcovu smrt. Ne. Tohle by mu nikdy neprošlo. I kdyby dokázal nechat narůst repliku klukova těla, jak by ji skryl? Hodiny práce by nemohl utajit a ani samotné tělo. Stejně ale mělo cenu to podrobněji prozkoumat. Z poličky vytáhl ještě několik knih a také je poslal na stolek.

Když našel dostatek svazků, aby se jimi zaměstnal na celý zbytek večera, zapálil v krbu magický oheň, protože neměl vybavení na nemagický. V příštím rozkazu si objedná dřevo.

Vyklouzl z vnějšího pláště a odkopl boty, pak se zabořil do pohodlné pohovky. Na kratičký okamžik zavřel oči, natáhl se ke svému hábitu a vytáhl fotku Lily, kterou nosil neustále při sobě v náprsní kapse. Byla vybledlá a v rozích roztrhaná. Ona sama stála vprostřed obrázku, věčně čtrnáctiletá a usmívala se na něj, jako kdyby byli stále nejlepšími přáteli.

~

„Dobře, takže připrav si hůlku - “

Nepozvedla hůlku, místo toho se zeptala: „To vždycky musíme na kouzla používat hůlky?“

Na chvíli se zamyslel, pak váhavě řekl: „Ne, nepotřebujeme hůlky, abychom létali na koštěti. Nebo na výrobu lektvarů.“ Pak mu odpověď jasně vyvstala v hlavě. „A dělali jsme kouzla, než jsme sem přišli a tehdy jsme hůlky neměli.“

Protáhla si své hubené, skoro holé nohy, a přesedla si na malé kamenné lavičce, kterou si vybral na prosluněném nádvoří, daleko od ostatních studentů. Pokoušel se na ni nezírat, když si rukama uhladila sukni. „Pak proč se tedy vůbec obtěžujeme s hůlkami?“

„Pomáhá nám nasměrovat naše kouzlo. Zlepšuje ho. Všichni kouzelníci mají hůlky. Nechtěli by po nás, abychom si je kupovali, kdyby nefungovali,“ opět se pouze domníval.

„Vím, že fungují,“ odpověděla poněkud přezíravě, řasami rychle zakmitala. „Ale nechápu, proč musíme být závislí na našich hůlkách. Mohou se zlomit. Nebo je někdo může ukrást. Raději bych se učila kouzlit bez hůlky. A nechápu, proč nemůžeme.“

Sám pro sebe si povzdechl. Tohle dělala vždycky. Snažil se ji naučit něco jednoduchého a více než půlku z té doby strávili dohadováním se o ‚proč‘ nebo o zbytečných tématech. Její otázky byly jako mšice - těhotné už při narození. Jemně jí odpověděl: „Existuje důvod, proč nás učí tímto způsobem. Dělají to už tisíce let.“

Sehnula se a líně utrhla blízkou květinu. Držela ji v dlani, prsty druhé ruky ji zakryla a použila svoji magii. Okvětní lístky se začaly točit a tancovat. Vždycky ho zajímalo, jak to dělá, ale nechtěl, aby věděla, že to neví. „Ale nebylo by lepší, kdybychom nepotřebovali hůlky? Nebo košťata?“

S mírným klepnutím zavřel knihu. Proč se musí ptát na tolik otázek? „Kdyby kouzelníci mohli létat bez koštěte, už bychom tak létali,“ řekl co nejtrpělivěji.

Upřeně se dívala na květinu. „Já jsem letěla bez koštěte.“

„Ty jsi spadla,“ opravil ji.

Opatrně položila květinu na lavičku vedle sebe a pevně řekla: „Trochu jsem letěla.“

„Spadla jsi,“ prohlásil nahlas. „Neletěla jsi, spadla jsi.“

Probodla ho pohledem a on se musel odvrátit a spolknout svoji frustraci. Jak se kdy mohli dostat k samotné lekci, když se neustále ptá na všechny tyhle otázky? Nebyl schopný se na ni dívat, když se do něj takhle zabodávala pohledem. Jemněji připustil: „Možná to bylo plachtění, ale nebylo to létání. Každopádně na tom nezáleží. Správné létání začíná na zemi a směřuje vzhůru.“

Koutkem oka spatřil, jak pochopením přikývla, pak se nepatrně zamračila. „Jestliže můžeme nechat předměty levitovat, proč nemůžeme nechat levitovat sami sebe?“

Doufal, že příjezd do Bradavic vyléčí tento její zvyk, ale pokud vůbec něco, tak se to jenom zhoršilo. „Ze stejného důvodu, proč nedokážeme nechat levitovat nic velkého.“

„Nemůžeme?“ zeptala se s pozvednutým obočím.

„Zkoušela jsi to někdy?“ vyštěkl.

Pokud si všimla příkrosti jeho tónu, nereagovala na to. „Samozřejmě, že my to nedokážeme. Představuji si, že až budeme starší, tak budeme dělat všechny možné věci, zvláště když se budeme neustále vzdělávat.“

Nemohl si pomoci a usmál se nad tím, že je společně zahrnula do slova ‚my‘. „Budeme nejlepší ve třídě, zvláště jestli zasvětíme alespoň hodinu studia denně na každý předmět.“

„Hodinu?“ zasmála se.

„Jsi obklopena Nebelvíry,“ připomněl jí. „Ti nejsou inteligentní. Nechci vidět, jak zaostáváš jen kvůli chybě při zařazování.“

Její upřený pohled se přesunul na jezero, nepřítomně si rukou přejela po větrem zcuchaných vlasech. „Nejsou všichni stejní jako ti nadutí pitomci. Navíc - “ střelila po něm letmým pohledem, „možná mám být v Nebelvíru. Nejsem ani trochu tak chytrá jako ty.“

Jeho srdce začalo bít rychleji a on předstíral, že něco hledá v knize, jen aby neviděla tu ošklivou červeň, která se mu jistě rozšířila přes tvář. Kompliment! Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy nějaký slyšel. A navíc to byla ho ona, kdo ho pochválil. Ona! Nějak zvládl ze sebe dostat: „Myslím si, že jsi pěkn-ně chytrá.“ Ona byla více než jen pěkná – byla to ta nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Měl by jí to říct? Co by se asi stalo pak?

Sklonila se a z batohu, který ležel vedle jeho nohy, vytáhla knihu. Jak se zpět zvedala, její paže se otřely o jeho. „Začneme s lektvary,“ řekla a otevřela knihu. „Mám je ráda a není při nich potřeba hůlka.“

Neochotně vrátil svoji Obranu proti černé magii do tašky. „Dobrá. Víš, při výrobě lektvarů se hůlky také používají, jenom ne tolik.“

„Jak podle tebe vytváří lektvary?“ přemítala. „Myslíš, že je to něco jako chemie?“

„Je to magie,“ řekl. „Vůbec se to nepodobá chemii. Magie je daleko spletitější než chemie.“

„Jak tedy?“

Proč prostě nemohla přijmout věci tak, jak jsou a nezpochybňovat všechno? Zblázní se z ní, pokud s tím bude pokračovat. „Je to magie. To zahrnuje tolik dalších rozličných faktorů.“

Oči se jí zúžily a nos nakrčil, skrývaje tak některé z jejích pih. „Myslíš si, že všechno, co udělají kouzelníci, je lepší než cokoliv, co udělají mudlové.“

Myslel si to, ale věděl, že by se jí nelíbilo, kdyby to otevřeně přiznal. Místo toho vysvětlil: „Kouzelníci mohou s kouzly dokázat daleko více věcí než mudlové s vědou. Jsou důvody, proč jsme se nikdy nepotřebovali uchylovat k vědě.“

„Nikdy?“ zeptala se, tvář stále ještě plnou obvinění.

Byl si tím docela dost jistý, ale musel přiznat: „Nikdy jsem neslyšel, že by kouzelník využíval vědu. Je to možné, ale pochybuji o tom.“

„Myslím, že kdybychom spolupracovali, mohli bychom se toho hodně naučit. Všimla jsem si, že používáš staré knihy po své matce.“

Všechen ten veselý pocit spokojenosti, co rostl v jeho hrudi, naráz zmizel. Myslel si, že jí to bude jedno, že jí nebude záležet na něčem takovém, ale všimla si toho, přesně jak se obával. Matka mu říkala, že nemají peníze na nové knihy a oblečení, ale Tobias přesto chodil každý den do hospody. Celý den se těšil na okamžik, kdy budou spolu, ale nyní se chtěl vrátit do tichého bezpečí sklepení.

Nevšímala si jeho rozpaků a pokračovala. „Petunie tvrdí, že neustále vydávají aktualizace vědeckých knih a že ona by nikdy nemohla používat máminu starou učebnici.“

Protože my jsme natolik inteligentní, abychom to hned napoprvé napsali správně. „Petunie žárlí,“ řekl. „Řekla by cokoliv, aby shodila náš svět. Možná my nemusíme vydávat nové knihy, protože se samy aktualizují. Nepotřebujeme mudly.“

Povzdechla si. „Já jen prostě nechápu, proč musíme žít v utajení. Nelíbí se mi, že musím před kamarády zatajovat, že jsem čarodějka. A ani se mi nelíbí, že mamka s taťkou všem o mně musejí lhát. Přála bych si, abychom mohli otevřeně říct, kým jsme, a spolupracovat s mudly.“

„To díky nim se musíme skrývat,“ upozornil ji. „Teď by tě asi už na hranici neupálili, ale kdyby přišli na to, že jsi čarodějka, pokusili by se tě zavřít do blázince, jako to zkoušeli s mojí matkou.“

Zvedla květinu, zastrčila si ji za ucho a prohlásila: „Moji rodiče jsou šťastní, že jsem čarodějka.“

„Ale tvoje sestra ne.“

Přes tvář jí přeběhl stín a on ze zkušenosti věděl, že upadla do mlčení, než ji z něho vytáhne. Proč se zajímala o názor tupé mudly, to nikdy nepochopí.

Listoval stránkami knihy, až nalezl složitý lektvar. „Viděla jsi tenhle Lektvar zapomnění? Není v něm moc ingrediencí, ale návod na přípravu je mimořádně přesný. Doufám, že s ním začneme brzy.“

Odhodila si vlasy dozadu a rychle se k němu nahnula, její teplá pokožka byla sotva půl stopy od jeho. Chvíli mžourala na návod k přípravě, pak se zeptala: „Proč záleží na směru míchání?“

Co je to za hloupou otázku? Možná měla pravdu. Možná byla odsouzená být Nebelvírem.

 

<Kapitola 8>  <Kapitola 10>