Námluvy HP - Kapitola čtrnáctá - Vítěz?

05.09.2012 01:09

Kapitola věnovaná všem komentujícím Lanevře, Nixerwil, bacilu, Saskyi, Nade, Jáje, Máje, Bobo, Hajmi, anneanne, cim, belldandy, Acháje, Profesoru, Sitaře, Symphony, gleti a mathe. Děkuji. A děkuji Hoshi za čas, který si nachází na kontrolování. Užijte si ji.

@@@

Vítěz?

Když se vrátili do společenské místnosti, Seamus se na něj téměř vrhnul. „To je Snapeova smlouva, že jo? Jak jsi ho přiměl, aby ti ji poslal? Co v ní stojí?“

Hermiona Seamuse probodla pohledem. „Nech Harryho na pokoji. Ještě ani neměl šanci se na ni podívat.“

Harry se na ni vděčně usmál, a když se jí podíval do očí, všiml si, že jsou znepokojené. „Díky,“ řekl. „Já, ehm, jen si to vezmu nahoru a přečtu si to.“

Harry vyběhl po schodech nahoru do ložnice, zatáhl si závěsy kolem postele a rozlomil pečeť na kontraktu. Do klína mu vypadl menší kousek pergamenu, tak smlouvu odložil a zvedl ho.

*Pane Pottere,

Pokud čekáte příval romantických citů, jste odsouzen ke zklamání. Jak jsem Vám říkal, nemám srdce, o které byste se mohl ucházet a získat, a jsem lhostejný k záchvěvům toho Vašeho. Má rada Vám je, že byste měl ignorovat tu určitou část Vaší anatomie a pro změnu používat mozek, ačkoliv neočekávám, že by má slova padla na úrodnou půdu. Jste příliš náchylný k tomu, abyste následoval své srdce a v poslední době i penis.

S. Snape.*

Harry si nemohl pomoci a křenil se, když četl ten krátký dopis. Jak typické to bylo pro Severuse, že potřeboval mít v hádce poslední slovo, pomyslel si s pobavením. Odložil psaní a zvedl smlouvu, rychle ji prolétl očima a pak se vrátil na začátek a pomalu, slovo od slova, si ji přečetl.

Já, Severus Snape, tímto dokumentem nabízím vzít si Harryho Jamese Pottera za svého erómena a zavazuji se poskytnout mu následující:

1. Po dobu trvání smlouvy, pobyt v Bradavické škole Čar a Kouzel, v komnatách sousedících s mými, s výjimkou letních měsíců, během kterých pan Potter bude osvobozen od povinností uvedených ve smluvním vztahu, aby strávil čas se svými přáteli a rodinou.
2. Jeden domek na venkově na lokaci dle výběru pana Pottera, kterou může využívat podle libosti. Po úspěšném ukončení smlouvy, zůstane domek zcela ve vlastnictví pana Pottera.
3. Výcvik v Obraně proti Černé magii, ono školení bude vedeno mnou a dalšími učiteli, které považuji za kompetentní.
4. Oblečení, potřeby a ostatní osobní položky během trvání smlouvy. Navíc budu panu Potterovi vyplácet měsíční stipendium, aby tím pokryl veškeré osobní potřeby.
5. Upravení a vydání ‚Kouzelné formule v průběhu staletí‘ od Lily Evansové Potterové.
6. Školení ve využití jeho uměleckého talentu profesionálními umělci tak, aby si v budoucnu pan Potter mohl vydělávat na živobytí kresbou, pokud by se tak rozhodl.

Jako kompenzaci za můj čas a finance, požaduji následující:

1. Že se pan Potter pokusí nenechat se zabít prostřednictvím svých dobře míněných, přesto však ukvapených, jednání, zatímco je pod mojí ochranou.
2. Od pana Pottera nebudu vyžadovat žádné sexuální služby. Nicméně v době, kdy pan Potter pobývá v Bradavicích, nebude si vydržovat žádné další sexuální poměry.
3. Po ukončení smlouvy zcela zrušíme vazbu mezi námi a nikdy už jeden na druhého nepohlédneme. Pan Potter mi složí přísahu, že se nikdy nepokusí mě žádným způsobem kontaktovat. Pokud pan Potter získá zaměstnání v Bradavicích, podám výpověď a přestěhuji se jinam.

Doznávám, že všechny nabídky zde popsané jsou učiněné v dobré víře a je v mé schopnosti je splnit. Pokud bych nedodržel jakoukoliv položku zde uvedenou, přijmu sankci, která mi bude uložena.

Severus Snape

Harry pomalu spustil ruku se smlouvou a zíral nevidomě na závěsy, obklopující jeho postel. Nebyl překvapen žádnou z těch počátečních položek, ačkoliv zmínka o jeho uměleckém talentu, ho zaskočila. Jistě Snape neodkazoval na jeho kreslení? Byli to jen čmáranice, aby se zabavil, zatímco přemýšlel, nic víc. I jeho nejlepší přátelé tím nebyli ohromení. Jak to proboha Snape myslel, že by si měl Harry vydělávat na živobytí svými klikyháky?

Domek byl potěšujícím překvapením a vědomí, že bude mít místo, jiné než Bradavice, které by mohl nazývat svým vlastním, a v lokalitě, kterou si sám vybere, způsobovalo Harrymu vřelý pocit. Přemýšlel, že by rád žil vedle Weasleyových, zvláště kdyby se Ron s Hermionou také usadili poblíž.

O pravidlo „žádný sex“ se nijak mimořádně nestrachoval. Věděl, že ho Snape chce a nepochyboval, že během následujících tří let bude schopen toho muže zlomit. Také vypovídalo to, že Snape nechtěl, aby se zapletl s kýmkoliv jiným v době, co bude v Bradavicích, ačkoliv si dával pozor, aby tam nechal skulinu dovolující Harrymu najít si partnera během letních měsíců. Snapeovo majetnické chování muselo něco znamenat, ale proč byl ten muž tak odhodlaný držet si Harryho daleko od těla?

Co ho zneklidňovalo, bylo, že Snape, jak se zdálo, nechce od něj nic na oplátku. A pak tam byla ta poslední položka o tom, že oni dva se úplně rozejdou, jakmile smlouva vyprší. Snape byl očividně, co se toho týče, velmi odhodlaný, dokonce tak, že by sám ochotně odešel z Bradavic. Ale proč? Všechno, co Harry četl a slyšel, naznačovalo, že erastés a erómenos obvykle zůstávali blízcí přátelé po celý život, kromě výjimečných případů. Proč se chce Snape stavit konkrétně proti téhle tradici? Kdyby Harryho měl tak moc nerad, nechtěl by ho především mít tři roky kolem sebe – ne že by si Harry myslel, že ho Snape má nerad. Už ne.

Mračil se, zíraje na smlouvu, jako kdyby měla odhalit svá skrytá tajemství. Brumbál, pomyslel si s rozhodným pokývnutím. Brumbál by to mohl vědět.

Harry sešel dolů po schodech a zjistil, že Seamus spolu s ostatními odešli, jen Ron s Hermionou na něj čekali. Chtěl jít přímo za Brumbálem a probrat to s ním, ale jeho přátelé tu byli pro něj po celou tu dobu a on měl pocit, že je nemůže ignorovat. Beze slova podal svitek Hermioně, aby si ho přečetla. Její oči rychle prolétly smlouvu, zamračila se a předala ji Ronovi.

„Proč se tak zajímá o tvé skice?“ zeptala se.

Harry pokrčil ramena. „Nevím. Ne, že by byly něco speciálního.“

„Neznám nikoho, kdo umí takhle kreslit,“ řekl Ron, mračící se přemýšlením. „Mohlo by se to hodit – na ilustraci učebnic a podobně. Co je tenhle kousek na konci, o tom, že se nikdy spolu už neuvidíte? Trochu přehnaný, ne?“

Hermiona přikývla. „A vysoce neobvyklé. Většina kouzelníků zůstává přáteli se svými erasty.“

„Ne Snape,“ přiznal Harry neochotně. „Možná to je důvod.“

„Co s tím budeš dělat, Harry?“ zeptala se přímo Hermiona.

„Myslel jsem, že bych si šel o tom promluvit s ředitelem, neboť on je Snapeovým zástupcem,“ řekl Harry. „Poslouchejte, nikomu neříkejte ty detaily, ano? Nemyslím si, že by Snape byl rád, kdyby se o něm kvůli tomuhle mluvilo.“

Ron věnoval Harrymu zmatený pohled. „Harry, ty ho máš rád? Tím myslím rád jako rád.“

Hermiona protočila očima. „Kde to jsme, zase ve čtvrtém ročníku?“

„Jestli myslíš, zda ho miluju, nevím,“ odpovídal Harry pomalu. „Připadá mi atraktivní a zajímavý, rád jsem s ním, dokonce i když se chová jako parchant. Vím, že bych s ním byl rád tím způsobem. Takže – asi jo.“

„No, on je očividně praštěný,“ řekl Ron a vrátil mu svitek. „Tvrdí, že s tebou nechce mít sex, ale nechce, abys měl sex s kýmkoliv jiným. Měl by si zatraceně rozmyslet, co chce. Nejspíš by mu udělalo setsakra dobře si zasouložit.“

Harry a Hermiona se nemohli nerozesmát, díky tomu věcnému tónu v Ronově hlase. Harry, který se po jejich malém přátelském rozhovoru cítil daleko lépe, odešel hledat Brumbála.

***

Heslo bylo stále stejné a ředitel nevypadal překvapeně, že vidí do své pracovny vcházet Harryho. „Nechci vás vyrušovat, pane,“ začal Harry. „Ale právě jsem si přečetl smlouvu a, no, jsem trochu zmatený.“

Brumbál přikývl a gestem pokynul k židli. „Mohl bych vidět tu smlouvu?“ Nad Harryho překvapeným pohledem, se usmál a řekl: „Severus není povinen mi ji ukázat a on si vybral, že tak neučiní.“

Harry mu podal smlouvu a snažil se nevrtět sebou, když si ji ředitel pomalu pročítal. „Ano, chápu, čím bys mohl být maličko zmatený.“

„Maličko?“ odfrkl si Harry. „Profesor Snape mi dá tohle všechno a nechce ode mne nic na oplátku, dokonce ani moje přátelství? Tady je něco vážně špatně!“

Brumbál se podíval na Harryho přes obroučky svých brýlí. „Vyprávěl ti profesor Snape o jeho vlastní zkušenosti coby erómenos?“

Harry přikývl. „Trochu. Řekl mi, že Voldemort byl jeho erastés a že to není příjemná vzpomínka.“

Brumbál přikývl. „Neustále odborník v eufemismech,“ poznamenal. „Zklamal jsem ho, Harry. Poprvé, u toho incidentu s tvým kmotrem. Snažil jsem se mu to vynahradit, víš. Soukromé rozhovory, doučování, večeře. Severus špatně pochopil mé záměry, věřil, že se mu dvořím. Když jsem ho formálně nekontaktoval, přišel za mnou a to jsem ho zklamal znovu. Snažil jsem se ho šetrně odmítnout, ale…“ povzdechl si. „Když se vrátil zpátky ke mně, tak strašně se změnil. Myslel si, že ho předám bystrozorům, ale nemohl jsem ho zklamat potřetí. Nikdy jsem se ho neptal na čas, který strávil s Voldemortem; myslím si, že bych nedokázal snést to vědomí. Nicméně,“ vzhlédl Brumbál a očima probodl Harryho. „Nikdy si nevzal erómena. Až do teď.“

„Dokud jste ho nedonutil vzít si mě,“ řekl Harry s dotekem hořkosti v hlase.

Brumbál zavrtěl hlavou. „Severus umí mluvit přesvědčivě, ale nemyslí to tak, můj chlapče. Pravdou je, že stačilo málo na jeho přesvědčení. Vždycky mu ležely na srdci tvé zájmy, ale časem se to stalo něčím víc.“

„Pak proč to tedy dělá tak zatraceně těžké?“ zeptal se Harry popuzeně.

Brumbál se jemně zasmál. „Nebyl by to Severus Snape, kdyby si nevybral tu nejsložitější cestu.“

Harry si povzdechl a prsty si nervózně pročísl vlasy. „Nemůžu přijmout tyhle podmínky! Nemůžu s ním strávit tři roky a pak jen odejít, jako kdyby se nikdy neodehrály!“

Náhle ho přepadla myšlenka a jeho oči se rozšířily, když se podíval na Brumbála. „To je to, co očekává, že udělám, že jo? Myslí si, že k němu cítím jenom chtíč, a že až mi vyprchá z těla, prostě si šťastně půjdu najít někoho jiného. Takže mě odstrkává, odmítá mě dřív, než bych já mohl odmítnout jeho.“ Brumbál přikývl. „Tak co mám teď dělat?“

Starcovy oči na něj zajiskřily. „A co takhle dělat to, co umíte nejlépe, pane Pottere. Naslouchej svým instinktům a následuj své srdce.“

***

Harry se nevrátil do Nebelvírské společenské místnosti ihned. Místo toho vyšel ven a procházel se po pozemcích, při chůzi přemýšlel. Hagrid a Tesák se k němu v určitém bodě procházky přidali; nebyl si jistý kdy, jen si postupně začínal uvědomovat tichou, podporující přítomnost vedle sebe.

Když se přiblížili k hradu, Hagrid náhle pronesl: „Víš, Harry, tvorové maj zvláštní způsoby chování kolem vostatních svýho druhu. Sou některý, kerý získávaj všecko jemně a přátelsky a jiný, kerý by ti ukousli hlavu, kdybys přišel moc blízko. Netvrdim, že sou nějaký lepčí než druhý, jen že nějakým to chvílu trvá, než se vokáže, že stojej za daleko víc, než to vypadá. A von je z těch, co bude stát při tobě, i když věci nejsou pěkný. Jen sem si myslel, že bys to měl zvědět.“

Zastavili se před sovincem a Harry se na něj usmál, vděčnost a náklonnost z něj prýštila. Hagrid byl jeho prvním skutečným přítelem a byl tu pro něj vždy, když ho Harry potřeboval. „Díky, Hagride. Budu na to pamatovat.“ Povzdechl si. „Hádám, že bych radši měl poslat sovu Siriusovi a skoncovat s tím."

*Milý Siriusi,

Chci, abys věděl, že jsem došel k rozhodnutí. Zatím ti ještě nemůžu říct k jakému, ne, dokud se to nedozví ta druhá osoba, kterou zahrnuje, a nebude mít šanci odpovědět. Doufám, že za mě budeš mít radost a přijmeš, že je to mé rozhodnutí, protože tě chci ve svém životě, ať se děje cokoliv.

S láskou

Harry*

***

Uběhl týden od chvíle, kdy Snape dal Brumbálovi smlouvu a napůl očekával, že ho znovu kontaktuje Potter, odhodlaný probrat ji, navzdory pravidlům. Více než jednou se přistihl, že poslouchá kroky procházejících venku na chodbě před jeho kabinetem a v době jídla zjistil, že upřeně zírá na toho mladého muže. Naštěstí, jak se zdálo, tak si toho nikdo nevšiml a pokud všiml, tak nikdo nic neřekl. Naneštěstí civění na Pottera se nezdálo, že by přineslo něco dobrého, protože ten zpropadený spratek se choval jako obvykle, nedávaje tak ani náznakem najevo, jak se rozhodl.

Když se přiblížil závěrečný týden pro výběr, Snapeovu pozornost zaujalo něco jiného. Draco Malfoy byl neobvykle zamlklý, očividně rozptýlený svým vlastním vnitřním přemýšlením a jedině čirá síla vůle zabránila Snapeovi sebrat Zmijozelu body, když úplně poprvé v jeho třídě vybouchl Malfoyovi kotlík. Tomu chlapci něco dělalo starosti a Snape měl pocit, že ví, co to je. Bude muset jednat a jednat rychle, rozhodl se.

Když Zmijozelští studenti ten večer po večeři zamířili do svých ložnic, Snape se rozhodl, že nyní je ten správný čas.

„Pane Malfoyi, věnoval byste mi váš čas?“

Snape sledoval, jak se blonďatý Zmijozel loudavě odděluje od svých všudypřítomných bodyguardů a blíží se k němu. Otočil se a dovedl ho do svého kabinetu, zavřel za nimi dveře a pokynul Dracovi, aby se posadil. Mladý muž vypadal, že se neochotně usazuje na židli a Snape se zamračil, když si sedl na svoji vlastní za pracovním stolem.

„Pane Malfoyi, ať se trápíte nad jakýmkoliv prohřeškem, můžete být klidný, neboť jsem na něj ještě nepřišel. Zatím.“ Draco se nepatrně uvolnil, ačkoliv jeho výraz byl stále ostražitý. „Pozval jsem vás sem, abychom probrali situaci, v které se v současné době nacházíte, ohledně Obřadu Erastés.“

Draco se lehce zakabonil. „Nechápu, jak se vás to týká, pane.“

„Jste členem mojí koleje a já to činím svojí záležitostí,“ odsekl Snape a sledoval, jak zamračení okamžitě zmizelo, aby bylo důkladně nahrazeno prázdným výrazem. Povzdechl si. „Draco, ať vůči mně přechováváte jakékoliv rozhořčení, že jsem se vám nedvořil, ujišťuji vás, že jsem si byl dobře vědomý skutečnosti, že s takovouhle nabídkou by vaše rodina nesouhlasila.“

Draco se zarděl a Snape se líně podivil, jak dlouho bude trvat, než chlapec tuhle schopnost ztratí. „Vážně, pane?“

„Ano,“ řekl Snape a přímo se podíval Dracovi do očí. Nebyla to lež, ne tak úplně, kdyby jeden věřil možnosti paralelních vesmírů, jeden z nich by obsahoval Snapea, který nebyl vydán do otroctví Luciusem Malfoyem, které mu trvale poznamenalo mysl a tělo. Předpokládal, že ten Snape by mohl k Dracovi něco cítit, a tak umožnil chlapci vidět tu možnost.

Úsměv se dotkl Dracových úst. „Děkuji vám, pane.“

„Neočekávám, že se mi svěříte, Draco, ale já jsem byl v téhle pozici, ve které jste nyní vy, a udělal jsem chybu, které jsem litoval. Rád bych zabránil tomu, abyste udělal ten stejný druh chyby.“

„Chybu, pane?“ zeptal se Draco obezřetně.

Snape přikývl. „Nechal jsem se oslnit nabídkou moci a slávy, prestiže v mém oboru, a zapomněl jsem být Zmijozelem, abych hledal zádrhele. Byl jsem okouzlený vnější přitažlivostí a neviděl jsem zkaženost pod ní. Přijal jsem lež, protože byla vmíchána do sladkých slov, namísto hořkého léku pravdy.“

Draco chvilku vypadal se zamračeným obočím, že to sdělení zpracovává. „Co z toho, co vám bylo slíbeno, bylo falešné?“

„Ne takhle, dostal jsem to, co mi bylo slíbeno. Nicméně, to, co jsem dostal, bylo to, co jsem žádal, ale ne to, co jsem skutečně chtěl.“ Naklonil se přes svůj stůl. „Draco, jste jeden z mála studentů v této škole, kteří doopravdy vlastní mozek a máte ke všemu přirozenou nedůvěru. Využijte těchto darů. Podívejte se na každou nabídku a mějte ji za to, čím skutečně je, ne tím, čím si přejete, aby byla. Podívejte se za sliby bohatství a moci a vizte, kdo myslí na vaše blaho, ne na své.“

„Co když nabídka, kterou chci přijmout, není tou, kterou chce můj otec, abych přijal?“ řekl Draco opatrně.

„Rozumím, že si přejete zavděčit se vaší rodině, ale na konec, vy jste ten, kdo musí žít s následky svého rozhodnutí, ne oni.“ Odmlčel se a pak, potichu dodal: „Draco, smíte být šťastný.“

Draco polekaně vzhlédl. Na chvíli se dívali jeden na druhého, pak se zdálo, že se Draco trochu uklidnil a vrátil se mu jeho drzý, arogantní úsměv. „Vy také, pane. Vy také.“

***

Harry sešel dolů ze schodů, vyhýbal se dalším studentům, kteří uháněli kolem, jak byli připravení chytit vlak domů na Velikonoční prázdniny. Tiskl si své nové koště opatrně u těla tak, aby se ho nemohlo nic ani nikdo zachytit, a prohlížel si shromážděný dav ve vstupní síni. Doufal, že zahlédne profesora Maxe spíše tady, než aby musel jít za ním do Velké síně, a byl odměněn výkřikem svého jména.

„Harry, můj chlapče!“

Harry se zhluboka nadechl a otočil se. „Dobrý den, profesore.“

Max se k němu přiblížil a oslnivě se na něj rozzářil. „Dneska je ten den, co?“ řekl a naklonil se blíž. „Nijak na tebe netlačím ani nic podobného, ale rozhodl ses už?“

„Ve skutečnosti jsem šel kvůli tomu za vámi,“ řekl Harry. „Je zde nějaké místo, kde bychom si mohli promluvit?“

„Samozřejmě, samozřejmě.“ Max se podíval zpátky nahoru do chodby. „Můžeme použít jednu z učeben. Pojď se mnou.“

„Minutku, prosím,“ řekl Harry, který zahlédl Rona s Hermionou, jak běží chodbou směrem k němu. „Musím se rozloučit se svými přáteli.“

Max se zamračil, ale Harry ho obešel. „Vzhůru na cestě na vlak?“ zeptal se.

Ron přikývl a pokynul směrem k Hermioně. „Říkal jsem jí, že máme spoustu času, ale znáš Hermionu.“

Harry se zakřenil. „Jo. Pozdravuj ode mě rodiče a bratry.“

Ron přikývl, pak se na něj posmutněle usmál. „Přál bych si, abys jel se mnou.“

„Já taky.“

Hermiona přistoupila k němu, objala ho a dala mu pusu na tvář. „Uvidíme se za týden, Harry.“

Přikývl a uhnul jim, když zamířili dolů po schodech, Ron se stále snažil přesvědčit Hermionu, že mají dost času na snídani. Zazubil se, otočil se a spatřil, že se na něj Max nesouhlasně dívá. „Co?“

Max si povzdechl. „Harry, musíš si v budoucnu pečlivěji vybírat, s kým se stýkáš.“

Zamrkal. „Jsou to moji přátelé.“

„A bylo od tebe hezké, že ses uvolil s nimi přátelit, když jste na škole, ale jakmile zaujmeš své místo v kouzelnickém světě, věci se musí změnit.“

„Uvolil!“ vyprskl Harry.

Max přikývl. „Weasleyovi jsou možná jednou z našich nejstarších rodin, ale stěží jsou mezi těmi nejvýznačnějšími. Artur Weasley a jeho… slabost pro mudlovské věci mu nezíská přízeň na ministerstvu a spojení s jeho synem ti vůbec nemůže přidat na významu. A co se týče slečny Grangerové – je to bystrá, mladá dáma, ale její rodokmen…“ Udělal zhnusené gesto.

„Tvrdíte mi, že mi budete vybírat, kdo budou moji přátelé, jestliže přijmu vaši smlouvu?“ dožadoval se Harry.

„Pro tvé vlastní dobro, samozřejmě,“ řekl Max konejšivě. „Budeš se pohybovat v nejvyšších kruzích kouzelnické společnosti a tvoji přátelé se musejí ve stejném okruhu pohybovat také.“

„Máte na mysli lidi jako Malfoyovi?“

„Přesně.“

To Harryho pořádně naštvalo. „Jste šílený? Nevíte snad, že Lucius Malfoy je Smrtijed?“

„Vážně, Harry,“ řekl Max nesouhlasně. „Lucius Malfoy je jedním z našich předních členů společnosti. Jeho politická příslušnost se tě sotva týká.“

„Týká, když se mě pokouší zabít!“

Max se na něj zamračil. „A to je další věc, Harry. Tohle trvání na tom, že jsi v centru každého zlého spiknutí – no, to jednoduše nepůjde. Nemáš na to čas, co s tvým tréninkovým rozvrhem, tvými povinnostmi, a s tvými osobními vystoupeními? Budeš se muset tohohle vzdát.“

Harry omráčeně zíral na profesora OPČM. „Vy jste se zcela zbláznil,“ řekl. „Myslíte si, že já chci, aby mi každý bláznivý Smrtijed tam venku šel po krku?“

Max si nesouhlasně pomlasknul. „Mudlovských frází taky. Budeme muset také zajistit učitele řeči.“

„Ne, nebudeme,“ řekl Harry pevně. Natáhl ruku s koštětem. „Je mi velice líto, profesore Spindley-Worme, ale nemohu přijmout vaši nabídku. Byl bych vám vděčný, kdybyste si tohle vzal nazpět.“

Max na něj upřeně civěl, jako kdyby mu náhle vyrašila druhá hlava. „To nemůžeš myslet vážně. Vybíráš si spíše Snapea než mě?“

„To jsem ani neřekl, a ve skutečnosti to ani není vaše věc,“ řekl Harry rozhodně. Ze své kapsy vytáhl dopis a podal ho Maxovi. „Je mi líto, ale opravdu si nemyslím, že by to dobře dopadlo.“

Max si vzal dopis a koště, stále na něj zíral. „Tomu nevěřím! Promrhal jsem dva zatracené roky svého života kvůli tobě!“

Harry překvapeně zamrkal. „Chcete říct, že jste sem přišel učit jen kvůli mně?“

„Jistě,“ odsekl Max. „Myslíš si, že bych plýtval svým časem kvůli učení bandy pitomých imbecilů, kdyby v tom nebylo něco pro mě?“

Harry ho probodl zlostným pohledem. „Myslel bych si, že skutečnost, že je to vaše práce, by byla dostatečnou odměnou.“

„Proklatě, ani omylem.“ Max si rukou pročísl vlasy, zničil tak promyšlenou nedbalost jeho účesu. „Teď budu muset vymyslet jiný plán.“

„No, pak vás tedy nebudu déle vyrušovat, mohu?“ zeptal se jízlivě a otočil se k odchodu z místnosti.

„Harry.“

Harry se otočil a zlostně se podíval na profesora a pak se zamračil, když viděl, že mu Max podává koště.

„Vezmi si to.“ Max ho obdařil posmutnělým pohledem. „Koneckonců mně to k ničemu není.“ Když Harry váhal, rychle dodal: „Neplynou z toho vůbec žádné druhy závazků. Jen bych byl rád, kdybys měl něco, při čem by sis na mě vzpomněl.“

Harry cítil, jak se jeho hněv trochu zmírnil. „Díky,“ řekl a vzal si koště. „Je vážně dost dobrý. A je mi líto, že to mezi námi nevyšlo. V té smlouvě to byly úžasné nabídky.“

Max se kysele usmál. „Přesto ne natolik, aby zlákaly tebe.“ Nezbedně se na Harryho podíval. „Jeden poslední polibek, za staré časy.“

Harry se zasmál a potřásl hlavou. „Jste nenapravitelný.“ Dal Maxovi rychlý polibek a bylo to příjemné, ale nebylo v tom žádné vzrušující rozechvění, které cítil, když políbil Snapea. „Hodně štěstí,“ popřál upřímně a odešel z místnosti.

***

Byl první den Velikonočních prázdnin a Velká síň byla skoro prázdná, jak studenti spěchali dokončit přípravy na cestu domů na prázdniny na poslední minuty. Učitelský sbor se pomalu trousil dovnitř, využíval poklidného rozvrhu, ale Snape si stěží něčeho z toho všiml. Upřeně zíral na dopis ve své ruce, snažil se porozumět smyslu toho jediného slova v něm.

Hlasitý zvuk zacinkání ho polekal a on vzhlédl, když se Max posazoval na sedadlo vedle něj. Učitel OPČM pokynul směrem k malému plátěnému váčku ležícím na stole mezi nimi. „Do toho, vezmi si to, chlape. Padesát galeonů, jak jsme se vsadili.“

Snape užasle hleděl na váček, pak se podíval na Wormea. „Potter tě odmítl?“

Max přikývl. „Řekl mi to dneska ráno a dokonce mi vrátil to koště. Samozřejmě jsem mu řekl, ať si ho nechá. Stěží bych využil koště, jako je tohle, zvláště s jeho iniciály na něm.“ Zdráhavý úsměv se dotkl jeho rtů. „Hádám, že lepší vyhrál, co?“

Snape zavrtěl hlavou, ukazuje na lístek v jeho ruce. „Potter odmítl i mě.“

Maxovi spadla čelist. „Co si ten kluk myslí?“

„Možná,“ řekl Snape pomalu, „poprvé v jeho životě Potter myslí.“ Zprudka se postavil, přešel přes Síň a zmizel na schodech do sklepení.

Max si všiml, že nechal na stole ležet ten dopis. Zvědavě ho zvedl a spatřil, že je na něm napsáno jedno slovo, velkým, výrazným písmem.

Nepřijatelné

HP

 

<Kapitola 13>  <Kapitola 15>