Námluvy HP - Kapitola jedenáctá - Ukradené polibky

Předčasně nová kapitola, bo nevím, co bude o víkendu, navíc si myslím, že se vám bude líbit:P. Věnovaná všem, kterým se povídka líbí. Přeji příjemné počtení.

@@@

Ukradené polibky

„Tak, Harry,“ křenil se na něj Seamus další ráno přes stůl se snídaní. „Čekám, že profesor Max je nyní na vrcholu tvého seznamu, co?“

Harry pokrčil rameny. „Byl to hezký dárek.“

„Hezký?“ řekl Dean. „Hezký je, když ti tvoje prateta dá k Vánocům ručně pletené ponožky. To koště je neuvěřitelné!“

„Máš v plánu ho dneska vzít opět ven?“ zeptal se Ron s pusou plnou toastu.

„Možná později,“ řekl Harry. „Mám něco ke čtení, co chci nejdříve dokončit.“ U stolu se rozhostilo mrtvé ticho, a když vzhlédl, zjistil, že všichni Nebelvíři na jeho konci stolu na něj upřeně zírají. „Co?“

„Ty chceš radši studovat než létat?“ zeptal se Ron se strnulým výrazem ve tváři.

Harry se na to zakřenil. „Tedy, ne, ale tohle je také důležité. A máme dnes odpoledne famfrpálový trénink, takže budu lítat potom.“ Když si všiml toho sklíčeného výrazu na Ronově tváři, velkoryse dodal: „Můžeš si ho vzít ráno ven, pokud chceš.“

Pohled, kterým ho Ron obdaroval, byl dostatečnou odměnou. „Vážně?“

„Samozřejmě.“ Podíval se na Seamuse a Deana. „Můžete si ho půjčit také, ale Ron ho má na starost.“

Ti tři vystřelili ze Síně a Harry se ani nepokoušel potlačit úsměv na tváři. Obrátil svoji pozornost ke snídani a myšlenky k dopisům, které minulou noc přečetl. Ačkoliv strávil polovinu noci čtením, cítil se dnes ráno velmi dobře. Psaní jeho matky ji odhalilo jako vřelou, laskavou a šlechetnou kamarádku s ostrým důvtipem a báječným smyslem pro humor. Nebylo divu, že ji Snape miloval; div byl, že se Snape jakýmkoliv způsobem zajímal o jejího syna.

„Včera v noci jsi byl dlouho vzhůru.“

Harry překvapeně vzhlédl a spatřil Nevilla, který seděl naproti němu. „Ehm, jo. Nechtěl jsem, tě tím budit.“

„Nebudil. Všiml jsem si toho, protože jsem se jednou vzbudil a spatřil jsem světlo. Nebyl jsem vzhůru kvůli tomu.“ Na několik minut se rozhostilo trapné ticho, pak se Neville zeptal: „Byl to jeho dárek? Předpokládám, že ti dal knihu o l-lektvarech nebo něco podobného.“

„Ne. Chci říct, ano, byl to dar od profesora Snapea, ale ne, nebyla to kniha lektvarů. Byly to dopisy od mé matky. Och, a také kniha, kterou napsala. Ačkoliv myslím, že nikdy nebyla vydaná. Všiml bych si jí v knihovně.“

Neville přikývl. „A dobrý?“

„Vlastně nevím. Jen jsem si prohlédl pár stránek.“

„Ne, měl jsem na mysli ty dopisy.“

„Aha. Ano. Byli přátelé, víš, a ona mu psala během prázdnin. Nejezdil na Vánoce domů.“ Harry se odmlčel. „Nezdálo se, že by jel kamkoliv. Chci říct, myslel by sis, že se zmíní o věcech, které napsal ve svých odpovědích, ale ona mluví jenom o tom, že hloubá nad knihami. Vždycky se ho snažila přesvědčit, aby jel v létě s nimi na dovolenou, ale on ji odmítal. Mám z toho pocit, že jeho rodiče neschvalovali, že by se potloukal někde s mudly, víš? Ve skutečnosti je mi ho za to trochu líto.“ Zrudnul, když si uvědomil, že mluví s Nevillem o Postrachu jeho života. „Ehm, promiň. Nechtěl jsem, aby ses cítil nepohodlně. Můžeme mluvit o něčem jiném, jestli chceš.“

„Ne, to je v pořádku.“ Nevillovy koutky úst se zkroutily do úsměvu. „Líbí se mi myslet si, že byl kdysi jednou člověkem.“

Harry se zasmál. „Nezměnil se tak moc, podle máminých dopisů. Vždycky si ho dobírala ohledně jeho postoje a způsobu, jakým se utrhává na lidi. Říkala, že ji potřebuje kolem sebe, aby ho udržovala aspoň z poloviny společenského.“

„Nedovedu si představit, že by někdo se Snapem takhle mluvil,“ řekl Neville s lehkým oklepáním.

„Ani já ne.“

„Ale ty to děláš, Harry,“ řekl Neville a podíval se přímo na Harryho. „Děláš to od prvního dne školy. Nebojíš se mu postavit a já si myslím, že to je důvod, proč tě má rád.“

Harry zamrkal. „Musíš být praštěný. Snape mě nemá rád. Nesnáší mě.“

„Nesnáší tě tak moc, až se ti dvoří, nemluvě o tom, že ti dává takovýhle dar?“ zeptal se Neville kousavě. S tesklivým povzdechem pokračoval: „Dal bych cokoliv za to mít něco takového od mých rodičů.“ Na chvíli se zamyslel a pak dodal: „Tedy skoro všechno. Nerandil bych se Snapem.“

„Já nerandím…“

„Pane Pottere.“

Harry se zarazil, zčervenal, když si uvědomil, že muž, kterého probírali, stojí za ním. „Pane?“

Snape pozvedl obočí, když si je oba prohlédl. „Co vy dva probíráte, že vypadáte tak provinile?“ Obrátil svoji pozornost výhradně na Harryho a řekl: „Ředitel a já vás očekáváme na druhé schůzce v jeho pracovně dnes v osm. Domnívám se, že nemáte důležitější plány?“ Harry, neschopen slova, jen zavrtěl hlavou. „Dobrá tedy.“ Začal se obracet, pak se ohlédl a poznamenal: „Věřím, že ať připravujete jakékoliv spiknutí, nezahrnuje to porušování školního řádu? Nerad bych musel upravit svůj rozvrh kvůli vašemu trestu, Pottere.“

Před týdnem by takový komentář Harryho donutil vyhrknout zlostnou repliku, ale to bylo před těmi dopisy. Nyní si nemohl nevšimnout, že ten štiplavý sarkasmus byl ve skutečnosti zábavný, a na Snapea se zazubil. „Budu se snažit nenechat se chytit, pane, abych nezničil vaše plány.“

Snape nad tím pozvedl své druhé obočí a Harry by mohl přísahat, že se jeho ústa zkroutila do něčeho, co možná mohlo být úsměvem. Buď to, anebo zažívací potíže. „Koukejte to dodržet, pane Pottere.“ Letmo se podíval na Nevilla. „Pane Longbottome.“

Sledovali ho, jak odchází k Čestnému stolu s vlajícím hábitem za sebou, a Harry líně přemýšlel, jestli by ho Snape mohl tenhle trik naučit. Bylo to pekelně působivé. Nebo možná jste museli být vysocí, jako byl Snape, abyste to úspěšně zvládli.

„Harry?“

Harry si uvědomil, že Neville opakuje jeho jméno. Dal si ruce do dlaní a zasténal. „Ó bože, Neville – já randím s profesorem Snapem.“

Neville mu věnoval křivý úsměv. „Už bylo na čase, aby sis toho všimnul.“

***

Harry si iritovaně pomyslel, že každý se zdá být pevně rozhodnutý nedovolit mu vrátit se do jeho pokoje, aby dokončil čtení. Přiletěla sova s dopisem od Siriuse plným protichůdných rad, jak jednat se svými nápadníky, stejně tak i s nabídkou, že přiměje „nějaké chlápky z Fénixova Řádu“, aby Harryho představili dalším nápadníkům. Harry musel oklikou přes sovinec poslat rychlou odpověď s žádostí, aby to nedělal. Na zpáteční cestě ho odchytil profesor Spindley-Worme a požádal ho o setkání dnes večer v půl osmé. Draco Malfoy a jeho přívrženci mu zablokovali únikovou cestu nahoře na hlavním schodišti a dobírali si ho kvůli jeho nápadníkům, a zahnal je až příchod profesorky McGonagallové. Nicméně ředitelka jeho koleje s ním pak chtěla mluvit o jeho plánech do budoucna a jen díky jeho věrnému slibu, že se dostaví v sedm večer do její kanceláře to prodiskutovat, byl schopný uniknout.

Když byl zpátky v Nebelvírské ložnici, vytáhl rukopis své matky a po dlouhou chvíli jen seděl a díval se na něj. Část jeho si ho chtěla nechat jen pro sebe, sobecky opatrovat tento pozůstatek po matce a část jeho chtěla udělat vše pro to, aby její práce získala uznání, které si zasloužila. Pochyboval, že by Snape napsal do rukopisu ten komentář, kdyby vážně nebyl dobrý, ať již byli přátelé nebo ne, ale pravdou bylo, že ta práce byla skoro dvacet let stará. Neměl možnost, jak zjistit, jestli ty podklady byly zastaralé nebo ne, ale znal někoho, kdo to vědět bude. Někoho, koho viděl pracovat v tichém koutku společenské místnosti, když procházel kolem. Opatrně zamkl dopisy do kufru a vzal rukopis do společenské místnosti.

Když k ní došel, Hermiona vzhlédla a usmála se. „Ahoj, Harry. Myslela jsem, že jsi s ostatními venku.“

Harry se posadil ke stolu. „Potřebuji se tě zeptat na tvůj názor.“ Položil rukopis na stůl a přistrčil ho směrem k ní. „Bylo to v krabici. Napsala to moje matka.“

Hermiona k němu překvapeně vzhlédla, pak se podívala na rukopis. „Profesor Kratiknot mi kdysi řekl, že Lily Evansová byla jednou z jeho nejlepších studentů. Chtěl bys, abych to přečetla a řekla ti, co si o tom myslím?“

„Ano. Prosím.“ Jak si přitáhla rukopis blíže k sobě, Harry cítil iracionální impuls vytrhnout jí ho, proto pevně sevřel ruce v klíně, aby odolal tomu nutkání. „Přál bych si, aby to vyšlo publikované, ačkoliv bude potřeba něco přepracovat, pokud jsou materiály zastaralé. Nezvážila bys pomoct mi s korekturou? Zajistil bych, abys byla uvedená jako spoluautor a můžu ti zaplatit - “

„Harry,“ přerušila ho Hermiona. „Bude mi ctí. Děkuji, že jsi mě požádal.“ Opatrně rukopis zvedla a začala listovat stránkami. „Je na tom konzervační kouzlo. To by ho mělo uchránit před poškozením, ale budu na to velmi opatrná.“

„Děkuji,“ řekl Harry. Postavil se, nechtěl nechat ten kousek své matky u kohokoliv jiného, ale věděl, že to udělat musí. „Musím teď jít na trénink.“

Hermiona přikývla, již zabraná do rukopisu. Harry pospíchal nahoru po schodech chňapnout zimní kabát, pak vyběhl ven a přidal se ke svým spoluhráčům.

***

Profesorka McGonagallová otevřela dveře svého kabinetu a usmála se na Harryho, gestem ho pobídla dál. „Děkuji, že jste přišel, pane Pottere,“ řekla a naznačila mu, aby se posadil. K jeho překvapení, namísto toho, aby se jako obvykle posadila za stůl, usadila se vedle něj. Tázavě se na ni podíval.

„Pane Pottere,“ začala, pak se slabě usmála. „Harry. Pravděpodobně jsme tuto diskuzi měli vést už před nějakou dobou…“

Harry se na ni pokřiveně usmál. „Ale nebyli jsme si jistí, jestli přežiju Vy-víte-koho, takže nemělo smysl se dívat do budoucnosti. Když na to přijde, stále tu žádná nemusí být.“

„No, stěží se můžete jen tak nechat unášet životem, ať už je dlouhý nebo krátký,“ řekla rázně. „Pomyslel jste vůbec na to, co byste rád dělal, až jednou dokončíte školu?“

Harry si povzdechl. „Ředitel se mě také ptal a já nemám žádnou spalující touhu dělat něco konkrétního. Mám rád famfrpál, ale nevím, jestli chci strávit roky jako náhradní chytač v nějakém druhořadém týmu, dokud se neuvolní místo v národním týmu. Jde mi Obrana proti Černé magii, ale nechci být Bystrozorem, nechci zabíjet lidi. Ani necítím nějakou spalující touhu učit.“ Pokrčil rameny. „Předpokládám, že jen… čekám, že se ta správná věc prostě naskytne.“

„Ta správná věc – nebo správná osoba?“

Harry polekaně vzhlédl a spatřil, že si ho McGonagallová intenzivně prohlíží. „Nečekám, že ke mně přijede rytíř v zářivém brnění a všechno mi ulehčí.“

„Harry, zažil jste těžké časy, vypořádáváte se s očekáváním každého, že porazíte Vy-víte-koho. Nebylo by překvapením, kdybyste chtěl někoho, kdo se o všechno postará za vás.“

Harry se zamračil. „Takže si myslíte, že jsem šel do celé téhle Erastés věci, protože hledám někoho, kdo se o mě postará?“

McGonagallová opatrně řekla: „Neměla bych vám to za zlé, kdyby ano, Harry. Každý potřebuje mít někoho, kdo se o něj nebo o ni stará. Já jen chci, abyste se ujistil, že myslíte vaší hlavou a ne těmi dalšími částmi vaší anatomie.“ Sklopil oči, trochu se nad tím prohlášením zarděl a ona se uchechtla. „Myslím vaším srdcem, pane Pottere, ale ano, neměl byste myslet ani tou jinou částí vaší anatomie, nezáleží na tom, jak svůdné by to mohlo být.“

Zvedl hlavu a zaměřil svůj pohled na ni. „Co si myslíte vy, že bych měl dělat, profesorko?“

McGonagallová si povzdechla. „Obávám se, že nemohu rozhodnout za vás, Harry. Nicméně nenechte nic ani nikoho, včetně svých přátel, aby vás hnali do rozhodnutí. Až se naskytne správná volba, poznáte to.“

Harry přikývl, věděl, že má pravdu, ale také byl trochu zklamaný. Vypadalo to, že nikdo, včetně ředitele, Siriuse a profesorky McGonagallové, mu nepomůže z této situace. Byl v tom sám – opět.

Ozvalo se zaklepání na dveře a McGonagallová mu věnovala slabý úsměv. „To bude profesor Spindley-Worme. Jste připravený?“ Harry opět přikývl a ona přešla ke dveřím a vpustila učitele OPČM.

Harry si mohl všimnout, že profesor Max byl dnes ve výborné náladě. McGonagallovou pozdravil s nadšením, zašel až tak daleko, že jí věnoval polibek na tvář, což Harryho pobavilo, když spatřil její ruměnec. Pak se se stejným nadšením obrátil k Harrymu, a na jediný děsivý moment se Harry obával, že i jeho políbí na tvář. Nicméně Max se ovládl a uchopil Harryho ruku a s šibalským pohledem na McGonagallovou mu vtiskl polibek na její hřbet.

„No, Harry,“ řekl Max, posadil se vedle Harryho, aniž by pustil jeho ruku. „Líbil se ti můj dárek?“

Harry se usmál a nadšeně přikývl. „Je neuvěřitelné – nikdy jsem nic podobného neviděl. A jak lítá!“

„Ani nic podobného neuvidíš,“ mrknul na něj Max. „Bylo uděláno na zakázku s nejnovějšími inovacemi, některé z nich nebudou ještě roky na trhu. S tímhle budeš schopný každého chytače strčit do kapsy.“

„Naneštěstí pan Potter nebude moci používat toto koště jako Nebelvírský chytač,“ řekla McGonagallová. „Bylo by to absolutně nespravedlivé k ostatním týmům, neboť nemohou doufat ve vybavení srovnatelného výkonu.“

„Samozřejmě ne, ale to nebude mít význam v profesionální lize,“ řekl Max a přezíravě mávl rukou, tou, kterou nedržel Harryho. Nepatrně blíže se naklonil k Harrymu. „To jsem s tebou dnes večer chtěl probrat. Mám značně kontaktů uvnitř famfrpálové ligy a zařídil jsem dvě potenciální nabídky. Jedna je u Cheshireských komet – jejich chytačka tento rok odchází na odpočinek a jelikož se chtějí umístit na vrcholu ligy, hledají talent, který by ji nahradil. Ta druhá je u národního týmu Anglie. Byl bys náhradní chytač, ale bylo by tam mnoho příležitostí, abys zaskakoval, nemluvě o tom, že by ses učil hrát od vrcholových hráčů. A při způsobu, jakým si teď Anglie vede, bych se nedivil, kdyby se dostali příští rok do Světového poháru.“

Harry zamrkal otřesený neočekávaností těch nabídek. „Hrát famfrpál profesionálně? Světový pohár? Já?“

Max se zasmál a zmáčkl mu ruku. „Och, Harry! Ta tvá skromnost je opravdu okouzlující. Vážně netušíš, jak vynikající hráč jsi?

Harry zčervenal a jemně vymanil svoji ruku. „Myslel jsem si, že bych mohl získat místo jako záskok v druhořadém týmu, ale v žádném z lepších.“

„To není vše,“ řekl Max, zářivě se usmíval nad zmateným pohledem Harryho. „Jako tvůj manažer, bych ti byl schopný dodat to nejlepší sportovní vybavení, co je k dostání – hábity, vycpávky, tréninkové zlatonky, cokoliv, co budeš potřebovat. Souhlas učiní tvé jméno proslavené v kouzelnickém světě.“

„Harry je už dostatečně známý,“ připomněla mu McGonagallová.

„Za něco, co udělal jako dítě, Minervo. Harry bude nyní proslulý za něco, co dělá jako dospělý.“

Harry zamrkal. Tohle ho vždycky štvalo, být známý pouze kvůli přežití Voldemortova útoku. Cítil se jako podvodník, skoro takový jako Lockhart, jako kdyby ho každou chvíli měl někdo odhalit, že si svoji slávu nezaslouží. Získat skutečnou reputaci díky něčemu, co udělal, něčemu, co nezahrnovalo nikoho zabít, bylo velmi lákavé.

„A kde by pan Potter žil?“ zeptala se McGonagallová.

„Se mnou, samozřejmě,“ odpověděl Max okamžitě. „Musel bych se zříci svého místa v Bradavicích – jako Harryho manažer, bych byl příliš zaneprázdněný. Myslel jsem, že snad v bytě v Londýně,“ řekl, obrátil svoji pozornost zpět k Harrymu a usmál se. „Samozřejmě velkou část času bys byl na cestách se svým týmem, ale každý potřebuje domácí základnu, kam se vracet.“

Harry si pomyslel, že „domácí základna“ zní méně uspokojivě než „domov“, ale nikdy nepoznal skutečný domov a cokoliv muselo být lepší než u Dursleyových. To mu připomnělo něco dalšího. „A chtěl byste tradiční vztah erastés/erómenos?“

Max tou otázkou vypadal lehce překvapeně. „Samozřejmě. Doufal jsem, že zůstaneme přátelé, až smlouva vyprší, ale to by zcela záviselo na tobě.“

„Myslel jsem sexuálně,“ oznámil Harry bez obalu.

Max se uchechtnul. „Jsi přímočarý, co, Harry? Dobrá. Ano, měli bychom obvyklý sexuální vztah. Předpokládám, že jsi o tom četl?“ Harry přikývl. „Dobře. Jelikož budeš poměrně hodně cestovat, věřím, že mé požadavky na tebe budou malé. A samozřejmě, nebudu vyžadovat tvoji věrnost, pokud budeš diskrétní.“

„A ani vy byste nebyl věrný mně.“ Max se překvapeně podíval na Harryho a Harry udělal rukou přezíravé gesto. „Já vím – to je v té příručce, že?“

Max se na Harryho zakřenil, vypadal úlevně. „Ach, ty mě škádlíš!“ Pohrozil Harrymu vyčítavě prstem. „Máš zlomyslný smysl pro humor, můj chlapče. Mám rád, když předvádíš svého ducha, ale budeš se muset na veřejnosti hlídat. Nechtěl bys získat reputaci za špatné chování, že?“

„Ne, myslím, že ne,“ zamumlal Harry.

„Dobrá, pak tedy předpokládám, že je vše vyjasněno,“ řekl Max, potěšeně si zamnul ruce.

Harry zděšeně vzhlédl, zajímalo ho, jestli se nějak profesoru Maxovi zavázal, aniž by si toho všiml a úpěnlivě se podíval na profesorku McGonagallovou.

„Je na čase, Maxi,“ řekla káravě.

„Já vím, Minervo, já vím,“ otočil se a mrkl na Harryho. Tohle dělá docela často, pomyslel si Harry, a zajímalo ho, jestli muž nemá nějaký problém s očními svaly. „Musí být dodrženy formality.“

„Harry,“ ozvala se McGonagallová a chlapec svoji pozornost zaměřil opět na ni. „Profesor Spindley-Worme vypracuje smlouvu uvádějící detaily jeho nabídky. Budete mít měsíc na vyjednání podmínek smlouvy, během kterých vám budu sloužit jako zprostředkovatel. Můžete se nadále stýkat mimo tyto místnosti, ale pouze na veřejnosti. Soukromé schůzky jsou absolutně zakázané stejně jako přímý sexuální kontakt. Na konci měsíční lhůty, těsně před Velikonočními prázdninami, musíte smlouvu přijmout nebo odmítnout. Rozuměl jste?“ Harry přikývl. „Dobrá tedy. Domnívám se, že toto setkání je u konce. Harry, nyní máte schůzku u ředitele, že ano?“

Harry přikývl a rychle vstal. „Děkuji vám, profesorko.“ Věnoval Maxovi nesmělý úsměv. „Profesore – Maxi. Děkuji za váš čas a námahu.“

„To není námaha, Harry,“ poznamenal bodře Max. „Snad mě necháš doprovodit tě do ředitelny?“ Vyvedl Harryho z kabinetu McGonagallové a, jakmile vstoupili do tiché chodby, přehnaně si povzdechl úlevou. „U Jupitera, jsem rád, že je tato část za námi! Ta žena mě k smrti děsí. Vždy, když jsem v její kanceláři, tak se cítím jak provinilý prvák.“

Harry se zahihňal. „Vím, co myslíte. Ani já se tam necítím moc dobře.“

„Zcela jistě jsem se necítil natolik dobře, abych udělal tohle.“

Než Harry stihl udělat něco víc, než jen vykviknout překvapením, Max si ho přitáhl do náruče a políbil ho. Harry byl více než jen trochu omráčený prvním polibkem, který dostal od muže, ale než se dokázal rozhodnout, jestli je naštvaný nebo vzrušený, Max ho pustil a šibalsky se na něj zakřenil.

„Promiň, Harry, prostě jsem déle nedokázal odolat,“ řekl Max a nevypadal přitom ani v nejmenším omluvně.

„Mohl jste se zeptat,“ poukázal Harry lehce bez dechu.

„Mohl jsem.“ Max se natáhl a prstem přeběhl po Harryho rtech a mladík cítil nesmyslné nutkání prst olíznout. „Mohu tě políbit, Harry?“

„Pravidla - “

„ – zakazují sexuální styk, ale ne líbání a dotýkání.“ Max obranně zvedl ruce. „Slibuji, že tě nebudu přehnaně sexuálně obtěžovat.“

Harry si nemohl pomoci a zasmál se tomu. „Dobře, teda. Jeden polibek, žádné osahávání nebo tak něco.“

„Jsi tak prudérní,“ škádlil ho Max, ale opatrně si přivinul Harryho do náručí a políbil ho.

Druhý pokus byl lepší než první – alespoň tentokrát byl připravený – a nepodobalo se to tomu, když tehdy jedinkrát políbil dívku. Za prvé tělo, které se na něj tisklo, bylo přibližně stejné výšky jako jeho a nemělo žádné měkké části, které by se na něj mačkaly. Za druhé, nepatrné škrábání strniště oproti jeho bradě a tvářích nebylo nic jako jemná dívčí pokožka. Rozhodl se, že se mu líbí být líbán mužem, hodně se mu to líbí, a líně ho napadlo, jestli by cítil to samé, kdyby líbal Snapea nebo se mu to líbí, protože to byl Max.

„Tak,“ usmíval se Max, když pomalu pouštěl Harryho. „Lepší?“

„Ano.“ Max vypadal, jako kdyby ho chtěl políbit znovu, a zatímco části Harryho to znělo skvěle, zbytek jeho si byl vědom, že jde pozdě na svoji schůzku s ředitelem… a Snapem. „Ehm, musím jít.“

Max ho neochotně pustil. „Uvidíme se zítra, Harry.“

Harry přikývl a hnal se k ředitelně. Měl pocit, že vypadá, jako že se s někým muchloval a v rychlosti se pokusil uhladit si své nezkrotné vlasy, zatímco se nechával vyvézt po schodech ke dveřím. Když vstoupil, byli přítomni jak Snape, tak ředitel. Zarděl se a vykoktal omluvu, že je oba nechal čekat.

„To je v pořádku, Harry,“ řekl Brumbál vlídně. „Jsem si vědom, že jsi měl rušný večer. Ve skutečnosti mi Severus právě říkal, že jsi zmeškal večeři, takže jsem nechal přinést domácími skřítky nějaké sendviče.“

Harry si prohlédl mistra lektvarů, překvapený tím, že si toho Snape všiml a ještě více udivený, že měl takovou starost, až to zmínil řediteli. „Děkuji vám, pane.“

Snape to přezíravě odmávl rukou s podrážděným výrazem na tváři. „Značně by narušilo naše záležitosti, kdybyste omdlel hlady.“

Harry si naservíroval sendvič a sklenici dýňového džusu. „Je to velmi dobré,“ řekl s plnou pusou jídla.

Snape protočil oči. „Jste opravdu otřesný spratek, Pottere.“

Harry se zakřenil. „Jo. A je to Harry, pamatujete?“

Snape zaznamenal, že je Brumbál se zájmem sleduje, a kvapem odpověděl: „Věřím, že si jste vědom účelu druhé schůzky.“

Harry přikývl a zapil sendvič, než odvětil. „Máte mi v obecnosti popsat, co vaše formální nabídka bude obsahovat.“

„Přesně.“ Snape spojil své ruce do stříšky a zíral na ně, místo aby se díval na Pottera nebo na Brumbála. „Jsem si vědom toho, že jste se ještě nerozhodl, co dělat se svojí budoucností, v tom nepravděpodobném případě, že byste nějakou měl po Voldemortově zániku.“

Harry zamrkal. „To je zatraceně kruté.“

„To je pravda,“ řekl Snape. „Tak špatně připravený, jak jste nyní, vás Voldemort přelomí snadno jako proutek.“

„Až doteď jsem si vedl dobře,“ naježeně odpověděl Harry.

„Až doteď jste měl štěstí,“ odsekl Snape rázně. „Nemůžete počítat, že takové ‚štěstí‘ se vás v budoucnu bude nadále držet.“

„A co je vám sakra po tom?“ vypálil Harry.

Snape pozvedl obočí. „Pokud podepíšete smlouvu se mnou, myslím, že mi po tom bude velmi mnoho. Nelíbilo by se mi být chycený, pokud by se vám věci nevydařily.“

Harry si nedokázal pomoci a zakřenil se. „To bych řekl, že nelíbilo.“

„Tudíž nabízím, že vás naučím všechno, co vím, všechno to, co vám pomůže porazit Voldemorta. A jelikož mám za sebou tříletou důvěrnou známost s Temným pánem jako jeho erómenos, věřím, že uznáte, že toho znám značné množství.“

Harry se rychle podíval na Brumbála, zajímalo ho, jestli věděl o rozsahu Snapeova poměru s Voldemortem. Zachycením truchlivého pohledu na ředitelově tváři, dalších pár kousků skládačky zapadlo na místo. Žádný div, že Brumbál Snapeovi bezvýhradně důvěřoval. Žádný div, že Snape skončil plněním ředitelových rozkazů, nehledě na to, jak kolem toho držkoval. Kdyby věci byly jinak…

Pocítil dotek žárlivosti nad tou myšlenkou a pohlédl zpět na Snapea. „No, to by mi mohlo pomoci přežít Voldemorta, ale nepomůže mi to s rozhodnutím, co dělat s mojí budoucností, ne?“

„Dá vám to více času rozhodnout se a také místo, kde můžete během té doby zůstat.“

Harry náhle ztuhnul. „To znamená, že bych mohl zůstat zde v Bradavicích?“

Snape ho obdařil napůl pobaveným napůl pohrdlivým pohledem. „To je místo, kde já žiju, ne snad? Pro mě by bylo vysoce nevýhodné, kdybyste žil kdekoliv jinde.“

„Já bych žil zde s vámi? Tohle by byl můj domov?“

„Žil byste tady, ano. Sklepení je dostatečně rozsáhlé, abyste zde byl také ubytovaný nebo, pokud byste tomu dával přednost, jsem si jistý, že Albus může zajistit vaše ubytování kdekoliv jinde na hradě.“

„A co s námi?“

Snape pozvedl jedno obočí. „Námi, pane Pottere?“

„Vztah erastés/erómenos je obvykle sexuálního charakteru,“ upozornil Harry.

Snape suše odpověděl: „Stěží bych od vás požadoval, abyste obětoval své panictví na oltář tradicím, Pottere.“

Harry zrudl, divil se, jak Snape uhádl, že je panic, ale vyzývavě zvedl bradu. „A kdybych se rozhodl, že učiním takovou oběť?“

Snape, aby se vyhnul tématu, pokračoval: „Je zde ještě jedna záležitost, ta ohledně rukopisu vaší matky.“ Harry, který měl otevřenou pusu, aby se dál hádal o jejich sexuálním vztahu, ji teď zavřel se slyšitelným klapnutím. „Ačkoliv text je tak trochu zastaralý, zpracování je solidní. Bude stačit ho jen trochu doplnit o nejnovější informace.“ Snape nepatrně naklonil hlavu, pozorně si Harryho prohlížel, když dodal: „Věřím, že slečna Grangerová by ráda vypomohla v tomto úsilí. Jakmile to bude hotové, mám kontakty ve vydavatelském světě, kterých bych ochotně použil, abych zajistil jeho publikování.“

„To byste udělal?“ zeptal se Harry. Věděl, že jeho hlas zněl roztřeseně, ale o to se nestaral.

„Ano.“ Snape zaklesl své oči s Harryho. „Je na čase, aby práci Lily Evansové bylo dáno uznání, které si zaslouží. Mělo by se na ni vzpomínat za více, než jen za obětování svého života.“

Harry sebou při tom připomenutí škubnul, ale poprvé od doby, kdy se dozvěděl, že jeho matka zemřela, aby ho ochránila, měl pocit, jakože má způsob, jak jí to částečně oplatit.

„No, věřím, že je to pro dnešek vše,“ řekl rychle Brumbál. „Severusi, pokud sepíšeš smlouvu s nabídkami pro Harryho, postarám se, aby ji dostal. Harry, jsi si vědom kritérií, jak se obě zúčastněné strany mají chovat odteď až do podepsání či odmítnutí smlouvy?“ Harry přikývl. „Velmi dobře. Jelikož se přiblížil čas večerky, snad bys byl tak hodný a doprovodil pana Pottera do Nebelvírské věže, Severusi?“

Snape se postavil. „Jistě, Albusi. Harry?“

Harry začal protestovat, že dokáže najít cestu do ložnice sám, ale přehodnotil to. Pochyboval, že Snape chtěl nějaký čas o samotě na mazlení, jako Max, ale Harry chtěl šanci prodiskutovat jejich potenciální vztah, navzdory Snapeově zcela zjevné neochotě.

Když se za nimi zavřely dveře, zdánlivě nevinným hlasem pronesl: „Max mě dnes večer políbil.“

Snape, který se chystal vstoupit na pohyblivé schody, náhle ztuhl. „To udělal?“

„Dvakrát,“ řekl Harry bezstarostně. „Nebylo to ani zdaleka špatné.“

Vstoupil na schody a byl překvapený, když se najednou na něj Snape vrhnul. Znenadání se ocitl přitisknutý na zeď vysokým, štíhlým tělem, Snapeovu tvář blízko své vlastní a jeho oči rozšířené.

„A jak přesně vás ‚Max‘ políbil?“ zamumlal Snape hlasem nízko položeným a smyslným, zatímco upřeně shlížel na Harryho. Mladší kouzelník byl vyděšený a zároveň vzrušený, neschopný odpovědět, ale nezdálo se, že Snape požadoval odpověď. „Políbil vás jemně, něžně, cudně, vychutnávaje si žár vaší nevinnosti?“

Snape vtiskl polibky, lehké jako dotek peříčka, na Harry rty, pohyboval se tak rychle, až to bylo jako být líbán motýlími křídly. Mrštný jazyk svižně přejel přes chlapcovy rty a vnořil se do jeho úst a opět ven tak rychle, jako kolibřík sající nektar. Bylo to opojné, vzrušující a Harry se pokusil následovat ta lákavá ústa, když se oddálila, ale Snape ho přišpendlil oproti zdi a nedovolil mu pohnout se.

„Nebo vás políbil jako netrpělivý milenec, dychtivý poznat chuť vašich úst a vaší pokožky?“

Snapeova ústa byla zpět, tentokrát ho líbal s přirozeností zkušeného milence, sváděl jeho ústa důmyslným hravým oždibováním a sáním. Současně, jak Harry odpovídal, otevíraje ústa pro více těch opojných polibků, se koutkem své mysli zajímal, kolik mužů Snape políbil, kolika se zmocnil a proč je tak odhodlaný odmítnout Harryho. Vzplála v něm jiskra hněvu. Když ho Snape konečně uvolnil, řekl lehce bez dechu: „Max slíbil, že nebude vyžadovat moji věrnost, pokud budu diskrétní. Byl byste stejně liberálně smýšlející?“

Snapeovy oči zajiskřily a Harryho ještě pevněji natiskl na zeď. „Věřím, že byste zjistil, že nemám sklony se dělit, pane Pottere. Co si vezmu, to si nechám.“ Opět se Snapeova ústa zmocnila jeho, tentokrát s intenzitou, která zažehla oheň hluboko v Harryho podbřišku. Koleno se natlačilo mezi jeho nohy a Harry si nedokázal pomoct, ale zalapal po dechu, když cítil, jak se tře o jeho tvrdnoucí penis. Kdy se tohle stalo? zajímal se omráčeně, zatímco se přitiskl blíže k tělu vinoucímu se k jeho. Snapeova ústa ho nenasytně hltala, jeho ruce byly všude, zem se kolem něj točila a Harry chtěl, aby to nikdy neskončilo.

Náhlé vyvrcholení ho zaskočilo a on ochabl ve Snapeových pažích, měl pocit, že nemá kosti. Hluboký hlas mu šeptal do ucha a on se chtěl utopit v jeho sametových tónech. „Už rozumíš nebezpečí, jež obnáší zahrávání si s ohněm, chlapečku?“

Než dokázal Harry vyloudit ze svých zbylých mozkových buněk odpověď, Snape rychlým krokem mířil pryč v poryvu černé, zanechávaje Harry opřeného o chrlič bez sebemenšího tušení, jak se má dostat k úpatí schodiště. Hlava se mu točila, ústa měl zhmožděná, kalhoty nepohodlně lepkavé a nikdy v životě se necítil lépe.

<Kapitola 10>  <Kapitola 12>