Námluvy HP - Kapitola šestá - První salva

Děkuji vám všem moc za komentáře. Velmi mě potěšilo, že jich je tolik. Tak bych další kapitolu ráda věnovala všem komentujícím a to: lady corten, bacilu, Jáje, grid, evice, cim, Saskyi, Lanevře, Máje, Profesoru, Sitaře, Nade, Bobo, Noře, belldandy. Také děkuji Hoshi za beta read. P.S. Příští kapitola o víkendu.

@@@

První salva

Harry seděl, bez výrazu zíral na pergameny před sebou, mysl měl rovněž tak prázdnou, snad jen podle čmáranice, kterou kreslil do rohu, bylo možné poznat, jak je nervózní. Ta část mysli, která se nepokoušela utéct, blekotala. Co k čertu má říct dvěma profesorům, kteří mu právě udělali návrh? A na veřejnosti!

Kniha udeřila do stolu přímo před něj a on úlekem vyskočil. Hermiona padla do křesla naproti němu, ukázala na knihu a začala mluvit.

„V knihovně nic není – no, ve skutečnosti je, ale nemyslím si, že čtyři objemná pojednání o 483. zasedání koncilu s detailní analýzou o Obřadu a pozdějších změnách, by bylo něco pro tebe.“

Harry se zvládl nad tím usmát. „Ne, nezní to tak.“

„Ve skutečnosti to bylo docela fascinující. Věděl jsi, že v roce 1193 byl k pravidlům přidán dodatek nastiňující, jaké druhy mazlíčků jsou přípustné coby dary? Zdá se, že rok předtím jednomu Adeptovi byla dána mladá chiméra a ta ho snědla.“

„Rozkošné,“ řekl Ron, posadil se vedle Harryho. Zvedl knihu. „Co je pak tohleto?“

„Obřad Erastés, co by měl vědět každý erómenos,“ osvětlila Hermiona. „Speciální příkaz madam Pinceové, Harry. Říkala, že by ti to mělo pomoci utřídit si myšlenky.“ Všimla si karet ležících na stole a ukázala na ně: „To jsou ony, že?“

„Ano,“ řekl Harry ztěžka. „Jen do toho, podívej se. Není v nich nic osobního, jen žádost o svolení se mi dvořit. Možná bys mi mohla pomoci nachystat odpověď.“

„Ouha, podívej na tohle, Harry,“ řekl Ron, listuje knihou. „Má to obrázky a všechno.“ Upřeně se díval na jednu stránku a otáčel knihou ve svých rukou. „Nemyslel bych si, že je tohle vůbec možné.“

Harry se podíval, jakmile letmým pohledem zachytil malbu, unáhleně vzal knihu z Ronových rukou a zavřel ji. Ty ilustrace budou kouzelnické obrázky. „Myslel jsem si, že tě tyhle věci znechucují.“

„Co, chlap s jiným chlápkem?“ Ron pokrčil rameny. „Slyšel jsem, že je to fáze, kterou si někteří kluci procházejí. Když na to teď myslím, tak dvojčata si jí ještě stále procházejí. Je to v pořádku, předpokládám, jen ne můj šálek čaje.“ Ukázal směrem k dopisům, které si Hermiona pročítala. „Tohle mě znechucuje. Celá ta myšlenka.“

„A já si myslím, že je to docela fascinující,“ řekla Hermiona, odložila karty a prohlédla si Harryho. „Už ses rozhodl, co jim řekneš?“

Pokynul směrem k pergamenu. „Vypadá to snad, že vím, co řeknu?“

„Myslím, že ‚táhněte do háje‘ by bylo vhodné,“ řekl Ron, zvedaje dopisy. „No, alespoň profesor Max zní jako člověk. Snapeův se čte, jako kdyby měl v zadku zaražený kůl, když ho psal. A pravděpodobně měl, ten perverzní zmetek.“

„Já si myslím, že ten od profesora Snapea je rozkošný,“ namítla Hermiona. „Je důstojný a čiší z něj pozoruhodná citlivost k celé situaci a k Harryho pocitům.“

Ron si odfrkl. „Správně. Označ Snapeovy pocity k čemukoli jako ‚citlivé‘, a co teprve k tomu, jak se cítí Harry.“

„Musí se starat nebo se Harrymu nikdy nepřiblíží,“ argumentovala Hermiona.

„Pravděpodobně je jen nadržený,“ odseknul Ron. „Vsadím se, že už jsou to desítky let od doby, co naposledy dostal. Co je špatného na dopisu profesora Maxe?“

„Je,“ Hermiona zaváhala, „je příliš osobní, příliš nenucený. Jako kdyby žádal o rychlou muchlovačku v očarovaném přístěnku namísto rozhodnutí, které změní celý život.“

„To pravděpodobně také žádá,“ řekl Ron a zakřenil se. „Když už jsme u toho…“ Vyzývavě na Hermionu vyklenul obočí.

Protočila oči. „Och, pro samotného Merlina! Harry potřebuje naši pomoc.“

„To je v pořádku,“ řekl Harry mrzutě. „Přemýšlím o tom, že si zalezu zpátky do postele a přetáhnu si peřinu přes hlavu.“

„To ani omylem nevyřeší tvůj problém,“ řekla Hermiona prakticky. „Podívej, proč prostě neřekneš něco jako, že jsi poctěn jejich výběrem a že potřebuješ více informací, protože jsi tohle neočekával.“

„To mi říkej,“ zamumlal Harry, ale poslušně zapisoval slova na pergamen. „Mohu poslat tu samou věc jim oběma? Pravděpodobně bych nevymyslel pro každého z nich jiný způsob, jak jim to říct.“

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ přikývla Hermiona. „Udržuj hru na stejných podmínkách, tak říkajíc.“

„Teď už můžeme vypadnout na rychlou muchlovačku?“ zeptal se Ron plačtivě.

„Jen běžte,“ řekl Harry a dále psal. „Já jen tohle překopíruju, pak si chvíli budu číst, než půjdu spát.“ Nepodíval se na inkriminovanou knihu, ale ruměnec na jeho tvářích jim pravděpodobně prozradil, co zamýšlí číst.

Hermiona se nechala Ronem odtáhnout za ruku až do skrytého kouta společenské místnosti. Harry je na několik minut tesklivě sledoval, přál si, aby měl něco podobného, jako měli oni, pak rezolutně obrátil svoji pozornost zpátky k pergamenu.

***

*Profesore Snape,

jsem poctěn vědomím, že mě shledáváte vhodným Vašeho výběru. Musím přiznat, že jsem si nepředstavoval takovouto možnost pro svoji budoucnost, a nejsem si ani jistý, zda-li bude pro mé zájmy nejlepší přijmout nabízený vztah. Nicméně mě nápad silně zaujal a přejete-li si záležitost prodiskutovat více do hloubky, ochotně si vás vyslechnu.

Se srdečným pozdravem,

Harry Potter*

Snape zkoumal pergamen doručený Potterovou sovou, pobavením se mu zkroutily rty. Ten kluk musel přimět Grangerovou, aby mu pomohla dopis sepsat. Vzhledem k jeho odevzdávaným školním pracím, bylo vysoce nepravděpodobné, že by dokázal dát na papír myšlenky takovéto složitosti. I ve slovech byly pompézní způsoby, zcela nepodobné jeho obvyklé drzé otevřenosti. Velmi překvapivě mu chyběla. V každém případě, pomyslel si, hledě opětovně na pergamen, hoch má slušný rukopis, když se na to soustředí. Možná by byl užitečný, aby Snapeovi přepisoval svitky. Bude mu muset něco nachystat, aby ho udržel zaměstnaného po tři roky.

 „Snape! Podívej se a připrav se platit.“

Snape vzhlédl, když se učitel OPČM vřítil do sborovny a na stůl před něj hodil pergamen.

„‘Nápad mě silně zaujal‘, napsal, ačkoliv to předtím nezvažoval. Co si o tom myslíš?“

Snape v tichosti podal Maxovi svůj vlastní pergamen, aby si ho přečetl. Výraz, který se objevil na mužově tváři při čtení těch identických slov, byl k nezaplacení, a Snape byl Potterovi za to skoro vděčný.

„Dobrá. No, samozřejmě, že ten chlapec musel poslat nám oběma tu samou zprávu, abychom nevěděli, kterému z nás dává přednost. Velmi chytré od něj, tedy, v případě, že si porovnáme svoje listy.“

„Velmi líné, je daleko pravděpodobnější,“ řekl Snape, zvedaje svůj vlastní dopis. „Vyčerpal svoji týdenní kvótu víceslabičných slov a neobtěžoval se hledat jiná.“

Max se zamračil. „Ty si toho o tom chlapci moc nemyslíš, že?“

Snape spojil své prsty do stříšky. „Právě naopak. Myslím si, že Potter má nadprůměrnou inteligenci, ačkoliv se rozhodl nepoužívat mozek více než jednou ročně. Jeho odvaha nemá konkurenci, stejně jako jeho slepá lehkovážnost. Pokud se nějakým způsobem zvládne nezabít při jednom z jeho potřeštěných dobrodružství, bezpochyby se stane jedním z nejlepších kouzelníků ze své generace,“ odmlčel se. „Ne že by tohle vypovídalo o mnohém.“

„Tedy, Severusi!“ zvolala McGonagallová, vešla do místnosti tak, že zaslechla jeho řeč. „Věřím, že to je ta nejhezčí věc, kterou jsi kdy o panu Potterovi řekl!“

„Prosím, neopakuj to v jeho přítomnosti, Minervo. Nepřeji si zvýšit jeho mínění o sobě samém.“

McGonagallová ho obdarovala pohledem, který si nedokázal interpretovat. „Myslím, že se nemáš čeho obávat, Severusi.“

„Minervo!“ Max přešel místnost a vzal její ruce do svých. „Drahá dámo, přicházíš přesně v ten nejpříhodnější čas. Budu potřebovat doprovod na mé setkání s mladým Harrym a nedovedu si představit nikoho lepšího než ředitelku jeho koleje. Prokážeš mi tu čest a podpoříš nás svou přítomností?“

McGonagallová se tázavě podívala na Snapea. Ten přikývl. „Tak tedy dobře.“

„Učinila jsi mě neskutečně šťastným,“ pozvedl obě její ruce a jednu po druhé políbil. „Nyní sbohem. Musím si jít namáhat mozek a připravit strategii.“

„Ten to nevydrží dlouho,“ zamumlal Snape, když muž pospíchal z místnosti a pozvedl obočí nad pobaveným odfrknutím McGonagallové. „Minervo, získal jsem jasný dojem, že se nestaráš o našeho váženého kolegu.“

„Je docela slušný učitel, ale nevěřím mu, ani co by se za nehet vešlo.“

„Nevěříš ani mně,“ poznamenal Snape.

„Ach, ale znám tě, Severusi,“ řekla poklidně. Posadila se na židli vedle něj. „Jsi si jistý, že ti nevadí, když budu dělat gardedámu jeho setkání s Harrym? Pravidla mi zakazují doprovázet také tebe.“

Snape ji obdařil pobaveným polovičním úsměvem. „Již jsem učinil nezbytná opatření. Na setkání s Potterem mě bude doprovázet ředitel.“

McGonagallová se krátce zasmála. „Zapomněla jsem, jak prohnaný umíš být, Severusi.“

Blahosklonně pokynul hlavou. „Děkuji ti.“

„Za pár minut mi začíná hodina, ale chtěla jsem ti dát tohle.“ McGonagallová mu podala malý notýsek. „Harryho deník přeměňování z prvního ročníku.“

Snape pozvedl obočí. „Proč bych, proboha, měl chtít jeho deník?“

„Protože Harry si vedl otřesně špatné poznámky o přeměňování… ale psal o značném množství jiných věcí, nečekaje, že by to někdo četl. Některé z oněch poznámek by mohly jednomu dát nápady, co přesně z celého světa si mladý pan Potter přeje nejvíce.“ McGonagallová se postavila a zamířila ke dveřím.

Snape se podíval na ten malý deníček a pak vzhlédl k učitelce přeměňování. „Minervo, z tebe by byl vynikající Zmijozel.“

„Neurážej mě, Severusi,“ řekla, zastavila se ve dveřích a ohlédla se na něj, v očích jí zářilo pobavení. „Vsadila jsem na tebe u personálu deset galeonů a opravdu nesnáším, když prohrávám.“

Dveře se za ní zavřely, odřízly tak zvuk Snapeova smíchu.

<Kapitola 5>  <Kapitola 7>