Noci v zahradě Getsemanské - Kapitola 33
N/A: V jednom vydání Scientific American Mind byl zajímavý článek o rozdílných vlivech líbání na různé pohlaví. Byla tam spousta faktů, které nejsou tak zcela jasná pravda (například synchronizace ženské menstruace není dostatečně prokázanou skutečností), ale tvrdilo se tam, že u mužů po líbání stoupá hladina oxytocinu, zatímco u žen zůstává neměnná (oxytocin je hormon zapojený do lásky a sociálních vazeb). Každopádně to naznačuje, že líbání připoutává muže k jejich partnerům/partnerkám silněji, než ženy. Což není výsledek, který jsem čekala.
JKR se také vyjádřila v jednom interview, že Smrtijedům, jako je Lucius, by homosexualita nevadila, což taky vůbec není to, co jsem předpokládala.
Varování: Je to docela psychicky náročnější!
@@@
Kapitola 33
Harry pomalu otevřel oči. Nebyl si jistý, co ho vzbudilo, ale spal tak mírumilovně. Zíral na strop a čekal, až se mu probere i tělo. Cítil se trochu zmateně, jako kdyby se v době, kdy byl probuzen, nacházel v hlubokém spánku. Nakonec se vzpamatoval natolik, aby se posadil. Udělal to pomalu, ospale zamrkal na Snapea, který seděl na jeho židli a sledoval ho s neproniknutelným výrazem ve tváři.
Snape se postavil a poklepal na stůl hůlkou. Pro Harryho se objevila snídaňová hostina. Voněla tak dobře, až Harry chtěl hned vylézt z postele a zhltnout ji, ale něco nebylo v pořádku.
„Jak… co…?“ Harry se zamračil, když se s úsilím snažil vzpomenout, jak skončil v posteli. „Co se stalo?“
„Lucius vás včera večer testoval,“ odpověděl Snape vyrovnaně a postavil se vedle postele, kde stál nehybně jako socha.
„A? Prošel jsem?“ Harry nemohl přijít na to, proč nemá žádnou vzpomínku na včerejší večer. Bylo to tak hrozné, že to vytěsnil?
„Ano. Těsně,“ potvrdil Snape.
„Proč si to nepamatuju?“ zeptal se Harry se vzrůstající panikou. Ó bože, co se stalo, že to bylo tak strašné, až si na nic nemohl vzpomenout? Proč byl Snape v jeho cele a čekal, až se vzbudí? Smrtijedův výraz byl absolutně neutrální, z čehož Harrymu vyskočilo srdce až do krku. Rychle se ohledal a zjistil, že na sobě nemá ani škrábnutí. Všechny jeho končetiny pracovaly perfektně. „Ó bože, co udělal?“
„Odstranil jsem vám vzpomínku,“ odvětil Snape, jako kdyby recitoval předpověď počasí. „Vrátím vám ji před příští návštěvou Pán zla.“
„Vy jste odstranil -“ Harry na něj zcela vyjeveně zíral. „Vraťte mi ji!“
„Ne,“ řekl Snape pevně. „Potřebujete se soustředit na trénink a toho s tou vzpomínkou nebudete schopný. Cvičte dva dny a já vám ji pak vrátím.“
„Ne! Je to moje vzpomínka! Neměl jste vůbec právo mi ji brát! Vraťte mi ji teď hned!“ Harry začal slézat z postele a chtěl jít ke Snapeovi.
Snape švihnul hůlkou a mezi Harryho pravým poutem a nejbližším sloupkem od postele se objevil řetěz. „Uklidněte se. Nebudete pořádně trénovat, pokud budete -“
„PUSŤTE MĚ!“ Harry neúspěšně zatahal za řetěz, použil všechnu svou sílu, aby se osvobodil. „Nemáte právo!“
„Uděláte, jak já -“
„JSTE ZLÝ!“ vyštěkl na něj Harry a mocně cloumal řetězem. Vztek jím vášnivě proplouval a on se chtěl na Snapea vrhnout. „JAKÉ DALŠÍ VZPOMÍNKY JSTE MI VZAL? CO DALŠÍHO JSTE UDĚLAL?“
„Immobulus!“ Snape přistoupil blíž.
Harry na něj zavrčel, neschopen dělat cokoliv jiného. Ten parchant vždycky využíval magii proti němu. Nenáviděl to.
„Vyslechněte mě,“ požádal ho Snape, jako kdyby měl Harry na výběr. „Udělal jsem to, protože to bylo třeba. Možná s tím nemusíte souhlasit, ale to, co jsem udělal, bylo správné. Jakmile vám vaši vzpomínku navrátím, uznáte to, jak jsem se zachoval.“ Snape ho uvolnil z Immobulu.
„Tak mi ji vraťte teď!“ naléhal Harry a propaloval ho pohledem. „Co dalšího jste mi vzal? Proč si nepamatuju na to, jak mě dopadli?“
„Ta vzpomínka byla pryč dřív, než vás přinesli ke mně,“ prohlásil Snape. „Nějakou dobu vás mučili, než mě informovali, že jste byl zajat. Tohle bylo nezbytné - “
„Ne, to teda nebylo!“ oponoval Harry. „Vždycky tvrdíte, že tak dlouho, co mám svoji mysl, mám i kontrolu, ale jak může být má mysl moje, když se do ní serete? Jak můžu mít pocit, že něco řídím, když děláte takovéhle podobné věci!“
„Nemohu dovolit, aby vás zlomili. Vrátím vám vaši vzpomínku, ale pouze tehdy, až si budu jistý, že jste na ni připravený,“ řekl Snape chladně.
„To rozhodnutí není na vás! Jsou to moje vzpomínky! PATŘÍ MNĚ!“ zařval Harry frustrovaně.
„Ne, dokud na ně nebudete připravený,“ stál si pevně za svým Snape a oči měl zúžené.
„NE! Nebudu dělat nic, dokud mi je nevrátíte!“
„Pokud si přejete bránit si v pokroku, nebudu vám stát v cestě. Ublížíte tím pouze své- “
„JESTLIŽE JSTE ZLÝ!“ Harry se vrhl na Snapea, který ho do hrudi zasáhl dalším Immobulem, čímž ho poslal zpátky na postel.
„UKLIDNĚTE SE!“ nařídil mu Snape. „Ublížíte si a tím sem přitáhnete pozornost Pána zla. Jak mu to vysvětlím? Chcete, aby vás tomuto podrobili znovu?“ Uvolnil Harryho.
„Já ani nevím, co ‚toto‘ bylo!“ odsekl Harry, dopálený svojí nemohoucností proti Snapeovi cokoliv podniknout. „Nevěřím vám! Jak mám vědět, že nepracujete pro něj? Vždycky jste - “
„Vždycky jsem udělal přesně to, co bylo třeba,“ přerušil ho Snape. „Jaký jiný možný motiv jsem mohl mít, abych se spojil s vámi, než zničení Pána zla? Co máte, co bych si jednoduše nemohl vzít?“
Harry věděl, že je to pravda, ale Snapeova slova ho rozcupovala jako břitvy. Snape ho udržoval naživu výhradně kvůli jeho schopnosti zničit Voldemorta. Ten Smrtijed neměl žádný jiný důvod, proč mu pomáhat, a on neměl možnost, jak zabránit Snapeovi, aby si pomocí kouzel nebo lektvarů nevzal jeho tělo, znalosti nebo magii. Nedokázal se Snapeovi ani ubránit, aby si nepohrával s jeho myslí, a to i když ovládl Nitrobranu. Harry spadl naznak na postel, vyčerpaný bojem a s pocitem, že je osamělejší, než kdy v životě byl.
„Potřeboval jste, abych to udělal,“ opakoval Snape klidnějším tónem.
„Snad,“ připustil nakonec Harry. „Ale měl jste nechat výběr na mně.“
„A jak víte, že jsem to neudělal?“ zeptal se Snape.
„Protože bych to nedopustil!“
„Nevíte - “
„Vím!“ stál si za tím tvrdohlavě Harry. „Nepožádal bych, abyste mi odstranil vzpomínku! Nenávidím to! Nenávidím, že jste to udělal!“ A skoro dodal ‚Nenávidím vás,‘ ale nemohl.
„Nepotřebuji váš souhlas.“ Snape se obrátil a prošel mřížemi. „Vrátím se na váš trénink, až dojíte snídani.“ Odvázal Harryho, až když procházel dveřmi do knihovny.
Harry ležel na peřinách. Na hrudníku cítil velikou tíži, díky které pro něj bylo obtížné dýchat. Nerozuměl tomu, proč se Snapeovým jednáním cítil spíš zraněný, než jenom naštvaný. Snape přece nepředstíral přátelské chování vůči němu, ani mu nedal žádný náznak, že mu jde i o něco jiného, než jen o vlastní cíle…
Harry se snažil probrat svými zmatenými pocity. Poslední dobou se začínal se Snapem cítit tak nějak… bezpečně. Věděl, že mu Snape ublíží, jak se to čas od času od Smrtijeda vyžadovalo, ale Harry také začínal věřit, že mu napomáhá, kdy může, třebas jen mírně. Přestože neměl rád, když na něj Snape posílal kletby nebo když ho urážel, poslední dobou se ho nebál, a to ani když mu Snape zavázal oči a zezadu na něj střílel Avadu Kedavru.
Po tom incidentu s Averym s ním Snape jednal víc jako se sebou rovným a Harry věřil, že se jím ve Snapeových očích stal. Konec konců, pokud Snape mluvil pravdu a zamýšlel Harryho trénovat na to, aby porazil Voldemorta, pak Snape potřeboval Harryho stejně, jako Harry potřeboval jeho. Nicméně mu Snape právě předvedl, že ho za rovnocenného nepovažuje. Zneužil proti Harrymu svoji magii a ani to nebylo poprvé. Harry si vzpomněl na tu chvíli, kdy na něj Snape namířil hůlkou po orálním sexu. Tehdy mu bylo jasné, co se Snape chystá udělat, ačkoliv neuměl vysvětlit, jak to ví. Jak dlouho mu Snape odstraňuje vzpomínky? Co dalšího před Harrym skrývá? Harry mu už nemohl dál věřit. Nemohl mu důvěřovat. Vždycky věděl, že ho Snape využívá, ale bolelo ho na prsou, když si vzpomněl, jak chladně ho Snape před chvílí zavrhnul.
Ta sova, ta lahodná jídla, přátelské škádlení mezi tréninky, ty knihy, noci v přístěnku, objetí po sexu… Byly to všechno jen manipulace, které Snape používal, aby Harryho zpacifikoval? Kdykoliv byl Snape k němu milý, býval obvykle toporný, jako kdyby bylo bolestné či obtížné se k Harrymu chovat laskavě. Harry vždycky předpokládal, že jeho neohrabanost je způsobená nedostatkem tréninku, ale možná to Snape nenáviděl. Přemýšlel o tom stejně jako o sexu? Bylo být milý něco, co nesnášel, ale cítil se povinen se tak chovat kvůli osudu či okolnostem?
Harry přejel pohledem přes mísy na stole, ale neměl hlad. Na krátkou chvíli byl oklamán, aby uvěřil tomu, že je něco víc než nástroj. Nebylo to to, před čím ho Snape kdysi dávno varoval? Říkal: „budete nástroj, který bude zneužíván a využíván“, a to se stalo. Harry to věděl. Čekal to po celou dobu. Tak proč to tolik bolelo? Proč ho bolel hrudník, jako kdyby celý den trénoval?
Byl tak hloupý, když si myslel, že by mohl být něčím víc. Pro Snapea byl pouze další pěšec v jeho obrovské šachové hře. Harry se nikdy v životě necítil tak skrz naskrz bezmocný a nenáviděl to. Co máte, co bych si jednoduše nemohl vzít? A to byla pravda. Ačkoliv to Harry nesnášel, musel přiznat, že mu nezůstalo nic, co by bylo jeho. Snape si už vzal Harryho tělo, použil runy, aby ho odřízl od magie, a pohrával si s jeho myslí. Nemohl proti Snapeovi dělat vůbec nic, kromě pokusů vzít si život, a i to mu bylo odepřeno. Už od samého začátku si Snape dával dobrý pozor, aby nikdy u Harryho nenechal nic ostrého nebo jinak nebezpečného.
Byl tak sám. Myslel na Strix a na to, s jakou vlídností se na něj dívala. Bolest v hrudi se ještě zostřila, jako kdyby byl pobodaný a v plících ho při dýchání píchalo. První jedinec, kterého viděl po měsících a který k němu necítil nenávist, byla zatracená sova. Chyběla mu Hermiona. Chyběl mu Ron. Chyběla mu Ginny. Myslel na všechny ty, které miloval, a na ty, které ztratil. Sirius by mu řekl, aby se držel pěkně daleko od Snapea, aby mu nikdy nevěřil, a Sirius by měl pravdu. Harry doufal, že ho teď Sirius nemůže vidět. Tolik by se styděl. A jeho rodiče. Co by si mysleli jeho rodiče? Bylo tak hrozivé na to myslet a Harry to rychle vytlačil.
Snapeovi se dostalo jeho pomsty, ne snad? Jediné dítě jeho nejnenáviděnějšího nepřítele a zcela pod jeho kontrolou. Myslel na Jamese, když mučil Harryho? Tohle si představoval, když přešel do ‚Smrtijedského módu‘ a měl ruce a hlas plné ledu a nenávisti? Na určité úrovni si to musel užívat. Vždycky velice rychle přirovnával Harryho k Jamesovi až měl Harry pocit, že na něj Snape pohlíží jako na mladého Jamese. Koneckonců nikdy nepopřel, že by si neužíval sledovat Harryho trpět. Pouze zdůraznil, že má dobré důvody, proč se snažit snížit v Harryho životě utrpení.
Snape vešel zpátky dovnitř. „Potřebujete jíst. Odmítat jídlo nebo trénink vám nepřinese nic dobrého.“
„Tak mě donuťte,“ řekl mu Harry a nehnul se ze svého místa na posteli. „To stejně uděláte tak jako tak, co? Proč předstírat, že mám v této záležitosti na výběr?“
„Vy ale máte,“ naléhal Snape. „Nemohu vás donutit zabít Pána zla. To je něco, co si musíte zvolit svobodně.“
„Tak mě přestaňte ovládat! Přestaňte ničit vše, co mám! Všechny, co miluju! Přestaňte být… přestaňte se mnou hrát tyhle hry. Vím, že mě nenávidíte. Vím, že nenávidíte, když se ke mně musíte chovat mile. Vím, že mě chcete zabít. Vsadím se, že jste teď šťastný. Teď, když jste se dočkal pomsty za mého otce - “
Snape otevřel pusu, aby promluvil, ale Harry ho přerušil. „Nepokoušejte se to popřít. Vím, jak moc ho nenávidíte!“
„Samozřejmě že ho nenávidím!“ skočil mu do řeči Snape. „Nenávidím ho víc, než vůbec můžete vědět! Nicméně nejsem natolik pošetilý, abych dovolil své averzi vůči němu mě zaslepit a řídit mé současné jednání. Tohle není o minulosti. Tohle je o budoucnosti.“ Prošel mřížemi a přiblížil se k Harrymu. „Poslouchejte mě. Prošel jste. Prošel jste, ale byl jste tak… Nebyl jsem si jistý, zda uspěl nebo ne. Vypadá to, že si myslíte, že jsem to udělal proto, abych k vám byl krutý nebo abych se vám pomstil, ale já to udělal, abych vám pomohl. Potřeboval jste, abych to udělal.“
„Tak mě nechte, ať to vidím. Nechte mě se na to podívat a rozhodnout se sám za sebe, jestli to bylo to, co jsem potřeboval. Nebudu trénovat. Nebudu jíst. Nebudu dělat nic, dokud mi nevrátíte moje vzpomínky,“ prohlásil Harry resolutně.
Snapeovy černé oči zůstávaly pevně upřené do Harryho. Po chvíli souhlasil: „Dobrá tedy.“
„A abyste nepodváděl,“ zlostně na něj hleděl Harry, „pokud si budu přát tu vzpomínku znovu odstranit, což nebudu, ale kdyby ano, pak mi musíte nechat vzpomínku na souhlas, že ji chci znovu vymazat.“
„Dobře.“ Snape z hábitu vytáhl hůlku a namířil jí Harrymu mezi oči. Druhou ruku mu položil na čelo a Harry cítil, jak se mu do mozku protlačila cizí magie. Byl to zvláštní pocit, úplně jiný, než když do něj Snape pronikal fyzicky. Trochu to bolelo, jako vysoce koncentrovaná bolest hlavy.
„Áh!“ Popadl Snapea za zápěstí, když se bolest přiostřila. Měl pocit, jako kdyby mu Snape do mozku strčil rozžhavený pohrabáč. „Bolí to!“ Snapeovy prsty se mu zatínaly do vlasů, zatímco zaklínal, ale bolest byla tak oslepující, že Harry se nedokázal soustředit na nic jiného než na to, jak moc to bolí. Křičel a zrovna když se chystal Snapeovi říct, že si to rozmyslel a že si na to už nechce vzpomenout, ucítil zvláštní vjem čehosi, co se mu v hlavě láme.
A pak, prostě zčista jasna, se rozpomněl.
~
„Pamatujte,“ řekl Snape, jeho intenzivní černé oči se zadívaly do Harryho. „Nehledě na to, co se tam stane, musíte hrát svoji roli. Slibte mi to.“
„Nehledě na to, co se stane.“ Harry na souhlas přikývl a klesl na všechny čtyři.
„Slibte mi to,“ naléhal Snape.
„Slibuji.“
Snape otevřel dveře a Harry ho následoval do trůnního sálu. Opatrně přelezl přes mramorovou podlahu a přitom nechával hlavu skloněnou. Neodvažoval se vzhlédnout vzhůru a podívat se, kdo se rozhodl přijít podívat na představení. Snapeovy kroky dopadaly vedle něj v odměřených intervalech, nezastavily se, když dospěli do středu místnosti, kde měl Harry zůstat. Harry přitiskl hlavu na podlahu a ruce umístil před sebe, pravou přes levou. Zůstával tak, i když uslyšel, že se otevřely hlavní dveře a do místnosti vstoupilo několik osob. Nechával oči zavřené, ale nějak věděl, že to je Malfoy.
„Taková poslušnost už tak brzy? Je daleko zajímavější, když bojují,“ řekl hlas, který Harry nepoznával.
„Po dnešku už bojovat nebude,“ slíbil Malfoy, z jeho tónu spadlo Harrymu srdce do kalhot.
„Už jsem ho zlomil,“ nesl se Snapeův chladný hlas přes místnost.
„To se uvidí, Severusi,“ zpochybňoval Malfoy. „Spíš si myslím, že toho spratka rozmazluješ.“
„Mám ti předvést ukázku jeho věrnosti ke mně?“ opětoval Snape.
„To teď nebude nutné,“ utišil jejich hádku Voldemortův vysoký hlas. „Začni, Luciusi.“
„Zvedni hlavu, otroku.“ Malfoy přešel pokojem k němu.
Harry zvedl oči a spatřil Malfoye stojícího před ním s krutým úšklebkem na tváři. Vlevo za ním Smrtijed, jehož Harry nikdy předtím neviděl, svíral za paži třesoucí se osobu, která přes hlavu měla přetažený černý pytel a na sobě červený svetr a džíny. Matně si byl vědom i zbylých Smrtijedů v místnosti, bylo jich alespoň dvacet, ale nemohl odtrhnout oči od Malfoye a jeho zajatce.
Malfoy pokynul prsty, Smrtijed se přiblížil a za paži přitáhl vzpouzejícího se člověka. Když oba přišli blíž, Harry si všiml, že ta mudlovsky oblečená osoba je dívka, že má bosá chodidla a ruce svázané za zády. Džíny měla špinavé a rozepnuté, skoro jí padaly z boků. Svetr byl řezem otevřený od levé klíční kosti k pravému rukávu, odhaloval tak nahé rameno a na něm ostře červený šrám. Ztěžka dýchala a potichu vzlykala.
Malfoyův křivý úsměv se ještě rozšířil. „Nepředpokládám, že jsi kdy předtím zabil, že ne?“
Harrymu se dech zasekl v hrdle a oči se mu mihly k dívce.
„Mastigo!“ Spalující linie bolesti přetáhla Harryho záda. „Položil jsem ti otázku, otroku!“
„N-ne, pane,“ zprudka vydechl Harry a rychle sklonil hlavu na podlahu.
„Mastigo! Dívej se na mě!“
Harry okamžitě zvedl hlavu.
Malfoy z hábitu opatrně vytáhl dlouhou, úzkou a zakřivenou dýku. Hodil ji k Harrymu, jen přelétla přes podlahu a přistála kousek od něj.
„Zvedni ji!“ nařídil Malfoy a Harry okamžitě obtočil prsty kolem rukojeti ze slonoviny, oči upřené na Malfoye a na třesoucí se dívku.
„Tak se podíváme, jak zabiješ, otroku.“ Malfoyův úsměv se změnil do ještě krutějšího, než si Harry kdy myslel, že je možné, a z dívky uniklo kňouravé zalapání po dechu.
Ne, to nemůže udělat. Nemůže.
„Pojď sem,“ nařídil Malfoy a strčil dívku na kolena.
Harry nevěděl, co jiného dělat, nevěděl, co by mohl dělat, tak pomalu přelezl podlahu k ní. Slíbil Snapeovi, že bude hrát svoji roli dokonalého otroka nehledě na okolnosti, ale nemůže. Nedokáže zabít nevinnou osobu. ‚Pak Voldemort nikdy nezemře,‘ ozval se někde v jeho hlavě hlas. ‚Musíš ji zabít.‘ Musel to vykonat, aby přesvědčil Smrtijedy, že je kompletně ochočený, ale prostě nemohl. I kdyby mu to nařídil Snape, aby ji zabil, nemohl by. Zastavil se, když byl od ní na vzdálenost úderu, a nevěděl, co dělat.
Malfoy se na něj usmál a pak strhl dívce z hlavy tkaninu. Pohled mu oplácely slzami naplněné oči Hermiony. Dolní ret měla od krve a nateklý a krk jí pokrývaly modřiny. Vlasy měla neupravené a nasáklé krví z rány vysoko nad pravým obočím.
Hermiona. Jakoby ho hodili do Severního ledového oceánu. Nemohl dýchat, nemohl myslet, nemohl nic, jen na ni hleděl, na svoji nejlepší kamarádku.
Pokoušela se mluvit, ale něco, nejspíš Klihando, z jejích slov dělalo pouhé blábolení. Oči jí těkaly mezi nožem a Harryho tváří a slzy jí stékaly po tvářích. Znovu se pokusila promluvit a zvuk, který vydala, bylo spíš zakvílení. Její křik se smíchal s dalším děsným hlukem, jenž část Harryho ztuhlého mozku rozpoznala jako smích Smrtijeda.
„Ať ji taky znásilní,“ navrhl kdosi.
„A dát mu tak příležitost stát se mužem?“ zkritizoval to další hlas. „Zapomeň.“
„Zabij ji,“ zabodl se Malfoyův hlas do Harryho. Nemohl myslet. Nemohl nic, jen sledoval plačící Hermionu.
„Zabij ji! Mastigo!“
To ostré bodnutí bolesti na zádech ho rozmrazilo. „PROSÍM!“ Harry odhodil nůž na stranu a sám se vrhl Malfoyovi k nohám. „NEMOHU! UDĚLÁM COKOLIV! COKOLIV! PROSÍM, NEUBLIŽUJTE JÍ, PROSÍM!“
Malfoy poklekl a něžně Harrymu prohrábl vlasy. Prsty ho pohladily po tváři, pak sklouzly dolů, stočily se mu pod bradou a zvedly mu hlavu. „Uděláš cokoliv?“ zeptal se jemným hlasem. Na chvíli měl Harry naději.
„Prosím?“ vydechl Harry, třásl se a škemral. „Ano. Udělám cokoliv, co chcete. Vše, co si žádáte. Udělám to. Prosím. Prosím.“
Malfoyův úsměv byla ta nejděsivější věc, jakou Harry kdy spatřil. „A také uděláš, můj chlapče. Uděláš cokoliv.“ Sevření Harryho brady zesílilo natolik, až to bolelo. „Všechno, co po tobě chci, včetně tohohle.“ Pustil Harryho a postavil se. „Teď ji zabij.“
Harry ležel na zemi a vzlykal. Nemohl. Nemohl to udělat. Nemohl zabít Hermionu. Radši by zemřel, než by jí ublížil.
„Ubohé,“ jízlivě se ušklíbl Macnair.
„A pomyslete si, že měli za to, že on je dokáže zachránit,“ zasmál se další. „Pěkný spasitel světa!“
„Ááá, podívejte se na chudáčka malého Potříčka,“ prozpěvovala si Belatrix. „Miluje svoji polulanou mudlovskou šmejdku? Tak bezmocný je. Myslíš si, že ji slzy zachrání?“
„Jdi,“ nařídil mu Lucius, „a zvedni ten nůž! Mastigo!“
„Nemohu! Nemohu!“ Nedokáže ji zabít. Musí ji zachránit. Jak? Udeřil ho náhlý záblesk inspirace. Zvedne ten nůž a uřízne si levou ruku. S navrácenou magií bude schopný něco udělat. Co udělá, to nevěděl, ale musí se pokusit ji zachránit. Nezáleželo mu na sobě nebo na svém těle, ale musel zachránit Hermionu. Malfoy ho stále bičoval a on s úsilím se vytáhl na kolena a plazil se přes místnost k noži.
„Říkal jsi, že mu fyzicky neublížíš, Luciusi.“ Bičování ustalo, když Snape přešel k nim a botou přišlápl čepel dýky. „Jestliže ho nedokážeš ovládat bez násilí, nedokážeš ho ovládat vůbec.“
Snape mu pomůže. Snape tohle zastaví. Snape mu pomůže zachránit Hermionu.
„Pak ho tedy přiměj ty zabít tu holku, Severusi,“ líně protáhl Malfoy. „Když jsi tak chytrý.“
Harry se vrhl před Snapea. „Nedovedu to udělat. Nedovedu. Prosím… Chci vás poslouchat. Chci vám vyhovět. Vážně chci. Snažím se. Ale nemůžu. Ne tohle. Dejte mi něco jiného, co mám udělat, a já to udělám. Přísahám vám, že to - “ Pohnul prsty, aby uchopil rukojeť nože, když Snape mu ruku odkopl.
„Zmlkni, ty pitomý kluku. Nedovolil jsem ti mluvit.“ Klihando svázalo Harrymu jazyk.
„Nech ho škemrat, Severusi,“ zasyčela Belatrix. „To nám chceš odepřít veškerou zábavu? Ve svém volném čase si s ním dělej, co chceš. My ho chceme vidět naříkat jako mimino.“
Snape ji ignoroval. S nohou stále pevně na noži se obrátil k Voldemortovi. „Myslel jsem, že ho chcete zlomeného, ne že z něj chcete zabijáka. Udělal jsem z něj slabého a bezmocného. Vidíte, jak zoufale touží nám sloužit. Kdybych věděl, že si přejete, aby měl sílu zabíjet, pak jste mi to měl říct a já bych z něj neudělal takového slabocha. Pokud si přejete dalšího Smrtijeda, mohu vám vyhovět, ale takhle ho z něj neuděláte.“
Harry sevřel Snapeův hábit, neodvažoval se dýchat, ani se podívat na Hermionu, která stále vzlykala. Snape mu pomůže Hermionu zachránit.
„Ne, takhle to bude v pořádku,“ odpověděl Voldemort. „Dávám přednost tomu, aby byl slabý a bezmocný.“
„Má sílu neuposlechnout naše rozkazy,“ zpochybňoval Malfoy. „Není zlomený.“
„Prosil, protože to nedovede. Ne proto, že to neudělá,“ prohlásil Snape pevně. „Neslyšel jsi jeho slova?“
„Souhlasím se Severusem,“ vpadl jim do hovoru jeden Smrtijed. „Je zlomený.“
„Zabij tu holku, ať můžeme jít,“ nařídil znuděně Voldemort.
Harry se pokusil zachránit Hermionu, zaštítit ji, ale něco ho svázalo a pevně přidržovalo na místě. Pokusil se chytit Snapeův hábit a zvednout hlavu, aby se mu podíval do očí a řekl mu, aby jim zabránil ji zabít, ale vůbec se nemohl pohnout. Snažil se na ně křičet, aby zastavili, ale Klihando stále svazovalo jeho jazyk a mohl jen bezmocně přihlížet, jak Malfoy pozvedá hůlku. Hermiona vzlykala tak silně, že si toho ani nevšimla, slzy se jí řinuly po lících a oči jí kmitaly mezi Smrtijedy na pódiu.
„Ano!“ zachechtala se Belatrix. „Zabij ji! Zabij ji pro něj, ať vidí, co uděláme všem jeho mudlovským šmejdům a krvezrádným kamarádíčkům! Och, kdybychom je jenom sem mohli přivést všechny, aby se mohl dívat, jak umírají, a neměl by na jejich záchranu nic než slzy.“
Harry chtěl odtrhnout oči, ale nemohl. Nemohl dělat vůbec nic, jen upřeně hleděl na Hermionu, která přelétla pohledem k jeho tváři, oči se jí třpytily slzami. Otevřela pusu ve snaze mu něco říct.
„Avada Kedavra!“ pronesl Malfoy s úšklebkem, zelený proud světla zasáhl Hermionu přímo do hrudi. Oči se jí rozšířily, pak padla na bok, hlava jí dopadla na mramorovou podlahu trůnního sálu s tupým zaduněním.
Hermiono. Hermiono. Ležela bez pohnutí, oči otevřené, jako kdyby hleděla na nějaký bod za ním.
„Óóó, ubohý Pottere,“ Belatrixina slova byla jako vpichy jehly do jeho kůže. „Propříště víc štěstí, co? Koho budeme mít na příští týden? Možná budeme mít čas je nejdřív před tebou mučit. Je škoda, že jsi tam nebyl, když jsme si s ní užívali.“
Harry nemohl dělat nic jiného, jen se třást a dívat se na Hermionino tělo. Belatrix, znuděná nepřicházející odpovědí, odešla.
Neměl moc ji zachránit. Měl být rychlejší. Měl si uříznout ruku hned, jak dostal ten nůž. Mohl jí zachránit život, ale neudělal to. Nechal ji zemřít. Nechal zemřít svoji nejlepší kamarádku sobě přímo před očima. Měli pravdu. Jak mohl být spasitel světa, když nedovedl zachránit ani svoji nejlepší přítelkyni?
Proč je Snape nezastavil? Proč nedovolil Harrymu vzít si zpátky svoji magii? Snape ukončil Klihando, a když Harry otevřel pusu, aby na něj zařval, nalil mu do krku lektvar a ústa mu zakryl dlaní. Harry ho ze všech sil kousl do prstu.
„Spi,“ nařídil mu Snape vyrovnaným hlasem s tváří bez výrazu. Harry nechtěl spát. Chtěl pomstu. Chtěl si utrhnout ruku a nechat magii ze sebe explodovat a zničit všechny v místnosti. Chtěl zabít. Všechny je zabít. Ale nemohl. Když sklouzával do bezvědomí, Snape pozvedl hůlku a namířil mu jí mezi oči. „Zapomeň!“