Noci v zahradě Getsemanské - Kapitola 61
Kapitola 61
Harryho vzbudila vůně čaje. Cítil se příliš unavený, než aby už vstal z lůžka, takže se přitulil hlouběji do jemného povlečení, natáhl ruku a dotkl se…
Prázdné postele?
Posadil se zpříma, zamrkal a rozhlédl se kolem sebe, dokud nenašel Snapea sedět v křesle, přes koleno měl otevřenou knihu a v ruce šálek čaje. Spal ten chlap vůbec někdy?
Harry zazíval, protáhl se a zeptal: „Co chcete k snídani?“
„Odejdu před snídaní,“ odpověděl Snape. „Vy si ji sníte ve své cele.“
„Och.“ Dokonce i s nadšením nad svým plánem útěku část z něj nechtěla, aby Snape odešel. Přesto to muselo být takto. Nemohli utéct společně a Snape se zcela jasně vyjádřil, že žádný útěk neschvaluje.
Muž zavřel knihu a postavil se. „Pojďte, měl byste se vysprchovat. Nechci, aby vás bral do sprchy on, což znamená, že tohle bude před mým návratem poslední.“
Bude to poslední před závěrečnou bitvou. Harry sklouzl z postele a cupital do koupelny. Snape šel za ním.
Když Harry vešel do sprchy, Snape se otázal: „Co každý z těch oválů obsahuje?“
Harry svědomitě odpověděl.
„Kdy otevřete zlatonku?“
„Během těch dvanácti hodin před obřadem, kdy mě nechají o samotě.“
Když Snapea odpovědi uspokojily, oznámil: „Dám vám pár knih, než odejdu. Vím, že čtení není vaše nejoblíbenější zábava - “
Harry pokrčil rameny. „Jsou to jen tři dny.“ Zastavil se s mýdlem na hrudi. „Budete opatrný, že jo? Jestli Avery přišel na to - “
„Já jsem vždy velice opatrný.“
Harry na něj vyklenul obočí. „A Pán zla nikdy nemění svůj názor?“
Snape si odfrknul. „Nikdy bych nebyl natolik pošetilý, abych s tím počítal.“
Nemohl Snapeovi říct nic víc, čím by ho ochránil, mohl ho jen varovat, ale to Harry udělat odmítal.
Když vyšel ze sprchy, Snape na něj čekal u umyvadla. Stvořil mu obojek a vodítko a pronesl: „Nebudu pryč dlouho. Ty dny utečou dřív, než si to vůbec uvědomíte.“
Zvláště když bude Harry venku a postará se o nedodělanou práci. „Vím o způsobech, jak se zabavit,“ odvětil mladík s drzým úsměvem.
Snape lehce zúžil oči a sevřel mu pravé rameno. „Chovejte se slušně. Já ne - “
Harry se zatvářil výsměšně, odtáhl se a přesunul se ke dveřím. „Nejsem dítě. Vím, jak si poradit se Smrtijedy. A navíc, jestli je stejně zažraný do vědy jako vy, stráví většinu času v laboratoři.“
„I přesto,“ řekl Snape, který šel za ním. „Vy vždy máte způsoby, jak vyhledávat potíže.“
„Chápete to opačně,“ Harry sklesl na kolena. Škádlivým tónem dodal: „Já jsem se vždy choval perfektně.“
Snape si povzdechl, otevřel dveře a zavedl jej dolů do sklepení. Jak procházeli knihovnou, přivolal si knihy a poslal mu je pod matraci. Když skončil, Harry vlezl na postel a sledoval Snapea, jak hůlkou poklepává po stole, a objevuje se snídaně.
Harry netušil, kde Enitan spí, takže zůstával potichu a díval se Snapeovi spíš na prsa než do tváře.
Jakmile byly zkontrolovány a doplněny jeho toaletní potřeby, Snape se vrátil ke straně postele. Podstrčil Harrymu zlatonku a řekl: „Buďte hodný,“ než ráznými kroky prošel mřížemi a bez ohlédnutí odkráčel.
~
Jak očekával, Enitan Harrymu oběd do cely přinesl místo, aby jej vyzvedl a nechal ho pokrm uvařit. Když přišel a levitoval za sebou tác s jídlem, Harry byl připravený a čekal. Klekl si na podlahu s koleny roztaženými tak, aby odhalil svoji plnou erekci. Hned jak se dveře otevřely, sklonil se k zemi, pak se opět posadil a Smrtijedovi se předvedl.
Enitan skoro zakopnul o svoji nohu, když Harryho spatřil. Mladík se vnitřně zakřenil a tím nejzdvořilejším a nejpoddanějším hlasem se zeptal: „Smím vás vyhonit, můj pane?“
Ve vzduchu ztěžkle visela výmluvná odmlka, než Enitan vstoupil do cely, mříže se před ním rozestoupily.
„Na postel,“ nařídil zhrublým hlasem.
Ano! Harry se otočil a lezl přes podlahu způsobem, o kterém doufal, že je svůdný. Vyšplhal se na postel a blízko čela postele nechal místo pro Enitana.
Enitan k němu přišel blíž, ale spíš než aby se posadil na postel, se zastavil poblíž kraje. „Pojď sem.“
Nebylo to to, co si naplánoval, ale Felix Felicis, který si předem vzal, ho nabádal, aby nepanikařil. Rychle se přemístil k okraji lůžka a přehodil nohy přes hranu postele. Enitan si klekl a roztáhl Harrymu nohy víc od sebe. Chystal se Harryho vykouřit! To bylo perfektní. S bušícím srdcem sledoval, jak se mu Enitan usazuje mezi koleny a natahuje jednu ruku, pokládá mu ji kolem pasu, aby si ho přitáhl blíž. Harry poslušně sklouzl víc ke kraji lůžka. Jakmile se Enitan dotkl jeho penisu, Harry ho praštil do tváře.
Enitan přepadl dozadu, udeřil hlavou o zem a omdlel.
Harry vyskočil, popadl ho v podpaží a vytáhl jej na postel. Popoháněn kupředu lektvarem, mu svlékl svrchní hábit a zanechal ho oblečeného jen do tenkého, tmavě červeného hábitu. Dvakrát ho poplácal a našel dvě neviditelné magické kapsy vyplněné lektvary. Jakmile si byl jistý, že odhalil všechny skryté Smrtijedovy předměty, co zůstaly na něm, vytáhl Harry provázky látky, které si předtím přichystal a uvázal muže k posteli. Použil kroužky, které měli draci na jeho sloupcích u postele v tlamách, aby držel kusy látky na místě, zatímco roztáhl Enitanovy ruce a horizontálně mu je přivázal. Ujistil se, nejen že mu ruce přivázal, ale taky že je uvázal tak, aby jedna mířila k němu. Neměl dostatečně znalostí o bezhůlkové magii, aby věděl, jestli může být usměrněná skrze paži, ale vypočítal si, že je lepší být opatrný.
Zatímco Harry čekal, až se Enitan vzbudí, v rychlosti prohledal kapsy pláště, který ukradl. Našel nůž, který byl nabitý magií, svitek pergamenu s nějakým napsaným kódem, neotevřitelnou peněženku nacpanou něčím, co znělo jako zlaté mince, a další lektvary. Harry si právě nasadil hábit, hodil si zlatonku do kapsy a dal zpět všechny položky, když Enitan otevřel oči.
A zaklel v jazyce, který Harry nikdy předtím neslyšel.
„Použij sectumsempra,“ nařídil Harry. Bylo to jediné kouzlo z černé magie, kterému věřil, že mu odstraní okovy, aniž by přišel i o zápěstí. A i kdyby přišel o ruku, Snape by věděl, jak to spravit.
Enitan jen zaklel a zazmítal se v poutech.
Harry trhl za konec látkového provazu uvázaného Enitanovi kolem krku a pevně ho utáhl. Smrtijedovi vylezly oči z důlků, když lapal po dechu, nohama kopal tak, jak mu kusy tkaniny dovolovaly.
Harry pustil provaz a zopakoval: „Sectumsempra, použij ji hned.“
Bezhůlkové a neverbální kouzlo pelášilo k Harrymu, který jelikož nevěděl, co to je zač, se mu vyhnul. Harry zpevnil své sevření na konci provazu. Nechal muže zbarvit se do tmavě nafialovělé, než ho pustil. „Zkus to znovu a odříznu ti prst.“ Harry popadl nůž a vytáhl jej z pouzdra. Zazářil tmavě rudou, ta čepel byla nabitá černou magií.
Enitan ho nervózně sledoval, ale prohlásil: „Nikdy tě neosvobodím.“
„Použiješ sectumsempra,“ informoval ho Harry, „a pokud dál budeš odmítat, budu tě mučit tak dlouho, dokud to neuděláš.“
Enitan se na něj ušklíbl: „On mě bude mučit hůř, než ty bys kdy dokázal, děvko.“
Harry se zasmál. „Moc chytrý nejsi, co? Řekneš mu, co bude chtít slyšet. Ten obřad nebude fungovat. Sabotoval jsem ten lektvar.“
„Severus - “
„Je si sám sebou tak jistý. Pán zla se o něj za mě postará.“ Harry zvedl nůž a vyhrožoval: „Byl jsem v tomhle vězení tři měsíce. Neumíš si ani v nejmenším představit, co mi udělali. Myslím, že jednu nebo dvě věci o mučení jsem se naučil. Severus mě chce vykastrovat.“ Pokřiveně se ušklíbl: „Mám to předvést?“
Harry udělal výpad a Enitan vyjekl, přesunul se od Harryho, co nejdál to šlo.
„Ne – nedělej to!“ vydechl. Začal kouzlit další bezhůlkové neverbální kouzlo a Harry prudce zatáhl za prostěradlo, odřízl mu vzduch, dokud se mu celé tělo netřáslo. Než ho Harry pustil, praštil ho do varlat.
I když měl Enitan nedostatek vzduchu, stejně zavyl, jeho bolestivý výkřik se změnil v sérii kleteb.
Temným hlasem mu Harry řekl: „Varoval jsem tě. Vím, že jsem tvrdil, že ti odříznu jenom prst, ale rozmyslel jsem si to.“ Vlezl na postel, zapíchnul nůž Enitanovi mezi stehna a pomalu ho táhl vzhůru. Černá magie nasáklá do čepele se vylila ven, a jak Harry řezal, rozříznutá látka mu pod nožem tlela.
Zpanikařeným, vysokým hlasem Enitan vykřikl: „Udělám to! Sectumsempra!“
Harry odhodil nůž stranou, musel se vyhnout a zachytit kletbu přímo levým poutem. Milionkrát si představoval, jaké to bude, cítit znovu v sobě prudký nával magie – být opět normálním kouzelníkem. Okovy jednoduše zmizely a chladný vzduch se dotkl jeho kůže, která byla měsíce zakrytá.
Vytrhl z kapsy jednou rukou Enitanovu hůlku a druhou si vytáhl z pusy pilulky. Z řetízku vyndal tu naplněnou uspávacím lektvarem na tři dny. „Vezmi si tohle,“ řekl Enitanovi. „Nechceš být vzhůru, až poprvé zjistí, že jsem pryč.“
Smrtijed ho jen proklel. Harry pochopil, že nebude snadné ho přimět lektvar polknout, tak použil Immobulus, nařízl muži břicho a vylil obsah dovnitř. Enitanovy oči se zavřely a jeho tělo ochablo.
Harry se vyřítil otevřenými mřížemi a vystartoval k prádelně. Ruptum ho dostalo skrz dřevěné dveře a do místnosti s pračkou a sušičkou, řadami oblečení a povlečení na poličkách, rozličnými krabicemi a dveřmi těžce chráněnými kouzly.
Harry za pomoci každičkého kouzla z černé magie, které znal, zničil ochrany a zeď, proboural se skrz bordel z kamení ven pod širé nebe.
VOLNÝ!
BYL VENKU! BYL VOLNÝ!
Rozběhl se.
Práskání od přemisťování za ním ho upozornilo na přítomnost dalších, ale nevšímal si jich, tvrdě se hnal k lesu.
Řvali, do zad mu uháněla kouzla, ale to už byl téměř u lesa.
Téměř tam.
Téměř.
Už jen kousek.
Voldemort.
Harryho jizva jako by praskla a on bolestí skoro zakopnul. Ačkoliv neviděl, stále běžel kupředu, sprintoval směrem k lesu. Voldemort se dostával blíž a blíž, ale Harry nebyl dost daleko, necítil druhou sadu ochran, kterými potřeboval proběhnout, než se mohl přemístit.
TAM!
Už je cítil! Ještě kousek!
„HARRY!“
Neville.
Ty ochrany, jestli jimi probíhal, nevystavěly žádný odpor, a když už necítil jejich přítomnost, odvodil si, že už musí být za hranicemi pro přemisťování. Hustě kolem nich létala kouzla a další praskání se rozléhalo vzduchem. Harry popadl Nevilla, vztyčil mentální zdi a přemístil se na první místo, na které si vzpomněl.
Skončili na ostrově, kam Vernon vzal Harryho ve snaze utéct před sovami. Z nohy mu vytryskla ostrá bolest, jako kdyby si ji rozřízl napůl. Rozštěpil se. Neodvažoval se znovu přemístit – ne, když ho zaplavovala taková bolest. Hlava mu už déle problém nedělala, ale nemohl říct, jestli je to díky Nitrobraně nebo díky tomu, že bolest v noze přebila tu v jizvě.
„Neville! Jsme poblíž Cokeworthu! Vezmi nás někam, rychle!“
Neville na Harryho zíral, jako kdyby mu všude po těle vyrašily oči. „To je nemožné!
„Pospěš si! Mohou stopovat přemisťování! Vezmi nás někam!“
Neville se cuknutím probral k pohybu, popadl Harryho za paže a přemístil je do lesa. Když přistáli, Harry musel o krok odstoupit, aby se ustálil, a ten jednoduchý pohyb mu vyslal výbuch bolesti do nohy.
„Další místo,“ vydechl. „Někam, kde by nikdy nehledali.“
Nevillovy paže se zpevnily Harrymu kolem hrudi a přemístili se, přistáli uprostřed louky s krávami. Jalovice tak tři dlaně od nich se na ně upřeně dívala velkýma černýma očima, zatímco zbytek krav vzhlédlo od trávy.
Nevillovo sevření povolilo a Harrymu to nohy vzdaly, sesunul se na trávník. Vytáhl si lektvary z pusy, odšrouboval víčko z léčivého lektvaru a nalil si tekutinu na nohu, na bílou kost, kterou viděl.
„Harry,“ řekl Neville. „Merline, Harry. Jsi to vážně ty?“
„Jo.“ Harry sebou žuchnul na zem a popadal dech, přitom se snažil ignorovat bolest ve své noze.
Neville vytáhl hůlku a Harry sevřel svoji v očekávání útoku, ale Neville jen použil patronovo zaklínadlo a rozkázal: „Vyvolej svého.“
Harry zamával ukradenou hůlkou a ze špičky hůlky mu vyrazil stříbrný jelen.
Neville se podíval na Harryho skrz zúžené oči. „Co mi Malfoy štípnul v prvním ročníku?“
„Pamatováčka. Chytil jsem ho. Tak jsem se dostal do famfrpálového týmu. Kde jsem na tebe narazil o vánočních prázdninách v pátém ročníku?“
„Ve Svatém Mungovi. Co jsem ztratil ve vlaku v prvním ročníku?“
„Trevora; Hermiona ti ho pomáhala hledat.“
Maso na Harryho noze začínalo dorůstat zpět a on si na něj nalil další lektvar. „Vyjmenuj tři hesla do nebelvírské společenské místnosti.“
Neville zasténal. „To si nemůžu zapamatovat! To proto jsem si je napsal! Jak jsme se dorozumívali s ostatními členy Brumbálovy armády?“
„Očarovanými galeony,“ odpověděl Harry. „Nenávidíš profesora Snapea. Miluješ bylinkářství. Jsi lepší tanečník než já. Podporoval jsi mě, když při mně zůstalo jen pár lidí. Vzal jsi na Vánoční ples Ginny.“
„Merline,“ zaklel Neville. „Nemůžu tomu uvěřit! Jak - ?“
Neměl čas na otázky. Musel se dostat do Bradavic. Teď, když mu bolest v noze ustoupila, věděl z nedostatku bolesti v hlavě, že se úspěšně zastírá proti Voldemortovi. „Potřebuju vidět Rona, Hermionu a Ginny. Kde jsou?“
„Jsou nejspíš zpátky na ústředí.“ Neville se zamračil a poškrábal se na hlavě. „Nemůžu tě vzít nikam poblíž, protože tam jsou ochrany utajení. Vezmu tě do úkrytu.“
„Počkej.“ Harry se svlékl do naha a odhodil hábit na zem.
Nevillova tvář rudě zahořela a mladík se odvrátil.
„Nechci, aby měli prostředky, jak mě vystopovat,“ vysvětloval Harry, zatímco popadl zlatonku a zahodil hůlku.
„Nedají se vystopovat hůlky,“ informoval ho Neville. „Nech si ji.“ Setřásl ze sebe vnější hábit a podal jej Harrymu, aniž by se na něj díval. „Vezmi si i tohle.“
„Díky.“ Jakmile si Harry vzal hůlku a zapnul hábit, přemístili se. Bezpečný dům nebylo nic jiného než palouček mezi stromy v lese.
„Spousta ochran,“ řekl Harry, jak ucítil magii ve vzduchu.
Neville přikývl. „I zneviditelňující zaklínadla. Všechno dostupné. Expecto Patronum!“ Když mu z hůlky vyrazil Patron, Neville řekl: „Mám Harryho, pošlete dimenzionální dveře. Tlustočerv.“ Patron odběhl a zmizel mezi stromy.
„Dimenzionální dveře?“
„Přenášedlo,“ vysvětloval Neville. „Teď už používáme kódová slova na všechno. Zlehčuje to rozpoznávání, kdo je kdo. Mnoholičným lektvarem se přeměňují do každého. Dokonce i do tebe. Nevěřil bys těm věcem, co donutili tvého dvojníka říct a udělat.“
„To si dovedu představit,“ řekl Harry. Nechtěl na to myslet.
Vzduchem se rozlehlo hlasité prásknutí a objevila se Luna. Usmála se na Harryho. „Chodit bosý je docela příjemné, že ano?“
Harry shlédl na nohy. „Jo. Expecto Patronum!“
„Expecto Patronum!“ Její králík tančil kolem jeho jelena.
„Tady,“ prohlásila a podávala jim velikou špachtli. „Jsem ráda, že jsme tě našli, Harry. Tyhle lesy jsou plné kariblanek.“
Harry s Nevillem chytili nabízenou věc. Jakmile se jí dotkli, byli vtaženi do budovy. Harry klopýtnul nazpět ve snaze se získat balanc, když na něj někdo skočil. Instinktivně se napjal, připravený odrazit útočníka, ale zorné pole mu zaplnily huňaté hnědé vlasy a on věděl, kdo ho umačkává skoro k smrti.
„Hermiono!“ Objal ji ve stejně divokém sevření. Věděl, že ta dívka, kterou zabili, nebyla ona. V tomto směru Snapeovi vždycky věřil. Ale přesto slyšet, že je naživu, a mít důkaz ve svém náručí byly dvě zcela odlišné věci. Nikdy ji nechtěl pustit.
„Och - !“ Pokusila se promluvit, ale místo toho propukla v pláč.
„Harry!“ Ronův hlas přiměl Harryho otevřít oči, aby viděl ten nádherný obrázek svého dalšího nejlepšího přítele, jak k němu běží. Vyhodil jednu paži, aby ho objal, a Ron chytil jeho i Hermionu a oba je obklopil pevným sevřením.
V místnosti byli i další lidé, hlasy vířily kolem něj a těla se na něj tiskla ze všech stran, ale chvíli se Harry nezmohl na nic jiného než na objímání svých dvou nejlepších přátel. Nakonec ho Ron s Hermionou pustili a on si potřásal rukou a přijímal objetí a gratulace od Deana, Percyho, Artura a Tonksové.
I když měl radost, že vidí své dva nejlepší přátele, musel se Harry, jakmile se dav usadil a většina odešla, aby dál rozšířila novinky, zeptat: „Kde je Ginny?“
„V Bradavicích,“ odpověděl Ron. „Je mi to moc líto, kamaráde, prostě nemůžeme najít ten diadém…“
„Je v Tajemné komnatě,“ oznámil jim Harry.
Přikývli.
„To jsme si taky domysleli,“ pronesla Hermiona. „Mají po chodbách hlídky, takže je téměř nemožné po něm pátrat. Dean teď šel poslat zprávu bradavické skupině.“
„Kolik vás tam je?“
Hermiona vypadala sklíčeně. „Vím, že malá čísla jsou nejspíš nejlepší, ale Ron a já jsme to nemohli zvládnout sami. Byli jsme - “
Harry ji přerušil zmáčknutím ruky. „Nemám vám to za zlé. Neočekával jsem, že do toho půjdete vy dva samotní. Řekli jste o tom diadému všem?“
„Ano,“ přikývla Hermiona. „A o Nagini a dalších možných horcruxech. Bill s Fleur odjeli z Anglie, aby to řekli i dalším účastníkům našeho boje. Samozřejmě jsme byli velice diskrétní a varovali jsme všechny, aby se nepokoušeli o nic, dokud - “ hlas jí zaváhal. „Dokud nebudeme s jistotou vědět, že s tebou už nemůžeme počítat… Och, Harry! Je mi to tak líto! Byli jsme tak blízko! Tak blízko, abychom to s tebou vzdali! My - “ Znovu jí začaly téct slzy a on se pohnul, aby ji objal, díky čemuž se z nějakého důvodu pouze rozbrečela ještě usilovněji. Ohlédl se na Rona, který směrem k němu pokrčil rameny, jako kdyby řekl: „Vím já?“
Aby ji Harry rozptýlil, pravil: „Povězte mi, jak se vám podařilo získat pohárek od Gringottových. Umírám zvědavostí se to dozvědět.“
Spíš než aby ji tím uklidnil, způsobil, že se odtáhla a se zamračením na něj hleděla. Ron se taky zamračil: „Ty si to nepamatuješ?“
„Jak bych mohl?“ zeptal se Harry. „Byl jsem ve vězení.“
Jejich zamračení se prohloubilo a Hermiona se odsunula dál od něj. „Tehdy ještě ne. Dopadli tě až později.“
„To není možné. Malfoyovi mě chytili. Chybí mi nějaké vzpomínky, ale nemyslím si, že bych jich postrádal až tolik.“
„Utekl jsi Malfoyovým,“ řekl Ron. „To bylo před třemi měsíci.“
„A byl jsem ve vězení tři měsíce,“ připomněl jim Harry.
„Ne,“ odporovala mu Hermiona a pomalu zavrtěla hlavou. „Jenom měsíc.“
Harry měl pocit, jako by se propadl do jiné dimenze. „Vy jste ukradli ten pohárek, ehm, asi tak před dvěma měsíci?“
Přikývli.
„Jo, Pán zla mě za to potrestal. Skoro jsem umřel. Tehdy jsem už byl ve vězení.“
„To není možné,“ odporoval mu Ron. „Pomáhal jsi nám získat ten pohár. Dal jsi nám hůlku Lestrangeové. Ty - “
„Byl jsem tam?“ zeptal se Harry zmateně. Proč by mu Snape lhal o běhu času? Nezdálo se mu to jako jeden měsíc.
„Ne, ty jsi - “ začal Ron, ale Hermiona ho přerušila. „Nech ho mluvit. Harry, co je tvoje poslední vzpomínka na dobu před zatčením?“
„Nepamatuju si přesně své zatčení, jen tu a tam trošku. Očividně mě mučili tak zle, že mi mysl ty vzpomínky zazdila.“
Hermiona se zašklebila a stiskla rty velice pevně, ale nic neřekla.
„Měl jsem i jiné vzpomínky, které nebyly zablokovány, ale z nějakého důvodu jsem si na ně nemohl vzpomenout. Jako třeba relikvie smrti. Na chvíli jsem na ně úplně zapomněl. Byl jsem s vámi až do začátku minulého měsíce?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne, naposledy jsme tě viděli na Malfoyově panství. Přivolal jsi Dobbyho a nechal jsi ho, ať nás přemístí pryč. Ty jsi měl jít jako poslední, ale Malfoy tě popadl těsně předtím, než ses dostal pryč. Pustil jsi Dobbyho. Moc mě to mrzí, Harry, Dobby to nezvládl. Belatrix ho zabila, když se přemisťoval.“
Dobby byl mrtvý? Proč si na to nevzpomínal? Muselo to být zazděno v té sekci jeho mysli. Není divu, že Tom byl tak dychtivý se podívat na to, co leží za zdí.
„Chystali jsme se jít zpátky pro tebe,“ pokračovala Hermiona, „ale nejdřív jsme potřebovali plán útoku, zvláště když jsme už neměli Dobbyho. Pak se ukázal Krátura. Poslal jsi ho za námi s tím, že jsi utekl, ale že se chceš chvíli držet dál od nás, protože Ty víš kdo ví o hledání horcruxů. Zařídil jsi nám způsob komunikace. Dal jsi nám střep zrcátka, takže jsme se mohli bavit s Aberforthem, bratrem ředitele Brumbála. Pomáhá nám propašovat se do Bradavic a předává nám informace. Také jsi z Ministerstva ukradl jeden Brumbálův portrét a mluvil jsi s ním, kdykoliv jsi nám potřeboval něco říct. Ten pak šel do svého bradavického rámu a předal to Phineasovi Blackovi, který to řekl nám. My jsme zase sdělovali Blackovi vše, co jsme potřebovali vyřídit tobě, a on to předával dál.“
„Portréty!“ zvolal Harry. „Věděl jsem to! Neřekl by mi to, ale věděl jsem, že to dělal takhle.“
„Kdo dělal co?“ zeptal se Ron.
„Snape!“ Harry prakticky vykřikl. „Mluvili jste s ním, ne se mnou! Řekl mi, že to nedělá, ale věděl jsem, že lže, on - “
„Nebyl to Snape,“ řekla Hermiona. „Nemohl to být on. Rozhodně ne sám. Nemohl by přivolat Kráturu.“
„Mohl se pomocí mnoholičného lektvaru přeměnit do - “
„Ne. Domácí skřítci se neukážou, když se změníš lektvarem do jejich majitelů. Věř mi, zkoušeli jsme to. Krátura nám to také potvrdil, když jsme se ho ptali. Zavolej ho a zeptej se ho sám. Od té doby, co jsi byl před měsícem uvězněn, jsme ho neviděli.“
„Kráturo!“ Domácí skřítek se neobjevil. Harry ucítil píchnutí ve střevech. Krátura zemřel kvůli němu. Kdyby věděl, že skřítkové jsou v takovém nebezpečí, poslal by je do úkrytu.
Hermiona mu to musela vidět na tváři, protože přistoupila blíž a jemně se dotkla jeho ruky. „Možná jsi mu rozkázal v rámci jeho ochrany, aby už nechodil, i když ho zavoláš. Nevzdávej to s ním, dokud neprohledáme Grimmauldovo náměstí a Bradavice.“
Jak přežil tak dlouho bez ní? „Máš pravdu. Kdy – jak mě dopadli?“
„To přesně nevíme,“ odpověděl Ron. „Pomáhal jsi nám s plánem na vloupání ke Gringottovým, řekl jsi nám, ať jdeme do Bradavic hledat diadém a ať rozšíříme informace o horcruxech pro případ, že bys je sám nemohl zničit. Chtěl jsi po nás, abychom po tom incidentu u Gringottových zůstali v úkrytu, ale to jsme nemohli.“
„Zvláště ne potom, co jsme se setkali s dalšími členy Brumbálovy armády. Máš stovky stoupenců. Řekni slovo a půjdeme bojovat.“
„Nepůjdeme bojovat,“ zchladil je Harry. „Zatím ne. Se Snapem jsme - “
Hermiona s Ronem si vyměnili pohledy.
„Co?“ zeptal se Harry.
„Je pravda, že byl tvým prvořadým strážcem?“ otázala se Hermiona.
„Jo,“ odvětil Harry. „Celé tři měsíce zamčený v jednom domě s tím zmetkem. Dovedete si to představit? Ale je na naší straně. On - “
„Harry,“ přerušila ho Hermiona. „Slyšel jsi někdy o Stockholmském syndromu?“
„Uhm, ne.“
Svým nejlepším učitelským hlasem se Hermiona jala přednášet: „Když je osoba držena v zajetí někým jiným, často se stává, že vězeň začne soucítit se svým věznitelem. Mohl bys změnit loajalitu, nebo se dokonce zamilovat. Občas zachránění lidé sami utečou zpět ke svým věznitelům.“
Harrymu se divoce rozbušilo srdce v hrudi. Hermiona věděla o daném problému víc než kdokoliv jiný a on nepochyboval o tom, že prozkoumala tyto podmínky skrz naskrz. Jak by mohl vysvětlit, co se stalo mezi ním a Snapem, aniž by zněl jako psychicky narušený? Přesto pochyboval, že by to byl tenhle Stockholmský syndrom. Snape nebyl jeho věznitel, to byl Voldemort.
„Takhle to není,“ ujistil je. „Byl vězněm stejně jako já. On - “
„Dřív jsi ho nenáviděl,“ poukázal Ron. „A byly tu ty tvoje fotky - “ Zarazil se a ohlédl na Hermionu.
Ó bože. „Fotky, jak dělám co?“ Harry se musel zeptat, srdce mu spadlo na podlahu. Ačkoliv to vůbec nechtěl slyšet, musel se o tom dozvědět.
Ron vypadal, jako že bude zvracet. Vyplivl: „Fotky, jak sedíš u jeho nohou a vzhlížíš k němu jako oddaný pejsek ke svému páníčkovi!“
Harry se téměř úlevně rozesmál, když věděl, že to bylo vše, co viděli. „Mají mnoholičný lektvar, víte. Nejspíš to byl nějaký jiný chlápek, který předstíral, že je mnou. Poslouchejte, já vím, že se ke mně choval předtím jako naprostý parchant, ale změnil - “
„Je to vrah!“ zvolal Ron.
„Já vím,“ odpověděl Harry poklidně. „Řekl mi o nějakých lidech, které zabil.“
„Pověděl ti o Mundungusovi?“
„Ne, co je s ním?“
Ron řekl: „Zabil ho.“
„Cože?“ Harry přelétával pohledem mezi jejich zasmušilými výrazy. „Proč?“
„Protože to byl člen Řádu, to proto,“ odpověděl Ron. „Snape bojoval proti několika z nás. Prostě několik z nás vyhledal a napadl nás! Skoro zabil mého bratra! Kingsleymu se podařilo ho dostat do zad a on se odplazil.“
„Řekl mi o tom boji,“ sdělil jim Harry a snažil se vysvětlit to, co vysvětlit nemohl. „Ne o Mundungusovi. Možná nevěděl, že ho zabil.“
„Věděl to!“ prohlásila Hermiona s přísným pohledem. „Zabil ho tím svým hrozným kouzlem a pak si vzal jeho hůlku jako trofej. Měl z toho radost.“
Harry si rukou pročísl vlasy, z myšlenek měl pořádnou změť. Snape lhal. Snape mu řekl, že nikoho nezabil. Ale přesto jim nemohl říct, proč byl Snape tak odhodlaný se k němu vrátit. Proč Snape musel zůstat jeho strážným. Nicméně nebylo to správné. Radši by se nechal Averym znásilnit, než aby Mundungus pro něj umřel. „Neschvaluju to, co udělal, ale vím, že to považoval za nezbytně nutné, jinak - “
„Nezbytně nutné?“ zeptala se Hermiona, v očích měla nebezpečí. „Jak může být vražda nutnost?“
Harrymu se zkroutil žaludek. „Nedokážete pochopit, jaké to je! Musel jsem – já… sledoval jsem lidi umírat a nic jsem neudělal! Lektvarem přeměnili jednu holku do tebe a… musel jsem předstírat, že jsem věrný!“
„Och!“ Sevřela mu ruku ve svých. „Jen nám dělá starosti. A ty taky. Je to jen - “ vrhla pohled na Rona pro podporu.
Ron pronesl: „Nepomůžeme ti porazit Ty víš koho, jen aby Snape převzal nadvládu.“
„O to se nemusíte obávat,“ ujistil je Harry. „Navíc, já mu taky nevěřím na sto procent. Chci říct, svěřil bych mu svůj život a vím, že chce Pána zla vidět mrtvého, ale udělal jsem si vlastní plány. Vím, že to zní šíleně a neumím to moc dobře vysvětlit, ale poznal jsem ho.“ Podíval se na Hermionu. „Četla jsi někdy nějaké dílo o Faustovi?“
Přikývla. „Od Goetheho, ne Marlowea, ale - “
„Zeptal jsem se ho, proč se přidal ke Smrtijedům a on mi dal přečíst Fausta. Dával mi ke čtení spoustu knížek.“
Hermionu to oživilo, ale nic neřekla.
„Také se přirovnával ke kapitánu Vereovi z Billyho Budda.“
„To jsem nečetla,“ řekla a s politováním zavrtěla hlavou.
Harry jim vyprávěl: „Je to o chlapovi, který je donucen spáchat hrozné činy kvůli smyslu pro povinnost.“ Ron se stále mračil, ale Hermiona se zatvářila fascinovaně. „Strašně bych se tam ve vězení nudil, kdyby mi nedával tuny knížek ke čtení.“ A pak, aby mohl posoudit jejich reakce, dodal: „Dal mi dokonce i knížky o sexu.“
„Cože?“ Ronovi se rozšířily oči a skoro přepadl. „To je děsivý, kámo. Kdo by si chtěl představovat, jak si ten umaštěný blbec leští kliku?“
Hermiona se zbarvila do růžova a praštila Rona do ruky.
Harry se zasmál. „Tady je plán. Půjdu do Bradavic a postarám se o diadém. Myslím, že jsem jediný, kdo se může dostat do Komnaty a zničit ho. Pak se postavím Pánovi zla. Sám.“