Pouto krve - Část IV

06.08.2012 20:57

Část IV

Když Harry otevřel oči, stál před obrovským, zchátrale vyhlížejícím domem.

„Vítejte ve Snape Manor.“ Snapeův výraz byl kyselý, když položil ruce na dveře a ty se s ostrým kliknutím otevřely. „Nesnáším to tu.“

„Proč si to tedy necháváte?“ Harry vykročil dovnitř, ale Snape ho zastavil.

„Protože stejně, jako to tu nenávidím, tak nechci, aby ho dostali moji bratranci. Ačkoliv jsem si jistý, že by to udržovali v lepším stavu.“ Hořkost byla zřetelná, o to víc, když věděl, že ji Snape úmyslně dává najevo.

„Kdy jste tu byl naposledy?“ zeptal se Harry, stále balancoval na prahu.

Ticho trvalo asi minutu, než Snape pokrčil rameny. „To už budou roky. Měli bychom vás zapsat do ochran.“ Snape vzal jeho ruku a naplocho ji přitiskl na dřevo dveří. Zamumlal pár slov a pak ho pustil. „Teď už by se pro vás měly otevřít.“

Snape pak zavřel dveře, znovu nastavil ochrany, ustoupil o krok a přikývl. Harry pochopil narážku, natlačil ruku na dveře a ty se otevřely.

„Výborně.“ Snape ho zavedl dovnitř.

Zdi byly pokryté důmyslně vyřezávaným dřevěným obložením a podlaha byla mramorová, ale ve všech čtyřech koutech vstupní síně visely ze stropu pavučiny. Uprostřed stál opuštěný stůl podepřen veprostřed jednou nohou a na něm byla starodávná miska, na níž leželo mumifikované ovoce.

Harry obhlédl zakřivené schodiště, které se obtáčelo po zdech kolem poloviny místnosti. Když stál pod ním, mohl vidět do třetího poschodí.

„Žádní domácí skřítci? Hermiona bude mít radost,“ řekl Harry, neobtěžoval se skrýt zvědavost, jak se rozhlížel kolem. Když si představoval panské sídlo, představoval si ho jako velké a okázalé, nebo alespoň čisté. Prach, který silnou vrstvou vše překrýval, ho dusil.

„Pokud by sem kdy měla přijít.“ Snape ho dovedl do stejně tak špinavého obývacího pokoje. Dvě brokátová křesla ležela před velkým kamenným krbem. Pohovka neidentifikovatelné barvy byla umístěna blízko křesel a před ní stál menší stůl.

Harry nikdy neviděl pokoj, který by tam zoufale potřeboval uklidit. Dvakrát kýchnul. Obrátil se ke Snapeovi a zlověstně se na něj podíval. „Je to moje nejlepší kamarádka. Měl jsem za to, že vzhledem k tomu, že budu žít tady, tak mě navštíví. A než se zeptáte, tak Ron také. Pravděpodobně všichni Weasleyovi.“ Rozhlédl se kolem a došel k závěru, že se nemůže ani posadit, aniž by si zničil šaty. Několikrát kýchnul a podíval se na Snapea slzícíma očima. „Můžu?“

„Můžete co?“ Snape se podíval na pokoj a uvědomil si, co tím myslel. „Ne. Ani tady nemůžete používat kouzla.“ Po chvíli váhání Snape pozvedl hůlku a popuzeně řekl: „Och, dobrá tedy, udělám to já.“

„Mohu znovu dýchat,“ řekl Harry, když prach zmizel. Na důkaz toho ještě několikrát popotáhl nosem a usmál se. „Díky.“

„A o tom, že si sem někoho pozvete, nemyslíte si, že je to od vás poněkud troufalé, mladý muži?“ Tón vůbec nesouhlasil se slovy, měl by být tvrdší. A světla ve Snapeových očích tomu také nenapomáhala. „Co vás dovedlo k názoru, že budeme bydlet zde?“

„Budeme muset někde bydlet, ne snad?“ A ač je miloval sebevíc, nechtěl strávit celý svůj život v Bradavicích.

„Předpokládám, že máte pravdu.“ Snape ho obdařil jízlivým úsměvem. „Pokud budete chtít, až ukončíte školu, můžeme žít zde.“

„Nejdříve to tu potřebujeme uklidit,“ řekl Harry s úsměvem. Když se jeho zrak střetl se Snapeovým, ucítil nezvyklé teplo, které zaplavilo jeho hruď při tom shovívavém pohledu. „Nezacházím příliš daleko, pane?“

„Ne.“ Snape potřásl hlavou a napřáhl ruku směrem ke klenutému průchodu na druhé straně místnosti. „Dovolte mi ukázat vám zbytek domu, než si sem kohokoliv pozvete.“

„Jaké máte slušné vychování.“ Přestože se do toho Harry snažil dát náznak sarkasmu, myslel si, že ten muž má vynikající chování, když si dovolil dát ho najevo.

„Měl bych vám připomenout, že vy jste ten s otřesnými způsoby, pane Pottere, ne já. A když jsem viděl, odkud pocházíte, tak to není překvapující. Pravděpodobně to připadá na mě, abych vás nějaké naučil.“

„Myslíte si, že to dokážete?“ Harry by si na to nevsadil. Pominul-li všechno ostatní, věřil, že osoba musí být učena už jako docela mladá, aby to bylo účinné.

„Mohu se pokusit.“ Snapeův tón říkal, že pochybuje, že to bude k něčemu.

„Předpokládám, že můžete.“ Harry se na něj usmál.

Snapeovy rty se zkroutily do toho polovičního úsměvu, typického pro něj, pak znovu pokýval směrem ke dveřím. „Teď pojďme.“

***

Snape vešel do kuchyně, mávl hůlkou a zamumlal univerzální uklízecí kouzlo. Pomohlo. Trochu. Naneštěstí některé úkony musely být zvládnuty individuálně. Alespoň Potter nebude kýchat, když ten prach je pryč.

„Chcete ode mě, abych vám pomohl uklidit něco z toho?“ Potterův tón naznačoval, že se mu nechce, ale očekává, že se to od něj bude vyžadovat. „Myslím tím, manuálně.“

Snape zíral na Pottera a když viděl jeho výraz, tak spustil hůlku a zaměřil se na něj. „Proč byste to dělal?“ zeptal se.

Potterovy oči se zúžily, jako kdyby ho ta odpověď překvapila. „Vy ode mě neočekáváte, že vám pomohu?“

„Jestliže myslíte, že tu dřinu budete dělat rukama – což předpokládám, že myslíte – pak ne. Znovu, proč byste si měl myslet, že bych něco takového od vás žádal?“

Potter byl chvíli zticha, očividně o tom přemýšlel, pak k němu vzhlédl. „Hádám, že když vím jak, tak jsem předpokládal, že ode mě budete chtít vypomoct.“

„Vy jste očekával, že budete dělat ten typ práce, jako jste dělal pro vaši rodinu?“ Snapeovi se nelíbilo, jak to znělo nebo co to mohlo naznačovat. „Řekněte mi více o životě s nimi.“

Potter se odvrátil, byl na okamžik nebo dva zticha. Neochota z něho vyzařovala ve vlnách. „Nemusíme se o tomhle bavit.“

„Myslím, že musíme.“ Snape si založil ruce před hrudníkem a zíral dolů na Pottera. Nikdy si nebyl jistý, jak daleko může zatlačit, když mluvili o těch mudlech, kteří ho vychovali.  Ale některé jeho instinkty mu říkaly, aby to nenechal jen tak vyšumět. „Vy mi to řeknete.“

„A co když neřeknu?“ Potter přesně napodobil jeho postoj až k tomu tvrdému pohledu očí. „Nemůžete mě přinutit o nich mluvit. Už nepatří do mého života.“

„Vzhledem k tomu poutu a jeho účinkům jediné, co potřebuju, je položit správnou otázkou.“ Snape věděl, že udělal chybu hned, jakmile mu ta slova vyšla z pusy.

Potterův výraz se stal vzpurným, oči mu vzplály rozhořčením. „Pokud to zkusíte, pak udělám to samé. Vím, že jsou témata, která nechcete probírat.“

Tohle kolo vyhrál Potter, připustil Snape a vyzkoušel jinou taktiku. „To, co vám udělali, vás bude ovlivňovat, dokud si o tom nepromluvíte.“ Myslel si, že Dursleyovi byli nedbalí a nestarali se, ale že nebyli skutečně násilničtí. Teď to ale vypadalo, že situaci odhadl mylně.

„Nepotřebuju cvokaře, oukej?“ odsekl Potter, odpověď byla zcela nepřiměřená otázce. „Prosím, jen to nechte být.“

Snapeovi začal být nepříjemný ráz celé téhle konverzace. Zajímalo ho, čeho si on a ostatní učitelé ve škole nevšimli. „Naneštěstí nemohu. Co je to cvokař?“

„To je mudlovský termín pro léčitele mysli.“ Potter vypadal, že se uzavřel v sobě způsobem, který činil Snapea nervóznějším než jeho vztek.

„Ach. Vy byste potřeboval takovéhle stvoření protože?“ Vztek na Potterovu rodinu vzrostl. Oni na tom nesli velký podíl a Snape si jen nebyl jistý, jak je za to nechat zaplatit, ale bude se muset nad tou záležitostí vážně zamyslet.

„Nepotřebuju žádného, to jsem přece říkal.“ Potterův výraz byl obranný.

Ne všechny kouzelnické děti byly opečovávané, on tedy rozhodně nebyl, ale skutečné týrání bylo výjimečné. Nedokáže jednat s Potterem, když bude mít podezření, že je to týraný případ. Na to mu byl moc blízký. Aniž by měl sebemenší nápad, jak postupovat, Snape zapadl do toho, co mu bylo známé. „Měli bychom to probrat. Myslím--“

„Ne. Nemyslete.“ Potter se otočil zády, záda se mu narovnala a jeho ramena ztuhla. Rozešel se ke dveřím.

„Nemyslete si, že odejdete z pokoje.“ Snape to řekl jako rozkaz, ne že by ho Potter někdy poslechl, ale doufal, že to naznačí vážnost situace. „Řeknete mi, co se dělo u těch lidí.“

„Nutili mě vařit a uklízet za to, že mě živí. Nechávali mě nosit obnošené oblečení po Dudleym. Dávali mi seznam úkolů, které musím vykonat. Občas všichni odešli a očekávali, že je udělám, než se vrátí domů. Občas jsem je musel stihnout, když jsem se vrátil ze školy, před večeří.“

Něco ve způsobu jak Potter řekl seznam úkolů, vzbudilo ve Snapeovi silné emoce. „Jaké úkoly, přesně?“

Potter se na něj podrážděně podíval. „Takové ty obvyklé věci. Postarat se o zahradu, posekat trávník, vytrhat plevel. A věci vevnitř, jako vaření, umývání nádobí, vysávání, mytí podlahy, uklízení koupelny a kuchyně.“

„Všechno najednou?“ zeptal se Snape opatrně a byl zděšen, když Harry přikývl. „Kolik času jste měl na splnění těch úkolů?“

Potter znovu vypadal, že se cítí nepříjemně a rozhořčeně na něj zíral. „Obvykle jsem měl pár hodin.“

Snape skryl svoji zuřivost. „Jak často se od vás očekávalo, že tento list úkolů vyplníte?“

„Kdykoliv chtěli ty věci mít hotové.“ Způsob, jakým to řekl, naznačoval, že to nebylo jen o sobotách, ale v průběhu celého týdne. „Nebylo to tak zlé.“

„Co se stalo, když jste nesplnil svoje úkoly dostatečně rychle?“

„Musíme o tom teď mluvit?“ Potter se rozhlédl kolem. „Neměli bychom tady uklízet, místo abychom mluvili o mém životě s Dursleyovými?“

To ani nebyl dobrý pokus na rozptýlení, pomyslel si Snape a pak se zaměřil znovu na Pottera. „Chci, abyste mi odpověděl na otázku.“

„A co když nechci?“ Potter zněl, že o tom zoufale nechce mluvit.

„Mohl bych si myslet, že to je odpověď sama o sobě, že ano?“ Snape se snažil udržet svůj hlas, co možná nejvyrovnanější. „Nedali vám najíst, že?“

S tváří rudou očividnými rozpaky Potter přikývl. „Ne. Nedali.“

„Myslel jste si, že je to přijatelné chování od těch, kteří se o vás měli postarat?“ zeptal se Snape, nedával najevo svůj vztek, ale už přemýšlel o způsobech, jakými se s těmi mudly vypořádá.

Potter vrtěl hlavou, výraz měl hořký a pod tím se skrývala velká dávka bolesti a beznaděje. „Ne. Nelíbilo se mi to. Ale neměl jsem žádná práva. A oni to věděli a ujistili se, že já to budu vědět také. Nikdy se mě nedotkli, žádným způsobem.“

Bolelo ho věřit, že Potter si myslí, že vlastní štěstí zahrnuje tak málo, ale pak, nebyl tam nikdo, kdo by mu to vyvrátil. Nikdo, kdo by ho zachránil z šeredných situací. Ve skutečnosti existovalo mnoho lidí, včetně jeho, kteří aktivně tu myšlenku podporovali.

Kdyby si dovolil ten luxus cítit teď za to vinu, zbláznil by se. Zatlačil to do pozadí a vrátil se do přítomnosti. Letmo se podíval zpět na Pottera. „Mýlíte se. Očekávalo se od nich, že vás udrží v bezpečí a budou s vámi zacházet slušně.“

„Už jsme se shodli, že oni byli stejně nadšení, že mě u sebe měli, jako já, že jsem byl u nich.“ Harry se zasmál smíchem, postrádajícím veselí.

„Je velký rozdíl mezi ‚nebýt nadšený‘ a týrat.“ Snape chtěl těm mudlům udělat něco neprominutelného. Pomyšlení na toho tlustého muže pod svojí hůlkou ho trochu vzrušilo. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. To nebylo místo, kam by měl teď soustředit svoji energii. Na to čas možná nastane.

„Co vás vede k tomu, že můžete říct rozdíl? Já jsem tam byl a ne vy.“ Potterův tón byl ostře kritický, jako kdyby si nemohl představit, jak by Snape mohl vědět takovouhle věc.

Snape se zaměřil opět na Pottera a vyvinul značné úsilí, aby promluvil klidně a rozumně. Kdyby dovolil vzteku, aby převzal kontrolu, tak by to ani jednomu nepřineslo nic dobrého. „Jsem hlava zmijozelské koleje. Myslíte si, že jste jediné dítě, s kterým rodiče nebo příbuzní zacházeli bídně? Znám příznaky.“

„No, tak tady se mýlíte.“ Potter sklonil hlavu. „Většinou mě ignorovali. Nikdy jsem od nich nic nedostal. Vážně. To nebylo týrání, jen zanedbávání.“

Dal ruku na Potterovu bradu a zvedl mu hlavu. „Uvědomujete si, že pro zneužívané děti je typické vinit samy sebe za to, co se stalo. Navíc, není zanedbávání další formou týrání?“

„Ne. Není to to samé.“ Potter vytrhl hlavu ze Snapeova sevření. „Neviním sebe z toho, co mi udělali, viním je.“

„Stejně tak, jako jsem rád, že to od vás slyším, tak jsem zvědavý, jak je to pravdivé.“ Potter možná nebyl schopný lhát jemu, ale mohl lhát sám sobě. Nicméně to, že to dokázal říct, bylo koneckonců dobré znamení.

„Nemůžeme to prostě nechat být?“ Potter konečně zvedl hlavu, oči měl prosebné. „Odešel jsem z jejich domu. A nikdy je už nebudu muset znovu vidět.“

Snape věděl, že by neměl, ale položil opět ruku na Potterovu tvář, nechal prsty proklouzávat skrze neuspořádané vlasy v tom, co doufal, že je uklidňující gesto. „Dobře. Ale myslím si, že by vám prospělo si o tom promluvit s někým jiným. Už jen pro zmírnění mého strachu.“

Na moment Potter zavřel oči a opřel se do doteku. Snapeovo srdce se upjalo k pohledu na chlapcovu radost, že se ho dotýká.

Když Potter otevřel oči, pečlivě se na Snapea podíval a nevypadalo to, že by to pochopil. „Dobře, protože to žádáte.“ Pak se zakřenil. „Budete mi taky něco dlužit, že jo?“

Snape věděl, že byl zahnán do kouta a jedna jeho část chtěla zaútočit, ale než dokonce stihl zformulovat myšlenku, rozptýlila se a on to vzdal. „Dobře, spratku.“

Potter se opřel o jeho ruku a jeho úsměv se ještě rozšířil.

Potřásl hlavou, sám sobě si popíral, jak dobře se při tom úsměvu cítí. „Dobrá tedy.“ Vytáhl svou ruku tak něžně, jak jen mohl. Jakmile se Potter vrátí do školy, promluví si s McGonagallovou nebo Pomfreyovou.

„Mohu pomoci s uklízením?“ zeptal se normálně Harry, jako kdyby se předchozí konverzace vůbec neodehrála.

„Ne. Nemůžete používat kouzla a já vám nedovolím čistit mudlovským způsobem.“ Snapeova hůlka opět zasvištěl vzduchem a podlaha a povrchy pultu byly bez poskvrnky. „Nepotrvá mi to dlouho.“

„Celý dům vám chvíli zabere,“ poukázal Potter tím, že se rozhlédl kolem po stále ještě špinavých oblastech v kuchyni.

„Myslím, že bychom měli udělat jen ty úkoly, které musí být udělány, aby tento dům byl obyvatelný pro pár příštích týdnů.“

„Místo pro mě na spaní by bylo dobré?“ Potter se na něj usmál. „Pokud možno s velikou, pohodlnou postelí.“

„Jste unavený?“ zeptal se Snape, podíval se na něj a uviděl odpověď dřív, než Potter cokoliv řekl. Pod chlapcovýma očima byly velké tmavé kruhy a celkově vypadal unaveně, tak, jak by mladík v jeho věku vypadat neměl.

„Poslední dva týdny jsem nespal dobře, takže jo, jsem.“ Jeho věta byla zakončena velkým zívnutím. „A večeře by taky docela bodla.“

„Na ni musíme jít do města.“ Měl to naplánovat lépe, došel k rozhodnutí Snape. Nicméně když ucítil Potterovo utrpení, tak všechno, na co dokázal myslet, bylo, jak se k němu dostat a ne to, co s ním bude dělat, až tak učiní.

„Žádné rychlé občerstvení?“ Potterovy oči uličnicky jiskřily a vypadal velmi samolibě, když se zeptal: „Víte, co je to rychlé občerstvení?“

„Ano.“ Snape se na něj ušklíbl. „Nejsem zcela neznalý mudlovského světa.“

„Byl byste překvapený, jak mnoho kouzelníků je. Neznalých, myslím,“ řekl Potter a opřel se o futro dveří a sledoval ho, jak uklízí.

„Ne. Nikdy nejsem překvapený stupiditou mých spolukouzelníků.“ Snape švihnul hůlkou ještě jednou naposledy, a kuchyň byla uklizená. „Pojďte vyčistit ložnice a pak můžeme jít do města na večeři.“

„Dobrý nápad. Také budeme potřebovat zásoby,“ řekl Potter, když otevřel teď již čistou, ale úplně prázdnou spižírnu. „Myslím, že sušenky, rolády a čokoládové žabky mi zní dobře.“

Snape lehce zasténal, když se mu zvedl žaludek při myšlence na tolik cukru a jeho efektu na dospívajícího chlapce a rázně prohlásil: „Myslím, že něco více výživného by mohlo být lepší.“

Potter udělal obličej a šel za ním do vstupní haly a nahoru po schodech.

„Můžete spát tady. Můj pokoj bude dole v hale v hlavním apartmá.“ Stáli ve dveřích pokoje, kterému dominovala veliká postel s nebesy. Závěsy byly z tmavě modrého sametu a k tomu byl odpovídající ozdobný přehoz přes postel a polštáře. Snape několikrát švihnul hůlkou a pokoj byl čistý.

Potter z kapsy vytáhl zmenšenou kostku a položil ji na podlahu a s očekáváním se podíval na Snapea. „Jak dlouho tady zůstaneme?“

„Dostatečně dlouho, abyste si stihl vypracovat domácí úkoly, co jste dostali na léto.“ Zvětšil Potterův majetek. „Asi dva týdny. Pak vás vezmu k Weasleyovým.“

„Díky. Těším se, až je uvidím.“ Potter se rozhlédl kolem místnosti a usmál se. „Co budeme dělat, zatímco budeme tady?“

„Dělat?“ Snape ve skutečnosti tak dopředu nepřemýšlel. „Je tady knihovna. Já si zřídím svou laboratoř. Co chcete dělat?“

„Kromě kouzel?“ zeptal se Potter, následoval ho zpátky do haly. „Já nevím. Asi bych se mohl porozhlédnout kolem.“

Hlavní ložnice vypadala přesně tak, jak si ji Snape pamatoval z doby, kdy tady žil jeho děd. Tmavý, dřevěný nábytek a temné závěsy a drapérie. Snape si slíbil, že kdyby se vrátili, tak ji znovu vytapetuje. Ale teď se jen několikrát ohnal hůlkou a pokoj byl obstojně čistý.

„Vím, že to pro vás bude těžké, ale chci, abyste se pokusil vyhnout problémům, zatímco budeme tady,“ řekl Snape, otočil svůj zrak k Potterovi.

„Jsem si jistý, že to zvládnu.“ Potterův výraz ve Snapeovi ani omylem nevyvolal důvěru.

„Vidím, že ano. Nechci se obtěžovat tím, že vás budu zachraňovat z nějakého zoufalého stavu, do kterého se dokážete sám dostat.“ Snape se díval na Pottera a zvažoval situaci. Sedmnáctiletý a znuděný v žádném případě nebyla dobrá kombinace. „Možná mi můžete pomoci v laboratoři.“

„Vy byste mě nechal?“ Potter vypadal nad žádostí v šoku, ale překvapivě byl také dychtivý.

Snape zvedl obočí a chvilinku počkal. „Ano. Nechal bych vás. Pokud budete dávat pozor a budete dělat, co vám řeknu.“

„Myslím, že bych to mohl zvládnout.“ Potter potřásl hlavou a vyšel ze dveří, pak se ohlédl zpátky na něj. „Večeře?“

Z nějakého důvodu, který Snape nechtěl příliš podrobně zkoumat, nedokázal zadržet úsměv. „Ano.“

***

Severusovi se zdá sen. Říká si, že to není reálné, ale to to nečiní o nic méně hrozivým.

Stojí se skupinou Smrtijedů, sleduje, jak hoří mudlovský dům. Znamení zla se vznáší nad budovou.

Tři malé děti vybíhají z plamenů, svírají své pokrývky. Je tma a zima. Spatří řadu Smrtijedů, a zpomalí svůj postup k nim. Vycítí nebezpečí a přilepí se jeden k druhému.

Zatímco to sleduje, někdo za ním zvolá „Crucio“ a to největší dítě spadne s řevem na zem. Není jí o moc více než deset let. Druhé dvě děti se jí snaží pomoci, ale také je zastihují kletby.

Nesnáší mudlovské šmejdy. Říká si, že si zaslouží zemřít, ale ten jekot trhající noc, ty děti svíjející se na zemi, pomalu umírající v agonii. Chce se odvrátit, předstírat, že se to neděje, předstírat, že toho není součástí. Nenávidí se o tolik víc, než nesnáší mudlovské šmejdy.

Jedno z dětí konečně utichá. Druhé dvě ho brzy následují. Další křik protrhne noční vzduch: matka se začala uvolňovat z ‚Petrificus totalus‘. Severus sleduje, jak se v ní odehrával boj, když vidí, že její děti jsou mrtvé.

Je hozena na zem a znovu je vrženo Cruciatus. Rozezní se smích. Ona ječí a ječí a ječí. A pak umírá. Její nevidomé oči na něj zírají, obviňují ho.

Pak se sen změní. Je jiný než předtím. Její tvář se přetvoří do jiné. Do tváře Harryho Pottera. Slyší křičet Pottera a vidí ho umírat.

Severus se rozkřičel.

***

Snapea vzbudil jeho vlastní křik z jeho děsuplné vzpomínky. Trhnutím se posadil na posteli, těžce dýchal a nenáviděl sám sebe. Merline, nedokázal se přestat třást. Dal si hlavu do dlaní, dovolil si brečet. Nezáleželo na tom, jak moc času uběhlo, nezáleželo na tom, co udělal, aby to odčinil, ty vzpomínky ho nikdy nenechaly zapomenout na své zločiny.

Nenáviděl se za to, co udělal, za to, co si dovolil udělat ve své hlouposti a nenávisti, a věděl, že je zatracený.

O chvíli později byly kolem něj paže, a i když věděl, že si nezaslouží žádnou útěchu, opřel se do objetí, bez přemýšlení si ho vychutnával. Plakal, dýchal mezi vzlyky, nehledě na své způsoby.

Bez pochyby bude Potter chtít vysvětlení. Snape si uvědomil, že by radši měl vymyslet něco, co řekne, a odtáhl se z Potterova objetí.

„Jste v pohodě?“ Potter mu zastrčil mokré vlasy z obličeje a podíval se na něj. „Jasný. Blbá otázka. Co se stalo? Co vás takhle dostalo?“

Snape zavřel oči, nasál vzduch a vypustil ho. Otřel si tvář okrajem prostěradla. „Měl jsem noční můru.“

„To musela být pořádná noční můra, když vás takhle vykolejila.“ Potter se zachvěl. „Chcete si o tom promluvit?“

„Ne s vámi.“ Snape sledoval, jak se Potter náhle zatvářil zklamaně a znovu si povzdechl. „Je to velmi osobní. Jak jste se sem dostal?“

„Dveře nebyly zamčené. Ve skutečnosti nebyly vůbec ani zavřený.“ Potter se trochu vsedě narovnal. „Slyšel jsem vás křičet moje jméno. Nechcete mi říct proč?“

„Ne.“ Snape se odvrátil. Pamatoval si, že se sen změnil a jak. „Mělo to… co dočinění s mou minulostí.“

„Smrtijedi?“ zeptal se Potter, jeho tón byl až příliš dobře informovaný, než aby to uklidnilo Snapeovu mysl. „Něco, co se skutečně stalo?“

„Proč se na to ptáte?“

„Kvůli čemu jinému byste mohl být takhle hysterický?“ Potterova tvář se zarděla a vypadal zahanbeně.

Více, než by si ten incident vyžadoval, podle toho, co Snape viděl, a více, než se cítil on sám. „Moje slzy vás pobouřily?“

Potter se rychle odvrátil, ale ne dřív, než Snape zahlédl barvu na jeho tváři. Chytil Pottera za bradu a přesunul jeho obličej tak, aby se mu díval do očí. „Proč vás to uvedlo do rozpaků?“

„Muži nebrečí. Ne kvůli noční můře,“ řekl Potter, jeho tvář ještě zrudla. „Omlouvám se.“

Mudlovská společenská blbost. Musí to být. Snape se pokusil urychleně potlačit vztek a říkal si, že Potter to nemůže vědět. „Chápu. Takže i když je noční můrou jedna z nejhorších vzpomínek za celý život a něco, čeho lituji více, než vůbec dokážu říct, neměl bych pro to brečet, neměl bych cítit lítost? Měl bych jen… jak je ten výraz, vykašlat se na to?“

„No, ne, ale…“ Potter se znovu odvrátil. „Myslel jsem si, že vaše nejhorší vzpomínka byla…“

Ano, věděl přesně na co Potter myslí, aniž by to řekl nahlas. „Ta rozhodně mezi ně patří. Ale tahle je nicméně ještě horší.“

„Ach.“ Potter se zdál fascinovaný brokátovým přehozem na posteli, sledoval vzory prstem.

Snape ho sledoval, snažil se zhodnotit jeho náladu. Potter ohledně některých věcí dokázal být pořádně zabedněný. „Vy nikdy nebrečíte?“

„Vlastně ne.“ Potter vskutku říkal pravdu, zněl, že je na to pyšný. „Vzdal jsem to. S ničím to nikdy nepomáhá.“

Snape zavrtěl hlavou. „Já jsem to vždy shledával nápomocným, když tím uvolníte zadržované emoce. Věci, se kterými nedokážete žít.“

„A vy… oh… pláčete hodně?“ Hrůza nad tou myšlenkou pronikla napovrch, aniž by mu to řeklo jejich pouto. Z nějakého důvodu to Snapea pobavilo skoro stejně, jako ho to naštvalo.

„Co dělám ve své vlastní posteli, když to nikdo neslyší, by vám nemělo vadit ani v tom nejmenším.“ Snape neměl v úmyslu znít tak krutě.

„Já jsem to slyšel. A uslyším to v budoucnosti.“ Zřejmě to nebylo zcela v souladu s Potterovým smýšlením.

Škoda, pomyslel si Snape. Věděl, že je příliš emotivní. Vždy pro něj byl problém kontrolovat svoje emoce, zvláště vztek. Ječel, křičel a brečel, když měl tu potřebu. Dokonce se příležitostně i smál. „Kouzelníci a čarodějky jsou ostatně odrazováni, aby na veřejnosti dávali najevo silné emoce, ale v soukromí jejich vlastních domovů…“

„Omlouvám se.“ Zachvěl se. „Pokusím se nebýt tak odsuzujícím. Věděl jsem, jak špatně jste se cítil.“

„Příležitostně mívám noční můry. Ale uběhlo už dost času, od té doby, co jsem ji měl posledně.“ Snape se narovnal v ramenou. Nebude se omlouvat. „Navrhl bych vám, že pokud vám moje emocionální projevy vadí, můžete je v budoucnu jednoduše ignorovat.“

Potter nad tím vypadal zkroušeně. „Nemyslím si, že bych to mohl dělat. Vy jste křičel.“

„Budu si dávat na své komnaty utišující kouzlo.“ Což měl udělat už předtím.

„Ne.“ Potter položil ruku na jeho paži a zmáčkl ji. „Radši bych to slyšel. Nepomáhá mít někoho, kdo vás vzbudí?“

„Nic nepomáhá.“ Snape si vzpomněl na útěchu toho, když vás někdo drží. „Možná. A možná si neza--“ odmlčel se, než ta slova vypustil.

Naneštěstí Potter nebyl hloupý. „Zasloužíte si útěchu stejně jako každý jiný.“

„To nemůžete takhle říct. Neznáte mé zločiny, pane Pottere.“ Snape stejně neměl žádný záměr mu je říct. Nikdy.

„To nevadí. Můžu hádat,“ Potter mu sevřel ruku pevněji. „Myslím, že pouto činí velmi těžkým uchovávat si tajemství. Vše, co musím udělat, je jen se vás zeptat, že jo?“

Snape v jeho tónu zaslechl, že se ptát nebude. „To byste mohl.“

„Ale nezeptám se. Zatím. Počkám, až mi to řeknete.“ Potterův výraz byl plný naděje.

„Možná vám to jednoho dne řeknu.“ Snape se podíval na Pottera, který seděl v jeho rozestlané posteli a na sobě neměl nic kromě trenek. „Myslím, že je na čase, abyste se vrátil do svého pokoje.“

Potter se podíval dolů a zdá se, že si uvědomil, co to má na sobě, tedy spíše nemá, a znovu se zarděl. „Jo.“ Vycouval z postele. „Uvidíme se ráno.“

Když odešel, Snape si zhluboka povzdechl. Bude se muset snažit od teďka se lépe kontrolovat. Naneštěstí už teď věděl, jak účinné to bude.

***

„Co s tím uděláme?“ zeptal se Harry, seděl naproti Snapeovi v obývacím pokoji, který byl v prvním poschodí. Už byl na Snape Manor necelé dva týdny a za dva dny měl odjet do Doupěte.

„Stále tak konkrétní, že ano, pane Pottere?“ Snape odložil svoji knihu. „Co s čím uděláme?“

„Se školou, mými přáteli, Voldemortem?“ V jeho životě bylo tolik věcí neustále v pohybu, takže to Harry dost dobře nestíhal zpracovávat. Měl pocit, jako kdyby nic neměl pod kontrolou a tohle to dělalo ještě komplikovanějším.

„Aha.“ Snape zvedl svoji skleničku ze stolu před pohovkou a zhluboka se napil. „Škola by měla být dost podobná tomu, jako to bylo v posledním pololetí. Možná to bude blíže k tomu, jaké by to mělo být, teď když jsem schopen s vámi mluvit, aniž bych vám přidal kolejní body nebo ještě hůř.“

„Kromě toho, no…“ Harry se podíval dolů, nebyl si jistý, jak to poddat. „Dokážu cítit… myslím tím, víte…“

Snape se na něj upřeně podíval. „Cítit co, přesně?“

Harry se na něj nedokázal podívat, když to říkal. Bylo trapné vědět něco tak intimního o Snapeovi. Odkašlal si. „Ehm… Vím, co ke mně cítíte. Asi tak poslední týden.“

„Obtěžuje vás to?“ Snapeův výraz byl mdlý, ale Harry mohl říct, že se necítil zdaleka tak příjemně, jak chtěl vypadat. „Vypořádávat se s přehnaně emotivním učitelem je poněkud znepokojující, dokonce i pro vás, že?“

„Jste pro mě daleko více než jen učitel a vy to víte.“ Harry se mu podíval do očí. „Nepokoušejte se to nějak zlehčovat. Vím, že jsem reagoval špatně. Chtěl jsem říct--“

„Nereagoval jste špatně--“

„Nevěděl jsem, co dělat. Nikdy předtím jsem neviděl nikoho brečet. Ne někoho--“

„Někoho s autoritou?“

„Ne, to vůbec ne. Nikdy.“ Harry si povzdechl. „Jedinkrát, kdy jsem se přiblížil tomu, abych brečel, bylo po poháru tří kouzelníků, ale ani tehdy jsem nebrečel.“

„Proč ne?“ Snape se na něj zvědavě podíval. „Co vás zastavilo?“

„Ten okamžik minul, než jsem na to stihl zareagovat.“ Harry pokrčil rameny. Nechtěl se o tom bavit. „Není vám nepříjemné, co se stalo.“

„Vy to poznáte?“ Snapeův výraz byl něco mezi překvapeným a vyděšeným. „Mohl byste popsat, co cítíte?“

Harry se zhluboka nadechl a snažil se dát to do slov. „To není tak, že bych dokázal cítit vaše emoce, já…“ Odmlčel se a znovu se nad tím na okamžik zamyslel. „Vím, co cítíte. Zdá se, že to pochází od vás spíše než ode mne.“

„Překvapivě rozumím, co chcete říct, navzdory tomu jakou změť jste udělal z vysvětlení.“ Na chvíli bylo ticho, pak, zdá se, Snape došel k nějakému rozhodnutí. „Řekněte mi, co víte.“

„Vím, že se necítíte trapně, že jsem vás viděl brečet. Také vím, že to, co ke mně cítíte, není to samé, co cítím já k vám.“ Když to říkal, díval se na své vlastní ruce. A jestli skutečně věřil, že to k němu Snape cítí, to už byl jiný příběh. Přenést svou mysl do konceptu, že se o něj Snape tolik stará, bylo pro něj těžké. Stále bylo příliš snadné vzpomenout si na léta krutosti.

Znovu to vypadalo, že to Snape pochopil a strávil. „Ne. Necítím se trapně. A ano, vím, že to, co cítím k vám, je odlišně od toho, co cítíte vy. Ale to se dalo očekávat.“

„Proč?“ Harry si myslel, že by měli cítit to samé. „Začínali jsme na stejném bodě.“

„Jsem starší než vy a více inklinuji k přijetí toho, co se mezi námi stalo. Vadí vám to?“ Snapeův tón byl upřímný, vůbec nebyl povýšený.

„Jen se bojím, že se tam nedostanu a ublížím vám.“ To byla pravda. Měl o Snapea starost, bude muset ujít ještě dlouhou cestu, aby ho neviděl zraněného.

Snape přikývl. Nevypadal tím ani trochu vyvedený z míry. „Toho se nebojím. Dejte si nějaký čas, abyste mohl vyrůst, přizpůsobit se všemu, co se stalo.“

„Je mi sedmnáct. Vzhledem k tomu, čím jsem prošel, tak si myslím, že už jsem k tomu bodu dospěl.“ Harry cítil, jak se v něm při Snapeových slovech zažehla jiskra hněvu. Bože, byl tak unavený z toho, jak mu každý říkal, jak je mladý.

„Bylo vám sedmnáct před týdnem.“ Snape si pročísl vlasy prsty. Přestože denně nebyl v lektvarové učebně, byly mastné, ačkoli ne tak strašně jako když učil. „Snažte se věnovat tomu pozornost, vím, že je to těžké, ale zkuste to.“ Dal ruku pod Harryho bradu a zvedl mu hlavu, aby se mu podíval do očí. „Nezranil bych vás. Ne úmyslně. Už nikdy více.“

„To já vím.“ Věděl by, kdyby v tom byla zášť. „Všiml jsem si, že jste mě začal znovu urážet.“

„Měl bych říct, že je mi to líto?“ Snape vůbec nevypadal kajícně, ale také nevypadal ani v opačné náladě. „Radil bych vám, abyste si na to zvykl. Nejsem milý muž. Být milý k vám bylo… náročné.“

„Nebylo vám to podobné, mírně řečeno,“ Harry se uchechtl. Dokázal by žít s mrzutým Snapem, zvláště když dokázal viděl humor a náklonnost za tím, co Snape říkal. Bylo to značně jasné, když věděl, co má hledat. „A co škola?“

„Vrátíte se společně se svými přáteli. V hodinách se budeme hádat, jako jsme to dělávali v minulosti. Budu vám dávat velké množství trestů.“ Snape zněl, jako kdyby se mu ten nápad líbil. Jak ho znal, tak také pravděpodobně líbil. Zabije tak dvě mouchy jednou ranou.

Harry nicméně nebyl přesvědčený, že to byla nejlepší věc, jak to zvládnout. „Chtěl bych říct, že si toho někdo všimne, ale nemyslím si to. Nikdy předtím jsme spolu nevycházeli. Hádám, že by nám bylo daleko více nepodobné, kdybychom teď začali.“

Snape přikývl. „Taky bych tak řekl.“

„Co s Hermionou a Ronem?“ Harryho zajímalo, co by mohl nebo měl jim o tom říct. S oběma si dopisoval, ale ve skutečnosti byl velmi opatrný, co říká.

„Promluvte si s nimi, až je uvidíte. Věci se mohly změnit.“ Způsob, jakým to Snape řekl, donutil Harryho se odmlčet.

Ani Ron s Hermionou v dopisech nehýřili informacemi. Jednoduše nebylo chytré říkat příliš mnoho. „Jaké věci? Víte něco, co já nevím?“

Snape pokrčil rameny a zcela zřejmě se nechystal k tomu tématu říct nic víc. „Zmenšily se vaše obavy ze školy?“

„A co kdyby ne?“ Harry měl pocit, že mu uniklo něco důležitého a nemohl přijít na to, co to bylo.

„Udělal bych, co bych mohl, abych vás uklidnil.“ Snape zněl tak upřímně, že to určitou část Harryho sladce zahřálo.

Harry dal ruku na Snapeovu a zmáčkl ji. „Myslíte to tak. Děkuji vám za to.“ Velmi odvážně obrátil jeho ruku dlaní vzhůru a propletl jejich prsty.

„Nemáte za co. Doufám, že za pár měsíců začneme sdílet naši magickou sílu.“ Snape přiměl, aby to vyznělo, jako že je to dobrá věc, a snad i byla.

Harry si nebyl jistý, že je připravený na další komplikace. Příliš mnoho věcí se dělo najednou. „Jo. Co se děje s Voldemortem?“

„Nic moc, co vím. Byl jsem zavolán jenom jednou tohle léto. Nevím, jestli nejsem v jeho přízni nebo jestli něco plánuje.“ Snape něžně odtáhl svoji ruku. „Už jste aspoň trochu sbalený?“

„No…“ Harry pomyslel na ten chlívek, který udělal z pokoje, který mu Snape přidělil.

„Budu to brát jako ne.“ Nezněl příliš naštvaně při té myšlence. „Nicméně vezmu vás k Weasleyovým spíše zítra než pozítří.“

„Proč?“ Harry byl zklamaný, že odejde tak brzy, dokonce i když se těšil na to, že stráví čas s Ronem.

„Byl jsem požádán, abych něco udělal pro ředitele.“ Zcela chybějící modulace ve Snapeově hlasu a prázdný výraz Harrymu docela zřejmě řekly, že Snape o tom nechce mluvit.

Neměl by se ani obtěžovat ptát, to věděl, ale stejně to udělal. „Řeknete mi, co máte dělat?“

„Ne,“ tón mu řekl, aby na to nenaléhal.

„Měl bych se obávat?“ Harry potlačil bodavou bolest něčeho, co nedokázal zcela určit.

Snape se na něj ostře podíval a potřásl hlavou. „Prostě to nechte být.“

„Dobrá.“ Harry se postavil a zamířil ke dveřím. „Radši bych si měl tedy sbalit.“

„Pane Pottere,“ řekl Snape. V jeho hlase zazněl nejnepatrnější kousek nejistoty. „Nebuďte na mě naštvaný kvůli věcem, které s vámi nemohu sdílet. Má to své důvody.“

Harry se podíval zpátky na něj. „Nejsem. Já…“ povzdechl si. „Jen ještě nejsem připravený odjet.“

Snape jednou přikývl. „Já vím.“

 

<Část III>  <Část V>