Pouto krve - Část V

06.08.2012 20:59

Část V

„Harry!“ řekl Ron, otevřel dveře a široce se usmíval. Hravě Harrymu uštědřil ránu do ramene, až Harry skoro zakopnul. Ron se zdál větší pokaždé, když ho Harry uviděl.

„Čekali jsme tě až zítra.“ Ron otevřel dveře dokořán a nechal ho projít i s jeho věcmi.

„Snape musel zpátky do školy, takže mě vykopl dřív. Říkal, abych řekl tvý mamce, že se nemůže zdržet.“ Harry vláčel kufr a Hedvičinu klec do pokoje. Snape pro něj tentokrát jeho věci nezmenšil. „To jsi tady sám? Kde jsou všichni?“

„Mamka s Ginny nakupují. Měli by se vrátit za chvíli. Taťka je v práci a všichni ostatní už tady nežijí.“ Ron popadl konec kufru a pomohl mu ho vytáhnout nahoru po úzkém schodišti na páté odpočívadlo.

Když byli v Ronově pokoji, který byl stále vyzdoben oranžovými plakáty Kudleyských Kanonýrů, uložili kufr vedle skříně. Harry se natáhl na postel a vydechl úlevou. „To byl ale výstup, co?“

„Za chvíli si na to zvykneš,“ řekl Ron a posadil se vedle něj. „Ne že bych měl moc na výběr.“

Harry přikývl. „Kdy půjdeme na ústředí?“

„Nepůjdeme. Uvízli jsme tady na další dva týdny.“ Ron se zamračil. „Co jsi dělal se Snapem?“

„Cože?“ Harry nedokázal uvěřit, že nebude moci celé léto udělat cokoliv s Řádem. Měl si o tom promluvit se Snapem, ale vždycky měli, zdá se, jiné věci, o kterých mluvili. „Proč?“

„Brumbál nás chce tady. Myslím, že se něco začíná dít a oni nechtějí, abychom to zatím věděli,“ řekl Ron. „Tak co ten Snape?“

Ron zřetelně nechtěl mluvit o Řádu, i když by Harry chtěl. „Poslední dva týdny jsem strávil s ním. Na Snape Manor.“

„Snape Manor? Nevěděl jsem, že existuje Snape Manor.“ Ronovi se rozšířily oči a vypadal zděšeně. „Sami? Celou tu dobu?“

„Jo.“ Harry si nebyl jistý, že se mu zamlouvá Ronův výraz. Jednoduše nemohl naznačovat to, co se zdálo, že naznačuje.

„Pokusil se o něco?“ Ron si odkašlal, zrudl. „Nezvyklého, mám na mysli?“

Harry na okamžik cítil rozhořčení za Snapea, ale nedokázal ho udržet, když spatřil obavy v Ronově obličeji. „Oh, bože, ne. To by neudělal. Bože, nechce mi ani říkat křestním jménem."

Ron nad tím překvapením pozvedl obočí. „Nechce? Ani když není okolo nikdo další?“

„Zvláště tehdy. Ani mě nenechá říkat mu Severus.“ To začínalo Harryho vytáčet. Říkat mu pane nebo profesore bylo překvapivě těžké, když mezi nimi už nebyla bezpečná vzdálenost.

Ron přikývl a vypadal souhlasně. „Dobře, doufám, že ne. To by nebylo správné, ano?

„Proč ne? Tím myslím…“ Harry prohrál bitvu s ruměncem. Zíral na Rona a viděl, že on má také zarudlé tváře.

Ron se zachvěl a v jeho očích se objevilo pochopení, které tam dříve nebylo. „Už se to děje, že jo? Ty a on?“

„Řekl bych, že jo.“ Harry se mu stále nedokázal podívat do očí. „Nemyslím si, že v tomto bodě s tím někdo z nás může cokoliv dělat.“

„Ale ty teď nejsi,“ vykoktal Ron. Zhluboka se nadechl. „Mám na mysli, jsi?“

„Ne. Zatím ne. Ale z té představy mi už ani není na zvracení.“ Sám sobě by mohl přiznat, že už je to velmi dlouho od doby, kdy cítil něco jiného než očekávání nad tím, co přichází. Aniž by dost dobře věděl, co to bude, věděl, že to chce.

S velmi nadměrným oklepáním, na něj Ron hleděl s vážným výrazem. „Je velmi dlouhá cesta od nechtít zvracet do skutečného políbení toho mastného mizery.“

„Jo, to já vím. Jsem daleko blíže k políbení než k zvracení.“ Záměrně nechal část svého očekávání promítnout se do tónu hlasu. Ron musel vědět, že s tím nemá problém.

Ron se na něj pozorně zadíval, pak se zašklebil. „To jsem nepotřeboval slyšet.“

„Promiň,“ usmál se Harry. Je dobré, že je schopný ho jednou za čas překvapit.

„Už jsi to někdy dělal?“ Ron se na něj opět pozorně zadíval. „Myslím tím, s kýmkoliv?“

Harry se pokusil necítit se trapně a zavrtěl hlavou. „Ne.“ Byl dost starý na to, aby měl více zkušeností, než měl. Jen na to nebyl čas. „Co ty?“

„Ne tohle. Ale některé jiné věci.“ Ron měl zamyšlený výraz. „Dělal jsi cokoliv jiného?“

Potřásaje hlavou se nedokázal na Rona podívat. Bylo hloupé cítit se trapně kvůli zkušenostem, ale cítil se tak. „Ne moc.“

„Jak si pak ale můžeš být jistý, že to bude on? Jak vůbec víš, že jsou to kouzelníci, koho chceš?“

„Vzhledem k tomu, že to bude Snape…“ hlas se mu vytratil, ve skutečnosti nikdy předtím nezvážil tu záležitost s kouzelníkem. Obecně mu ta myšlenka nevadila.

„Nepřitahují tě čarodějky? Mám na mysli jako vůbec? Přijdeš o…“ Ron se odvrátil, jeho tvář opět zčervenala.

Pomyslel na Cho. Byla velmi pěkná, ale on neměl pocit, že o něco přijde, když ji znovu nepolíbí. Samozřejmě, když ji políbil poprvé, tak to nebylo moc skvělé. Harry zakroutil hlavou. „To si nemyslím.“

Ron pokrčil rameny. „Jaké je to… no ty víš?“

Existovaly věci, které věděl, aniž by o nich musel přemýšlet. „Se Snapem je to jiné.“

„Nemáš nic, podle čeho bys mohl soudit,“ řekl Ron, zněl ustaraně. „Jak můžeš vědět, že je to jiné?“

„I bez čehokoliv podle čeho bych mohl soudit, to vím.“ Nikomu by nevysvětlil ten pocit, jak Snape vtrhl do jeho samotné duše. Zatímco to bylo zvláštní, nebylo to nepříjemné nebo něco, z čeho by měl strach. „Přeju si, abych věděl víc o… o těhle věcech,“ řekl Harry posmutněle.

„Chceš něco zkusit?“ V Ronových očích zaplálo světlo, které se naučil poznávat jako jeho dobrodružný záblesk. „Se mnou?“

Harry se přetočil na bok a rukou si podepřel hlavu. „Co máš na mysli?“

„Co kdybych se s tebou trochu muchloval…“ Ronův výraz byl dychtivý a zároveň rozpačitý. Zčervenal ještě více, soutěžil s barvou svých vlasů. „Jen jako mezi přáteli.“

„Jenom pro porovnání.“ Ač to Harryho překvapilo, ten nápad se mu líbil. Podíval se na Rona, viděl ho teď v nepatrně jiném světle než předtím. „Dobře.“

„Vážně?“ Ron vypadal, že ho překvapilo, že souhlasil, ale alespoň nevypadal o nic méně dychtivý. Vskutku, díval se na Harryho, jako kdyby byl čokoládová pochoutka.

Harry si nebyl moc jistý, že tomu uvěřil, ale byl ochotný to nechat být. „Dobře, tedy. Pojď sem.“ Harry se položil zpátky na záda.

Ron si lehl na postel vedle něj a přetočil se na něj. Chvíli jim trvalo, než si pohodlně uspořádali nohy, ale váha a teplo Ronova těla bylo příjemné.

Nesměle dal ruku kolem Ronových ramen a podíval se mu do očí. „Co teďka?“ zeptal se Harry.

Jedna z Ronových velkých rukou sklouzla přes jeho tvář na čelist a něžně ho přidržela. Druhá ruka mu strhla brýle z obličeje a položila je někam z jeho dosahu.

Ron sklonil tvář a přejel ústy po jeho. Harrym se prohnalo sladké zajiskření a on se potěšeně zachvěl. Byl dobrý pocit, příjemný. Bezpečný.

Ron znovu přejel po jeho rtech a pak se trochu odtáhl. „Dobrý?“

„Ó, ano. Udělej to znovu.“ Zavřel oči a naklonil hlavu dopředu, dovoluje Ronovi, aby ho znovu políbil. Tentokráte déle. Ta intenzita ho překvapila a on rozechvěle vydechl. Líbil se mu pocit Ronových měkkých rtů a chuť čaje a ten lahodný tlak.

Otevřel pusu a nechal Ronův jazyk vklouznout dovnitř. To bylo taky příjemné. Ronovy rty se pohybovaly na jeho, prohlubovaly polibek. Harry se připojil, užívaje si fyzické pocity. Ale něco tomu chybělo. Nebyl si přesně jistý co, ale něco nedefinovatelného se mu nezdálo úplně správné.

Ron se odtáhl, rukou hladil Harryho vlasy. „No?“

„Bylo to příjemné, kámo,“ řekl Harry upřímně. „Líbilo se mi to. Proč jsi to chtěl udělat?“

„Chtěl jsem políbit chlápka od té doby, co se Seamus pokusil políbit mě před dvěma roky a já jsem ho praštil.“ Ron se přetočením usídlil vedle něj.

Harrymu chyběl pocit mít někoho tak blízko, i když to tělo nebylo tak docela to pravé. „Proč jsi ho praštil, když jsi byl zvědavý?“

„Propána, Harry. Vyděsil mě tak, že jsem málem vyletěl z kůže,“ Ron se zatvářil. „Přikradl se ke mně ve sprchách. Já jsem na to nebyl připravený.“

Harry se otřásl, nedokázal si představit, co by dělal on, ale praštit toho blbečka by bylo to poslední z toho. „Jo. Seamus má občas víc nadšení než rozumu.“

„Nicméně jsem nebyl nepříznivě nakloněn tomu nápadu--“

„Se Seamusem?“ Harry si to dost dobře nedokázal představit, ne je dva dohromady. Jejich povahy byly úplně neslučitelné na takovéhle věci.

„No, ne s ním, to ne.“ Ronův ruměnec se prohloubil, jak pokračoval. Pokrčil rameny. „Nicméně celkově se mi ten nápad tak trochu držel v popředí.“

„Myslíš si, že jsi gay?“ Nic, co Harry kdy viděl, na tento směr nepoukazovalo, ale to nezbytně nic neznamenalo. Od nedávna ničemu pořádně nevěnoval pozornost.

Ron byl chvíli zticha, zdálo se, že zcela vážně uvažuje nad tou otázkou. „Ne. To si nemyslím. Líbat tebe právě teď bylo…“ Ruměnec se vplížil přes jeho tvář. „Příjemné, víš. Ale nikdy jsem necítil velkou přitažlivost ke klukům. Jen trochu zvědavosti.“

„Doufám, že si nezvykneš mě líbat jako na zkoušku.“ Harry nechtěl být rozhodujícím bodem v ničím životě, ani v tom svém.

„Ne,“ zasmál se Ron. „Doufám, že si zvyknu líbat Hermionu na zkoušku, vzhledem k tomu, že ona je ta, kterou jsem vždycky chtěl políbit.“

„Proč jsi tedy líbal mě? Tím myslím proč, jestliže jsi chtěl líbat ji?“ zeptal se Harry. Nechtěl znít, jakože se zlobí, protože se nezlobil, ale nedokázal uchopit svou myslí Ronovy myšlenky.

„Nejsi špatně vypadající chlapík, kámo,“ usmál se Ron. „Navíc jsem také vždycky chtěl políbit i tebe. Ale stále chci políbit ji.“

Harry ignoroval první část, protože to byla taková lež, a zeptal se: „Takže to bylo jen to, co jsi říkal? Jen zvědavost?“

„Jo. Jsi můj nejlepší kamarád. A no…“ Ron se odvrátil.

Nemusel to říkat, Harry věděl. „Já taky. Ale ne takhle. Myslím, že nikoho nemám rád takhle.“

„Nikoho?“ Proč zněl tak překvapeně? Ron si odkašlal. „Dokonce ani… ehm… Snapea?“

Zavrtěl hlavou. „Zatím ne.“

„Ale myslíš si, že budeš.“ Ron nezněl, jako kdyby se ptal, spíše jako kdyby opakoval, co věděl. Také nevypadal tou myšlenkou příliš sklíčený, což Harrymu ulevilo tolik, až ho to překvapilo.

„Ano. Nakonec.“ Harry se dál nechtěl bavit o Snapeovi. „Co s tou Hermionou?“

„Nikdy jsem si nemyslel, víš, že by se o mě mohla zajímat. Mám na mysli, ona je chytřejší než já.“ Ron si zhluboka povzdechl. „Přes prázdniny jsme si posílali sovy.“

„Já jsem vždycky měl ten dojem, že by se mohla zajímat.“ Část Harryho doufala, že je to pravda, že má Rona ráda stejně jako on zcela jasně má rád ji. Další jeho část se zajímala, kam by se vešel on při jejich spojení. To bylo nepodstatné, rozhodl se. Teď mu zabíral Snape hodně času, možná bylo jen přirozené, že Ron s Hermionou obrátili svoji pozornost na sebe.

„Jo.“ Ron si znovu povzdechl. „Přijede sem v pátek.“

„Pak budeš mít čas ji přesvědčit. Dej jí vědět, co k ní cítíš. Myslím, že to dobře dopadne.“ Myslel si, že Ron s Hermionou budou mít méně problémů, než on bude mít se Snapem.

„Nebudeš se zlobit?“ Ron se odvrátil. „Víš, jestliže ona a já…“

Zakroutil hlavou, přesto byl rád, že se Ron zeptal. „Ne. Myslím, že budu trávit hodně času v následujícím roce opakováním na OVCE nebo na trestech se Snapem.“

„A vypořádáváním se s Ty-Víš-Kým,“ dodal Ron s viditelným se zachvěním.

Harry potlačil svůj vlastní strach. „Jo. To taky.“

Dole se otevřely a zavřely dveře. Zvuk dvou ženských hlasů dolehl k nim. „Mamka s Ginny se musely vrátit domů.“

Oba se posadili a podívali se na sebe. „V pohodě?“ zeptal se Ron, podávaje Harrymu jeho brýle.

„Jo. A díky, kámo.“

Ron se usmál. „Bylo mi potěšením.“

***

Tu noc byl Harry velmi unavený, takže šel spát brzy. Výsledkem toho bylo, že se druhý den ráno vzbudil dříve než všichni ostatní. Chvíli ležel v posteli, ale když dole uslyšel zvuky, rozhodl se, že je čas vstát. Šel do kuchyně a našel paní Weasleyovou, jak mluví s někým v krbu.

„V pořádku tedy. Promluvíme si později,“ řekla Molly, zatímco oheň vyhasínal.

Letmo se na ni podíval, ale nezeptal se.

Na chvíli vypadala nesvá, ale pak, zdá se, se sebrala. „To byl profesor Brumbál,“ řekla a odkašlala si. „Řekl mi o tom poutu.“

„Vážně? Proč?“ Myslel si, že to mělo být tajemstvím. Neříkal mu kdysi Brumbál, že čím víc by něco mělo být utajené, tím více lidí o tom ví, nebo tak něco?

„Protože profesor Snape má pocit, že je nezbytné tě tady tento týden navštívit. Harry, chci, abys mi odpověděl upřímně.“ Podívala se přímo na něj. „Udělal vůči tobě něco nevhodného, něco, kvůli čemu by ses cítil nepříjemně?“

Chlupy na zátylku se mu zježily a on musel bojoval se svým rozčilením. „Ne! Samozřejmě, že ne. Jak si vůbec můžete takovou věc myslet?“

„Nebuď na mě naštvaný, mladý muži. Snažím se dohlížet jen na tvé nejlepší zájmy. Nechtěla bych vidět, jak ti ublíží.“ Podívala se na něj tím matka-to-ví-nejlépe pohledem, který měl spojený s ní, když se do něčeho vměšovala.

Harry zvládl opanovat svůj převládající vztek. Věděl, že to myslela dobře. „Cením si toho. Co je mezi profesorem Snapem a mnou je jen mezi námi. Nechci se o tom bavit.“

Její výraz napovídal, že nebere ne jako odpověď. „Byl jsi natlačen do situace, kde--“

Přerušit ji dříve, než stihla vypustit nahlas ta slova, byl jediný způsob, jak udržet svůj vztek. „Ne! Mám na mysli, ano, byli jsme donuceni, ale nebyl jsem to jenom já. On byl také přinucen.“ Harry se znovu nadechl, přál si, aby se alespoň pro jednou lidé pokusili pochopit.

„Tak mi to profesor Brumbál řekl. Já jen nechápu--“

„Co? Že mě neměl rád o nic víc, než já jsem měl rád jeho?“ Neschopen si pomoci, Harry se na ni zlobně podíval. „Vůbec tomu nerozumíte.“

„Pak mi to vysvětli.“ Složila si ruce přes hrudník a čekala, až něco řekne.

Jeho obvyklá zdrženlivost mluvit o osobních věcech byla odstrčena stranou v prospěchu bránit Snapea. „Paní Weasleyová, nemůžete porozumět, jaké to pouto mezi námi je. Nutí mě mít ho rád. Ne, více než to, nutí mě ho milovat.“

„Jsi do něj zamilovaný.“ Molly vypadala zděšeně. „Co je za zvrhlého člověka, který by tohle mohl udělat dítěti.“

„Za prvé,“ procedil Harry skrze zuby, zvedaje prst. „Je mi sedmnáct. Stěží jsem dítě.“ Viděl, že je tímto argumentem asi stejně tak ohromená, jako byl Snape. „A za druhé,“ zvedl druhý prst. „Neudělal nic, čím by mě donutil, aby mi na něm záleželo. To to pouto nás přinutilo.“ Harry zvedl třetí prst. „A za třetí. Nejsem do něj zamilovaný. Zatím ne.“

Trochu naklonila hlavu a střetla se s jeho zrakem. Vypadala nepatrně zmateně, ale stále rozhodnutá udělat pro něj vše, ať chce anebo nechce. „Právě jsi řekl--“

Ne že by si Harry nevážil toho, že jí na něm záleží natolik, aby do toho strkala nos, ale prostě dokázal zvládnout vlastní život. „Že ho miluji. A to také ano. Ale není to ‚zamilovanost‘. Zatím ne.“

„Zatím ne? To naznačuje, že bude.“ Utichla, zdála se tou myšlenkou zděšená. „Myslíš si, že budeš? Milovat ho takovým stylem?“

„Myslím si to.“ K tomu nebylo, co dodat, ne mamce svého nejlepšího kamaráda, přestože se snažila dělat mámu i jemu. „Jemu na srdci také leží moje nejlepší zájmy. Vím, že ano.“

„Jak to můžeš vědět?“ Molly se uvolnila. „Je to dospělý muž s vlastními zájmy.“

„Když nic jiného, tak to pouto ho nenechá udělat nic, čím by mi ublížil. Věřím, že mě miluje.“ Harry se díval dolů na své nohy, ale musel se zeptat. „Proč ho podezíráte? Tím myslím, je na naší straně.“

„O tom nepochybuji,“ ujistila ho Molly rychle. „Nicméně, vždycky mi Severus připadal chladný a nepříjemný.“

„To není důvod myslet si, že by mě mohl zneužít.“ Bylo v tom něco víc a Harry chtěl vědět, co to je. „Nemohu uvěřit, že si o něm tohle myslíte.“

Molly se podívala dolů na své ruce a pomalu vydechla. „Je o tolik starší než ty. Mladým chlapcem jako jsi ty, může být lehce manipulováno.“

„Paní Weasleyová, znáte mě vůbec?“ Znovu Harry cítil, jak v něm vzrůstá vztek Snapeovým jménem. „Mnou se nedá tak lehce manipulovat. Ani bych nikoho nenechal, aby mi ubližoval.“

„To pouto ti nemusí dávat na výběr.“ Stále se mu nepodívala do očí. „Nebo bys nemusel správně pochopit, co cítíš.“

„Myslím, že nerozumíte povaze toho pouta. Já vím, co on cítí. Nemohl jsem to špatně pochopit.“ Snažil se to říct s dostatečnou silou, aby si nevšimla jeho vlastních pochyb.

Muselo to být dostačující, protože její pohled zněžněl a usmála se na něj. „Já jen nechci vidět tě zraněného, Harry.“

Harry pro ni vylovil malý úsměv, věděl, že se snaží udělat správnou věc. „Já vím a vážně si toho vážím. Profesor Snape je dobrý muž, paní Weasleyová. Přeju si, abyste to také viděli.“

Molly vypadala skepticky, ale přikývla. „My všichni to brzy uvidíme, že? Přijde v pátek v noci.“

***

Snape vystoupil z krbu a oprášil si popel z hábitu. Tak nenuceně, jak jen dokázal, si prohlédl ty, kteří byli usazeni u stolu. Zaklesnul svůj pohled na Potterovi a ostře vydechl. Bez toho, aniž by komukoliv řekl jediné slovo, rozevřel svou náruč. Potter odešel od stolu a pohnul se k němu s potěšující dychtivostí.

Přivítalo ho pět šokovaných tváří – byla zde i slečna Grangerová – jež viděl přes Potterovo rameno, ale jeho to jednoduše nezajímalo. Odloučení poslední týden se zdálo horší, než to během těch pár týdnů po skončení školy. Snape cítil, že Potterova zoufalost byla stejná, jakou cítil on.

„Zmetek,“ vydechl Potter do jeho ramene. „Myslel jsem, že se to časem mělo stávat snadnějším.“

„Očividně ne.“ Snape zavřel oči a nechal Potterovo teplo prosakovat do chladných míst uvnitř sebe.

„Nechystáte se znovu odejít, že ne?“

„Ne že bych mohl zůstat tady.“ Snape se pokusil odtáhnout, nechat ho jít, ale Potter se držel. Jednoduše nedokázal najít sílu, aby ho odstrčil. „Ššš, promluvíme si o tom později.“

Po několika minutách Snape otevřel oči a věděl, že se bude muset vypořádat s následky scény, kterou právě předvedli. Nikdo se na něj nedíval potěšeně, ale ani nevypadali příliš překvapeně. Co jim bylo řečeno?

„Dobrý večer, Severusi.“ Hlas Artura Weasleyho byl klidný, jako kdyby se neodehrálo nic neočekávaného. „Připojíte se k nám na večeři?“

Něco v něm se chtělo hystericky rozesmát nad naprostou normálností té žádosti, ale přikývl. „Ano, děkuji vám.“

Oba, on i Potter se přesunuli ke stolu a Ron se posunul, aby dovolil Snapeovi si sednout vedle Pottera. Molly se postavila a připravila další místo na sezení, pak mu naservírovala ze společných talířů.

Dlouhou dobu nikdo neřekl ani slovo a napětí, zatímco každý zarputile jedl svou večeři, bylo husté jako Mollyina omáčka.

„Dá si někdo pudink?“ zeptala se Molly, její hlas prořízl ticho jako nůž.

„Ano, prosím,“ řekl Ron s úlevou, že má něco, co může říct. „Harry? Hermiono?“

Hermiona zavrtěla hlavou a položila ubrousek na talíř, aniž by se na kohokoliv podívala. „Ne. Děkuji vám.“

„Ano.“ Potter se podíval na Snapea a chytil ho za ruku. „A vy?“

„Ne, děkuji vám.“ Snape zakroutil hlavou, palcem přejel po Potterově dlani, než se stihl zastavit. Když se pokusil uvolnit svoji ruku, Potter ho nepustil.

„Ne,“ zašeptal Potter, když se o to pokusil znovu. „Potřebuji se vás dotýkat.“ V tichu se jeho hlas rozlehl a opět jednou přitáhli pozornost všech.

Snape zavřel oči a nabral vzduch, hledaje sílu nevybuchnout. Tohle nesnášel. „Mohli bychom si o tom promluvit později?“

Výraz v Potterových očích ho překvapil. Rozpoznal bojovnost ještě dříve, než Potter promluvil. „Vy nechcete mluvit před mojí rodinou?“

„Ne zrovna příliš, ne.“ Vrhnul letmý pohled přes teď mlčící stůl a pokusil se podívat každému do jejich nesouhlasných očí.

Artur si odkašlal. „Myslím, že my všichni bychom rádi--“

„Slyšet tento rozhovor nemá právem nikdo jiný než pan Potter a já,“ řekl Snape nejnekompromisnějším tónem. „Váš názor není starostí--“

„Neříkejte to, pane,“ utnul ho Potter.

Snape zlostně hleděl na Pottera a byl by vyštěkl komentář, kterým by ho usadil na místo, akorát, jak se zdálo, nedokázal v sobě k tomu najít spravedlivé rozhořčení. „Nemluvte se mnou takhle,“ zašeptal a pevně zmáčkl Potterovu ruku.

„Nemluvte s nimi takhle.“ Potter ruku odtáhl. „Mají o mě starost.“

„To ano,“ řekla Molly a položila na stůl koláč. Zvedla nůž a začala ho krájet na plátky. „Máme starost o vás o oba.“

Jako kdyby bylo možné, že uvěří těmto kecům. Snape si odfrkl. „Jsem si dobře vědom, co ke mně cítíte. Kdybych nebyl svázán--“

„Ne.“ Potter položil ruku přes Snapeovu pusu. „Ne.“

Pobouřeně trhnul hlavou, aby setřásl Potterovu ruku. „Ven,“ nařídil. Snape se postavil, odsunul židli tak prudce, až hlasitě zaskřípala o dřevěnou podlahu. Jeho vztek se konečně proboural přes vazbu. Nemohl připustit, aby to pokračovalo. „Okamžitě.“

Potter se postavil s  hlavou skloněnou.

„Nemusíš jít, kámo,“ řekl Ron, nasupeně hleděl na Snapea s tím, o čem se domníval, že je to jeho největší suverénnost. „Nemá tady nad tebou žádnou pravomoc.“

Další pošetilý, statečný Nebelvír, pomyslel si Snape posměšně, zabodl pohled na oplátku do Weasleyho. Ó, a velmi ho potěšilo, jak rychle mladý pan Weasley od svého pohledu upustil.

„Svatá pravda.“ Artur se na něj podíval, snažil se nepochybně odhadnout situaci. „Severusi, nechte Harryho být.“

„Ne. Potřebuji mluvit s panem Potterem. Soukromě.“ Pokýval svou hlavou směrem ke dveřím. Jednoduše to nemohl nechat déle pokračovat. „Pane Pottere.“

Potter se pohnul směrem ke dveřím a on ho následoval. Jakmile byli venku, Potter se k němu obrátil s obrovskýma očima. „Omlouvám se.“

„Já také.“ Snape se nadechl, všechen jeho vztek se vytratil kvůli Potterově kajícnému pohledu. Rozevřel náruč. „Pojďte sem.“

Jakmile se Harry přesunul do Snapeovy náruče, oba si povzdechli. Usídlil se v něm zvláštní typ klidu, jaký nikdy nepoznal.

Po pár momentech se odtáhl z objetí, něžně Harryho o krok nebo dva odstrčil, takže mohli mluvit. „Mám odpor k vysvětlování svých pocitů komukoliv,“ řekl Snape.

„Zvláště když máte kolem studenty, kteří to sledují?“ Vnímavost nebylo něco, co by si dříve spojoval s Potterem, ale opět ho jednou Snape nejspíš podcenil.

Nebo možná, přemýšlel Snape, ho Potter jednoduše zná natolik dobře, aby mu porozuměl. Ta myšlenka ho vystrašila. „Ano. To oslabuje moji pozici.“

„Oni by to nepoužili proti vám.“ Bylo jasné, že Potter tomu ve své naivitě skutečně věřil.

„Jak by taky mohli? Ten zlý, starý profesor lektvarů má slabost. Jak by toho mohli nezneužít?“ Snape rozuměl lidské podstatě příliš dobře a viděl potenciál pro zničení, když ho udeřil do tváře. „Dokonce ani ti ctihodní Nebelvíři nejsou povzneseni nad výhodou využít situace.“

„Ne každý je takový, víte. Já nejsem.“ Potter se pokusil na něj zlostně hledět, ale jeho výraz postrádal zápal či vztek.

„Na tom teď málo záleží. Vypadá to, že jsme přilili do ohně další olej,“ řekl Snape a zhluboka si povzdechl. „Budeme muset vysvětlovat.“

„Většinu posledního týdne jsem strávil vysvětlováním.“ Potter k němu vzhlédl, nesměle napřáhl ruku. „Vím, že to stejně moc k ničemu nebylo.“

Proti svému lepšímu úsudku, ji Snape chytil a podržel, po tom jejich sváru potřeboval mezi nimi více kontaktu. „Co říkali?“

Potter zhluboka vydechl, sklonil pohled, zdál se skleslý. „Paní Weasleyová, pan Weasley a Ron se všichni zeptali, jestli jste nedělal něco nevhodného--“

„Dobrý Bože!“ Snape znovu cítil vzrůstající vztek. „Pan Weasley, to bych mohl pochopit, ale Molly a Artur? Myslel jsem si, že oba mě znají lépe než…“ hlas se mu vytratil, cítil se přesně tak poražený, jak vypadal Potter. „Očividně ne.“

Potterova ruka zesílila sevření jeho. „Oběma jsem jim řekl, že jste byl--“

„Co? K vám slušný? Že jsem se nepokoušel vás sexuálně obtěžovat? Napadlo vůbec někdy někoho, že já možná nechci šestnáctiletého chlapce?“ Snape zavřel oči, nenáviděl sám sebe, že je cokoliv jiného než jen naštvaný.

„Je mi sedmnáct. A okolnosti jsou, jaké jsou…“ Potter se přitáhl ke Snapeovi, natlačil spodní polovinu svého těla ke Snapeově.

Vlna úžasných a strašných pocitů se přes něj přelila, jak se Potterovo stehno tisklo na jeho klín. Nějak si nevšiml, jak se stal tvrdým. Hrome. Nechtěl tohle, nechtěl na to reagovat, ale jeho tělo ho dále zrazovalo. „To neznamená, že bych se tím kdy řídil.“

„Myslíte si, že já to nevím?“ Potter dal obě ruce kolem jeho pasu a přitisknul svoji tvář do Snapeova ramene. „Vím. Ale oni to nevědí. Mají o mě starost.“

„Já vím, že se o vás mají starost. To je jediný důvod, proč vůbec toleruji toto ponižování. Měli by mě znát lépe.“ Znovu ho zaplavil hněv a cítil, jak se Potterova ruka konejšivě posunula po jeho zádech.

„Jak by mohli?“ Potter zněl smutně. „Jak by vás kdokoliv mohl znát, když nenecháte nikoho kromě Brumbála – a to si ani nejsem jistý o něm – se k vám přiblížit?“

Odtáhl se a shlédl do Potterovy tváře. Věděl, co se Potter pokoušel říct, ale na to už bylo příliš pozdě. „Nechci oslabit svoji autoritu u studentů.“

„Být o trochu míň chladný nebo hnusný nebo uzavřený, by neoslabilo vaši autoritu.“ Harry se pokoušel usmát. „Zvláště, vzhledem k tomu, že nemusíte být takový.“

„A v tom se mýlíte, pane Pottere,“ zamračil se na něj Snape. „Vycházíte z mylného předpokladu, že mě zajímá, co si lidé o mně myslí. Ani nejsem a ani nechci být, milý člověk.“ Jen s Potterem a jeho zatracenou rodinou byla jeho kůže tak proklatě slabá.

„Kdyby to byla pravda, proč by vás zajímalo co pan a paní Weasleyovi říkali o tom, jak se ke mně chováte?“ Potterovy oči bez radosti z vítězství na okamžik spoutaly jeho. „Jste kvůli tomu skleslý.“

Dobrá, Potter mohl mít v tomhle pravdu. K čertu s ním. „Není v mé přirozenosti být k lidem milý, ani jim sebe vysvětlovat.“

Potter se na něj znovu podíval pohledem, který říkal, že ví, že Snape ve skutečnosti nepoložil otázku. „Nemusíte být ani hrozný.“

„Proč ne?“ zněl jako dítě, kterému byl odepřen pamlsek a věděl o tom a nezajímalo ho to. „Většinu lidí nemám rád.“

„No, ale já mám. Miluji Weasleyovy. Jsou součástí mého života a to se nezmění.“ Potterovy paže byly stále volně ovinuté kolem jeho pasu. Chlapec se odtáhl, aby se podíval Snapeovi do očí. „Teď jste také součástí mého života. To zvládnete.“

„Drzý spratku.“ Dovolil si odhrnout Potterovu ofinu z čela.

„Ano. Já vím.“ Potter sevřel své paže a pevně ho objal. „Pojďme si s nimi promluvit.“

Zůstal tak o chvíli déle a pak ho neochotně pustil. „Mluvit, dobře. Milý, ani omylem!“

***

Snape se s trhnutím probudil; svaly na krku měl v jednom ohni. Posunul se, váha na něm zavrčela, přetočila se a udeřila do podlahy s hlasitým žuchnutím.

„Hej!“ řekl Potter, posadil se a třel si zadek. „Proč jste to udělal?“

„Ne, pane Pottere. To vy jste usnul na mně.“ Snape si masíroval zátylek, doufal, že tu ztuhlost trochu uvolní.

„Och. Jak--“

„Myslím, že jste takhle usnul.“ Poslední věc, kterou si Snape pamatoval, bylo, jak tiše mluví s Potterem. Poté, co se dům připravil na noc a Snape byl bezpečně – nebo si tak Molly myslela – uvelebený na pohovce s pokrývkou a polštářem, Potter vyklouzl z Ronova pokoje a přišel dolů si k němu sednout.

I když věděl, že by ho měl poslat zpátky nahoru, nebyl schopen se k tomu přimět. „Měl byste se teď vrátit.“

„Souhlasím,“ Artur stál na schodech ve svém županu. Výraz na jeho tváři byl nepřátelštější, než kdy Snape viděl. „Běž nahoru, Harry,“ řekl Artur, hlas měl mírnější než výraz.

Potter se zvedl z podlahy, nervózně se podíval jeho směrem, ale nic neřekl, jen odešel nahoru do schodů. Artur se posunul na stranu, aby ho nechal projít, ale nešel za ním.

Snape skousl zasténání, když sledoval Artura jít dolů a sednout si do jednoho sousedního pohodlného křesla. „Vy a Harry jste spolu usnuli?“

Narovnal se a přímo se střetl s Arturovým pohledem. „Myslím, že to je očividné.“ Snape se v této záležitosti nemusel tomu muži ani nikomu jinému omlouvat.

„Chtěl byste to vysvětlit?“ V tónu hlasu byly jasně naznačené možné důsledky.

Snape se o to ani v nejmenším nestaral. „Ne.“

Artur, obvykle s příjemnou povahou, teď vlastnil překvapivě krutý pohled, který nasměroval na Snapea. „Nenechám vás--“

Aby se vyhnul dalším útokům, Snape ho utnul, než mohl ta slova vypustit. „Nepředpokládejte--“

„Někdo musí toho chlapce chránit.“ Artur zřejmě měl pocit, že je to práce pro jeho rodinu.

Snape si znechuceně odfrkl, zaskřípal zuby a zatnul čelist. „S kým si myslíte, že máte co dočinění? Ten chlapec je nejmocnější kouzelník naší doby. Jsem si docela jistý, že se umí ochránit sám.“ Ve chvílích, kde by Potter neuměl, bude Snape tím, kdo ho ochrání – nikdo jiný. Dráždilo ho, že si mysleli, že by Potter potřeboval ochranu před ním.

Ten přátelský Artur Weasley nyní vůbec přátelsky nevypadal. Vskutku připomínal chrabrého rytíře, který vyjel na ochranu bezbranného dítěte. „Chci váš slib, že mu neublížíte.“

Tak rád by vstal a odešel ven, pryč z celé této konverzace, ale nemohl. Snape se zhluboka nadechl, snažil se zbavit svého vzteku. Znepřátelením si Artura by si znepřátelil Pottera. „Neublížím mu.“ Zlostně na Artura pohlédl. „Nemůžu mu ublížit.“

„Můžete. Nemusíte to tak myslet, ale jste o tolik starší--“

„Ne.“ Snape jedenkrát zavrtěl hlavou. „Myslím si, že nerozumíte povaze toho pouta mezi námi. Já mu nemohu ublížit.“

Zaražený Artur se na něj podivně podíval. „Pak mi to tedy vysvětlete.“

„Radši bych to nedělal.“ To nebyla zatraceně věc ani Arturova ani nikoho jiného. „Je to mezi panem Potterem a mnou.“

Artur si založil ruce přes prsa a civěl na něj. „Každopádně mi o tom řekněte. Víte, že mám na srdci jen Harryho nejlepší zájmy. Uklidněte mě.“

Snape chtěl odmítnout, ale Potter byl tak podělaně neústupný ohledně Weasleyových. Och, věděl, že navzdory jejich všetečným způsobům, to myslí dobře, ale stejně ho to štvalo. „Kromě schopnosti sdílet magii, nás to pouto nakonec sváže jednoho k druhému důvěrou tak velikou, že nikdy neuděláme nic, abychom si navzájem ublížili – nejsme toho schopni.“

Artur přikývl, stále se zdál zadumaný. „Takhle mi to říkal Albus.“

„Když jste to věděl, proč jste mě to přinutil zopakovat?“ Snape občas nedokázal pochopit tyto lidi a jejich motivace.

„Milujete ho?“ zeptal se Artur a podíval se mu do očí.

Ze všech potupných otázek, musel položit tu nejhorší. „Dobrotivý bože, Arture, znáte mě. Snášel bych tyhle hovadiny z nějakého jiného důvodu?“

Ten zpropadený blbec měl ty nervy se zasmát a Snape na krátko pomyslel, že by ho proklel do zapomnění. „Předpokládám, že ne. Co ale nevím, nebo čemu nerozumím, je, jak jste mohl přejít z nenávisti k lásce za jeden den.“

Snape chtěl poukázat, že ve skutečnosti nikdy nenáviděl Pottera. Dobrá, opravil se, už mnoho let ne. „Ta vazba nás donutila zapomenout na naši nenávist. Neměli jsme na výběr. To, do čeho to přerostlo nyní, je stejně tak platné, stejně tak reálné, jako bylo předtím naše nepřátelství.“

Artur přikývl, pak bylo na chvíli ticho, než se zeptal: „Vy necháváte, ať se to stane, že ano?“

Jeho první myšlenka byla, že tu domněnku zapře, ale zapřít, znamenalo popření, jak je pro něj Potter důležitý, což udělat nemohl. I tak se stále jedna jeho část bouřila nad idiotstvím odpovědět na tak osobní otázku.

Nicméně nakonec chtěl, aby alespoň jedna osoba porozuměla. Spustil svůj pohled k pohovce, prstem přejel podél švu. „Vždycky jsem byl sám. Časem jsem přesvědčil sám sebe, že si nic jiného nepřeji. Je to docela lehké, když není naděje na cokoliv jiného.“

„Takže když se naskytla možnost s Harrym, vzal jste ji.“ Místo odsouzení, které Snape očekával, byl Arturův tón zjemnělý porozuměním.

Bez pohledu na něj Snape přikývl. „Kdyby bylo na výběr, pro kohokoliv z nás, nepošpinil bych Pottera tím, čím jsem.“ Zvedl ruku, než stihl Artur promluvit. „Nic neříkejte.“

Artur přikývl.

Snape se zhluboka nadechl a pokračoval: „Když vyprchal můj vztek, uvědomil jsem si šanci, která mi byla dána. Nebojoval jsem proti tomu, co přišlo potom.“ Rozumově Snape věděl, že nebylo možné s poutem bojovat, ale nemohl překonat skutečnost, že to nezkusil. „Věděl jsem, že mám šanci na něco… něco, v co jsem nikdy nevěřil, že bych našel.“ Na okamžik zavřel oči, snažil se zbavit viny. „Vím, že si to nezasloužím, ale chci to.“

Když Artur znovu přikývl, měl soucitný úsměv. „Děkuji vám. Velmi to uklidnilo moji duši.“

„Uvidíme, jestli o tom dokážete přesvědčit Molly.“ Snape nechal na svých rtech zformovat kyselý úsměv.

Artur se zasmál, opřel se v křesle, viditelně uvolněný. „Je vytrvalá, když si myslí, že jedno z jejích kuřat je v ohrožení, že? Stále mám obavy, co se mezi vámi stane, až začne škola.“

„Vytrvalá, to není ani polovina toho, čím je.“ Snape se mírně usmál. „Co se týče školy, budu se snažit jednat s Potterem tak, jak jsem jednal v minulosti.“ Nikdy to nebude stejné. Jeho jediná naděje byla, že dokáže volně mluvit a udržet část náklonnosti mimo svůj hlas.

„Nebude to snadné,“ řekl Artur, jeho výraz byl trochu pochybovačný.

„Nemáte ani ponětí, jak těžké to bude.“ Myšlenka, že bude na Pottera záměrně krutý, mu obracela žaludek a divil se, jak to vůbec v minulosti dělal. „Jedině myšlenka, co by se mu mohlo stát, kdyby na to přišel Voldemort, mně dovolí udělat to, co musím.“

Artur se postavil a shlédl na něj s vážným výrazem. „Přes veškerou moc a všechno, čím si prošel, je mu sotva sedmnáct.“

„Jsem si toho dobře vědom,“ řekl Snape. Vsadil by se, že tomu rozuměl lépe než kdokoliv jiný.

***

Harry o krok ustoupil z horního odpočívadla, ze stínů na schodišti. Položil ruku na zeď, čekal, až se mu zpomalí tlukot srdce. Snape nepřímo řekl, že ho miluje. Ačkoliv mu vazba říkala tu samou věc, nevěřil tomu, ne doopravdy. Nebyl si jistý, jak naložit s tím divným rozhovorem, který mimoděk vyslechl. Bylo možné, že Snape řekl Arturovi, co chtěl slyšet, aby uklidnil jeho obavy.

Možná to nebyla pravda.

Ačkoliv pouto, zdá se, trvalo na tom, že to pravda je, Harry si nemohl být jistý. Každý říkal, co podle nich byla pravda, ale Harrymu v životě řekli už tolik lží, že nikdy ničemu zcela nevěřil. Ne, dokud to nemohl dokázat jedním nebo druhým způsobem.

Povzdechl si a vyšel zbývající volné schody do Ronova pokoje.

„Kde jsi byl, kámo?“ zeptal se Ron, když Harry vešel.

„Dole, mluvil jsem se Snapem.“ Harry se nemusel donutit zívnout; byl na smrt unaven a nechtěl rozebírat zbytek událostí. I když byl Snape poblíž, nenapomohlo to skutečnosti, že celý týden dobře nespal. „Potřeboval jsem být u něj.“

„Proč?“ Ron rozsvítil světlo a posadil se. „Myslím tím, proč teď? Je něco špatně?“

„Ne. Když jsem vedle něj, dotýkám se ho, tak se cítím lépe.“ Harry se podivil, jestli to nevyznělo špatně. „Tím myslím…“

„Och. Já vím, co myslíš.“ Nezněl, jako kdyby porozuměl, ale to nebyla novinka, nikdo nevypadal, že by rozuměl. „Jsi v pořádku?“

„Jo. Tvůj otec je dole, prověřuje Snapea.“ Harryho těšilo, že se Weasleyovi tolik starají, ale přál si, aby je mohl donutit porozumět. „Snape je dobrý chlap. Vím, že je. Proč si to nikdo jiný neuvědomuje?“

„Dostal jsi na něj jiný úhel pohledu, než my ostatní,“ řekl Ron, lehl si zpátky na postel a povytáhl si peřinu.

Harry vypustil zadržovaný dech a vylezl na druhou postel. „Musím se trochu vyspat.“

„Okej, kámo, pokud si chceš promluvit…“

„Vím, kde tě najdu.“

***

Snape zůstal i druhý den a pak odešel, říkal, že má nějakou práci. Třetí den po Snapeově odchodu, cítil Harry to samé, jako cítil třetí týden u Dursleyových. Vylézt z postele byl nadlidský úkon.

„Horší se to?“ Ronovy obavy pronikly mlhou Harryho zaujetím bolesti, ve kterém se nacházel.

„Je to v pohodě.“ Harry se pokusil posadit, ale nezvládl to, lehnul si zpátky s tichým zasténáním. Ta bolest byla podobná hladu, pomyslel si, užírala jeho vnitřnosti.

„Jo, jasně, že je.“ Ron vyšel ze dveří a zavolal na svou matku.

Intenzivním úsilím se Harry vytáhl nahoru, používal k tomu pelest postele a polštáře. Nechtěl vyvolávat povyk. „Ne--“

Vešla paní Weasleyová, jednou se na něj podívala a zamračila se. Položila vnitřní zápěstí na jeho čelo.

„Nemá horečku, mami.“ Ron si založil ruce na hrudníku.

Harry ji na chvíli nechal pobíhat, pak řekl: „Já jen potřebuji--“

„Vidět mě, snad, pane Pottere?“ Snape stál ve dveřích. I když pobýval u Snapea, Harry ho nikdy neviděl tak neupraveného. Jeho vlasy byly mastnější než obvykle a jeho oblečení vypadalo neudržovaně, jako kdyby v něm spal.

Harrymu připadal pěkný. Úleva byla okamžitá a silná, aniž by se Snapea dotknul. „Ano, prosím,“ řekl a natáhl ruku. „Jste v pohodě?“

„Ano.“ Snape se pohnul přes pokoj, posadil se na postel vedle něj. „Zdá se, že vás to z nějakého důvodu ovlivňuje více než mě.“

Harry chytil jeho ruku, všiml si, jak potřísněné má prsty. „Byl jste ve škole?“

„Připravoval se na školní rok,“ přikývl Snape. „Vyučování začíná za týden.“

„Co s tím budeme dělat?“ zeptala se Molly. Harry úplně zapomněl, že je také v místnosti.

„Nebudeme dělat nic,“ řekl Snape jízlivě. „Nicméně vezmu pana Pottera zpátky s sebou do školy.“

„Jste si jistý, že je to dobrý nápad?“ Molly zněla nad tou myšlenkou nesouhlasně. Nicméně Harrymu se to hodně líbilo.

„Musím zdůraznit, opět, že se mnou přes léto strávil několik týdnů?“ Snapeův výraz ukázal jeho podrážděnost.

„Budu v pořádku, paní Weasleyová.“ Podíval se na ni a spatřil její obavy, přál si, aby existoval nějaký způsob, jak ji donutit ho poslouchat. „Profesor Snape se o mě postará.“

Pohled na Mollyině tváři říkal, že o tom ale vůbec není přesvědčená. „To je přesně to, čeho se obávám--“

Tak takhle to bylo. Harry se pohnul, aby spustil nohy přes kraj postele a byl zastaven Snapem. „Nechte mě vstát.“

„Ještě ne.“ Snape se k ní obrátil a zavrčel: „Říkal jsem vám--“

Molly se vůbec nezdála jím být zastrašena, ve skutečnosti mu zlostný pohled oplácela. „Vím, co jste říkal, a vím, co Artur říkal, ale nemohu uvěřit, že na něj nemáte chuť.“

„Mami!“ Ronova tvář byla rudá a vypadal, jako kdyby měl mít mrtvici. „Nemohu uvěřit, že bys řekla něco jako tamto.“

Harry se podivil, co si o své matce myslel. „Paní Weasleyová! Proč nemůžete věřit--“

„Ticho! Oba dva.“ Molly do nich zabodávala pohled, dokud neztichli. „To je mezi mnou a Severusem.“

„Ne, to není.“ Harry zatlačil a tentokrát se Snape postavil a nechal ho vstát. Harry se roztřeseně postavil a založil si ruce přes hruď, mračil se na Molly. „Je to mezi jím a mnou.“

„Harry,“ začala Molly, zněla, jako kdyby se pokoušela být rozumná. „Někdo na tebe musí dohlížet.“

Kdyby nebyla Ronovou matkou, Harry by se poddal svému rozzuření a začal by na ni ječet. Ale protože byla, tak se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Stěží jsem dítě potřebující dozorce.“

Snape si nad tím odfrkl.

Harry se otočil a ukázal na něj prstem. „Nechte si to, prosím.“

„Myslím, že se to týká i mě, nemyslíte, pane Pottere?“ Snape mu věnoval prapodivný úsměv.

„Cože?“ Harry nedokázal odtrhnout pohled.

„Nic.“ Snape zmáčkl jeho rameno a o krok ustoupil. „Měli bychom brzy jít. Mám ve škole mnoho práce. Mám vám pomoci sbalit?“

Molly zakroutila hlavou, stále nevypadala uchlácholená. „Nejsem si jistá--“

„Molly, beru ho s sebou do školy.“ Snape byl přichystaný říct něco tvrdého, ale Harry mu dal ruku na paži. Snape se nadechl. „Mohu vás ujistit, že tam bude hojný dozor.“

„Každopádně, je mi sedmnáct!“ Velmi ho štvalo, že každý, zdá se, si myslel, že se nedokáže sám o sebe postarat. Už to dělal dlouhou dobu.

Ron se zasmál. „Nemyslím si, že to bude znamenat nějaký rozdíl, kámo.“

„Asi ne,“ řekl Harry a spustil ramena. Snape a Molly se pokoušeli jeden druhého donutit uhnout pohledem a nevěnovali mu žádnou pozornost. „To není správné.“

Vypadalo to, že tohle kolo vyhrál Snape. Odvrátil se od Molly. „Pokud nás všichni omluvíte, pomohu panu Potterovi přinést jeho věci.“

Molly vypadala, jako že by mohla něco namítat, ale pak vrhla letmý pohled na Snapea a rozmyslela si to.

Se Snapeovou pomocí mu zabralo jen pár minut sbalit si svá zavazadla a knihy. Dole, se setkal tváří v tvář Ronovi, Molly a Ginny.

„Uvidíme se ve škole, kámo,“ řekl Ron, přátelsky Harryho poklepal po rameni.

„Jo.“ Harry se usmál na Ginny. „Ahoj. Uvidíme se za týden.“

Oplatila mu úsměv. „Měj se.“

Obrátil se a objal Molly. „Děkuji za všechno. I když se mýlíte s profesorem Snapem, vážím si vaší starostlivosti.“

Odhrnula mu ofinu z tváře. „Většina lidí se o tebe hodně stará.“

Harry zavrtěl hlavou a smutně se na ni usmál. „Mýlíte se. Většina lidí se vůbec nestará.“

Otočil se zády a chytil Snapeovu ruku.

 

<Část IV>  <Část VI>