Pouto krve - Část VI

06.08.2012 21:01

Část VI

Snape je přemístil k Bradavickým branám.

„Mám jít přímo do Nebelvírské věže?“ Harry se rozešel cestou k hradu. Už jen samotná myšlenka, že tam nahoře bude sám, ho trošičku vyděsila. Nebo to možná byla představa, že bude bez Snapea.

Po dvou krocích ho Snape zastavil a podíval se na něj. „O tom jsem nepřemýšlel. Vy tam nechcete být sám, že ne?“

„Moc ne.“ Co chtěl… bylo něco, o co nemohl požádat, protože byli zpátky ve škole.

„Myslím si, že by pro vás nebylo vhodné, abyste zůstával se mnou, v mých komnatách,“ řekl Snape omluvným hlasem, oči měl mírné.

Udělalo pouto Snapea telepatem? To by tak bylo jeho zatracené štěstí. „Proč ne? Myslím tím…“ Harry utichl. „Není to tak, že byste byl v pokušení.“ Vyznělo to více jako otázka, než by si býval přál.

„Bojíte se toho? Mě?“ Snape mu položil obě ruce na ramena a otočil ho tváří přímo k sobě „Vy pošetilý kluku. Nikdy bych neudělal nic, čím bych vám ublížil.“

„To já vím!“ Harry položil své ruce na Snapeovy a propletl jejich prsty. „Znám vás. Vím, jak se cítíte.“

Na dlouhý okamžik si Snape dovolil ten dotyk, pak ale jejich prsty rozmotal a spustil ruce podél boku. „Proč jste to tedy poznamenal? Přejete si ublížit mně?“

Do tohoto momentu ho upřímně nikdy nenapadlo, že by mohl Snapeovi ublížit. „Ale…“ Harry se střetl s jeho očima. „Vím, že to, co cítíte, sílí.“

Snape sklonil hlavu, ramena mu poklesla. „Myslíte si tedy, že jsem v pokušení vzít si, co chci?“

Harry položil ruku na jeho tvář tak, že vzhlédl, a podíval se chlapci do očí. „Vím, že kdybyste byl v pokušení, nikdy byste podle toho nejednal. Cítím vaše přesvědčení, že je to špatné.“ Harry se na něj usmál. „Mimochodem s tím nesouhlasím.“

„Cože?“ Snape vypadal zcela zděšeně. „S čím nesouhlasíte? Byl byste radši, kdybych vás vyplenil proti vaší vůli?“

Se suverénností, kterou skoro cítil, na něj Harry vrhl chlípný pohled zpoza svých řas, a doufal, že to bylo sexy. „Kdybyste se o to pokusil, osobně si myslím, že by to mělo blíže ke svedení.“

Z nějakého důvodu se Snape začal smát. „Až budete blíže k tomu to tak i mínit, myslím, že se začnu obávat. Do té doby bych nikdy--“

„Nemusíte mi to říkat.“ Harryho přesvědčení nikdy nezakolísalo. V tomto stadiu, došel k poznání, že zná Snapea natolik dobře, aby tomu uvěřil, dokonce i bez vlivu toho pouta. „Vím, že se s vámi cítím v bezpečí.“

„Neměl byste nic brát za samozřejmost, pošetilý chlapče.“ Snape se znovu odvrátil.

Položil ruku na Snapeovu paži. „Nejsem si jistý mnoha věcmi. Nicméně jednou věcí, kterou si jistý jsem, je, že byste mi neublížil.“

Snape o krok ustoupil, rozhlédl se kolem, když si náhle uvědomil, že jsou stále na Bradavických pozemcích v dohledu kohokoliv, kdo by se obtěžoval podívat. „Musíme jít dovnitř a domluvit se, co s vámi příští týden dělat.“

„Nějaké nápady?“ Harryho první volba byla zamítnuta. Doufal, že nebude muset žít sám v ložnici.

„Myslím, že bychom si měli promluvit s ředitelem.“ Snape mu podržel otevřené dveře, aby mohl projít.

***

„Severusi, Harry. Jaké příjemné překvapení.“ Brumbálův tón nějakým způsobem nebyl tak srdečný jako býval obvykle, ale usmíval se na ně. „Pojďte dál. Pojďte dál.“

Otevřel dveře dokořán, takže oba, Snape i on, mohli projít do místnosti. „Posaďte se. Pověz mi, jaké bylo léto, Harry?“

„Bylo dobré, pane.“ Harry se pokusil mu úsměv vrátit, ale pomyšlení o čem všem bude muset mluvit, mu utlumilo náladu. „Jsem rád, že jsem zpátky.“

„Možná nebylo tak dobré, jak říkáš?“ Brumbál zněl skoro… ztrápeně. „Co se stalo?“

Harry se díval dolů a kousal si ret. Jak se zdá, tak vždy když mluvil o poutu, balancoval na úzké hranici. „Mám-li být upřímný, vyskytly se určité komplikace.“

„Umím si to představit.“ Brumbál zvedl skleněnou misku se žlutými sladkostmi. „Dal by sis citrónový bonbón?“

„Ano, děkuji, pane.“ Harry si strčil sladkost do pusy a cucal ji. Miloval všechny druhy cukrovinek a zdálo se, že Brumbál má vždy ty nejlepší.

Brumbál nabídl misku Snapeovi, který jen zavrtěl hlavou, ušklíbl se a vypadal, jako by si myslel, že mu právě nabídli něco nechutného. „Albusi, máme trochu problém,“ řekl Snape.

„To jsem vyrozuměl.“ Brumbál položil misku na stůl za sebou. „Proč mi o tom neřeknete víc?“

Snape nabral zhluboka dech a vypadalo to, že sbírá také odvahu. „Za prvé, nejsme schopni se odloučit na více než pár hodin, aniž bychom tím způsobily panu Potterovi značnou bolest.“

„Ne tobě?“ zeptal se Brumbál, letmo se podíval na Harryho a pak zpátky na Snapea.

„Já cítím zátěž odloučení, ale ne v takové míře jako pan Potter.“ Snape se v židli opřel, ruce si spojil před sebou, na tváři měl prázdný výraz.

Harry si nebyl jistý, co si o tom má myslet.

„Rozumím.“ Brumbál si několik minut hladil vous. „Prosím, pokračuj, Severusi.“

Snape se pustil do stručného vysvětlení nejdříve Harryho pobytu u Dursleyových, pak jeho pobytu u Weasleyových a jeho uplynulých návštěv.

Brumbál si hluboce povzdechl a vypadal ještě víc utrápeně. „Mám dojem, že ty už znáš důvod, Harry?“

Obával se, že ano. Přelétl očima po Snapeovi, který vypadal, jako že ho zná také. „Příliš to pouto zatěžujeme, mám pravdu, pane?“

„Obávám se, že ano,“ řekl Brumbál, natáhl se pro další citrónový bonbón. Zamyšleně nad tím přemítal.

„To je všechno sice hezké, ale co s tím máme dělat?“ Snape zněl netrpělivě a zároveň se zdráhal dozvědět odpověď na svoji otázku.

Brumbál si prohlížel své ruce a tiše si povzdechl. „Domnívám se, že i na toto znáš odpověď.“

Snape nesrozumitelně zavrčel a stoupl si. „Albusi, škola začíná za týden. Jak se můžeme… spolu stýkat.“

„Jsem si dobře vědom, kdy začíná škola.“ Brumbálův tón byl ostřejší než obvykle. „Jednoduše budeme muset přijít na harmonogram, aby bral zřetel na vazbu.“

„Měl jsem v plánu tento rok dávat panu Potterovi velké množství trestů.“ Zdálo se, že myšlenka na toto uspořádání, se Snapeovi líbí.

Nicméně Harry tím tolik nadšený nebyl. „Nemůžete mi dávat tresty po celý školní rok.“ Harryho hlas se rozčilením zvýšil. „To není spravedlivé.“

„Spravedlnost s tím nemá co dělat, pane Pottere. Je to pro vaše vlastní dobro.“ Snape se na něj ušklíbl. „To vás bude udržovat mimo potíže.“

„Ne, to nebude.“ Harry si překřížil ruce na hrudníku. Nestráví svůj poslední školní rok na trestech. „A ani mi vy tohle neuděláte.“

Snape napodobil Harryho postoj, a na pár minut ho pozoroval. „Dobrá tedy. Co navrhujete?“

Harry vydechl úlevou. Byl rád, že věděl, že na něj Snape nebude naléhat. „Můžu se dostat do vašich pokojů, aniž by to kdokoliv věděl.“

Brumbál přikývl a jeho nálada se viditelně projasnila. „Harry tím myslí, že tě bude navštěvovat po škole.“

Nicméně Snape se tím vůbec nezdál potěšen. Jeho obličej zbělal a pak zčervenal. „Skutečně navrhujete, aby porušoval večerku?“

„No, nebylo by to poprvé.“ Harry se uchechtnul. Od incidentu ve čtvrtém ročníku s Filchem a Moodym, si Harry byl jistý, že Snape ví o neviditelném plášti.

Úsměv, který Snape nasadil, byl napůl pobavený a napůl rozhořčený. „O tom velmi dobře vím a také vím důvod. Myslím si, že vůbec není vhodné, aby student navštěvoval profesora v jeho komnatách mimo určené hodiny.“

„Já si myslím, že můžeme ustanovit speciální případ, Severusi,“ řekl Brumbál a trocha jiskřiček se mu navrátila do očí. „Zvláště když je to nutné pro Harryho zdraví.“

„Měl by existovat jiný způsob.“ Bylo jasné, že nemohl žádný vymyslet.

„Bude to fungovat dobře. Ne že budeme skutečně dělat cokoliv špatného.“ Harry sledoval, jak se na Snapeových lících tvoří dva barevné body a dospěl k závěru, že to nejspíše nebyla ta nejchytřejší věc, co kdy řekl.

„To je nepodstatné,“ řekl Snape. Zněl, jakože ta trocha trpělivosti, kterou měl, byla natahována až k bodu zlomu.

„Ne, ve skutečnosti si myslím, že to je podstatné.“ Harry se o tomhle už nechtěl hádat. „Přijdu k vám na chvíli každou noc. Co ten příští týden? Kde mám zůstat?“

Brumbál byl na chvíli zticha. „Myslím, že můžeš zůstat v některých z komnat pro hosty v prvním podlaží. Do věže se přestěhuješ, až přijede zbytek studentů.“

Snape přikývl.

„Dobrá,“ řekl Harry s povzdechem. Na tom, že chtěl zůstat se Snapem, zdá se, nezáleželo nikomu jinému kromě něho.

***

„Chtěla jste mě vidět, profesorko McGonagallová?“ Harry strčil hlavu do otevřených dveří kabinetu poté, co zaklepal na dřevěný rám.

„Ano, pane Pottere, pojďte dál.“ McGonagallová mu naznačila, aby se posadil před její židli. „Zavřete dveře. Chci s vámi mluvit.“

Co udělal, horečně uvažoval. Byl teprve třetí den vyučování, zatím neměl čas cokoliv provést. Samozřejmě kromě návštěv Snapea. Jeho srdce pokleslo. „Ano, madam.“

Podívala se na něj, a přestože neřekla ani slovo, mohl říct, že ona ví. „Všimla jsem si, že jste byl venku po večerce, tři noci ze tří.“ Její tón zpřísněl. „A k tomu všemu, mladý muži, nejsem jediná, kdo si všiml, že nejste v posteli v době, kdy byste tam být měl.“

„Ehm…“ Harry rychle přemýšlel, ale nedokázal přijít na nic jiného kromě pravdy, kterou říct, bylo ovšem mimo diskuzi.

„Měl jste s tím minulý rok přijít za mnou.“ Tón, kterým to řekla, byl vyčítavý, což značilo, že je rozčílená, ale nebude schopná s tím cokoliv dělat.

Což ho zanechalo v údivu, „Jak--“

„Jsem to zjistila?“ dokončila za něj McGonagallová. Pozvedla na něj obočí a věnovala mu ten svůj typický popuzený pohled.

Nedokázal se na ni podívat, tak se odvrátil. „Jo…“

„Šla jsem k řediteli domluvit se, co bych s vámi měla udělat, a on mi řekl o tom poutu.“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Jste velmi nerozumný.“

To bylo zcela jasné, pokud šlo o Harryho. Chlapec se snažil vypadat kajícně, sklonil hlavu a přikývl. „Ano, profesorko.“

„Žádný ano, profesorko, mladý muži,“ odsekla McGonagallová. „Jsem ochotná vám poskytnout určité množství volnosti, když je to zřejmě záležitost vašeho zdraví, ale tato situace je zcela nevhodná.“

Naštvalo ho, že by si mohla myslet takovouhle věc. „Neublíží mi.“ Harry si složil ruce přes hrudník. „Proč musím stále bojovat tuhle bitvu? Existují důležitější věci, které musím udělat.“

„Ať je to, jak chce, jste zapletený s učitelem.“ Bože, mohla by udělat, aby to vyznělo ještě nechutněji a laciněji?

Harry se rozzuřeně zarděl, sklopil pohled, odvrátil se, díval se na ni koutkem oka. „To nejsem. Každopádně ne tímhle způsobem.“

„Pochopila jsem--“ začala říkat, pak se zarazila, podívala se na něj úkosem. „Cože, jak tedy přesně?“

Harry si tiše povzdechl, neschopen se podívat na tu, kterou nesnášel jako kohokoliv jiného. „Potřebuji být blízko něho. Nepotřebuji s ním šu--“

McGonagallová pozvedla ruku a příkře zavrtěla hlavou. „Neopovažujte se tu větu dokončit.“

Někde ve svém nitru našel odvahu jí čelit. „Proč ne? Bojíte se to slyšet? Je to pravda. Víte, co to kouzlo má udělat.“

„Ano. Samozřejmě, že vím.“ Výraz McGonagallové se změnil ze spravedlivě rozhořčeného do unaveného za jediný úder srdce. „Také vím, kam to může a pravděpodobně i povede.“

Harry nad jejími závěry zavrtěl hlavou a posadil se vzpřímeněji. „Ne před ukončením školy. On to nedovolí.“

„On? Ne vy?“ Překvapení McGonagallové bylo očividné. To vůbec Snapea nezná?

Zjišťoval, že to nikdo, a čí to byla chyba? „Nejsem na to připravený. Zatím to tak necítím.“

Přísně se na něj zadívala. „Necítíte? To je překvapivé.“

„Proč?“ Harry si nedokázal představit, proč předpokládá, že to cítí tak nebo jinak. Ale vždycky se zdálo, zvláště s tímto poutem, že nikdy necítí to, co se předpokládá.

„Bojujete s tím, myslím s tím poutem?“ zeptala se McGonagallová, hlas měla mírně zvědavý, ale on již znal tento postup výslechu.

Potřásl hlavou, unavený celou touto konverzací. „Ne, nenechá mě to s tím bojovat.“

„Hmm.“ Byla potichu, zcela jasně přemýšlela. „Mohu se vás zeptat na osobní otázku?“

„Tím chcete říct, že celá tahle diskuze pro vás nebyla dostatečně osobní?“ Harry musel bojovat s touhou vysmát se jí do tváře, ale to by vůbec nic dobrého nepřineslo. „Musím na to odpovídat?“

„Ne, pokud budete mít pocit, že je to příliš vtíravé.“ Alespoň zněla vážně o tom, že ho nebude nutit k odpovědi.

„Okej. Co?“

„Jsem jen zvědavá, jestli…“ odmlčela se, tváře jí zčervenaly. Slyšitelně se nadechla, zdálo se, že tím sbírá odvahu. „Byl jste někdy do někoho zamilovaný?“

Tohle tak docela neočekával. „Byl jsem zabouchnutý do Cho ve čtvrtém a pátém ročníku.“

„Ale od té doby nic.“

„Neměl jsem moc času, že?“ Harry nevěděl, co tím zjišťuje, nedokázal se ani dohadovat. „A od poloviny minulého roku, mám… no, to pouto. To mi zabírá veškerý čas.“

„V pořádku,“ McGonagallová moudře přikývla. „Zeptal se vás někdo, jestli preferujete muže před ženami?“

„No, Ron se mě na to zeptal. Nechápu, co tím myslíte.“ Harry se na ni letmo podíval a pokrčil rameny. „Mám na mysli, proč na tom, vzhledem k tomu všemu, záleží?“

„Jenom proto, že pokud netíhnete k mužům, tak se možná, navzdory tomu, co si myslíte, se do profesora Snapea nezamilujete,“ řekla věcně.

Přepadl ho hrozný pocit nevolnosti. Mohla by mít pravdu? „Myslel jsem si, že je jasné, že se do něj zamiluji.“

„Ne jistě.“ Narovnala se a zpříma na něj pohlédla. „Pokud nejste přitahován muži, pak se nedá nic dělat.“

Harry potřásl hlavou, snažil se nechat si to projít hlavou. Líbilo se mu líbat se s Ronem, bylo to lepší než s Cho, ale zase na druhou stranu, Ron věděl, jak líbat. „Nikdy jsem nikoho takhle nemiloval.“

„Co vaše preference?“

Cítil, jak začíná rudnout, tak se odvrátil. Nechtěl mluvit o tom, koho preferuje, rozhodně ne s McGonagallovou. Když to zvážil, měl trochu lepší pocit. Ačkoliv o tom nikdy nikomu neřekl, byl přitahován Oliverem Woodem, ne natolik, aby se do něj zabouchl jako do Cho, ale přesto natolik, že Oliverův úsměv v jeho nitru působil příjemné věci.

Harry vydechl úlevou a usmál se na profesorku. „Myslím si, že to nebude problém.“

Usmála se tím shovívavým úsměvem. „To jsem ráda. Neměl byste se toho bát.“

„Chtěla jste ještě něco?“  Harry se chystal odejít. Všichni ti lidé, kteří to myslí dobře, ho přivedou do blázince.

„Ano, ve skutečnosti jsou tu ještě další dvě věci.“ Znovu vypadala přísně, jako kdyby nebyla spokojená s tím, co se chystala říct. „Vaši kolejní spolužáci vědí, když nejste v noci ve své posteli.“

S neviditelným pláštěm doufal, že bude schopen své odchody a příchody zatajit. „Co s tím mám dělat?“

„Naučím vás kouzlo, které je přesvědčí, že jste v posteli v době, kdy byste tam být měl.“ Zněla více než jen neochotně.

„Skvělé,“ řekl Harry, zároveň přemýšlel, jak užitečné by takové kouzlo mohlo být.

Rozčileně se na něj podívala. „Očekávám, že ho budete používat pouze pro důvody, které jsme si určili, a očekávám, že ho nenaučíte nikoho jiného. Slibte mi to.“

„Slibuji.“ Dlouze si povzdechl. Mohlo to být tak užitečné kouzlo.

„Bude účinné, jen pokud vás nikdo nebude prověřovat.“ McGonagallová vytáhla hůlku a řekl pár slov. „Zopakujte je po mně.“

Harry udělal, jak mu bylo řečeno – zopakoval kouzlo. Špatně vyslovil jedno slovo a ona ho přinutila to zopakovat podruhé.

Přikývla, když to udělal správně. „Velmi dobře.“

„Nebylo tu ještě něco dalšího?“ zeptal se Harry.

McGonagallová si pročistila hrdlo. „Oficiální důvod pro toto setkání bylo prodiskutování vašich plánů pro budoucí povolání.“

„Nedělali jsme to minulý rok? Nemluvě o pátém ročníku?“ Tohle byla ta poslední věc, o které měl čas přemýšlet.

„Děláme to každý rok. Stále chcete být Bystrozor?“

Harry pokrčil rameny. Doslova neměl čas na to, aby to zvážil. „Už nevím. Asi bych si o tom měl promluvit s--“

McGonagallová se zdála, že s tím velice nesouhlasí. „Měl byste se rozhodnout, co chcete dělat se svým životem bez dalších vedlejších vlivů.“

„To se lehčeji řekne, než udělá, vzhledem k tomu, co se děje v mém životě.“ Harry se nad tím ani nezamyslel, takže se na ni podíval a donutil se usmát. „Slibuji, že si to promyslím, profesorko.“

„Dobrá. Dejte mi vědět, jak se rozhodnete. A pokud bych vám mohla být jakkoliv nápomocná, prosím, neváhejte mi říct,“ řekla McGonagallová, jako kdyby to tak i skutečně myslela.

Nicméně on neměl v plánu strávit celý svůj život obranou Snapea před lidmi, kteří by ho měli znát lépe. „Ano, madam.“

***

„Kvůli čemu tě chtěla McGonagallová vidět?“ zeptala se Hermiona, když později toho dopoledne s Harrym srovnala krok.

„Co myslíš?“ Harry se ani nepokoušel skrýt svoji podrážděnost, co mu zaznívala v hlase. „Také ví o tom poutu.“

„To je tak špatná věc, zvláště když jsi tak často venku po večerce?“ Hermioně se podařilo znít stejně nesouhlasně jako McGonagallová.

Harry spolkl svoji rozhořčenost a nepodíval se na ni. „Zatím to nebylo často.“

Hermiona si založila ruce na hrudníku a probodla ho pohledem. „Ale bude. Chceš se dostat do problémů?“

„Ne, samozřejmě že ne.“ Harry připustil, alespoň sám sobě, že pokud to McGonagallová ví, zmírní to dopad, kdyby ho někdo viděl se Snapem. Jak kráčeli k Velké síni, kolem se hromadilo stále více lidí, pohybujících se stejným směrem. „Nebudeme se o tom teď bavit, dobře?“

„Dobře,“ Hermiona se na něj usmála. „Ve skutečnosti jsem s tebou chtěla mluvit o něčem jiném.“

Harry byl potěšený, že někdo má problém pro něj, ne o něm. „O čem? Chceš se projít?“

Hermiona se rozhlédla po tom hemžícím se davu a přikývla. „Ano. Pojďme ven k jezeru.“

„A co oběd? Popravdě jsem docela hladový. Možná bychom si mohli dojít pro něco do kuchyně.“

Hermiona byla krok před ním a pozvedla tašku. „Než jsem tě našla, tak jsem dostala něco od domácích skřítků.“

Byli potichu, dokud nedošli až k jezeru. Hermiona se posadila na trávu pod strom. Počasí bylo na září nesmyslně teplé. I další studenti si užívali přestávku venku, ale žádní nebyli poblíž nich.

„Řekni mi, co je za problém,“ řekl Harry, zakousl se do sendviče a s požitkem ho žvýkal.

„Chtěla jsem se ujistit, že ty…“ Hermiona se odvrátila a zabořila ruce do své tašky. Vytáhla dvě láhve džusu a jednu mu podala. Vypadala trochu nervózně.

Což Harrymu nepřidalo na dobrém pocitu, který měl z nadcházející konverzace. Nechtěl tím procházet znovu. „Je mi špatně z lidí, kteří se bojí o Snapea a o mě, z toho bych zvracel. Proč si nikdo nemůže uvědomit, že mi neublíží--“

„Tohle jsem se nechystala říct.“ Hermionin výraz začal být docela mrzutý. „Zapomínáš, že znám to kouzlo. Vím, co to udělalo tobě a jemu. Vím, že tě nezraní. Že nemůže. Brzy bude do tebe zamilovaný a ty do něho.“

Och. Harry se podíval na zem, cítil se hloupě. Kdy se naučí myslet dříve, než promluví? „Promiň. Jen slyšel jsem to stále znovu a znovu dokola. Od každého.“

„Och, Harry. To je mi líto. Vím, že to musí být těžké.“ Hermiona mu položila ruku na rameno a soucitně se usmála.

Nesnášel, když na něj bylo zaměřeno příliš mnoho soucitu. „Takže, o čem jsi se chystala mluvit, než jsem tě tak neurvale přerušil?“

Podívala se stranou. „Jen o mně a Ronovi. Jestli ti to nevadí.“

Vzhledem k tomu, že se opět na něj nedívala, Harry cítil, jak jeho obavy stouply o další stupínek. „Proč by mělo?“

„No, Ron mi říkal, že ty a on…“ odmlčela se. „Zajímalo mě, víš, jestli se ti to líbilo?“

„Jo. Docela se mi to líbilo.“ Harryho zajímalo, kam tohle směřuje a měl náhlé prozření, že to možná nechce vědět. „Proč tě to zajímá?“

„No, Ron říkal, že se mu to také líbilo. Ale že by raději líbal mě,“ řekla. „Takže od té doby, co to řekl mě zajímá, možná…“ Její tvář zrudla. „Chtěla jsem vědět, jestli ty…“

Chvilku mu to trvalo, ale pochopil a jeho tváře vzplály. „Proč? Tím myslím… proč?“

„Protože chci.“

To naprosto nedávalo žádný smysl. Harry zavrtěl hlavou. „Pro srovnání? Už jsi se někdy s někým muchlovala?“

„Ano. S několika lidmi, ve skutečnosti. Je mi sedmnáct, pamatuješ?“ Bože, když to říkala, tak zněla strašidelně podobně jako někdo jiný.

Harryho zajímalo, jestli byl taky tak čitelně nejistý, jako byla ona. „V mém případě na věku nezáleží,“ přiznal, usilovně se snažil znovu nezčervenat a selhal. „Ty budeš třetí.“

„Vážně? Proč tak málo?“ Musela to udělat tak, aby to vyznělo, že je ještě větší zrůda, než se opravdu cítil?

Nebyla jeho chyba, že ho nikdo nechtěl políbit. Kromě Snapea, a i tak to neudělá v brzké době. „Neměl jsem zrovna moc nabídek. Proč mě chceš políbit ty?“

„Jsi docela roztomilý.“ Usmála se, když to říkala, a Harry věděl, že to musí být lež.

„Ne, vážně. Proč mě?“ Zabodl se do ní pohledem. „Není to tak, že chceš mě. Jsem…“ odmlčel se a podíval se na zem. Co vlastně byl? „Jsem bez rizika, mám pravdu?“

Hermiona na něj zvědavě hleděla, jako kdyby zvažovala, na co se ptal, a on nemohl přijít na to proč. „Jsi můj přítel. Zajímám se o tebe. Ale především je to proto, že jsi docela roztomilý.“

„Hej. A co Ron?“ Přeběhl jím nepříjemný třas při myšlence, že by mohl vstoupit mezi ně. Vždycky miloval Hermionu, ale ona nikdy nebyla tím, pro koho to cítil tím způsobem.

„Ó, on je také roztomilý. Mám Rona hodně ráda. Ale…“ pokrčila rameny a pohlédla dolů na své ruce proplétající se záhyby na košili. „Chceš?“

Chtěl, překvapivě. „Jo.“ Klekl si a položil ruku na její tvář, přitáhl si ji k sobě, až se jejich rty o sebe otřely. Sladké a horké. Zasténal jí do pusy. Nepatně se odtáhl, pak se znovu sklonil pro druhý polibek. Byl lepší.

Hermionin jazyk se pohnul, aby se dotkl jeho rtů a on je rozevřel, nechal ji prozkoumávat svá ústa. Po chvíli se vzdálila a on ji následoval, ochutnával její.

Měl by cítit víc, než cítil? divil se Harry. Nezáleželo na tom, jak zhluboka jeho jazyk ochutnával, nebylo to nic víc než hezké. Stáhl se zpět, rukou zajel do Hermioniných vlasů. „Hezké,“ řekl.

„Ano--“

„Dvacet bodů z Nebelvíru za neslušné veřejné představení.“ Snape se nad nimi tyčil, tvář jako bouřkový mrak, ale jeho oči… och, bože, jeho oči.

„Promiňte, pane,“ začala říkat Hermiona. „To není--“

„Dalších deset bodů za to, že nejste schopná držet svou pusu zavřenou, když byste měla.“ Snapeův úšklebek byl krutý.

„To nemůžete!“ Harry se zmítal mezi ponížením, že ho Snape nachytal a tím, že mu silně ublížil. „To byla moje chyba.“

„Pak tedy deset bodů také za vás.“ Snape procedil ta slova mezi zuby a pak se otočil, jeho hábit kolem něj vlál, a rozzlobeně odkráčel pryč.

„Och, ne.“ Harry zabořil svou tvář do rukou, srdce mu kleslo až do bot. „Co jsem to udělal?“

„Byla to moje chyba. Já jsem tě požádala.“ Hermiona zněla tak špatně, jak se on cítil. „Odpustí ti?“

„Nevím,“ Harry se posadil zpátky. Cítil, že je Snape naštvaný. Více než to, věděl, jak hluboko to zranění zasahuje a to zraňovalo i jeho. „To není tak, že máme takový druh--“

Hermiona zakroutila hlavou. „Jo, ale budete mít. Je to skoro nevyhnutelné.“

„Já tam zatím nejsem.“ Harry pomalu vydechl, doufal, že se jeho žaludek brzy uklidní. „Možná tam nikdy nebudu.“

„Och, samozřejmě, že budeš. Jen prostě nemáš moc zkušeností.“ Hermiona začala sbírat jejich sendviče.

„Jak mám nějaké získat, když mě nenechá?“ Ve skutečnosti nechtěl dělat nic s nikým jiným, ale ani nechtěl, aby mu ta možnost byla odepřena.

„Myslím, že je budeš muset získat s ním.“ Hermionin tón říkal, že věří, že je to nevyhnutelné. „Viděl jsi ho.“

„Já vím.“ Ten pohled ve Snapeových očích Harrymu zlomil srdce. „Potřebuji si s ním promluvit.“

„Myslím si, že bys měl počkat na noc. Dej mu trochu času se uklidnit.“ Hermiona si stoupla. „Měli bychom se vrátit, oběd už skoro skončil.“

Harry přikývl, také se postavil a oprášil si kalhoty. „Nemyslím si, že to pomůže. Je na mě naštvaný.“

„Nech ho přemýšlet o tom, co udělal a proč to udělal,“ řekla a vydala se na cestu zpátky do hradu.

„Kromě toho, že nám sebral čtyřicet bodů?“ Tohle Harryho setsakra naštvalo. Ani jiným Nebelvírům nebylo sebráno tolik bodů za jeden polibek.

K jeho překvapení Hermiona nevypadala, že by ji to znepokojovalo. „No, McGonagallová vezme tolik bodů Zmijozelu a budeme zase všichni na tom stejně.“

„Nejsi naštvaná?“ zeptal se Harry. „Co se stalo s dívkou, která brečela, když ztratila nějaký bod?“

„Dospěla jsem, děkuji ti velmi pěkně.“ Obdařila ho kyselým úsměvem. „Se vším, co se děje, se jednoduše nemůžu strachovat o kolejní rivalitu. Vyhrajeme školní pohár nebo nevyhrajeme. V důsledku na tom ani v nejmenším nezáleží.“

„Velmi dospělý postoj,“ řekl Harry a vrátil jí úsměv. Podržel jí otevřené dveře. „Pojďme do toho.“

„Velmi dobrý nápad.“

***

Všechny Harryho vnitřnosti se zkroutily nad představou, že Snapea dnes v noci uvidí. Když vyklouzl ze společenské místnosti, vážně zvažoval, že se chvíli bude potulovat, než půjde za Snapem. Věděl, že Snapeovi v tomto ohledu bude muset brzy čelit a zdržování to neoddálí natolik, aby na tom záleželo.

Pomalu postupoval dolů dlouhými chodbami do Snapeových komnat. Zašeptal heslo ke vstupu do pokojů a napadlo ho, jestli by mohlo být změněno. Nicméně dveře se pod jeho rukou otevřely jako vždy.

Stáhl ze sebe plášť, ale Snapea neviděl. „Profesore?“

Snape vyšel z jednoho z pokojů, Harry předpokládal, že to byla ložnice, ale byl požádán, aby nechodil z obývacího pokoje, takže to nevěděl s jistotou.

„Nebyl jsem si jistý, že se objevíte.“ Snapeův tón byl bezvýrazný, zcela postrádal jakoukoliv emoci, stejně jako jeho oči. Ani přes jejich pouto nepřicházela žádná emoce. Neměl ani tušení, co Snape cítí.

To Harryho děsilo. Podíval se na Snapea, snažil se potlačit své emoce. Bylo to překvapivě daleko těžší než by mělo být. „Kam bych měl jít?“

„Mohl jste zůstat se slečnou Grangerovou, třeba.“ Na krátký okamžik se ve Snapeových očích mihlo zranění, ale bylo pryč téměř dříve, než si Harry stačil uvědomit, co přesně to bylo.

„Proč nevím, co právě teď cítíte?“ Harry se na něj podíval. „Odpoledne jsem cítil váš hněv a vaše… překvapení. Proč vás teď nemůžu cítit?“

„Protože vás úmyslně blokuji.“ Snape to řekl tak, že to znělo jako rozumná věc, ne jako něco, co je oba zraňuje.

„Proč?“ Harry si velmi rychle zvykl, že ví, co Snape cítí, tu Snapeovu skrytou náklonnost vůči němu. Být od tohohle odříznutý bylo znepokojující.

„Nemáte k tomu žádné právo.“ Tón byl teď více než bez emocí, byl studený jako led.

Harry se otřásl zármutkem. Jeho zločin nebyl tak velký, aby si za to zasloužil takovéto potrestání. „K čertu s tím, že nemám. Já--“

„Pane Pottere!“ Snapeův hlas byl krutý a šeredný. „Nemáte právo na nic, co vám není dobrovolně dáno. Ani já nemám. Pokuste se si to zapamatovat do budoucna.“

K Harryho naprostému ponížení ho začaly pálit oči. „Máme vůbec nějakou budoucnost?“ zeptal se, hlas se mu trochu lámal pod úsilím udržet ho v klidu.

„Nevím.“ Snape na něj naštvaně hleděl, ale po chvíli se nadechl a odvrátil se. „Já--“

Harry pevně zavřel oči a soustředil se na pomalý nádech a výdech, snažil se najít klid a nenechat svůj strach, aby ho přemohl. „Chcete to? Budoucnost, mám na mysli.“

„Myslím, že víte, co chci. Otázka je, co chcete vy?“ Snape už nezněl tak chladně, ani nebyl cítit tak prázdně.

Harry dokázal slyšet to ublížení, dokonce i když to necítil z pouta. „Samozřejmě, že ji chci.“ Pak se podíval přímo na Snapea. „Stejně v tomto nemáme na výběr.“

Snape s hlubokým povzdechem přikývl, ale jeho výraz neustoupil. „Domnívám se, že v tom máte pravdu. Nicméně to neruší otázku, co jste dělal se slečnou Grangerovou.“ Cenu otázky bylo lehké slyšet ve Snapeově napjatém hlase.

Na jednu stranu Harry zoufale litoval, že Snapeovi ublížil, na druhou stranu, měl právo na svůj vlastní život. Cítil, jak je tímto trhán ve dví, ale nemohl se tomu poddat, protože věděl, že pokud by tak udělal, Snape by s ním už navěky mával. „Myslel jsem, že bylo očividné, co jsem dělal.“

„Nebyla v tom žádná decentnost. To vám zaručuji. Každý mohl vidět, co bude pokračovat.“ Snapeův tón byl tvrdý a působil jako facka na tvář.

Harry se odvrátil. Chtěl, aby tomu už byl konec. Ale více chtěl, aby to Snape pochopil, takže rychle dodal: „Bylo to hezké, víte, ale něco tomu chybělo.“

Snape vzhlédl a očima ho přikoval na místo. Úleva se zdála skoro viditelná. „Nelíbilo se vám to?“

„To ne, líbilo. Ale nebylo to…“ pokrčil rameny. Neměl slova, aby popsal ty pocity, aby popsal, jak cítil, že tomu něco chybí. „Bylo to hezké.“

Něco ve Snapeově tváři zjemnělo a jeho oči se na kratičkou sekundu rozzářily triumfem, než znovu potemněly. „Řekněte mi o tom.“

„Ne. Nechci vám ublížit.“ Navíc, pomyslel si Harry, tak jako tak to nebyla Snapeova věc. Přešel ke krbu čelem k ohni, nechtěl se dívat na Snapea. „Vím, že vám to ubližuje.“

„Neměl byste cítit moje emoce.“ Snape se zhluboka nadechl. „Aktivně vás od nich blokuji.“

„Pak tedy neodvádíte moc dobrou práci,“ řekl Harry, přidal do toho nádech humoru. „Myslím si, že se mi nemůžete bránit moc dlouho.“

„Zřejmě ne.“ Snape zněl skoro pobaveně. „Otočte se, pane Pottere.“

Harry poslechl.

„Řekněte mi o tom. Jaké to pro vás bylo líbat slečnu Grangerovou?“ Nyní ve Snapeově hlasu nebyl přítomen rozkaz.

„Není mnoho lidí, kteří by mě kdy požádali. Mám rád Hermionu. Bylo to hezké.“ Nechystal se říct, že se mu to nelíbilo, ani že to znamenalo více, než to znamenalo.

„Takže vás požádala.“ Ve Snapeově hlase byl rozhodně potěšený tón.

To zcela nevyhovovalo Harrymu. „To není vaše věc, kdo požádal koho.“

„Máte úplnou pravdu.“ Snape stále zněl spokojeně, ale zvládl nějaké to nadšení potlačit, než se Harry urazil. „Proč vás požádala?“

„Řekla, že jsem roztomilý a že je zvědavá.“ Nad tím se hořce zasmál. Bože, stěží to dokázal říct s vážnou tváří.

Snape pozvedl obočí a nesnažil se skrýt své pobavení. „Vy si nemyslíte, že stojíte za takovýto druh pozornosti?“

Harry nemohl uvěřit, že se mohl zeptat na takovou otázku. „Bože, jste pitomý?“

„Kroťte své způsoby, pane Pottere.“ Snapeův tón a výraz ho více huboval než, aby ho oficiálně napomínal.

Harry vypustil povzdech absolutní úlevy a vzhlédl k němu. „Myslel jsem si, že žádné nemám.“

„Možná ne, ale stále jsem váš profesor.“ Řekl to tím tónem, který značil, že se pokouší udržovat vhodnou vzdálenost mezi nimi.

To bylo něco, co se Harry snažil respektovat. „Promiňte, pane.“ Shlédl dolů ve snaze se kát. „Ne. Nejsem moc roztomilý.“

„Ó, o tom nic nevím.“ Snape vypadal, že zadržuje úsměv. „Ve skutečnosti jste docela ucházející.“

Harry na něj s nevírou letmo pohlédl. „Vzhledem k tomu všemu, nejste pro to nejlepším soudcem, že ano?“

Snape zřetelně prohrál svoji vnitřní bitvu a usmál se na něj. „Měli bychom tedy udělat průzkum veřejného mínění? Myslím, že zjistíte, že je zde mnoho lidí, kteří vás shledávají velmi--“

Harry, zvedaje ruku, zavrtěl hlavou v popření. Nemohl uvěřit, že probírají tohle. „Neříkejte to, okej? Vím přesně, jak vypadám, takže mi to nemusíte předhazovat.“

Část ze Snapeova pobavení mu zmizelo z tváře. „Nejsem si jistý, že to víte, nebo nevím, proč to nevíte. Nicméně nebudu vás tím škádlit.“

„Děkuji.“ Harry nenáviděl, když si z něj někdo dělal srandu, zvláště kvůli jeho vzhledu. Byl rád, že Snape s tím nebude pokračovat.

Snape naklonil hlavu, stále vypadal, jako kdyby zadržoval úsměv. „V tomto jednom bodě se spolu neshodneme.“

„Jenom v jednom?“ Harry se zakřenil, šťastný, že zcela opustili téma. „Myslím, že se neshodneme ve více bodech.“

„Zpátky ke slečně Grangerové--“

„Ne,“ zaprosil Harry. „Nechci se o tom bavit. Nechtěl jsem vám ublížit, ale stejně se o tom nechci bavit.“

„V pořádku. Budete to dělat znovu?“ Jeho slova byla něco víc než jen pouhá otázka. Tvář měl bez výrazu.

Co mohl cítit z pouta, mu říkalo, že Snape se snaží pohřbít svoji nespokojenost. To ho znepokojilo více, než si dovolil přiznat. „Co ode mě chcete slyšet?“ zeptal se Harry.

„Nic.“ Hned, jak to Snape řekl, tak Harry věděl, že lže.

Harry se na něj podíval, ale Snape mu pohled neopětoval. „Dnes odpoledne jste byl velmi naštvaný.“

„Byl jsem více vylekaný než naštvaný. Neuvědomil jsem si, že budete schopný být s někým jiným.“ Snape se pokoušel udržet tvář bez výrazu a nevzrušený tón, ale Harry tím dokázal prohlédnout, dokonce i bez pouta.

„To nebylo být s někým jiným, to byl polibek.“ Harry zavřel oči a zhluboka se nadechl. Možná by bylo lepší si to zcela vyjasnit. „Není to poprvé od doby, co jsme--“

V rozmezí sekundy se Snape změnil z přátelského na rozhořčeného. Jeho hlas byl surový, když zasípal: „Kdo?“

Harry si založil ruce přes hrudník a silně uvažoval, jestli ve skutečnosti chce nebo nechce odpovědět na otázku. Tolik k vlastnímu životu.

Tentokrát to byl Snape, kdo sklopil pohled a on cítil, jak násilně stahuje svůj vztek. „Máte pravdu. Nemám žádné právo se ptát.“

„Ne. To nemáte.“ Harry se snažil nevnímat zranění, které přicházelo od Snapea. Bylo to nemožné. „Byl to Ron.“

„Takže oba, pan Weasley i slečna Grangerová cítili potřebu… vás políbit.“ Opět od Snapea přicházelo skoro slyšitelné uvolnění.

„No ano.“ Podíval se na Snapea. „Proč vám to nevadí?“

„Protože pokud se nemýlím, skončí spolu, ani jeden z nich o vás vážně neuvažuje.“ Snape zněl se sebou velmi jistě.

„Co když uvažují?“

„To by mě nepotěšilo.“ Snape se mu vážně zadíval do očí. „Nicméně nejsem si jistý, že tu je něco, co bych s tím mohl dělat.“

„To je pravda. Takže to chápete.“ Ačkoliv to bylo velmi obtížné, Harry dále vydržel Snapeův upřený pohled. Bylo by horší nechat ho, aby neustále bylo po jeho. „Nepatřím vám.“

„Zatím.“ Snape na něj namířil jedním dlouhým prstem. „Nastane doba…“

„To nevíte.“ Harry věděl, že to říká jen tak do větru, a hůř, měl také podezření, že to Snape ví.

Jenže když naléhal, Snape se neštítil vymáchat mu v tom nos. „Řekl bych, že jste moc mladý, abyste si to uvědomil, ale vzhledem k vaší minulé odpovědi, se domnívám, že bych měl být moudřejší a nedělat to.“

„Dobrý nápad.“ Harry si Snapea prohlédl. „Je to teď mezi námi v pořádku?“

„Nikdy tam nebyl problém.“ Snapeův mírný výraz a slova nesouhlasily s tím, co se stalo.

Harry věděl, že lže a to ho rozlítilo. Z koho si Snape myslí, že si dělá legraci? „Víte, tímhle způsobem to fungovat nebude. Nebudeme zametat naše neshody pod koberec a ignorovat je.“

Snapeův výraz se změnil na zmatený. „Pane Pottere, nic takového nedělám. Pokud cítíte tu potřebu--“

„Ne. V pohodě. Musíme k sobě být upřímní, pokud to budeme dělat.“

Snape vypadal vyčerpaně, postavil se a přešel ke krbu, aby si stoupnul vedle něj a podíval se mu do obličeje. „Tady není žádné ‚dělání to‘. Tady není žádný výběr. Pro případ, že byste to zvládl zapomenout, jsme krevně svázáni. Tady není žádné místo pro cokoliv jiného.“

„Fajn. Je pozdě. Měl bych se vrátit do ložnice.“ Už měl dost toho být jako na houpačce. Harry zvedl svůj plášť a dal si ho kolem sebe. „Uvidíme se zítra.“

„Dobrou noc, pane Pottere,“ řekl Snape, jeho tón byl konečně neutrální, jako kdyby už nezbývalo co říct.

Harry položil ruku na dveře a cítil neochotu odejít. Váhal, nejistý tím, jestli by měl napínat pouto až za to, co bylo příjemné, ale ani nechtěl zůstat.

„Děje se něco?“ zeptal se Snape, pohnul se blíže k němu.

S prsty naplocho na dřevě jediné, co potřeboval udělat, bylo zatlačit, a dveře by se otevřely. Ale nemohl se k tomu zcela přimět. „To je divné. Chci odejít, ale vcelku to nedokážu udělat.“

„Myslíte si, že můžete odejít?“ Snapeovy oči ukázaly obavy.

„Myslím, že jo, ale musel bych se do toho donutit.“ Harry se otočil a na minutu nebo dvě na dveře upřeně hleděl, pak o krok ustoupil. „Myslím, že jsme asi znovu přetížili to pouto.“

„Nebo jsem to udělal já tím, jak jsem se vás snažil blokovat.“ Snape na moment zavřel oči, pak je znovu otevřel a zamyšleně si Harryho prohlížel. „Chtěl bych vědět, proč se to projevuje na vás spíše než na mně?“

„Máte štěstí, tipoval bych.“ Harry tou situací nebyl pobavený. Zdálo se k němu žalostně nespravedlivé, že on tím musí trpět. Povzdechl si. Jo, život není fér a neměl bych tím být překvapený. „Měli bychom si opět promluvit s ředitelem?“

Snape zavrtěl hlavou. „Nevím, jak by to mohlo pomoci. Určili jsme problém. Nejsem si ale jistý, co s tím můžeme dělat.“

Myšlenka, že by Snapea teď opustil ho… rozrušila dokonce ještě více než před pár minutami. „Co kdybych tu zůstal až do chvíle před rozedněním? Mohl bych proklouznout zpátky do věže, aniž by to kdokoliv zjistil.“

„Vy snad upřímně nejste tak hloupý, abyste tomu uvěřil?“ Nehledě na to, jak tvrdě se Snape snažil, nedokázal mrsknout urážkou tak, jako to dělával.

„McGonagallová--“

„Profesorka McGonagallová,“ řekl Snape automaticky s tónem odsouzení v hlase.

Harry si povzdechl nad Snapeovým ostrým pohledem. „Profesorka McGonagallová mi ukázala kouzlo, které mám zakouzlit na svou postel, aby se zdála obsazená.“

„To udělala?“ Snape vypadal a zněl tím zcela zděšený. „Proč?“

Harry bojoval s ruměncem a přikývl. „Mám dojem, že si myslí, že s vámi spím a nechtěla, aby to kdokoliv jiný věděl.“

Dvě barevná místa se objevila na Snapeových lících. „Dobrotivý Merline.“

„Potřebuju zůstat.“

„Udělejte si pohodlí na gauči. Já mám písemky na oznámkování.“ Snape vyrazil ke svému stolu.

Jak odcházel pryč, Harry se cítil podivně opuštěně. „Co kdyby…“ Harrymu se vytratil hlas. Nechtěl znít jako debil.

„Co kdyby co?“ zeptal se Snape, čekaje.

„Co kdybyste si sedl se mnou?“ Zvedl ruku, aby zabránil Snapeovým námitkám. „Jestliže přetěžujeme vazbu tím, že jsme od sebe vzdálení, co kdybychom se jí snažili ulevit tím, že bychom byli blízko sebe.“

Snape byl na chvíli zticha, zvažoval to. „To rozhodně stojí za pokus. Nemůžeme být ve společnosti toho druhého celou dobu. Pojďte, posaďte se.“

Harry se posadil, prohrabal se svým baťohem a našel knihu. Snape sesbíral nějaké písemky ze svého stolu, pak se posadil vedle něj, s rovnými zády a tuhý jako prkno.

Nebylo to přesně to, co měl Harry na mysli. Otevřel knihu, natočil se bokem a opřel se o Snapeovo rameno a bok.

„Co to děláte?“ Snapeův hlas zněl napjatě, nepohodlně.

S povzdechem se na něj Harry naštvaně podíval. Proč se Snapem muselo být tak zatraceně těžké pořízení? „Myslíte si, že mi to neřekne, že se necítíte pohodlně? Uvolněte se. Nekousnu vás.“

„Neměl bych být já ten, kdo ujišťuje vás?“ Ve Snapeově tónu se projevil dotek pobavení.

Harry se začal uvolňovat. „Myslím, že to může být ten problém. Snažíte se si ode mě udržet vzdálenost.“

„Co byste po mně chtěl, abych udělal?“

„Jen se pro teď uvolněte.“ Harry se uvelebil blíže, zaplavila ho spokojenost. Bylo tak dobré být natolik blízko, aby nasával Snapeovu přítomnost.

S nervózním povzdechem si Snape položil ruku ze strany přes Harryho hrudník. „V pořádku?“

„Fajn.“ Harry se znovu o něj opřel zády a začal se učit.

 

<Část V>  <Část VII>