Pouto krve - Část XI

13.12.2012 19:00

Část XI

Harryho z ošetřovny propustili hned druhý den a Severus měl zůstat ještě další týden. Protože všichni dodrželi Brumbálův příkaz o zákazu návštěv, Harry napůl doufal, že to znamená, že posledními událostmi se nezvýšila jeho neblahá proslulost. Naneštěstí, když se vrátil do společenské místnosti, všichni přestali mluvit a civěli na něj.

„Co?!“ řekl Harry, stále k neuvěření unavený. Podíval se na Deana s Ginny, kteří seděli u ohně a zírali na něj.

Ginny vstala a přišla k němu. „Jsme rádi, že jsi v pořádku. Slyšeli jsme, že tě zranili, když jsi zabil Ty-víš-koho.“

„Jmenoval se Voldemort,“ řekl Harry tiše. „Teď je mrtvý, tak už to jméno říkat můžeš.“

„Promiň,“ Ginny sklopila zrak.

„Ne, to já se omlouvám.“ Harry si povzdechl. „Jsem jen unavený.“

„Budeš nám o tom vyprávět?“ zeptal se Seamus, přešel místnost a postavil se vedle něj.

„Jo, nikdo nám nic neřekl.“ Přišla k nim i Allison. „My všichni chceme vědět, co se stalo.“

A přitom to byla poslední věc, o které Harry teď chtěl mluvit. „Nemůže to počkat? Chci říct…“

„Ne. No tak,“ naléhala Allison. „Slyšeli jsme jenom oznámení od profesora Brumbála.“

„Musel vám říct nějaké detaily.“ Harry se šinul ode dveří, jak víc a víc jeho spolužáků vcházelo do místnosti. Napadlo ho, jestli zvládne dosáhnout schodů dřív, než ho udusí.

„Řekl jenom, že ty…“ nadechla se a vypnula se v ramenou. „Že jsi… er… že Voldemort je mrtvý a že jsi ho zabil.“

„Neudělal jsem to sám. Bez Snape bych byl mrtvý.“ Více než jednou, dodal Harry v duchu.

„Jo, vsadím se, že byl velmi nápomocný. Tak jako vždycky.“ Dean se nahlas zahihňal a několik dalších lidí se k němu připojilo. „Proč mu přiznáváš nějakou zásluhu? On by ti nikdy žádnou nepřiznal.“

Harry byl moc unavený, aby se dokázal spravedlivě rozhořčit kvůli Deanovu komentáři, ale věnoval mu svůj nejlepší varovný pohled, naštvaný kvůli důvodu, že se snaží popírat skutečnost, že tam Snape byl a zasloužil si uznání. „To jeho hůlka vykouzlila Avadu Kedavru.“

„Ty jsi použil jeho hůlku?“ Ginny na něj nevěřícně koukala. „Nemyslela jsem si, že je to vůbec možné. Jak to, že ti to šlo?“

„Nepoužil jsem přímo jeho hůlku. To se těžko vysvětluje.“ Ani to vysvětlovat nechtěl. Protože jedno vysvětlení by vedlo k druhému. Upřeně se díval na Ginny, zachytil svýma očima její a naklonil hlavu. Doufal, že to pochopí.

Ginny nepatrně přikývla.

„Nemůžeš nám něco říct?“ zeptal se Seamus. „Jsme tvoji kamarádi.“

„Vím.“ Harry poodešel další krok směrem ke schodům, zrovna když do místnosti skrze portrét vešli Ron s Hermionou. Nepamatoval si, kdy naposledy byl za něco tak vděčný.

„Co se tu děje?“ pronesla Hermiona svým skvělým primusovským hlasem. „Nevidíte, že Harry únavou padá? Měl by být v posteli.“

Ron mu dal ruku kolem pasu a nazlobeně probodl pohledem všechny, kteří ho obklopovali. „No tak, nechte ho být. Víte přece, že si teď prošel nepěknými věcmi.“

Harry měl trochu závrať, když stoupal po schodech do chlapecké ložnice. Natáhl se a chytil se zábradlí.

„Jsi v pořádku, kamaráde?“ zeptal se Ron, jeho hlas zněl Harrymu v uších pořádně nahlas. Na rameno mu dopadla ruka.

„Jo,“ zalhal, ale podle Ronova pohledu věděl, že mu neuvěřil.

„Neměla bych zajít pro madam Pomfreyovou?“ otázala se Hermiona, dala mu ruku kolem pasu a vypadala odhodlaná pomoci mu do schodů.

„Ne, jsem jen unavený. Neočekával jsem, že až sem přijdu, podrobí mě výslechu.“

„Já vím. Je mi líto, že jsme tu nebyli.“ Ron mu také dal ruku okolo pasu.

Jeho dva přátelé ho dostali do postele. Harry jim za to byl vděčnější, než dokázal říct.

„Víš, kámo, budeš jim muset něco říct.“

„Já vím, ale ne teď hned. Okej?“ Harry se na ně prosebně podíval. „Udělám to, až mi bude lépe.“

„Co ti přesně je?“

„Jsem unavený. Zabití Voldemorta mi vzalo spoustu energie.“

Hermiona se mu podívala do očí. „Jak jsi to udělal? Myslela jsem, že Avada Kedavra na něj nebude mít účinek.“

„Ta obyčejná asi ne. Ale já jsem do ní svoji moc vložil skrze Snapea a to fungovalo.“ Harry viděl, jak se do Hermioniných očí vkrádá pochopení.

„Použitím obou svých sil jste ji udělali exponencionálně silnější. Měla jsem pravdu o tom kouzle, jak by na tebe působilo.“ Sklopila pohled. „Nejsem si jistá, že by to fungovalo stejně dobře, kdybychom s tebou sdíleli magii já s Ronem.“

„Nevím.“ Harry se opřel o polštáře. „Myslím, že by mohlo. Bylo by to jiné. Problém by byl, že bychom museli všichni tři být ve stejné místnosti s Voldemortem. Myslím, že dávám přednost, že jste oba byli v bezpečí.“

„Bylo by nám ctí stát s tebou,“ řekl Ron. Vypadal odhodlaně a nelítostně, ale pak se podíval na Hermionu. „Ale -“

„Jo,“ přikývl Harry. „Ale.“

„Měl by ses vyspat, Harry.“ Hermiona mu vytáhla peřinu a zabalila ho do ní.

Usmál se na ni. „Díky.“

„Pojď pryč, Rone, a nech Harryho odpočívat.“

„Hej, tohle je i moje ložnice, víš.“

„Ty ještě nejsi připravený jít do postele, že?“ Hermiona se na něj usmála a on zrudnul.

Harry se v duchu uchechtnul a díval se, jak odvádí Rona ven. Byli spolu sladcí.

***

„Měl bys být odměněn Merlinovým řádem první třídy,“ usmál se na něj Brumbál, když si sedal před krb v jeho pracovně. „Jsem na tebe velmi hrdý.“

„A co profesor Snape?“ Harry si složil ruce na hrudníku. Jestli si myslí, že dají ocenění jen jemu a Snapeovi ne, tak všichni zjistí, jak strašně se spletli.

Brumbál mu dal ruku na rameno a zasmál se. „Och, i on jedno dostane. O to se nemusíš obávat.“

„Ještě že tak,“ Harry si povzdechl. „Kdy?“

„Až profesora Snapea pustí z ošetřovny. Domnívám se, že to bude příští týden.“ Brumbál se posadil. „Dal by sis čaj?“

Znal Brumbála až příliš dobře. „Ano, prosím,“ řekl Harry a podezřívavě se na něj podíval. „Čaj ani medaile není důvod, proč jste si mě zavolal, že ne?“

Brumbál se na něj dál usmíval, ale něco ze zářivosti úsměvu potemnělo. „Máš úplnou pravdu, můj chlapče. Budou ti pokládat otázky, jak jsi Voldemorta zabil.“

Harry se váhavě napil čaje, který mu Brumbál podal. „Jaký druh otázek?“ Výraz na Brumbálově tváři ho znervózňoval. „Bude to problém?“

S povzdechem, který zněl o trochu ustaraněji, než by se Harrymu líbilo, Brumbál zavrtěl hlavou. „Nemyslím si. Nicméně bych rád udržel povahu tvého vztahu s profesorem Snapem co nejdál od světel reflektorů.“

Harry naklonil hlavu a podíval se na Brumbála. Ani jemu to neznělo jako špatný nápad. „Jsem si jistý, že by to způsobilo potíže.“

„To by velmi dobře mohlo.“

Vzhledem ke všem těm věcem, které dělali společně s profesorem Snapem, všechny ty noci, které spal ve Snapeově posteli, i přestože nedělali tamto – Harry pochyboval, že kdokoliv by tomu uvěřil – dokázal si představit, jaké problémy by to mohlo způsobit jak Snapeovi, tak řediteli.

Poklidně se zadíval Brumbálovi do očí. „Co mohu dělat, abych ho ochránil?“

„Říkej o vašem vztahu co nejméně, a nic o krevním poutu.“ Brumbál se napil čaje a odložil ho zpátky na podšálek.

To znělo jako velmi dobrá rada. „Dobrá, pane. Použil jsem hůlku profesora Snapea, abych jí nasměroval svoji moc. Nejsem si jistý, co bych o tom měl říct.“

„To jim říct můžeš, ale nezmiňuj se o sdílení magie.“

„Myslíte, že bude dobrý nápad vypadat hloupě, až se mě zeptaj na otázku, na kterou nechci odpovědět?“ Harry udělá, co musí, aby ochránil Snapea. „Necháte ho promluvit si s tiskem?“

„Abych pravdu řekl, pochybuji, že budou chtít mluvit s ním.“

„Myslím si, že je to nespravedlivé. Je stejně tak hrdinou jako já.“

„Já to vím. Ale v tomto případě dát tebe do popředí bude pracovat v náš prospěch.“ Něco ve způsobu, jakým to Brumbál řekl, pomohlo Harrymu to pochopit. „Vy jste je donutil dát mu to ocenění, že jo?“

Brumbál byl zticha. Odmítal se podívat Harrymu do očí a chlapec tím dostal svoji odpověď. Vypěnil vzteky. „Jak se opovažují? Tohle je úplně nefér.“

„To ano. Ale profesor Snape udělal ve svém životě spoustu chyb a lidé nejsou připravení mu je odpustit.“

„Už za to činil pokání. Už zaplatil za svoje zločiny.“ Harry odložil šálek čaje a naštvaně na ředitele hleděl. „Nemyslíte? Měl by být -“

„Harry,“ zvedl Brumbál ruku. „Já jsem o tom přesvědčený. Splatil své zločiny, mnohonásobně.“

„Dobrá. Já se teda postarám o tu věc s tiskem a tím udržíme profesora Snapea mimo.“ Bože, jak nesnášel být ve středu pozornosti, muset mluvit s lidmi a odpovídat na přihlouplé otázky.

„Hodný.“ Brumbál, který dostal to, co chtěl, se na něj usmál.

Harry vypustil dech, který zadržoval.

***

„Proč jste mi neřekl, že vám to ublíží?“ zeptal se Harry rozhořčeně, když si sedal na postel ve Snapeově bytě. „Nikdy bych to nezkoušel.“

„To si doopravdy myslíte, že bych to navrhoval, kdybych věděl, že mi to ublíží?“ Něco ve způsobu, jakým to řekl, donutilo Harryho se na Snapea skutečně podívat.

Ačkoliv se mu Snape díval do očí, Harry si nebyl jistý, jestli mu má věřit. Nedokázal cítit nic, co by od muže přicházelo, takže ho Snape blokoval. „Hloupý mizero.“

„Mějte trochu respektu, pane Pottere.“ Snapeův tón byl káravý, ale ne příliš ostrý.

„Promiňte, pane,“ řekl Harry, shlédl dolů a snažil se vypadat kajícně. A selhal. „Ale navrhoval. Vím, že byste radši ke mně připoutaný nebyl -“

„Pane Pottere, myslel jsem si, že pokud by bylo možné pouto zlomit, vy byste si přál tak učinit.“ Snape stále nenechával nic procházet skrz jejich vazbu, ale podle tónu jeho hlasu mohl Harry říct, že možná ve skutečnosti ani tak nechce zlomit tu vazbu, jako osvobodit Harryho.

„Já se toho nechci zbavit. Zatím ne.“ Harry se na něj naléhavě podíval. „Já chci -“

„Ne, vy jste hlupák,“ Snapeův tón byl drsnější, než býval poslední dobou. „Máte před sebou celý život. Neměl byste ho strávit připoutaný ke… ke mně.“

„Ano, mám. Ale nezabiju vás jenom proto, abych se pouta zbavil.“ Probodl Snapea pohledem, konečně začínal chápat, co se Snape snažil říct. „Teď, když jsem ho opravil, pochybuji, že bych byl schopný ho zlomit.“

„Neměl jste ho spravit tak dobře,“ Snapeův tón vypovídal o tom, že se mu ulevilo, že je spravené, přesto pokračoval. „Pokud byste ho mohl zlomit -“

„Ne,“ Harry zvedl ruku, aby zadržel cokoliv, co by chtěl Snape říct. „Chcete se vrátit ke stavu, kdy jste mě nenáviděl?“

„Pochybuji, že by se to stalo.“ Snapeovy rty se zvedly, až to skoro vypadalo jako úsměv, který občas míval. „Pokud si vzpomínáte, už od začátku jsem k vám necítil nenávist.“

To bylo pro něj dobré. „Ale já jsem vás nenáviděl.“ Harry k němu letmo vzhlédl, ale Snape na to nereagoval. „Nechci se k tomu vrátit.“

„Nevrátil byste se. To, co k sobě cítíme, ať už je to cokoliv,“ Snape se nadechl, „není způsobeno vazbou. Je to jen její důsledek.“

„Jak to můžete vědět?“ Harry se na něj podíval a při vzpomínání se oklepal. „Nenáviděl jsem vás. A pak už jsem nenávist necítil.“

„Pravda. Nicméně jste mě začal milovat. To nebyla magie. To se jen tak nepřihodilo. Tyhle pocity by se nezměnily. Ani u jednoho z nás.“ Snape nezněl, že by si tím byl na sto procent jistý.

„Pak proč byste tedy chtěl zlomit tu vazbu?“ zeptal se zmatený Harry. „Myslel jsem, že ode mě chcete být odstřižený.“

„Ne,“ Snape unaveně potřásl hlavou. „Chtěl jsem zlomit to pouto, abyste ke mně mohl přijít dobrovolně. Pokud byste si tak vybral. Nikdy byste o tom nepochyboval.“

Pochopil to. „Ale výsledek je stejný.“

„Jen proto, že jsem vám to vysvětlil.“

Harry nad tím chvíli uvažoval. „Teď, když jste to udělal, dává to smysl.“ Alespoň se ho Snape ve skutečnosti nechtěl zbavit. Nebo tomu jen chtěl věřit.

„Nakonec vážně nebudete tak hloupý.“

Harry se na něj ušklíbl. „Jasně, že nejsem.“

„Jsou doby, pane Pottere, kdy se vážně divím.“

***

„Bože, Hermiono,“ Harry sklouzl dolů podél stromu, pod kterým ji našel sedět. Od předávacího ceremoniálu uběhlo už několik týdnů. „Rád tě vidím.“

„Harry?“ rychle zavřela knihu, kterou držela, a otočila jí názvem dolů. „Co tady děláš?“

Letmo přelétl pohledem po knize a pak se podíval na ni. Co to skrývala? „Viděl jsem, že jsi tu sama, a doufal jsem, že si s tebou popovídám…“ odmlčel se. „Můžu odejít, pokud se ti to nehodí.“

„Ne, ne.“ Její úsměv mu připadal vynucený. „Jen jsem si… opakovala na OVCE… z…“ povzdechla si a vzhlédla k němu.

„To je v pořádku, nebudu se ptát. Slibuji.“ Harrymu se ulevilo, že to nebylo jím. „Jen jsem chtěl vidět přátelskou tvář někoho, kdo ode mě nic nechce.“

„To ti všichni dávají tak zabrat?“ zeptala se starostlivě.

„Nemáš ani tušení.“ Harry si opět povzdechl. Mít kolem sebe lidi, kteří jsou z něho u vytržení, bylo daleko horší než tehdy, když ho ignorovali nebo o něm smýšleli zle. „Dostal jsem nabídky ke svatbě od šesti čarodějek, jen čtyři z nich sem chodí do školy. A tří kouzelníků! Na rande mě pozvali snad všichni, na které jen pomyslíš. Všichni, včetně Draca zatraceného Malfoye.“

Její oči se nad tím rozšířily. „Malfoye?! On je ten poslední, o kterém bych si myslela, že bude rád, že jsi zabil Voldemorta – vzhledem k jeho rodičům a tak.“

„Zdá se, že nechtěl přijmout Znamení zla a odmítal to říct otci. Nyní nemusí. Je vděčný, nebo aspoň tak mi to řekl.“ Harry se otřásl. Malfoy byl krásný a chladný nepřirozeným způsobem.

Hermiona očividně přemýšlela o té samé věci jako on a dramaticky se oklepala. „Nechtěla bych, aby byl tak vděčný.“

„I kdybych nebyl… víš co,“ řekl Harry, měl pocit neurčité nevolnosti nad myšlenkou, že by randil s Malfoyem. „Ani já bych nechtěl.“

„Fuj…“ zasmála se. „Takže kromě toho -“

„Ještě jsem neskončil.“ Pokud se chystal stěžovat si, pak to chtěl dostat ven celé. „A ještě horší je to s těmi mladšími. Všude mě pronásledují.“ Harry kývl hlavou směrem ke skupině prvních a druhých ročníků, kteří stáli stranou, ale pozorně je sledovali. „Žádali mě o autogram! Nemůžu tomu uvěřit.“

„Je těžké být hrdinou.“ Měla by znít účastněji.

„Ke Snapeovi se takhle nechovají.“

„Jeho se příliš bojí.“ Hermiona sklopila pohled. „Neber to špatně, ale jsi daleko rozkošnější než Snape a proto -“

„Jo, jasně.“ Harry zavrtěl hlavou. Byl mnoho věcí, ale rozkošný do toho nepatřilo. „Navíc Snape nevypadá tak špatně.“

Její výraz se nezměnil, to jí musel přiznat, ale stejně tak vysílala nelibost vzduchem. „Musíš přiznat, že jsi v tomto tématu trochu zaujatý, nemyslíš?“

„Snad.“ Harry sklopil zrak a koutkem oka zachytil knihu, kterou Hermiona četla. Zvědavě ji obrátil. Radosti kouzelnického sexu. S žhnoucí tváří se na ni podíval.

Zavřela oči a povzdechla si. „Harry -“

„Omlouvám se. Vždycky to tak dělám, že jo?“

„Jo,“ znovu si povzdechla. „To je v pořádku. Chtěla jsem jen nějaké informace.“

„O?“ Znovu se podíval na knihu. „Och, hádám, že na to se nemusím ptát. Ale proč to hledáš v knize? Myslel jsem, že víš, když ty a Ron…“

„Protože někdy mít trochu znalostí hodně pomáhá.“ Hermiona pohlédla přes jezero. „Navíc…“

„Co?“ položil ruku na její. „Můžeš mi to říct.“

„Vůbec to nešlo dobře. Myslím poprvé…“

„Ublížil ti?“ Harry nechtěl vstupovat mezi ně, ale promluví si s Ronem, pokud bude muset.

Přikývla. „Nevěděl o nic víc než já. Měla jsem nejdřív si to přečíst, pak aspoň jeden z nás by měl návod. Doufám, že příště to snad bude lepší.“ Její tón naznačoval, že jestli nebude, tak už příliš mnoho příště nebude.

„To je velmi dobrý nápad.“ Vzpomínka na Snapeovu tvář, jak říká Překvapte mě, byla od toho incidentu zasazená v Harryho mysli a poháněla jeho fantazie. On sám by tady mohl využít trochu rad. „Myslíš, že existují knihy i o kouzelnickém gay sexu?“

„Samozřejmě že ano.“ Pohled, který mu věnovala, říkal, že kdyby vůbec něco přečetl, už by to věděl.

„Jak bych mohl nějakou získat?“ Cítil, jak zrudl ještě víc. „Chci říct, že to nebude asi v knihovně, a to ani v zakázané sekci.“

„Základní knihy o sexu v knihovně jsou. Je to součást osnov.“

„Jo, ale ty byly jen o tom, jak to funguje z reprodukčního hlediska. Neříkaly přímo jak, víš.“

„Jo, vím. Já jsem tuhle získala minulý víkend v Prasinkách. Jsem si jistá, že tam mají i knihy, které se hodí tobě. Mohli bychom jít do Prasinek příští víkend?“

Vůbec si nebyl jistý, že nakonec sebere odvahu to udělat, ale zavrtěl hlavou. „Myslím, že to potřebuji udělat sám.“

„Jsi si jistý?“

Přikývl. „Jo, ale díky.“

***

„Uvědomujete si, pane Pottere, že škola za dva měsíce skončí,“ řekl Snape, když se Harry posadil v jeho obývacím pokoji na gauč vedle něj.

Prohnaný úsměv na Potterově tváři v něm vyvolal záchvěv očekávání. „Nemyslete si, že to dost dobře nevím, pane,“ odpověděl Potter tichým hlasem.

Snape násilím odtrhl mysl od místa, kde se jistě toulaly Potterovy myšlenky. „Bude čas zvážit tyto možnosti, až s tím budeme moct něco dělat. Nicméně to není to, o čem mluvím.“

„Škoda.“ Potter se otočil a svůdně se na něj podíval. „Stále pracuji na těch plánech.“

„Myslel jsem na vaše dlouhodobé plány,“ řekl Snape a pak potřásl hlavou, když Potter obnovil jeho zájem o ten subjekt. „Co byste rád dělal se svým životem?“

Potter sklopil oči a tváře se mu zarděly. „Nevím. Myslel jsem si, že chci být Bystrozor, ale už si tím nejsem moc jistý.“

„Proč ne?“ Z toho, co mu řekla McGonagallová a soudě podle jeho známek, by Potter měl slušné šance, že se dostane do výcviku.

„Ze zabití Voldemorta mi bylo nanic. Vím, že jsem to musel udělat a udělal bych to znovu, ale nelíbilo se mi to. Nebylo v tom ani uspokojení, ani radost.“ Potter zněl, jako by ho to překvapovalo.

„A také by nemělo být.“ Snape věděl velmi dobře, o čem mluví. „Zabití, nehledě na důvod, by nikdy nemělo být lehké.“

„To jsem zjistil,“ řekl Potter tiše, byl jasně rozrušený. „Všichni jsou mnou tak zatraceně nadšení. Zdá se, že nikdo nerozumí tomu, že jsem někoho zabil – ač byl zlý a příšerný. Stejně jsem ukončil něčí život.“

„Proč jste o tom nemluvil dřív než teď?“ zeptal se Snape. Od doby, co porazili Voldemorta, uběhly tři měsíce.

„Zkoušel jsem to, ale nikdo to nechtěl poslouchat.“ Harry udělal frustrovaný pohyb rukou. „Ron a Hermiona a stejně tak i všichni ostatní si myslí, že jsem udělal skvělou věc. A možná to byla správná věc, ale -“

„Ale stále vás to zraňuje?“

Potter přikývl.

„Rozumím.“ Snape položil ruku přes Potterovu. Zřídkakdy si dovolil se ho dotknout, ale nyní se mu to zdálo vhodné. „Řekněte mi, co cítíte?“

„Jako kdybych neměl být šťastný. Jako že si nejsem jistý, jestli jsem udělal správnou věc, ačkoliv vím, že jsem udělal dobře.“ Potter se mu podíval do očí. „Jako kdybych chtěl zvracet.“

„Poprvé, když jsem zabil člověka…“ Snape se nadechl a cítil, jak jím i Potterem proběhlo zachvění. „Neměl jsem důvod, jako jste měl vy, a zvedal se mi žaludek celý týden. Nikdy jsem na to nezapomněl.“

„Co se stalo?“ zeptal se Potter upřímným hlasem.

„Nebylo to nic heroického, ani nic, na co bych byl pyšný.“ Snape se odvrátil, žaludek se mu rozbouřil. „Vytvořil jsem pro Pána zla lektvar, něco, co poměrně ošklivě zabíjelo, a on ho použil na někom, o kom si myslel, že je špeh.“

„Och. A byl?“

„Ne, byl by mě odhalil, kdybych nejednal. Měl jsem informace, které byly pro Řád nepostradatelné.“ Snape se nadechl a na Pottera se nepodíval. „Mnohokrát jsem vám říkal, pane Pottere, že nejsem milá osoba.“

„Předpokládám, že ve své minulosti jste zažil mnoho podobných situací?“ V Potterově hlase bylo překvapivě jen málo odsouzení. Díky tomu, že se mohl něčeho dopídit kvůli poutu a také že byl často účastníkem u Snapeových nočních můr, nebylo ani divu, že rozuměl alespoň něčemu z toho, co Snape udělal.

„Jak si určitě uvědomujete, daleko více, než bych si přál.“ Snape se díval přímo před sebe, nedovolil si podívat se na Pottera.

„Zabil jste někdy… přímo?“ zeptal se tichým hlasem, jako kdyby znal odpověď a jen chtěl její potvrzení.

„Ano,“ řekl Snape, čímž to potvrdil. „Ne příliš často, ale dost často. Radši bych o tom nemluvil, pokud vám to nevadí.“ Jeho mnohé zločiny ho pronásledovaly v celé své hrůznosti tolik, že bylo nepravděpodobné, že na to kdy zapomene. Ne, že by chtěl nebo zasloužil si zapomenout.

„Dobře. Takže vidíte, že být Bystrozorem by pro mě nemuselo být ten nejlepší výběr povolání.“ Potter vypadal ochotně nechat to téma být, za což byl Snape vděčný.

„Myslím, že byste v tom byl úspěšný.“ Z Potterova pohledu došel Snape k závěru, že to téma je uzavřené. „Máte nějaké další zájmy?“

„Mám spoustu zájmů, jen je nechci jako zaměstnání.“ Harry si povzdechl. „Nevím, co chci dělat.“

„Možná byste rád po ukončení školy nějaký čas cestoval.“ Snape se usmál nad Potterovým vylekaným pohledem. „Myslím, že by vám to umožnilo vidět větší část světa, než jste prozatím ve svém životě viděl.“

„Protože jsem nikdy nikde nebyl, vidět cokoliv by byla novinka.“ Potter se na něj rozzářil. „Líbilo by se mi vidět svět.“

Což vedlo k otázce: „Vím, že vám rodiče zanechali nějaké peníze -“

„S tím, co my zanechali rodiče a Sirius, bych pravděpodobně nikdy nemusel pracovat. Ale tak bych žít nemohl.“

„Rozumím. Cítím to stejně,“ potvrdil Snape, rozpoznal, že Potter bude chtít se svým životem dělat něco smysluplného.

Potter se na něj opatrně podíval, zdálo se, že vyhodnotil situaci a došel k závěru. „Ani vy nepotřebujete pracovat?“

„Vypadáte tím překvapený.“ Snape si povzdechnul. Hodiny Nitrozpytu mu poskytnulo zkreslený náhled na Snapeovo dětství. „Můj děd byl docela dobře finančně zajištěný. Umřel až po mém otci, takže jsem všechno zdědil já.“

„Chápu.“

„Nechápete. Ale ani do tohohle bych radši teď moc nezacházel.“ Všechny jeho rodinné vztahy byly složité a plné problémů. Jednoho dne to možná Potterovi vysvětlí.

„Fajn.“ Potterův výraz byl rozladěný, jako kdyby měl pocit, že má právo to vědět. Opět se zaměřil na Snapea. „Pokud nepotřebujete učit, proč to děláte? Vždycky jsem si myslel, že to nesnášíte. Nebo alespoň studenty.“

„Nenávidím to.“ Nemělo cenu popírat pravdu. „Dělal jsem to, protože Bradavice pro mě byly bezpečným rájem a ředitel mým ochráncem.“

„Teď když je Voldemort mrtvý, co budete dělat?“ Potter se na něj podíval. „Co byste rád dělal?“

Jen velmi málo lidí v jeho životě se ho zeptalo na tuhle otázku a ještě míň lidí zajímala odpověď. Měl pár nápadů, většina z nich měla co dělat s jeho vlastní laboratoří. „Mám dojem, že to má hodně společného s tím, co chcete dělat vy. Nicméně jsem nabídnul svoji rezignaci. Ať se po skončení roku stane cokoliv, už dál nebudu učit.“

V Potterových očích se objevilo pochopení a přikývl. „Dobrá. To znamená, že můžete jet se mnou na můj výlet.“

„Děláte si legraci,“ Snape neměl v úmyslu znít tak překvapeně. „Myslel jsem si, že byste si přál jet sám.“

„Vy se mnou jet nechcete?“ To musel ten spratek znít tak zraněně?

„To není o tom, že bych nechtěl. Potřebujete čas k…“

„K čemu?“

„K tomu, abyste trochu dospěl. Snad si i užil trochu zábavy.“ Musel ty slova ze sebe dostat násilím.

„Ne, potřebuji čas, abych se dozvěděl o širším kouzelnickém světě, ale to nemusím dělat sám. Prožil jsem o samotě většinu svého života.“ Uchopil Snapeovu ruku. „Jsme v tom spolu, vy a já, a takhle to taky i zůstane.“

„Pane Pottere -“

„Smiřte se s tím, pane.“ Potter pozvedl Snapeovu ruku ke svým ústům a políbil ji na hřbet. „Nebudete schopný se mě zbavit.“

„Tvrdohlavý spratku.“ Ačkoliv by to Potterovi nepřiznal, hrozně rád by Pottera doprovázel.

„Ano, to budu já.“ Potter se předklonil a políbil ho lehce na ústa, odtáhl se dřív, než Snape stihl odpovědět.

„Nic takového.“

„Už jenom dva měsíce.“ Potterovy oči se rozzářily náznakem tajemství.

Něco plánoval, o tom Snape nepochyboval. Přeběhl mu mráz po zádech, ale nic neřekl.

„Víte -“

„Neříkejte to.“ Snape položil Potterovi ruku přes pusu.

Ten spratek mu olízl dlaň. Snape se nemohl rozhodnout, jestli by měl být rozhořčený nebo pobavený.

 

<Část X>  <Část XII>