Jako sklenka

Originál: Like a Glass
Autor: Telanu
Rating: od 13ti
Páry: Harry/Snape
Shrnutí: Pokračování k "Občas až Blázen snad", což se odehrává v Předvečer všech svatých. Tento díl se odehrává na konci pátého ročníku. Harry má vizi, která naznačuje, že by Snape mohl být ve smrtelném nebezpečí. Co bude dělat?
Varování: Harrymu je stále patnáct, takže ještě žádné vážnější milostné scény. Také jsem trochu nově vymezila délku školního roku, aby se hodila mým hanebným účelům, ale jsem si jistá, že to zvládnete. Dále tato povídka vychází před vydáním pátého dílu, takže se bude odvíjet velice odlišně od příběhu, který má J.K.Rowlingová v hlavě. Takže se dá říct, že tímto okamžikem se povídka pouští na území AU.

Poznámka: Ano, vím, že v pátém ročníku by měli skládat N.K.Ú, ale jelikož dost dobře nevím, co to bude obsahovat, tak nechám na Mistrové, aby to odhalila. Tito lidé budou skládat obyčejné závěrečné zkoušky.

Beta: belldandy

Přeloženo se svolením autorky

 

Obrovké DÍKY belldandy za to, že vezme slova a složí je do smysluplných vět. (Upozornění: beta read ještě nedokončen)

@@@

Jako sklenka

Harry Potter, ačkoliv pouze patnáctiletý, viděl a prožil věci, které si kolikrát neuměli představit, natož aby je zažili, lidé dvakrát tak staří jako on. Letěl na koštěti, kouzlil, byl neviditelný a docela sám bez cizí pomoci porazil síly zla – a to více než jednou. Vyrostl bez pořádné rodiny, kterou by mohl pokládat za svoji vlastní. Byl svědkem věcí, které by žádné dítě jeho věku – ani o hodně starší – nikdy nemělo vidět.

Co se týče těch všedních věcí – bifloval se na testy, měl zkušenost s trapnými růstovými skoky, poslední dobou hodně zakopával, a váhavě se zamilovával do hezkých dívek.

Jednou byl políben.

A bylo to právě to poslední, co ho uvádělo ve značný úžas.

¤¤¤¤¤

„Harry? Harry."

Harry se s cuknutím probral ze svého snění s polekaným „Co?“

Byli ve společenské místnosti Nebelvíru. Ron s Hermionou na něj upřeně zírali z gauče, na kterém seděli velmi blízko sebe. Harry seděl v křesle naproti a mezi nimi byly napěchované hromady domácích úkolů.

„Harry,“ řekla Hermiona pomalu, jako kdyby mluvila k debilovi, „jsi na řadě. Pře-mě-ňo-vá-ní. Dobře? Teď, předpokládejme, že chceš jen na chvilku, aby kniha vypadala jako svícen. Co máš o Pětiminutovém fixačním kouzlu?“

Harry se podíval na svůj pergamen. „Hmm. O pětiminutovém mám…“ vzhlédl s rozpačitým úsměvem. „Dva klikyháky, co vypadají jako spirály.“

Hermiona si podrážděně odfrkla. Ron se předklonil, aby se podíval zblízka. „Tomu ty říkáš spirály? Podle mě to vypadá jako potrhlí červové.“ S Harrym se na sebe zakřenili. „Víš, jako ti červi po tom jednom divném kouzle, kde se jen - “

Hermiona – neexistovalo pro to jiné slovo – zavrčela. Smích ustal.

„Promiň,“ omluvil se Harry. „Nevím, co to se mnou dneska večer je. Jen vás dva zdržuju. Půjdu nahoru a budu na tom dál pracovat v ložnici.“ Začal si duchem nepřítomně sbírat papíry, stěží si všiml, že několik svazků vypadlo z hromádky a jemně doplulo na podlahu.

Ron s Hermionou pohlédli na zaběhlé stránky pergamenu.

„Jo, jasně,“ souhlasil Ron. „Přijdu tam za chvíli. Pak si to ještě můžeme projít.“

„Díky,“ zamumlal Harry neurčitě a odloudal se, papíry mu stále příležitostně vypadávaly z náruče.

Jakmile byl z doslechu, Hermiona udeřila pěstí do opěradla gauče. „A dost. Tohle musí přestat.“

Ron jen potřásl hlavou. „Celý rok se chová jako šílenec. Zezačátku vybuchoval kvůli všemu, co mu přišlo do cesty… a teď je to, jako kdyby tady vůbec nebyl.“

„No, ať už se toulá kdekoliv, měl by si radši pospíšit nazpět,“ zasyčela Hermiona. „Za týden máme závěrečné zkoušky!“

„Zdá se, že si ve vyučování vede dobře,“ namítl Ron. Hermiona pochybovačně pozvedla obočí. „Jistě, dneska večer se chová jako blbec, ale obvykle práci do školy udělá.“ Zamračil se, pak se napůl usmál. „Ze všeho nejzvláštnější je, že nikdy v životě si tak dobře nevedl v lektvarech. Byl jsem si jistý - “

„Och, nezačínej s tím zase,“ řekla Hermiona vyčerpaně a Ron se stáhl. Od svátku Všech svatých se Harryho konfrontační přístup k učiteli lektvarů Snapeovi značně zklidnil a Hermioně už bylo špatně z prodiskutovávání, proč přesně se tak stalo. Zvláště proto, že Harry sám ohledně tohoto tématu mlčel jako hrob. Drbat o svém nejlepším kamarádovi byl úžasný koníček, jenže bez přísunu nových informací, se to v určité chvíli zvrhlo jen v omílání téhož.

Rezolutně odvrátila svoji mysl od Harryho a zaměřila na problém číslo deset, usilovně se soustředila. Bylo překvapivě těžké se soustředit, když se Ronovo koleno tisklo přímo na to její. 

¤¤¤¤¤

Harry si kolem postele zatáhl závěsy, vytáhl hůlku, zašeptal Lumos a padl nazad do polštářů v osvětlené temnotě.

Takhle to vážně nepůjde.

Za pár dní budou závěrečné zkoušky. Musí dávat pozor, soustředit se. Občas se mu zdálo, jako by se posledních sedm měsíců vznášel v omámení od doby, co… od…

K čertu se vším, přestane už konečně na to myslet?

Sedm měsíců. To mi připadá jako zatraceně dlouhá doba na balancování nad propastí, pomyslel si Harry. Ale všechno pokračovalo přesně tak, jak Snape předpověděl: mistr lektvarů se dál k Harrymu a jeho kamarádům choval nespravedlivě - přesně jak slíbil - a většinu času se Harry přistihl, že absolutně selhává, když se pokouší srovnat toho umaštěného, naštvaného Snapea, kterého znal, s oním vášnivým, zoufale toužícím mužem, kterého potkal na kratičký okamžik na mrznoucím balkóně. Jako by to byly dvě odlišné osoby.

Mnohokrát se Harry ocitl na pokraji rozhodnutí, že předvečer Všech svatých byla jenom nějaká jeho šílená halucinace způsobená chladem nebo… něco takového. Nemohl se rozhodnout co. Seděl na lektvarech s Ronem a Hermionou a sledoval, jak je učitel jako vždy shazuje a šikanuje, zatímco Zmijozelské, a zvláště Malfoye, vychvaluje tím nejnechutnějším způsobem. Vztek a rozhořčení znovu rázně začínaly kypět, zastíněné strašným zmatkem: bylo to skutečně reálné?

Ale pak vždycky, pokaždé, když byl přesně na pokraji, kdy se znechuceně smiřoval s tím, že celá ta epizoda byla jen jeho představivost, vzhlédl jednoho dne ve třídě, na chodbě, ve Velké síni nebo někde jinde a spatřil, jak ho Snape sleduje žhnoucíma přivřenýma očima. A vzpomínka na horký, zručný jazyk přispěchala zpět se slibem netušených potěšení; ztvrdnul v kalhotách, a tu noc šel do postele, aby se druhého dne ráno probudil přilepený k povlečení, a byl nucený uznat, že ano, bylo to velmi reálné, možná ta nejreálnější věc, jaká se mu kdy stala.

Poté, co se mu to přihodilo podruhé, cíleně se naučil kouzlo, které by mohl použít na sebe, aby nemluvil ze spaní. To by tak ještě scházelo, s Ronem spícím tak blízko. Nemluvě o Seamusovi, Deanovi a celé věži plné Nebelvírů…

Sedm měsíců tohohle. A kromě toho tajemství a spalujících pohledů, na něj Snape nepromluvil ani slova. No, aby byl spravedlivý, říkal, že to tak bude, ale v hloubi svého srdce tomu Harry doopravdy nevěřil. Jak vás někdo mohl líbat tak, jako by líbat vás byla ta nejdůležitější věc na světě – a pak se úplně stáhnout na déle jak půl roku bez jednoho jediného slůvka?

Jedině Snape, přemítal Harry hořce. Frustrující syčák.

Takže po těchto sedm měsíců žil jenom z jednoho polibku, ve který zpola nevěřil. Nebylo divu, že byl tak mimo; to dalece stačilo k tomu, aby to jednoho přivedlo k šílenství. Tyto dny se skutečně mohl soustředit jenom na famfrpálovém hřišti, kde ostré bodání větru a bytelná podstata Kulového blesku pod ním mu připomínalo, že je Harry Potter a ne Šílené dítě. Mohl na chodbě zakopávat o své vlastní nohy, ale na koštěti si rozpomněl, co to je ladnost. Byl to zatím jeho nejlepší rok na postu Nebelvírského chytače. Samozřejmě kromě jediného zápasu, na kterém se objevil Snape jako divák a Harrymu to tak strašně otřáslo soustředěním, až ho vážně odvolali ze hřiště. Díky bohu, že hráli proti Mrzimoru, a ne Zmijozelu.

Po tomhle zážitku Snape na žádné další Nebelvírské utkání nepřišel. Harry si musel přiznat, že se mu ulevilo.

¤¤¤¤¤

Druhý den odpoledne seděl na lektvarech vedle Rona. Hermiona jako obvykle se chystala zachraňovat to, co nyní mezi sebou nazývali Problém Neville.

„Dnes se naučíte poslední lektvar tohoto školního roku, neboť příští týden začnou zkoušky,“ oznámil jim Snape temným, sytým hlasem. Po sedmi měsících ho Harry už zvládl poslouchat, aniž by mu necukalo v rozkroku. Většinou. Bylo peklo mít patnáct let. „Mohl by se objevit u vašich zkoušek; nebo nemusel. V každém případě vám doporučuji napnout všechny vaše nepochybně omezené schopnosti,“ s opovržením se podíval na Nevilla, „abyste probíranou látku vstřebali co nejlépe.“

Harry se sklonil nad kotlík a připravoval si ingredience, aby skryl své zamračení, zatímco Hermiona Nevilla v útěše poplácala po ruce. Tohle byla další věc, která mu nešla do hlavy. Jasné, řekl Snapeovi, že se vyrovná s tím, když vše bude nadále tak, jak to bylo doposud. Ale bylo zatraceně těžké sledovat, jak den za dnem, nehledě na důvod, se s jeho přáteli zachází jako s úplným odpadem. Dokázal se nyní smířit s tím, že Snape jedná s ním jako s úplným odpadem; vyrovnal se s tím, když si vzpomněl, jak po něm jeho učitel lektvarů toužil. (Což bylo samo o sobě stále dost šokující pomyšlení.) Ale když se Snape vyvyšoval nad Rona, Hermionu, nebo dokonce i nad Nevilla… vážně to pokoušelo jeho trpělivost.

Bylo to jenom představení pro Malfoyovy a jejich sortu lidí. Tomu Harry rozuměl. Správně? Ale proč v tom Snape musel být tak zatraceně dobrý? Proč vypadal, že si to velmi užívá?

Drtil lístky araminty s neobvyklou silou, sotva poslouchal Rona vedle sebe, jak znechuceně mumlá, rozluštil jedině slova jako debilní, umaštěný a parchant. Téměř mechanicky se držel pokynů; s pokračujícími lektvary mu to vlastně nepřišlo vůbec tak složité – žádná směšná kouzla nebo zaříkávání. Jen sekání a dušení a drcení a vaření. Měl pocit, jako by jeho vnitro dělalo to samé.

A proč mu sakra vůbec záleželo na tom, co si Snape myslí nebo dělá? Jeden polibek neznamenal žádné sliby. V jejich případě, jak se zdá, spíš znamenal nepřítomnost slibů. Důležité bylo, že jsou oba na stejné straně: bojují proti Voldemortovi, proti Malfoyovým, a nezáleží na tom, jak to vypadá pro ostatní lidi. To je vše, na čem záleží, říkal si Harry, když kostičkoval svůj žlutokořen, a to musí mít na paměti. To jediné bylo důležité.

A pak vzhlédl a skoro si usekl vlastní prst.

Draco Malfoy pozoroval Snapea. Nejenom pozoroval, ale pozoroval tím stylem, jakým had pozoruje velmi chutnou myš. Vypadalo to, že Snape si toho nevšímá, mezitím co studenti pracovali, se mračil na něco na svém stole, ale každou vteřinou, a tím si byl Harry jistý, vzhlédne a uvidí, jak ho ten malý nechutný prevít očumuje. Anebo v horším případě vzhlédne, uvidí Harryho, jak zírá na Draca, a pak uvidí, že Draco zírá na něj. Krásný to výjev. Harry okamžitě obrátil svůj zrak zpátky ke kotlíku, měl pocit, jako by jeho tvář a jeho vnitřnosti byly v jednom ohni. Ten – ten mrňavý – Malfoy! Jak se opovažuje? Jak -

Byl naštvaný a v tu samou dobu se mu zvedal žaludek a jeho vlastní reakce ho vyděsila víc, než cokoliv jiného. Takže jemu nezáleželo na tom, co si Snape myslí? Přesně. Tohle nakoplo tu teorii do zadku. Proč, proč, proč byl odsouzený k takovýmto prozřením? Nemohl by být alespoň v něčem normální?

Žárlivost byla ošklivá vlastnost a on i dříve ucítil její kousnutí, zvláště poslední dobou, když se Ron s Hermionou tak sblížili a on si připadal jako páté kolo u vozu. Ale tohle. Měl chuť popadnout svůj nůž a odpárat ten samolibý úšklebek Malfoyovi přímo z obličeje.

Snape musel být k Dracovi milý, aby lidé – hlavně Lucius Malfoy – si mysleli, že je opět hodný, poslušný Smrtijed. To byla alespoň Harryho teorie. Jen jak dalece zasahovalo „být milý“? Vážně by Snape… doopravdy by zvažoval, že…

Harry násilím polkl a neodpustil si další rychlý pohled na Draca, tentokrát pohled plný čirého zoufalství. Mladý Zmijozel byl krásný, vlasy měl blonďaté až skoro doběla a oči ledově modré. Pleť jako broskvičku. Rudé rty. A to všechno. Zatraceně, mohl by být Šípková Růženka z pohádky, ta malá sketa. Jak by Harry – se svými kostnatými koleny, zvlněnými, volně vlajícími vlasy a brýlemi tlustými jak dna flašek – mohl tomuhle konkurovat, zvláště na poli, na kterém hrají? Pokud na tomhle závisí úspěch nebo selhání celé mise, kterého z nich by si Snape ve skutečnosti vybral?

… Ohó, zadrž. Hluboký nádech, výdech. Musel přehánět. Zdá se, že se Snapem se mu to stává často. Jestliže se Snapeovi příčilo spát se studenty, jistě bude schopný s tím odpálkovat i Draca, stejně jako to udělal s Harrym. A pak mu náhle na mysli vyvstal jasný obraz Snapea, který se schovává ve svém kabinetu před hlasitým davem láskou zmámených žáků… Harry si skousl ret, aby se nerozesmál nahlas…

„Pane profesore Snape,“ ozval se hedvábný hlas někde po jeho levici, „odpusťte mi, že vyrušuji, ale můj lektvar nemění barvu, jak by měl. Nemohl byste se jít podívat?“

S neurčitým pocitem jisté zkázy, a protože nebyl schopný se zastavit, Harry znovu vzhlédl. Snape hladce vstal ze své židle - a proč si Harryho mozek musel vybrat zrovna TUHLE chvíli, aby si všimnul, jak dobře na něm ten černý hábit vypadá - a přešel k Dracovu pracovišti, aniž by utrousil posměšný komentář, který by jistě použil, kdyby to byl kohokoliv z Nebelvíru. Ruka mu automaticky dál míchala lektvar, zatímco bezmocně a nikým nezpozorován sledoval, jak Draco obrátil nadšený obličej k jejich učiteli a svou malou mizernou rukou se doopravdy dotkl Snapeova rukávu.

„Hohó,“ vydechl Ron vedle něj. „VIDÍŠ to?“ zíral prakticky s otevřenou pusou na výraz na Dracově tváři. Pak se obrátil ke svému kotlíku a hlas snížil do tichého šepotu. „Myslím, že budu zvracet. VIDĚLS‘, jak se na něj koukal? Malfoy se Snapem… kdokoliv se Snapem… Bude trvat dny, než tu hrůzu dostanu z hlavy…“

Harry se vrátil k drcení lístků araminty (ze kterých už teď byl skoro prach), představoval si, že každé malé zrníčko je Dracův obličej, a plíživě se znovu podíval. Snape stál zády k němu, postoj měl jako vždy přísně rovný. Neexistoval způsob, jak by mohl uhodnout, co si myslí. Alespoň Malfoyova ruka míchala obsah kotlíku a nenacházela se na místech, kde neměla co dělat.

„Myslím tím, viděl jsi ten VÝRAZ na jeho obličeji?“ pokračoval Ron pobouřeně. „Můj bože, říkej mi něco o lezení učitelům do zadku – ó ne, to je další představa, na kterou jsem nechtěl - “

„Zmlkni,“ zasyčel Harry naštvaně a na Ronův šokovaný pohled chabě dodal: „Chci tím říct, že nás uslyší.“

Ať mu Ron uvěřil nebo ne, zmlknul a zbytek hodiny jim uběhl v tichosti, až na jednu výjimku: Ron zalétl pohledem k Hermioně a Nevillovi a zamumlal: „Sedí strašně blízko u sebe, nezdá se ti?“

Harry stále ještě rozrušený zvládl jen neurčitě poznamenat: „Neville? Ne-e.“

Ron si místo odpovědi jen odfrknul a opět střelil po Nevillovi pohledem. V tomto duchu zakončili hodinu. Ronův a Harryho lektvar byl bezesporu nejhorší za všech. Hermiony a Nevilla byly docela dobré, což sotva zvedlo Ronovu mizernou náladu. Draco byl samozřejmě vysoce vychválen, díky čemuž si Harry skoro rozemlel zuby na prášek, a pak se Snape vrhnul na jejich stůl.

„Ale, ale. Potter a Weasley,“ Snape se odmlčel. „Velmi… zajímavé.“

Zmijozelští se zachichotali. Draco se zasmál nahlas. Harry měl dojem, že jeho tváře namístě shoří a Ron nevypadal, že by na tom byl o moc lépe.

„Nepamatuji si,“ pokračoval učitel lektvarů, „víte, vážně si nepamatuji, že bych kdy v životě viděl Lektvar paniky v tak strašné konzistenci. A teď jste ho předvedli oba dva v jednom dni. A ta fascinující barva! Jasně si vzpomínám, jak jsem zmiňoval, že výsledek by měl mít hnědou barvu, ne tuhle půvabně…“ pohlédl do Ronova kotlíku, „oranžovou ani takto…“ přejel pohledem k Harryho lektvaru, „tedy, nemám ani ponětí, co tohle je zač. Ano, ano, vážně je dnešek dnem, kdy tým Potter-Wealey, proslulý svou ubohou neschopností, láme všechny rekordy.“

„Škoda, že nejsme pěkní Zmijozelové, co?“ vypálil Ron. „Možná potom by se nám také dostalo trochu osobní pozornosti od učitele.“

U zmijozelských stolů vypukl naštvaný ryk, takže Harry jen stěží zaslechl Snapea vyštěknout: „Odebírám Nebelvíru deset bodů za drzost, Weasley!“ Celé jeho tělo ztuhlo jako prkno, protože si nemohl nevšimnout Draca u lavice, kterou sdílel společně s Crabbem a Goylem, kterému po celou dobu na rtech prodléval diskrétní úsměv. Snape se pak otočil k Harrymu se zúženýma očima, jasně očekával nějakou další opovážlivost, kterou hoch vypustí na obranu svého přítele. Harry mu ale jen opětoval pohled tak tvrdě, jak jen dokázal. 

Neopovažujte se, myslel si, přál si, aby jednoduše mohl natlačit ta slova do hlavy učitele lektvarů. Neopovažujte se nechat ho na vás sahat.

Snape pomalu zamrkal, pozvedl obočí a na šílený okamžik si Harry myslel, že ta slova vyslovil nahlas. Ale přece jen nevyslovil. Když Snape viděl, že se nedočká žádné další neomalenosti, se jednoduše obrátil, a po zadání posledního příkaz, ať se pilně učí na závěrečné zkoušky, třídu rozpustil.

„U Merlinova vousu, vážně budu rád, až tohle skončí,“ zahuhňal Ron a krutě narval svoji učebnici lektvarů do tašky, zatímco Harry drhnul kotlík. „Což bude znamenat, žádný další Snape přes celé léto.“

„Hmm,“ odpověděl Harry nepřítomně, když se přihnala Hermiona.

„Vážně,“ řekla podrážděně, „co tě to popadlo, Rone? Deset bodů! Víš přece, že se snaží tě vyprovokovat!“

„Och, promiň,“ řekl Ron a mračil se na Nevilla, který opravdu postával až příliš blízko Hermionina lokte. „Myslím, že ne všichni z nás mohou vyhovovat tvým standardům. Štěstí, že jsi byla s Nevillem – on tohle nikdy nedělá, nikdy se sám za sebe nepostaví.“

„Rone!“ vykřikl Harry zděšeně, úplně zapomněl na Snapea, když Neville zbledl a o krok ustoupil. Hermionina tvář ztuhla pobouřením a Ron si skousl ret.

„Neville, omlouvám se, to bylo ode mne vážně hnusný - “

„Jo, to tedy bylo,“ dodala Hermiona kysele. „Prostě si ho nevšímej, Neville. Je na úrovni desetiletého dítěte.“

Ron se opět zbarvil doruda a po několik následujících vteřin s Hermionou sváděl souboj ve zlých pohledech. Neville se sklíčeně díval na podlahu. Harry šokovaně sledoval svoji skupinku přátel a přemítal, co by proboha měl říct, když se k němu ode dveří donesl velmi povědomý hlas:

„Pane profesore, děkuji vám, že jste mi dneska pomohl. Ale strašně se obávám závěrečné zkoušky. Vadilo by vám hodně, kdybych dnes přišel – pokud budete mít čas. Myslím, že by mi trocha doučování prospěla.“

Draco! Harry ztuhl. Zdálo se, že nikdo jiný si výměny nevšiml, neboť Ron vzdal snahu donutit Hermionu uhnout pohledem a dál se omlouval Nevillovi, který pro změnu nadále sledoval podlahu. Neodvažoval se otočit a podívat se, nemyslel si, že by to zvládl, i kdyby na tom závisel jeho život; ale měl natažené uši, aby zaslechl Snapeovu odpověď. Prosím, žadonil potichu, ve skutečnosti si ani nebyl jistý o co. Prosím… prosím, řekněte…

„Nebojte se toho, pane Malfoyi,“ protáhl Snape. „Vaše práce tento školní rok byla jako vždy exemplární. Mohu vám slíbit,“ s významným důrazem na slově ‚slíbit‘, „že se o závěrečnou zkoušku nemusíte obávat.“

To jistě bylo dostatečné! Snape právě Malfoyovi slíbil test zadarmo! Ať je to všechno, ať je to…

„Och, ale pane profesore,“ zamumlal Draco, „já prostě nesdílím vaši důvěru ve mně. Jen si myslím, kdybychom dnes večer spolu mohli projít pár věcí… zkouška je v už pondělí a jistě byste si na mě mohl najít hodinu…“

„Řekl jsem, že se omlouvám,“ vykřikl Ron nahlas a Harryho pozornost nedobrovolně přeskočila zpátky k jeho přátelům. „Vážně mě to mrzí, Neville, a ty víš, že to, co jsem řekl, není pravda. Ale pokud se radši půjdeš vybrečet k Hermioně, pak tě vskutku nemůžu držet!“ Přehodil si tašku přes rameno větší silou, než bylo nutné. „Pojď, Harry.“ Harry se zmateně podíval z Rona na Hermionu a na Nevilla, neměl tušení, co říct nebo udělat.

Ronův výlev na ně přitáhl pozornost a Snape se pustil do jejich malé skupinky. „Co vy tu všichni lelkujete v mé učebně?“ zeptal se netrpělivě. „Laskavě se přesuňte nebo ztratíte další body. Jsem si jistý, že teď máte vyučování. Vy radši také jděte, pane Malfoyi.“

Harry zamířil ke dveřím a měl zlomyslnou radost z Dracova sklíčeného výrazu. „Ano, pane. Ale… co dneska večer…“

Harry se vlekl za svými přáteli, ještě zpomalil, aby zaslechl odpověď.  Musel to vědět. Prostě musel.

„Je mi líto, Draco,“ řekl Snape nakonec tichým, ale pevným hlasem. „Celý víkend budu mít plno práce s přípravou na zkoušky. Povedete si skvěle.“

„Ale - !“

„Teď běžte, nebo přijdete pozdě na vyučování.“

To je zvláštní, uvažoval si Harry, když spěchal za svými přáteli. Povedlo se mu udělat mizerný lektvar (přestože si předtím vedl docela dobře), Nebelvír ztratil deset bodů, Neville byl uražený a Ron s Hermionou se opět spolu hádali, ale přesto byl šťastnější než za celý den.

¤¤¤¤¤

Byla to jejich poslední hodina Jasnovidectví v tomto roce, z čehož byl Harry ještě šťastnější než z konce lektvarů. Možná z toho důvodu, že poslední dobou zjišťoval, že profesorka Trelawneyová je ještě otravnější než kdy byl Snape. Byla prostě tak… tak…

„Ách, Harry,“ ozval se pronikavý melodický hlas, jakmile vešel do místnosti. Sibyla Trelawneyová nikdy nepromluvila jinak než trylkem. A kolem Harryho trylkovala tklivě. Nevěděl, jak je to možné, ale ona to vždycky zvládla. Byla prostě tak…

Trelawneyová si ho smutně prohlížela. „Takový statečný mladý muž,“ šeptala očividně zdrcená žalem, „tak strašně tragické…“

Och ano. To bylo ono.

„Cítím se dobře,“ řekl Harry nahlas.

„Prozatím,“ předpověděla tlumeným, zlověstným hlasem. Harry se zašklebil. Parvati Patilová a Levandule Brawnová se už jedna na druhou začaly ustrašeně dívat. Pak širokým máchnutím své šátky ověšené ruky, plné cinkavých náramků jim učitelka Jasnovidectví pokynula, aby vešli do místnosti dekorované měkkými křesílky a divany. Kouř z kadidla byl tak silný, že se Harry musel usilovně snažit, aby se neudusil. Vedle sebe viděl Rona, který Trelawneyové za zády předváděl, jakože zvrací. Díky bohu, že tuto hodinu neměli s Hermionou.

„Bezpochyby jste si vědomi,“ zabroukala ta žena, „že vaše závěrečná zkouška se bude odehrávat příští týden ve středu. V mém povolání je zbytečné přát vám štěstí, dobré nebo špatné; Já samozřejmě už vím, kdo projde a kdo - “ překvapivě ostrým pohledem se podívala na Rona, „neprojde.“ Její oční víčka se na chvíli třepotavě zavřela. Parvati a Levandule hleděly na Rona s výrazem, který vypadal jako něco mezi soucitem a úšklebkem.

„Správně,“ zamumlal Ron pod vousy. Znělo to, jako by si vzal vzor z Hermiony. „To se lehko předpovídá, když vy jste ta, která dává známky, ne snad?“

Harry otevřel pusu, aby odpověděl, ale z plna hrdla se nadechl kadidla a kýchnul. Trelawneyová s očima stále zavřenýma zamumlala něco o dlouhé nemoci a chudáčkovi.

Pak opět otevřela oči a všichni studenti se začali usazovat. „Již jsme probrali všechnu důležitou látku,“ oznámila. „Nechci vás nepřiměřeně zatěžovat,“ tesklivým pohledem se podívala konkrétně na Harryho, „v těch několika dnech, co vám zbývají. Tedy před vašimi zkouškami. Čili dneska bude den…“ zhluboka si povzdechla, „…reflekce.“

Harry s Ronem se na sebe nadšeně podívali. Dny reflekce znamenaly, že mohli usnout a přitom vypadali, jako že meditují. Seamus Finnigan si už kolem sebe začal aranžovat hábit jako přikrývku.

„Uvolněte svoji mysl,“ monotónně odříkávala Trelawneyová, její trylkující hlas už začal mít uklidňující účinky a Harry si dovolil uvolnit se v očekávání dobré přibližně hodiny zavřených očí. Vážně docela hezké od té staré můry nechat je na jejich poslední hodině reflektovat. Možná vůbec nebyla tak špatná. „Dovolte svému mozku – tomu nepopiratelně omezenému orgánu – překročit hranice, které jste si nastavili a ponořte se do nikdy nekončícího rytmu vesmíru…“

Její jazyk byl ještě honosnější než obvykle, přemítal Harry mátožně. Jeho oční víčka už napůl zavřená, se úplně uzavřela a on se poddal malátnosti, která provázela konec dlouhého týdne, zvláště když ten konec nastal v horké, převoněné místnosti.

Když znovu otevřel oči, stál na mýtince.

Zamrkal a pak potřásl hlavou. Kam se poděla třída jasnovidectví? Kde byli jeho spolužáci? Byl docela sám. A kolem bylo tajemné ticho; neslyšel ani vítr, ani ptáky, dokonce ani svůj vlastní dech. Ocitl se ve snu?

To se zdálo přijatelné. Teď byla noc, ale když zavřel oči, bylo pouze pozdní odpoledne. Nad hlavou mu svítil úplněk a hvězdy se jemně třpytily, matně mu připomínaly oči Albuse Brumbála. Pod nimi, osvícené jejich světlem, stálo v kruhu šest malých šedých kamenů. A něco úplně nehybně leželo v jejich středu.

Harry nedokázal vysvětlit ten náhlý pocit hrůzy, který se v něm usídlil jako kámen v žaludku. Na noc bylo moc jasno, ale přesto neviděl tak zřetelně, aby přišel na to, co je zač ten nehybný tvar uvnitř kamenného kruhu; věděl jen, že pohled na něj mu strachy zvedá žaludek. Stromy kolem se tyčily jako obři temnoty. Celé místo mu bylo povědomé, ale on ho prostě nedokázal nikam zařadit – ačkoliv si byl jistý, že už ho někde předtím viděl…

Když jeden z kamenů pozvedl paži do vzduchu, Harry se tak lekl, až skoro upadl. Přešel blíže ke kruhu a zamžoural. Náhle s úlekem zpozoroval, že to nejsou kameny, ale lidé. Lidé od hlavy až k patě oblečení do šedých plášťů s kapucí, kteří stojí nelidsky nehybně. Teď viděl, že i ta hrouda veprostřed vypadá jako další osoba, zhroucená a zlomená. Choulila se do sebe, byla stočená jako mrtvé dítě, a z místa, kde stál, ji nemohl identifikovat.

„Vítejte, Smrtijedi,“ melodicky přednesl kámen-člověk, který zvedl ruku. Harry sebou trhnul. I přestože mu neviděl do tváře, poznal podle toho tichého zlovolného hlasu Luciuse Malfoye. „Vítejte, vy věrní Lordu Voldemortu. Jsme tu, abychom byli svědky zániku zrádce.“

„Zničte zrádce,“ zanotoval zbytek kruhu, jejich hlasy Harrymu zněly jako skřípění nehtů po křídové tabuli.

„Přišel jako přítel. Spolupracoval s námi tak úzce, že byl jako jeden z naší krve. Přísahal věrnost našemu nejmocnějšímu pánovi. A zradil nás!“

„Zradil,“ zopakoval ten děsivý chórus.

„Špeh, informátor, mudly milující mizerný pes. Nehoden žít.“

„Nehoden!“

„Pohleďte,“ zasyčel Malfoy, natáhl ruku, takže se teď vznášela nad nešťastnou osobou veprostřed kruhu. Jeho hůlka mířila na tělo a vylétlo z ní děsivé červené světlo, které osvětlilo schoulenou hromádku z hábitu a končetin. Zdálo se, že už ani nedýchá. „Pohleďte na prolhaného psa. A buďte svědky trestu, který mu věrní vyměřili.“

Ne, pomyslel si Harry, jeho krev se rázem změnila na led a nejistý pocit děsu se změnil v jistotu. Ne, ne, to nemůže být -

„Pohleďte na mrtvého muže! Pohleďte na Severuse Snapea!“

Světlo z hůlky vzplálo a schoulené tělo sebou mrsklo jako ryba na suchu a zůstalo ležet na trávníku s končetinami ve tvaru kříže. Nyní Harry viděl tvář zakrytou závěsem ze zacuchaných černých vlasů a pokrytou skvrnami od temné krve. Ty otevřené, strnule hledící oči nezanechávaly pochyb. Byl to Snape a byl nepopiratelně mrtvý.

Harry cítil, jak se mu stahuje hrdlo touhou křičet. Ale blízko něj byli Smrtijedi, takže se neodvažoval pohnout, neodvažoval se vydat ani hlásku…

„Myslel si, že se k nám může vrátit,“ ušklíbl se Malfoy. „Myslel si, že ho znovu přivítáme jako našeho bratra. Velice se zmýlil.“

Harry nedokázal odtrhnout oči ze Snapeova prázdného, mdlého obličeje. Ze všech děsivých věcí, které kdy viděl, byla tohle ta nejhorší. Bezpochyby. Byla mu taková zima, že nevěřil, že se kdy může ještě zahřát. A ty temné oči nebyly ani planoucí ani mrazivé, jen prázdné, a ta ústa, které ho tak výmluvně políbila, tam jen ležela otevřená a -

… a něco říkala. Před Harryho vyděšenýma očima se Snapeova ústa zformovala do tichého, ale nezaměnitelného slova: Harry…

Harryho ruka už sahala pro hůlku. Možná nakonec vůbec není mrtvý! Stále existovala naděje! Nevěděl, jak by mohl obstát proti šesti dospělým kouzelníkům, ale tohle byl Snape, musel to zkusit, musel udělat všechno, co mohl -

Jeho hůlka. Jeho hůlka zmizela. Ztratil ji. Harry se divoce rozhlížel po zemi, dokonce se podíval i na oblohu, jako by očekával, že ji uvidí vznášet se před jeho obličejem, ale byla pryč. Kde byla? Ukradl mu ji někdo? Vybavilo se mu Mistrovství světa ve famfrpálu, uvažoval, jestli není někde poblíž Winky, uvažoval, jestli nepřichází o rozum, uvažoval, co má sakra dělat teď, když mu z rukou vzali možnost volby.

Další náhlý výbuch z Malfoyovy hůlky ho donutil šokovaně vzhlédnout a pak skutečně vykřikl. Z konce hůlky se vyvalil záblesk ohně a zachvátil Snapeovo tělo. V rozmezí jedné vteřiny se tělo úplně obrátilo v popel; a přesto se Harry stále nemohl zbavit dojmu z těch dvou prázdných očí. Třásl se po celém těle.

„Příhodný konec,“ zašeptal Malfoy a sklopil hůlku, jejíž špičku stále olizovaly malé ohnivé jazyky. Harryho oči se přesunuly ze spálené hroudy země na ni a zalapal po dechu: to jeho hůlku Malfoy držel, hůlku s ocasním perem ptáka fénixe; to jeho vlastní hůlka zabila Snapea. Jeho vlastní hůlka, kterou si před časem, který mu připadal jako věčnost, vybral u Ollivandera. Ta hůlka, která byla odrazem hůlky Pána zla…

Harry začal řvát, neschopen se zastavit, ale ani jeden Smrtijed nevzhlédl, ani nevypadali, že by ho slyšeli. Nakonec se zvedl mírný vítr, ovíval hromádku popela, jež bývala Snapem, začal ji rozfoukávat do povětří, točila se a stoupala ve škaredých vírech. Harry nedokázal ovládnout své zoufalství a naříkal dál, naříkal, dokud popel nezakryl hvězdy a měsíc nad jeho hlavou, dokud se země nepokryla tmou, dokud všechno nezčernalo. 

¤¤¤¤¤

Oči se mu trhnutím otevřely a celé jeho tělo sebou škublo. Slyšel sám sebe tiše zalapat po dechu.

Záda ho bolela, jako by se v jedné pozici tísnil přespříliš dlouho. Chvíli seděl ztuhle, každý sval napjatý a očima slepě zíral před sebe do ohniště a snažil se uvědomit si, kde se ve skutečnosti nachází a co se mu právě stalo.

Jasnovidectví. Ocitl se opět ve třídě u Trelawneyové, hůlku měl pevně ve svém vlastnictví. A… vize. Právě měl vizi.

Snape.

Rychle se kolem sebe rozhlédl. Viděl někdo jiný, co se mu dělo? Jistě si toho všimla profesorka Trelawneyová – ale ne, seděla ve svém vlastním křesílku a vypadala tak hluboce ponořená do meditace, že ve skutečnosti chrápala. Samozřejmě že noblesně. Ron se Seamusem byli taktéž hluboce ponořeni do meditace a zdálo se, že stejně tak i všichni ostatní.

Nemohl tedy ztrácet čas. Musel něco udělat. Rychle zapátral kolem křesla, našel svůj baťoh, postavil se a přehodil si ho přes rameno, přičemž v hlavě už měl plán. Brumbál. Půjde za ředitelem a vysvětlí mu, co viděl, a všechno bude v pořádku. Bylo to jen nějaké varování, muselo být…

„Harry?“

Přestože to slovo bylo jen tiše zašeptané, vyděsilo ho, až skoro vyletěl z kůže. Otočil se a viděl Parvati Patilovou a Levanduli Brownovou, jak na něj tázavě hledí. Samozřejmě. Mělo mu dojít, že ony skutečně meditovaly, zatímco všichni ostatní, včetně Trelawneyové, to brali jako výmluvu pro zdřímnutí.

„Je mi špatně,“ naznačil pusou tiše ta slova, úpěnlivě doufal, že se nikdo jiný nevzbudí. „Promiňte, musím jít.“

Nutno jim uznat k dobru, že ani jedna nezpůsobila poprask; Levandule se jen zamračila, zatímco Parvatino pěkné čelo se starostmi nakrabatilo, když přikývla.

Harry rychle vyšel z místnosti a pospíchal dolů po zdánlivě nekonečném počtu schodů.

¤¤¤¤¤

O dvacet minut později poskakoval před kamenným chrličem, který chránil vchod do pracovny Albuse Brumbála. Již dávno se přesunul přes všechny možné sladkosti a teď při hádání hesla se čím dál tím víc blížil k obscénnostem.

„Nimbus dva tisíce!“ vykřikl, měl pocit, že se samou marností rozbrečí. „Zameták sedm! Kulový blesk! Co, nelíbí se ti ani košťata? Možná hůlky, možná hůlky… em, jilm s žíní jednorožce. Vrba a – tohle je BEZNADĚJNÉ!“

Jak, ó sladký světe, měl uhodnout jednu frázi z tisíců, když neměl ani tušení, kde začít? Vidina Snapeova těla mu jakoby vypálila v mozku díru a náhle nechtěl nic jiného, než jen kopat do té zatracené sochy, dokud neustoupí a neotevře. Napřáhl se -

„Zlomíš si prsty,“ řekl vlídný hlas za jeho ramenem, a když se Harry otočil, spatřil za sebou usměvavou tvář Albuse Brumbála.

„Pane řediteli!“ vydechl úlevně a musel se zastavit, aby se na toho starého muže nevrhnul a neobjal ho. „Díky bohu – musím s vámi mluvit, ale neznám heslo a už tady stojím věky - “

Brumbál se znovu usmál a v uklidňujícím gestu položil ruku Harrymu na rameno. „Zastav, můj mladý příteli. Jak vidíš, ani jsem ve své pracovně nebyl, takže nic není ztraceno. Oreo.“ Chrlič se odsunul na stranu a dveře se otevřely. „Přešel jsem na mudlovské sladkosti,“ Brumbál se zahloubal. „Ty kouzelnické mi už začaly docházet. Pojď dál, Harry.“

Harry se okamžitě, jakmile vstoupil do kruhové pracovny, cítil lépe. Portréty bývalých ředitelů a ředitelek, všechny tvrdě spící, zahnaly říši nočních můr a děsu daleko odsud. A pak tam byl samozřejmě sám Brumbál, ze kterého vyzařovala tak klidná síla, která Harryho okamžitě ukonejšila. Posadil se do pohodlného křesla naproti Brumbálově stolu, zatímco ředitel kutil něco kolem nízké skříňky.

„Čaj?“ zeptal se laskavě muž. „Vypadáš, že by ti šálek něčeho horkého přišel vhod.“

Harry vděčně přijal šálek a Brumbál se posadil za stůl. Obvykle čaj moc nemusel, obzvláště pak v létě, ale nyní mu to připadalo jako ta nejlepší věc na světě. Škoda, že k tomu nebyla kouzelnická čokoláda. Několik chvil jen tiše usrkával ze svého hrnku, pomalu se uklidňoval a vychutnával si příjemnou mátovou chuť.

„Velmi dobrý,“ zamumlal. „Děkuji vám, pane.“

„Není vůbec za co,“ odvětil Brumbál, oči mu jiskřily něčím, co vypadalo jako pobavení, ačkoliv Harryho ani v nejmenším nenapadalo, co by na čaji mohlo být zábavné. „A teď mi pověz, co tě přivedlo do takového stavu, že jsi opustil vyučování a přišel za mnou?“

Harry opatrně odložil hrneček a zhluboka se nadechl. „Já – myslím, že jsem měl vizi. Při jasnovidectví. Chci říct, normálně je nemívám, ale tohle vypadalo tak skutečně. Bylo to… o Voldemortovi. Částečně.“

Brumbál při tom prohlášení zbystřil a jiskřičky zmizely.

„A… a o profesoru Snapeovi,“ dodal Harry váhavě. „Zdálo – zdálo se mi, že ho zabili Smrtijedi. Že se dozvěděli, že je špeh, a tak ho zabili. Pak ho Lu-Lucius Malfoy… nechal shořet.“ To poslední bylo zvláště riskantní pronést a to i mezi zdmi této pracovny. „On… on ho spálil mojí hůlkou.“ Harry cítil, jak se opět začíná třást, tak znovu zvedl šálek a zhluboka se napil, nechávaje tak čaj, aby mu zahřál hrdlo a žaludek.

Brumbál dlouho nic neříkal, ale díval se na Harryho intenzivním, pronikavým pohledem. Harry se donutil jeho pohled vydržet, aniž by se pod ním kroutil. Pak konečně po dlouhé době Brumbál promluvil: „Mám dojem, že bychom sem k tomu měli přizvat profesora Snapea, nemyslíš?“

Harry trochu zbledl; z nějakého důvodu ho představa, že by to měl Snapeovi říct sám, uváděla do značných rozpaků. Doufal, že to odvypráví Brumbálovi a ředitel se pak o všechno postará. Ale… „Když myslíte, že je to tak lepší, pane,“ zamumlal.

„Myslím, že ano,“ odpověděl Brumbál, vstal ze židle a přešel k místu, kde na bidýlku u dveří seděl fénix. Zdálo se, že ten skvostný pták spí, ale jakmile se ředitel přiblížil, okamžitě se zavrtěl.

„Fawkesi,“ řekl Brumbál potichu, „potřebuji, abys sem přivedl profesora Snapea; jsem přesvědčen, že teď nemá vyučování.“

Fawkes zašelestil pírky a jakoby si opovržlivě odfrkl nad tím, že přeci nepotřebuje pokyny, kde by dotyčná osoba měla být. Vznesl se do vzduchu, zamával svými fantastickými křídly, které překvapivě nic nepřevrhly, a zmizel v malém výbuchu plamenů.

„Ještě lepší než sova,“ řekl Harry, byl si vědom chabosti svého vtipu, ale Brumbál se usmál.

„Věřím, že to, co jsi viděl, pro tebe muselo být neuvěřitelně znepokojující, Harry,“ řekl něžně. Harry přikývl a pak zpátky do místnosti vpadl Fawkes.

„Ach, předpokládám, že profesor Snape by měl dorazit během několika minut. Proč nedopiješ čaj – dal by sis sušenku? Myslím, že jsou v nich kousky karamelu.“

Harry byl teď tak nervózní z toho, že uvidí Snapea, že dokonce jen představa jídla mu zvedala žaludek. „Ne, děkuji vám.“

Brumbál přikývl a posadil se zpátky za stůl, vypadal, že se dívá do prázdna. Nepokoušel se o konverzaci, nepokládal Harrymu otázky o jeho pokroku v tomto školním roce, nic; Harry předpokládal, že uvažuje o tom, co taková vize mohla znamenat a jak mohou zabránit jejímu naplnění.

Po pěti minutách, během kterých Harry dopil čaj a silně se snažil sebou nervózně nevrtět, někdo zaklepal na dveře.

„Pojď dál, Severusi,“ zvolal Brumbál, jenž se probral ze svého zasnění. Dveře se prudce otevřely a vpustily Snapea.

„Brumbále? Co je k čertu tak naléhavé, že jste musel poslat fénixe - “ Snape za sebou zavřel dveře, otočil se, spatřil Harryho sedícího v křesle a úplně zbělal. Harry byl na chvíli udivený jeho reakcí, ale pak si uvědomil, jak to Snapeovi musí připadat – vejde do této kanceláře a uvidí studenta, kterého kdysi políbil, jak s vyděšeným výrazem sedí před ředitelem. Ó ne. Cítil, jak sám ve tváři zčervenal, a naprosto neschopný řeči jen Snapeovi pohled oplácel. Úplně zapomněl, proč sem původně přišel. Co když Snape něco řekl, nebo vyprávěl řediteli -

Brumbál je chvíli zanechal stát v tomto zamrzlém výjevu, pak se nad oběma slitoval, ačkoliv když pokynul Snapeovi, ať se posadí do druhého křesla, měl na tváři zmatený výraz.

„Posaď se, Severusi. Půjdu přímo k věci. Tady mladý Harry říká, že měl další znepokojivou vizi týkající se tvé práce se Smrtijedy.“

Ať Snape čekal cokoliv, rozhodně neočekával tohle. Zamrkal a poněkud roztřeseně se posadil do křesla, oči pevně přilepené na Brumbálovi. „Cože? To značí – vizi?“ zamračil se.

„Harry,“ povzbudil ho Brumbál laskavě, „proč nám neřekneš, co přesně jsi viděl při hodině profesorky Trelawneyové?“

Třída profesorky Trelawneyové. Správně. Harry se s trhnutím rázně vrátil do přítomnosti a začal co nejpřesněji líčit, co viděl; od doby kdy usnul, až po vyděšené probuzení. Jak mluvil, přelétal pohledem mezi Brumbálem a Snapem; ten první ho pozorně sledoval, zatímco ten druhý se očima neustále díval na zeď před sebou. Harry se snažil mluvit bez emocí, ale připadalo mu, jako by celou věc znovu prožíval, a když se dostal k části, kde Malfoy Snapea spálil, hlas se mu třásl tak silně, až mu Brumbál podal další šálek čaje a přikázal mu, ať ho vypije, než bude pokračovat. Nabídl šálek i Snapeovi, ale z nějakého důvodu učitel lektvarů po něm střelil zuřivým pohledem a odmítl.

Konečně se Harry dostal ke konci a zhluboka, roztřeseně se nadechl. Styděl se za to, jak se na konci opět třásl, ale ono to bylo tak zpropadeně strašné.

Na chvíli se rozhostilo ticho.

„Co si myslíš, Severusi?“ zeptal se ho nakonec Brumbál klidným hlasem, který nic neprozrazoval. Snape si dal s odpovědí načas, ale když promluvil, jeho slova Harryho šokovala.

„Nepochybuji o tom, že to Potter myslí dobře, pane řediteli, ale jeho… bujná fantazie jistě není žádným tajemstvím. Přiznal, že usnul při hodině – upřímně, mně to zní spíše jako noční můra než vize.“

Harrymu spadla čelist. Byl tak vyjevený, že nedokázal vymyslet, co by měl říct. Vážně bylo možné, že to Snape bude ignorovat? I po tom, co se stalo v předvečer Všech svatých, o Harrym stále přemýšlí jako o odporném malém spratkovi s bujnou fantazií?

Očividně ano.

Brumbál se zamračil, ale k Harrymu údivu proti tomu neměl námitky.

„Harry,“řekl vlídně, „pověz nám podrobnosti. Například ta mýtinka, na které jsi viděl Smrtijedy – můžeš ji popsat?“

„Já – vlastně ani ne, byla to prostě mýtina,“ řekl Harry bezmocně. „Chci říct, byla mi povědomá, ale nevím, kde jsem ji viděl.“

„Hmm. A říkal jsi, že lord Voldemort se ve skutečnosti sám toho shromáždění neúčastnil?“

„Ano,“ zamumlal Harry.

„Temný pán se vždy účastní řádných Smrtijedských shromáždění,“ řekl Snape pevně. „Pane řediteli, mně to upřímně připadá, že ten kluk měl spíš noční můru o tom, co se mu stalo – minulý rok.“ Hlas se mu při těch slovech lehce zadrhával, ale přesto to nezabránilo Harrymu, aby se rozzuřil.

„Není potřeba o mně mluvit, jako bych tu nebyl,“ řekl vášnivě.

„Máš úplnou pravdu,“ souhlasil Brumbál, oči mu znovu začaly jiskřit a Snape konečně vyslal pohled Harryho směrem. Ale nyní v těch temných očích nebyl žádný žár, nebyl tam vůbec žádný výraz kromě podráždění. Harry cítil, jak se chlad vize rychle vytrácí a nahrazuje ho planoucí, bytelný vztek. Jak ho Snape mohl takhle zavrhnout?

Mistr lektvarů se otočil zpátky na Brumbála. „Nevidím žádný důvod k přehnaným obavám,“ řekl plynule a Harry zatnul pěsti.

Brumbál vypadal ustaraně, když přejížděl pohledem z jednoho na druhého, jeden byl jako ledová socha a druhý se dostával do ‚varu‘.

„Mám trochu dilema,“ promluvil tiše. „Na jednu stranu musím přiznat, že to, co nám Harry popsal, zní spíš jako noční můra než vize.“ Harry zalapal po dechu. „Ale na druhou stranu si samozřejmě nepřeji nijak riskovat tvoji bezpečnost, Severusi. Pokud to, co Harry viděl, je pravda - “

Snape se v křesle naléhavě předklonil. „Řediteli, teď nemůžeme vycouvat. Konečně jsem tak blízko - “ náhle se letmo podíval na Harryho a frustrace mu přeběhla přes obličej.

„Myslím si, že za těchto okolností bude nejlepší, když budeš mluvit otevřeně - “ poznamenal Brumbál suše. „Jsem si docela jistý, že nic, co řekneš, neopustí tuto místnost.“ Významně se podíval na Harryho, který polkl přes hrdlo sevřené vztekem a trhaně přikývl.

Snape nevypadal, že by ho to přesvědčilo, nicméně pokračoval. „Příští setkání je absolutně klíčové,“ řekl tichým intenzivním hlasem. „Ma – můj kontakt mě konečně znovu zavede do Vnitřního kruhu. Doopravdy se setkám tváří v tvář přímo s Pánem zla a uslyším jeho plány! Nemůžeme zahodit takovou příležitost jen kvůli chlapcově představivosti - “

„Nemůžeš jít,“ zvolal Harry, čímž donutil Snapea ohromeně ztichnout a oba muže, aby se na něj podívali. Zrudl a vykoktal: „Nechápete to? Tohle je přesně to, co jsem viděl! Oni vědí, že jste špeh. Chystají se vás zabít. A váš ‚kontakt‘ – je to Lucius Malfoy, že?“

Snape nic neříkal, ale jeho tvář vypadala jako vyřezaná z kamene. Harry pevně sevřel opěradla svého křesla, aby si zabránil se natáhnout a druhým mužem zatřást. „Jak jinak bych to věděl? Ve snu to byl Malfoy, kdo vás dostal!“

„Viděl jste Malfoye,“ řekl Snape ledově, „v červnu na Smrtijedském setkání. Je jenom pochopitelné, že se vaše mysl na něj upnula.“

Harry poplašeně vyskočil. „Jak jen můžete… vždyť tady mluvíme o tvém životě! Nerozumíš tomu, co ŘÍKÁM?“

Snape nic neříkal, jen na Harryho dál civěl, jako by byl nějaký otravný hmyz. Brumbál si ztěžka povzdechl.

„Harry, rozumíme velmi dobře. A kdyby tohle setkání nebylo tak důležité, jak říká profesor Snape, bylo by moje rozhodnutí jednoznačné. Ale s ohledem na to, jak to je…“ odmlčel se a vypadal, jako by sám se sebou bojoval. „Vzhledem k tomu, že to, co Harry viděl, nebylo mimořádně jasné, a že je v sázce tvůj vlastní život, nechám rozhodnutí zcela na tobě, Severusi. Tentokrát je to volba, kterou nemůžu udělat za tebe; ale prosím tě, abys pečlivě zvážil všechny alternativy…“

„Tady nejsou žádné alternativy,“ řekl Snape ploše. „Samozřejmě, že půjdu.“

„Kdy to bude?“ dožadoval se Harry.

„To není vaše starost,“ odsekl Snape.

„Já - “ zajíkl se Harry a bezmocně tápal, jak pokračovat, jen se s žádostí o pomoc podíval na Brumbála. „Prosím, pane řediteli, nemůžete ho nechat tohle udělat - “

„Neměl by se Potter radši vrátit na vyučování, řediteli?“ zeptal se Snape chladně.

„Teď už vyučování skončilo,“ odseknul mu naprosto zuřivě Harry. Brumbál pozvedl ruku.

„Utiš se, prosím. Harry, děkujeme ti za tvoji starostlivost, ale vypadá to, že profesor Snape se už rozhodl.“ Stále se tvářil ustaraně, ale pokračoval. „A není na nás, abychom do toho zasahovali.“

Harry se mu podíval přímo do očí, dost dobře nevěřil své vlastní opovážlivosti. „A když – když se mu něco stane, jak se potom budete cítit?“

„To je naprostá hovadina,“ skočil mu Snape podrážděně do řeči. „Pane řediteli, musím jít připravit testy na závěrečné zkoušky.“

Brumbál se na ně dál díval a s nečitelným výrazem přeskakoval zrakem z jednoho na druhého. „Můžeš jít, Severusi,“ řekl potichu, „a ty taky, Harry. Navrhoval bych ti, abys co nejlépe studoval na zkoušky a pokusil se zapomenout na svůj… sen.“

Harry se poraženě a s nevírou v to, co se právě stalo, zhroutil zpátky do křesla, pak popadl svoji tašku a znovu vstal. Udělali to, skutečně to udělali. Úplně ho ignorovali, jako kdyby byl jen nějaký malý vyděšený kluk. A ze všech lidí zrovna Brumbál ho ignoroval. Bylo to probírané setkání skutečně tak důležité, že byli ochotni brát na sebe takové riziko?

Sklesle šel za Snapeam ke dveřím a zastavil se, aby se poprvé zamyslel: bylo to riziko? Bylo možné, že vážně jen prožil noční můru? Koneckonců jich o Smrtijedech míval hodně. A celou tu dobu byl ze Snapea tak zmatený… možná měl Brumbál pravdu, možná to tak dávalo smysl…

Ale zdálo se mu to tak REÁLNÉ!

Jak byl rozrušený, tak si stěží všiml, že mu Snape přidržel otevřené dveře, aby mohl projít, a ani si nevšiml, že je Brumbál oba pozoruje s velmi zamyšleným výrazem na tváři. S očima sklopenýma k podlaze se vydal na dlouhou cestu do Nebelvírské věže, kde, jak předpokládal, najde Rona s Hermionou, jak se učí nebo hádají, nebo dělají něco podobného. A on jim nebude moci říct nic o tom, co se právě stalo.

„Pottere,“ ozval se za ním tichý hlas, který ho navrátil zpátky do přítomnosti. Otočil se. V chodbě stál nehybně Snape a tmavé obočí měl stáhnuté v nezvyklém váhavém výrazu. Ale jediné, co Harry viděl, byl ten jeho zamračený výraz v Brumbálově pracovně a jediné, co slyšel, byl tichý, svůdný hlas Draca Malfoye žádající o soukromé doučování.

„Ne,“ řekl drsně, „prostě, prostě ne,“ otočil se a pospíchal pryč, co nejrychleji mohl. Snape už se ho znovu zastavit nepokusil.

¤¤¤¤¤

„Kde jsi BYL?“ byla otázka Rona Weasleyho, jakmile Harry s lehce ztrhaným výrazem vstoupil do Nebelvírské společenské místnosti.

„Parvati říkala, že se ti na jasnovidectví udělalo špatně,“ dodala starostlivě Hermiona. Harry si rozmrzele všiml, že opět sedí spolu na tom proklatém gauči a Neville není nikde v dohledu.

„Přesně tak, Seamus a já jsme se vzbudili a ty jsi byl pryč!“ řekl Ron.

„Snědl jsem něco špatnýho,“ zamumlal Harry a pak si ztěžka povzdechl. Skutečně si jen chtěl jít lehnout do postele a zabrat se do učebnice – ne do učebnice lektvarů – a pokusit se zapomenout na to, že se tohle odpoledne vůbec odehrálo. „Já jen… já nevím. Úplně náhle mi bylo vážně špatně.“

„A už je ti dobře?“ zeptal se George Weasley, aniž by vzhlédl od Řachavého Petra, kterého hrál s Fredem. „Teď si uvědomuju, že jsem si myslel, že něco v té polívce se mi zdálo trochu zkažený…“

„To proto, žes ji uřknul,“ reptal Lee Jordan ze svého místa na okenním parapetu s očima přilepenýma na učivu z věštění z čísel.

„Pšt!“ zasyčel George a zakřenil se jako neznaboh.

„Jo, to by mohlo být ono,“ řekl Harry sklíčeně a s touhou vzhlédl ke dveřím do ložnice. Teď ho nedokázali rozveselit ani Fred s Georgem. „Poslouchejte, půjdu si lehnout, dobře? A vezmu si s sebou knížku nebo dvě.“

„Vypadáš strašně bledě,“ řekla Hermiona a zamračila se. „Byl jsi s tím na ošetřovně, že ano?“

„Ech… ve skutečnosti, já…“ Harry na chvíli nevěděl, co odpovědět. Jaká je šance, že zjistí, že lže? U tohohle docela vysoká, ale musel to risknout. „Jo. Madam Pomfreyová mi jen řekla, ať si odpočinu. Řekla, že budu v pořádku.“

„No, to je dobře,“ ozvala se Ginny Weasleyová z předložky před krbem, kde ležela a učila se ze svých poznámek. „Tak to asi nepůjdeš na večeři?“

„Nejspíš ne,“ řekl Harry rozmrzele, uvědomil si, že kdyby se teď najedl, vypadalo by to podezřele. Kruci, bude hladovět. „Jen se prostě půjdu něco učit. Omlouvám se, že jsem vás vystrašil.“

„My jsme rádi, že jsi v pořádku,“ zamumlala nepřítomně Hermiona, oči už měla opět sklopené ke své učebnici. Ron mu znovu přikývl a pak sklonil hlavu docela blízko k její.

S pocitem, že jeho ramena klesají pod vahou větší, než je váha jeho baťohu, vyšel Harry schody do ložnice, kde sebou žuchnul na postel a vypustil další mocný povzdych. Řekl si, že si odpočine a udělá to, co mu zadal Brumbál: bude se učit a zapomene na to. Koneckonců, jestli si ředitel myslí, že jeho… noční můra, nebo co to bylo, není důvod k obavám, pak má nejspíš pravdu. Jak strašně ponižující bylo přijít za ředitelem brečet kvůli špatnému snu a pak do toho ještě zatáhnout Snapea, ze všech lidí zrovna jeho. Harry se oklepal. Už nikdy nebude schopný se tomu muži podívat do tváře.

Ale prostě se nemohl zbavit toho rýpavého -

A dost. Otevřel si baťoh, vytáhl učebnici přeměňování a poznámky z hodin a odhodlaně si začal opakovat. Nedovolí, aby mu nějaký divný sen zasahoval do známek. Zvláště, když tato konkrétní zkouška bude v úterý a McGonagallová byla známá coby puntičkářka na detaily.

¤¤¤¤¤

… Jak vlastně dlouho už si opakoval? Harry si protřel unavené oči. Před půl hodinou slyšel, jak všichni odtáhli do Velké síně na večeři, na kterou on samozřejmě jít nemohl. (V žaludku mu žalostně zakručelo.) Takže nemůže být moc pozdě. Ale jeho oční víčka byla těžká jako olovo a poznámky z přeměňování se začaly slévat jedna do druhé.

To musí být tím vypětím, řekl si Harry rozhodně. Měl jsi těžký den. Jen se soustřeď, Pottere -

Oslovení Pottere ho přinutilo myslet na Snapea. To nebylo dobré.

Jen se soustřeď!

Ještě jednou se donutil otevřít oči, zadržet zívnutí a otočit na další stránku učebnice. Něco o broucích a nohách u židle. Vážně bylo docela fascinující, co magie v dnešní době dokázala udělat… strašně zajímavé… jen se podívej na ty ilustrace, na způsob, jakým se brouk neustále mění do nohy od židle a zase zpátky…

Tam a zpátky… tam a zpátky…

Harry bez zamumlaného protestu propadl do spánku, kniha nepovšimnutě spadla na podlahu.

¤¤¤¤¤

Popel a vítr a krev. Pouze to zůstalo na světě. Kroužilo to kolem něj v děsivých mračnech a on slyšel hlas, jak mu šepotá:

„Mohl jsi ho zachránit. Teď už je příliš pozdě. Příliš pozdě na všechno.“

Harry se prodíral v proměnlivé temnotě, snažil se jí protlačit, aby viděl, co leží za ní. Bylo to, jako kdyby popel tvořil závěsy mezi ním a něčím důležitým.

„Nechte mě projít,“ prosil a skoro se zadusil popelem, který mu vletěl do úst. Fuj, nechutné, pokusil se ho vyplivnout a tehdy se mu dostal i do uší a očí -

Jak bylo to kouzlo? Airus purus! Užívalo se, jak jim říkal Kratiknot, když jste hledali cestu mlhou. Ale stěží to udělalo trhlinku ve tmavé hrůze, která Harryho nyní obklopovala. Vyzkoušel i ostatní kouzla, ale nic nepomáhalo. To tady bude uvězněný navždycky? Kde bylo tady?

Ten hlas znovu zašeptal a Harrymu přišlo, že je mu hrůzným způsobem strašlivě povědomý.

„Je příliš pozdě. Nyní je můj. A ten popel je to jediné, co z něj kdy dostaneš.“

Voldemort!

Harry tápal po své hůlce, neboť nic neviděl. Zariskoval, že se znovu nadechne popela a vykřiknul: „Ty – radši ho nech být! Drž se od něj dál!“

„Jak milé,“ posmíval se hlas. „Statečný mládenec. Co můžeš udělat, abys ho zachránil?“

„Varuju ho,“ popel mu zacpal ústa, vyplivl ho a ještě více popela mu zaválo přes rty. „Řeknu mu, že jsi tady byl! Zastavil jsem tě,“ odmlčel se a znovu vyplivl popel, „pře-předtím!“

„Nebude ti věřit,“ zašeptal Voldemortův hlas, „to nevíš? Jsi pošetilý chlapeček… ale jestli ti to pomůže cítit se lépe…“

Náhle popel kolem něj úplně zmizel. Harry se zhluboka úlevně nadechl, což se rázem změnilo do suchého kašle. Vznášel se vysoko ve vzduchu nad tou samou mýtinkou. Pod ním opět stálo těch šest strašlivých postav Smrtijedů a opět tam leželo Snapeovo tělo schoulené na zemi. Ze své vzdálenosti viděl, jak Malfoy napřáhnul hůlku, viděl, jak se tělo přetočilo a začalo hořet.

„Je příliš pozdě,“ zasyčel Voldemort. „Já trestám zrádce, Harry Pottere.“

„Ne,“ naříkal Harry a nedokázal odtrhnout oči od té hrůzné podívané pod sebou.

„Chtěl bys vědět, co ho zabilo? Samozřejmě to byla kletba Cruciatus; pro zrádcovskou lůzu nemám nic tak milosrdného jako Avada Kedavra. Strašlivě bolestivé. Ano… užil jsem si to… a pak jsem dal svým Smrtijedům to, co zbylo, aby si pohráli s…“

„NE!“ Harry odtrhl oči a rozhlédl se po třpytící se noční obloze, aby vyhledal zdroj onoho hlasu. Slyšel Voldemorta, ale nikde ho neviděl. Kde byl? Bylo tohle vůbec skutečné? Viděl stromy a hvězdy a měsíc v úplňku a nedaleko i mihotavá světla Prasinek - 

Prasinky!

Ano! Tady viděl kdysi tu mýtinu – byla těsně za hranicí Prasinek, přecházeli přes ni minulý rok, když se vykradli na návštěvu za Siriusem!

Nebylo to skutečné, opět to byla vize. Ale nyní věděl, kde se to setkání odehrálo a doopravdy slyšel hlas lorda Voldemorta: dvě věci, o kterých Brumbál a Snape říkali, že chybí. Nyní jim je mohl popsat, mohl jim všechno vysvětlit a oni mu budou muset uvěřit.

Harry vítězoslavně zajásal – a vzbudil se.

¤¤¤¤¤

Cuknutím se probral do úplné bdělosti, stále ležel na posteli obklopený svými poznámkami. Jeden z brků spadl a na prostěradle udělal několik temných skvrn. Stěží si toho všiml, když se drápal z lůžka a odtahoval závěsy -

Venku byla úplná tma a on slyšel tiché chrápání linoucí se od svých spolužáků. Soudě podle toho, jak Ron řezal dříví, spal jako zabitý. Jak dlouho spal? Muselo být už po půlnoci. Nemohl teď jít za Brumbálem.

A Brumbál říkal, že to stejně není jeho rozhodnutí.

Harry se pevně rozhodl. Bylo mu do trolího holuba z nosu jedno, jak je pozdě, prostě půjde dolů a vzbudí toho pitomého mizeru Snapea a poví mu stručně a jasně, že tam venku se ho Smrtijedi snaží dostat a že na to setkání nepůjde. Přikradl se ke svému kufru, opatrně zvedl svůj neviditelný plášť a vyplížil se z ložnice a z věže dolů do sklepení.

Jízlivý hlásek v jeho hlavě se ho zeptal, co bude dělat, když tam dole najde Draca Malfoye. Okamžitě ho umlčel.

Snape byl nesnesitelný, nabubřelý, přetvařující se, elitářský, neústupný parchant všech parchantů, ale pokud by se mu něco stalo, Harry by si to nikdy neodpustil.

Další zatracený prozření.

¤¤¤¤¤

Snape se zhluboka nadechl, když vyšel z Bradavic v doprovodu další zastíněné osoby v plášti.

„Předpokládám, že jsi nervózní?“ zeptal se ho tichý, uhlazený hlas.

„Myslím, že lepší slovo by bylo natěšený,“ snažil se Snape vyznít co nejbezstarostněji. Vážně to bylo docela směšné, ale nedokázal dostat z hlavy ani Harryho varování, ani vzpomínku na chlapcův bledý, zoufalý obličej. Nahlodávalo to jeho vyrovnanost stejně, jako termité nahlodávají kus dřeva.

„Už je to strašně dávno, co jsem naposledy pohlédl na našeho Pána.“

„Ó áno,“ protáhl potichu Malfoy, zatímco potichu kráčeli přes pozemky, „uběhlo skoro čtrnáct let od doby, co jste si naposledy s lordem Voldemortem stanuli tváří v tvář, Severusi. Jsem si jistý, že to byla pro tebe ta nejvýznamnější událost.“

„Vidím, že mi rozumíš.“

„Ale přirozeně. Když jsem před měsíci na něj poprvé po tak dlouhé době pohlédl, stěží bych dovedl popsat, jakou jsem cítil radost.“

Jsem si jistý, že to stačilo na to, aby sis nadělal do kalhot, pomyslel si Snape, ale nahlas nic takového neřekl. Lucius byl vždycky kluzký parchant, který bez námahy sklouzával, ale i se dostával z potíží, přesto dokonce i on musel být vyděšený z pomyšlení, že bude čelit Voldemortovi.

O kolik vystrašenější by pak měl být Snape…?

Snažil se tyto své myšlenky vypudit z hlavy, když si s Malfoyem nasazovali masky a nasedali na košťata skrytá na okraji Zapovězeného lesa, z dohledu zvědavých očí. Kdyby si jen na jediný okamžik připustil tu hrůzu, kterou cítí, nikdy by to nezvládl. A Harryho vize, k čertu s tím klukem, mu na mysli rozhodně nepřidala. Zamrkal a skryl svůj třas.

Noční můra, ne vize. Nic víc. Musel tomu věřit. Harry Potter nebyl věštec. Místo toho si dovolil zaměřit se na zrádné úponky vřelosti, které se vytrvale svíjely uvnitř něj při vzpomínce na Harryho rozzlobenou obavu. Pravda, odbyl toho chlapce jako obtížný hmyz a zcela jistě si při tom nezískal jeho přízeň, ale i kdyby to bylo jen na okamžik, Harry měl o něj starost. To pomyšlení mu dodávalo odvahy. Když přemýšlel o Harrym Potterovi a důvodu, proč se tak zachoval, stoupala možnost, že přežije toto setkání s neporušenou příčetností.

Opatrně prolétávali lesem, drželi se ve stínu a neúprosně se blížili k Prasinkám. Snape vyjádřil svoje překvapení, že se setkání odehraje tak blízko Bradavicím, ale Malfoy pouze poznamenal: „Myslíš si, že se náš pán bojí toho blbce Brumbála, Severusi?“

Snape předpokládal, že to byl důvod, proč se nepřemístili. Sedm mocných kouzelníků přemisťujících se na jedno místo – nemluvě o samotném Pánovi zla – by mohlo přitáhnout pozornost mocného čaroděje citlivého na podobné věci. Nebo snad nemohlo? Voldemort sice možná neměl strach, ale ani nebyl hloupý.

Ukázalo se, že jsou poslední příchozí a Snape zažil jeden z nejodpornějších šoků ve svém životě, když si uvědomil, že jsou přítomni všichni Smrtijedi a Voldemort chybí. Přesně jako v Harryho…

Ale Malfoy zamumlal: „Řekl nám, abychom ho dnes večer očekávali,“ a Snape se donutil uvolnit, jak jen to bylo možné.

Všichni stáli v kruhu, který se beze slova rozšířil, a vzniklo tak místo pro Malfoye a Snapea, aby se postavili na svá obvyklá místa. Připojením se k těm, které kdysi považoval za přátele a kumpány, a kteří nyní byli bezpochyby jeho nepřátelé na život a na smrt, zažil Snape závratný pocit déjà vu. Čtrnáct let? Měl pocit, jako by to bylo včera, co naposledy stál jako součást této skupiny. Pozoroval je, předstíral, že je jedním z nich, vždycky uvažoval nad tím, jestli ho odhalí, jestli noční obloha, pod kterou stojí, není jeho poslední.

Ale byl zde nyní jeden rozdíl: byl na to moc starý. Kdyby byla na světě nějaká spravedlnost, byl by teď ve sklepení, přemýšlel by maximálně tak o otázkách na zkoušky, nebo by studoval nějaký nesrozumitelný text o tajemných lektvarech, nebo… nebo cokoliv, ale nestál by tady.

Ale žádná nebyla. S kapucí přetaženou přes hlavu obrátil svoji maskovanou tvář k chladnému nočnímu nebi a vybral si hvězdu, na kterou se zaměřil při čekání na okamžik Voldemortova příchodu.

¤¤¤¤¤

Tak tohle bylo prostě nepřijatelné. V uplynulých dvaceti čtyřech hodinách byly tohle už druhé dveře, před kterými zůstal stát a v horečnaté netrpělivosti čekat, až mu někdo otevře, a Harry tím začínal být znechucený. Věděl, že Snapeovy osobní komnaty leží za jeho pracovnou, nacházející se ve sklepení, ale musel přeci slyšet Harryho klepání na dveře. Pokud tvrdě nespal. A Harry se neodvažoval bouchat hlasitěji, protože se bál, že by mohl přijít Filch nebo paní Norrisová to prošetřit. Rozhlédl se na obě strany zatuchlé chodby. Vypadalo to, že se nikdo neblíží.

„Snape? Chci říct, profesore?“ zasyčel chraptivě, než mu došla absurdita celé té věci. Jestliže ho Snape neslyšel ťukat, pak ho neuslyší šeptat.

Možná jednal přehnaně. Pokud Snape spal, pak pravděpodobně nebyl ve velkém nebezpečí, jestli ovšem nezakopne, až bude vstávat z postele. A čím déle Harry prodléval na chodbě, tím více riskoval, že ho někdo odhalí. A to i když má svůj plášť.

Navíc, pokud Snape byl rozhodnutý pokračovat se zaběhnutou praxí nenávistného parchanta, pak nejspíš neocení Harryho pomoc, alespoň ne v tuto chvíli. Harry pochyboval, že by ho Snape skutečně nahlásil, ale pravděpodobně nebude ani chtít v tuto noční, nebo ranní hodinu poslouchat žádná komplikovaná vysvětlení. Jak pozdě – nebo brzy –vlastně bylo? Když se vykrádal z ložnice, tak měsíc za jeho oknem mířil k horizontu, takže muselo být hodně k…

Harry uprostřed zaklepání ztuhl, měl pocit, jako by se mu srdce změnilo do něčeho těžkého a ledového.

Měsíc.

Dnes večer byl úplněk stejně, jako byl v Harryho vizi. A Snape neotevírá dveře. Což znamená, že buďto spí, nebo…

Dobrý bože. To setkání je dnes v noci. Harryho nohy ho v čase, než si stačil uvědomit, co se děje, vynesly do druhého patra. Nestaral se, kolik přitom natropí hluku, soustředil se jen na to, aby se dostal do své ložnice a ke Kulovému blesku. Věděl, kde je ta mýtinka, na které je Snape. Nebyl čas na vyvolání poplachu, trvalo by věky, než by to pořádně dokázal vysvětlit. Chýlilo se ke čtvrté hodině ranní, i teď mohlo už být pozdě – ne, ne, neodvažoval se na to myslet -

Nikdy tolik neproklínal svoji neschopnost se přemisťovat ani Bradavický zákaz přemisťování tak jako teď. Zdálo se mu, že uběhly celé roky, než s pláštěm pevně obtočeným kolem sebe a se snahou pohybovat se rychle a zároveň tiše doklopýtal do ložnice. Ze svého kufru vytáhl koště a hůlku – svoji hůlku. Na jeden ochromující okamžik se mu hlava závratí zatočila. Viděl, jak Snapea spálili na popel touto hůlkou; znamenalo to, že by ji tady měl nechat? Ale pak by s sebou neměl nic, čím se bránit. Neměl by proti nim žádnou šanci.

Prostě se do toho bude muset vrhnout, nebo umřít při pokusu o jeho záchranu, jiná možnost není, rozhodl se Harry, proplížil se k oknu a otevřel ho. Nasedl na koště a vzlétl do teplého vzduchu. Skoro šílený spěchem vlétl do stínu hradu a vzhůru do Sovince, kde z kapsy vylovil brk a rozedraný kus pergamenu, na nějž naškrábal téměř nečitelný dopis a dal ho velmi mrzuté Hedvice.

„Běž to dát Brumbálovi, HNED!“ heknul, „já nemůžu, není čas, musím jít!“

A pak, když se Hedvika zvedla ze svého bidýlka a vylétla z hradu, obrátil Harry svoje koště směrem k Prasinkám a ztenčující se naději plné obav. 

¤¤¤¤¤

Lord Voldemort nedělal takové prosté věci, jako že by přiletěl na koštěti; jednoduše se přemístil přímo doprostřed kruhu, na sobě měl plášť s kapucí – tmavě krvavě červený – zakrývající jeho kostnatou postavu a tvář.

Přemístil se tak, že stál zády ke Snapeovi a díval se na Averyho, který vypadal, jako by se pod tím upřeným pohledem scvrknul, pak se vytáhl do výšky. Potom Voldemort, stále bez pohybu, tiše promluvil, a reálnost toho hlasu v kombinaci se vzpomínkou Snapea zamrazila až do morku kostí.

„Luciusi.“

„Mistře,“ ozval se Malfoy potichu dvě místa po Snapeově pravé straně.

„Přivedl jsi našeho umíněného přítele.“ Neptal se.

„Ano, můj pane.“

Voldemort se pomalu otočil a podíval se přímo na Snapea, oči mu zářily a úzké rty stiskl ve slabém úsměvu.

A v ten okamžik Snape věděl, že udělal hroznou, ale strašlivou chybu.

„Severusi,“ promluvil potichu Temný pán a postoupil o krok dopředu. „To už je dávno.“

Snape se pokusil polknout náhlou úzkostí staženým hrdlem a hluboce se poklonil. „Příliš dávno, můj pane.“ Dobrotivý bože, dej, ať se mýlí, ať se mýlí -

Rozhostilo se krátké ticho, pak se Voldemort zamyslel: „Unikl jsi spravedlnosti. Stejně jako tvůj starý přítel Lucius. Musím ti poblahopřát.“

Snape nadále držel hlavu sklopenou na znamení úcty. „To vašemu lordstvu bychom měli blaho-“

„A přesto,“ pokračoval Voldemort, jako kdyby Snape nepromluvil, „a přesto ne přesně jako Lucius. On pouze prohlašoval, že jsem na něj použil kletbu Imperius. Ty jsi zašel ještě o krok dál, můj příteli… ty jsi učinil nehorázné prohlášení, že ano? Že jsi byl špehem Albuse Brumbála. Že jsi po celou tu dobu pracoval proti mně.“

Tyto otázky se daly jenom očekávat, řekl si Snape, a už dopředu si na ně připravil odpověď. Ale něco v hlavě mu říkalo, že je všechno špatně, že nic, co řekne, mu ani v nejmenším nepomůže… byla to jen panika. Muselo to tak být. „Můj pane, byl to jediný způsob, který jsem měl na získání Brumbálovy důvěry. Věděl jsem, že je jenom otázkou času, než znovu povstanete; a kdyby váš věrný pronikl dovnitř, jako se nám s Luciusem podařilo, pak bychom mohli -“

„‚Proniknout dovnitř.‘ Ano, chápu, co tím myslíš,“ řekl Voldemort tiše. „A zcela jistě se ti to podařilo, že ano? Pracovat v Bradavicích přímo pod dohledem samotného starého Brumlala¹. Dokonce jako Mistr lektvarů.“ Jeden koutek jeho úst se stočil vzhůru do děsuplného polovičního úsměvu. „Dobrá tedy, Severusi. Řekni mi, co jsi se ‚zevnitř‘ dozvěděl. Pověz mi to, co chci vědět ze všeho nejvíc.“

Snape slyšel, jak to nahlas mlasklo, když polknul, a věděl, že to Voldemort slyšel také. Žádný jiný Smrtijed nevydal ani jediný zvuk. „Cokoliv, mistře.“

„Pověz mi,“ zasyčel Voldemort a přistoupil o krok blíž, „o Harrym Potterovi.“

„Je to arogantní spratek, můj pane,“ řekl Snape okamžitě, doufal, že zasípání v jeho hlase bude považováno za nenávist. Očekával přesně tuto otázku. „Stejně pošetilý jako jeho otec.“

„Doopravdy?“ Voldemort zněl pobaveně. „A co dalšího víš?“

„Je obklopený stejně tak hloupými přáteli, ale Brumbál ho velice dobře ochraňuje. Ve skutečnosti ho hlídá jako ostříž. Není šance, že…“

„‚Hlídá ho jako ostříž‘,“ znovu zopakoval Voldemort, v jeho slovech zazněl posměch. „Ano, ano, samozřejmě. Musíme dohlížet na naše nadějné potomky, že? Mám tomu rozumět tak,“ jeho upřený zrak se stal vyloženě nepříjemným, „že ty jsi na něj dohlížel, Severusi?“

„Přirozeně, můj pane,“ řekl Snape a v puse měl náhle sucho.

„A ostatní studenti? Na ně jsi také dohlížel?“

„Můj pane?“

„Například na Malfoyova chlapce.“ Voldemort napřáhl ruku, aby ukázal na Luciuse Malfoye, a přestože Malfoyova tvář byla zakrytá maskou, oči se mu leskly zlomyslným potěšením. Snape cítil, jak mu srdce spadlo přímo do žaludku. „Pochopil jsem, že z mladého Draca vyrostl docela pěkný mladík. Přechovávám naději, že jednoho dne se prokáže jako vhodný kandidát pro to, aby se k nám přidal; už nyní pro mě začal pracovat…“ ty hrozné oči se opět zaměřily na Snapea, čímž přikovaly mladšího muže na místě. „Ty jsi možná dohlížel na studenty, Severusi, ale jeden z nich také dohlížel na tebe.“

„Můj pane?“ Snape opět dokázal pronést jediná slova, která ho napadla.

Voldemort se odvrátil a začal přecházet uvnitř kruhu, své dlouhé, hubené ruce měl sepjaté za zády.

„Ubohý Draco se svěřil svému otci, že se zdáš být zcela lhostejný k jeho jemnému… flirtování. Upřímně mě to překvapilo. Tak pěkné dítě. Ale to nebylo to největší překvapení.“ Přecházející postava se zastavila a vzhlédla k nebi. Snape si tak pevně zatínal nehty do dlaní, až mu začala téct krev.

„Měl by sis dávat větší pozor na to, koho líbáš na balkónech, Severusi,“ oznámil náhle Voldemort. „Jsou to veřejná místa. I když jsou temné a skryté ve stínech.“

Chtělo to každou unci jeho vůle, aby udržel oči otevřené a nezhroutil se v mdlobách.

„Harry Potter, Severusi? Harry Potter? Ze všech lidí si vybereš moji… nejotravnější nemesis, abys jí věnoval svoji náklonnost? Jistě, mohl bych se mýlit. Mohl jsem si to celé špatně vyložit.“ Voldemort se znovu otočil čelem k němu a na jeho tváři se objevilo něco vzdáleně připomínající otcovský úsměv. „Řekni mi, že se mýlím, můj starý příteli.“

Snape, neschopen slova, pouze přikývl, krev se mu změnila na led. Mohl by říct cokoliv, slíbit cokoliv, pokud by mu to umožnilo vyváznout z tohoto setkání živý, pak už by se nikdy nevrátil. Šel by za Brumbálem, řekl by mu, že je to nemožné, že tohle dělat nemůže, že nic z toho dělat nemůže, jen kdyby se dokázal odsud dostat pryč -

„To jsem si myslel,“ řekl Voldemort potěšeným hlasem. „Byla to všechno z tvé strany jen propracovaná past, že? Mazaná lest? Vytvořená tak, aby vzbudila v mladém Potterovi víru a důvěru k tobě?“

„Ano,“ Snape zalapal po dechu, měl pocit, jako by vzduch z celého světa vymizel.

„A věří ti? Získal jsi jeho důvěru?“

„Úplně, můj pane!“

„Výborně.“ Voldemort zúžil oči a pozvedl ruku do výše. Veliká černá sova, která zahoukala a snesla se z větve stromu na rameno Pána zla, Snapea skoro vyděsila k smrti. Zkoušel sebou necuknout.

„Pak tedy pro tebe tento malý úkol nebude představovat žádný problém. Okamžitě napiš dopis Harrymu Potterovi. Řekni mu, že se co nejdříve setkáte na této mýtině. Řekni mu, že je to životně důležité. Přivolej ho sem přede mě.“

Svět jakoby se mu začal točit před očima a Snape musel potlačit krátký hysterický smích. No, mýlil se. Voldemort našel tu jedinou věc, kterou slíbit nemohl – kterou udělat nemohl. A ta stará zrůda to ví. Harry. Měl to vědět. Měl poslouchat.

„Nemožné,“ řekl roztřeseně, a když se Voldemort zamračil, rychle dodal, „jak už jsem řekl, Potter je dobře hlídaný, neexistuje možnost, že by ho Brumbál nechal sem přijít samotného, ale možná později bych to mohl naaranžovat tak, že -“

„Ale ty jsi bradavický učitel, Severusi,“ přerušil ho Voldemort tiše. „Brumbál ti kompletně věří nebo aspoň tak -“ znovu se letmo podíval na Malfoye, „mi to moje zdroje tvrdily. Napiš Harrymu Potterovi. Vysvětli mu, že jsi zjistil, že je ve škole v nebezpečí a že jsi pro něj vytvořil bezpečné místo, kde se může skrýt. Nebude ti snad Brumbál věřit?“

Snapeova ústa se otevřela a zavřela.

„Pokud, samozřejmě, Brumlal už neví, že jsi tady. Pokud vážně nejsi tím, za koho ses dávno označil: špeh a zrádce.“

Snape stále mlčky zavrtěl hlavou.

„Pak pošli ten dopis,“ zašeptal Voldemort. „Mám připravenou sovu. Mám tady pro tebe brk a inkoust. Napiš ho a pošli, Severusi.“ Podával mu brk, majestátní pero s hedvábně černým peřím, ze kterého odkapával šarlatově červený inkoust – alespoň to vypadalo jako inkoust. Byl snad tak dva centimetry od Snapeovy levé ruky.

Snape se nepohnul.

„Jistě po tobě nežádám mnoho po tolika letech mlčení a… nedorozumění? Nedávám ti vhodnou příležitost, jak se vykoupit?“

Snape zavřel oči.

„Ty to neuděláš, že ne?“ zeptal se Voldemort, a přestože Snapeovy oči zůstaly zavřené, slyšel v tom hlase hrozivé uspokojení. „Myslel jsem si to. Ach, Severusi, vždycky jsi měl mozek a odvahu, ale nikdy jsi neměl rozum je propojit s těmi správnými věcmi… jednoho dne tě to dostane do strašných potíží…“

Snape ucítil šimrání peří, když mu Voldemort přejel brkem přes ruku. „Nevykonáš to, oč tě žádám.“

„Ne,“ zašeptal Snape.

„Nejsi opravdový Smrtijed. Nejsi jedním z mých stoupenců.“ Nanejvýš něžně zvedl Voldemort ruku a pomalu stáhnul masku ze Snapeova obličeje.

„Ne.“ Jeho vlastní hlas mu zněl, jako by přicházel z veliké dálky. Začínal si přát, aby tehdy omdlel; zjistil, že být při vědomí nebylo zrovna moc příjemné a zcela jistě se to ve velmi krátkém sledu stane ještě nepříjemnějším.

Cítil, jak teplo z těla Pána zla slábne, slyšel vzdalující se kroky. „Luciusi, vedl sis dobře.“

„Bylo mi potěšením, Mistře.“ Pomstychtivá zášť odkapávala z Malfoyova hlasu.

„Potěšením. Domnívám se, že bylo. Ano, myslím, že v poklidu můžeme říct, Luciusi, že tvoje pokání začalo dobře. Brzy ti zapomenu, že jsi mě nechal trpět třináct let … brzy. Ještě ne. Teď se musím vypořádat s tím, kdo chtěl, abych trpěl. Kdo pracoval na mém zničení.“

S očima stále zavřenýma, neboť jeho víčka neskutečně ztěžkla, Snape roztržitě uvažoval, jak dlouho bude trvat, než zemře. Hodiny? Dny? Týden? Co když ho během té doby budou znovu zkoušet, budou se snažit přes něj dostat se k Harrymu? Bude dostatečně silný, aby odolal? Nebyl si tím jistý.

„A představte si,“ pokračoval Voldemort, „že všechno, o co usiloval, je zbytečné! Dokonce i ten bídný kluk, jehož zaštiťuje za cenu vlastního mizerného života – dokonce i ten kluk, mezitím, co my tu mluvíme, míří do záhuby. Věděl jsi, Severusi,“ dodal, „že když s někým sdílíš krev, je možné té osobě poslat vizi?“

Snapeovy oči se prudce otevřely.

„Je to složité, to tě ujišťuji,“ řekl Pán zla klidně. „Ale není to nemožné. Pro mne je jen velice málo věcí nemožných. Och, nemohl bych Harrymu poslat falešný sen – nemohl bych mu ukázat vizi něčeho, co neexistuje. Zatím. Ale tvoje smrt, Severusi, byla mým konkrétním plánem. To jsem mu ukázat mohl.

Není zrovna bystré dítě,“ pokračoval Voldemort. „Chvíli jsem si myslel, že mu budu muset nakreslit mapu. Ale druhá vize postačila; právě dnes v noci jsem mu odhalil, že se setkáme za hranicí Prasinek.“ Po těch slovech se Smrtijedi náhle začali vrtět, a přestože se neodvažovali vydat ani hlásku, jejich úlek byl jasně patrný. Voldemort se k nim otočil a lehce se usmál. „Jste překvapeni, přátelé? Možná očekáváte, že sem vtrhne Albus Brumbál na zářivém hypogrifovi, aby zničil naše malé shromáždění?“ Na to se nervózně zasmáli. „Ne, ne, studoval jsem mého Harryho Pottera a myslím, že ho znám; když zpanikaří, nemyslí mu to moc dobře. Spíš bych věřil,“ podíval se přímo na Snapea, „že jestliže tě někdo přijde zachránit, jestliže si někdo skutečně myslí, že stojíš za ty problémy, bude to sám mladý Harry Potter. To je také důvod, proč jsem vás sem nechal přiletět; doufal jsem, že vás bude sledovat… ale vidím, že budeme muset počkat o něco déle.“ Voldemort se znovu usmál ještě děsivějším úsměvem. „A s trochou štěstí… si sebou ani nepřinese hůlku.“

Ne. Ne, ne, ne, ne…

„Tohle ti způsobí utrpení,” řekl Voldemort ledově. „Tak jak jsem si myslel. Je mi zle z pohledu na tebe, Snape. Uvidím, jestli najdu vidinu tebe, která je mým očím příjemnější.“

Pozvedl hůlku. Smrtijedi se jako jeden napnuli v očekávání, natahovali krky, aby získali dobrý výhled na smrt jejich bývalého spojence. „Nebude to pro tebe nic lehkého, Snape,“ zašeptal Voldemort. „Než zemřeš, budeš trpět.“ Špička tisové hůlky mířila Snapeovi přímo do obličeje. „Crucio.“

Udeřily do něj první záblesky oslepující bolesti a Snape spadl na zem. Pak Voldemort zašeptal to slovo ještě jednou. A znovu. A znovu. A znovu.

Snape slyšel svůj řev, když mu nervová zakončení zaplála plamenem. Před očima mu začaly tančit barevné skvrny, ale věděl, že bude trvat dlouho, než mu bude udělena milost bezvědomí, nebo konečné odpuštění v podobě smrti.

Kosti se mu znovu otřásly a on zavyl do nebe.

¤¤¤¤¤

Harry musel velmi prudce zabočit doprava, aby se vyhnul srážce s jilmem. Nikdy v životě ještě neletěl takhle mizerně, ale nemohl s tím nic dělat; posledních deset minut ho rozptylovala třeskutá bolest hlavy. Svoji jizvu cítil stejně jako minulý rok, když byl Voldemort poblíž a měl obzvláště ohavnou náladu. Což znamenalo, že se děje něco hrozného, a Harry se strašně bál, že ví, co to je… ale ještě víc se bál, že bolest náhle ustane, protože by to mohlo znamenat…

Támhle! Ta paseka před ním mezi stromy – to bylo ono! Harry zpomalil a snesl se níž, klouzal těsně nad vrcholky stromů. Jak se blížil k mýtince, pevněji sevřel neviditelný plášť, co měl na sobě. Hrůzou se mu začínal svírat žaludek. Co uvidí, až se dostane do výhledu? Opravdu tam budou Smrtijedi? A Snape?

Svoji odpověď dostal o necelé dvě minuty později.

Vznášel se za tlustým kmenem starého jilmu a jeho zděšenému zraku se naskytl výhled na Severuse Snapea, jasně viditelného v měsíčním svitu, zmítajícího se na zemi v područí bolesti linoucí se z Voldemortovy hůlky. Ústa měl doširoka otevřená, jako kdyby ječel, ale vycházely z něj jen ochraptělé, rozechvělé zvuky. Vyděšený Harry jednou rukou pevně sevřel hůlku, zatímco druhou udržoval Kulový blesk v klidu: teď, když byl skutečně tady, neměl tušení, co udělá, věděl jedině to, že nedokáže sledovat, jak mu Snape pomalu umírá před očima.

„Crucio,“ pronesl znovu Voldemort skoro znuděně a Snape, který se pokoušel vstát, se opět s tlumeným stenem zřítil na zem. Harry pevně zavřel oči, když jeho jizvu zachvátil další oslepující záblesk bolesti. Ani jeden z nich tohohle víc nevydrží. Divoce se rozhlédl po shromážděných Smrtijedech, kteří do jednoho s maximální fascinací sledovali to hrůzné představení. Co by měl dělat? Dokázal některý z nich vidět přes neviditelný plášť jako Alastor Moody? Pak, zatímco Harry horečnatě procházel všechny možnosti, Voldemort lehce sklonil hůlku, pozvedl oči k nebi a podrážděně se zamračil.

„Ten kluk musí být ještě hloupější, než jsem si myslel,“ frustrovaně uvažoval. „Kdyby měl v plánu přijít, tak by tady touhle dobou už byl… ta vize jistě byla dostatečně jasná, aby instruovala i dítě jen z poloviny tak staré…“

Harry se musel pevně chytit, aby nespadl z koštěte. O něm. Voldemort mluvil o něm.

Úzké rty se stáhly do pevné čárky. „No, buď je vážně natvrdlý, nebo – a bolí mě to přiznat, Severusi – mu je jedno, jestli přežiješ nebo zemřeš. Připouštím, že jsou možné obě varianty… ach, dobrá. Tak či tak, ty za svou zradu zaplatíš.“ Shlédl na Snapea, který vypadal, že se snaží zvednout se na loktech. „O co se snažíš? Získat svoji hůlku? Ale tu mám teď já. Mám ji v mnoha, mnoha kouscích. A jistě víš, že v každém případě by ti proti mně stejně byla na nic? Zemři důstojně, příteli, zemři důstojně, podle Brumbálových nejlepších tradic! Crucio!“ Tentokrát Snape křičel, když znovu spadl, a ten zvuk trhal Harryho nervy mnohem víc, než bolest v jizvě.

V mysli mu vířily otázky. Voldemort mu poslal vizi – a čekal ho? Ale podle všeho nevěděl, že Harry je už tady, a to byl důvod k naději. A akci. Odhodlaně sevřel zuby, vytáhl hůlku a stále schovaný za jilmem namířil na borovici na druhé straně mýtinky. Tohle musí provést velmi rychle a také dobře. Přál si, aby tu s ním byla Hermiona.

„Inferno!“ zašeptal tiše a borovice vybuchla v plamenech.

Teda, tohle jistě posloužilo na rozptýlení. Smrtijedi se jako jeden otočili s výkřiky strachu a Voldemort při otočce sklonil hůlku. Snape dopadl na zem jako kámen. Harry pak namířil na jilm, který byl nejblíže samotného Voldemorta.

„Inferno!“

A pak na dub.

„Inferno!“

Další borovice. Další jilm. Další…

„Inferno! Inferno! Inferno!“

Mýtina stála v plamenech a Smrtijedi vypadali, že nevědí, jak mají reagovat. Přes hřmot ohně Harry zaslechl někoho zakřičet: „Brumbál!“ a pak Voldemorta v odpověď zařvat: „Ticho, hlupáku!“, ale na tom nezáleželo, protože on už byl v pohybu.

Zatnul čelist a modlil se k jakékoliv vyšší moci, která existovala pro mladé, hloupé kouzelníky, pevně sevřel koště a řítil se dolů na mýtinu. Nenechal se zastrašit plameny, byl si vědom toho, že jsou daleko méně strašné než lord Voldemort. Zastavil se na chvíli, aby zapálil další strom – Smrtijedi přišli k rozumu a začali plameny hasit. Musel je zaměstnat, protože to byla jeho jediná šance – to a neviditelný plášť -

Snesl se k místu, kde ležel Snape, věděl, že se mu to musí povést napoprvé. Nebude mít druhý pokus. Pevně zahákl nohy kolem koštěte, natáhl obě ruce, a aniž by zpomalil svůj let, vyzvedl Snapea ze země na koště, svíral ho rukama a měl pocit, jako by si při tom vykloubil obě ramena. Když Kulový blesk popoháněl zpátky do vzduchu, koště se pod nezvyklou váhou zhouplo a na chvíli trochu pokleslo. Ale stále to bylo nejlepší koště na světě a na to Harry musel spoléhat, protože jistě každou chvíli, navzdory ohni -

„Mistře! Mistře!“ ozval se hysterický hlas Smrtijeda. „Snape levituje!“

Harry slyšel, jak Voldemort místo odpovědi vztekle zavyl, a když se konečně dostal nad vrcholky stromů, odvážil se ohlédnout.

„Nelevituje, idiote! Někdo neviditelný ho NESE!“

Harry rychle otočil oči před sebe, ale předtím ještě viděl, jak na ně Voldemort míří hůlkou. Ó bože, věděl, co přichází, musel tohle přesně načasovat…

„Avada Kedavra!“

Harry prudce uhnul doprava, jako kdyby se vyhýbal srážce s ptákem, jen s tím rozdílem, že tato hrozba přicházela zezadu, ne zepředu. Minule se vyhýbal Cruciatu a musel doufat, že tomuhle se dá vyhnout také – a když strom vedle něj náhle uschnul a zčernal, věděl, že to jde. Bože, jak daleko byly Bradavice? Neměl by zamířit k Prasinkám? Byly blíž. Ale ne, v Prasinkách nebyl Brumbál, nebyl tam nikdo, kdo by je mohl ochránit – naklonil se dopředu, pevněji sevřel Snapeovo bezvládné tělo a nohama popohnal koště, aby letělo co nejrychleji. Vrcholky stromů pod ním ubíhaly tak rychle, až z listů byla rozmazaná šmouha, ale věděl, že se tohle ani zdaleka neblížilo maximální rychlosti Kulového blesku. K jaké rychlosti ho s tím nákladem navíc mohl přimět, než se vyčerpá…?

I přes vítr v uších, zaslechl slova: „Za nimi!“

Odvážil se znovu ohlédnout a spatřil dva Smrijedy na košťatech, jak se odlepují od země – zvláštní, neříkal Snape, že se obvykle přemisťují? – a začínají je pronásledovat. Měli starší a pomalejší typy košťat a oba byli daleko za nimi, ale jelikož na každém koštěti seděl jenom jeden člověk, brzy je mohli dohnat. Harrymu se přestávaly jeho šance líbit. Znovu se ohlédl přes rameno a poznal jednoho ze svých pronásledovatelů; Lucius Malfoy patrně v tom zmatku ztratil svoji masku a nyní mířil hůlkou přímo na Harryho.

„A sakra,“ zasténal Harry a tentokráte se vyhnul nalevo. Kletba, nebo co to bylo, ho minula jen o centimetry. Hlava ho zabíjela, ruce měl plné něčeho, co vážilo jako pytel cementu, Bradavice se zdály vzdálené miliony mil a přímo za zadkem měl černokněžníky střílející po něm kouzly. Nebyla šance, že by se z toho se Snapem dostali živí. Žádná šance, jedině…

Harry opět prudce zahnul doprava, vyhýbaje se další kletbě. Vzpomněl si na něco velice důležitého, co se naučil při Poháru Tří kouzelníků: využijte svých předností. Nepopiratelně jich v tuto chvíli neměl mnoho, ale možná kdyby… ano, možná kdyby…

Aniž by se zamyslel nad tím, co dělá, pevněji chytil Snapea a střemhlavě se s koštětem vrhnul dolů mezi temné stromy pod ním. Nad sebou uslyšel polekané zvolání dvou kouzelníků, když opatrně prolétával za rozsáhlou zeleň; získal alespoň několik sekund. Roztáhl neviditelný plášť a co nejlépe ho omotal kolem sebe a Snapea, snažil se zklidnit svoje šílené chvění a čekal.

Skutečně to byla jen záležitost chvilky, než Malfoy a ten druhý Smrtijed – pokud si Harry dobře vzpomínal, tak ten masivní hromotluk musel být otec Crabba – se opatrně spustili mezi stromy.

„Dávej pozor,“ zamumlal Malfoy. „Myslím, že ho moje kletba musela dostat, ale nemůžeme si být jistí.“

„Kdo si k čertu myslíš, že to je?“ zeptal se vystrašeně Crabbe. „B-brumbál?“

„Nebuď idiot,“ odsekl Malfoy. „Odkdy si velký Albus Brumbál špiní vlastní ruce? Ne, bude to nějaký ušlechtilý blázen v jeho službách, tím si buď jistý… dávej pozor!“ Koště, na kterém seděl Crabbe, se náhle zakymácelo.

„Promiň,“ zamumlal Crabbe. „Zdá se, že Snape tuhle věc už roky neudržoval…“

Mohl bych je teď dostat, přemýšlel Harry nervózně ve své skrýši. Zatímco jsou roztěkaní, mohl bych je proklít nebo uřknout nebo cokoliv… a pak uniknout…

Ale tohle nebyli jeho spolužáci. Byli to dospělí, mocní kouzelníci (i přesto, že jeden byl příbuzný Vincenta Crabba) a to, co fungovalo na Draca, by nemuselo fungovat na Luciuse. Kdyby Harryho chytili… bylo by daleko lepší, kdyby jim k tomu nedal příležitost.

Nehybně vyčkával, zatímco Malfoy a Crabbe v tichosti proklouzávali mezi stromy. S baldachýnem stromů zakrývajícím měsíc nad hlavou, bylo skoro nemožné je vidět, ale Harryho povzbuzovalo, že pro ně bude ještě těžší zahlédnout jeho.

Snape v jeho náručí se mírně zavrtěl. Srdce mu vyletělo do krku, sevřel muže ještě pevněji a modlil se, aby nevydal žádný zvuk.

Kdyby počkal dostatečně dlouho a dostatečně potichu, mohli by to vzdát a odejít.

Nicméně jeho naděje ztroskotala, když Lucius tiše zavolal: „Severusi, můj starý, drahý příteli? Jsi tady? Jen bolestně zasténej.“ Krutě se zasmál a Harry v náhlém vzedmutí vzteku zatnul zuby. „Víš, byl to hezký trik, který tvůj přítel, ať už je to kdokoliv, provedl. Přemýšlím, že bych ho napodobil.“ Pozvedl hůlku. „Jak jistě víš, neviditelný neznamená nezranitelný. I když tě nemůžu vidět, stejně tě můžu spálit. Vylez, než podpálím celý les.“

Blafuje, pomyslel si Harry zoufale. Musí to být blaf. Ze způsobu, jakým Crabbe zaváhal, došel k závěru, že druhý Smrtijed doufá v to samé.

„Poslyš, Luciusi,“ zasyčel Crabbe, „jsi si jistý, to je hrozně…“

„Chtěl bys snad ty oznámit Temného pánovi, že jsme selhali?“ zeptal se Lucius chladně, a když Crabbe nic neříkal, namířil hůlkou na starou borovici. „Inferno!“

Zatímco Harryho kouzlo bylo účinné, Malfoyovo bylo devastující. Borovice explodovala v ohnivé kouli, plameny se s hřmotem vznesly minimálně dvacet stop do výšky a okamžitě přeskočily na vedlejší stromy. Harry ucítil ten žár tak náhle, jako když narazí do zdi. Nyní už nebylo pomoci. Kašlal v kouři a vznesl se na koštěti přímo vzhůru, prodíral se přes větve, listy, borové šišky a za sebou uslyšel Malfoyovo vítězoslavné zvolání.

Hon začal nanovo, ale tentokrát nad ohněm. Plameny, které Lucius vyslal, se šířily jako bláznivé. Harry věděl, že kdyby letěl dostatečně rychle, mohl by je nechat daleko za sebou, ale ohnivé jazyky se svíjely ve vzduchu a tím činily nízký let hazardním, pokud ne nemožným. To je strašné, myslel si Harry beznadějně, když stoupal společně se zvedajícími se stromy do příkrého kopce a s Malfoyem a Crabbem pokračovali v horkém (pokud ne slepém) pronásledování. Harry oběma rukama svíral Snapea, takže bylo jen otázkou času, než mu plášť sklouzne a oni uvidí, kde přesně se nachází. Kdyby se jen dokázal dostat do školy -

Škola! Dosáhl vrcholu kopce a teď ji před sebou viděl, v časné ranní hodině se do nebe tyčil matný kolos Bradavic. Bezpečí bylo na dohled. Přesto stále vypadala vzdálená celé věky, ale jen kdyby dokázal popohnat koště k větší rychlosti -

Udělal tak. A díky tomu se v bičování větru jeho neviditelný plášť zatřepotal ve vzduchu a odhalil tak Malfoyovi a Crabbeovi jeho přesnou pozici. Byl to jen okamžik, ale stačilo to. Malfoy něco zařval, Harry neslyšel co, ale cítil, jak se jeho koště pod ním zachvělo a cuklo sebou a pak znepokojivě začalo klesat.

Jeho Kulový blesk chránila mocná kouzla. Po událostech minulého roku na to Brumbál dohlédl. Ale nebylo nezranitelné, a ať s ním Malfoy provedl cokoliv, začalo se chovat nevypočitatelně, skoro tak, že ho nedokázal bez rukou ovládat. Harry měl pocit, jako by se jeho důvtip rozpustil v panice. Ne teď, ne když byli tak blízko bezpečí! Dostal Brumbál jeho dopis? Bude vědět, že přilétají, bude je vyhlížet, uvidí Crabbeho a Malfoye, jak poletují kolem jako netopýři, a vyvodí si z toho, že Harry se Snapem musejí být poblíž? Uvidí ten kouř? Harrymu se svíralo hrdlo touhou řvát nahlas tak, aby ho ředitel uslyšel, ačkoliv to bylo očividně nemožné.

Místo aby zařval, ještě pevněji popadl Snapea, koleny prudce sevřel koště, a přestože každý sval v jeho těle naříkal bolestí, znovu popohnal koště dopředu. Kulový blesk sebou trhnul v náhlém zrychlení, pak se ale začal propadat směrem ke stromům. Věděl, že Malfoy s Crabbem jen čekají, až něco narazí do větví pod nimi… musel se udržet ve vzduchu, kde ho neviděli… nyní už se dostal za hranice požáru, ale přesto se mu stále zdálo, že cítí kolem sebe žár, jako by prolétal přímo peklem…

Pak, díky nezvedenému poryvu větru, plášť znovu zavlál ve vzduchu. Malfoy vykřikl něco dalšího. A ke své hrůze Harry cítil, jak sebou pod ním koště naposledy škublo – a začalo se propadat vzduchem. Ne. NE. Ale ač se snažil sebevíc, nedokázal udržet Kulový blesk ve vzduchu, a dál padali směrem ke stromům pod nimi. A je to tady. Selhal. A se Snapem si buď zlomí vaz při pádu, nebo je zajmou a dotáhnou k Voldemortovi. Doufal v to první – možná, kdyby se snažil, mohl by dopadnout na hlavu…

A pak, bylo to neuvěřitelné, jako by ho nějaká ruka zespodu jemně zatlačila, se koště znovu vzneslo do vzduchu. Harry otevřel oči, které předtím pevně sevřel, a zamrkal. Koště se dál vznášelo a on za sebou zaslechl Malfoyův pobouřený výkřik. Otočil se a překvapeně spatřil dva černokněžníky, jak se nehybně vznášejí ve větru, a jak jeho koště pokračovalo dál, čím dál tím víc se zmenšovali. Brumbál! To musel být Brumbál, pomyslel si Harry se závratí. Nyní byli tak blízko Bradavic, že se Crabbe s Malfoyem museli vrátit – byli v bezpečí!

Zaměřil jen část svého mozku na řízení koštěte – ta neviditelná ruka to zvládala sama – a konečně obrátil svoji pozornost na tělo ve svém náručí. Kromě toho krátkého okamžiku v lese se Snape nepohnul. Byl v pořádku? Voldemort říkal, že je napůl mrtvý, ale teď, při pohledu do té bledé, nehybné tváře si Harry pomyslel, že vypadá spíš ze tří čtvrtin mrtvý.

„Snape?“ zašeptal a zakašlal. Teprve teď si uvědomil tu dávku kouře, která se mu dostala do plic. „Profesore Snape?“ Žádná odpověď. Znovu se v něm zvedala panika a Harry si zoufale přál, aby ta neviditelná ruka táhla jeho koště trochu rychleji.

Na horizontu začalo svítat a při pohledu dolů viděl hranici opuštěných Bradavických pozemků. Ne, ne úplně opuštěných – přes trávník pospíchaly dvě postavy s obličeji otočenými k nebi. Koště trochu poskočilo a pak začalo klesat. Když se Harry přiblížil k zemi, viděl, že ty dvě postavy jsou Albus Brumbál a profesorka McGonagallová. Cítil, jak se začíná chvět úlevou. 

Koště klesalo pozvolna, ale Harry, jehož tělo bylo stále zaklesnuto v neměnné pozici, nemohl přistání zvládnout. Kulový blesk i se svým jezdcem, který stále v náručí svíral Snapea, jenž byl těžký a nehybný jako olovo, narazil do země. Harry cítil, jak se jeho kotník pod ním bolestně zhroutil, když došlápl na zem. Kápě neviditelného pláště mu sklouzla z hlavy a McGonagllová zvolala: „Harry!“

„Harry,“ opakoval Brumbál naléhavě, přiběhl a poklekl vedle místa, kde chlapec ležel, a stáhnul z něj plášť. „Jsi v pořádku? Kde je profesor – och, proboha.“ Úplně z nich odstranil plášť a odhalil podivný výjev – Harryho, klečícího a s nohama stále pevně zaklesnutýma kolem koštěte a s rukama kolem Snapea, který pro změnu ležel rozvalený a nehybný na zemi.

„Severusi,“ zasténala McGonagallová. „Dobrotivý bože, co se mu stalo -“

„Rychle, Minervo,“ řekl Brumbál hlasem, který se podobal odseknutí a jaký u něj Harry ještě neslyšel. „Rychle, není času nazbyt. Doprav Harryho na ošetřovnu. Řekni madam Pomfreyové, že po večerce trénoval famfrpál, aby před zkouškami přišel na jiné myšlenky, a zranil se.“

„Ale profesor Snape - “ začala McGonagallová.

„O Severuse se postarám sám. Dokud nevíme, komu můžeme věřit, nikdo se nesmí dozvědět, co se tady stalo, Minervo. Až se postaráš o Harryho, běž za Binnsem a vyřiď mu, že profesor Snape byl odvolán v osobní záležitosti a že Binns má na starosti příští týden zkoušky z Lektvarů; pokud budou rozpory v rozvrhu, vyřešíme je později. Nyní se, Harry, musíme postarat o tebe – kdybys mohl pustit profesora Snapea - “

„Nemůžu,“ zachraptěl Harry a byla to pravda. Všechny jeho klouby jakoby zamrzly, a ačkoliv ho ruce zběsile bolely, nedokázal je ze Snapea sundat. „Pa-pane, on… nedýchá pravidelně a neprobere se a oni zapálili les - “ 

„Toho jsem si všiml,“ řekl Brumbál zasmušile. „Neboj se, Harry, ministerstvo se o to postará, ačkoliv nepochybuji, že jsou Smrtijedi nyní už dávno pryč. Teď, opatrně…“ Chytil Harryho ruce a jemně je odtahoval. Harry sebou škubnul, když se jeho lokty natáhly a bodavá bolest v kotníku o sobě dala vědět. Ale nyní na to nebyl čas.

„Pane řediteli, to nebyli jen Smrtijedi. Byl tam i Voldemort.“ McGonagallová zalapala po dechu. „Říkal, že mi tu vizi poslal on, aby mě tam vylákal a aby zabil Snapea…“

Brumbálova ústa se stáhla to úzké lajny, zatímco sbíral Snapeovo ochablé tělo do náručí a choval mladšího muže tak něžně, jako by byl dítě.

„Nepochybuji, že je to pravda, Harry. Ale jednoduše nyní nemáme čas to probírat. Musím se postarat o profesora Snapea. Prosím, dovol profesorce McGonagallové, aby tě odvedla na ošetřovnu; slibuji, že si všechno, co mi chceš říct, později vyslechnu.“

McGonagallová se rozhoupala k činu, mávla hůlkou a Harryho zvedla do vzduchu, takže nemusel stoupat na svůj vyvrknutý kotník. Ale Harry nemohl ještě odejít, ne dokud se nedozví…

„Pane řediteli, profesor Snape je… bude…“ přerušil ho další záchvat kašle, až mu do očí vyhrkly slzy.

„Je naživu,“ řekl Brumbál a hladce se postavil na nohy, jako by byl dvacetiletý mladík a Snape nevážil víc než pytel peří. „A také to tak zůstane. To ti, Harry, slibuji.“ A s tím zmizel.

Harry zalapal po dechu. „Myslel jsem si, že se na školních pozemcích nedá přemisťovat!“

„Nedá,“ řekla McGonagallová vyčerpaně. „Použil kouzlo neviditelnosti, aby zajistil, že dostane profesora Snapea do bezpečí, aniž by je kdokoliv viděl.“

Poprvé si Harry vzpomněl, co mu Brumbál řekl, když byl v Bradavicích v prvním ročníku: „Já nepotřebuji žádný plášť, abych byl neviditelný…“

„Pojďte,“ dodala učitelka Přeměňování a do hlasu se jí navrátilo něco z její obvyklé ráznosti. „Pojďte se umýt. Jsem si jistá, že madam Pomfreyová bude schopná vám s tím kotníkem něco udělat. A dejte mi to koště, uvidíme, jestli ho madam Hoochová dokáže opravit.“

Jak se ukázalo, nebyl to jenom Harryho kotník; vážně si natáhl svaly na rukách a z toho, jak pevně svíral koště, měl na vnitřních stehnech modřiny. Nemluvě o těch, které zdobily jednu stranu jeho těla v místech, na která přistál. Pobouřená madam Pomfreyová chtěla vědět, jaké famfrpálové manévry nacvičoval, jak dlouho a proboha proč.

„Aby před zkouškami přišel na jiné myšlenky,“ prohlásila McGonagallová pevně. „Opravdu to bylo od vás velmi nezodpovědné, Pottere.“

„Promiňte,“ omluvil se Harry a nepřítomně zíral na strop, zatímco madam Pomfreyová účinně napravovala jeho podvrknutý kotník.

Pomfreyová mlaskla jazykem. „Umím si představit, že ostatní Nebelvíři nebudou příliš nadšení, že, drahoušku? Kolik bodů ten ubohý chlapec ztratil, Minervo?“

To přitáhlo Harryho pozornost a s hrůzou se podíval na McGonagallovou. Právě zachránil profesorův život! Jistě za to nevezme Nebelvíru body!

McGonagallová se zdála v rozpacích, ale odpověděla. „Myslím, že už byl potrestaný dostatečně, Poppy. Vsadím se, že tyto modřiny a pár trestů udělají svoje; tentokrát není potřeba ubírat koleji body.“

Harry se uvolnil a madam Pomfreyová přikývla. „Pravda. Myslím, že ty nejtvrdší lekce se naučíme sami. Nemám pravdu, pane Pottere?“ Konejšivě ho poplácala po hlavě, a když Harry otevřel pusu, aby jí odpověděl, zívnul. Zčista jasna se cítil k smrti vyčerpaný.

„Em – může spát tady, Poppy?“ zeptala se váhavě McGonagallová. „Dohlédneš na něj? Aby se nedostal do ještě větších problémů,“ dodala kvapem. „Mám podezření, že celou noc nespal a nemuselo by být zrovna nejlepší, kdyby - “

„Samozřejmě, hlupáčku,“ madam Pomfreyová ho znovu povzbudivě poplácala po hlavě. „Pořádně se vyspi… tak, tak…“

Harry usnul dřív, než stačila říct další slovo.

¤¤¤¤¤

Vzbudila ho překvapivě zářivá hlava s červenými vlasy, která se nad ním vznášela.

„Je vzhůru!“ zvolal Ron nadšeně.

„Jasně že je,“ ozval se Hermionin vyčerpaný hlas. „Šťouchal jsi ho.“

„To bych neudělal,“ odvětil Ron pobouřeně. „Lehce jsem se ho dotknul, nic víc. A každopádně už spal dost dlouho. Jak se cítíš, Harry?“

Ve skutečnosti se cítil vyčerpaně a chvíli musel usilovně přemýšlet, aby si vzpomněl, kde je. Ošetřovna. Dostal se sem poté, co on a Snape – Snape! Harry se příliš rychle posadil, zatočila se mu hlava, a pak sebou žuchnul na postel.

„Och, Harry, pomalu,“ řekla Hermiona s obavou. „Víš přeci, že na zranění z famfrpálu musíš být velmi opatrný.“

„Odkdy jsi na to ty expertem…?“ odfrknul si Ron. „Dobrá práce, Harry. Tady, napij se trochu vody.“

Famfrpál. Přesně tak, měl se jakože uzdravovat z famfrpálových zranění. Nikdo se neměl dozvědět to, co se stalo, a byl si dost jistý, že si Brumbál myslí, že „nikdo“ zahrnuje i Rona a Hermionu. Ale jak na tom byl Snape? Jak se mohl zeptat, aniž by cokoliv prozradil? Hlava se mu točila, přijal nabízenou sklenku vody a polknul chladný doušek. Měl pocit, jako by měl v krku nacpanou vatu. Jak dlouho spal?

„Kolik je hodin?“ zamumlal.

„Neděle ráno, věřil bys tomu?“ řekl Ron s úžasem v hlase. „Byl jsi mimo dvacet čtyři hodin. Co jsi dělal, natloukl sis hlavu?“

„Ztratil jsi celý den, cos mohl studovat,“ dodala Hermiona a zněla především sklíčeně. „Neboj se, pomůžeme ti to dohnat… podívej, přinesla jsem ti učebnice…“

Harry na ně na oba zíral. „Dvacet čtyři hodin? Jak? Ale já jen… já… jo. Jo, hlava. Myslím, že si vzpomínám, že jsem se bouchl do hlavy.“ Musel být vyčerpanější, než si myslel, když spal tak dlouho…

Hermiona přešla z ‚ustaraného’ do ‚napomínacího‘ režimu. „No upřímně, Harry, trénovat famfrpál za tmy. Co jsi očekával? Máš štěstí, že ses nezabil – a že ti McGonagallová neodebrala body!“

„Jo, říkala, že nesebere,“ řekl Harry potichu. „Říkala, že moje zranění a nějaký školní tresty budou pro výstrahu stačit… je mi to líto,“ řekl, co nejkajícněji zvládl, když na něj oba namířily obviňujícím pohledy.

„To by mělo,“ odsekl Ron. „Vzbudil jsem se v půl páté ráno, protože mi mrznul zadek, a zjistím, že je okno otevřené dokořán a ty, společně s koštětem a neviditelným pláštěm jste pryč. Fakt jsi mě k smrti vyděsil. Miona má pravdu, měl bys být opatrnější. Alespoň ses mě mohl zeptat, že bych šel s tebou.“

Roztěkaný Harry jen pozvedl jedno obočí. „Miona?“ zopakoval hravě. „Kdy k tomuhle došlo?“ Ron s Hermionou oba zčervenali.

„Ehm, jen přezdívka,“ zamumlal Ron, krátce hleděl na zem, zatímco jeho uši se barvily do růžova. Hermiona odhodlaně upírala oči na zeď nad Harryho hlavou a pak Ron jakoby našel inspiraci.

„Hej, slyšel jsi ty dobrý zprávy?“ zeptal se nadšeně.

„Co, jste zasnoubení?“ zeptal se Harry kysele. Oba se opět zarděli, Ron ale každopádně rychle pokračoval dál.

„Snape je pryč! Říkali, že dneska ráno odjel kvůli ‚osobním záležitostem‘. Binns připravuje zkoušky. Binns, ze všech lidí – chci říct duchů – nebo tak něco… však víš. A Binns o lektvarech neví vůbec NIC – tohle bude ta nejjednodušší zkouška v dějinách – ehm, Harry, je ti dobře?“

„Je mi fajn,“ řekl Harry mdle a zvládnul i slabý úsměv. „Jen se cítím trochu pod psa. Em… říkali, kam Snape jel?“

Ron si odfrknul. „Koho to zajímá? Hlavně, že je pryč! Ačkoliv tu věc s ‚osobními záležitostmi‘, to jsem jim nesežral ani na vteřinu. To bych chtěl vědět, odkdy má jako Snape osobní život,“ Ron se zahihňal. „Kromě lásky vynikajícího Draca Malfoye, že, Harry?“

Harry zbledl. Hermiona také vypadala, že jí není dobře. „Přeji si, abys o tomhle přede mnou už nikdy nemluvil, Rone,“ řekla plačtivě. „Myslím, že je to dokonale odporné. Přeháníš. Že přehání, Harry?“

„Já…“ ale než Harry mohl vymyslet něco aspoň napůl souvislého, co by řekl, rozlehl se nemocničním oddělením hlas profesorky McGonagallové.

„Nu vidím, že jste konečně vzhůru, Pottere.“ Ron s Hermionou se provinile otočili a viděli ji blížit se k Harryho posteli. „A slečna Grangerová vám přinesla učebnice. Jak příhodné. Jste připravený vstát z lůžka?“ Harry přikývl. „Dobrá. Pak se co nejrychleji umyjte a oblečte a běžte do ředitelny, kde se dozvíte podrobnosti vašeho trestu. Vezměte si s sebou učebnice; mám dojem, že to bude nějaké studijní sezení. Heslo je,“ McGonagallová zkřivila obličej, „‘sušenky Oreo‘. Slečno Grangerová, pane Weasleyi.“ Se strohým přikývnutím se otočila a odešla, ačkoliv předtím se ještě na Harryho rychle ustaraně podívala.

Ron se otočil, očividně měl soucitný komentář už na jazyku, ale Harry ho přerušil, když kvapem prohlásil: „Radši bych měl jít. Ať to mám rychle za sebou, ne?“ Brumbálova pracovna. Možná tam zjistí, jak je na tom Snape. Jeho přátelé přikývli.

„Vážně, Harry, máš štěstí,“ řekla Hermiona upřímně. „Brumbál ti místo toho, aby ti zadal nějakou hroznou práci, dopřává prostor ke studiu, takže můžeš dohnat zameškaný čas.“

„Brumbál nikdy nikomu nezadává hroznou práci,“ odvětil Ron pobouřeně.

„Já nevím,“ řekl Harry pomalu, ale když se na něj překvapeně podívali, rychle vydoloval další úsměv. „Promiňte. Jen jsem se zasnil. Díky, že jste se zastavili.“

Nikdy se ještě nevykoupal a neoblékl rychleji, přesto se mu zdálo, že každý sebemenší pohyb mu trvá celé věky. V době, kdy byl na cestě do Brumbálovy pracovny, měl pocit, jako by mu srdce každou chvílí mělo vyskočit z hrudi. Po tak dlouhém spánku se mu smysly jen pomalu vracely do stavu ostražitosti a musel se krotit, aby opět neposkakoval před chrličem, zatímco čekal, až se odsune na stranu a umožní mu vejít.

Když vstoupil, byla Brumbálova kancelář prázdná, ale sotva se za ním zavřely dveře, ředitel vyšel na druhé straně místnosti z druhého, soukromého vchodu. Vypadal unaveně a ztrhaně. Harrymu se bolestně sevřelo srdce.

„Pane řediteli,“ zachraptěl, „je… je profesor Snape…“

Lehce ho uklidnil vyčerpaný úsměv, který mu Brumbál věnoval.

„Profesor Snape mírumilovně odpočívá, Harry, a já pevně věřím, že se plně zotaví. Nebudu ti nic nalhávat; chvíli to vypadalo bledě a moje dlouho spící znalosti lektvarů a medicíny prošly nejdůkladnější zkouškou, ale udělal jsem pro něj, co jsem mohl. Předpokládám, že bude dlouho spát; jeho tělo prodělalo enormní zátěž. Nicméně bude v pořádku.“

Harry čirou úlevou klesl na židli, aniž by čekal na vyzvání. Brumbál se rozhodl, že tohle faux-pas přehlédne, sám se ztěžka posadil do vlastního křesla a naklonil se nad stolem.

„Harry, dříve, než začneme mluvit o čemkoliv dalším, musím se ti omluvit.“

Harry zamrkal.

„Z mé strany to byla ta největší možná chyba, když jsem nebral zřetel na to, co jsi říkal. Nesmírně se obávám, že jsem se dopustil toho samého omylu jako profesor Snape; my oba jsme natolik chtěli mít spojení s Voldemortem, že jsme zcela přehlíželi následky… nikdo není imunní vůči takovémuto selhání, Harry. Věřím, že tato lekce tě to naučila.“ Brumbál pomalu na Harryho zamrkal přes půlměsícové brýle a ještě nikdy nevypadal tak staře a smutně.

„Ano, pane,“ řekl Harry potichu, nebyl si jistý, jakou jinou odpověď by měl dát. A pak, protože tohle byl Albus Brumbál a nehledě na okolnosti, neměl by vyhlížet takhle mizerně a nejistě, Harry velkomyslně dodal: „Vy jste ho nepřinutil jít, pane řediteli. Dal jste mu na výběr.“

„To je pravda,“ zamyslel se Brumbál a vypadal, že je z toho ještě smutnější. „Ve skutečnosti jsem mu tu možnost volby měl vzít. Odpusť mi, Harry, není vhodné, abych se před studentem oddával takovýmto pochybnostem, ale jsem si jistý, že porozumíš, když řeknu, že mám pocit, že jsem mu měl kategoricky zakázat na to setkání jít. Mé instinkty mě k tomu nabádaly. Nedokážu říct, proč jsem je v tu chvíli neposlouchal… a kdyby nebylo tebe a tvé neobyčejné statečnosti, byl by mrtvý.“

Byl to náhlý záblesk porozumění, který Harrymu dovolil říct s nejvyšší upřímností: „Stejně by šel.“

Brumbál zamrkal; a pak, poprvé od doby, co vstoupil do místnosti, se trochu usmál. „Hmm. Asi máš pravdu. Takový je náš Severus, že?“

Harry byl nesvůj z tohoto zvláštního slovního obratu, tak jen upíral pohled do klína, ale nezdálo se, že by si toho Brumbál všiml.

„I přesto se stydím… nu, nemá cenu prodlévat v minulosti. Měl bych to považovat za lekci pro přítomnost a do budoucnosti.“ A pak si ztěžka povzdechl, jako kdyby se pokoušel tím jedním dechem zbavit všech démonů.

Harry, kterého upřímně vyděsil takovýto projev od natolik schopného ředitele, se jen nervózně zeptal: „Bude v pořádku?“

„Úplně v pořádku,“ odpověděl Brumbál pevně se znovunabytým autoritativním vystupováním, „a za okamžik tě pustím dovnitř, abys ho viděl. Ale nejdřív k věci: potřebuji, abys mi řekl, co přesně se stalo v sobotu brzy ráno. Tvůj dopis nebyl zrovna…“ slabě se usmál, „informativní.“

Harry přikývl, sebral odvahu a pustil se do dlouhého vyprávění. Tentokrát nedělal přestávky kvůli čaji, ačkoliv mu ho Brumbál opět nabídl, ale prokousával se skrze historku a sám na sebe byl velice pyšný, když se při těch odporných částech nezačal třást. Jakmile konečně dospěl ke konci, jen sklíčeně poznamenal: „Takže já jsem byl tím, kdo zapálil tu mýtinku… ale to bylo vše, pane řediteli, namouduši jsem ale nedokázal vymyslet, co jiného bych mohl udělat. Viděl jsem je to hasit a myslel jsem si, že to bude v pořádku. Nezpůsobil jsem žádný z těch zbylých požárů.“

„Věřím ti,“ řekl Brumbál a znovu zněl unaveně. „Jak jsem předvídal, ministerstvo jednalo velmi rychle, aby to dostalo pod kontrolu. Oheň se nerozšířil do žádného mudlovského města, ačkoliv jsem z jejich novin vyrozuměl, že nějakou paniku to vzbudilo. I Prasinky zůstaly nedotčené. Doposud jsme měli veliké štěstí.“

Harry zasmušile přikývl. Všichni ti lidé žijící v lese nebo jeho okolí… prostě na ně nemyslel, když vypálil první ránu. Proč ne? To vážně byl ten odporný malý spratek, kterého nezajímají žádná pravidla? Nebo jenom naivně přepokládal, že Smrtijedi všechny ohně uhasí a nezapálí nové? Ať tak či onak, pravděpodobně mohl nějak jinak odvrátit jejich pozornost, ale za daných okolností prostě nebyl ve stavu nad tím přemýšlet.

Jako kdyby mu Brumbál četl myšlenky, laskavě řekl: „Vedl sis dobře, Harry.“

Harry si skousl ret a pak se ještě chvíli neklidně vrtěl, než vypálil: „Můžu ho vidět?“

Brumbál se znovu usmál a tentokráte to byl opravdový úsměv. „Jistě. Pojď tudy. A vezmi si s sebou knížky.“

Harryho zajímalo, proč jsou jeho knihy tak zatraceně důležité, ale stejnak si přehodil tašku přes rameno a následoval starého ředitele dveřmi v zadní části kanceláře.

Když vstoupil do místnosti, která ležela za nimi, Harry si uvědomil, že měl něco takového očekávat; bylo jenom přirozené, že Brumbálovy osobní komnaty budou ležet za jeho pracovnou zrovna tak, jak tomu bylo u ostatních učitelů. Ale… tohle byl ředitelům domov a zdálo se mu divné, že on, Harry Potter, by se mu měl do něj vetřít. Brumbál Harryho vedl přes malý obývací pokoj, ve kterém nejspíš chrápalo velmi pohodlně vypadající křeslo, a pak dále do dalšího pokoje, jenž byl chráněn skvostnými mahagonovými dveřmi. Brumbál se před nimi zastavil a pod vousy si zamumlal řadu neuvěřitelně složitých zaklínadel, přitom pomalu ledabyle mával hůlkou. Po chvíli se dveře otevřely.

„Ehm, zajímavý způsob zamykání,“ odvážil se vyslovit Harry.

„Tato kouzla jsem na dveře umístil až poté, co jsem dovnitř přenesl profesora Snapea,“ zašeptal Brumbál. „Troufám si tvrdit, že i samotnému Voldemortovi by trvalo několik minut, než by na ně přišel. Zdá se mi to jako nejlepší způsob, jak Severuse ochránit… až po tobě, Harry.“

Uklidnil motýlky, kteří se mu náhle třepotali v břiše, a vešel do Brumbálovy ložnice. Stejně jako pracovna to byla oválná, skrz naskrz pohodlně vypadající místnost a nevtíravě vzadu byla umístěná velká zakulacená postel. U nohou postele a kolmo na ni bylo lůžko, na němž se povalovalo pár dlouhých šedivých vlasů. Tam očividně spával Brumbál a v samotné posteli byl…

„Snape,“ vydechl Harry, neuvědomoval si tu čirou úlevu, která se mu odrážela v hlase.

Severus Snape ležel bezpečně zabalený do docela hrozných žlutočervených přikrývek, hlavu měl podloženou měkkými polštáři a černé vlasy nápadně vyčnívaly mezi tou záplavou barev. Když Harry s Brumbálem vešli do pokoje, nepohnul se, nedal najevo ani sebemenší záchvěv vědomí a Harry cítil, jak se ho opět rychle začíná zmocňovat obava. „Emm, je…“

„V Léčivém spánku,“ zašeptal Brumbál, navedl Harryho, ať se posadí na židli vedle postele. „Je to pro něj tak nejlepší; když se tělo vyléčí z bolesti, kterou způsobila kletba Cruciatus, mysl sama musí najít cestu k vědomí. Probudí se, až bude znovu připraven čelit životu. Jak znám Severuse, je natolik tvrdohlavý, že nebude spát dlouho.“ Ředitel se znovu zasmál, ale i v tom zazněla stopa melancholie, kterou Harry nikdy předtím neslyšel.

Pak si Brumbál energicky zamnul rukama, zbavuje se tak své nálady. „Dobrá. V zájmu zachování naší malé lži, ti byly uděleny tresty za tvůj nedovolený famfrpálový trénink. My oba víme, že je to nesmysl, a kdyby to bylo možné, udělil bych ti tu nejvyšší poctu, jakou student může dostat. Nicméně…“

„Musí zůstat v bezpečí,“ řekl okamžitě Harry. „Tomu rozumím.“

Brumbál se znovu usmál a tentokráte se jeho oči vesele smály spolu s ním. „Dobře. Myslel jsem si to. Tudíž jsem se domníval, že bys mohl ocenit příležitost posedět u profesora Snapea, zatímco se bude zotavovat; myslím, že vám oběma to jenom prospěje. Nehledě na to, že mi to poskytne příležitost dohonit nějaké to nejzanedbávanější papírování… jsem si jistý, že pokud se mnou Kornelius Popletal ještě mluví, pošle mi několik vznětlivých dopisů, ve kterých se bude dožadovat odpovědi, proč jsem se nevěnoval své korespondenci. Takže možná by sis mohl vzít učebnice a studovat, zatímco mi po něm sem tam hodíš očkem?“

Harry zamrkal. To neznělo tak špatně, jen…

„Co pro něj můžu udělat?“ zeptal se vyjukaně. Vždyť byl Snape v bezvědomí. Jaký mělo smysl sedět u postele a číst si učebnice?

 „Už jsi udělal víc než dost,“ řekl Brumbál jemně, „a myslím, že nebudeš považovat tento poslední trest za příliš obtížný. Vždycky nacházíme ve společnosti druhých útěchu, Harry, i když spíme. Prokážeš mu tím větší službu, než vůbec tušíš. Jestliže ti to ovšem nevadí. Pokud bys však, jak se to u mladých lidí často stává, dával raději přednost tomu, strávit ten čas něčím… zajímavějším, mohu vymyslet něco příjemnějšího. Ať se rozhodneš jakkoliv, tak tě přirozeně za tvoje sobotní jednání nepotrestám.“

„Ne, tohle je dobré,“ řekl Harry rychle a znovu letmo pohlédl na Snapea, který tak nehybně ležel na posteli, i když přece jen měl o něco víc barvy, než když ho Harry viděl naposledy. „Já… bál jsem se o něj. Rád u něj chvíli posedím.“

Teď když o tom přemýšlel, tak mu to znělo jako dobrý nápad. Mohl být se Snapem a na vlastní oči se přesvědčit, že ten muž je opravdu vážně naživu a v pořádku – a možná by se mohl přitom i trochu učit. Bylo tady daleko větší ticho, než by bylo v Nebelvírské společenské místnosti nebo v knihovně. Hermiona by po té možnosti bez zaváhání skočila.

Brumbál přikývl a s posledním laskavým poklepáním Harryho po rameni z místnosti odešel, nejspíše aby se vrátil do pracovny. Harry několik dlouhých minut jen upřeně zíral na Snapeovu spící tvář, cítil se tu trochu nepatřičně, ale nakonec sáhl do baťohu a vytáhl svoji učebnici lektvarů. Takže jim zkoušku bude zadávat Binns a on o lektvarech neví nic – Harry si nebyl jistý, jestli by tím měl být uklidněný. Mohli se ho ptát na různé druhy podivných věcí. A test byl už zítra. Hermiona měla pravdu, ztratil celý den. Nejlepší bude pustit se do toho.

O půl hodiny později zaklapl knihu s frustrovaným povzdechem a pak hodil rychlým provinilým pohledem po spícím muži na posteli, ale Snape nepohnul ani svalem. Tohle bylo nemožné. Jak se měl asi tak soustředit, když mu vzpomínky na sobotní noc bez přestání kroužily hlavou: vzpomínky na hlas Voldemorta, žár hořícího lesa, pocit, jak se pod ním jeho koště propadá? Jak mohlo studium lektvarů soupeřit s tímhle? A pak tam byly ty další vzpomínky, které, zdá se, podkopávaly jeho koncentraci ještě usilovněji: vzpomínku na Voldemortovu chladnou zášť náhle nahradila jiná – pocit horkého, lačného jazyka zvolna laskající jeho, tmavé, jemné vlasy otírající se mu o tváře a krk a zahánějící chlad noci v předvečer Všech svatých.

Harry se v křesle nepohodlně zavrtěl, ačkoliv tam s ním nebyl nikdo, kdo by ho mohl načapat, nechával si knihu na klíně a vyslal Snapeovým směrem zlostný pohled. Pravda, vzpomínat na ten polibek bylo sice daleko příjemnější než vzpomínat na Smrtijedy, ale ani jedno mu při studiu moc nepomáhalo. A nejhorší ze všeho byl ten prvek zvědavosti: kdyby ho Snape políbil znovu (což se zdálo nepravděpodobné), cítil by to samé? Nebo by se vzrušil, ať by ho takhle líbal kdokoliv? Nebylo to spravedlivé. Neměl s čím srovnávat a to ho vytáčelo. Ale co by s tím měl dělat? Měl jakoby nic přitancovat k Cho Changové a říct: ‚Promiň, ale musím zjistit, jestli jsem zamilovaný do profesora Snapea. Nevadilo by ti, kdybys mě políbila, jen abych si to ujasnil?‘

Aargh. Harry pevně zavřel oči, aby zmírnil bolest hlavy, z které měl pocit, že se mu rozskočí lebka. Některé věci byly prostě tak komplikované.

Uslyšel zavrzání dveří a rychle zase oči otevřel, otočil se a uviděl, jak do místnosti nakoukla Brumbálova tvář a rozhlédla se kolem.

„Jen jsem vás chtěl zkontrolovat,“ řekl ředitel vlídně. „Odpusť mi, jestli jsem tě vyrušil ze studia. Stále mírumilovně spí?“

„Ano,“ odpověděl Harry, zastyděl se, že zněl tak mrzutě. „Ehm, pane řediteli, omlouvám se, že vás obtěžuji, ale nedokážu se soustředit. Nemůžu přestat… vzpomínat.“ Tak, to bylo dostatečně dvojznačné. Brumbálova tvář soucitně zjemněla.

„To je absolutně pochopitelné, Harry. Tak mě napadá…“ s přemýšlivým výrazem na vrásčité tváři přešel Brumbál ke stolu u okna, jenž stál naproti posteli. Byl to hezký stůl, ale ani zdaleka tak veliký jako ten v pracovně. Chvíli se přehraboval v šuplících a nakonec vytáhl malý hedvábný sáček.

„Ach!“ rozzářeně a jako dítě si pohrávaje s jemnou látkou, se vzápětí otočil k Harrymu. „Zdá se, že toto je přesně to, co potřebuješ, můj mladý příteli. Koncentrační kouzlo.“ A ten drobný purpurový váček mu podával.

Harry si ho zmateně převzal. „Ono je v tom pytlíku?“

Brumbál stále s úsměvem přikývl. „Vezmi si tady ten provázek a dej si ho kolem krku. Jakmile ho budeš mít na sobě, budeš schopný se soustředit naprosto na cokoliv, co budeš dělat; ta učebnice lektvarů se ti náhle bude zdát jako ta nejfascinujícnější věc v celém vesmíru. Doporučoval bych ti, abys to nosil, jenom když se učíš z knihy nebo když skládáš zkoušku, jinak se přistihneš, že se snažíš zapamatovat si například o nozdrách lidí víc věcí, než bys kdy chtěl vědět. A samozřejmě ho také nenos, když se budeš snažit dělat víc než jen jednu věc najednou.“

„Páni,“ řekl Harry ohromeně. „To je – to je dokonalá studijní pomůcka.“ Hermiona by za to vraždila. Ne, že by ji potřebovala.

Brumbálovy oči zajiskřily. „Ne nutně. Přijdu, dejme tomu za hodinu a půl a sejmu z tebe to kouzlo, aby ses mohl najíst. Když budeš mít váček na sobě, tak tě nikdy nenapadne dělat tak nedůležité činnosti. Teď se pořádně soustřeď na vybraný úsek textu a já ti přehodím ten váček přes hlavu. Soustřeď se na text.“

Harry tak udělal, pevně odhodlaný nedívat se na Snapea nebo na Brumbála nebo na cokoliv jiného, ačkoliv nechápal, jak by cokoliv mohlo tuto příšernou věc udělat zajímavou. Byla prostě tak neskutečně – cítil, jak mu něco vklouzlo na krk – fascinující. Vážně, nikdy předtím si neuvědomil, jak jsou lektvary strhující předmět. Jak si vyžadují skvělou paměť a jemnou ruku… i kdyby čert na koze jezdil, on samozřejmě zasvětí celý zbytek svého života studiu na tomto poli. Jen se PODÍVEJTE, kolik existuje různých typů Lektvarů pravdy o různé síle! Veritasérum bylo jen jedním z nich.

Měl pocit, že slyšel někoho se zachichotat a pak možná zavírání dveří, ale vážně se tím nemohl zabývat.

Sotva o pár minut později, když Harry dočetl skoro až na konec knihy a velmi silně si zoufal, že na toto téma není v učebnici nekonečný počet stránek, cítil, jak mu dvě ruce něco něžně sundávají z krku a přetahují přes hlavu. Slova na stránce před ním se náhle rozmazala a on se zakymácel a zamumlal: „Páni.“

Když znovu vzhlédl, spatřil uličnický výraz Albuse Brumbála. „Fungovalo to?“ zajímal se ředitel.

„A jak!“ vydechl Harry. „To – to vůbec nebyla hodina a půl, pane!“

„Ve skutečnosti to byly dvě hodiny,“ odpověděl Brumbál. „Obávám se, že jsem měl v kanceláři co dohánět. Nyní se pojď něčeho najíst. Jak se cítíš?“

„Vyčerpaně,“ přiznal Harry.

„Hm, ano. To je častý vedlejší účinek používání kouzla, a čím déle ho používáš, tím jsi unavenější. Myslím, že ti ho dneska už znovu nedovolím využít. V každém případě,“ ty modré oči opět zajiskřily, „jsou teď tvoje znalosti z lektvarů pravděpodobně vyšší, než kdy byly.“

„Vypadalo to tak… zajímavě,“ řekl Harry užasle. Brumbál se doopravdy zasmál.

„Teď myslím víš, jak se profesor Snape cítí celou dobu. Ách, tady to máme,“ mávnul rukou a zčista jasna se před Harrym objevil podnos zaplněný lahodně vypadajícími sendviči, sladkými sušenkami a džbánkem dýňové šťávy. „To by ti mělo na chvíli vydržet. Myslím, že bys radši měl zbytek odpoledne strávit tady; tvůj ‚trest‘ bude vypadat věrohodněji. Jsem si jistý, že máš ještě něco na učení, ačkoliv se budeš muset obejít bez pomoci kouzla. Ale teď se najez. Později tě půjdu zkontrolovat a samozřejmě, pokud bys cokoliv potřeboval, můžeš za mnou přijít.“ S dalším zajiskřením v očích Brumbál odešel.

Harry se nadšeně pustil do jídla – McGonagallová mu nedala čas se nasnídat, ale překvapivě začal pociťovat hlad, až když se jídlo objevilo před ním. Nyní byl zcela vyhladovělý. Snědl dva sendviče, všechny sušenky a vypil polovinu džbánku. Pak se konečně cítil plný a ospalý. Neuvěřitelně ospalý.

K čertu s tím, to kouzlo ho ale vážně vyčerpalo a plný žaludek tomu moc nepomohl. Dohnal lektvary tak, jak ještě nikdy předtím; jistě mu krátký odpočinek neublíží. Toužebně se podíval na tu nesmírně pohodlnou postel, ve které ležel Snape. Ne, to byl špatný nápad. Pravděpodobně velmi špatný nápad. Brumbál se jistě nebude zlobit, když použije lehátko. Nebo by se mohl stočit na kobereček; byl strašně tlustý a útulný.

Ale… Snape ležel tak nehybně.

Harry se rozhodl hodit opatrnost za hlavu. V tom se stále zlepšoval. Povzdechl si, sundal si boty a lehl si na postel na pokrývku a vůbec se ve skutečnosti Snapea nedotýkal. Všechno tohle vyřeší, až bude míň unavený. Odpočine si jen na minutku. A teď, ano, teď slyšel, jak Snape dýchá, nádech a výdech, hluboký a pomalý. Viděl, jak se mu pod peřinou zdvihá a zase klesá hrudník. Kdyby se soustředil, dokázal by si i představit, že slyší tlukot srdce.

Již podruhé během dvou dnů usnul, jako když ho do vody hodí.

¤¤¤¤¤

Vzbudila ho ruka Albuse Brumbála, jež do něj něžně dloubala. Muž, rýsující se ve světle zapadajícího slunka za oknem, na něj zmateně shlížel. Harry zamrkal, podruhé během jednoho dne byl úplně desorientovaný, pak se rozhlédnul, spatřil Snapea a vzpomněl si, jak se ocitl na posteli. V ohromném ponížení vykoktal: „Omlouvám se, pane řediteli, byl jsem unavený, vím, že jsem neměl, chtěl jsem jenom na minutku, nevzbudil se…?“ 

„Ne, to je v pořádku,“ řekl Brumbál jemně. „Je to v pořádku, ačkoliv musím přiznat, že jsem… překvapený. Klidně sis mohl lehnout na lehátko. Samozřejmě, pokud,“ dodal s trochou humoru, „tě ty dlouhé šedé vlasy k smrti nevyděsily…“

„Ehm. Jo,“ zamumlal Harry. Měl pocit, jako by každou chvíli měl vybuchnout ponížením. „Chci říct, ne! Myslím – omlouvám se.“

Brumbál přikývl a milosrdně změnil téma. „Cítíš se dobře?“

„Jo,“ zamumlal znovu Harry. „Byl jsem jen… pořádně unavený. Ale myslím, že teď už vím na lektvary všechno, velmi děkuju za to kouzlo,“ a vážně mě mrzí, že jsem vám to oplatil tím, že jsem vlezl do vaší postele a lehl si vedle profesora, jako bych měl místo mozku piliny.

„Nemáš za co,“ řekl Brumbál, pomohl Harrymu z postele, pak se sklonil a Snapeovi na čelo položil ruku. Jeho stříbrné obočí se pozvedlo. „Hmm.“

„Co?“ zeptal se Harry, škubnul sebou, když uslyšel úzkost ve svém hlase.

Brumbál se na Harryho obrátil se zvídavým pohledem. „Hm? Och, nic čím by ses měl znepokojovat. Ale zdá se, že se jeho stav od dnešního rána velice zlepšil.“ Slabě se usmál. „Říkal jsem ti, že nikdy nevíme, kdy přesně ostatním pomáháme.“

Harry se ošil. „Jo, no… myslím, že kdyby se vzbudil a našel by mě tady takhle ležet, znovu by upadl do bezvědomí.“

Brumbál se tomu hlasitě zasmál.

„Je pozdě. Půjdeš na večeři se svými přáteli?“

„Právě jsem dojedl oběd, než jsem usnul,“ přiznal Harry nesměle. Skvěle, prospal celý den. Bude vzhůru celou noc. No, možná by se mohl učit.

Brumbál se usmál, očividně pobavený. „Dobrá, jsem si ale jistý, že bys každopádně spíš uvítal společnost, než být tady zavřený. Vezmi si učebnice a běž dolů na večeři a samozřejmě popřej ode mě svým kamarádům mnoho štěstí u zkoušek.“

„Jo, jistě.“ Harry si posbíral baťoh, vrhl poslední rychlý pohled na spícího Snapea a došel k náhlému rozhodnutí. „Pane řediteli… profesorka McGonagalová říkala, že dostanu několik trestů.“

„Hm? Nu ano,“ řekl Brumbál, jen mávnul rukou ve vzduchu, když se opět skláněl ke Snapeovi, aby ho prohlédl, „o to se neobávej…“

„Ale přece,“ řekl Harry, rozhodnutý dotáhnout to do konce, i kdyby ho to mělo zabít, „trénovat famfrpál po večerce je vážný přestupek?“ Brumbál se k němu otočil a vyklenul obočí. „Chci říct, vážně bych měl být potrestaný přísněji, ne?“ Harry zíral na ředitele tak tvrdě, jak jen se odvažoval. Pro boha živého, nenuťte mě to ŘÍCT…

Dlouho bylo ticho, pak Brumbál odpověděl. „Myslím, že na tom něco je. Ano. Proč by ses sem nemohl dostavit zítra po zkoušce z lektvarů?“

„Ano, pane,“ odvětil Harry, bylo mu úlevou slabo. „Děkuji vám, pane.“ Otočil se k odchodu.

„A Harry?“

„Ano?“

Otočil se a viděl, že ho Brumbál pozoruje s milým, přesto přísným výrazem. „Myslím, že pro příště by sis měl radši zdřímnout na lehátku.“

¤¤¤¤¤

Stále mu ještě hořely tváře, když se přihnal do Velké síně, věděl, že jde pozdě na večeři, takže se ani nezastavoval ve věži, aby si odložil knihy. Nejspíš stejně plánují jít po jídle do knihovny.

„‘Hoj,“ pozdravil ho Ron s tváří plnou kuřete, když sebou Harry praštil na své obvyklé místo. „Haký byl hůj hest?“

„Dobrý,“ odpověděl Harry rychle. „Jen jsem seděl a učil se v Brumbálově, ehm, studovně. Pracovně, chci říct. Vůbec to nebylo zlé. Ale musím tam jít i zítra,“ dodal a ze všech sil se snažil znít řádně ukřivděně.

„Blbý,“ řekl Ron účastně. „Nemáš hlad? Můžu si vzít tvůj sirupový košíček?“

Přesně jak předpokládal, se po večeři celá Velká síň vyprázdnila v masovém odchodu do knihovny na poslední večer před zkouškami. Harry si hodil tašku přes rameno a řekl Ronovi a Hermioně, že se potkají, až si vyzvednou svoje věci. Po cestě se rozhodl, že se rychle staví na záchodě, kde narazil na Freda a George.

„Harry, starý brachu,“ pozdravil ho George, zatímco si Fred u jednoho umyvadla oplachoval obličej a pod vousy si cosi zlověstně brblal. „Slyšeli jsme, že tě chytili, když jsi vyváděl nějakou hloupost. Ani nedovedu vyjádřit, jak jsme na tebe pyšní.“

Harry se zakřenil. „Vždyť víš, vy dva jste mým vzorem.“

„Hej! Slyšels to, Frede?“ hlasitě se zeptal George a přitom tvrdě praštil svého bratra do zad, až spadl obličejem do umyvadla. Fred zaklel. „To je pro nás pocta – formovat mladou mysl. Nevšímej si Freda,“ dodal k Harrymu důvěrným tónem, „je jen naštvaný, protože jsem mu do očí chrstnul dýňovou šťávu.“

„Mizero,“ zamumlal Fred, otřel si obličej do svého hábitu a pak rozzářeně vzhlédl k Harrymu. „Ale má pravdu. Skvělá práce, Harry. Jen je škoda, že ses praštil do hlavy.“

„Em… jo,“ odpověděl Harry, díval se z jednoho dvojčete na druhé a hlava se mu lehce točila z nápadu, který se mu náhle usídlil v hlavě a nechtěl odejít. „Jo, dostal jsem po hlavě.“

Oba Weasleyové se na sebe tázavě dívali. „Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se George.

Tohle bylo hloupé. Tohle bylo tak hloupé, ale bylo to teď nebo nikdy. Harry se zhluboka nadechl. „Chci vás požádat o laskavost. Je to vážně divná žádost a pochopím, jestli řeknete ne, ale absolutně NESMÍTE nikdy NIKOMU říct, o co jsem vás poprosil.“

To je přesně podle očekávání zaujalo. „Jasně,“ souhlasil Fred okamžitě.

„Přísahejte na své hůlky,“ řekl Harry temně. „Myslím to vážně. Tohle je osobní a já… no, cítím se trochu hloupě, ale…“

Trochu hloupě ani zdaleka nevystihovalo to, jak se cítil, ale čím nevinněji bude znít, tím lépe. Dvojčata měla doslova nastražené uši.

„Přísaháme,“ řekli rozhodně. „Tak teď spusť,“ dodal George.

Harry cítil, jak rudne. „Mohl by mě jeden z vás políbit?“ vyhrkl. Pak zavřel oči a strávil krátkou věčnost několika sekund litováním svých slov.

„Kvůli čemu?“ zeptal se Fred a Harry znovu oči otevřel. Ta slova nezněla vyčítavě, ani znechuceně, jen… zvědavě.

Znovu se nadechl a spustil malou šokující lež, díky níž byl sám sebou poněkud ohromen. „Bylo to tohle léto. No… jedna mudlovská dívka mě políbila. Divný, co? Byla to jediná zajímavá věc, která se kdy stala u Dursleyových… ale nic moc jsem necítil, a protože se brzo vracíme domů a já bych jí mohl zase brzy vidět, tak mě napadlo…“ Hlas se mu vytratil a on k nim prosebně vzhlédl. „Je to tak, že si nejsem úplně jistý, jestli nejsem…“

„Jedním ze vznešených homosexuálů staré Anglie?“ zeptal se Fred a povzbudivě ho poklepal po rameni. „Naprosto pochopitelné. Já sám jsem jedním ze vznešených lidí tohoto přesvědčení. Stejně tak George. Můžeš nám věřit. Neřekneme - “

„ - to živé duši,“ pokračoval George a loktem dloubl Freda do boku. „Na naše duše. Jak jsem říkal, je vždy čest formovat mladé mysli…“

„… zvlášť v těch lepších stránkách života,“ dokončil Fred a oplatil Georgeovi šťouchanec loktem. „Ale teď si musíme pospíšit a pilně se učit, takže od jakýho z nás se chceš nechat políbit? Cítím povinnost tě informovat, že líbám daleko lépe než on.“

„To tak, zmetku!“

„Všichni mě vysoce chválí - “

„Možná tak opilí tě chválí - “

„Och, je mi to vážně jedno,“ řekl Harry zoufale. „Stačí jeden z vás, ehm, kterýmu to nebude moc vadit.“

Zabodly se do něj dva identické pronikavé pohledy. „Ani jednomu z nás to nevadí, Harry,“ řekl George hlasem, který Harry určitě nikdy předtím neslyšel.

„Ve skutečnosti,“ dodal Fred vesele, „proč bychom to nemohli zkusit oba? Jen pro jistotu?“

Harry zamrkal a znovu cítil, jak se mu točí hlava. „Dobrá,“ slyšel sám sebe zamumlat.

„Senzační! Dohodneme se, že to vezmeme podle abecedního pořádku - “

„Ne, vezmem to chronologicky,“ odpověděl George, „a já jsem vyskočil z mamky o deset a půl minuty před tebou,“ a než Fred stihl vyslovit svoji pobouřenou námitku, George se sklonil a políbil Harryho na rty.

Bylo to… hezké. Možná víc než hezké. Harrymu se líbil ten pocit hedvábných rtů na svých a ten překvapivě jemný dotyk jazyka, který povzbudil jeho ústa, aby se trochu otevřela. Ale něco tomu… chybělo. Čekal, až se dostaví ta planoucí touha, nutkání přitisknout George k sobě, nebo ten pocit, že se mu rozpustí kosti. Nic z toho se však nestalo.

Pak se George odtáhl, díval se na Harryho skelnýma očima s trochou spokojenosti. „To by byl jeden. Teď ty, Frede.“

„Och, pěkně ti děkuji,“ zabručel Fred, ale pustil se do toho ochotně a daleko odvážněji, když mu jeho dvojče vyšlapalo cestu. Jeho jazyk vklouzl do Harryho pusy a velmi zajímavým způsobem ho pošimral. Bylo to zajímavé… ale nějak ne tak zajímavé jako…

Fredova ústa se odtáhla s mokrým mlasknutím. Hodil po Georgeovi samolibým pohledem, pak se otočil k Harrymu. „No?“

„Díky,“ zaskřehotal Harry. „Bylo to… uh…“ Říct hezké, se mu nezdálo vhodné, ale vypadalo to, že ho v tuto chvíli všechna přídavná jména opustila. „…Vážně dobré.“

„Pomohlo ti to se rozhodnout?“ zeptal se George zvědavě.

„Ó ano,“ řekl Harry rychle, vzpomínaje na vymyšlený důvod, proč je o tuto službu žádal. „Rozhodně ano. Emm. Docela ano.“ Proti své vůli cítil, jak se mu tváří šíří malý, nesmělý úsměv, ale nevšiml si, jak jeho současný výraz uchvátil oba kluky. „Myslím, že už jsem na to přišel.“

A také ano, jen trochu jinak, než jim tvrdil. Líbilo se mu líbat Freda a George. Dokonce se i vzrušil, soudě podle cukání v jeho spodnějších oblastech. Ale jen prostě to nebylo – nedalo se to srovnat. Takže to bylo… Snapem. Musel to být Snape. Ze VŠECH lidí…!

„Och, dobře,“ řekl Fred slabě.

„Kdykoliv,“ dodal George hlasem zrovna tak mdlým. „Uch, Harry, vážně, kdykoliv budeš chtít… ehm, znovu experimentovat…“

„Jsme tu pro tebe,“ doplnil Fred.

„Absolutně,“ řekl George vroucně.

„Ještě jednou díky,“ odpověděl Harry zasněně a vyšel ven z umývárny bez toho, aby ji použil, a za sebou zanechal otupělá dvojčata a lehce netrpělivého Rona s Hermionou čekající na něj v knihovně.

¤¤¤¤¤

Severus Snape se vzbudil a okamžitě si přál, aby se tak nestalo.

Och, věděl, kde je. V tomto pokoji už jednou nebo dvakrát byl. Nehledě na to, jak moc se snažil, nikdo tohle nikdy nemohl zapomenout, tu tmavě rudou předložku před krbem. Ty nachové, sametové závěsy. Ty obrazy. A samozřejmě to příšerné ložní prádlo, ve kterém byl očividně pevně zahrabán.

Snape zavřel oči a snažil se si vzpomenout, díky kterému z ohavných zločinů, hříchů nebo přemíry alkoholu skončil, ze všech možných míst zrovna v posteli Albuse Brumbála. Nic ho zrovna nenapadalo. Ve skutečnosti úplně poslední věc, kterou si vybavoval, byl… byl… měl dojem, že to byl…

… Měl dojem, že to byl Lord Voldemort, jak stojí nad ním a směje se.

Celé Snapeovo tělo se v tu chvíli navrátilo k plné bdělosti a nedokázal zastavit chraplavé lapání po dechu, jež mu unikalo z hrdla.

„Jsi vzhůru,“ řekl tichý hlas a Snapeova hlava sebou trhla směrem ke dveřím, ve kterých v tichosti stál Brumbál. Hlava se mu točila. Neumíral tehdy? Popravdě si byl strašlivě jistý že ano. Tudíž, vzhledem k výzdobě -

„Tohle je Peklo,“ řekl ploše. „Vidím, že se mi nepodařilo za smrtelného života dostatečně odčinit své prohřešky.“

Brumbál se tiše zasmál. „Ach, tohle je jen očistec, příteli. Nedávno ses z Pekla vrátil.“ Jeho vrásčitá tvář zvážněla. „Měl bych dodat, že jen o vlásek. Jsem rád, že ses konečně probral.“

„Konečně? Jak dlouho jsem spal? A jak jsem se k čertu ocitl tady?“

„Je pondělní ráno; a k tomu zbytku, myslím, že bychom ti raději měli sehnat něco k jídlu a možná tě trochu umýt, než se pustím do podrobností - “

Pondělí. Snapeovi chvíli trvalo, než si uvědomil, proč by ho to mělo znepokojovat. „Cože? Dneska mám zadávat zkoušku. Popravdě dvě. Och, k čertu se vším, ani jsem nepřipravil testy - “

„A ani jim je nezadáš, a stejně tak ani žádnou další zkoušku, co máš tento týden,“ oznámil Brumbál pevně. „Musíš odpočívat, Severusi. Hodně sis toho prožil. Profesor Binns se laskavě uvolil, že za tebe sestaví testy a dohlédne na zkoušky.“

„BINNS?“ vykřikl Snape pobouřeně. „Vždyť o lektvarech neví nic! Zatraceně, jaký test asi tak vymyslí? Dějiny veritaséra? Já – au.“ Posunul se na posteli a škubnul sebou, když mu jeho močový měchýř poněkud naléhavě připomněl svoji existenci.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Brumbál.

„Ne. Ne, nejsem. Ale můj stav by se mohl přesunout to oblasti ‚snesitelné‘ – říkám, mohl – kdybych použil koupelnu.“

„Och, jistě, jistě,“ řekl chvatně ředitel a pomohl učiteli lektvarů z postele. Snapeovy nohy pod ním byly slabé a roztřesené, ale odmítl je přirovnávat k oklepaným metaforických frázím o jednodenních hříbatech nebo koťatech nebo čemukoliv v podobném duchu. Nicméně jednoznačně zakázal Brumbálovi, aby s ním šel na záchod, takže když se následně vynořil, zvládl to s trochou osobní rozvahy. Snad by nyní zvládl vyslechnout si něco vážnějšího, než jen kdo bude přítomen na zkouškách a kdo je bude opravovat.

Čekal na něj tác s miskou polévky a šálkem horkého čaje. Z vůně se mu ústa zaplnila slinami. Brumbál pro jednou dal přednost taktu před uličnictvím, a tak pro něj přichystal plnou konvici darjeelingu. Snape si z něj vděčně usrknul a klesl zpátky na postel. Posadil se, vážně se cítil strašlivě… unavený. Nikoliv slabý. Unavený.

„Pamatuji si Voldemorta,“ řekl nakonec, když dojedl polévku, „a pamatuji si, že jsem bolestí omdlel. Ale to je vše. Jak jste mě proboha dokázal zachránit?“ Hlas měl monotónní a vyrovnaný, jako kdyby přednášel ve třídě.

Brumbál se zhluboka trhaně nadechl. „Já jsem to nebyl.“

„Pak kdo?“

„Nechceš to zkusit uhodnout?“

„Albusi, nemám náladu na hádanky.“

Ke Snapeově údivu se mu Brumbál nepodíval do očí. A místo toho, aby odpověděl přímo, se pustil do vyprávění.

„Chtěl bych tě požádat, aby ses na ten večer vžil do mé kůže, Severusi. Dobře? Představ si, že celou noc sedíš v těchto komnatách, strachy nemůžeš spát a hluboko uvnitř sebe cítíš, že jsi udělal strašlivou chybu. Nadskočíš, když se ozve tichý zvuk; cítíš, jako by se ti chtělo zvracet, přestože na dohled nejsou žádné Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak.

A pak se ozve zaklepání na okno. Je to bílá sova. Velmi povědomá bílá sova a nese útržek pergamenu.

Teď si představ, jak by ses cítil, Severusi, kdybys otevřel okno té dotyčné sově, vzal si pergamen, který ti nabízí, a přečetl si tohle.“

Jeho vrásčité ruce se trochu třásly, když natahoval ruku s dříve zmíněným rozedraným kouskem pergamenu. Snape si ho netrpělivě a nemálo zmateně vzal a přejel očima.

Rukopis byl hrozný, skoro nečitelný, táhnul se přes celou stranu, jako kdyby to někdo napsal ve velkém spěchu.

Snape sledoval svou ruku, která drtila pergamen do kuličky, jako kdyby ji ovládal někdo jiný.

„Harry tě zachránil,“ řekl Brumbál hlasem tak těžkým, jako by mu na něm seděl Hagrid. „Úplně sám. Bylo už moc pozdě, abych mu pomáhal; odhaduji, že v době, kdy jsem dostal tento dopis, už se blížil k mýtince. A ohledně toho, jak tě zachránil, podle Harryho vysvětlení se…“

Snape stěží poslouchal Brumbálovo vyprávění o událostech, které se odehrály před dvěma dny. Jen dál zíral na pergamen zmačkaný do kuličky ve své pěsti. Slova nesouvisle létala dovnitř a ven z jeho podvědomí, slova jako neviditelný plášť… oheň… kletby… koště… Cruciatus, ale vůbec na nich nezáleželo.

„Mohli ho zabít,“ zasípal Snape, čímž přerušil příběh. „Mohli mu udělat horší věci než jen zabít.“

Brumbál pouze přikývl a upřeně se díval na své vlastní ruce, jako by se divil, kam všechna ta jejich moc zmizela. „Protože jsme ho neposlouchali.“

„Protože je to IDIOT,“ vybuchnul Snape, cítil, jak se v něm konečně vzmáhá hysterie. „Na co ksakru myslel? Proč to udělal? KDE JE TEĎ?“

„Je úplně v pořádku, Severusi,“ řekl Brumbál jemně. „Jediná zranění, která utržil, byl vyvrknutý kotník, když koště přistálo v Bradavicích. Ve skutečnosti v tuto chvíli věřím, že právě začíná skládat svoji zkoušku z lektvarů.“ Krátká pauza. „Ve které, jsem si jistý, že uspěje.“  

Snape zcela ignoroval ten nepřímo vyjádřený pokyn.

„Skládá zkoušku – skládá zkoušku z lektvarů. Chápu. A co jste mu řekl? Jak jste ho potrestal? Jak jste zajistil, aby absolutně NIKDY neudělal něco podobného ZNOVU?“

Brumbál se na Snapea tvrdě podíval. „Nepotrestal jsem ho, Severusi, a ani nepotrestám. Byl to od něj velmi odvážný čin. A stejně tak od tebe. Kdyby to bylo možné – kdybychom nemuseli tohle udržovat tak strašně v tajnosti – velmi bych se přikláněl k tomu, abych na vás pěl chválu z každé bradavické věže.“ 

„Och, přesně to tak potřebuje,“ zasyčel Snape a s rozmáchlým pohybem ruky hodil čajový šálek a prázdnou misku od polévky na podlahu. Rozbily se a rozletěly na tisíce kousků a Brumbál zdánlivě nevzrušený tímto projevem, pouze mávnul hůlkou a nechal střepy zmizet.

„Veřejná vyznamenání. Velebit ho jako hrdinu. Opět! Napadlo vás, ó všemohoucí Albusi Brumbále, že jen toho kluka podporujete, aby jednou vyšel ven a zlomil si vaz?“

„Jeho riskantní kousek zachránil tvůj vlastní vaz, Severusi,“ připomněl mu Albus. „Pokus se být vděčný.“

„MLČTE!“ zařval Snape, postavil se na nohy a s pomocí sloupku u postele se na nich i udržel. „On už nikdy nesmí udělat něco podobného znovu! Rozumíte mi? Nikdy! To setkání byla léčka na něj, nachystaná Voldemortem, a kdyby ho chytili – ó můj bože, kdyby se mu nepodařilo utéct - “ kolena ho už dál neudržela a on spadl zpátky na matraci, třásl se po celém těle a před očima měl mžitky. Ucítil chladnou ruku na svém čele a pokořeně sledoval, jak druhá ruka ho přikrývá peřinou.

„Tady to máš, příliš ses rozčílil,“ řekl Brumbál něžně. „Neměl jsem ti to zatím říkat… teď ale ticho. Vážně musím trvat na tom, aby ses uklidnil, Severusi. Řekl jsem Harrymu, že po skončení zkoušky může přijít a posedět s tebou, ale pokud se ho chystáš přivítat hysterickým křikem, mohl bych si ten nápad ještě rozmyslet.“

Snape se snažil vymyslet něco obzvláště sžíravého, co by mohl říct, ale jediné, co z něj vyšlo, bylo znovu tiše zašeptané: „Ó můj bože.“ Několik minut jen nehybně ležel, zatímco mu Brumbál v tichosti dovolil znovu získat sebeovládání.

„Mohl bys mi ještě říct, co se stalo?“ byla příští ředitelova otázka, která v sobě ukrývala spoustu prostoru, aby Snape řekl ‚ne‘. Ale Snape nebyl typem, který by říkal ne ani v krajním případě, tak násilím odtrhl myšlenky od Harryho a převyprávěl všechno, co si z té hrozivé noci pamatoval. Jen jednu význačnou věc opomněl. Nemohl – jednoduše nemohl – se Brumbálovi svěřit s tím, že někdo, s největší pravděpodobností Draco Malfoy, ho viděl, jak líbal Harryho Pottera na balkóně. Zvláště když Brumbál v první řadě ani nevěděl, že políbil Harryho Pottera. A zvláště, když ten zatracený polibek byl pravděpodobně tím, co podnítilo toho nemožného kluka k takovému hroznému, nebezpečnému jednání… V hloubi srdce Snape sám sebe proklínal daleko divočeji, než by ho zvládl proklít Voldemort.

Když skončil, Brumbál vypadal smutně a unaveně. „Tak tedy mladý Draco pracuje pro Voldemorta,“ pronesl šeptem. „Myslel jsem si to… ale doufal jsem… A ty říkáš, že tě sledoval?“

„Tak to říkal Voldemort,“ odpověděl Snape vyhýbavě. „Sám jsem si toho nebyl vědom.“

Brumbál zavrtěl hlavou, až se jeho stříbrný plnovous houpal ze strany na stranu.

„Byli jsme těžce oklamáni,“ řekl potichu. „A velmi blízko porážce. Kdyby nebylo Harryho – no. Nelíbí se mi, jak důkladně mnou bylo manévrováno, Severusi. Tvůj život je jednoduše nepřijatelná cena za pouhou informaci a já jsem nikdy neměl souhlasit, že s ním budeme hazardovat. Stydím se víc, než mohu vyjádřit.“

Snape nikdy neslyšel od Brumbála nic podobného a to ho naprosto oněmělo. Když ředitel o několik napjatých minut později tiše navrhnul, aby se vykoupal, Snape beze slova souhlasil a příštích třicet minut strávil vsedě v horké vodě, zíral na strop a snažil se přimět hlavu, aby se mu přestala točit a neuletěla mu. Harry ho zachránil. Harry. Zachránil ho. A když si dokázal poskládat ty nesouvislé kousky vzpomínek z toho, co mu Brumbál vyprávěl, uvědomil si, jak málo stačilo, aby ta záchrana byla neúspěšná. Albus říkal, že musel levitovat Kulový blesk zpátky na Bradavické pozemky… Snape si přitiskl třesoucí ruku k tváři, pak zamrkal, aby z očí dostal horkou vodu.

Zvedl se z vany, osušil si své roztřesené končetiny a zrovna se oblékal do čistého černého hábitu, když někdo zaťukal na dveře.

„V pořádku. Skončil jsem,“ zvolal suše Snape, ani se neobtěžoval zašklebit se nad tou ironií.

„Dobře,“ ozval se Brumbálův hlas za dveřmi. „Čas určený pro zkoušku z lektvarů právě vypršel. Harry brzy dorazí.“

Snape se zhluboka, roztřeseně nadechl a přál si, aby starší muž neotevíral dveře. Nechtěl si představovat, jak jeho tvář nyní musí vypadat.

„Severusi,“ pokračoval Brumbál potichu, „nevím, co ti mám říct. Vím – myslím, že vím – co k tomu chlapci cítíš,“ Snape se prudce zachvěl, „ale neumím si představit, jak… se teď zachováš. Ale až přijde… buď na něj milý, příteli. Jen o to tě žádám, buď milý.“

Snape se místo odpovědi tiše vynořil z koupelny a spatřil, že postel byla už opět skoro ustlaná, jen jeden růžek přikrývky byl lákavě odhrnutý. Jeho končetiny se už třásly a toužily po odpočinku, ale on jim přísně nařídil dojít ke křeslu. „Chci s ním mluvit o samotě.“

Na ta slova vypadal Brumbál ještě ustaraněji. „Nejsem si jistý - “

„Chci. S ním. Mluvit. O samotě. Albusi.“

Brumbál si ztěžka povzdechl. „Jak si přeješ. Ale prosím tě, Severusi, neznič nic, co nemůžeš napravit.“

V tu chvíli, kdy ta slova opouštěla ředitelova ústa, ozvalo se na dveře nesmělé zaklepání. Brumbál se podíval na profesora, zamumlal ke dveřím několik kouzel a hlasem plným obav zvolal: „Pojď dál.“

Harry Potter vstoupil do pokoje.

¤¤¤¤¤

Harry pořádně nevěděl, co čekal, že uvidí, když podruhé vstoupil do ředitelovy ložnice, ale nejspíš předpokládal, že Snape bude stále spát. Takže byl docela šok, když jakmile vkročil do místnosti, jej uvítala temná, hrozivá postava sedící v křesle a vysílající jeho směrem nezaměnitelný zlostný pohled.

„Vítej, Harry,“ řekl Brumbál, ačkoliv Harry nespustil oči ze Snapea. „Jak vidíš, profesor Snape se vzbudil, zatímco jsi skládal zkoušku z lektvarů. Jaké to bylo?“ dodal ředitel starostlivě.

Harry s trhnutím přesunul svoji pozornost k Brumbálovi. Představoval si to jen, nebo Snapeovy vlasy vypadaly ještě mastněji – ne, byly jen mokré. To znamená, že právě vyšel z koupelny. Ó kruci, na tohle by zrovna teď myslet neměl.

„D-dobré, pane,“ vykoktal jako odpověď, a když se jeho hlas zlomil, přál si propadnout se skrze podlahu. Mohl by snad znít ještě víc jak vystrašené dítě? „Myslím… myslím, že jsem si vedl dobře.“

„Jsem rád, že to Koncentrační kouzlo účinkovalo,“ usmál se Brumbál a Snape vydal tichý zvuk překvapení, který Harryho přiměl, aby se znovu podíval na něj.

Pak Brumbál vstal ze své židle. „Informoval jsem profesora o všem, co se přihodilo v sobotu ráno a také o tom, co se dělo od té doby; a teď vás dva nechám, abyste si promluvili. Věřím, že si máte co říkat.“

Cože? Harry byl velmi rád, když viděl, že se Snapeovi daří dobře – přestože ten kamenný výraz nevěstil pro nadcházející rozhovor nic dobrého – ale ani za nic si nedokázal představit, co by tomu muži mohl říkat. Přesto si cenil Brumbálovy diskrétnosti.

„Díky,“ zašeptal upřímně. Koneckonců nebyla ředitelova chyba, že se Harry dostal do takového emocionálního zmatku.

Brumbál povzbudivě položil Harrymu na rameno hřejivou ruku a pak se za ním zavřely dveře. Harry se přistihl, že zírá na podlahu, a donutil se podívat Snapeovi do očí, v nichž byl ten nejpodivnější pohled.

„Posaď se,“ pronesl Snape náhle. Když Harry tak učinil, tak se ho starší muž smrtelně tichým tónem zeptal: „Na co jsi myslel?“

Harry neodpověděl.

„No? Odpověz mi!“ Ty tmavé oči nyní metaly blesky a ty hubené prsty silně svíraly opěradla křesla. Když Harry stále zůstával potichu neschopen říct jedinou věc, Snapeova tvář se zkřivila. „Řekl jsem: ODPOVĚZ mi! Pozbyl jsi sluchu stejně jako rozumu? Neuvědomuješ si, že tě mohli zabít?“

„Vím, že mohli zabít vás,“ odpověděl Harry nakonec, překvapený tím, jak pevný měl hlas. Ani jednou se nezadrhl.

A jak říkal ta slova, jeho nervozita zmizela. Zachoval se správně a všechno dopadlo dobře. Jen nechá Snapea vyvztekat se a soptit, jak je libo. Kdyby si měl znovu vybrat – i kdyby to bylo odsouzeno k nezdaru – Harry by se zachoval stejně. Neměl by na výběr.

Měl pocit, jako kdyby v ničem z toho neměl na výběr.

„Jak statečné,“ odsekl Snape a přerušil tak jeho zasnění. „Jak ušlechtilé. Slavný Harry Potter zachraňuje můj život. Předpokládám, že očekáváš ode mě poděkování na kolenou?“

„Přestaňte,“ řekl Harry tichým hlasem. „Přestaňte takhle mluvit.“

Něco muselo proniknout do jeho tónu, protože Snape se skutečně zarazil a jeho hněvivý výraz byl nahrazený jiným, daleko nejistějším.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se, očividně se snažil, aby to vyznělo pohrdavě, nicméně mu to nevyšlo.

„Nemohl jsem to neudělat,“ pokrčil Harry rameny.

„Opravdu? Udělal bys to samé pro kohokoliv? Jistě pro Weasleyho a Grangerovou?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Harry a byl rád, že to mohl říct zcela upřímně.

„Hmm. Pro profesora Kratiknota přirozeně také. Nebo pro Trelawneyovou nebo Prýtovou. Taky bys skočil na koště a bez rozmýšlení je letěl zachránit.“

„Ehm…“ Popravdě si o tom Harry nebyl jistý. „Já… já nevím.“

„Tak proč já?“ zasyčel Snape. „Nepředstírej, že nevíš. Jeden nerozvážný polibek na balkóně nevytváří žádný druh svazku, Pottere!“

Ta slova ho udeřila jako facka, ale Harry je napůl očekával.

„Máte pravdu,“ řekl tak klidně, jak dokázal, zajímalo ho, jak dlouho ještě dokáže udržovat toto rozumné, racionální vystupování. Nikdy nevydržel v klidu moc dlouho, když ho Snape provokoval. Ale proč ho Snape provokoval teď? To Snapea vážně tak odpuzovalo pomyšlení na to, že Harrymu dluží, stejně jako ho štvalo, že dlužil Harryho otci? Nebo to bylo…

Bylo to proto, že se bál?

Snape na okamžik ztratil řeč Harryho nečekaným souhlasem. Chlapec využil okamžiku té strnulé pauzy, aby pokračoval: „A pokud si skutečně myslíte, že to všechno bylo jen kvůli polibku na balkóně, pak jsem čokoládová žabka.“ Probodl Snapea pohledem. „Ale to přeci víte. Ovšem pokud se potom budete cítit lépe, neudělal jsem to jen kvůli tomu, že dobře líbáte. Předtím jste zachránil vy život mně.“ Tohle by Snape mohl přijmout. Zcela určitě byl posedlý celou tou věcí se ‚splácením dluhů‘.

„A dostalo se mi za to jen pramalých díků,“ jízlivě protáhl Snape, jak se vzpamatoval. „Předpokládám, že toto je tvoje pojetí vděčnosti?“

„Jak chcete,“ odpověděl Harry poklidně.

„Dobrá tedy, beru to tak, že mi bylo řádně poděkováno,“ řekl Snape hlasem náhle odkapávajícím hořkostí. „Dovol mi říct, že pokud ještě někdy uděláš něco podobného, zvláště kvůli mně, zabiju tě sám a tvoje tělo pověsím na zmijozelský vlajkový stožár.“

„Och, super,“ odsekl Harry. „Budu si to pamatovat. A pokud vy uděláte ještě někdy něco TAKOVÉHO poté, co jsem – ano, nezapomínejme na tuhle část – poté, co jsem vás VAROVAL, ať nechodíte - “ Ups, uvažuj, zůstaň v klidu…

„Och, takže jsme se k tomu konečně dopracovali? Říkal jsem si, kdy se k tomu dostaneme. Budeš se mi škodolibě vysmívat, Pottere? Říkat ‚Já jsem vám to říkal‘, prohlašovat se za všemohoucího jasnovidce?“ Snapeův hlas rapidně narůstal do úplného křiku.

Harry cítil, jak něco uvnitř něj chce vybuchnout, ale násilím to potlačil. Už jednou nad sebou málem ztratil kontrolu.

„To nevede k ničemu,“ řekl místo toho, „říkat všechny ty hrozné věci, jak máte v oblibě. Nemůžete mě vyděsit a přimět, abych vás opět nenáviděl.“

Snape vypustil vzduch, jako kdyby ho někdo praštil do břicha, a Harry věděl, že hádal správně. Na chvíli se mezi nimi rozhostil mučivý okamžik ticha, pak Snape tichým, chraplavým a uštvaným hlasem zašeptal: „Nikdy jsem se tě neměl dotknout.“

Harry se zhluboka nadechl a přehodil si nohu přes nohu se záměrnou nonšalancí. „No, nejste jediná osoba, která mě kdy políbila. Nebo dělala další věci,“ dodal troufale, třebaže s náznakem prolhanosti. I když, Fred ho tak trochu nenápadně osahával.

Snapeovy oči se nad tím rozšířily a vina naráz zmizela z jeho výrazu a byla nahrazena… něčím jiným. „Co? Ty – kdo?“

„To není vaše věc,“ odvětil Harry poněkud hrubě, než ho upřímnost nakonec donutila dodat: „Ale nebylo toho moc a… vy jste byl nejlepší.“ Nebude se červenat, nebude…

Výraz ve Snapeových očích se ještě jednou změnil do podivného výrazu ohromeného žáru – a nevíry. „Já… ty… žertuješ.“

Harryho to lehce urazilo. „Cože? Takže vy si myslíte, že nikdo další by se mě nikdy nechtěl… dotknout?“ Což bylo ve skutečnosti pěkně blízko od pravdy, ksakru, ale to se Snapeovi říct nechystal. „Ne že vy byste si měl na co stěžovat,“ dodal chladně, do hlasu se mu při té vzpomínce vkradl hněv, až to vyznělo jako skutečná bolest. „Nemyslete si, že jsem si nevšiml, co na vás Draco Malfoy zkouší.“

„Draco Malfoy!“ vyštěkl Snape, jeho tělo v židli náhle ztuhlo. „Co se snažíš… co on má s čímkoliv z tohohle společného?“

„Zaslechl jsem ho při lektvarech,“ odvětil Harry vášnivě. „Slyšel jsem, jak vás žádá o soukromé doučování. Jestli se ho někdy dotknete, uříznu mu koule.“ Ups, tu poslední část neměl v úmyslu říct nahlas. Cítil, jak mu rudnou tváře.

Snape na něj jen zíral a pak poprvé za celý den sebou jeho ústa nepatrně cukla. „Dobrý postřeh. Můj bože, jak majetnické, zvláště vzhledem k tomu, že nejsme nic jako…“

„Och, zmlkněte,“ zavrčel Harry, cítil, jak se z něj zaplať pánbůh vypařují poslední zbytky jeho klidu. Protože bylo dobré být naštvaný. Bylo to daleko lepší, než tu jen sedět a vzrušovat se z pomyšlení, že by Snapea políbil znovu.

„A ještě jedna věc. Teď, když vylítlo vaše krytí do vzduchu, nemusíte se mnou dál jednat jako s kusem hadru a předstírat, že je to jen hra. Jedině pokud mě opravdu nenávidíte, jinak od vás, děkuju pěkně, očekávám trochu zdvořilosti.“

Snape se naježil. Ale alespoň z jeho bledé tváře zmizel ten hrozný sebenenávistný výraz. „Já se nechovám zdvořile,“ řekl ploše.

„Kdysi jsem si myslel, že ani neumíte líbat, takže uvidíme, jak vám to půjde,“ dobíral si ho Harry. Snape ho probodl pohledem.

„Máte otřesný nedostatek dobrých mravů, Pottere.“

„Díky. Slyšet to od vás znamená hodně.“

„Co, ty ubohý, malý - “

Dveře se opět odklopily a vpustily Albuse Brumbála.

„Vyřízeno?“ zeptal se ředitel vesele. Snape, jehož ústa se okamžitě s prásknutím zavřela, mlčky přikývl. Stejně tak Harry.

„Dobrá,“ pokračoval Brumbál. „Harry, omlouvám se, že vyrušuji, ale myslím, že je na čase, abys šel. Která zkouška tě čeká zítra?“

„Přeměňování, pane,“ řekl Harry. „Ale myslím si, že to bude v pohodě. Profesorka McGonagallová pokaždé, když mě vidí, vypadá, že se každou chvíli rozbrečí,“ přiznal poněkud nesměle. Slyšel, jak Snape za ním vydal znechucený zvuk, ale neotočil se. Brumbálovy oči zajiskřily.

„Jsem si jistý, že si povedeš dobře, Harry. Popřej svým přátelům hodně štěstí, jako vždy.“

Stále, aniž by se podíval na Snapea, Harry odpověděl: „Děkuji, pane řediteli. Mohu za ním přijít zase zítra?“

Brumbálovy oči jiskřily ještě víc, když odpovídal: „Když budeš chtít.“

Snape začal rozčileně prskat. „Prosím o prominutí, ale pokud vám dvěma to zatraceně nevadí, já tu zítra nebudu. Možná mi můžete zakázat připravovat a dohlížet na zkoušky, Brumbále, ale - “

Brumbál mu přísně pohrozil prstem. „Budeš tady zítra, Severusi, a každý další den až do konce školního roku – možná ještě déle, dokud si nebudu absolutně jistý, že jsi na pozemcích v bezpečí.“

Snape na Brumbála zíral s neskrývaným zděšením. „Zůstat tady? Vy myslíte – v tomto POKOJI? Až do konce školního roku?“

„Jsou zde určití lidé, kteří si myslí, že jsi mrtvý,“ řekl Brumbál jemně. „Samozřejmě se nakonec dozví pravdu, ale přeji si, aby zůstali v tomto mylném dojmu, dokud pro tebe nepřipravím vhodnou ochranu. Pokud se obáváš o soukromí, budu spát ve své pracovně. Obávám se, že i poté, co budeš moci bez rizika opustit tyto komnaty, budeš po určitou dobu omezený jen na pozemky Bradavic. Jednoduše pro tebe není nikde jinde bezpečno. Voldemort a Smrtijedi tě budou hledat.“

Harry si nemyslel, že to znělo přehnaně. Aspoň podle toho, co mohl říct, Snape stejnak nikdy neopouštěl Bradavice. Ale učitel lektvarů vypadal vražedně.

„Opravdu mě to mrzí, Severusi,“ pokračoval Brumbál a zněl, jako kdyby to vážně tak i myslel. Snape pouze zasyčel skrze zuby, očividně chtěl na něj vyletět a očividně se držel zpátky.

Brumbál položil Harrymu ruku na rameno a vyvedl ho do pracovny. Nicméně než se vynořili v tom relativně veřejném prostoru kanceláře, Harry se zastavil.

„Pane,“ zeptal se váhavě, „co jste myslel tím, že jsou tu lidé, kteří si myslí, že je mrtvý?“

Starý muž si ztěžka povzdechl. „Harry… existují detaily, které jsem ti po pečlivém uvážení zatajil. Stačí snad jen říct, že profesor Snape byl zrazen někým přímo v této škole. Poté, co tato osoba uslyší o jeho náhlé ‚absenci‘, bude bezpochyby předpokládat, že byl podle plánu zabit Voldemortem. Samozřejmě pravda nakonec vyjde najevo, ale rád bych získal tolik času, kolik jen mohu.“

Harry silně polknul a přikývl. Snape byl zrazen? Ale co to znamenalo? Musel to být někdo, kdo věděl dvě věci: že Snape spolupracuje se Smrtijedy a že spolupracuje s nimi jako špeh. Kdo v Bradavicích mohl… Harrymu se začala lehce točit hlava.

„Pokus se tím nezabývat,“ řekl Brumbál pevně. „Harry, vedl sis velmi dobře, ale nyní tě musím požádat, abys to nechal být a přenechal to mně.“

Harry přikývl a poslušně odběhl ke své ložnici. Ale neměl v úmyslu řídit se přesně podle příkazu. Pokud se Brumbál jednou zmýlil, mohl se zmýlit opět a nebylo nic špatného na tom, že nechá své oči otevřené a uši nastražené.

Zvláště u něčeho tak důležitého, jako bylo tohle.

¤¤¤¤¤

Ve středu měl Harry zkoušku z péče o kouzelné tvory, ale ukázalo se, že to je jeho nejmenší starost. Při snídani proletěla Velkou síní Hedvika a nesla velice povědomě vypadající obálku, která, když ji upustila Harrymu do klína, jako by skutečně vibrovala. Harry, Ron i Hermiona na ni s hrůzou koukali.

Hulák.

„Od koho to je?“ zeptal se Ron nevěřícně.

„Od S-siriuse,“ zašeptal Harry při pohledu na rukopis, zároveň se ujistil, aby ho nikdo jiný nezaslechl, protože několik lidí na něj zíralo se značnou dávkou zájmu. „Musel se doslechnout o… mé famfrpálové nehodě.“

„Jsem si jistá, že mu to Brumbál řekl,“ ozvala se s obavami Hermiona, „ale vážně, poslat ti Huláka, když se předpokládá, že nikdo neví, kde je nebo že tě zná – tohle je doopravdy nebezpečné, Harry, musí být strašidelně naštvaný - “

„Radši bys to měl otevřít dřív, než to vybuchne,“ dodal Ron, úzkostně hledě na dopis. „No tak, půjdem s tebou, můžeš to províst u nás v ložnici nebo - “

„Ne! Chci říct, ne, nechceme přece, aby to vypadalo tajně nebo neobvykle, že?“ Harry se potil. „Vy dva tady zůstaňte a chovejte se, jako že to není nic, co byste nečekali. Půjdu sám.“

Naštěstí to přijali a Harry vyběhl hledat soukromé místo tak rychle, jak ho jen nohy nesly. Rychle našel prázdnou učebnu. Vážně, na co Sirius myslel? Pokud tohle bylo to, co si Harry myslel, že je, tak kdyby ho kdokoliv slyšel to otevřít, prozradilo by se tolik tajemství, že to ani nebylo vtipné. Harry, lehce se třesoucí a modlící se, aby nikdo nevešel, otevřel obálku.

Okamžitě se na něj vyvalil skoro ohlušující výbuch hluku. „NA CO JSI K ČERTU MYSLEL? MCGONAGALLOVÁ MI POSLALA SOVU – VŠECHNO MI ŘEKLA – MOHL JSI ZEMŘÍT, MOHLI TĚ ZAJMOUT NEBO JEŠTĚ HŮŘ – ZE VŠECH LIDÍ NA SVĚTĚ ZACHRAŇOVAT ZROVNA SEVERUSE SNAPEA, RISKOVAT SVŮJ ŽIVOT PRO TOHO PROLHANÉHO, SLIZKÉHO, PITOMÉHO, NECHUTNÉHO – „

Harry se zašklebil při té docela ohromující přehlídce přídavných jmen, která se mu řinula do uší, včetně několika slov, jež by ho dostala do pořádného průšvihu, kdyby je někdy zopakoval před Dursleyovými nebo před učitelem.

„ABSOLUTNĚ BEZ PŘEMÝŠLENÍ,“ řval Siriusův hlas, konečně se vraceje k tématu. „ABSOLUTNĚ BEZ ZDRAVÉHO ROZUMU – PRÁVĚ TEĎ S TEBOU NEDOKÁŽU MLUVIT – POJĎ, REMUSI, POKRAČUJ, ŘEKNI MU, CO - “

Harry zamrkal a musel napnout uši, aby po té ohlušující palbě Siriusova vzteku zaslechl tichý tón profesora Lupina.

„Nuže, Harry, jsem si jistý, že jsi to myslel dobře… ale Sirius má samozřejmě pravdu, že tohle bylo to nejnerozumnější riskování, co jsi udělal. Strašně jsi nás oba vyděsil a musím ti důrazně doporučit, abys nikdy - “

„SPRÁVNĚ, LUPINE, NEMÁŠ ANI TUŠENÍ, JAK TO PROVÉST,“ řval Sirius, ten náhlý návrat k hlasitému tónu Harryho skoro shodil ze židle. „HARRY, POKUD JEŠTĚ NĚKDY – KDYKOLIV – UDĚLÁŠ NĚCO PODOBNÉHO, STÁHNU TĚ Z KŮŽE, TVOJI RODIČE MI SVĚŘILI TVOJI OCHRANU, TEĎ SE MUSÍ PŘEVRACET V HROBĚ, MĚL BYS MYSLET NA TO, CO PRO TEBE OBĚTOVALI – ABSOLUTNÍ IDIOTSTVÍ – PŘÍŠTĚ NECH TOHO PARCHANTA CHCÍPNOUT!“

Řev ustal. Harry, jemuž stále zvonilo v uších, sledoval, jak obálka propukla v plameny a postupně se pálí. Rozechvěle se postavil na nohy a rozhlédl se kolem; nikdo nestál ve dveřích. Přesto někdo se mohl potloukat v chodbě. Na to měl myslet. Sirius měl na to myslet. Harry rychle došel ke dveřím, rozrazil je a vykročil ven, ale nikdo kromě profesorky McGonagallové tam nečekal.

„Možná jsem měla počkat pár dní, než mu to oznámím,“ řekla tak nějak omluvně.

Harry si povzdechl.

¤¤¤¤¤

Později toho odpoledne on, Ron a Hermiona, podpírajíce se navzájem, kulhali po zkoušce z péče o magické tvory nazpátek do hradu.

„Můj kotník,“ sténal Ron, „můj kotník - “

„Ach, buď zticha,“ řekla Hermiona podrážděně. „Harry si v sobotu vyvrtnul kotník a neslyšel jsi ho, že by kvůli tomu kvílel, nebo snad jo?“

„Vyvrknutí není to samý co kousnutí, Hermiono! Mám štěstí, že mi ta noha zůstala!“

„Varoval jsem tě, ať do něho nešťoucháš,“ řekl Harry ponuře, sám lehce pokulhávající. „Hagrid nám říkal, že se rychle naštvou.“

„Hej, kdo se vás ptal na názor?“ ohradil se Ron. „Ó bože, máme nakonec ještě štěstí, že tenhle předmět učí Hagrid. Kdokoliv jiný by nás jistě nechal prolítnout.“

„Hagrid by nenechal propadnout nikoho,“ souhlasila Hermiona. „Vsadím se, že dokonce i všichni zmijozelští prošli. A to jsme udělali ČTYŘIKRÁT tolik práce co oni.“ Ohrnula nos. „Je to taková měkkota.“

„Och, ani se nesnaž předstírat, že ti to vadí,“ reptal Ron.

„Samozřejmě že mi to nevadí! Víš, že mám Hagrida hodně ráda! Nikdy bych – co to děláš, Harry?“

To, co Harry dělal, bylo vymotávání se od Rona, což znamenalo, že Hermiona musela nést skoro celou jeho váhu.

„Jen jdu do knihovny,“ řekl. „Zvládneš ho? Potřebuju si oprášit kouzelné formule.“

„Ale co ošetřovna, kulháš - “ protestovala Hermiona.

„Jsem v pořádku,“ řekl Harry. „Jen jsem se praštil do holeně. Uvidíme se na večeři?“

Jejich odpovědi byly kladné, nicméně roztržité, bez pochyby je zhoršilo to, že Ronovi spadl kapesník, kterým zastavoval krvácení.

Nelhal, ne úplně, říkal si Harry, když klusal kamennými chodbami. Skutečně šel do knihovny. Jen tam nehodlal zůstávat. Vágně litoval Snapea v jeho uvěznění, takže si říkal, že by mu, až za ním půjde, mohl přinést knihu nebo něco podobného. Pravděpodobně mu za to Snape pěkně poděkuje, přemýšlel mrzutě, ale i tak to udělá.

Připouštěl, že by měl ke Snapeovi cítit lítost také proto, že uvízne v Bradavicích, ale pravdou bylo, že s rychle se přibližujícím létem to Harrymu znělo jako ráj. Občas snil o tom, že je mu dovoleno zůstat v Bradavicích, třebaže bez přátel, a nemusí jezdit k Dursleyovým.

Harry si v knihovně prohlížel oddělení lektvarů a hledal něco, co by mohlo být zajímavé. Pro Snapea, samozřejmě. Jediný způsob, jak by se Harrymu mohly líbit lektvary, byl, když měl na sobě Koncentrační kouzlo. Brr. Ale většina těhle věcí vypadala elementárně, přizpůsobená studentům. Snape je pravděpodobně už všechny přečetl. Možná tady dole v rohu. Tam zahlédl nějakou tlustší bichli -

Harry právě nalezl docela slibně vyhlížející výtisk Asfodel a domorodé mýty, když velmi povědomý hlas doprovázený náhlými zvuky kroků přímo na druhé straně stejného regálu, ho donutil vzhlédnout.

„ – jak to kouslo Weasleyho,“ zasmál se zlomyslně Draco Malfoy. „Slyšeli jste, jak řval jako děcko? Tvář měl rudou jako vlasy? Nejkrásnější pohled, co jsem kdy viděl.“

Harryho ruka pevněji sevřela knihu. Dva přitroublé hlasy se škodolibé poznámce také uchichtly, bezpochyby Crabbe a Goyle.

„Ano, tohle bylo několik velice podařených dní,“ pokračoval Draco. „Weasley skončil pokousaný, ten idiot Binns připravoval zkoušku, zbavili jsme se zrádce…“ zasmál se tiše.

„Myslíš, že je vážně mrtvý?“ zašeptal Crabbe.

„Jistě že je,“ zasyčel v odpověď Draco. „Domníváš se, že může někdo zkřížit cestu Pánovi zla a přežít? Ne, ten umaštěný bastard leží po kouscích roztroušený po krajině, na to vem jed… Brumbál to jen ututlává, dokud je všechny neposbírá…“

Harry se s otevřenou pusou tiše posadil na zem, v ruce svíral knihu, hltal každé slovo a pochopení a vztek ho začaly rovnoměrně naplňovat. Draco! To Draco - ?

„Dobře mu tak,” mluvil dál Draco, hlas mu náhle zhořknul záští. „Odmítnout mě – jako kdyby mohl pořídit líp! I když jsem rád, že tak udělal; nevím, co bych dělal, kdyby řekl ano… hrůza! Zkoušel jsem to jen proto, že mi to nařídil otec …” Ale hlas měl rozhodně nasupený. „Hmpf. Podle mě byl trochu moc na větvi z drahocenného Harryho Pottera, stejně jako všichni ostatní… no, už ho nikdy znovu nepolíbí, dejte na má slova, ten zvrácený starý zkurvysyn…“

Harry, který se už chystal vztekle vyletět s úmyslem rozmlátit Draca na tisíce maličkých kousků, ztuhl hrůzou. Draco věděl, že se líbal se Snapem? Ale jak je to možné…?

Zaslechl zvuk knihy vysouvané z poličky a pak vzdalujících se kroků. Dál seděl nějakou dobu v šoku na podlaze, než se zvedl a stále svíraje masivní knihu dovrávoral k výpůjčnímu pultu. Díkybohu Draco a spol. nebyli nikde v dohledu. Harrymu vířily hlavou myšlenky, když s určitými obtížemi cpal knihu do tašky a co nejrychleji pospíchal do Brumbálovy pracovny. Musel to řediteli říct. Draco Malfoy byl tím, kdo zradil Snapea a Brumbál -

Brumbál to určitě už ví.

Harry se náhle zastavil před kamenným chrličem, několik sekund na něj nepřítomně zíral, než se dostatečně sebral a vykoktal: „Sušenky Oreo.“

Jak se chrlič poslušně odsunoval, Harrymu se vybavilo to, co mu Brumbál jednou říkal: „Existují detaily, které jsem ti po pečlivém uvážení zatajil.“ Ale proč ředitel nechtěl, aby se Harry dozvěděl, že Malfoy je ten zrádce? Jistě byl Harry, jakožto student, ve výtečné pozici, aby Draca sledoval.

Jistě, Harry se také nacházel v pozici, kdy by mohl Draca napadnout při první příležitosti, která se naskytne, a všechna nutkání ho k tomu rozhodně nabádala. Povzdechl si. Nepochybně to byl ten důvod, proč ředitel chtěl, aby se do toho nepletl, ne po tom fiasku s rozpoutáním požáru. Kdy se konečně naučí používat hlavu…?

Jeho návštěva Snapea ten den proběhla poněkud v mlčenlivé atmosféře a trvala jen pár minut, neboť byl učitel lektvarů unavený a neochotný zapomenout na poslední slova, která mu Harry včera adresoval. Harry se zmínil o Dracovi a nepřekvapilo ho, že to Snape už věděl. Zato ho překvapilo, že Snape měl z knihy radost – měl radost tím Snapeovským způsobem, což znamená, že byl o něco méně jízlivý a okamžitě Harryho vybavil seznamem dalších knih, které mu má z knihovny přinést. Brumbálovy oči jiskřily jako zběsilé, když mu o tom Harry vyprávěl, a udělil mu svolení chodit Snapea navštěvovat až do konce školního roku.

„Neskutečně mu pomáháš,“ prohlásil a dodal: „jsi připravený na zítřejší zkoušku z kouzelných formulí?“

Jak se ukázalo, Harry byl a vedl si při ní velmi slušně, stejně jako u ostatních zkoušek. Dělil svůj čas mezi studium s přáteli, skutečným skládáním zkoušek, pročesáváním knihovny a návštěvami Snapea. Také se ze všech sil snažil vyhnout Dracovi a jeho bandě; kdykoliv mladšího Malfoye spatřil, zalil ho takový vztek, který necítil, ani když se dozvěděl pravdu o Petru Petigrewovi. Uvědomoval si hrozící nebezpečí, že se přestane ovládat, a to byla poslední věc, kterou potřeboval.

A co se týče utajování, naskytlo se pár trapných momentů, zvláště když se Ron nevěřícně ptal, proč proboha má v tašce výtisk Deset zásadních pojednání o toxicitě kořenů hlavounu², ale s Hermionou přijali jakoukoliv omluvu, kterou si Harry pro svoji nepřítomnost vymyslel. Samozřejmě, že přijali, přemítal Harry, když jednoho dne vstupoval do Snapeova nemocenského pokoje, bylo nepravděpodobné, že by si začali domýšlet pravdu, že?

Dnes byl pátek a Harryho prostupovala obvyklá směs úlevy a nervozity, která se dostavovala na konci zkouškového týdne. Konečně měl všechno za sebou, ale to znamenalo, že měl všechno za sebou a příští týden se vrací do Zobí ulice. Hrůza. Snažil se ty myšlenky vytěsnit z hlavy, když zdravil Brumbála, který ho varoval: „Dneska je trochu nevrlý.“

„Takže nic nového?“ žertoval Harry opatrně šeptem a psychicky se obrnil proti jakékoliv jízlivosti, která jeho směrem nejspíš přiletí. Snape byl ten nejhorší pacient, jakého kdy viděl. Madam Pomfreyová měla štěstí, že s ním nemusela jednat: Brumbál po tom týdnu, co dělal ošetřovatele, vypadal o deset let starší.

Když Harry vstoupil, Snape ležel v posteli, místo aby seděl. Měl na sobě šedou noční košili; bylo očividné, že za celý den nevstal. Harry zamrkal, ale jakmile viděl, jak Snape už teď vypadá podrážděně, svoje obavy nevyslovil. Místo toho zalovil v tašce a mlčky Snapeovi podal Deset zásadních pojednání. Snape knihu položil na noční stolek a zavrčel něco, co mohlo být díky. Několik minut seděli v tichosti.

„Jaká byla zkouška z jasnovidectví?“ zeptal se Snape tak náhle, že Harry téměř v křesle nadskočil.

„Och, dobrá,“ řekl s trochu hloupým pocitem. „Předpověděl jsem, že mě tohle léto zabijí mudlové v zastrčené uličce v bitce na nože. Myslím, že se jí to líbilo.“ Snape si odfrkl. „Jak se dnes cítíte?“

„Dokonale,“ zuřivě zavrčel Snape. „Brumbál zešílel a to jen proto, že jsem dneska ráno měl závrať.“ Podrážděně škubal za přehoz na posteli, který byl nyní tmavě purpurový a ladil se závěsy. Harry si pomyslel, že ve skutečnosti mu ta barva docela sluší, ačkoliv Snape vypadal, že se cítí příjemně jedině v černé.

„Co se stalo?“ zeptal se, než se stihl zarazit. Snape ho probodl pohledem.

„Já to zcela určitě nevím,“ řekl ostře. „Nejsem doktor. A ani on není. Madam Pomfreyová by nikdy tenhle nesmysl s rozmazlování netolerovala.“

Harry si tím nebyl tak jistý, ale cítil povinnost se Brumbála zastat. „Má o vás starost. Jen se bojí.“

„Jak dojemné,“ ušklíbl se Snape.

„Podívejte, já vím, že se vám nelíbí tady trčet,“ řekl Harry podrážděně. „Mně by se to také nelíbilo. A Brumbál by si stejně jako každý jiný přál mít svůj pokoj zpátky.“ Ředitel dostál svému slovu a spal v pracovně.

„Ať si ho vezme,“ odsekl Snape. „Laskavě bych mu ho přenechal, to ti garantuji.“

„To bych rád viděl,“ zakřenil se Harry, neschopen si představit, že by Snape dělal něco, co by zahrnovalo laskavost.

„Och, zmlkni,“ zabručel Snape.

„Dobře,“ odpověděl Harry přívětivě, právě poblíž okna zpozoroval podnos se sladkostmi a konvičkou horkého čaje. Přešel k němu, aby se podíval zblízka. „Prostě místo mluvení budu jíst. Od koho jsou?“

„Ty sladkosti od McGonagallové. A Brumbál udělal čaj.“

„To je od nich hezký,“ zamumlal Harry a zavětřil ve vzduchu. „Hezky to voní. Je to ten mátový čaj, který měl ředitel posledně?“

„Jsem si tím jistý,“ řekl Snape hlasem pozoruhodně kyselým. Pak sarkasticky dodal: „Nabídněte si.“

„Myslel jsem, že bych mohl.“ Harry si už do pusy nacpal drcené šváby. Nalil dva hrnky čaje. „Sladíte?“

„Ne.“

To je ale překvapení, pomyslel si Harry, ale zdržel se protočení očí. Podal Snapeovi teplý šálek – a jejich prsty se o sebe otřely.

Měl pocit, jako by ho někdo zasáhl sulcovým zaklínadlem, tak se radši rychle posadil, aby si toho Snape nevšiml. Jeho snaha zůstat v klidu byla poněkud zkažena, když se jeho druhá ruka roztřásla a z šálku mu vyšplíchlo trochu čaje. Ale zdálo se, že to Snape nepostřehl; skutečně, jeho vlastní ruka se jakoby trochu třásla, ale to mohlo být také proto, že se necítil dobře. Harry nervózně foukal na svůj horký nápoj a opatrně se napil. Sakra. Posledních pár dnů se mu dařilo držet podobné myšlenky na uzdě a trochu doufal, že se mu podaří uniknout ze školy s nedotčenou důstojností.

„No,“ řekl trochu moc vesele, „zítra večer je hostina a v neděli ráno všichni pojedeme domů. Potom už budete moci odejít – když tu nebude nikdo, kdo by vás mohl zahlédnout, my všichni budeme pryč, to je dobře, ne?“ Pak sklapl pusu, když si uvědomil, že začíná blábolit.

Snape, který se na něj nepodíval od doby, co dostal čaj, se zamračil do svého hrnku. „Ano,“ řekl pomalu. „Budete pryč.“

To moc rozumné konverzaci nenapomohlo, ačkoliv si Harry nebyl moc jistý, proč tak náhle má zoufalé nutkání to ticho vyplnit. Dříve spolu sedávali bez mluvení a nevadilo mu to.

„Co budete dělat během léta?“

„Výzkumy, domnívám se,“ odpověděl Snape s pohledem stále upřeným do svého šálku. „Nemám tu nic moc jiného co dělat, ne?“

Posunul se na loktech, očividně se zamýšlel zvednout do příhodnější pozice vsedě, aby se mohl napít bez toho, že by se utopil, ale hrneček se zakymácel a trocha horkého čaje se mu vylila na noční košili. Zasyčel bolestí a rázně položil šálek na noční stolek. Harry, zděšený a absolutně bez rozmyslu odložil svůj vlastní hrnek a rychle se předklonil, vzal jednu Snapeovu ruku do své a odtáhl ji, aby sám mohl prohlédnout škodu. Nevypadalo to zle, rozhodně to ani zdaleka nebylo tak zlé, aby kvůli tomu Snape náhle takhle ztuhnul -

Harry si znenadání uvědomil, že Snapeova tvář je nyní jen několik stop vzdálená od jeho vlastní, že se krčí nad Snapeovým tělem, že tvrdě svírá jeho ruku, a dech se mu zrychlil. Omráčeně zíral do těch temných očí, dvou uhlíků, které jakoby plály plamenem.

„Och,“ řekl bezmocně. Pak se náhle nakláněl, aby Snapea políbil. Chtěl to víc než cokoliv předtím a chtěl to dostatečně, aby riskoval, že ho Snape odstrčí a bude na něj křičet. Ale nebyl odstrčen – jeho rty se pevně přitiskly na ty úzké, které se pro něj otevřely, Harry se ocitl uvnitř a jeho jazyk nemotorně obnovoval známost s druhým.

Snape nějakou dobu zůstal ztuhlý, dovolil Harrymu ho líbat, ale nepovzbuzoval ho, jako kdyby byl omráčený. Pak se mu z hloubi hrdla vydral chraplavý, vrčivý zvuk a Harry ucítil, jak mu zezadu na krk jako železo dopadla ruka, zatímco druhá se zmocnila jeho boku, a stáhly ho dolů na postel. Aniž by povolil sevření nebo přerušil polibek, se Snape přetočil, až byl Harry hezky přišpendlený pod ním – předpokládám, že je opravdu v pořádku, pomyslel si mlhavě Harry – a následně jemně nasál Harryho jazyk do pusy, při tom stále vydával ty vrčivé zvuky.

Harry si myslel, že si pamatoval všechno: jak Snape chutná, jak se dotýká – snil o tom velice často. Ale tohle nebylo na kamenném balkóně a teplota nebyla tisíc pod nulou. Tady měl pod sebou měkkou postel a přímo na něm leželo tělo, které na sobě mělo jen tenkou noční košili namísto těžkého zimního hábitu. Harry cítil, jak se jeho končetiny začínají z jejich vlastní vůle pohybovat, omotávají se kolem Snapea jako břečťan, nohy se ovinuly kolem jedné ze Snapeových a ruce stoupaly kolem mužova krku. Cítil, jak tvrdne a nedokázal zastavit své boky, aby se netřely jako kočka o Snapeovo stehno, a zhluboka zasténal nad tím neuvěřitelným požitkem, který to i přes vrstvy oblečení vyvolávalo … a bože, ta ústa byla tak horká a mokrá a chutnala jako mátový čaj… nedokázal se odtrhnout, slyšel sám sebe, jak sténá do polibku – bylo to - on byl -

Snape odtrhl jejich ústa od sebe, při čemž Harry zalapal po dechu, ale neodtáhl se, místo toho škubnul Harryho límečkem na stranu a hladově lízal a sál jeho krk. Jedna ruka zůstala Harrymu na boku, palec ho hladil v malých kruzích, zatímco druhá se přesouvala z jeho krku a nehty mapovala cestičku dolů po páteři. Harryho boky sebou trhaly a on sténal, hlavu měl prázdnou a neschopnou pojmout všechny ty pocity.

„Ať ti to dělal kdokoliv jiný,“ zasyčel mu Snape do ucha, „nelíbilo se ti to tak moc – nepřiměl tě cítit se jako teď - “ mezi zuby mu stiskl ušní lalůček a potrápil ho, oždibováním se pohyboval vzhůru až k okraji a pak olíznul prostor za ním, jako kdyby si mapoval celou oblast.

Harry nesouvisle kňučel, dotýkal se ústy Snapeovy tváře, spánku, ucha, jakékoliv části, na kterou dosáhl.

„N-ne,“ zvládl říct, když jeho mysl konečně zpracovala tu řečnickou otázku. „Ó, bože. Ó, prosím.“

Nevěděl, o co přesně prosí, ale jeho boky se nadále pohybovaly proti Snapeovi a věděl, že za pár vteřin zcela určitě -

Snapeova ruka pevněji sevřela jeho bok, nutila ho ke klidu a Harry nedokázal potlačit tiché zakvílení beznaděje. Byl tak blízko, až to přímo mohl okusit.

Cítil, jak se Snape opřel čelem o jeho, slyšel mužovo výrazné, frustrované lapání po dechu, cítil… dobrý bože. To, co se tisklo na jeho břicho, to musela být… znovu zasténal táhlým, zoufalým zvukem.

„Nemůžeme,“ svedl říct Snape.

„Ó bože,“ byla Harryho jediná odpověď. Mužovy rty se něžně otřely o jeho obočí, spánek, tvář a nos, jako kdyby nebyly schopné se úplně zastavit. Jeho vlastní rty se zoufale, marně otevíraly do prázdna. Dlouhé prsty mu jemně narovnávaly límeček, zakrývajíce tak drobné modřinky, které se začínaly vybarvovat.

Kousek po kousku se Snape odtahoval, a jak se to okouzlující teplo těla vzdalovalo, Harry se začal uklidňovat a rozpomínat na to, kde se nachází. V ředitelově posteli. A kdyby Brumbál vešel -

„Do háje,“ zalapal po dechu, oči mu zalétly ke dveřím a vzrušení opadlo. Ale tam ode dveří na něj nezíral žádný Brumbálův nesouhlasný pohled. Nepatrně se uklidnil.

„Vidíš? Špatný nápad,“ zašeptal Snape napjatým hlasem, už Harryho aktivně ani nelíbal, ani se ho nedotýkal, ale ani nerozmotal jejich těla od sebe.

Harry se zhluboka nadechl. „Dobrý nápad,“ opravil ho. Udivilo ho, jak zněl udýchaně, jako kdyby uběhl celé míle. „Jen ne tady.“

Snape pouze zavrtěl hlavou, černé oči pohasly a vypadal úplně vyvedený z míry. Harry se vyvinul od staršího muže, náhle si vzpomněl, jak byli jen před pár dny do sebe zaklesnutí při tom zběsilém letu. Tohle bylo daleko příjemnější. Brzy byli opět skoro oddělení, leželi bok po boku na posteli mezi důkladně zmačkanými přikrývkami a jejich ruce byly jedinou částí těla, která byla stále propletená. Snape vyvinul úsilí, aby svoji ruku odtáhl, ale Harry zpevnil sevření.

„Budeš mi v létě psát,“ řekl pevně, potěšilo ho, že už se mu vrátil jeho hlas. „Dám ti i jinou práci mimo výzkum.“

„Dobrá,“ odvětil Snape slabě, dýchal stále ještě mělce a neklidně.

„V červenci mi bude šestnáct, víš?“ pokračoval Harry.

„Skutečně?“

„Hmm. Zákonná věková hranice v Británii. Zjistil jsem si to.“ Snapeovi se zadrhl dech.

„Stále jsi mým studentem,“ řekl neprůbojně.

Harry se naklonil a s úžasem nad vlastní troufalostí zlehka otřel rty o čelo druhého muže. „Pamatuješ? Slavný Harry Potter nedbá na pravidla. Poprvé z toho budeš mít prospěch.“

Snape zavřel oči a Harry konečně pustil jeho ruku a vyškrabal se z postele. Byl skoro čas večeře; bezpochyby sem Brumbál brzy strčí hlavu.

„Byl bys ochotný,“ promluvil konečně Snape hlubokým, ztrápeným hlasem, „lhát Weasleymu a Grangerové? A všem ostatním? Plížit se jim za zády s někým, kdo by tě mohl nechat projít nebo propadnout jen na základě toho, jak jsi ho potěšil?“

Harry zamrkal. „Ne přímo ochotný,“ řekl nakonec. „Ne že bych chtěl, ale pokud bych musel… a ty bys to neudělal,“ dodal s tichým přesvědčením.

„Mohl bych,“ odsekl Snape, ten nepřítomný pohled mu konečně zmizel z očí.

„Ale neudělal bys to.“

„Ale MOHL BYCH. Jsem tvůj UČITEL. Uvědomuješ si vůbec, kolik moci nad tebou mám?“

Harry ho probodl pohledem.

„Fajn,“ řekl ploše. „To beru, pokud vy snesete být s někým, kdo by vás mohl nechat vyrazit tak, že když mu dáte špatnou známku, půjde brečet za ředitelem, že jste ho zneužil.“ Snape trochu zbledl. „Ale znáte mě,“ pokračoval Harry. „Vážně si myslíš, že bych udělal něco takového? Pro boha živého, právě jsem proletěl hořícím lesem s Voldemortem za patama, ty VÍŠ, že mám víc odvahy než rozumu.“

Tentokrát byl na řadě Snape, aby zamrkal, a rty se mu skutečně zacukaly. „Doufám, že nečekáš, že to popřu,“ řekl suše.

„Ne,“ odpověděl Harry. Ulevilo se mu, že druhý muž s ním možná úplně nesouhlasil, ale aspoň se s ním už nehádal. Pak se sklonil a hodil si na záda tašku. „Musím jít. Já, hm…“ zamračil se, když si to náhle uvědomil. „Už tě před odjezdem nepřijdu navštívit, co? Zítra nebudu mít čas a v neděli ráno…“

„Jsem si jistý, že to přežiju,“ řekl Snape, ale něco v jeho hlase Harryho upoutalo.

„Bude se ti po mně stýskat?“ zeptal se, snažil se, aby to vyznělo nenuceně, ale žalostně selhal.

Snapeovy rty se stáhly do úzké linky. „Poněkud si myslím, že najdu způsob, jak vyplnit svůj čas.“

Harry přikývl, snažil se neusmát, snažil se vymyslet něco, co říct, aniž by všechno zkazil tím, že by to bylo hloupé nebo trapné.

„No, mně po tobě se stýskat bude,“ řekl nakonec a nemohl si pomoct, ale odfrkl si. A co tohle? Vážně se mu bude letos v létě po Snapeovi stýskat. Odvážil se krátce položit na šedě oděné rameno ruku a uklidnilo ho, že ho Snape nesetřásl. Možná… možná by mohli.

„Já… uvidíme se příští školní rok,“ zvládl říct a pak utekl z pokoje dřív, než by vypustil z pusy něco doopravdy hloupého.

K jeho překvapení Brumbál stále seděl u stolu v pracovně a očividně byl zabraný do práce.

„Vidím, že jsi přežil,“ řekl pobaveně a ani nevzhlédl od pergamenu, na nějž škrábal svým jedinečným kudrlinkatým písmem.

„Uch, jo,“ potvrdil Harry, „jo, bylo to… fajn.“

Na to už ředitel vzhlédl. Na chvíli se do něj zabodl pronikavý pohled modrých očí a on opět měl ten pocit; pocit, že Brumbál ví absolutně o všem, co se na jeho škole děje, a to, co se právě přihodilo v jeho ložnici, není výjimkou. Začal se potit a napadlo ho, jestli bude mít odvahu lhát do přímo očí Albusovi Brumbálovi; raději by ji měl najít, jestli existovala šance, že by mohl získat to, co náhle chtěl víc než – no, cokoliv. Bylo to docela šílenství, vážně…

Brumbál se na něj zlehka napůl usmál a Harrymu se náhle uvolnily všechny svaly, až se skoro zapotácel. „Jsem si jistý, že si tvých návštěv cenil,“ řekl starý muž jemně. Na několik minut se na Harryho opět upřeně díval. „Zvláštní, jak lidská mysl funguje… ano, věřím, že jsem ti kdysi jednou vyprávěl o Severusovi…“

„Pane?“ zeptal se Harry trochu nervózně.

Brumbál mávl rukou a vrátil se zpátky k pergamenu před sebou. „Nic, nic. Jen toulající se mysl starého muže, Harry. Běž na večeři. Uvidíme se zítra na hostině.“

Harry přikývl a utekl, cítil, jak se pod ním podlamují kolena a to z více než jednoho důvodu.

¤¤¤¤¤

Cesta do Londýna bradavickým expresem proběhla tiše a poklidně. Harry poprosil Hermionu a Rona, jestli by mohli zamknout dveře od jejich kupé, jelikož věděl, že letos by nedokázal ustát, kdyby se tu objevil Draco na své obvyklé jízlivé řeči ke konci roku. Trochu zmateně souhlasili, ale když Harry prohlásil, že ho bolí hlava, byli velice pozorní a dokonce navrhli, že se celou dobu budou bavit šeptem. Samozřejmě, že velkou dávku času strávili špitáním si do ucha a pokaždé, když je Harry přistihl, lehce zčervenali, ale snažil se si toho nevšímat.

Jeho nejlepší přátelé na celém světě. Vážně to dokáže udělat, vážně jim to dokáže tajit? Už Brumbál byl dost špatný. Jak by to mohl vydržet? Zabránil si ztěžka si povzdechnout, neboť věděl, že by to jen vzbudilo jejich zvědavost.

Prostě to bude muset nějak vymyslet, toť vše. Věci jistě samy od sebe dobře dopadnou, ne? A má před sebou celé léto, kdy o tom bude přemýšlet, kdy nebude muset vůbec nic dělat.

Protože měli zamčené dveře, Harry nespatřil Freda a George až do doby, než vystupovali z vlaku. Ron s Hermionou už odešli chodbičkou a Harry se potýkal se svým zavazadlem, když se ve dveřích objevily dvě stejné rudé hlavy.

„Je sám!“ zasyčel Fred divadelním šepotem.

„Skvělé,“ zašeptal George, „to je naše šance! Nacpi ho do baťohu, vezmeme ho sebou domů a necháme si ho tam přes celé léto!“

Harry se se smíchem otočil. „Jo? A kde mě schováte?“

„Pod mojí postelí,“ odpověděl okamžitě George, pyšně vkročil do kupé. „Zbavím se všech chuchvalců prachu. Budeš tam absolutně v bezpečí. Co ty na to?“

„Zní to líp než život u Dursleyových,“ odvětil Harry zasmušile a pomyslel na ty, kteří ho čekají na nástupišti.

Fred si s Georgem vyměnil rychlý soucitný pohled. „Víš, že na konci léta k nám přijedeš na návštěvu,“ řekl Fred povzbudivě. „A mamka tě vždycky ráda vidí. Jak další syn, říkává.“

„Jako kdyby dalšího potřebovala,“ dodal George sarkasticky. „Rychle, Frede, dej mu to. Máme jen minutku, než se sem přišourá Ron ho hledat.“

„Dát mi co?“ zeptal se Harry s nemalou dávkou nervozity.

Fred na něj mrknul a z jedné vnitřní kapsy hábitu vytáhl tlustou knihu. (Hábity Freda a George jakoby vždycky měly víc vnitřních kapes než hábity většiny ostatních lidí.) Předal to Harrymu s nepřehlédnutelným chlípným pohledem.

„Něco, aby sis na nás pamatoval,“ řekl. „Nějaká povinná četba na léto… pomůže ti to něco si ujasnit a třeba se i trochu toho přiučíš…“

Harry zíral na knihu a cítil, jak se červená až ke kořínkům vlasů. Jmenovala se Příručka sexu pro kouzelníky stejného pohlaví a pár na obrázku na obalu na to šel docela… s vervou.

„Díky,“ zamumlal.

„Hej, myslím, že slyším Rona,“ prohlásil George rychle. „Strč si to do baťohu.“ Harry si rozpaky nemotornýma rukama knihu poslušně narval do kufru, který měl při ruce, protože věděl, že kdyby ji zahlédl strýc Vernon, bylo by to daleko horší, než kdyby ji odhalil jeho přítel. Jak George předpovídal, o vteřinu později strčil do kupé hlavu Ron.

„Harry, co tě tak… och, to jste vy dva. Co to tady provádíte?“

„To se mi líbí,“ poznamenal Fred dotčeně. „Ani vlastní bratr nám nevěří - “

„A teď s určitostí vím, že něco provádíte,“ řekl Ron. „Pojď, Harry, než ti stihnou do baťohu propašovat něco výbušného.“

George se rozřehtal.

„A jak víš, že jsme to už neudělali?“ otázal se. Harry toužil, aby jeho ruměnec opadl.

„Jo, jdeme,“ zamumlal.

Pohled na strýce Vernona čekajícího na stanici se mu letos zdál obzvláště nepříjemný. Na vteřinu byl Harry přesvědčený, že se nedokáže vrátit na celé léto do Zobí ulice a zvažoval poslat Brumbálovi sovu, v níž bude ředitele prosit, aby ho nechal přes prázdniny v Bradavicích nebo u Weasleových nebo dokonce u Siriuse a profesora Lupina, ať už jsou kdekoliv. Ale to by nebylo k ničemu. Brumbál mu vždycky řekl ne, třebaže velmi milým způsobem. Letní měsíce se před Harrym rozprostíraly jako dlouhá a osamělá vyhlídka.

Pak si vzpomněl na tu položku navíc v jeho kufru a ucítil ve svém žaludku lehké zachvění. Na druhou stranu… při prohlížení tohohle rozhodně bude potřebovat soukromí. „Povinná četba na léto,“ říkal Fred. Zcela určitě to vypadalo… poučně.

Snape nebude jediným, kdo se letos v létě bude zabývat výzkumem, rozhodl se Harry, náhle odhodlaný vytěžit z toho, co se dá. Zatlačil svůj vozík k agresivnímu muži, který na něj čekal. Měl spoustu věcí na přemýšlení, spoustu věcí k rozhodování. Spoustu věcí.

Raději by měl začít.

Konec

… Pak náhle jsem se bál aut,

Ulic, jež přecházíš,

dní, jež míjíš.

Držíš mě, jako sklenka drží vodu,

Ale jako sklenka se můžeš roztříštit.

• „Nebezpečný svět“ od Naomi Replansky

---

PP: 1 – Brumlal je schválně špatně, je to pokus o překlad anglického Bumble-bore.

2 – hlavoun – Anglicky „mugwump“, co jsem našla, tak je to Brumbálův titul „supreme mugwump“ – Nejhlavnější hlavoun. Slovo pochází z nářečí severoamerických indiánů a znamená „válečný vůdce“ nebo „důležitá osoba“. Bylo to pojmenování pro republikánské politické aktivisty, kteří v prezidentských volbách v roce 1884 podporovali demokratického kandidáta Grovera Clevelanda, protože se jim nelíbila korupce spojovaná s republikánským kandidátem. Už tehdy to bylo často používáno jako synonymum pro „váhavý“. Dále se mugwump (česky přeloženo jako Hlavoun) označují i vymyšlené bytosti v knize „Nahý oběd“ od W.S. Burroughse, jsou popisováni jako tvorové s dlouhým černým jazykem, modročervenými rty a jako břitva ostrým zobákem, kteří análně znásilňovali chlapce.