Korespondence

Originál: Corresponding
Autor: Telanu
Rating: od 13ti
Páry: Harry/Snape
Shrnutí: Pokračování k "Jako sklenka"; aneb Co Harry dělal během svých letních prázdnin.
Kategorie: Preslash
Varování: Náznaky chan

Poznámka: Ano, tohle je krátká fikce. Je to takzvaná "výplňková fikce" - něco, o čem jsem měla pocit, že musí být napsáno, ale přesto se mi to přímo nehodilo dát do následujícího rozsáhlého díla. I tak doufám, že si ji užijete.

Beta: Lanevra

Přeloženo se svolením autorky

Omlouvám se za zmatky ohledně komentářů k minulému dílu, dopříští dlouhý kapitoly to vylepším. Děkuji Benny, Blesku, Sitaře, Patoložce a katyce za komentáře a taktéž všem, který to stránky neumožnily.

Za betování děkuji Lanevře.

@@@

Korespondence

„Sex je pro nás mnoho věcí. Může to být způsob, jak dokázat někomu naši lásku, způsob, jak uvolnit napětí, či snad jen způsob, jak si užít sakra hodně zábavy.“

Harry si ztěžka povzdechl a zavřel Příručku sexu pro kouzelníky stejného pohlaví. Už takhle promarnil většinu dopoledne čtením, ale ta kniha byla zatraceně návyková. A poučná – no, když nezabíhala do hromady filozofických blbostí o tom, Co sex vlastně znamená. Od června, co se vrátil do Zobí ulice, měl pocit, jako kdyby žil uvnitř jejích stránek.

V každém případě; k čertu s Fredem a Georgem! A taky bůh jim žehnej. Harry polkl, když znovu otevíral knihu na ohmatané kapitole Orální sex a jak ho vykonávat absolutně správně. Když tehdy přijel domů, stěží věnoval jediný pohled své mrzuté tetě a bratranci, raději si vytáhl věci nahoru do schodů, pár věcí poschovával a konečně to vzdal a okamžitě se ponořil do knihy, očima přelétl obsah s nenasytností po znalostech, kterou nikdy neprojevil ve škole a ani pro nic jiného, snad vyjma famfrpálu.

Samozřejmě že nejdříve nalistoval tu kapitolu, která vypadala nejrajcovněji. A zčervenal asi šestnácti různými odstíny červené, než si uvědomil, že nejenže hodně těchto věcí zní… no, vulgárně, ale že také nemá ponětí, o co ve skutečnosti jde. Takže si ztěžka povzdechl a začal na začátku: Kapitola první: Základní biologie.

Předkožky. Varlata. Bradavky. Přemíra oplzlých kousků s detailními popisy každého z nich, nemluvě o všech těch dalších údajně erotogenních zónách, které ho nikdy předtím ani nenapadly. (Podpažní jamky? Co je sexy na podpaží?) A co se týče, ehm, prostaty, jednoduše si nedokázal představit nic ukrytého… tam, co by mohlo být tak zatraceně vzrušujícího. Ale jakmile si to nastudoval trochu podrobněji, zjistil, že očividně mnoha lidem se… ehm, to líbí a možná jednoho dne nebude tak špatné to zkusit. Jednoho dne. V daleké budoucnosti.

Dneska byl poslední červenec, jeho narozeniny, a každý den od příjezdu ze školy se zabýval tou knihou, obvykle až pozdě do noci. Takže si byl docela jistý, že nyní už ji zná nazpaměť. Některé návrhy se mu okamžitě zalíbily. Jiné ho nadchly až poté, co si je několikrát přečetl a uvědomil si, že ano, i když mu šedesátdevítka vlastně zněla trochu podivně, ta představa mu způsobila erekci, která si vyžadovala neodkladnou pozornost. Ale u některých věcí si nedokázal představit, že by je vůbec kdy zkoušel. Nikdy. Například neexistovala možnost, že by někdy vylízal něčí… a tak.

Možná by tohle všechno bylo snazší přijmout, kdyby pokaždé, když si čte o nové sexuální činnosti, si představoval určitou osobu. Možná by to bylo lehčí, kdyby ta specifická osoba byla kdokoliv jiný než Snape. Jednoduše si nedokázal představit Snapea, jak dělá některé z těchto… věcí. Nebo že je on dělá Snapeovi, když už na to přijde. Snape jednoduše nosil tu svoji mrazivou rezervovanost jako druhou košili, a přestože sex mohl být mnoha věcmi, Harry si byl dost jistý, že důstojnost mezi ně nepatřila.

Jistě, když se naposledy viděli, tak Snape nebyl příliš rezervovaný a rozhodně nebyl ledový.

Sakra. Harryho hlava spadla na knihu s tichým zakvílením, cítil, jak v kalhotách opět tvrdne. Nevěděl, co to do něj letos v létě vjelo, ale pravé ruce se dostávalo nejlepšího tréninku v celém jeho životě. Zdálo se, že tato kniha společně se vzpomínkou na Snapeovy polibky a Harryho vlastní poněkud horečnatou představivostí ho přiváděly do stavu téměř konstantního vzrušení. Některé dny měl pocit, jako by jeho erekce prostě vůbec nemizela. Děkoval bohu, že není v Bradavicích; Dursleyovi ho možná nesnášeli, ale alespoň ho nechávali na pokoji, a poprvé byl Harry za svoji samotu hluboce vděčný. Mohl se uspokojovat tak často, jak se mu chtělo. A také to dělal.

A při některých věcech, o kterých četl, si dokázal představit Snapea velmi, ale vskutku velmi jasně.

Při vzpomínce na Snapea jeho oči opět automaticky zalétly k oknu, aby se podíval, jestli se venku už stmívá. Povzdechl si. Slunce pomalu, ale jistě směřovalo k horizontu, pravda, ale ještě několik hodin bude trvat, než se úplně setmí a budou moci přiletět sovy. Podle očekávání dorazily od Rona, Hermiony a Hagrida přesně o půlnoci, v první minutě jeho narozenin, ale od Snapea nepřišlo nic. Harry se cítil trochu provinile, že je tak zklamaný; přece jen mu přátelé poslali jako vždy krásné dárky a jídlo, které přibalila jak Hermiona, tak paní Weasleyová, bylo lahodné. Ale… stejně doufal… a Snape mu koneckonců už předtím napsal.

Víceméně Snapeovi nařídil, aby mu v létě psal, ale stejně ho ohromilo, když se jednou v noci v červnu vzbudil a uviděl velikou hnědou sovu, jak mu vytrvale klepe na okno a nese malý svitek pergamenu od mistra lektvarů. Pročítal si zprávu a byla dosti stručná: Bradavice byly mírumilovné bez všech těch otravných studentů, Snapeovi se konečně podařilo dokončit nějaký hodnotný výzkum, a když už to zmiňuje, tak rozhodně doufá, že se Harry letos v létě podíval do nějaké učebnice místo toho, aby jen tak lenošil a nenechával všechny ty cenné instrukce přijít nazmar. A mimochodem, pokud má Harry chuť mu odepsat, bude to muset udělat okamžitě a odeslat to pomocí té samé sovy, protože by vypadalo velice podivně, kdyby sova Harryho Pottera začala pravidelně doručovat psaní bradavickému učiteli lektvarů.

Když Harry tehdy vpustil sovu dovnitř, tiše proplachtila pokojem a posadila se na prádelník, odkud opovržlivě shlížela na Hedviku v kleci. Harry se mezitím posadil a pokusil se vymyslet něco z poloviny tak výmluvného, co napsat do odpovědi. Nakonec to vzdal a prostě jen naškrábal cosi docela banálního o tom, že se má v létě dobře a o čem je Snapeův výzkum a že doufá, že se vše daří, a jakou učebnici lektvarů budou používat příští školní rok? Po chvilkovém zaváhání také připsal jednoduché „chybíte mi,“ s nadějí, že to Snape nebude považovat za pitomé. Měl trochu podezření, že osamělost byla tím, co v první řadě přimělo mistra lektvarů, připoutaného ke školním pozemkům, mu napsat.

Sova se vrátila o týden později a nesla tlustě vypadající učebnici s dalším krátkým dopisem zastrčeným uvnitř. Harry pochopil narážku a předsevzal si, že bude knihu pilně studovat. Držel se svého předsevzetí a četl tu (hroznou, nezáživnou, nudnou) učebnici se stejným soustředěním, přestože daleko menším nadšením, jako příručku sexu.

Letos si povede v lektvarech vážně dobře, nejen že proleze. Nebude se Snapeovi vymlouvat. Bude znát tenhle předmět skrz na skrz stejně jako Hermiona, pokud ne lépe, a to rovnou na první vyučovací den. Bude připravený. I přestože ten předmět byl záživný asi jako tisíc let staré kosti.

Od té doby dostával dopis jednou týdně.

S těžkým povzdechem Harry opět zavřel knihu o sexu. Dnes se nepodíval na lektvary, a ačkoliv bylo lákavé se na svoje narozeniny ulít, studium mu pomůže nemyslet na neexistující sovu od Snapea. Takže vytáhl svitek pergamenu a začal si opatrně zapisovat poznámky z kapitoly dvanáct, části třetí „List hořínku: Toxický, přesto užitečný.“ Ugh.

Strávil tímto hodinu nebo dvě, než nahoru dolehl uštěpačný hlas tety Petunie, volající ho podrážděně k večeři.

Vstal z postele, opatrně pofoukal na inkoust na pergamenu, aby uschnul, svinul svitky, a než odešel dolů, vrhnul poslední toužebný pohled na okno.

¤¤¤¤¤

O půl hodiny později se vrátil z večeře, která jako vždy byla tichým a ponurým jídlem. Jen tohle léto a to příští, říkal sám sobě. A z tohohle je už polovina pryč. Tohle a příští. Pak už je nikdy, vážně nikdy nebudeš muset vidět znovu.

Přesto večeře u Dursleyových měla jednu výhodu, kterou si nikdy předtím neuvědomil: teta Petunie si velice oblíbila banány. Byla přesvědčená, že Dudley ustavičně nemá dostatek draslíku – což ve skutečnosti pravděpodobně neměl, vzhledem k té obrovské hromadě škrobu a tuku, které konzumoval namísto skutečných živin. Banány přirozeně nebyly pro Harryho, ale jelikož je kupovala v obrovských trsech, nikdy si nevšimla, když jednou za čas nějaký zmizel.

Harry se červenal, když zpod obnošené košile nadměrné velikosti vytahoval banán, který si tam předtím nacpal. Nezajímalo ho toto ovoce jen kvůli chuti. Během jeho, ach, studií knihy od Freda a George, se začal rozčilovat, když si uvědomil, že teorie je sice dobrá, ale nebude mít trénink se skutečnými… tělesnými částmi. A ať ho zatratí, jestli chce při svém poprvé nemotorně tápat jako nějaké stupidní děcko! Chtěl v tom být dobrý kvůli Sna… kvůli svému milenci, zoufale ho toužil potěšit.

Pak se jeden den zatoulal do kuchyně a… do očí ho udeřila inspirace. Jak to mívala ve zvyku. Koneckonců, byly perfektní. Měly docela správný tvar a poté se jednoduše mohl zbavit důkazu, na rozdíl od skutečného, em, modelu hračky, který by musel schovávat pod matrací nebo prknem v podlaze nebo na jiných nevhodných místech. A byly daleko chutnější.

Harry si vyšetřil další sekundu, aby hluboce a od srdce poděkoval, že je v pokoji absolutně sám až na Hedviku a že nikdo, ale vůbec nikdo se nikdy nedozví, že trávil své večery čtením knih o sexu a dotýkáním se a lízáním oloupaného banánu, sem tam házeje pohledy na pohybující se ilustrace, aby se ujistil, že to dělá správně. Obvykle mu muži na obrázcích vřele ukazovali vztyčené palce, což bylo povzbudivé; po tak dlouhé době měl pocit, jako by je znal osobně.

Znovu podrážděně vrhl rychlý pohled na tmavnoucí oblohu. Dopisy od Snapea nikdy nechodily ve stejnou dobu; občas psaní dorazilo sotva se setmělo, občas se Harry přistihl, že klopýtá k oknu v půl čtvrté ráno. Harry si nebyl jistý, jestli je to kvůli tomu, že to sova příležitostně brala oklikou, nebo jestli Snape předpokládal, že Harry je vzhůru kdykoliv je vzhůru on sám. Ale bylo to zatraceně protivné.

Letmo se podíval na učebnici lektvarů na posteli, v duchu nad ní ohrnul nos a s rázně potlačovaným ruměncem se zaměřil na to, aby zjistil, jak daleko dokáže spolknout banán, aniž by dostal do pusy křeč.

¤¤¤¤¤

Když se ten večer chystal Harry do postele, usilovně si opakoval, že není zklamaný. Vůbec ne. Snape přeci nebyl sentimentální typ, že? A aby byl Harry spravedlivý, neřekl mu, kdy přesně má narozeniny, jen že je má v červenci. Ale zase na druhou stranu, dnes byl poslední červencový den, takže pokud Snape hodlal něco udělat, pak by to jistě touhle dobou už udělal…

Nebuď hlupák, Pottere, zavrčel na sebe hlasem, který zněl podezřele jako Snapeův. Dostáváš dopis jednou týdně; klidně jen může čekat na středu, jako vždy, nebo úplně zapomněl… což se nezdálo nepravděpodobné, přemítal Harry nešťastně, zatímco si načechrával polštář pod hlavou ve snaze usnout. Byl by na tom daleko lépe, kdyby prostě přijal skutečnost, že -

Ať mu přišla na mysl jakákoliv myšlenka, zmizela jako mávnutím kouzelného proutku při náhlém ostrém zaklepání, které se ozývalo od okna. Harry vyletěl z postele, skoro se přitom, jak se snažil vymotat z pokrývek, sám o sebe přerazil a doufal, že ten zvuk nezpůsobil náhodný předmět narážející na sklo. Ale ne, venku mávala křídly Snapeova velká hnědá sova a v drápech svírala svitek pergamenu. Bylo to jen Harryho představivostí, nebo ten dopis vypadal tlustší než obvykle? Když nadměrně silným trhnutím otevíral okno, aby mohla sova vletět dovnitř, rozpačitě zaznamenal, jak se mu vzrušením třesou ruce. Tentokrát se pták poté, co upustil svitek na stůl, usadil na sloupek u postele.

Harry se na sovu rozzářil. „Ahoj, Acherone,“ řekl, vědom si přihlouplého úsměvu, který se mu šířil po tváři, a láskyplně pohladil tu skvostnou hlavu. Během několika minulých týdnů se s Acheronem dobře poznali a zdálo se, že hnědá sova má Harryho ráda. „Jsem rád, že tě dneska vidím!“

Acheron tiše a netrpělivě zahoukal, což způsobilo, že se Harry zašklebil a vroucně doufal, že to Dursleyovi neslyšeli. „Já vím, já vím, už se na to jdu podívat,“ řekl konejšivě. Pak se zakřenil, otočil se k Hedvičině kleci a otevřel ji. Vydala ekvivalent šťastného sovího výkřiku a oba ptáci se vznesli a usadili se společně na prádelníku, kde k sobě sklonili své načechrané hlavy a tiše štěbetali. Harry neovládl tiché zahihňání, když usedal ke stolu; Acheron s Hedvikou rozhodně nebyli dobrými přáteli od začátku, ale s postupem času se jejich city změnily. Říkal si, že by to vážně měl někdy v dopise Snapeovi zmínit, ale ironie toho byla tak silná, až si byl jistý, že by mu neuvěřil.

V každém případě dostal to, na co čekal: přání k narozeninám. Ale zaváhal, než se pustil do čtení, zčásti si chtěl prodloužit to těšení a zčásti přemýšlel, jaké narozeninové přání může někdo jako Snape napsat. Bude jako… nebo ne, možná spíš jako…

Harry nad sebou protočil očima a rozložil pergamen.

Pak zamrkal. Důvod, proč svitek vypadal tlustší než obvykle, byl ten, že v sobě měl cosi zastrčeno; přesněji řečeno jakýsi předmět pečlivě zabalený do jemné zelené látky. Když odstranil tkaninu, odhalil drobnou skleněnou lahvičku obsahující malou dávku růžově zbarvené tekutiny. Harry zamrkal, pak si uvědomil, že to dává perfektní smysl. Snape mu poslal k narozeninám lektvar – no, jistě. Nejspíš ho i sám uvařil. Ale jaký lektvar? Harry flakónek zvedl a chvíli na tekutinu zíral proti světlu stolní lampičky, sledoval, jestli uvidí změnu barvy nebo konzistence, chtěl zjistit, jestli by sám, než si přečte dopis, dokázal uhodnout, co to je. Ale vůbec mu nepřipadal povědomý.

No tedy, nejlepší bude to zjistit. Stále se bláznivě usmíval, když opatrně odkládal ampulku na stranu a pustil se do čtení. Dopis začínal jako obvykle bez pauzy na zbytečné sentimentální pozdravy jako třeba „Drahý Harry“, nebo jen „Hej, Pottere“. Snape šel vždycky rovnou k jádru věci.

Vyrozuměl jsem, že dnes máš narozeniny; tak snad, všechno nejlepší.

Harry znovu protočil oči, ale křenil se při tom.

Doufám, že jsi tudíž dnešní den strávil příjemně, nebo že se ti alespoň ozvali tvoji přátelé. Jsem si jistý, že jsi dostal všemožné zbytečné dary, díky kterým se ti úplně vykouří učení z hlavy a které by ředitel zcela jistě schvaloval. Domnívám se, že jsem zaslechl Hagrida zmiňovat se o tom, že ti plánuje poslat fotoalbum „zajímavých stvoření“.

Harry se s úsměvem podíval na album ležící na nočním stolku, jehož stránka za stránkou uváděla fotografie snad těch nejděsivějších monster světa. Občas Hagrid sám stál vedle těch bestií, široce se usmíval a mával. Harry netušil, kdo by mohl souhlasit, že ho takhle vyfotí.

V dopise najdeš přibalenou ampulku (za předpokladu, že ji Acheron neupustil) Somniesperu. Je to uspávací lektvar, ale ne ledajaký: pokud si ho vezmeš půl hodiny předtím, než půjdeš spát, naváže se na nervy a pročeše tvoji podvědomou paměť. Pak se ti bude zdát o věcech, které jsi již dávno zapomněl a na které si přeješ vzpomenout, nebo možná o něčem, čeho si hodně přeješ dosáhnout. Není to lektvar pro zbabělce, neboť nás učí pravdu o sobě samých, které občas nejsme připraveni čelit – ale možná zatím neporozumíš, co tím myslím. A vím, že nejsi zbabělec; právě naopak, k mému občasnému znepokojení.

Harry zamrkal a poslední větu si přečetl ještě jednou. Byla to jen jeho představivost, nebo Snape právě přiznal, že se o něj občas bojí?

Nejspíš bylo vážně směšné, že právě v tom momentu ucítil příval tepla.

Navzdory řečenému využij lektvar dle vlastního uvážení. Rád bych zdůraznil, že ti to vyhledá jen příjemné sny a vzpomínky, takže se nemusíš obávat nočních můr, ale občas můžeme být otřeseni pravdou, co ve skutečnosti shledáváme potěšujícím. Ať budeš snít o čemkoliv, doufám, že to pro tebe bude příjemné.

Harry se zamračil a přeletěl očima celý odstavec ještě jednou. „Dávno zapomenuté věci, na které si přeješ vzpomenout“… přesně do jak vzdálených vzpomínek ten lektvar mohl zasáhnout? Možná by mohl snít o rodičích, než přišel Voldemort? Vrývaly se vůbec události do paměti tak malých dětí? Ztěžka polknul, když si uvědomil, že mu Snape snad dal příležitost odhalit část svého života, o které si myslel, že je pro něj navždy ztracená.

Ale pokud to bylo takhle nevinné, tak nač ta varování? Znovu se zamračil. „Ale občas můžeme být otřeseni pravdou, co ve skutečnosti shledáváme potěšujícím“ – no, pod to by se klidně mohl podepsat. Myslel si, že zemře ponížením, když si uvědomil svoji náklonnost k učiteli lektvarů. Harryho bezděky napadlo, jestli se Snape cítil stejně.

Možná si ho nevezme dnes v noci. Byl k smrti zvědavý, ale jelikož ho dostal tak malou dávku a nikdy předtím o něm neslyšel, měl Harry pocit úcty, že to je vskutku velmi vzácná a složitá směs. Rozhodl se, že si ji schová na noc, kdy bude skutečně připravený ji ocenit, na noc, kdy bude potřebovat sladké sny. Prozatím to byl vážně pozorný dar. Četl dál.

Život zde pokračuje rychlým tempem. Ředitel objednal několik nových knih, které shledávám nápomocnými při mých výzkumech, ačkoliv každým dnem očekávám rozkaz nařizující mi, abych je uvolnil ze své pracovny do knihovny k volnému využití. Což je poněkud absurdní vzhledem k tomu, že jsem si jistý, že pro nikoho kromě mě zajímavé nebudou.

Harry se rošťácky usmál při představě, jak Snape ztrácí body ze Zmijozelu za to, že propašoval knihy ven z knihovny, za což tehdy v prvním ročníku sjel on Harryho.

Přes to, co jsem psal výše, mi dny zde připadají velice zdlouhavé, zvláště s těmi zákazy, které omezují mé příchody a odchody. Opravdu více do tohoto dopisu napsat nemohu, ale v poslední době nebyla žádná známka Aktivity a jsem si jistý, že jedna odpolední cesta do Příčné ulice, abych si doplnil sklad, nepředstavuje pro moji osobu žádné významné nebezpečí. Ale ředitel je neústupný muž.

Harry si povzdechl a zavrtěl hlavou, bylo mu jasné, že Snape bude nabručený a také věděl, že on, Harry, by na tom rozhodně nebyl lépe. Škoda, že Snape neměl svoji vlastní verzi Pobertova plánku; aspoň by se mohl proplížit do Prasinek na máslový ležák. Ale nehledě na ten nový směr, kterým se jejich vztah ubíral, Harry nehodlal sdílet tento konkrétní drahocenný předmět s učitelem lektvarů. Některé sliby se prostě neporušují a byl si dost jistý, že Fred s Georgem (nemluvě o původních Pobertech) by Snapea umístili pěkně nízko na seznamu: Lidi, kterým mapu ukázat; nejspíš někam těsně nad „osoby, jejichž jméno končí na ‚-oldemort.‘“

Ale Harry se pokoušel v těchto dnech na Voldemorta příliš nemyslet.

Měl příjemnější věci, kterými se mohl zaobírat.

Začaly ho pálit oči, čímž mu připomněly, že je už pokročilejší hodina; několikrát zamrkal a přečetl si poslední odstavec.

Doufám, že hojně využíváš učebnici lektvarů, kterou jsem ti poslal. (Harry si povzdechl. Tohle Snape psal pokaždé.) Každý není superhvězda jako slečna Grangerová, ale věřím, že pokud vyvineš trochu úsilí, máš v sobě schopnosti, abys při mých hodinách nebyl tak příšerně nekompetentní.

Harryho ústa se stáhla do trochu potměšilého úsměvu. Och ano, využívá. A dokáže to. Jen počkej, Snape, jen počkej.

Zbývá už jen měsíc, než se navrátíš do školy; ředitel se zmínil, že nějaký čas strávíš i u Weasleyových. Předpokládám, že jakýkoliv požadavek, abys byl opatrný, je naprosto neplodný, když se budeš poflakovat s tou bandou. Ale měj na paměti, že jen protože nevidíme žádnou Aktivitu, neznamená, že žádná neexistuje.

Harry si odfrknul. To si Snape vážně myslí, že je hloupý? Samozřejmě, že tam někde ‚Aktivita‘ je. A nechystali se s Ronem po ní přece během letních prázdnin pátrat. Pokud by ovšem nebyla příliš nápadná, nebo se neodehrávala přímo jim před nosem, nebo by to nebylo něco tak nebezpečného, že by to vyžadovalo neodkladné šetření -

Harry zamrkal, pak si povzdechl, když si s velikou nechutí přiznal, že možná, ale jenom možná něco na Snapeově varování bylo. A… bylo to tak trochu milé, že se o něj učitel lektvarů strachuje.

„Jen ať si s jeho bezpečím lámou hlavu obyčejní lidé!“¹

Harry znovu zamrkal, když se mu Snapeův ostrý hlas rozezněl v hlavě, odrážel nepříjemnou vzpomínku na jeho třetí ročník, kdy ho Snape nachytal, jak se proplížil bez povolení do Prasinek. Říkal… tohle. Ale nějakým způsobem to Harry pod vlivem té nenáviděné fráze „slavný Harry Potter“ nepostřehl. Vážně se o něj už tehdy Snape bál…?

Rázně zavrtěl hlavou. Pravděpodobně ne. To by chtěl příliš.

Dopis se chýlil ke konci.

Napíšu ti příští týden, pokud mi to čas dovolí. (V dopisech vždycky stála tato věta a stejně každý týden psaní přišlo.)

Severus Snape

Harry se na papír zamračil. Snape obvykle nepsal celé své jméno, místo toho upřednostňoval dopis zakončit úsečným „S.S.“. Zezačátku se Harry lehce rozpakoval podepisovat se na dopisy „H.P.“, ale přišlo mu trochu hloupé a nepohodlné psát „Harry“, když Snape nehodlal dělat to samé. Ale to nyní náhle bylo tady: podpis „Severus“ na něj zíral ze stránky, i když byl bezpečně doprovázen příjmením.

Harry Snapea nikdy nenazýval křestním jménem, dokonce ani ve své vlastní hlavě. Předpokládal, že to o něčem vypovídá.

Ale teď byl příliš unavený, aby se nad tím zamýšlel, tak místo toho vytáhl svitek pergamenu, dal dohromady zdvořilou a kratičkou děkovnou odpověď, záměrně se vyhnul všem kousavým komentářům o tom, jak tvrdě studuje. Chtěl, aby bylo překvapením, pokud si v hodinách povede dobře, a pokud ne… no, nechtěl, aby se Snape dozvěděl o jeho neúspěšném úsilí. Zakončil dopis trošku osobněji, mluvil o tom, jak se těší na návrat do školy a na to, až se znovu se všemi shledá, a jak mu občas chybí vyučování, a doufal, že Snape zachytí ten podtext, který se stále styděl napsat: To s vámi se chci opět shledat, stýská se mi po vás.

Podepsal dopis „Harry Potter“. Tak, ani o milimetr neustoupit. Tady to máš, ‚Severusi Snape‘.

Acheron vypadal trochu namíchnutě, že mu jeho důvěrnou chvilku s Hedvikou ruší, ale elegantně si převzal svitek pergamenu, a než odletěl vstříc noci, Harryho láskyplně ďobnul do kloubu. Harry se otočil a připitoměle se zakřenil na dopis stále ležící na stolu vedle malé lahvičky. Opatrně pergamen stočil a umístil ho do šuplíku ve stolu vedle ostatních dopisů od Snapea, zarazil se, když ho opět napadlo, co s těmi dopisy bude dělat, až bude odcházet. Nemohl si je vzít do Bradavic, byla až příliš velká šance, že by je jeho přátelé objevili a zanechali ho se spoustou nepříjemných otázek k zodpovězení, ale nemohl je nechat ani tady. Paní Dursleyová pravděpodobně v okamžiku, kdy odejde, prohledá pokoj skrz naskrz. A nápad, že by je zničil, nepřicházel v úvahu.

Ztěžka si povzdechl, když pečlivě balil flakónek do měkké zelené látky. Pak ho uložil do šuplíku v nočním stolku a vlezl si do postele. Zítra. Bude o tom přemýšlet zítra; teď se chtěl jenom trochu vyspat a vzpomínat na velmi příjemné narozeniny.

¤¤¤¤¤

Středa přišla a minula. Bez dopisu. Ve čtvrtek v noci Harry zlostně hleděl na ubývající měsíc za oknem; možná Snape vážně nemá čas mu teď psát. Inu předpokládal, že přípravy na vyučování jsou opět v plném proudu; byl začátek srpna a měli jen měsíc, než budou muset být Bradavice jaksepatří připravené.

A když se mluví o řádné připravenosti, on sám zaostával ve svém studiu lektvarů přibližně o kapitolu. Bylo tak snadné nechat se rozptylovat svými novými dárky, sexuální příručkou, která byla rovnou po ruce, dokonce i – trochu zčervenal – Snapeovými starými dopisy. Přeci, koneckonců, jestliže je bude muset zničit a přitom na ně nezapomenout, byl dobrý nápad si je znovu čas od času přečíst. Každý den.

Zamračeně vzhlédl od svých lektvarových poznámek. Znovu se mu bez varování na mysli vynořil Pobertův plánek a navedl ho na zajímavý nápad. Bylo by možné, aby očaroval dopisy tak, že by vypadaly jako prázdný pergamen, nebo poznámky z hodin, nebo něco podobně neškodného? Něco takového, že by jen on věděl, čím doopravdy jsou? Pak by si je mohl vzít sebou do Bradavic a schovat je všem na očích! Ten nápad se mu zamlouval. Zítra odloží lektvary ve prospěch kouzelných formulí a uvidí, co najde. Sklonil se ke studiu s novým odhodláním a právě se dostal k docela nudné části textu pojednávajícím o mnoha nebezpečích spojených s pokročilým využitím kořene mandragory, když uslyšel z venku na okno povědomé zaťukání.

Harry s úsměvem vzhlédl, nestaral se o to, že dopis dorazil o den později, byl šťastný, že vůbec přišel. Koutky mu poklesly, když za okenní tabulkou spatřil poletovat pomenší šedivou sovu; to nebyl Acheron. Myslel si, že v ní poznává jednu ze školních sov ze sovince.

No, možná byl Acheron nemocný nebo se mu stalo něco podobného.

„Promiň, Hedviko,“ zamumlal a otevřel okno. Sova vlétla dovnitř a položila Harrymu na stůl nikoliv dopis, ale výtisk Denního Věštce.

Harry se zmateně zamračil, zvedl malou roličku, která ležela šikovně zastrčená uvnitř. Byl tam nějaký sloupek, který Snape chtěl, aby si přečetl? Ale písmo na pergamenu nebylo mistra lektvarů – bylo Brumbálovo. Harryho oči se vyděšeně rozevřely, když si zprávu přečetl.

Milý Harry,

Doufám, že se máš dobře a užíváš si letních prázdnin; domnívám se, že tvoje návštěva u Wealeyových je už za rohem. Jsem si jistý, že s radostí opět uvidíš své přátele.

Želbohu, ačkoliv bych rád předstíral, že toto je čistě přátelské psaní, nemohu, a bude lepší, pokud jednoduše přejdu rovnou k věci. Prosím, podívej se na krátký článek na straně deset v levém dolním rohu. Poznáš, který mám na mysli.

Rád bych zdůraznil, že profesor Snape je stále v bezpečí v Bradavicích, podle mých instrukcí, a je zcela nezraněn. Ale myslel jsem si, že bys o tomhle měl vědět.

S pozdravem,

Albus Brumbál

Ten poslední odstavec Harryho skoro k smrti vystrašil a zkřehlými prsty nemotorně otevřel noviny, skoro je roztrhl, když se kvapem snažil nalistovat na stranu deset. Očima přelétl stránku, dokud nenarazil na pomenší titulek v rubrice vyhrazené ministerstvu:

PANSTVÍ SNAPEOVÝCH LEHLO POPELEM

Harry zamrkal a přečetl si to znovu, aby se ujistil, že to viděl správně.

PANSTVÍ SNAPEOVÝCH LEHLO POPELEM

Zíral na ta poslední slova.

LEHLO POPELEM

Pak se zprudka posadil na židli, dostal se za nadpis a přečetl si celou zprávu.

Panství Snapeových, jedno z nejstarších stavení v Anglii a domov jedné z nejstarších kouzelnických rodin, utrpělo v noci z úterý na středu značnou škodu v důsledku požáru, podle všeho neúmyslného. Obytný komplex sice není v troskách, nicméně škody vzniklé na budově jsou dle odhadu rozsáhlé.

Pan Severus Snape, jediný žijící člen rodiny a nynější učitel lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel, nebyl v době neštěstí v sídle přítomen; jeho trvalé bydliště se nachází ve škole. Sám se k věci odmítá vyjádřit. Původ požáru zůstává záhadou.

Harry se opřel v židli a nepřítomně zíral na zeď. Udělali to. Ti bastardi. Byli to Smrtijedé, tím si byl jistý. Přece jen zjistili, že je Snape naživu, a ze msty mu spálili dům.

On ani nevěděl, že Snape měl mimo bradavické komnaty své vlastní sídlo. Nevěděl, že Snape pochází z jedné „z nejstarších kouzelnických rodin v Anglii.“ Neví, uvědomil si Harry, o Snapeovi vůbec nic.

Kromě - „jediný žijící člen rodiny“…

Ztěžka polknul a znovu se podíval na článek. Fotografie ukazovala Snapeovo panství v celé jeho dřívější velkoleposti; majestátné stromy se na obrázku kývaly v neviditelném větříku. Samotná budova byla ohromná, velká skoro jako hrad. Nejenže byli Snapeovi starobylý rod, oni podle všeho byli také pěkně zazobaní.

Pod fotografií byl obrázek současných trosek. Harry se na něj nemohl dívat dlouho; bylo mu z toho nanic. Jezdil Snape obvykle na léto domů, do toho skvostného paláce? Kdyby ho Brumbál nepřinutil zůstat letos v Bradavicích… kdyby ho Smrtijedi překvapili tam… silně se zachvěl, pak se jal zamýšlet nad několika věcmi.

Proč vlastně Snape pracoval v Bradavicích? Očividně to nemusel dělat pro peníze, pokud jeho dědictví nepřepadly zlé časy – Harry předpokládal, že to není nemožné. Slyšel, že to se stávalo mudlovské šlechtě. Ale fotka neponičeného sídla byla čerstvá a dokazovala, že to místo bylo v dobrém stavu, alespoň zvenku. Tak proč Bradavice? Kvůli ochraně? Neboť byly chvíle, kdy to vypadalo, že Snapea učení vůbec nebaví. Ale… ale také až do letošního roku ochranu nepotřeboval, ne?

Harrymu se točila hlava. Pak ta šedá sova vydala chraplavý, zvědavý zvuk a on se probral ze své strnulosti, mechanicky napsal na kousek pergamenu – hmm, už mu docházel, letos v létě napsal víc dopisů, než za celý svůj život – poděkování Brumbálovi, že mu poslal ten článek a také se vyjádřil, jak je velmi rád, že je profesor Snape v bezpečí. Nedokázal vymyslet, co víc by mohl říct, kromě všech těch otázek, které jak si byl jistý, byly poněkud drzé a pravděpodobně bylo lepší si je odpustit.

Odeslal sovu na její cestu a té noci neusnul.

Minuly dva dny, které se vlekly pomalu jako hlemýžď, a stále nedostal ani slovo od Snapea. Dokonce ani dopis od Freda a George, který mu během nich přišel, nemohl zvednout jeho náladu – ve skutečnosti ho jen víc zmátl a rozrušil, byl zaplněný tajnůstkářskými narážkami o jeho nadcházející návštěvě a „co uděláme, až se nám znovu dostaneš do rukou“. Neuvědomil si tehdy v té umývárně, že si zadělal na problém. Celé léto byl zaplaven dopisy, o kterých si byl jistý, že Ron (a paní Weasleyová) nic neví, dopisy, ve kterých byl dotazován, jak pokračuje se svou povinnou četbou a jestli pátá kapitola není jeho oblíbená (kapitola pátá byla „Trojka a další zvláštnosti“). V době, kdy dostal tento poslední dopis, byl napnutý k prasknutí, až jim skoro odepsal velmi kousavou odpověď, ve které by jim sděloval, ať už ho neotravují, že pěkně děkuje, ale ví, co chce, a že to nezahrnuje ani trojku ani rudovlasé ani pihovaté osoby, ačkoliv vysocí temní muži v tom hráli významnou roli. Naštěstí ho dostihl jeho zdravý rozum a nic podobného neodeslal, místo toho jim napsal svůj obvyklý neutrální, nicneříkající, věci-tu-jsou-fajn dopis, pak se posadil a napsal také falešně veselý vzkaz Ronovi.

Na sklonku druhého dne od Brumbálova dopisu s Denním Věštcem, byl Harry ve stavu, kdy si nervozitou málem trhal vlasy, byl náladový a popudlivý, až ho řvoucí strýc Vernon vykázal do pokoje. Harrymu to vůbec nevadilo. Tady mohl vyšlapávat díry do podlahy, jak chtěl. Co ale vážně chtěl, bylo dobře se proletět na koštěti, aby si pročistil hlavu a zbavil se přebytečné energie, ale samozřejmě k tomu neměl příležitost. Všechny jeho plány jak začarovat svoje dopisy se mu úplně vykouřily z hlavy v očekávání dalšího dopisu – a začínal přemýšlet, jestli vůbec přijde.

Myšlenky na banány ho v tyto dny vůbec nenapadaly, ačkoliv teta Petunie přinesla domů další tři trsy.

Takže když se skoro ve dvě ráno, v podstatě třetí den od Brumbálova dopisu, vzbudil a našel Acherona, jak netrpělivě klepe na sklo, Harrymu ranní hodina vůbec nevadila. Vyletěl z postele, podobně jako na své narozeniny, a vpustil sovu dovnitř, stěží si vzpomněl na to, aby otevřel Hedvičinu klec. Pak na ty dva ptáky zapomněl a posadil se ke stolu se svým dopisem.

O deset minut později ho odložil se zasyčením naprosté frustrace: dopis byl zaplněn obvyklými věcmi a ničím jiným. Snape se ani nezmínil o tom, co se stalo s jeho domem! Typické! Věděl, že Harry se nemohl dostat k Dennímu Věštci a tak si myslel, že novinky může udržet v tajemství. Má to blbý, že nepočítal s Albusem Brumbálem. Ale proč Snape nechtěl, aby se Harry dozvěděl, co se stalo? Snad si nemyslel, že by Harry skočil na koště, doletěl přímo k pozemku a začal celou věc vyšetřovat sám – vždyť ani nemohl opustit Zobí ulici!

Zatraceně hloupý, frustrující chlap.

No, nehodlal dopustit, aby mu to prošlo. Povzdechl si, promnul si lehce zakalené oči a sáhl po dalším archu pergamenu, všiml si přitom se zděšením, že mu jich zbývá už jen pět. Podle Snapeova vzoru zcela vynechal pozdrav a napsal:

Opravdu se mi ulevilo, když jsem dostal váš dopis. Kdosi (možná bude lepší nejmenovat Brumbála přímo) mi poslal výtisk středečního Denního Věštce a já jsem se dočetl o tom, co se stalo vašemu domu. Je mi to vážně, opravdu líto.

Tady se zarazil. Co byste řekli někomu, komu se stane něco podobného? Obvinění ‚proč jste mi to neřekl‘ se zdálo trochu nevhodné.

Jsem rád, že se vám nic nestalo. Myslím při tom požáru – domnívám se, že vám to mohlo ublížit jinak, nevím. Ale je mi to líto. Přál bych si, abych vám s něčím mohl pomoci. Dejte mi vědět, pokud tu něco takového je.

Zhluboka se nadechl a podepsal se.

Harry.

A odeslal Acherona s odpovědí ven do noci.

¤¤¤¤¤

Tentokráte nemusel čekat dlouho. Acheron se vrátil hned další noc a vypadal trochu unaveně. Pravděpodobně nebyl zvyklý na takovou frekvenci komunikace, ačkoliv se posadil na komodu vedle Hedviky stejně pohotově jako vždy. No, stejně byl trochu tlustá sova, pomyslel si Harry roztěkaně, když ve spěchu rozkládal svitek. Trochu cvičení navíc mu prospěje.

Sama první slova stačila k tomu, aby se mu rozšířily oči.

Drahý Harry,

Copak zázraky nikdy neustanou?

Je mi líto, že tě tak rozrušily zprávy v novinách, které sis přečetl. Jsem si jistý, že vím přesně, kdo je zodpovědný za jejich poslání, a buď si jist, že si o tom s ředitelem Brumbálem promluvím; měl jsem důvody, proč jsem ti nechtěl přidělávat starosti nešťastnými událostmi posledních dní.

I přesto ti děkuji za tvoji starost. Ale není absolutně nic, co bys mohl udělat, a já bych byl na nejvyšší míru naštvaný, kdybych zjistil, že se o něco pokoušíš. Jsem si jistý, že si uvědomuješ zdroj tohoto útoku stejně jako já; tudíž jistě dospěješ k závěru, že se nesmíš za žádnou cenu do téhle události zaplést. Vskutku, co my víme, Oni se mohou jen snažit vyprovokovat u tebe podobnou reakci. Takže, pokud omluvíš moje poněkud vulgární vyjádření, nepleť se k čertu do toho a uč se.

Pokud tě to uklidní, jen zřídkakdy jsem trávil čas v domě své rodiny a neměl jsem k němu žádnou speciální vazbu.

Severus Snape

Harry na ten dopis dlouho jen zíral s otevřenými ústy, než vztekle stiskl čelist. Správně, tohle začalo být vážně absurdní. Snape si musí myslet, že má místo mozku piliny. Samozřejmě že ví, kdo je za to zodpovědný, a samozřejmě že právě teď s tím nemůže nic udělat. A poté, co se tak zatraceně strachoval, se mu za to dostane takovéhleho poděkování?

Jeho rozumné já mu říkalo, že Snape nemohl vědět, jak moc se bál. Ale to Harry ignoroval a natáhl se pro pergamen, připravený napsat uspokojivě naštvanou odpověď.

Jenomže mu to tak docela nevyšlo a on zhnuseně zíral na několik svých prvních vět.

Neměl jsem v plánu přiřítit se to vyšetřovat. Měj ve mně trochu víc důvěry. Jen jsem ti chtěl říct, že jsem rád, že jsi v pořádku. Vážně jsem se obával, když jsem dostal ten článek.

Zamračil se na pergamen, ale nebylo vyhnutí – tohle byl jeho poslední arch. Nemohl začít od začátku. A uvědom si, promluvil opět jeho zdravý rozum, ten muž právě ztratil svůj dům, možná není nejvhodnější doba být oprsklý, ne? Jeho zdravý rozum, ačkoliv to bylo podivné, zněl tentokrát pozoruhodně jako Moudrý klobouk. Ztěžka si povzdechl a dopsal zbytek dopisu.

V úterý ráno odjíždím k Weasleyovým. Takže pravděpodobně od tebe do té doby už neuslyším. Těším se na ně, ale budou mi chybět tvé dopisy.

Čím dál tím lepší. Měl by toho radši už nechat.

Bylo fajn o tobě letos v létě slyšet. A stále je mi líto, co se stalo tvému domu. Mrzí mě všechny ty hrozné věci, co se přihodily, a nemůžu přestat toho litovat. Ale bude hezké tě vidět, až se vrátím. Stýská se mi po tobě.

Harry

Zhluboka se nadechl. Bude to muset udělat. Vážně beznadějné.

A tak odeslal poslední dopis. S jasně sklíčeným pocitem sledoval Acherona odlétat, vědom si toho, že tu velkou hnědou sovu nějaký čas neuvidí. Hedvika truchlivě klapla zobákem, když ji vracel zpátky do klece.

Čtyři týdny do Bradavic.

Konec

---

PP: 1 – Převzato z Harry Potter a vězeň z Azkabanu