Nanejvýš znepokojivý čaj

Originál: A most disquieting tea
Autor: Telanu
Rating: od 13ti
Páry: Harry/Snape (v náznaku)
Shrnutí: Po událostech v třetím ročníku, Brumbál pozve Snapea na přátelské popovídání.
Kategorie: Angst, Pre-slash
Varování: Myslím, že Harrymu je v této době kolem třinácti, takže chci zdůraznit, že nebude mít sex s nikým‼ Ale nicméně jsou tam náznaky chan.
Beta: belldandy (ovšem pravopisné chyby jsou jen moje)

Přeloženo se svolením autorky.

 

Děkuji moc Telanu za napsání takovéhleho příběhu i za povolení k překladu. Děkuji belldandy a Jáje za navedení na příběh a belldandy za opravu vět a hlavně za podporu a trpělivost, kterou má se všemi těmi mými zběsilými maily. Casiopeo, doufám, že se ti to bude líbit a že si to užiješ, i když to překládám já.

@@@

Nanejvýš znepokojivý čaj

„Je od tebe hezké, že jsi přišel.“

„Nemluvte o tom.“

„Tedy, Severusi.“ Albus Brumbál se shovívavě zasmál a dovedl ho do své soukromé pracovny. „Nemusíš být nepříjemný; koneckonců, podstoupil jsem mnoho nepříjemností jen, abych získal tvůj oblíbený.“ Zvedl stříbrnou čajovou konvici a trochu jí zakýval ve vzduchu, takže se vůně Mátového moku madam Minsterové rozlinula po pokoji. Jakoby proti své vůli sebou Snapeovy nozdry cukly.

„Podstoupil jste nepříjemnosti?“ zeptal se jízlivě, usadil se strnule na židli s vysokým opěradlem, zatímco Brumbál se posadil do přespříliš vycpaného křesla, které začalo lehce popotahovat, když stařec otevřel plechovku sušenek.

„Uklidni se, Toby,“ řekl nepřítomně ředitel a poklepal křeslo po opěradlu. „Ještě jich hodně zbyde, jsem si tím jistý… Severus jí sotva tolik, aby to stačilo zasytit zahradního trpaslíka… Ano, no, musel jsem poslat sovu až do Prasinek kvůli téhle záležitosti, zdá se, že školní zásoby už zcela vymizely. Na, zkus jeden s tím rybízem.“

Snape si vzal sušenku a položil ji na talíř, očividně neměl v úmyslu ji sníst později a ani nikdy. Nicméně ale přijal kouřící šálek čaje. Několikrát si usrknul, oční víčka se mu mimoděčně přimhouřila potěšením, a pak ho znovu odložil. „Takže.“

Brumbálův potěšený výraz se nezměnil, ale bylo možné, že jeho oči jiskřily o trochu víc. „Takže.“

„Tak jsme tedy tady.“

„Docela.“

„K čertu s tím, Albusi, co chcete?“

Jedno husté obočí se lehce vyklenulo. „Tohle přeci není poprvé, co jsem tě pozval na čaj, Severusi.“

„Ne, to není,“ poznamenal Snape hořce. „Kdy to bylo naposledy? Ach, ano. Když jste mi řekl tím vaším jedinečným a tak milým způsobem, že ten vlkodlak dostal pozici učitele Obrany - “

„Severusi - “

„ – a ne já. A předtím? Pro pána, nechte mě přemýšlet. Och, ano. To bylo tehdy, kdy jste mě představoval té jedinečné přírodní anomálii, Zlatoslavu Lockhartovi, jistě tomu nejhloupějšímu žijícímu tvorovi – což už je co říct, když je na světě také Neville Longbottom – a proč to bylo? To abyste mi mohl říct, že on - “

„Severusi, prosím - “

„ – bude naším místním Obranářem. Skvělý vtip, říkal jsem si. A myslím, že to bylo těsně po tom, co - “

„Víš, že umíš být docela - “

„ – jste mi řekl o Quirellově jmenování,“ dokončil Snape vražedným šepotem.

Brumbál se na něj pouze podíval, očividně čekal další řeč.

Snape se zaklonil a opřel, ale jen do té míry, jak mu to umožňovala židle s rovným, plochým opěradlem. „A myslím, že na tamto téma již nemusím říkat nic víc.“

„Ty mě nikdy nenecháš vyklouznout tak snadno?“ zeptal se Brumbál, sám poměrně klidný.

Snapeovy oči vzplanuly. „Slyšel jste o mudlovském lektvaru nazývaném Valium? Podávají ho v malých pilulkách?“ 

„Nevzpomínám si, že bych o něm slyšel,“ odvětil lehce překvapeně ředitel.

„Udivujete mě. Vypadá to, jako kdybyste jím byl nadopovaný.“

Brumbál se zamračil, poprvé od doby, co začal jejich rozhovor nad šálkem čaje. „Severusi, jsi si jistý, že ti je dobře?“

„Ne, není mi dobře,“ vybuchl Snape. „A divím se, že vy máte tu drzost mi pokládat podobné otázky – potom, co se stalo tohle pololetí - “

„Opatrně s tím čajem, vyšplíchne ti a opaříš se…“

Snape se zhluboka nadechl, pak se pořádně napil z šálku. „Mohl jste mi prokázat laskavost a dát mi něco, co mi nechutná,“ zamumlal. „Teď s ním budu mít spojené všechny ty negativní pocity. Madam Minsterová je odteď navždy zničena…“

„A mohu-li se zeptat, co se stalo v průběhu našeho malého rozhovoru, že je ti to tak nepříjemné?“ otázal se mírně Brumbál a zároveň si vzal třetí sušenku.

„Zatím nic. Ale něco se stane, jsem si jistý.“

„To je ten pozitivní postoj, který tě v očích mnohých činí tolik oblíbeným, Severusi.“

Pohled Snapeových očí by mohl řezat sklo. „Nemám zájem být oblíbený, řediteli.“

„Jaké štěstí,“ odvětil suše Brumbál. Potom: „Severusi, jsme přátelé, že ano?“

Snape tam seděl s kamennou tváří a neřekl ani slovo.

„Beru to jako souhlas,“ povzdechl si Brumbál, „ačkoliv nyní bych už měl vědět lépe, že se nemám ptát… každopádně, já tebe považuji za přítele, ať se ti to líbí nebo ne, a vždy jsem věřil, že přátelství s sebou přináší určité povinnosti.“

„Dejme tomu.“

„Přirozeně. Existují všechny ty nezbytné povinnosti jako loajalita, čest, laskavost, naslouchající ucho - “

„Jak dojemné,“ ušklíbl se Snape.

„ – a samozřejmě schopnost říct tomu druhému, když se chová jako úplný šmejd.“

Snapeova ústa, která již byla otevřená, aby doručila nějakou kousavou odpověď, se zavřela s prásknutím, jež by dokázalo jeho jazyk překousnout napůl. Dopřál si chvíli nebo dvě, aby se vzpamatoval a pak extrémně klidným hlasem řekl: „Prosím o prominutí, Albusi, co jste to říkal?“

„Myslím, že jsi slyšel dobře, Severusi. Chováš. Se. Jako. Šmejd.“

„Och, chápu.“ Snape velmi opatrně položil šálek s čajem na stůl a začal se zvedat. „Víte, je od vás strašně milé, že jste si udělal čas, řediteli, ale my oba jsme velmi zaneprázdnění muži a já bych měl raději jít. Máte ještě nějaké další urážky, které bych si měl vyslechnout, než se vrátím do sklepení?“

„Ano. Jsi také zaslepený hlupák,“ řekl poněkud vesele Brumbál.

„Když to říkáte,“ vyštěkl Snape a postavil se. „Jak velice milé. Nebudu tu jen sedět a nechávat si to líbit, Albusi. Pokud mě takhle nazýváte kvůli tomu pomatenému bastardovi Siriusovi Blackovi - “

„Och, částečně, to je zcela jisté. Nicméně je to převážně kvůli mladému Harrymu.“

„Potter!“ zasyčel Snape a jeho oči metaly blesky. „To jsem mohl tušit, že s tímhle má něco společného! Proč jste mě sem pozval? Abyste mi poděkoval, že jsem ho nenechal propadnout v lektvarech, i když by si to nepochybně zasloužil? Nebo abyste mi poděkoval, že jsem opět jednou zachránil jeho život? Ó, ne, pozval jste mě, abyste mě urážel poté, co jste mě v podstatě nazval šíleným lhářem před Korneliusem Popletalem!“

„Můžeš být bláznem, Severusi, ale nejsi lhář, ani zcela jistě nejsi šílenec,“ řekl Brumbál klidně, pak dodal: „Opravdu musím trvat, aby ses posadil.“ A Snape náhle zjistil, že byl přinucen ztěžka dosednout na židli, než stihl cokoliv říct. Toby se zahihňal a Brumbál znovu poklepal křeslo po opěradle.

„Vy a ta vaše zatracená neverbální kouzla. Nemůžete se obtěžovat vyštěknout pár slabik jako my ostatní?“

„Vypadá to, že dneska jsi tu od štěkání ty, Severusi. Přenechám ti to. Ale později.“ Brumbál, duchem nepřítomný, žvýkal další sušenku, jeho oči se však nepřestaly dívat do Snapeových. „Řekni mi,“ zamumlal nakonec. „Řekni mi… co jsi nesnášel na každém z našich učitelů Obrany? Doposud? Kromě skutečnosti, že oni dostali tu práci a ty ne?“

„Se svojí obvyklou genialitou jste, Albusi, uhodil přesně hřebíček na hlavičku. „Proč bych měl potřebovat nějaký jiný důvod, abych je nenáviděl? S výjimkou Lupina“ dodal Snape, tvář se mu zkroutila při té vzpomínce. „S Lupinem je to osobní, to vám zaručuji, ta mizerná bestie…“

„Myslím, že to bylo osobní i u všech ostatních,“ řekl Brumbál. Pak dodal: „Lupin byl Harryho dobrým přítelem, věděl jsi to?“

„To mě nepřekvapuje,“ jízlivě se ušklíbl Snape.

„Och, ano. Naučil ho, jak zapudit mozkomory – něco, co jsem jistě měl udělat sám, ale jakmile začal, zdálo se nejlepší nechat ho to dokončit… a že uměl naslouchat, jak už jsem ti říkal, Severusi, to také prokázal.“

Snape se zcela utišil, zuřivě si okusoval spodní ret. Když Brumbál už nic víc neřekl, vybuchnul: „Co se mi tím snažíte říct?“

„Trpělivost. Takže, Lockhart,“ pokračoval Brumbál laskavě. „Lockhart nebyl Harryho přítelem – ani tvým, pokud si dobře pamatuji – ale pokoušel se být…“

„Zlatoslav Lockhart byl přítelem akorát tak sám sobě,“ poznamenal Snape hořce.

„Ano, máš docela pravdu,“ souhlasil Brumbál, „což je důvod, proč chtěl být viděn s neslavnějším chlapcem na světě. To není moc obdivuhodné, že? Ale je to tak. A nakonec, obávám se, se prokázalo, že byl spíše zkažený…“

„Měl byste začít životopisy prověřovat trochu důkladněji, co?“

Poprvé vypadal Brumbál přísně a podíval se Snapeovi přímo do očí. „Včetně tvého, Severusi?“

Snape zbledl a odvrátil zrak. Brumbálova tvář se navrátila k vlídnosti a ředitel se předklonil a poklepal druhého profesora po ruce. „No tak, to nebylo moc fér. Omlouvám se, Severusi. Ale jak jsem říkal, Lockhart skoro způsobil panu Potterovi i panu Weasleymu vážné poškození Paměťovým kouzlem. A předtím, Quirrell.“

„Odporná malá věc,“ zamumlal Snape ještě jedovatěji, než když mluvil o Lockhartovi.

„Ano, to byl,“ povzdechl si Brumbál. „A ty jsi po celou dobu věděl, čím přesně je. Za to jsme tvými dlužníky, Severusi.“

„Ušetřete mě toho,“ protočil Snape očima. „Uplynuly dva roky a vy jste to ještě nesplatil.“

„Nu, dej mi čas. Quirrell… ach, nejhorší ze všech. Pokusil se Harryho zabít.“ Brumbálovy oči poklesly k zemi. „Vidíš tu podobnost, Severusi?“

„Ne, jeden z nich byl vrah, druhý idiot a třetí byl prostě andílek z nebes, na kterého jsem se zle vrhnul,“ zavrčel Snape. „Pochopil jsem to správně? Co se mi to k čertu snažíte - “

„Všichni tři ohrožovali Harryho, Severusi,“ řekl Brumbál jemně. „A ty jsi je nesnášel.“

Snapeova pusa se minutu jen naprázdno otevírala a zavírala.

„Dokonce i Lupin,“ pokračoval starý ředitel. „Proč by ses jinak proboha vrhal pod Vrbu mlátičku, kdyby sis nemyslel, že je tam Lupin společně se Siriusem Blackem – a chtějí zabít Harryho Pottera?“

„To je absurdní,“ vyštěkl Snape. „Jestli jsem kdy měl dluh u Pottera, už dávno jsem ho splatil. Tak to je, já…“ odmlčel se, jako kdyby se sebou zápasil. „Podívejte, Lupin byl - “

„U Harryho oblíbený, zatímco ty jsi nebyl,“ řekl Brumbál potichu. „Ano, já vím.“

Snape odhalil zuby jako zuřivý pes a zavrčel: „A co? Každý vždycky měl rád Lupina. Nevěděli, kým ve skutečnosti - “

„Stejně jako každý má rád Harryho, aniž by doopravdy rozuměl jemu nebo účelu, kterému slouží. No, skoro každý; mladý Draco Malfoy se snaží docela houževnatě… Harry je sympatický mladý hoch, Severusi, přestaň se mračit. Je to jenom přirozené.“

„Jediná sympatická věc na Potterovi je jeho sklon lámat si kosti na famfrpálovém hřišti!“

„V tom s tebou musím nesouhlasit,“ zasmál se ředitel. „Ale opravdu prokazuje znepokojivou schopnost přicházet k úrazům, že? Och, Severusi, omlouvám se. Ale ty klapky na oči, které nosíš, vážně poškozují tvůj vztah se studenty, nejenom s chudákem Harrym, a já jsem měl pocit, že je na čase tě na to upozornit.“ Jeho jiskřící oči přestaly jiskřit a nepatrně se zúžily. „Ač se to tak nezdá, Severusi, já jsem velkým zastáncem profesionality.“

„Dobrá, dobrá,“ zamručel Snape. „Myslíte si, že jsem byl na toho malého blba příliš ošklivý a chcete po mně, abych s tím přestal a podlézal mu jako všichni ostatní. Mám pravdu?“

„Ne,“ odsekl Brumbál, oči mu vzplanuly, až Snape překvapeně zamrkal. „Pochopil jsi to celé úplně špatně. A dokud se nezastavíš a *nepopřemýšlíš* nad tím, co ti říkám, budeš to stále dělat špatně.“

„Co chápu špatně? Je to velmi prosté. Nemám rád Harryho Pottera. Teď, pokud dovolíte, rád bych ode- “

„Opět se mýlíš, Severusi,“ řekl Brumbál jemně. „Vskutku se velmi mýlíš.“

Snape se zastavil, oči se mu zúžily a líce trochu zbledly.

„Je to zbytečné,“ pokračoval ředitel něžným hlasem, jako kdyby mluvil k vystrašenému studentu prvního ročníku. „Nemůžeš vydržet v této profesi tak dlouho a nedozvědět se pár věcí o lidských srdcí. A já znám to tvoje, Severusi.“

Snape, pokud to bylo ještě možné, zbledl víc, a pak se jeho tváře zalily červení.

„A Harry - “

„K čertu s vámi, Albusi,“ zasípal Snape, jeho hlas zněl, jako kdyby se po kolenou a s holýma rukama brodil rozbitým sklem. „Jestli to někdy v životě… kdykoliv… KOMUKOLIV povíte - “

„To by mě ani nenapadlo,“ odpověděl mírně Brumbál, vzal čajový šálek ze Snapeových třesoucích se rukou a naplnil ho dalším horkým Mátovým mokem. Letmo se podíval svému kolegovi do tváře a přilil i uvážlivé množství brandy. „Neber si to tak zle,“ pokračoval. „Neudělal jsi nic špatného.“

„Je to dítě,“ řekl Snape, tvář se mu znovu zkřivila, tentokráte nebyla odrazem opovržení, nýbrž utrpení.

„Ano.“

„Nenávidí mě.“

„Dosti.“

„Do HÁJE.“

„Jazyk,“ nesouhlasně pomlasknul Brumbál. „Vypij si čaj.“

Snape vyprázdnil svůj šálek. Brumbál mu ho znovu dolil, tentokráte s více brandy než čaje. „Vypadá jako Jamese, že ano?“ vyptával se ředitel.

Mistr lektvarů se na něj hrozivě podíval. „Nehledejte spojitosti, které neexistují, Albusi. Jsem připraven odpřísáhnout na všechny svaté i nesvaté a na vykuchanou ropuchu, že jsem z celého srdce nenáviděl Jamese Pottera.“

Nyní se Brumbál zasmál nahlas. „Toho jsem si dobře vědom, příteli. A proč bys taky neměl? James byl něco jako zlatý hoch, jestli si dobře vzpomínám; všechno dostával zadarmo, zatímco ty jsi musel dřít na vše, co jsi měl. Vím o tom. James nikdy netrpěl, až do dne, kdy zemřel.“ Dlouze se na něj podíval. „Ale to stejné neplatí o jeho synovi. Harry poznal – a ještě pozná – více utrpení než známe my. Nikdy nežádal o svůj osud, stejně jako ty ses neprosil o svůj, nebo já o můj.“

Na několik minut Snape vypadal, jako že nemá co k tomu říct. Potom, zatímco Brumbál trpělivě vyčkával, řekl tichým, poraženým hlasem: „Co chcete, abych udělal? Podal rezignaci?“

Obočí znovu vystřelilo vzhůru. „Rezignaci? To rozhodně ne! Proč bys to měl dělat? Nemáš v plánu snad Harryho nějak zneužít, že ne?“

„Ne!“ Skoro panicky. Pak tiše: „Ne, nemám.“

Brumbál se opřel do křesla a Toby opět popotáhl. „Pak tedy dobrá. A jednoduše nemůžeš nyní odejít, Severusi. Ne s tím vším, co se na letošní rok chystá. Možná jsi zaslechl ty zvěsti o Moodym…“

„Ó, bože,“ zaúpěl Snape.

„… Jsou pravdivé,“ dokončil Brumbál potichu. „Potřebuji ho tady, Severusi. Je mi líto.“

„Ta zatracená práce je prokletá,“ zamumlal Snape. „Měl bych přestat ji chtít.“

Ty modré oči znovu zajiskřily. „Možná. Neboj se. Věci se nemohou ubírat stejným způsobem donekonečna.“

„Nevydržel bych, kdyby to tak bylo.“

Nyní se ty oči zaplnily soucitem. „Co budeš dělat?“

„Co mohu dělat? Kdybych mu začal projevovat přízeň, muselo by to být nenápadně, že? A nemohu být na něj milý, ne, když je kolem Draco Malfoy - “

„Ne, pokud nechceš vzbudit podezření Luciuse,“ dodal Brumbál, lehce přikývl a jeho oči se rozšířily porozuměním. „A to doopravdy nemůžeme dopustit. Je mi líto,“ znovu se omluvil.

Snape se na něj jen beznadějně podíval.

„Pokud je to útěcha, nejsi tak zaslepený, jak jsem si myslel.“

„Tedy, pěkně děkuji, jsem si toho vědom.“

„Nebude mu třináct navždy.“

„To mi vážně naznačujete - “

„Ne. Chtěl jsem tento rozhovor, ne proto, abych tě ponoukal nebo odrazoval od jednání – ale proto, abych ti otevřel oči. Vidím, že již byly otevřené. Odpusť mi.“ Brumbál vypadal trochu smutně a Snape zarytě hleděl do svého šálku, jako by hledal znamení à la profesorka Trelawneyová. „Přál bych si, abys věděl, že si se mnou můžeš promluvit, kdykoliv budeš potřebovat, Severusi.“

„Přátelé s ušima ochotnýma naslouchat,“ řekl Snape, ale úšklebek postrádal svoji obvyklou energii.

„Mám dvě.“

„Dobrá. Pojďme to tedy zjistit. ‚Pane řediteli, jen jsem si myslel, že byste měl vědět, že jsem šíleně zamilovaný do jednoho ze svých nezletilých studentů, který mě nesnáší‘ – ne, celkem vzato, myslím, že ne.“ Snape se zvedl ze židle poněkud nejistě; snad za to mohla ta brandy. „Myslím, že jsme si ujasnili, že nejsem netvor, takže Harry Potter je nadále přede mnou docela v bezpečí.“ Pomalu zamrkal. „Propána, pane, jsem trochu unavený. Děkuji vám za čaj a za starosti, které jste měl s jeho obstaráváním; zítra bude školní zásoba opět plná.“

Brumbál zamrkal. „Prosím?“

„Všechen vrátím.“

„Ty jsi měl všechen ten - “

„Měl jsem ho rád, jak jsem říkal,“ odpověděl Snape a sklíčeně se usmál. „Ale myslím si, že na něj nějakou dobu nebudu mít žaludek… přeji příjemné odpoledne, Albusi.“

Nyní byl Brumbál tím, kdo se nedokázal podívat Snapeovi do očí – možná poprvé za dobu jejich dlouhé spolupráce. „Příjemné odpoledne, Severusi,“ zamumlal a nalil si další šálek.

Dveře se zavřely s tichým úderem.

Konec