Pouto krve - Část VII

06.08.2012 21:05

Celá!!! sedmá kapitola. Děkuji Hoshi za betaread.

@@@

Část VII

„Minervo,“ řekl Snape, klepaje na otevřené dveře její kanceláře. Měl v úmyslu udělat za ní zajít dříve, ale jednoduše nebyl čas. „Mohl bych na slovíčko?“

„Jistě, Severusi.“ Moc se jí nepodařilo zakrýt své překvapení, že se objevil v její pracovně. „Co pro tebe mohu udělat?“

Vešel dovnitř a zavřel dveře, vytvořil rychlou ochranu soukromí. „Jde o Pottera.“

Přes tvář jí přeběhlo několik výrazů, nejnápadnější byl nesouhlas. „Co bys rád chtěl probrat?“

No v tomto případě nemělo cenu chodit kolem horké kaše. Podíval se jí do očí. „Jeho život s jeho mudlovskou rodinou.“

Trhla sebou, zcela jistě tohle nečekala. „Vyrozuměla jsem, že mají dosti napjatý vztah.“

Snape jí věnoval rozčilený pohled. „To je velmi jemně řečeno, myslím. Řekni mi všechno, co o tom víš.“

„Proč přesně bych to měla dělat?“ zeptala se kousavě. „Pokud by chtěl, abys o tom věděl, řekl by ti to sám.“

„Jinými slovy, ani ty nic nevíš.“

Podívala se na něj, oči se jí ostře zúžily. „Jaké máš podezření?“

„Že se o něj nestarali tak dobře, jak bych rád věřil.“ Snape si vzpomněl na rozhovor, který měl s Potterem přes léto. „Myslím si, že tam mohlo docházet i ke skutečnému týrání.“

„Proč jsi s tím přišel spíše za mnou než za Albusem?“ Její tón byl chladný, skoro podezřívavý.

Potlačil zasténání a odpověděl, aniž by do toho vložil zášť, kterou pociťoval. „Je zde několik důvodů. Pro začátek jsi ředitelkou jeho koleje. Mohla bys být schopná ho přimět, aby mluvil o tom, co se mu stalo.“

Znovu se na něj zadívala a tentokrát si zhluboka povzdechla. „Jestliže o tom nebude mluvit s tebou, proč se domníváš, že by mohl mluvit se mnou?“

„Doufal jsem, že by mohl. Byla bys v daném tématu objektivnější než já.“

„Harry Potter je velmi tvrdohlavý mladý muž. Myslela jsem si, že tvoje spojení s ním ti to ukázalo.“

Snape si neelegantně odfrkl. „To by opět bylo velmi jemně řečeno. Nicméně vzhledem k povaze mého vztahu s ním mu nemohu odborně poradit.“

„Jaký přesně je tvůj vztah s ním?“ McGonagallová mu při té otázce pohlédla přímo do očí, jako by ho tím vyzývala, jí tu informaci upřít.

Část jeho chtěla kousavě a v neurčitých výrazech odpovědět, že to není její věc, ale připustil si, že to právě učinil její záležitostí. Ani by to nepomohlo situaci. Chtěl po ní, aby si promluvila s Potterem. „Myslím, že znáš podmínky toho pouta,“ řekl nakonec, pokoušeje se o neutrální tón.

„Probírala jsem to s Potterem.“ Její tón napověděl, že ta konverzace nebyla zrovna uspokojivá. „Je velmi mladý. Skutečně příliš mladý, aby se s tím vypořádal.“

„Je příliš mladý, aby se vypořádával s pěknou řádkou věcí, které se od něj za ty roky požadovaly. Kdybych mohl, tak bych mu tu jeho zátěž ulehčil.“ Snape si povzdechl. Dráždilo ho, že celý kouzelnický svět vkládal své naděje a obavy na ramena sedmnáctiletého kluka. „Kdyby sis s ním mohla promluvit o jeho mudlovské rodině.“

„Pochybuji, že to nějak výrazně pomůže. Je nechvalně známý jako tajnůstkář, co se týče tohoto tématu.“ Na okamžik se zamyslela. „Nebude se k nim tohle léto vracet?“

„Ne. Pravděpodobně budeme bydlet ve Snape Manor.“

„Plánuješ si ho tedy nechat?“ odkašlala si. „Co budeš dělat, jestli se jeho pocity k tobě nevyvinou tak, jak doufáš?“

To byla dobrá otázka, připustil si Snape, a ta, nad kterou se neobtěžoval příliš zamýšlet. „Přejdu ten most, jen pokud budu muset.“

McGonagallová zamrkala a tvrdě na něj znovu pohlédla. „Ty jsi do něj zamilovaný, viď?“

„To, na co se mě ptáš, je velmi nevhodná otázka.“ Zcela jistě se ji nechystal poctít odpovědí.

„Mám o Harryho starost.“ Její výraz se trochu zjemnil. „A o tebe také.“

„Jsi jednoduše všetečná.“ S jízlivým úsměvem na ni blahosklonně shlédll přes svůj nos.

McGonagallová se zasmála a naklonila hlavu. „To taky.“

„Myslím, že svou odpověď už máš.“

„Domnívám se, že ano.“ Opřela se v křesle. „Promluvím s ním. Pochybuji, že to bude k něčemu dobré. Vím, že ho ti mudlové po většinu jeho života používali jako domácího skřítka. Mám podezření, že mu ani dobře nedávali najíst. Kromě tohohle nemyslím, že tam bylo fyzické týrání.“

Snape cítil, jak v něm opět narůstá vztek a v nevíře se na ni podíval. „Nechat ho hladovět není týrání?“

Povzdechla si. „Ochrana, kterou mu mohla poskytnout rodina jeho matky, byla považována za důležitější než--“

„Nedostatek, kterým trpěl jejich rukou.“ Snape nechal veškeré své opovržení, které cítil, vybuchnout v jeho tónu. „Než láska a ochrana a starostlivost, kterou měl mít a neměl?“

„To je nespravedlivé. Vyrostl z něj skvělý mladý muž.“

„Ale ne díky ničemu, co kdokoliv z vás udělal, aby mu pomohl.“

„Pak do toho taky musíš zahrnout i sebe,“ odsekla McGonagallová s naštvaným výrazem. „Až do zcela nedávna nebylo tvoje chování k němu o nic lepší než těch mudlů.“

Snape se k ní otočil. Oči mu plály hněvem jak na ni, že se odvážila tohle zmínit, tak na sebe, že přidal k Potterovu břemenu. „Myslíš si, že to nevím? Snažím se to napravit.“ Nadechl se, aby se uklidnil. „Promluvíš si s ním?“

Přikývla, také vypadala, že se uklidňuje. „Ano.“

„Děkuji ti.“ Snape se otočil na podpatku a odešel.

***

Těsně před svítáním Snape otevřel oči, jeho smysl pro čas ho varoval, že je ráno, nebo to, co za ráno v posledních dnech považoval. Když se pokusil pohnout, všechny jeho svaly protestovaly. Výdech se mu se zasyčením prodral mezi zuby. Další noc na pohovce.

Potter zasténal a pokusil se otočit, přitom se zaduněním spadl na zem. Naneštěstí vypadalo, že se to stávalo skoro pokaždé, když spali společně.

Snape se zamračil. Tohle dotlačilo hranice slušnosti téměř za pomyslnou lajnu, kterou ještě mohl tolerovat, ale neměl moc na výběr. Spaní na pohovce bylo lepší než spaní v jeho posteli, což by mohla být jejich další zastávka, pokud znovu přetíží pouto.

Potter na něj nahoru myopticky zamrkal a zašklebil se. „Víte, neskončil bych na zadku třikrát z pěti případů, kdybyste nás nechal spát ve vaší posteli.“

Zavrtěl hlavou, nepodíval se na Pottera, příliš se bál, že ten zpropadený chlapec by spatřil touhu v jeho očích. „Nežádejte to ode mě. Tohle je nejvíc, co mohu dovolit.“

Oba vypadali podrážděně a vyčerpaně. Potter se zamračil. „Stejně trávím každou noc ve vašem bytě. Co na tom záleží, kde spím?“ Potter protočil ramenem a zašklebil se. „Nebo jako v tomto případě nezáleží.“

„Včera v noci jste docela pěkně chrápal,“ řekl Snape kousavě, ale pak polevil pod Potterovým pohledem. Ze stolku vedle pohovky zvedl chlapcovy brýle a podal mu je. „Doufám, že za týden nebo dva s tímto můžeme přestat.“

„Už jsou to tři týdny,“ povzdechl si Potter a nasadil si brýle. „Mohu odejít ráno, ale ne během noci. Nemyslím si, že se to v dohledné době změní.“

Snape nesnášel, když měl Potter pravdu. „Snad s ještě trochou času…“

„Když to říkáte. Musím jít a připravit se na vyučování.“ Potter se postavil a oprášil si zadek. Oblečení měl zmačkané a špinavé a slabě bylo cítit potem a dospívajícím hochem. „Už nikdy nespím v pyžamu.“

Spát plně oblečený nebylo o nic víc pohodlné, ale příliš mnoho důvěrnosti by přineslo více intimity. A tolik, jako vinil Pottera z mnoha věcí, pravdou bylo, že on na to připravený nebyl.

„Běžte,“ řekl. „Uvidíme se ve třídě.“

Potter vklouzl do svého pláště a potichu za sebou zavřel dveře.

***

„Albusi,“ řekl Snape, přicházeje do ředitelovy kanceláře. „Mohu zabrat chvilku vašeho času?“

„Ano, ano. Pojď dál.“ Mávnul na Snapea, aby se posadil před jeho stůl, chvíli počkal a pak se zeptal: „Co pro tebe mohu udělat, Severusi?“

„Mám podezření, že budu brzy předvolán Temným pánem.“ Nikdy nevěděl jistě, kdy se tak stane, ale příležitostně mu smysly říkaly, že něco přichází. Nikdy to nebylo natolik pravidelné, aby to vypozoroval, nebo aby to nazýval něčím víc než intuice, ačkoliv se to ve většině případů prokázalo jako pravdivé.

„To mě vůbec nepřekvapuje,“ přikývl Brumbál. „Musím přiznat, že se divím, že se to nestalo již dříve.“

„Z toho, co jsem slyšel od mých nepočetných kontaktů, si myslím, že něco plánuje. Naneštěstí již nepatřím mezi jeho nejvěrnější, proto nevím, co to je.“ Přestože byl přijat zpět do služeb Temného pána, nezískal zpátky svoji pozici coby součást Voldemortova vnitřního kruhu.

„Myslíš si, že bude pro tebe nebezpečné jít za ním?“ V Brumbálově hlase byla slyšet potěšující dávka starostlivosti.

„To je vždycky.“ Snape si nikdy nebyl úplně jistý, co Voldemort chce, nebo co by ho mohlo popudit na někom z jeho vlastních lidí. Snape měl stejnou šanci, že bude mučen, jako kdokoliv jiný. „Nicméně v tom není ten problém.“

Brumbál na něj překvapeně pozvedl obočí. „Vskutku. V čem tedy je?“ Pokynul mu rukou, aby pokračoval.

„Mohl bych být pryč den nebo dva.“ Snape si odkašlal. „Jestliže bych byl pryč tak dlouho, mohlo by to panu Potterovi způsobit určité strádání. Zvláště pokud se vrátím… zraněný.“

Brumbál na chvíli vypadal zamyšleně, pak přikývl. „Možná byste měli strávit společně trochu času, než budeš předvolán.“

„A právě v tomto vězí ten problém,“ řekl Snape, zavřel oči a pokusil se uklidnit své rozklepané nervy. „Již s ním přes den trávím značné množství času,“ odmlčel se, podíval se dolů na své ruce. „A také přes noc.“

Brumbál vypustil dlouhý povzdech. Nezdálo se, že by to pro něj byla novinka. „Domnívám se, že pouto je čím dál těžší ignorovat.“

„Pokaždé, když se snažíme oddělit, vytvořit mezi námi nějakou vzdálenost, tak se nápor na pana Pottera zhorší.“ Snape se snažil zkrotit své obavy. „Začínám se bát o dlouhodobé účinky, a jaké poškození by mu to mohlo způsobit.“

„O účincích té vazby je toho napsáno překvapivě málo.“ Brumbál se tvářil znepokojeně. „Požádal jsem slečnu Grangerovou, aby to vyhledala.“

Snape překvapeně vzhlédl. „Proč byste něco takového dělal?“ Přestože přestal si aktivně znepřátelovat Potterovy nejlepší přátele a oni jeho, věděl, že nikdy nebude vycházet dobře ani s jedním z nich.

Pohled, který mu Brumbál věnoval, byl pobavený. „Ona je tím nejlepším badatelem, jakého jsem v této škole viděl, od doby, kdy jsi byl studentem ty.“

Navzdory jeho největšímu úsilí to potlačit, prohnala se jím při Brumbálových slovech jiskra pýchy. „Našla slečna Grengerová něco užitečného?“

Brumbál zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ne.“

„Pak mám stále oprávněný důvod mít o Pottera obavy.“

„Ale ne o sebe?“ podíval se na něj Brumbál. „Já mám obavy o vás o oba.“

„Na mě to nemělo vůbec žádný nepříznivý efekt.“ Snape si otřel ruce o stehna. „Mojí jedinou obavou je, že jestliže mě Temný pán předvolá, mohl by rozpoznat pouto.“

„To je také možnost, ano, ale myslím si, že nepravděpodobná.“ Brumbál se natáhl pro bonbón a vložil si ho do úst. „Nedokáže vidět do tvé mysli.“

Naštěstí nenabídl sladkost také Snapeovi. „Ale nicméně může napadnout mysl pana Pottera. Alespoň do míry, kde mu může posílat obrazy.“

„Ale neudělal to od toho incidentu na konci Harryho pátého ročníku.“ Brumbál ve svém hlase neměl mnoho víry.

„Pan Potter je proti tomu chráněný, ano. Nicméně vzhledem k tomu kdo a co je, Potter by nemusel rozpoznat další způsob vniknutí.“

Brumbál přikývl, vypadal ještě znepokojeněji. „Začneš Harryho opět trénovat ve způsobech, jak si zastínit mysl?“

Snape se zavrtěl na židli, bylo mu ještě nepříjemněji a nepodíval se Brumbálovi do očí. „Raději bych v této době neměl přístup do jeho mysli.“

„Proč ne?“

„Protože můj vztah s ním je již takto příliš intimní. Moje pocity…“ Snape se snažil najít slušný způsob, jak to poddat, ale žádný nevymyslel. „Jsou již moc důvěrné.“

„Možná by to mohlo pracovat v tvůj prospěch.“ Brumbál nezněl, jako kdyby doopravdy porozuměl problému.

To se zdálo enormně nepravděpodobné. Snape se zhluboka nadechl a sebral odvahu na vysvětlení, které, jak předpokládal, Brumbál požadoval. „Raději bych mu neposkytl ukázku toho, co cítím.“

„Jistě to v tuto chvíli již ví.“ Opět se zdálo, že si Brumbál úmyslně nechal ujít podstatu.

Snape se znovu zhluboka nadechl a konečně se mu podíval do očí. „Vědět rozumově a mít úplně jasný hmotný poznatek jsou dvě zcela odlišné věci.“

Brumbál mu pohled opětoval bez obvyklé veselosti. „Bojíš se jeho reakce na své pocity nebo na své fantazie?“

„Na moje city. Snažím se o něm nesnít.“ Přestože nemohl přestat s tím, co cítí, pokoušel se velmi pracně nemyslet na Pottera v jakémkoli jiném kontextu, než který existoval.

Brumbál vypadal, že se zmítá někde mezi nevírou a pobavením, a měl tu drzost se na něj usmát. „Jsem ohromený silou tvé vůle, Severusi.“

„Odmítám takto myslet na svého studenta.“ Snape si zkřížil ruce na hrudníku, cítil se poněkud rozladěný celou tou konverzací. Všichni, jak se zdá, věří, že je chlípný muž. „Co ode mne očekáváte?“

„Že se tomu chlapci přiznáš ke svým citům.“ V Brumbálově podání to vyznělo tak zatraceně snadně, jako kdyby se mohl jednoduše vyznat a bylo to.

I kdyby byl romantický typ muže s květinami, což zcela nepochybně nebyl, tak vyznat se studentovi pod jeho autoritou, bylo za hranicemi toho, co mohl udělat. „To je přesně ono, Albusi, je to kluk. Příliš mladý na tohle, na to, co k němu cítím.“

„Pak tedy víš, co cítíš?“

Otočil se, aby se nasupeně podíval na Brumbála a byl jen coul od toho, aby řekl něco neodpustitelného. „Samozřejmě, že vím. Těžko bych si toho mohl nevšimnout.“

„A Harry?“

„Pravděpodobně by nepoznal tu emoci, i kdyby ho kousla,“ řekl Snape s hlubokým povzdechem. „Mám podezření, že to je důvod, proč pouto vytváří takovou paseku.“

„Chápe Harryho naivitu jako odpor?“ Brumbál přikývl a natáhl se k míse pro další sladkost. „Obávám se, že to dává dokonalý smysl.“

„Také si myslím, jinak bych to nezmiňoval.“

„Možná by ses mohl pokusit mu v tom pomoci.“

„Dobrotivý bože, co to říkáte?“ Snape byl zcela zděšený tím, že by Brumbál vůbec něco takového navrhl. „Co po mně chcete, abych udělal – svedl ho? Dítě?“

„Těžko je to dítě, ačkoliv není ještě ani úplně dospělý. A ne, tohle po tobě nechci.“ Brumbál pozvedl ruku. „Jediné, co se snažím říct, je, že možná poměrně brzy nebudete mít možnost zachovávat odstup. Mohlo by být šetrnější--“

„Ne. Nemohu.“ Snape to popřel zavrtěním hlavou, přestože věděl, že by k tomu mohlo dojít. „Zbývá mi jen velmi málo zásadovosti, dovolte mi ponechat si to, co mám.“

„To není záležitost morálky nebo zásadovosti, je to záležitost udržet Harryho – a tebe – v bezpečí a zdravé.“ Brumbál zněl a vypadal, jako že ho kárá, jakoby měl pocit, že by to Snape již měl vědět.

Nebylo to tak, že by nerozuměl. Nicméně ve svém životě překročil příliš mnoho hranic na to, aby ochotně překročil další. „Slyším, že mi říkáte, abych svedl studenta--“

„Ne.“ Brumbálův výraz byl popuzený a jeho tón pěkně příkrý. „To vůbec není to, co ti říkám. Snažím se říct, jakkoli neobratně, že možná budeš muset pomoci Harrymu uvědomit si, jaké pocity k tobě doopravdy přechovává.“

„Víte stejně dobře jako já, že to pouto nemá žádnou sexuální složku. Neexistuje způsob, jak říct, jestli se v něm tento druh pocitů ke mně skutečně vyvinul.“

„Tohle není o sexu, Severusi. Tohle je o tom, aby Harry poznal a přijal své pocity – emocionální pocity – k tobě.“

„Och.“ Snape sklopil oči, cítil se jako obrovský hlupák, něco, co v něm dokázal vyvolat jedině Brumbál. „Co bych tedy měl dělat?“

„To ponechám na tvém vlastním uvážení, ale doporučuji ti udělat to brzy.“ Brumbál se postavil. „Pošlu pro Harryho a vyzkouším jeho Nitrobranu.“

„Je docela dobrý v obraně,“ řekl Snape

„Při tvém učení očekávám, že bude. Nicméně neuškodí se ujistit.“

„Pak vám tedy přeji hezký den.“ Snape se postavil, vděčný, že se dostane pryč.

***

Snape seděl se zády opřenými o opěradlo pohovky, s nohama nataženýma před sebou a sledoval Pottera, jak si sundával plášť a přehazoval ho přes židli.

„Pojďte si sednout ke mně,“ řekl Snape, rozpřáhl paže v gestu, o kterém doufal, že vyzní jako pozvání.

Potter měl tu nešťastnou vlastnost, že vypadal tak šokovaně, jak se očividně cítil. „Cože?“

„Dobrotivý bože, pane Pottere. Nemusíte to dělat, pokud je vám ta představa nepříjemná.“ Snape nechtěl, aby jeho tón vyzněl tak příkře.

Potter ignoroval jeho tón a usmál se na něj. „Ne. Ne. Myslím si, že je to dobrý nápad. Vůbec mi to není nepříjemné.“

Lhal, tím si byl Snape jistý. S předvídatelnou Nebelvírskou odvahou přešel k němu a shlédl na něj.

„Co bych měl udělat?“

„Posaďte se a zády se opřete o můj hrudník a… myslím, že dál už na to přijdete.“ Potter nebyl jediný, kdo byl v rozpacích.

Potter se o něj opřel, pak se jednou zavrtěl a znovu se s výdechem spokojenosti opřel. „Je to příjemné.“

„Je to… nakonec vlastně pohodlné.“

Potter se na něj přes rameno ohlédl a zeptal se: „Vy jste si myslel, že to nebude pohodlné? Proč…?“

„Myslel jsem…“ Nikdy nebude schopný se přenést přes skutečnost, že Potter je stále jeho studentem. Naneštěstí již před dlouhou dobou přestal ten argument na něj účinkovat a to otevřelo celou širokou škálu možností, kterých by se měl obávat. „To neznamená…“

„Já vím. Já vím.“ Potter zněl jako ohromně trpělivý. „Již jste to říkal snad milionkrát. A já vás nezneužiju, pane.“

„Nemyslím si, že byste mě zneužil, pane Pottere.“

„Proč ne?“ Potter na něj pozvedl obočí. „Mám na mysli-“

„Vím, co máte na mysli. Nicméně jelikož necítíte ony nezbytné pocity vůči mé osobě, jsem přesvědčen, že má ctnost je zcela v bezpečí.“ Určitým způsobem to byla pro Snapea ohromná úleva, ale také uvnitř něj přebýval ten droboučký strach, že v Potterovi se možná nevytvoří city, dokonce i když dostane dostatečné množství času.

„Necítím je ani k nikomu jinému.“ Potter zněl sklíčeně, jako kdyby měl pocit, že takovýto druh citů by k někomu cítit měl. „McGonagallová-“

„Profesorka McGonagallová,“ opravil ho Snape a věnoval mu nesouhlasný pohled.

„Profesorka McGonagallová říkala, že možná se u mě nevytvoří tyto pocity vůči vám, pokud mě v první řadě nepřitahují muži.“

„Vlezlá stará kočka,“ zamumlal si Snape pod vousy.

Potter si odfrkl, ale rozumně mlčel.

Snape si odkašlal. „Myslím si, že povaha vazby by na to nebrala ohled. Přitahují vás muži?“

„Ano. Myslím si to,“ odpověděl Potter.

Tak potichu, jak jen dokázal, vypustil Snape dech, který zadržoval. Za příznivějších okolností by nesnášel takový druh diskuze, ale s Potterem, zdá se, je to jeho údělem. „Máte nějaké obavy?“

Jeho hlava se pohnula na Severusově rameni. „Tedy ano. Měl bych po někom toužit, nebo ne? I když to nejste vy.“

„Drzý kluku.“ Snape si nedovolil se zasmát. „Ne nezbytně.“

„Jak jste byl starý?“

I bez narážky Snape věděl, na co se ptá. „Příliš mladý, abych dělal, co jsem dělal, pane Pottere. To byla nevhodná otázka.“

„Odpověděl jste na ni,“ řekl Potter. „Proč mi neřeknete víc?“

Ačkoliv to Potter neviděl, Snape zavrtěl hlavou. „Ne. Myslím, že víc neřeknu.“

„Pak si tedy myslím, že byste mě měl políbit.“ Potter to řekl tak ležérně, že na dlouhou chvíli Snape zcela nepochytil význam těch slov.

„Promiňte?“ Pokud by se Snape mohl odtáhnout, udělal by to. V pozici, v jaké byl, se jeho srdeční tep zvýšil na rychlost letící zlatonky a proběhl jím záchvěv, o kterém si byl jistý, že ho Potter cítil.

„Řekl jsem-“

„Pane Pottere. Již napoprvé jsem vás slyšel zřetelně.“ Snape, rozzuřený Potterovou opovážlivostí, zavřel oči a počítal do deseti, pomalu se nadechl a vydechl. „Prosím, neopakujte to.“

Potter se rychle obrátil, nějak je nastavil tak, že leželi tváří v tvář. „Chtěl bych, abyste mě políbil.“

„Myslím si, že by to nebyl dobrý nápad,“ protlačil Snape přes sevřené zuby, panika se k němu přibližovala mílovými kroky.

„Dobrá tedy. Pokud nepolíbíte vy mě, políbím já vás.“

Než se Snape dokázal zpod něj vyhrabat, vklouzla mu Potterova ruka do vlasů, přidržela ho na místě a svými rty se zlehka otřel o Snapovy. Ten prostý dotek Potterových úst na jeho byl nesnesitelně sladký. Celé jeho tělo strnulo v překvapivé rozkoši. Když se Potter odtáhl, stálo ho to všechno úsilí, aby ho nenásledoval. Chtěl naříkat nad tou ztrátou.

Potterova ústa se vrátila na jeho. Někdo zasténal, když se polibek prohloubil, a Snape se velmi obával, že to byl on. Více mimořádné sladkosti ho zaplavilo, a přestože to pro něj byla zvláštní myšlenka, zdaleka to nebylo nepříjemné. Skutečně chtěl víc.

Nezkušený jazyk se otřel o jeho ústa a Snape je pro něj otevřel, dovolil mu vstoupit, dotkl se ho vlastním. Bombardovalo ho více dalších pocitů, potopil se do nich, stěží si dokázal představit, že by ten průběh zastavil.

Potter zasténal a stáhnul se, pak se znovu předklonil pro další porci Snapeových úst. Jeho jazyk prokluzoval přes a pod Snapeovým, škádlil ho, ustupoval a následoval. Snapeovy paže pevněji sevřely Potterova záda a přitáhly si ho blíže.

Potter se opřel do toho dotyku a zalapal potěšením. „Ano. Ó ano.“ Jedna jeho ruka vklouzla na předek Snapeova hábitu, zamotávala se do tkaniny, tahajíc za knoflíky.

Stopu od toho, aby se vzdal všeho, čeho si vážil, našel sílu odtáhnout se natolik, aby zalapal: „Ne. Prosím. Tohle je špatné.“

Zarputilé dítě, jako byl Potter, nesouhlasilo. „To není.“ Na podtrhnutí svých slov ho znovu rychle políbil. „Je to moc příjemné na to, aby to bylo špatné.“

„Je to špatné.“ Dovolil si rychlý polibek, pak odstrkával Pottera tak dlouho, dokud se nepatrně neodsunul. „Musíme přestat.“

Potter se na něj nejdříve tvrdě podíval, ale pak přikývl a několikrát se zhluboka nadechl. „Víte, myslím, že takhle přesně bych se měl při líbání cítit.“

„Snad ano,“ řek Snape, nenechávaje, aby se mu cokoliv zobrazilo v hlase. Nemohl toto podporovat, ne nyní, zatím ne. Snape se dotkl prstem svých rtů. Byly nateklé a citlivé. „Ale nyní není čas se tím zabývat.“

Pohled, který mu Potter věnoval, říkal, že mu šplouchá na maják, což on ignoroval. „Myslím, že je to proto, že mezi vámi a mnou je toho daleko více než mezi mnou a kýmkoliv jiným.“ Podíval se Snapeovi do očí. „Také vím, že mé pocity k vám se mění.“

Snape si zhluboka povzdechl. Dále nedokázal vydržet chlapcův upřený pohled. Vnitřnosti se mu kroutily, neměl by dovolit, aby to pokračovalo. „Jak to myslíte?“

„Co byste řekl?!“ Potter položil ruku na jeho čelist, sklonil svou tvář a velmi jemně ho políbil. „Vy víte, co tím myslím.“

Samozřejmě, že věděl. „Buď jak buď, tohle nyní dělat nemůžeme.“

Další polibek a Potter se opět vzdálil. „Dobrá, a kdy tedy?“

Snape z něho úplně stáhnul své paže a postavil se. Musel, jinak by se zbláznil. „Již jsem vám to říkal. Ne dříve, než dokončíte školu.“

„Příští červen? To si snad děláte srandu.“ Potter vypadal prostě vyděšeně. „Tak dlouho to nezvládnu.“

„Ale ano, zvládnete. A já také.“ Snape doufal při všem, co mu bylo svaté, že je to pravda. To, jak zoufale chtěl toho spratka, mu způsobovalo trvalé podráždění, které nedokázal zcela potlačit.

„Proč?“ Potter dokázal kňourat jako nikdo, koho Snape kdy slyšel. „Proč musíme čekat? Je to hloupé.“

„Protože existuje jen málo věcí, které považuji za horší, než když má učitel nevhodné vztahy s jedním ze svých studentů.“

„To tedy mnohému napovídá, co?“ Potter si složil paže přes hrudník a vypadal, jako kdyby v hlavě chystal nějaký plán.

Navzdory svému přesvědčení, Snape pobaveně zavrtěl hlavou. „Znám váš sklon k porušování pravidel, nicméně tohle neporušíte.“

„Dobrá tedy.“ Potter nějak nevypadal odstrašený, ani v nejmenším. Vskutku, ten drzý spratek se neomaleně křenil. „Co takhle příležitostně trochu muchlování?“

„Ne.“ Snape by rád do toho slova vložil nějaký důraz nebo přesvědčení, ale bylo velmi těžké už jen ta slova vyslovit. „Bude stačit už jen…“ Mávl rukou mezi jimi dvěma.

„Objímání?“ Potterovy oči jiskřily, jak to říkal. „Poněkud se mi to líbí. Ačkoliv bych se daleko raději líbal.“

Zaskřípal zuby a výhružně zatnul svaly. „Já se neobjímám.“

„Dobrá, tak jak byste tomu říkal vy?“

Měl by být pobouřený tím úsměvem, pomyslel si Snape. S neochotným povzdechem si přiznal, že to shledal roztomilým, stejně jako všechno, co se týkalo toho vzpurného štěněte. Dokud bude schopný tyto informace utajit před Potterem, přežije následující měsíce.

„Žádná odpověď? Tak tedy tomu prostě budeme muset říkat objímání, dokud nevymyslíte něco vhodnějšího.“ Potter měl tu drzost se smát a rozpřáhnout paže. „No tak pojďte.“

Nějaká část Snapea by ráda odmítla už jen z principu, ale to by si podřízl větev, na které… Bože, nesnášel fráze. Zavrčel, když sevřel Pottera v náručí. „Za tohle jednoho dne zaplatíte, to přísahám.“

„S tím počítám.“ Potter si položil hlavu na Snapeovo rameno a pomalu vydechl.

***

Blížil se konec hodiny lektvarů na konci dlouhého týdne. Harry doufal v poklidný víkend. Musel se učit.

Snape zíral do jeho kotlíku, aniž by se podíval na něj. Harry nasadil na svoji tvář zamračení a zíral na něj. Bože, ač dokázal ocenit lektvary, nesnášel napětí při této hodině.

„Ucházející,“ jízlivě se usmál Snape a přešel kolem něj, aby se podíval do Hermionina kotlíku.

Harry se lehce uvolnil. Tohle byla vysoká pochvala, když pocházela od Snapea.

Sedmý ročník pokročilých lektvarů byl směsicí všech kolejí a navštěvovalo ho pouze dvanáct studentů.

Hloubka a složitost učiva činila pro Snapea lehčím na něj mluvit rozumně nebo na něj nemluvit vůbec. Ačkoliv ve třídě byli tři Zmijozelové – Malfoy, Bulstrodeová a Zabini, žádný z nich neměl čas dávat pozor na jeho interakce se Snapem nebo na cokoliv jiného, než na lektvar, který vařili. Snape byl náročný učitel a nikdo se ho ve třídě neodvažoval rozzlobit.

Jakmile Snapeovo Znamení zla začalo žhnout, Harry to věděl, cítil Snapeovo vzplanutí hněvu a pak rezignovanou smířenost.

„Hodina je ukončena,“ řekl Snape, pak pohlédl směrem do zadní části třídy. „Pane Malfoyi, dohlédněte, aby si každý po sobě uklidil, ano?“

„Ano, pane.“ Malfoy se na něj rozzářil. Stále jeho oblíbenec.

Harry chtěl zuřivě zavrčet, že Snape patří jemu, ale zvládnul zachovat svoji tvář bez výrazu. Vzhlédl ke Snapeovi, nedokázal zachytit jeho pohled, když si muž sundal svůj pracovní hábit a vyšel ze dveří. Kdyby si Harry myslel, že by mu to prošlo, šel by za ním na chodbu.

„Co se děje?“ zašeptala Hermiona natolik potichu, aby ji zaslechl jedině on.

Harry zavrtěl hlavou, nemohl jí to říct tady. Ron, po jeho druhém boku, mu položil ruku na paži a rychle ji zmáčkl.

Než stihli úplně uklidit po svých lektvarech, vešel do učebny student třetího ročníku z Mrzimoru. „Kde je profesor Snape?“ zeptal se.

Malfoy přešel dopředu před třídu a natáhl ruku. „Není tady. Co pro něj máš?“

„Ve skutečnosti je to pro Harryho Pottera, od ředitele.“ Hochův hrudník se trochu rozšířil, byl sám na sebe pyšný.

„No tak mu to dej,“ řekl Malfoy a kývl hlavou směrem k Harrymu. „A pak odsuď zmizni. Nebo ti vezmu body.“

Malfoy, jenž byl stále prefekt, byl právě tak nadutý svojí vlastní důležitostí, jako se zdál být Mrzimorský chlapec.

Harry si povzdechl a převzal si vzkaz, aniž by ho přečetl. Když byl venku ze třídy, otevřel ho.

„Co v něm stojí?“ zeptal se Ron, šel vedle něj zpět do společenské místnosti. Hermiona musela jít do knihovny.

„Ředitel mě chce vidět.“ Harry se zastavil, nemělo smysl vracet se do ložnice, jen aby se musel otočit. „Měl bych jít za ním, předpokládám.“

„Říká, co chce?“ Ron se zdál roztěkaný. „Mám za pár minut trénink.“

„Ne. Neříká nic kromě toho, že mám za ním přijít.“ Harry zavrtěl hlavou, snažil se utajit svoje obavy. „Uvidíme se později.“

„Jsi v pohodě?“ Ron položil ruku na Harryho paži. „Myslím, co s…“

„Bojím se toho.“ Harry si povzdechl. „Ale nemyslím si, že je to důvod, proč mě Brumbál chce vidět.“

Ron přikývl.

***

Ledový severní vítr se proháněl astronomickou věží. Harry pevněji obtočil paže kolem sebe a pořádně se zachvěl. Jeho neviditelný plášť byl skvělý, pokud šlo o to, aby nebyl viděn, ale nepomáhal proti zimě.

Bylo pozdě. Věděl, že by měl být dole ve Snapeových komnatách, ale sklepení se stalo příliš tichým. A ticho ho přivádělo k šílenství. Snape se stále ještě nevrátil. Pokaždé, když Harry pomyslel na to, co by ta zrůda mohla Snapeovi dělat, jeho žaludek se převrátil a cítil nevolnost. Chtěl, aby se Snape vrátil, teď hned.

„Harry? Jsi tady, kámo?“ zavolal ho Ronův hlas ode dveří.

„Vypadá to snad, že jsem tady?“ Harry nedokázal zadržet namíchnutou odpověď. Kdo jiný než Ron by se ptal prázdné místnosti? Samozřejmě, kdo jiný také věděl, že má plášť? Stáhnul si kapuci. „Co se děje?“

„Nic,“ Ron vstoupil na cimbuří a zavřel za sebou dřevěné dveře. „Jsi venku po večerce a ani jsi nepoužil na svoji postel kouzlo.“

„Kruci. Zapomněl jsem.“

„Udělal bych to já, kdybych mohl, ale protože jsi mě to nenaučil…“ Ron mu věnoval lehce ukřivděný pohled. Chtěl to kouzlo.

„Kéž bych mohl, kamaráde. Víš, co jsem slíbil McGonagallové. Kdybych ti ho prozradil, šla by mi po kůži a já na ní poněkud lpím.“

„Po tý už jde Snape, tak proč ne ještě jeden navíc?“ zeptal se hravě Ron.

Harry věděl, že to myslí jako vtip, ale nepřišlo mu to vtipný. „Ne takhle. Abych byl upřímný, je to spíše naopak.“

Ronovy oči se rozšířily nevírou. „Ty jedeš po něm? Od kdy?“

„Zdlouhavý proces. Stál jsem tady a přemýšlel jsem o všech těch hrozných věcech, které mu Voldemort právě teď může dělat. A všechno, co chci udělat, je najít toho bastarda a zabít ho a ujistit se, že je Snape v bezpečí.“

„Jsi vůči němu ochranářský, ale to není žádná novinka,“ řekl Ron váhavě. „Je to více než tohle? Ty ve skutečnosti chceš… ty víš co.“

„Ano, chci. Už chci nějakou dobu, ale hádám,“ Harry se odmlčel, cítil se hloupě, „že jsem si neuvědomil, co to znamená.“

Ron se zasmál a udělal grimasu. „Nemůžu uvěřit, žes to přehlédnul. I když jsi to ty.“

Vrazil do Rona ramenem a zamračil se. „Co tím myslíš, i když jsem to já? Zníš, jako kdybys to věděl po celou dobu.“

„Tedy, jsi trochu pomalu chápající, co se týče těchto věcí, co? Navíc, už to nějakou dobu bylo poněkud očividné.“ Ron se znovu zasmál.

„Vědí to všichni?“ Harry cítil, jak mu hoří tváře, dokonce i ve studeném vzduchu. „To by mohl být problém.“

Ron zavrtěl hlavou. „Jenom ti z nás, kdo tě znají.“

„Dobře.“ Harry vypustil vzdech úlevy. „Bože, já se bojím. Ještě se nevrátil. Nesnáším tohle čekání.“

„Já vím, je mi to líto.“ Ronův výraz byl soucitný. „Co chtěl Brumbál?“

„Říct mi, že Snape byl předvolán a chtěl mluvit o Nitrobraně. Vyzkoušel mě z ní.“ Ačkoliv to bylo méně vtíravé než se Snapem v pátém ročníku, za žádných okolností to nebylo příjemné.

„Byl spokojený s tím, co umíš?“

„Jo, dokázal jsem ho zablokovat a pochybuji, že Voldemort je silnější než on.“

Ron se otřásl. „Nesnáším, když říkáš to jméno. I když není silnější než Brumbál, bude nemilosrdnější.“

„Já vím. Ale Snape mě to naučil dobře. On skrýval své špehování před Voldemortem celé roky. Ať je silný, jak chce, není nezranitelný.“

„Asi ne.“ Ron se znovu zachvěl. „Proč se nevrátíš do ložnice a nevyspíš se dnes ve své posteli? Ne, že by z noci mnoho zbývalo.“

Harry zavrtěl hlavou a podíval se přes temné pozemky, doufaje, že uvidí pohyb. Žádný tam nebyl. „Potřebuji vidět Snapea. Stejně jinak neusnu.“

„Tak pojď, kámo. Na to, abys zůstával tady, je moc velká zima. Počkám ve sklepení s tebou.“

Harry věděl, že by to Ronovi neměl dovolit, ale nechtěl být sám. „Díky. Radši pojď tedy ke mně pod plášť.“

„Bože, zajímá mě, jestli se pod něj oba vejdeme.“

Harry se zasmál. Ron byl o dobrý kus větší než posledně, co spolu pod pláštěm šli. „Je očarovaný, aby se pod něj vešel kdokoliv, kdo ho má na sobě.“

„To dává smysl, neboť se pod něj stále vejdeš ty. I když jsi tak moc nevyrostl.“ Ron poklepal Harryho po vršku hlavy a uchechtnul se.

Výška byla záležitost, o které Harry nepřemýšlel. Nebylo to tak, že by ho vůbec nezajímala, ale stejně s tím nemohl nic dělat a on měl tolik jiných věcí, o které se obávat. „Myslíš, že to nevím?“

***

Těsně před rozedněním se Snape přemístil přesně před Bradavickou bránu, překvapivě to tentokrát nebyla žádná z těch horších návštěv u Pána zla. K smrti unaven se vlekl cestičkou k hlavnímu vchodu. Musel jít za ředitelem.

Hned, co misi splnil, zamířil ke svým komnatám. Jakmile vešel do dveří, byl zabalen v Potterově náručí a velmi pevně držen.

„Co zde děláte?“ zeptal se Snape, přitiskl svoji tvář do Potterových vlasů a dýchal jeho vůni, nechávaje se jí zaplavit, konejšit. Něco čistého a zdravého po té špinavosti, kterou sebou přinášela přítomnost Pána zla.

„Nedokázal jsem čekat nikde jinde. Nemohl jsem spát,“ třásl se Potter. „Tak zatraceně moc jsem se o vás bál.“

„Jak vidíte, jsem docela v pořádku.“ Snape se pokusil trochu odtáhnout, ale Potter ho nenechal. „Dovolte mi dýchat, pane Pottere.“

„Promiňte.“ Potter uvolnil své sevření, ale nepustil ho úplně. Něco se změnilo, uvědomil si Snape, když zvědavě shlížel na Pottera. „Copak?“

Potter zavrtěl hlavou a pak se letmo podíval na pohovku.

„Proč je zde na pohovce spící Weasley?“ Snape do té otázky vložil svůj nejlepší povýšenecký tón. Ani za normálních okolností by si k sobě nepustil Weasleyho a po takové noci, jakou právě zažil, to bylo ještě méně vhodné.

„Ron čekal se mnou.“ Potter ho probodl pohledem. „Ani na to nemyslete.“

Kdy ho Potter začal znát tak dobře? „Dobrá. Vzbuďte ho. Musím se převléknout, dohlédněte, aby byl pryč, až se vrátím.“

Potter se nezdál být připravený ho pustit a Snape v sobě nedokázal najít sílu si to vynutit. „Zjistil jste, o co Voldemortovi jde?“

Na několik sekund Snape zvažoval, jestli by mu něco z toho měl nebo neměl říct. Unaveně si povzdechl. „Ne. Ani si nejsem jistý, proč mě předvolal, zvláště tak brzy po ránu.“

Potter ho znovu pevně chytil a zabořil svoji tvář do Snapeova ramene. „Možná to byla zkouška, aby viděl, jestli ho poslechnete.“

Snape přikývl a něžně ho od sebe odstrčil. „Řekl bych, že je toho klidně schopný. Musím se převléknout.“ Ostentativně se podíval na již nespícího Weasleyho a položil ruku na dveře své ložnice.

Potter přikývl s úlevou a něčím dalším v jeho očích.

Když se vrátil, Weasley byl pryč a Potter seděl na pohovce. Jakmile otevřel dveře, měl Pottera v náručí.

„Co se děje?“ Snape si ho přitáhl blíže. „Co je špatně?“

„Nechci vás ztratit,“ zamumlal Potter do jeho ramene. „Neustále jsem myslel na to, že by vám Voldemort mohl udělat něco strašného a já bych nikdy neměl možnost vám říct, co cítím. Že vás-“

„Neříkejte to. Prosím.“ Nyní Snape věděl, co se změnilo, část jeho chtěla tančit čirou radostí, ale větší část si přála, aby ještě pár měsíců počkal. „Ještě ne. Ne, dokud to nebude vhodné.“

„Ale co když nikdy-“

„Ctěte má přání, pane Pottere. Je to jen, dokud nedokončíte školu.“ Snape byl tak unavený. „Musím jít spát.“

Aniž by pustil Snapea ze svého objetí, sunul se zpátky a stáhnul ho na pohovku, kde se vrtěli, dokud nenašli příjemnou pozici. „Také jsem unavený. Pojďme spát.“

Bez dalšího povyku, na to byl prostě moc unavený, si položil hlavu na Potterův hrudník a usnul.

 

<Část VI>  <Část VIII>

Komentáře

dík

sisi | 29.07.2015

děkuji za překlad, v této době je již dávno hotový, ale stejně jsem moc ráda, když mám možnost snít v češtině, kdybych se měla spoléhat na své umění překládání, tak bych to raději četla v originále a to bych pak měla cizojazyčné sny. To vím. Ty jsou více horově laděné a činí mi zmatek ve dne. Takže moc dík a těším se na to, jak to skončí.

black-lana.webnode.cz

Lanevra | 23.11.2012

Já budu celkem upřímná v tom, že ta povídka má takoví jednoduchý sloh, ale je to tak spádové, že to prostě dneska přečtu celé, dokonce i přes všechno do cencání. A ten Snape... ne, vážně, mravokární Snapeové mě štvou. :-D

---

Sitara | 17.11.2012

Krásná kapitola. Nádherná. Jsem nadšená! Velký dík, Adel :-)

:-)

bacil | 16.11.2012

Nádhera. Tahle povídka se mi moc líbí a jsem děsně zvědavá jak to bude pokračovat :-)

:-)

Jája | 16.11.2012

Mám neskutečnou radost, že v překladu pokračuješ. Díky ti, Adelaine.

jedno velké díky

písmenkožrout | 16.11.2012

právě jsem dočetla všechny části jedním dechem a nemám slov ... a jediné co chci říct je DÍÍÍKY TI ČLOVÍČKU, že budeš pokračovat v překladu :-D ... jsem zvědavá jak to všechno dopadne ...

-

belldandy | 16.11.2012

Vidím,že jako Yellow máš pocit, že za tebou nemůže zůstat neodkončená práce. A to je dobře. Pro nás. :) Adelaine díky!

Re: -

Adelaine | 16.11.2012

no jo, už to tak asi bude. A bojím se, že čím jsem starší, tím je to horší...:) Děkuju za komentář.

prosím, dopřekládej!!! :-(

mamba | 17.09.2012

Díky moc za tvoje stránky. Natrefila jsem na ně náhodou a moc pěkně se to čte. Prosím, prosím, dopřejkládej tuhle povídku. Neumím aj a s googlem je to hrůza. Strašně se těším právě na tu část, kdy začnou problémy s Voldemortem. Takže ještě jednou prosím pěkně, dej mi alespon naději, že se k překladu vrátíš, ikdyž třeba za delší čas!!! Díky moc, vážím si tvojí námahy a času, který do nás vkládáš! :-)

Re: prosím, dopřekládej!!! :-(

Adelaine | 29.09.2012

Děkuji moc. Já o tom zatím neuvažuji, mám toho teď rozdělaného docela dost a na dlouho. Popravdě nevím, co budu dělat s touto povídkou, ale prozatím tě můžu kdyžtak odkázat na stránky Siriny, kde ji překládá Nelie. Je zatím u třetí kapitoly- http://sirina.wgz.cz/sanguis-vinculum.

Re: Re: prosím, dopřekládej!!! :-(

Sizzza | 16.11.2012

ale nějak se jí to zaseklo.....

Re: Re: Re: prosím, dopřekládej!!! :-(

Adelaine | 16.11.2012

No jo, to je taky jeden z důvodů, proč jsem se do pokračování také pustila teď a ne až časem...

:)

Jája | 09.08.2012

Děkuji, že jsi zveřejnila i tuhle další čast.

:-)

Mája | 07.08.2012

Věřím, že tě přesvědčíme, abys povídku nakonec dopřekládala. Tentokrát je tam nějak víc chybiček, ale předpokládám, že je to zaviněno těmi nepříjemnými dohady, které předcházely.

:)))

grid | 07.08.2012

Ďakujem za kapču. Myslím, že bola dosť zásadná. Brumbál mu trošku pomohol v nasmerovaní k tomu ako s Harrym jednať a je vidieť, že Sev nad tým naozaj premýšľal. Ako som už pred tým písala, počkám si na tvoje pokračovanie aj keď sama netušíš, kedy to bude. Ale som rada, že už to nie je také tvrdé "nie " ale nádejné "možno".

-

belldandy | 07.08.2012

Díky za ten malý dílek skládanky. Já se přiznám, že už jsem to po paté části nevydržela a fanfikci dočetla s googlem. Nicméně v tvém podání je to rozhodně mnohem příjemnější. :)) To se zrovna teď možná hodí zdůraznit. :) Děkuji za to žes ji překládala. I když už to nedotáhneš, bez tebe bych ji nepoznala. A byla to taková milá záležitost. Je zajímavé, že se mi tam líbí i nelíbí ta stejná věc. To, jak o svých citech neustále mluví. Což mi přijde na jedné strně nereálné, ale na druhé straně, jak své emoce racionálně rozebírali a odhadovali v jaké jsou už asi faži... , to vytvářelo takovou zvláštní diferenci mezi racionální a emocinální rovinou. Pokud jde o mě, dodávalo to příběhu takovou specifickou příchuť. :) Ještě jednou díky.

:-)

bacil | 07.08.2012

No Severus to opravdu nemá jednoduché. Hrozí mu předvolání k Voldemortovi do toho Harryho a jeho pouto. No jsem opravdu zvědavá jak tohle bude pokračovat, takže se na pokračování opravdu moc těším :-)

...

Petra | 07.08.2012

Je mi Severuse čím dál tím víc líto, Harry je prostě moc v těchto věcech, tak moc zaslepený, že i když tuší, co k němu Sev cítí, tak si to doopravdy nepřizná a nepřizná a ještě ho chudáka pěkně trénuje. :-D

Záznamy: 1 - 18 ze 18

Přidat nový příspěvek