Poškození pod kontrolou

Originál: Damage Control
Autor: Juxian Tang
Rozsah: cca 26 000 slov
Páry: HP/SS, HP/a další
Varování: znásilňování, násilí, věci, ze kterých se vám může udělat špatně
Shrnutí: Pokračování Naruby od Amanuensis (překlad Sinam Llumi). Snape se pokouší mít poškození pod kontrolou, až ono poškození začíná mít kontrolu nad ním.

Beta: belldandy, Lanevra

Přeloženo s laskavým svolením autorky.

 

PP: Přeloženo čistě jako dárek pro belldandy, jako poděkování za to, jaká je. Publikováno na její přání:).

Varování: Berte varování vážně. Opravdu to není pro slabší povahy!

@@@

Poškození pod kontrolou

Nedívá se na mě, když jdu k němu přes Velkou síň. Klečí, nohy lehce roztažené, mezi nimi se objevuje černá široká spodní část robertka. Ruce má přitisknuté k bokům, jak je také vycvičený je držet, nepokouší se zakrýt. Vlasy mu neuspořádaně padají do čela a napůl překrývají skleslé oči.

Vidím, jak se jeho břicho chvěje nádechy; ale jeho tvář je prázdná a nezmění se, ani když se lem mého hábitu otře o jeho stehno.

Před zraky tolika očí – závistivých, lačných, plných očekávání – popadnu hrst jeho rozcuchaných vlasů a zakloním mu hlavu, přinutím ho podívat se na mě . Oči má skelné, zelená skla a za nimi nic není – a já nevím, jestli je to skutečnost, nebo jestli je to to, co zoufale chce, aby si všichni mysleli.

„Slyšel jsi, Pottere?“ zeptám se ho tichým hlasem, který je ale slyšet v každém koutě síně. „Nyní patříš mně.“

Nepotřebuji jeho odpověď, tato slova nejsou pro něj. Natáhnu se k jeho obličeji a opatrně mu strhnu obyčejné kulaté brýle. Vidím, jak jeho zrak ztrácí svoji ostrost, stává se zmateným, když nedobrovolně mrká a mračí se. Ukryji brýle do kapsy svého hábitu.

„Vstaň.“ Vytáhnu ho za vlasy, nutím ho se postavit na nohy. Na okamžik se naše těla skoro dotýkají – moje černě oděné a jeho nahé: holý hrudník, široce se roztahující žebra, ploché třesoucí se břicho a měkký penis volně visící mezi jeho nohama. Varlata má stažená a je to jediná známka strachu, kterou nemůže skrýt.

Postrčím ho kupředu, k okraji vyvýšeného pódia a on tam stojí a nevzhlédne.

Udělal jsem, co jsem udělat neměl.

Moje instrukce byly jasné a já jsem nikdy předtím rozkazy neporušil. Cokoliv, co se ode mne žádalo, jsem splnil, moje věrnost nikdy nebyla zpochybňována, moje dovednost sloužit nikdy nezaváhala. Nebylo to lehké, naskytly se věci, jejichž naplnění si vyžadovalo každičký kousek mé vůle. A stejně jsem je udělal.

Bez váhání bych obětoval svůj život, pokud by to Albus Brumbál po mně chtěl.

Ale tentokrát jsem se mu vzepřel.

Vzpomínám si na Albusova slova znějící v mé mysli, řekl je jen jednou, přesto tam zůstala nesmazatelně zapsaná. ‚Je to těžká doba, Severusi, těžká pro všechny. Pro vítězství musíme něco obětovat, někdy musíme obětovat nám to nejdražší. Pokud jsi připravený, můj chlapče…‘

Řekl jsem, že jsem připravený, a také jsem si myslel, že jsem. Hrál jsem svoji roli, co nejlépe jsem mohl po dva a půl roku. Dělal jsem, co jsem musel. I když to zahrnovalo věci, na které si nechci pamatovat, věci, s kterými není lehké žít.

Žiju s nimi, protože to po mně Albus chce – a já bych vyhověl čemukoliv, co chce.

Ale dneska, když stojím ve Velké síni, dívám se na chlapce klečícího u nohou Temného pána s hlavou skloněnou, to malé nahrbení jeho ramen, jako by na nich spočívala nesnesitelná váha, kterou musí nést – nedokážu to udělat.

Nedokážu ho nechat zemřít.

Udělali mu už tolik věcí, nemyslím si, že existuje způsob, jakým jeho tělo nebylo využito. Nemyslím si, že ještě něco zbývá v jeho mysli, duši, nechť si vyberete jakékoliv slovo, co nebylo dotčeno, vytaženo a pokrouceno. Oči má netečné, v nich prázdnotu z neskutečné únavy, a rty má bledé, zlomená linie, stažené tak pevně, až v nich nezbyla žádná barva. Vypadá, jako by neslyšel, když je prodiskutováván jeho osud, sázky učiněny, nabídky vydány.

Vypadá, jako by byl příliš unavený i na touhu žít.

Ale já ho nemohu nechat zemřít.

Vím, že zemře, pokud vše bude pokračovat tak, jak by mělo. Možná ne právě v tuto chvíli, ale stane se to, za dny nebo měsíce. Draco ho chce – a Lucius mu ho pravděpodobně už slíbil, jako ředitel. A Draco Pottera nenávidí, nenávidí ho se skoro nevysvětlitelnou vroucností – a ta zášť, společně se svéhlavostí, která hraničí až s psychózou, je smrtelná. Už minule zašel moc daleko; s tím Grangerovic děvčetem, možná ho i sama vyprovokovala, po jejím nepodařeném útěku a po Lupinovi se v ní něco zlomilo. Ale to nic nemění na skutečnosti, že to Draco udělal – a že to může udělat znovu.

A pokud je Pán zla rozhodnutý Pottera si nechat… no, bude to ještě horší. Vím, co dělá svým otrokům, když ho začnou nudit.

Všichni umírají, vím. Vím, že mohu zemřít každým dnem, mohl bych udělat chybu – a občas si myslím, že se jí nemohu dočkat. Ale z nějakého důvodu je pro mě představa, že by ten kluk umřel takhle, něco, o čem si myslím, že nedokážu snést.

Ať je to jakkoliv, on si nezaslouží být umučen k smrti nebo zmařen v ledabylém mávnutí hůlky pomstychtivého spratka.

‚Jsem si vědom poměrů, Severusi,‘ přehrávají se mi v hlavě Albusova slova z jeho posledního dopisu. ‚Nedokážu popsat, jak mě myšlenka na to, že se chlapce zřeknu, tíží. Ale situace si to žádá. Ve skutečnosti to může přinést tak dlouho očekávanou výhodu v našem boji. Tvým úkolem je zajistit, aby si Voldemort vybral Harryho pro sebe. Pokud to bude nezbytné, musíš ho přesvědčit.‘

Chystal jsem se to učinit. Měl jsem připravený proslov se záměrem jen nepatrně postrčit Temného pána tím nezbytným směrem, přimět ho myslet si, že je to jeho vlastní nápad. Stejně jsem si nemyslel, že toto popostrčení bude vůbec potřebné.

Ale místo toho jsem vystoupil vpřed a prohlásil Pottera za svého. A Pán zla mi ho dal.

Nevím, jestli je to kvůli vzpomínkám z myslánky, které jsem mu ukázal – dokazující, že mám důvod Pottera nesnášet, chtít na něm vykonat osobní pomstu za to, co jeho otec udělal mně. Nebo možná tím důvodem je to, že já po něm skoro nikdy nic nežádám a on je rád, že mi může dopřát moji vzácnou slabost. Řekl, že Potter je teď můj. Nebo můj pro teď, neboť není neslýchané, že Pán zla mění svá rozhodnutí.

Alespoň pro teď – pro teď nezemře.

I když nebudu schopný ho ušetřit ničeho jiného.

„Vychutnej si svoji výhru, Severusi,“ říká Temný pán. „Doufám, že si s ní užiješ spoustu zábavy. Víš, možná tě dokonce učiní méně mrzutým člověkem.“

Uctivě se ukloním a zamumlám: „Děkuji, můj pane.“

Dav se směje a uznávaně šeptá na pokus o vtip Pána zla; dokonce i Lucius opatrně stáhne své rysy do zdvořilého pobavení. Přesto Draco stále vypadá rozzuřeně a vrhá na mě naštvané pohledy.

Poslední měsíce se choval, jako kdyby Potter už patřil jemu. Na chvíli mě ty vzpomínky zaplaví a já se pokusím je setřást: tu, jak Draco a jeho kruh přátel ohýbají během přestávky Pottera přes lavici, vytrhávají a znovu do něj násilně zasouvají to zatracené dildo. Potter má bílou tvář a rty rozkousané do krve, ale nevydá ani hlásku.

A já kolem nich procházím, jako kdybych si ničeho nevšiml.

Ano, vím, že jsem dělal to, co jsem musel – a stále to tak dělám; při každé situaci jednám tak, jak je nezbytné pro naplnění mého úkolu.

Ale je zde jedna věc, kterou udělat nedokážu.

Promiň, Albusi. Nemůžu.

„Omlouvám se za to, že jsem dostal něco, po čem očividně tolik lidí touží,“ říkám hlas mám nepatrně výsměšný a střílím pohledem na Malfoyovy. „Ale věřte mi, pokusím se najít způsob, jak vám toto zklamání vynahradit. Mohl bych nabídnout malý večírek, můj pane?“

Kouše si koutek úst – mladých, svěžích rtů – jako kdyby skrýval úsměv, ale já vím, že Pán zla je potěšený. Předčil jsem jeho očekávání.

Nejdůležitější je nedovolit si zakolísat, ani na okamžik, nepřipustit si, že chci být kdekoliv jinde, že chci, abychom byli pryč, já a Potter. Prostě odejít, nebýt tady, ve Velké síni plné lidí, které musím potěšit a pozvednout zneužíváním jeho těla a hledáním místa v něm, na kterém ho stále ještě mohu zranit.

Protože to je to, co ode mne Pán zla chce. To je cena za to, že chlapce dal mně.

Dobrá, alespoň vím, jak držet poškození, které způsobím, pod kontrolou.

Vytáhnu z kapsy lahvičku, vyndám korek a přitisknu ji Potterovi ke rtům.

„Vypij to. Otroku.“

Je tak vytrénovaný poslechnout, představa toho, co se stane, pokud okamžitě neposlechne rozkaz, je do něj tak hluboko vtlučená, že bez váhání otevírá ústa a polyká.

Nebo si myslí, že mu nemůžu udělat nic horšího, než čím si už prošel.

Mýlí se. Samozřejmě.

Trvá několik minut, než lektvar začne účinkovat – a pak se jeho oči široce otevřou a v nich vyjevený, zmatený výraz. Necukne sebou, ale ruce po jeho bocích se mu sevřou do pěstí. Vidím, jak oči všech se upírají přímo na něj, na jeho rychle tvrdnoucí penis. Maska lhostejnosti v jeho tváři se na vteřinu zlomí, proletí jí vlna zahanbení. Vidím, jak se jeho svaly na nohou napínají, zadek se stahuje a svírá kolem robertka, hledaje nenadálý zdroj vnitřní rozkoše.

Vím, že trvá jen pár minut, než vzrůstající potěšení nahradí neukojitelná potřeba… a o hodně později porozumí, že ji nemůže uspokojit, nehledě na to, kolikrát a jak tvrdě do něj budou přirážet.

„Ta malá děvka,“ říká Temný pán se smíchem.

Dotknu se Potterových zad a dotlačím ho ke stolu. Jeho pokožka je horká a cítím, jak jeho svaly slabě vibrují. Nyní si tvrdě kouše ret a to je pravděpodobně jediná věc, která mu brání lapat po dechu.

A jen vědomí toho, že bude nemilosrdně potrestán, mu brání dotýkat se sám sebe.

„Nahoru a na záda,“ ukazuji na stůl.

Vylézá nahoru. Hrudní koš se mu prudce zvedá a na obličeji, bledém ale s hořícími tvářemi, má podivný rezignovaný a zmučený výraz. Vypadá jako někdo připravený na operaci – ale na operaci při plném vědomí. Lehce se dotknu jeho kolen a on roztáhne nohy od sebe, jako to už dělal tolikrát.

Ten pohled je obscénní, půlky má roztažené od sebe širokým držadlem dilda a jeho boky už počínají nepatrný tanec netrpělivosti, když trochu přiráží dopředu – zve a prosí. Vytáhnu ven robertka a on zalapá po dechu, zhluboka, třesavě se nadechuje, jako kdybych mu ubližoval – a ano, předpokládám, že ubližuji. Být prázdný v jeho stavu bolí.

Konečník se mu nezavře úplně, je nachový a chvěje se široce roztažený.

„Počkejme chvíli,“ říkám těm kolem sebe – mým ‚kolegům‘.

Dívají se zaujatě lačnýma očima, ale já nepodlehnu svému zhnusení. Myslím, že ani nemám nárok cítit tuto emoci vzhledem k tomu, co jsem udělal, co právě dělám. Podívám se na Pottera a vidím, že pohyby boků se stávají zřetelnějšími, jeho svíjení mučivější. Na spáncích se mu objevují čůrky potu. Špičkami prstů se dotýkám jeho konečníku a on se dychtivě sevře, snaží se je polapit.

Slyším někoho se smát.

Vím, jak se lektvar propracovává jeho tělem, vidím, jak se mu stahují břišní svaly, jak mu tvrdnou a růžoví bradavky. Ta touha se neusazuje pouze v jeho podbřišku, ale šíří se skrz celé tělo.

„Pottere,“ ptám se. „Co chceš?“

Slyšel jsem ho tolikrát, jak prosí o ošukání – zaražení – naplnění – drancování, slyšel jsem, jak ta slova padají z jeho rtů bez přerušení, ta nejoplzlejší. Ale možná to nikdy nechtěl tolik jako teď.

A to je také důvod, proč neodpovídá.

„Řekni mi, co chceš,“ opakuji.

Potřebuji, aby se to hnulo, abychom to dřív ukončili – nemám sílu potýkat se s jeho nově objevenou tvrdohlavostí. Další lektvar mi kape na prsty, ten kluzký, a já je strčím do něj, najdu prostatu a vmasíruji ho tam.

Jeho tělo se vyklene, když to ucítí a oči se mu široce rozšíří a zčernají – a já vím, že je to kruté, ale alespoň ho to jistojistě zlomí.

Zlomilo. O méně než dvě minuty později vzlyká a blábolí, svíjí se na stole, nohy mu směřují k sobě, ale neodvažuje se ten pohyb dokončit.

„Prosím, prosím, pane, udělejte něco… prosím, dovolte mi dotýkat se sám sebe… prosím, dotkněte se mě… prosím, prosím, ošukejte mě…“

„Můj pane,“ řeknu a ustoupím stranou. „Jenom chvilku, je tak roztažený, že to pro vás nebude zábavné.“

„Och, Severusi.“ Vypadá nepatrně kajícně, ale já vidím, že jsem ho potěšil. „Jsi velice štědrý. Nechceš si ho vzít sám?“

„Na to budu mít dostatek času, můj pane.“ Skloním hlavu. Vědí, že mě více zajímají slizké věci ve sklenicích než těla dospívajících. Samozřejmě souložím s nimi, když je to nutné – na to existují kouzla, stejně jako existují kouzla na to, aby člověk vydržel déle, a každý ‚učitel‘ v Bradavicích jich využívá. Ale moje reputace, že si povětšinou vybírám celibát, mi dovoluje přeskočit toto uspořádání.

Švihnu hůlkou a Potterův řitní svěrač se prudce stáhne, zmenší se na skoro normální velikost, až nakonec připomíná nedotknutý vstup. Tahle násilná kontrakce musí bolet, trochu vyhodí boky a zalapá po dechu – ale pak se jeho nohy doširoka roztáhnou, přestože on se se zoufalstvím dívá, jak se Pán zla usidluje mezi jeho stehny.

Temný pán přirazí dovnitř a Potter zakloní hlavu, jeho hrdlo se mu křečovitě pohybuje, jak dusí vřískot.

„Opět skoro panenský,“ poznamená Pán zla. „Připomeň mi později to kouzlo, Severusi, možná ho budu chtít používat častěji.“

Vsadím se, že budeš chtít.

Jeho boky pracují, vytahuje se a opět vniká dovnitř. Vidím jeho dlouhé nehty, vybroušené do lesku a ostrosti, jak se noří do chlapcových stehen. A Potter vypadá, že si toho nevšímá, přiráží k penisu, který do něj zajíždí, ústa napůl otevřená a z něj unikají nesouvislé výkřiky.

Sleduji ho, jak se sám nabodává na penis muže, který zavraždil jeho rodiče a říkám si, že to dělám pro něj.

Dělám to proto, aby nezemřel.

Kdy se to pro mě stalo důležitým? Tenkrát, když jsem drancoval jeho tělo bok po boku s Pánem zla – poté, co vešel do mých komnat a prosil mě, říkal, že udělá cokoliv, cokoliv – tenkrát mi to bylo stále jedno. Měl jsem rozkazy od Albuse, měl jsem povinnosti – a díky tomu klukovi a jeho hroznému načasování hrozilo, že se všechno zkazí.

Ale někdy během těchto dvou a půl let, zatímco zůstával v Bradavicích jako šukací panenka pro každého Smtijeda, kterému se zachtělo využít jeho tělo – jsem se začal starat. Jen se to stalo příliš pozdě – stalo se to, když už se jeho oči staly prázdnými a netečnými.

Ale na tom nezáleží. Nepotřebuji Potterovu náklonnost. Co ale potřebuji – u čeho mám pocit, že se toho nedokážu, navzdory Albusovým teoriím a příkazům, zříct – je jeho život.

Dívám se na Pána zla sklánějícího se nad chlapcem, pramínek jeho krásných vlnitých vlasů spadá Potterovi do tváře – a znovu přemítám, jestli jsou Albusovy závěry správné.

Říkal, že existuje věštba: že oni, Potter s Pánem zla, jsou svázáni k sobě. A že být v blízkosti Pottera, svého zvoleného nepřítele, hýbe něčím v Temném pánovi. Oslabuje ho to; odvádí to jeho moc, převádí ji do té zášti a vypařuje se. Pokaždé, když se toho kluka dotkne, část síly Pána zla zmizí. Neví to, ale cítí závislost, cítí nutkání se vracet znovu a znovu.

‚Není to přiměřená výměna?‘ vybavuji si, jak se mě ptá Albusův hlas. ‚Život jednoho dítěte – dokonce i několika dětí – za bezpečí tisíců. Harry mu bude bránit převzít svět.‘ A: ‚Je to jen dočasné opatření, Severusi. Jen dokud neshromáždíme naše síly.‘

Pamatuji si na ten den v listopadu, o Prasinkovém víkendu, kdy jsme nechali padnout Bradavice. Zůstávalo na hradě jen několik učitelů a nejmladších studentů, takže když Smrtijedé zaútočili, bylo to snadné. A když se zbytek studentů vrátil do školy, byli už očekáváni.

Obětováni.

Ti učitelé, kteří bojovali, byli popraveni a ti, kteří byli ušetřeni, byli strčeni do cel tam dole. A já jsem zaujal své místo mezi svými novými ‚kolegy‘.

A *zábava* začala.

Občas si myslím, že jsou všichni šílení, ti, co tady teď ‚učí‘. Nevěřili byste, že skočí po podobné příležitosti. Vsadím se, že si představují, že vládnou celému světu ovládnutím školy. Ale většina z nich čerstvě vylezla z Azkabanu a já nevěřím, že vězení opouštěli s nedotčenou myslí.

Tedy, kromě Malfoyů. Všichni Malfoyové jsou něco úplně jiného.

Navíc Pán zla vždycky umí přimět lidi dělat to, co po nich chce. A pokud je chce v Bradavicích, aby ‚učili‘… Pravda, ani on pravděpodobně není zcela příčetný, alespoň co se týče Pottera.

Vybavují se mi Albusova slova. ‚Co je lepší? Když stovky lidí zemřou v bitvě, nebo když jeden nebo jedna obětuje svůj život?‘

Je tohle to, co řekl rodičům Grangerové? Nebo je nikdy neinformoval o tom, že zemřela?

A nyní si Albus myslí, že pokud to Pán zla dokončí – pokud dovede svoje zvrácené spojení s Potterem k cíli tím, že ho *zabije* - bude zničen. Bude natolik slabý, že bude stačit jen přijít a dorazit ho.

A Řád neutrpí žádné zbytečné ztráty. A vítězství bude naše.

Nikdy předtím jsem nezpochybňoval Albusovu moudrost. Ale tentokrát – možná v tom absolutně nejdůležitějším momentu – přemítám, jestli se nemýlí. Co když je ta věštba falešná? Co když nám smrt chlapce nepřinese nic? Co když zemře zbytečně?

Ale nejděsivější věc je, že je mi jasné: i kdyby měl Albus pravdu a proroctví by bylo pravé, stejně bych udělal, co jsem udělal. Nechci, aby Potter zemřel.

Mohu sledovat, jak si ho berou všichni mužští zaměstnanci Bradavic, ale nemůžu ho nechat zemřít.

A když Pán zla vyvrcholí, pozvu další, aby zaujali jeho místo – dokud není Potter rozedřený a nekrvácí a nemůže přestat vykřikovat s každým přírazem dalšího penisu – desátého? dvanáctého? – který do něj vstupuje. Ale stejně to nepomáhá a on potřebuje víc a otevírá se pro ně a jeho tělo stále dokola přijímá každého, kdo do něj vnikne.

* * *

Když už se všichni vystřídali, Temný pán odchází a pomalé sklonění jeho řas mi dává najevo, že je se mnou spokojený.

„Nyní, pánové, nechme Severuse, ať si užije svoji trofej, je na to nejvyšší čas.“

S jeho svolením – potvrzeným – přejdu k Potterovi, zatímco ostatní opouštějí Velkou síň. Draco se na mě stále dívá rozzlobeně, ačkoliv i on sám si s Potterem užil.

Chlapec leží na stole, nohy doširoka rozevřené, z jeho roztáhlé díry prosakuje ejakulát a krev – nikdo už se nezajímá, jestli ho natrhne – a jeho hrudník se zvedá v zoufalých, křečovitých vzlycích.

Stále je tvrdý.

„Mobilicorpus,“ pronáším.

Jeho sebou trhne vzhůru a nohy sebou škubají, když ho levituji k sobě. Vypadá se poníženě a bezmocně, když je takhle přemisťován při vědomí. Ale nemyslím si, že by mohl chodit – a nemám důvod šetřit jeho důstojnost… ne že by tu bylo co šetřit.

V mých pokojích ho pustím a on zkolabuje na podlahu, kde se chvěje a lapá po dechu. Boky se mu křečovitě pohybují v přírazech a stehna opět oddaluje od sebe. Vypadá vyčerpaně, pohybuje se jako loutka neschopen to zastavit. Penis má nateklý a téměř modrý, velmi bolestivé – oni mu ho třeli v parodii, jako že se ho pokoušejí přivést k vrcholu. Ale samozřejmě to bylo nemožné.

Přejdu ke skříňce se šuplíky, vytáhnu lahvičku, přinesu mu ji a strčím pod nos.

„Vypij to.“

Zachvěje se a vzhlédne ke mně, krátkozraké oči má ztrápené, naplněné takovou hrůzou, až se zamračím. Sevře zuby a zavrtí hlavou, snaží se přitáhnout si kolena k hrudi a pohupuje se a křičí skoro jako zvíře.

„Přestaň, Pottere. Vypij to, je to protilék. Ukončí to…“

Vidím, že mi nerozumí. A mluvení to jenom prodlužuje.

Merlin ví, že já tohle dělat nechci. Nechci s tím začínat. Ale nezačal jsem už s daleko horšími věcmi?

Popadnu ho za rameno a on zaječí a pokouší se osvobodit. Přitisknu ho na podlahu, ruce mu přišpendlím pod něj a koleny tisknu k zemi jeho ramena. Divoce sebou pode mnou hází, všechna jeho kontrola se naráz vypařila a on nesrozumitelně křičí skrz sevřené zuby. Jeho tělo je pode mnou horké a kostnaté a on nemá dostatek síly mě odstrčit.

Chytím mu tvář a stisknu nos, dokud nezalapá po dechu, jednou. Ale jsem připravený, vrazím mu hrdlo lahvičky mezi zuby a naliju mu její obsah do úst.

Dusí se a kašle, mlátí sebou, ale něco mu sklouzne dolů krkem.

Nepřestávám ho držet – a pak ucítím, jak se jeho tělo zatne a ztuhne v jedné velké křeči. Takto to pokračuje několik vteřin, možná půl minuty, a potom pode mnou Potter ochabne, zmalátní a přestane se vzpouzet.

Odtáhnu se od něj, odmítám přemýšlet o tom, co ve mně vyvolalo jeho tělo, když jsem na něm obkročmo seděl, vyvolalo. Existují věci, které musím a budu muset udělat. Ale *užívat si rozkoše* při tom je něco jiného. Přísahám na svůj život, že to nedopustím.

Leží na podlaze, lapá po vzduchu jako ryba hozená na souš. Vypadá vyčerpaně. Ta jeho ohyzdně nachová erekce opadla.

„Lepší?“ zeptám se. Nic neříká. Ani nevím, jestli mě slyší. „Pottere,“ pokračuji, „chci, aby ses vykoupal.“

Nijak na má slova nereaguje a já nevím, proč mám potřebu s ním mluvit. Musí být zvyklý, že věci jsou mu prostě udělány.

„Mobilicorpus.“

Chvěje se, když se vznese a přesouvá. Položím ho do vany; spustí se voda, která mu skrápí tělo teplou sprchou.

Schoulí se na vzdáleném konci vany, jako kdyby mu voda ubližovala, obejme si kolena a tvář si zaboří do nich. Po chvíli pochopím, že se nepohne – a nějak mu to nechci nařizovat. Vytáhnu sprchu z držadla a nechám vodu téct přes něj.

„Není příliš horká?“ ptám se citlivě.

Vypadá to, že má slova začínají pronikat do jeho mysli. Hlavou trochu cukne, přesto se stále na mě nepodívá. Ale jeho hlas, když odpovídá, je skoro normální, skoro vyrovnaný; mohl by mě oklamat, kdybych nevěděl své.

„Ne. Pane,“ říká.

S viditelným úsilím se rozmotá, ať už je to proto, že ho bolí celé tělo nebo proto, že takhle, pevně schoulený do klubíčka, chtěl zůstat. Natáhne se pro sprchu a já ji pouštím. Jeho ruka se natolik třese, že držadlo spadne.

Znovu ji zvednu.

„Klekni si na kolena,“ začnu, „a dej nohy od sebe.“

Potřebuji z něj vymýt jejich sperma. Potterova tvář se nezmění, když se o to snažím. Pravděpodobně už při tomto necítí stud. Jsem idiot, že mě to rozčiluje. Zvláště vezmeme-li v úvahu, že to já jsem celou tu věc řídil.

Zajímá mě, jestli přemýšlí o mých slovech, o mém přání, že se mu chci pomstít za to, co mi dělal jeho otec – jestli vůbec zaregistroval, když jsem o tom mluvil. Na jeho tváři je prázdný, odtažitý výraz a oči mžouravě mrkají.

Vypnu vodu. Potter klečí ve vaně a voda mu víří kolem kotníků. Stále je tam trochu růžová, stále krvácí. Přemýšlím, že ho vytáhnu za paži, ale on už tam má kruh modřin, jak jím každý smýkal sem a tam.

„Můžeš vstát?“ ptám se. Přikývne a postaví se na nohy. Voda mu odkapává z jeho zplihlých, mokrých vlasů.

Podávám mu velký ručník a on se na něj chvíli dívá, jako kdyby nevěděl, co po něm chci. Pak si ho omotá kolem sebe. Chvěje se; voda byla dostatečně teplá, ale on se stále chvěje.

„Pojď se mnou.“

Kráčí pomalu do ložnice. Jeho oči se nezmění při pohledu na postel.

„Posaď se,“ řeknu. Existuje něco, co by neudělal, kdybych mu to nařídil? Neposlechne mě někdy? Je v něm toho tolik zlomeného… ale pro to, co je v něm ještě neponičené, co já doufám, že je ještě neponičené – pro to to dělám.

Sedí na posteli s nohama na zemi. Odejdu zpět do obývacího pokoje a vracím se s třemi lahvičkami a sklenicí vody.

„Vypij to. Nejdřív tu červenou.“

Vidím jeho strach. Pravděpodobně si už nikdy nevezme lektvar beze strachu. Ruce se mu třesou, když se natahuje pro první flakónek.

„Pro Merlina, Pottere,“ řeknu. „Je to jen lektvar proti bolesti, léčivý lektvar a uspávací.“

Je to téměř neuvěřitelné, ale na tváři se mu jako stín mihne náznak úšklebku, grimasa, která v sobě nemá nic z humoru. Hlas má netečný, když pronáší:

„Takže vy chcete, abych netrpěl bolestí, byl vyléčený a dobře spal. Pane.“

Způsob, jakým dodává ‚pane‘ je samo o sobě skoro urážka – a před pár lety by mě rozlítilo, kdybych to slyšel. Ale nyní to slyším skoro rád. Představoval jsem si někdy, že budu šťastný, když uvidím, že je Potter stále tak drzý?

„Vypij to.“

Tvář se mu zkřiví, když polyká léčivý lektvar. Ukážu na sklenici vody a on ji obrátí do sebe. Poslední lahvička a já bradou gestikuluji směrem k polštáři.

Uspávací lektvar účinkuje okamžitě. Vidím, jak Potterovi těžknou víčka a třesou se ve snaze zůstat otevřená. V tuto chvíli je jeho tvář ještě víc dětská a já stisknu zuby.

„Pod peřinu. Okamžitě.“

Poslechne mě, myslím, že spíš proto, že už mu nezbývá žádná síla odporovat – sesune se na záda a oční víčka se mu už nezvednou.

Jeho tvář, tvář velmi mladého muže pokryta jednodenním strništěm, je bledá a velice unavená, rty má stisknuté do malého tragického oblouku.

Přetáhnu přes něj přikrývku a ztlumím světlo. Lektvar ho udrží ve spánku až do rána.

V koupelně pevně sevřu umyvadlo, cítím, jak mě náhle zaplavuje únava a oslabuje mi kolena. Držím se a čekám, až mi před očima přestanou poskakovat černé stíny a já opět spatřím svůj temný, přísný odraz.

Víš, do čeho ses to pustil, Severusi, ptám se sám sebe. Zradil jsi Albusovu důvěru. Rozhodl ses, že je dobrý nápad hrát proti Temnému pánovi na vlastní pěst. A co víc, od nynějška jsi to ty, kdo přebírá odpovědnost za všechno, co je Potterovi uděláno.

Budeš ho muset zraňovat – pokud ho chceš ochránit. Zvládneš to?

A pak se mi vybaví ten den, kdy stojí v mé učebně, nahý – už měsíce mu nebylo dovoleno nosit oblečení – a žlutohnědé pramínky mu stékají po nohách. Protože den předtím byl na trestu u Crabbeho a Goyla a jeho řitní otvor se po tom, co mu dělali, ještě neuzavřel. Bez pochyby si ho brali dva najednou, povyražení, které se po vzoru Pána zla stalo populárním.

A Zabini se směje a Weasley vypadá dotčeně a já nemůžu dělat nic, jen vypadat tak potěšeně, jako jsou všichni Zmijozelové.

A později do něj Lucius strká robertka údajně proto, aby předešel opakování podobné věci v budoucnosti.

Držet poškození pod kontrolou. To mohu dělat. A tato myšlenka mě přiměje nelitovat svého rozhodnutí.

Umyji si ruce a vrátím se do ložnice, kde vklouznu pod peřinu na druhé straně postele.

* * *

Probudím se s trhnutím. Je příliš brzy, ale domnívám se, že bych neměl být překvapený.

Potter je v mé posteli vzhůru a úplně potichu, a jeho tichost mě ruší ze všeho nejvíc. Kdy se vzbudil? Ten uspávací lektvar měl fungovat o trochu déle. Ale nejspíš je příliš napjatý. A protože si myslím, že už neusneme, posunu se a vstanu z postele, rychle na sebe navléknu župan, aniž bych se na něj podíval.

Nařídím domácím skřítkům, aby přinesli snídani a v době, kdy vycházím oblečený z koupelny, je tác už tady, veliký a naložený.

Školní rok je u konce, takže není důvod, aby se Potter objevoval na snídani ve Velké síni, říkám sám sobě. Ovšem pokud mi nebude nařízeno ho přivést.

„Přestaň předstírat, Pottere. Sedni si a nasnídej se.“

Když poslechne, pošlu tác na postel. Má ve tváři paličatý výraz, když mumlá něco o tom, že není hladový.

„Jez, Pottere.“ Můj hlas je dostatečně chladný, aby rozptýlil jeho nápad mi odmlouvat. Sleduji, jak si nalévá šálek kávy a jakoby bez života kouše toast. „Pottere.“

Vzhlédne ke mně, pouhý letmý pohled. Jeho obličej bez brýlí vypadá nechráněně, podivně zranitelně. Nemyslím si, že může zahlédnout výraz na mé tváři.

„Chci, abys mě pozorně poslouchal,“ říkám drsným, odsekávaným hlasem a za zády si svírám ruce. Nevidí, jak si tam kroutím rukama. „Byl jsi dán mně.“

„Já vím,“ zamumlá.

Měl bych mu dát facku, že mě přerušuje – ukázat mu, kde je jeho místo. Ale nějak se nedokážu přimět to udělat.

„Pokud mě neposlechneš nebo se mi jakkoliv budeš stavět na odpor, potrestám tě,“ říkám. „Také tě budu trestat nejméně jednou za tři dny, nehledě na tvoje chování.“ Protože to se ode mne očekává. Protože se s tebou budu muset ukazovat na veřejnosti a ty budeš muset mít od toho značky. Samozřejmě, tohle nahlas nevyslovím. Místo toho jako vysvětlení dodám: „Abych tě udržel v lajně. Na žádost mých kolegů a dle mého rozhodnutí jim budeš muset poskytovat služby určitého charakteru. A očekává se od tebe, že řečené služby budeš poskytovat mně jak na veřejnosti, tak v soukromí. Je to jasné?“

Jinými slovy to znamená, že ho budu bít, nechám ostatní, ať ho znásilňují, a sám ho budu znásilňovat. To jsou jediné sliby, které mu mohu dát. Všechno ostatní je nejisté.

Na začátku jsem věřil, že pokud se pevně rozhodnu nějakým činnostem se vyhýbat, dokážu to – a to mě bude udržovat alespoň iluzi příčetnosti, iluzi kontroly. Jako například nedotýkat se studentů sexuálním způsobem. Nemohl jsem zabránit ostatním, aby tak činili – ale přece jen jsou to moji *studenti*, jsou to *děti*, pro Merlina. Ačkoliv i Albus mi říkal, že mohu udělat vše, co budu muset, abych mohl vykonávat své povinnosti.

Ale… víte, co se stává s dobrými záměry.

„Ano,“ odpovídá Potter lhostejně.

Správně. Co je na tom pro něho nového?

„V mých komnatách můžeš chodit oblečený,“ pokračuji. „Nechal jsem poslat pro tvoje věci.“ V jeho tváři se nic nezmění a dál okusuje svůj toast. Vidím stejnoměrné zvedání a klesání jeho břicha napůl skrytého pod peřinou.

„Přirozeně, pokud nás někdo navštíví nebo pokud půjdeme ven, budeš muset zůstat nahý. Tvoji hůlku mám v držení já,“ pokračuji, „mám za to, že to si uvědomuješ.“

V době, kdy byl studentem, měl povoleno provozovat nějakou magii – samozřejmě velice málo. Ale to už neplatí. Otrokům nejsou povoleny hůlky.

Jeho řasy, které vypadají, jako kdyby je někdo ponořil do inkoustu, pomalu sklesnou a znovu se zvednou.

„Můžeš spát na pohovce v obývacím pokoji,“ mluvím dál, „pokud chceš.“

Úplně poprvé se v jeho tváři odrazí něco jako zvědavost. No, já nejsem příznivec sdílení postele s druhou osobou. Ve skutečnosti jsem to nikdy v životě nedělal. Spánek činí osobu zranitelnou.

Trochu začnu v místnosti přecházet.

„V době, kdy tu nejsem, si můžeš číst. Knihy ze spodních polic. Pokud zjistím, že ses dotknul těch z vyšších polic nebo něčeho jiného v obývacím pokoji – zlomím ti prsty.“

Nadále se dívá do šálku.

„Oběd pro tebe bude ve dvě, večeře v sedm. Jídlo dopraví domácí skřítci. A ty to sníš,“ zdůrazňuji. Nepotřebuji, aby trpěl poruchami příjmu potravy, nepotřebuji, abych se musel vypořádávat s dalšími problémy. „Jasné?“

„Ano,“ zašeptá.

Tím jsem pravděpodobně pokryl vše. Až na to, že chci toho říct víc.

Neublížím ti, chci říct. Ale je to lež a on to ví stejně dobře jako já. Ublížím mu, ublížím mu hodně, jako jsem už ublížil a ještě hůř.

Dělám to proto, abych tě zachránil, chci říct. Ale o to mě nikdy nežádal.

A stejně nemůžu říct nic podobného. Nejsem si jistý, jestli pokoj není odposlouchávaný. Ano, jsem paranoidní – ale to je to, co mě udržuje naživu. Všichni vědí, jak je Pán zla podezřívavý – nebo jak moc si Lucius užívá vědět o svých ‚zaměstnancích‘ všechno. A se všemi těmi skřítky kolem. Kontroluji své komnaty dvakrát týdně, ale přesto si nemohu být jistý.

Potter zvedne hlavu a podívá se mým směrem se zamyšleným výrazem na tváři.

„Mohl bych dostat zpátky své brýle?“ zeptá se. „Pane.“

Ano. Ano, samozřejmě. Povzdechnu si a položím je na noční stolek vedle jeho strany postele. Nevezme si je, dokud neodejdu z pokoje – pravděpodobně se jich nechce dotýkat, dokud jsou cítit teplem mých prstů.

* * *

Dnes začínám vařit Lektvar zapomnění. Měl by být hotov do zítřka, do doby, kdy studenti odjíždějí ze školy na prázdniny.

Zezačátku byla myšlenka taková, že na ně použijeme Paměťové kouzlo – tedy na ty, kteří nejsou jako my, nejsou připraveni se po škole připojit ke Smrtijedům. Ale použít kouzlo na každého stálo velké úsilí a ‚učitelé‘ se unavili. Takže jsem vymyslel ten recept. Funguje to dokonale, dokonce mírněji než kouzlo – potlačuje jen určité vzpomínky. Temný pán tvrdí, že širý svět by neměl vědět o všem, co se tu děje.

A vskutku, s tou velice upravenou verzí vzpomínek, kterou studenti přinášejí svým rodinám, nevypadá vše tak špatně.  Bradavice jsou stále kouzelnická škola, děti se zde *vzdělávají*… pod vedením velmi respektovaného Luciuse Malfoye; a co záleží na tom, kdo další tady učí? Lestrangeovi, Avery, Nott – staré kouzelnické rodiny.

A společně s nimi Severus Snape.

Zajímá mě, jestli Albus ví o tom lektvaru – a tom, co zakrývá. Není hloupý, musí to vědět.

Ale je to *oběť*.

Dnes domu neodjíždějí všichni. Samozřejmě Potter nejede. A ostatní. Necháváme si jen ty, které je bezpečné si ponechat. Jako mudlorozené – nevím, co si jejich rodiče myslí, když se nevrátí domů. Pravděpodobně je hledají – ale jak může mudla nalézt Bradavice? A pokud se obrátí na úřady… Pán zla tvrdí, že budou pouze považováni za nepříčetné. 

Také si necháváme ty, kteří nikoho nemají. Jako Nevilla Longbottoma, jehož babička zemřela před dvěma roky. Na poslední schůzi jsme projednávali, jestli si ho ponecháme. Říkal jsem, že už dále nesnesu dívat se na jeho tvář. ale Belatrix prohlásila, že bude zábavné, když syn Franka a Alice skončí jako Smrtijedův otrok – a jeho osud byl zpečetěn.

Zajímalo by mě, co říkají rodičům těch, kteří zemřeli. Nehoda? Nehody se v Bradavicích stávají neustále. Kdyby Black uspěl ve svém plánu s Chroptící chýší, bylo by to to, co by dostali moji rodiče, jen dopis s omluvou.

A také si necháváme ty, jejichž rodiny stojí proti Temnému pánovi. Když se dítě z takové rodiny nevrátí po jeho nebo jejím ‚vzdělání‘ domů, tak si pravděpodobně každý řekne, že ta rodina se neměla bouřit.

Je to to, co si říkají Weasleyovi? Ani jedno z jejich nemladších dětí se po celou dobu nikdy nevrátilo domů na prázdniny.

A dnes ve Velké síni na vyvýšeném stupínku stojí Ron Weasley, čelist má pevně zaťatou a ruce svírá v pěst.

Je pro mě docela překvapením, když na něj uplatní nárok Pettigrew. Weasley není nijak zvlášť krásný a novota oblékat ho do ženských šatů a nechávat ho nosit make-up už dávno vypršela. Myslel jsem si, že by mohl skončit v bordelu někde v Londýně, pro potěšení nejnižších řad Smrijedů.

Ale Červíček říká, že ho chce: ‚na památku tomu, že jsem byl jeho mazlíček, není ironické, když teď bude můj‘, poznamenává svým vysokým, skoro ženským hlasem, rukama nervózně kroutí a sbírá si neviditelná smítka prachu ze svého hábitu. Pán zla ho má v oblibě, takže Pettigrew dostává, co chce.

A Draco dostává Longbottoma – věřím, že jako kompenzaci za to, že nedostal Pottera. Sleduji, jak ho drsně popadne, odtáhne ho za vlasy a prvním úderem jeho ruky s prsteny mu roztrhne ret.

Longbottom bude muset zaplatit za mé jednání ohledně Pottera. Není to spravedlivé, vím.

Život není spravedlivý.

* * *

Když se vrátím, je stočený na pohovce a jeden polštář má pod hlavou. V rukou drží knihu, nějaký základní výtisk lektvarů – ale nečte. Vzbudí se při mém příchodu a posadí se, přitom si mne tvář. Nožička od brýlí mu na obličeji zanechala rudou stopu.

Podívám se na něj a naberu dech, jako kdybych chtěl něco říct, ale pak neřeknu nic. Je toho prostě tolik, co bych chtěl povědět.

Na stole leží šálek se slabým čajem, takže předpokládám, že jedl. Projdu kolem něj do svého pokoje.

Neptá se mě. Neptá se, co se stalo s Weasleym, s ostatními. Musí vědět, že se o jejich osudu rozhodovalo dnes. Pravděpodobně si myslí, že bych mu stejně neodpověděl, nebo bych mu lhal. To je správně, nemá důvod očekávat cokoliv jiného.

Pochopil tuhle lekci dobře – ukazovat svá slabá místa znamená, že je ostatní mohou zaměřit a udeřit do nich.

Ale stejně mě to neurčitě rozesmutňuje a zbytek večera strávíme v tichosti, jen šustění stránek se line z jeho místnosti a já předstírám, že si čtu. Nezeptá se. Vím, že to potřebuje vědět, ale nezeptá se.

Nakonec naškrábu několik slov a vejdu do jeho místnosti, útržek papíru položím na knihu, kterou čte. Pokud někdo odposlouchává, neuslyší nic. Je lepší být opatrný.

Několik sekund se na papír dívá – podle mě dost dlouho na to, aby stihl přečíst ‚Pettigrew – Weasley, D. Malfoy – Longbottom, Avery – Thomas‘. Pak si ho vezmu zpátky, zmačkám a pustím. Než stihne dopadnout, Incendiem ho spálím.

Potter nevzhlédne od své knihy, když se vracím do ložnice, a já ani nevím, jestli si uvědomuje, co jsem právě udělal, jestli to pro něj vůbec něco znamená. Proč já chci, aby to něco znamenalo? Je mi jedno, co si o mně Potter myslí.

Dělám to jen proto, protože… nevím, proč to dělám.

* * *

Nemluvíme. Dávám mu rozkazy a on přikyvuje nebo říká: ‚Ano, pane‘. Odpoví, když mu pokládám otázky, ať už jestli jedl, jestli nepotřebuje další deku – noci jsou ve sklepení chladné.

I on se mne zeptá na dvě nebo tři otázky – kam si má položit své věci v koupelně. Jestli si může přečíst knihu z *nižší* horní poličky. Když jsem ho mrskal rákoskou, zeptal se, jestli by si měl nechávat knihu na hlavě a počítat. Řekl jsem ‚ne‘ na knihu a ‚ne‘ na počítání.

Při mrskání stojí zcela vzpřímeně, narovnaný v ramenou. Znám počet už tak dobře, že nepotřebuji, aby někdo jiný počítal nahlas. Je již zapsán v paměti pohybu mé ruky.  Přesně natolik ran, aby to pokrylo jeho tělo spletitým ornamentem růžových a červených pásů.

Na stole nechávám malou lahvičku s lektvarem, který nezahojí rány, ale uleví od bolesti. Potter ho vypije beze slova.

V noci nejsou dveře mezi našimi pokoji zavřené – a já ho slyším dýchat, občas hlasitěji než obvykle. A občas lehce sténá a skřípe zuby a háže sebou a převaluje v posteli. Já ležím a naslouchám mu a přemýšlím o dni, kdy se studenti ve Velké síni řadili do fronty, aby si vzali svoji dávku Lektvaru zapomnění, většina z nich bývá tichá a submisivní, někteří se nemohou dočkat, až pojedou domů a jen málo jich pláče – napadá mě, jestli to nejsou ti, jejichž přátelé museli zůstat.

A pak ta havraspárská dívka, Láskorádová, v jejíž očích obvykle bývá zasněný výraz, se na moment podívá nečekaně ostře. A jak se vzdaluje od stolu, vidím, jak se její ústa pohybují ve snaze lektvar nespolknout. Pozvedá ruku, jako kdyby si chtěla otřít pusu – a obezřetně ho vyplivne do rukávu.

Mohl bych ji donutit se vrátit a napít se znovu a ujistit se, že to tentokrát spolkne. Ale neudělám to.

Možná to něco změní. Pokud Albus nechce nebo nemůže nic změnit – možná mohu doufat, že to zvládne někdo jiný.

* * *

‚Brumbál je naživu.‘

Harry mě sleduje, když píši tahle slova na útržek pergamenu. Nevím, proč jsem se rozhodl, že sdělím přímo tohle. Protože je to důležité? Protože to je pro mě ta nejdůležitější věc? Protože to je důvod a ospravedlnění pro všechno, co dělám?

Okamžitě, jakmile si to přečetl, ten kousek papíru zničím. Obával jsem se, že nebude schopný se ovládnout. Ale pokud jsem očekával nějakou reakci, zmýlil jsem se.

Pozvedne obličej ke mně, oči má jablkově zelené a chladné a z úst bezhlesně a malátně vypustí: „Och.“

Možná nerozuměl, myslím si, a dopíšu ještě něco dál. ‚Je na svobodě. Ví, co se děje.‘

Potterovy tmavě řasy se na chvíli sklopí, když ta slova čte, a pak znovu vzhlédne. Natáhne ruku a já mu podám brk.

‚No a co?‘

Co? Myslel jsem si – neměl by mít radost z vědomí, že Temný pán lhal, že Albus není zajatý, že není denně mučený, jak Pán zla s oblibou prohlašuje?

‚Jen musíme počkat.‘

Opakuji Albusovu oblíbenou frázi, ačkoliv už mi to nezní přesvědčivě.

‚Počkat na co?‘

‚A. si myslí, že můžeš zničit T V.‘

Podívá se na mě – a v jeho očích není žádná radost, jen znechucení. Pak rychle napíše: ‚Pro některé z nás je už příliš pozdě.‘ Brk sklouzne a na papíru zanechá roztrženou díru.

Vím, koho tím myslí. Hermionu Grangerovou.

‚Je příliš pozdě pro nás pro všechny,‘ odepíšu a chladně na něj shlížím. Alespoň neopakuji Albusova slova o nutnosti něco obětovat. To je pravda, my všichni jsme již obětováni – a musíme to přijmout.

Jeho ramena trochu poklesla, když se dívá za mne do rohu místnosti.

Přál bych si, aby to bylo jiné – přál bych si, abych dokázal říct něco jiného, říct tu správnou věc. Ale jak bych to mohl udělat? ‚Promiň mi, že jsem tě znásilnil‘? ‚Promiň mi, že jsem tě vydal tvému největšímu nepříteli? Že vařím lektvary, které ubližují, ponižují a ničí tebe a tvé přátele‘? To nedokážu říct. Nedokážu prosit o odpuštění.

A nedokážu se ho dotknout. Nejspíš existuje způsob, jak se dotknout a povzbudit. Ale já nevím jak. Vím, jak se dotýkat, abych zranil a zlomil – ale ne abych utěšil. Nemohu mu ani zmáčknout rameno – kdybych tak udělal, on by ode mne ucuknul.

Odejdu do vedlejšího pokoje a nechám ho o samotě.

Snad by to bylo jiné, kdybych si se vší upřímností mohl říct, že ten dotyk by byl jen pro jeho dobro.

Ale jak bych mohl? V tom, co k němu cítím, není nic čistého.

Jak mohu lhát a říct, že ho nechci? Že jsem ho nechtěl tehdy, když jeho ústa, horká, vlhká a něžná, ne proto, že by se pokoušel o něžnost, ale protože takový on je, klouzala po mém kopí? Když se teplé stěny jeho rekta svíraly kolem mého přirážejícího penisu?

Když jsme ho šukali společně; Temný pán a já, osoba, kterou nenávidí nejvíc na celém světě, vrah jeho rodičů, a někdo, komu měl ten nerozum, třebas jen na moment, chybně důvěřovat.

Víte, co si nedovedu odpustit? Že jsem nechal Pána zla na něj použít ten lubrikant. V tu chvíli mě to nenapadlo, ale později mi došlo tak jasně, že jsem mohl lahvičku vyměnit a použít nějaký obyčejný, bez následných účinků. Temný pán by se to stejně nikdy nedozvěděl, ne snad?

A nedávno, tehdy ve Velké síni, když jsem sledoval, jak ho šukají a posmívají se jeho utrpení a jeho tělo nedobrovolně vychází jejich přírazům vstříc – chtěl jsem ho také. Tehdy jsem se ho nedotkl, nemusel jsem, rozdat ho všem ostatním stačilo, abych potěšil Pána zla. Ale chtěl jsem ho.

A chci ho. Chci ho se vším – s jeho hubeným tělem, žebry, které prosvítají pod hebkou pokožkou a jsou ostře tvarované, když zvedne ruce. S chomáči černých chlupů v podpaží a klíně. S jeho teplými, oválnými varlaty pokrytými jemným tmavým chmýřím. S jeho penisem bledě nachovým a zvrásněným, když je měkký, a jemným a dlouhým při erekci. S jeho análním otvorem, tolikrát roztaženým – rád bych ho polaskal svým jazykem, dokud by se nepřitiskl a nezavřel by oči a napětí by neodteklo z jeho těla. Chci líbat jeho paže po celé délce a modré linie žil na nich a obrysy šlach.

Chci ho s jeho sepraným spodním prádlem a ošuntělými tričky, s jeho mentolovou zubní pastou a nepatrně hořkým lektvarem po holení. Chci líbat linii jeho čelisti a jeho oční víčka – když on nechává své oči pro mě zavřené, nestřežené. Chci mu chytat dech z jeho rtů.

Ale to nikdy dělat nebudu. Nikdy nepodržím jeho tvář ve svých dlaních.

Nepolíbíte někoho, koho jste kdysi znásilnil s někým jiným. Bylo by to rouhání.

* * *

Pozvednu šálek kávy ke svým rtům a je to tam, křiklavě zabalená sladkost na podšálku. Na moment na to jenom zírám, jako kdybych jen čirou vůlí to mohl nechat zmizet. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak Albus dokáže nepozorovaně dostat svoji zprávu ke mně; možná má domácího skřítka, který je mu stále ještě loajální. Nebo existují způsoby, o kterých nic nevím – a je to tak lepší; to, co nevím, nemohu v žádném případě prozradit.

Velice rozvážně vezmu cukrovinku, která v mých od lektvarů potřísněných prstech vypadá absurdně, a rozbalím ji.

Moje tělo ztuhne, když ta tichá zpráva, Albusův vynález, se rozezní v mé mysli. Bylo by značně nebezpečné posílat mi něco hmatatelného, něco, co by mohlo být přečteno nebo odposlechnuto. Takže jsme sladili moji mysl na přijímání jeho zpráv. Obyčejně bývají pouze informativní; kromě téhle té.

Tahle je Hulák.

Hřmotný hlas mi nadává v mysli – skoro jsem zapomněl, jak hrůzostrašně dokáže Albus znít, když se naštve.

‚Neposlechl jsi instrukce, Severusi. Velice jsi mě zklamal. *Okamžitě* vrať Harryho Pottera Voldemortovi. Musíme pokračovat s naším původním plánem. Rozumíš? Řekni Voldemortovi, že už tě omrzel. Okamžitě ho propusť. Nenuť mě udělat opatření, kterých budeme oba litovat.‘

Hlas utichne, ale ještě o chvíli později mi stále doznívá v mysli – v mé lebce, která jako by byla dutá a bolavá. Moje prsty sebou cuknou, boří se do okraje stolu a já se je snažím zarazit. Potřebuji značné úsilí, abych je zastavil.

„Co to je?“

Nadskočím při dalším narušení mého soukromí a otočím se. Ve dveřích stojí Potter, oholený a s vlasy vlhkými po ranní koupeli. K čertu, je všímavý – jsem si úplně jistý, že jsem nevydal ani hlásku. Pravděpodobně to ta moje velmi napjatá pozice ho upoutala.

Nemusím mu to říkat. Ve skutečnosti ho mohu udeřit za to, že se mě ptá na takovouto otázku a takovým tónem.

Ale Albusova slova mnou silně otřásla.

A je to poprvé, co na mě Potter promluvil, projevil nějaký zájem.

Pokrčí rameny, vezme brk a rychle napíše.

‚Je to Brumbál?‘ V jeho obličeji je výraz chladného výsměchu, který jsem nikdy předtím neviděl. Přikývnu. ‚Říká nám, že bychom měli ještě dál čekat?‘ Vypadá, jako kdyby chtěl ten papír po mně mrštit – a pak řekne nahlas, hlasem ztvrdlým ironií. „Ano, a proč ne? Počkáme. Dokonce můžete dostat dalšího otroka, až vás omrzím. Pane.“

„Dávej si pozor na pusu,“ říkám.

„Nebo co?“ zeptá se hořce. „Nebo mne vrátíte Voldemortovi?“

Neví, jak blízko je pravdě. A při tomhle, stejně jako při použití toho jména, sebou trhnu a instinktivně potlačím vnější projevy. Potter na mne upřeně zírá a v pěsti svírá papír.

Jak mohu udělat to, co po mě Albus chce? Nikdy předtím jsem neporušil jeho rozkazy, nikdy, od doby, co jsem se k němu před sedmnácti lety vrátil. *Chtěl* jsem každý úkol, který mi zadal, čím těžší, tím lepší. Ale tentokrát…

Náhle se cítím strašně osaměle. Jako kdybych předtím po celé ty roky nikdy nebyl sám, protože vždy jsem za sebou cítil Albuse. A nyní nemám právo ho už za sebou cítit.

Beznaděj a sebenenávist mě nutí napsat to, co bych neměl. Co si Albus myslí a co chce, abych udělal.

Vidím, jak chlapcova tvář ztuhne, jak z ní zmizí jakýkoliv výraz. Potter několik momentů jen zírá na papír.

‚Takže on chce, abych se vrátil k Tomovi.‘

Tomovi? Určitým způsobem je to ještě horší než použití jména Pána zla. Neodpovím. Potter si hřbetem ruky mne čelo, jako kdyby ho bolela hlava. Znovu zvedne brk.

‚Myslí si, že pokud mě V. zabije, on tím skončí také. Ale proč?‘

‚Je to Albusova představa. Říká, že existuje věštba. Něco o nevinnosti a mučednické smrti.‘

Jeho ústa se zkroutí při slově ‚nevinnost‘, a náhle mám nutkání Albuse bránit, dokázat, že vše z toho není chatrné.

‚Dává to smysl. Pokaždé, když se Pán zla věnuje kontaktu s tebou, ztrácí část své síly. Neuvědomuje si to, ale stává se závislým.‘

‚Na tobě‘, nechávám nevyřčeno. Na tvém znásilňování, na tvém mučení. Och, Merline, a já jsem na tobě závislý také.

Nedokážu nechat tě zemřít.

Potter se dívá na mě a jeho oči jsou jako studená zelená skla.

‚Tak proč jste se tedy domáhal mě jako svého otroka?‘

Nemohu na to odpovědět; neodpovím na to.

„Alespoň jsi naživu,“ říkám. Tvář se mu zkřiví takovou zuřivostí, že je to jako by mi stlačil hrudník; ale jeho hlas, když promluví, je tak tichý, že ho sotva zaslechnu.

„Myslíte si, že jste mi tím prokázal laskavost?“

Odmítám nad tím přemýšlet. Neodpovím mu.

‚Myslíte si, že bych kdykoliv nevyměnil tuhle *existenci* za možnost ho zabít? Jak se opovažujete mě o to okrást?‘

Vypadá, jako kdyby mě chtěl udeřit. Vím, že ho mohu zastavit, mohu vstát a zastrašit ho. Je zcela v mé moci, mohu ho potrestat za jakoukoliv neúctu, kterou mi prokazuje.

„Vraťte mě Voldemortovi,“ řekne a po odmlce dodává. „Pane.“

Logika je jediná věc, které se držím. Vezmu brko a píšu, nyní už pomalu.

‚Jsi blázen. Neuvědomuješ si něco.‘

„Jo? Jako co?“

‚Dejme tomu, že Albusovy výpočty jsou správné. Dejme tomu, že budeš schopen způsobit pád Temného pána za cenu vlastního života.‘ Což já nemohu dovolit. ‚Ale stále jsou tu Malfoyové, stále tu jsou Smrtijedi. Co si myslíš, že udělají tvým přátelům, pokud jejich pán zemře tvojí vinou? Představ si, co udělají Weasleymu, Longbottomovi, Thomasovi, té Weasleyovic holce, Lupinovi.‘

Vidím, jak mu moje slova pronikají do mysli, a cítím úlevu. Ano, pravda; nikdy jsem neměl mu dovolit, aby se to vůbec dozvěděl, měl jsem vědět, že se bude sám chtít obětovat. Obvyklá Nebelvírská věc. Ale nyní pravděpodobně ten nápad opustil.

Jeho ústa se zkroutí, když se na mě dívá a v jeho očích není nic jiného než chlad. Kousne se do rtu a řekne:

„Vy prostě nechcete, aby umřel. Nekrmte mě těmahle sračkama, že se obáváte o mé přátele.“

* * *

Stojí s rukama sepnutýma za hlavou, nekývá se pod ranami, kterými zbarvuji jeho tělo. Ve tváři má vzdálený, introspektivní výraz, jako kdyby se ho bolest netýkala, jako kdyby se to dělo někomu jinému.

Nepočítám rány a ani on. Pokračujeme prostě, dokud vzorec nateklých pruhů na jeho těle nevypadá dostatečně dobře.

Co se stalo s mými pravidly? Asi vyletěly komínem. Nikdy předtím jsem nebyl takhle slabý, vždy jsem se na něco spoléhal, na něco, co mi musí pomoct pokračovat. Ale od doby, co je tady, to nestačí. Moje ruka je strnulá, jak svírám bič. Nikdy se mi nedívá do tváře, ani když mu řeknu, aby se otočil, a já ho pak mrskám přes hrudník a břicho. Cukne sebou jen jednou, když bič dopadne na jeho klín, na jeho ochablý penis.

Odložím bič. On si v tichosti oblékne svoje boxerky a hábit. Spodní prádlo má tak obnošené, že se mu jednoho dne rozpadne pod rukama. Ale já bych mu neměl kupovat oblečení, že? Ta myšlenka mě donutí se neradostně zasmát.

On si poté lehne na gauč, na bok a tváří ke zdi. Až když jsem skoro u dveří, zaslechnu jeho hlas a chci ho okamžitě umlčet.

„Vraťte mě Voldemortovi,“ říká. „Nebo…“

„Cože?“ To je něco nového, předtím mi nevyhrožoval, neprohlašoval nic podobného. Rázně k němu přejdu a zašeptám tak tiše, že až doufám, že to je nezaslechnutelné. „Nebo mě udáš? Odhalíš moje kontakty s…“

Cítím se jako v pasti mezi klukovým naléháním a vzpomínkou na Albusova huláka. Tlačí mě stejným směrem a občas mám pocit, jako bych skoro nedokázal odporovat. Co když má Albus pravdu a klukova oběť všechno ukončí? Mám právo rozhodovat o osudu kouzelnického světa prostě jen proto… jen proto, že nedokážu unést pomyšlení, že zde po nocích nebude jeho ospalý dech, který mohu zaslechnout ze svého pokoje?

Od té poslední mi Albus neposlal už další zprávu a jeho mlčení je zlověstné. Zajímá mě, jestli ta opatření, která bude muset udělat, jsou ta samá, o jakých přemýšlí Potter. Že mě udá – a pak Potter bude volný, aby se vrátil k Pánovi zla. Vím, že se Albus chystá něco udělat. Účel světí prostředky.

Potter se nepohne.

„Zapomeň na ten nápad,“ povídám. „Nevíš, co ti udělá, pokud tě dostane. Zabije tě takovým způsobem, až budeš škemrat o smrt.“

Moje ruce ždímají jedna druhou a já jsem rád, že to nemůže vidět.

„Ale skončí to,“ řekne nahlas – a já odejdu, prásknu za sebou dveřmi.

* * *

Spí, když se v časných ranních hodinách vracím z laboratoře. Pohovka je pro něj příliš krátká a nepohodlná; když kolem něj procházím natolik tiše, aby se nevzbudil, vidím v tlumeném světle proudícím ze špičky mé hůlky, jak sebou hází a převrací se.

Dech se mu zadrhává. Není to osvěžující spánek, a když kolem sebe zase začne mlátit, spatřím, že má tvář zalitou potem, pramínky vlasů se mu lepí k čelu a jizvu má rudě červenou. Dýchá mělce a neobvykle a já ztuhnu.

„Ne,“ říká. „Prosím ne.“

Zarazím se. Kolikrát už vyslovil tato slova? Nikdy jsme ho neposlouchali. *Já* jsem ho nikdy neposlouchal. V jednom křečovitém momentu si svírá paže u hrudi a jeho tělo sebou začne cukat v záchvěvech tak velikých, že skoro spadne z gauče. Tvář má jako masku, zkroucenou utrpením. Znovu promluví, jeho hlas nabírá na panice a zadrhává se.

„Prosím ne. Prosím nedělej to. Hagride…“

Mozek mi ztuhne a cítím, jak se mi zježí všechny chloupky. Přeju si, abych nevěděl, o čem se mu zdá. Přeju si, abych to mohl zapomenout.

Jen doufám, že si na to nepamatuje neustále. Existují věci, které naše paměť v rámci sebezáchovy vytěsní. Doufám, že tyto vzpomínky ho netýrají, když je vzhůru. Že přicházejí, jenom když spí.

Je to vzpomínka, kterou mi Lucius ukázal v myslánce – Dracovy sedmnácté narozeniny v dubnu minulého roku. Jeho narozeninový dárek.

Potter je roztažený na stole v ředitelově kanceláři, zápěstí má přivázané daleko od sebe a nohy mu volně visí. Tělo má pokryté rudými a nateklými pruhy, některé z nich jsou tlusté na dva prsty. Už byl znásilněn, sperma mu vytéká z jeho neuzavřeného, zejícího otvoru s každým křečovitým stáhnutím břicha.

Lucius stojí u vysokého okna a dívá se na jemný červánkový soumrak.

Dveře se otevřou a Potter namáhavě, zesláble zvedá hlavu a otevírá své pevně zavřené oči. Má na sobě brýle – Lucius s Dracem mu vždycky nechávají brýle, aby tak viděl, kdo si ho bere.

Postava, která vkročí dovnitř, je obrovská a objemná, daleko větší, než bývá normální muž. Zcuchané černé vousy leží na nesmírně rozložitém hrudníku.

Vidím, jak v Harryho očích probleskne radost, na chvíli ho zaplní neskutečná naděje. Myslel si, že je Hagrid mrtvý, tak mu to také tvrdil Pán zla. A pak se zamračí.

Hagridova tvář rozhodně není přátelská a laskavá. V jeho vystupování, v jeho černých očích je něco nepopiratelně zlomyslného, když přijde k Harrymu a postaví se mezi jeho nohy.

Z Harryho rtů nevyjde ani hlásek – ač v něm zůstává neporušeno jen velmi málo věcí, hrdost je jednou z nich. Neřekne Hagridovo jméno, neptá se na nic – ale jeho oči jsou tak napjaté, tak zoufalé v očividném úsilí porozumět, přijít na to, co se děje.

Poloobr se usměje úsměvem, který nikdo na Hagridově tváři ještě nikdy neviděl a který mu přemění výraz do děsivé, monstrózní masky. Popadne Harryho nohy a roztáhne je od sebe.

Chlapec se třese – sevření je natolik surové, nohy má roztažené tak široce od sebe, až mu to skoro natrhne vazy – ale soustředění v jeho očích nikdy nepoleví. Zajímalo by mě, co se snaží přečíst v poloobrově tváři, v co se snaží doufat. A pak to vím. Myslí si, že je Hagrid pod Imperiem. Doufá, že tohle mu nedělá Hagrid, ale někdo, kdo ho řídí.

Harryho tělo je posunuto blíž k okraji stolu, skoro se mu vykroutí zápěstí z okovů. Nohy má tak široko od sebe, že samotná bolest z toho roztažení musí stačit k tomu, aby jeden křičel. Potter snáší bolest velmi dobře – nebo možná je jeho vnímání jen otupělé.

Je potichu; jen rty mu zbělají a tvář má jako z vosku. Hagrid mu jednou rukou svírá jeden kotník, zatímco druhou si rozepíná kalhoty.

Myslím, že je dobré, že to Harry nevidí. Ale domnívám se, že podle zvuků pochopí. Nepokouší se podívat. Pohled má upřený na strop a rty má sevřené to úzké lajny. Hagrid si láskyplně laská penis, dovádí ho k úplné tvrdosti.

Lucius se přesune blíž ke stolu, hůlku má připravenou, aby s ní v případě potřeby zastavil krvácení.

Poloobr změní své sevření Harryho, nyní ho pevně svírá za stehna poblíž hýždí. Jeho široké, tmavé prsty brutálně rozdělí Harryho půlky a široce ho otevře.

Ten roztažený, neuzavřený, načervenalý otvor chlapcova konečníku se zdá nepatrný v porovnání s ohromným orgánem, který k němu míří. Na okamžik zavřu oči – jen o setinu vteřinu déle, než by trvalo mrknutí. Nemohu si dovolit nedívat se – Lucius sleduje mé reakce.

Chlapec už zažívá bolest, hrudník se mu divoce zvedá a klesá, jeho dech má v sobě náznak strachu a utrpení. A to ještě nic nezačalo. Hagrid nastaví špičku svého penisu ke zmrzačené, zraněné dírce a vnikne dovnitř.

Kluk vypadá šokovaně, jako kdyby ho zasáhli smrtící ranou. Bolest musí být tak strašná, že ji mozek zpracovává se zpožděním. Dech se mu zadrhne vprostřed nádechu. A jenom jeho tělo, které se cukáním snaží uniknout průniku, odhaluje, co se ve skutečnosti děje.

Hagrid proniká dovnitř a zároveň přitahuje chlapcovy boky k sobě s nezmenšenou silou, nabodává Harryho na sebe, roztahuje ho a natrhává.

Harryho ústa jsou napůl otevřená a nyní z nich vychází trocha sípavých výdechů. Jeho tělo se vyklene a pak v jednom ohromném trhnutí se Hagrid zaboří až nadoraz.

Vidím, jak Lucius pohne hůlkou a hojí poranění. Chlapec je přišpendlený pod obrovské tělo poloobra. Nohy se mu třesou v sevření Hagridových rukou.

Harryho hrudník se chvěje. Vypadá to, jako by nemohl ani křičet. Z jeho úst vycházejí nějaké žalostné, kňouravé zvuky. Hagrid se kolébá, přidržuje ho s výrazem naprostého potěšení na tváři. Nevím, jestli to Harry vidí; zrak má pravděpodobně zastřený. Ale možná je to tak lepší; kdyby viděl, ztratil by veškeré iluze o tom, že by Hagrid mohl jednat pod Imperiem.

Poloobr trhnutím roztáhl jeho nohy ještě dál od sebe a vytáhl se ven. Teď chlapec řval; ale byl to velice slabý zvuk, jako kdyby neměl dech na víc. Hlavou na stole házel ze strany na stranu, obroučky jeho brýlí slabě drnčely o desku. Nehty na rukou vydřel do dřeva stolu brázdy.

Hagrid se napůl z něj vynoří. Jeho ohromný penis je pokrytý slizem dřívějších ejakulátů a proužky zářivé červeně. Vidím, jak část Harryho konečníku je vytažena společně s ním.

Pak přirazí nadoraz, lapá po dechu a tyčí se nad chlapcem. Stěží sebou dokážu netrhnout, jak očekávám, že uslyším nechutný zvuk, když se chlapcovy vykloubí nohy.

Ale nějak se to nestane. Je to jen znovu ven a opět dovnitř. Harry nekřičí. Ale tohle ticho činí celou scénu ještě hrůznější, než už je. Chlapcova tvář vypadá prázdná a nadčasová strašidelným způsobem. Jeho oči, skoro úplně černé, bez zelené, se pomalu otevírají a zavírají.

Dýchá, jako kdyby se mu každou chvílí mělo zastavit srdce.

Vím, že to Lucius pozoruje také, a proto na něj použije další kouzlo, a tělo chlapce sebou cukne. Chlapci po tváři přelétává odsouzený, zoufalý výraz.

Dovnitř. Ven. Nevypadá to jako sex – ale taky co to má se sexem společného? Vypadá to jako pracující stroj, pronikající do živého těla. S každým novým přírazem vidím, jak se Harryho břicho lehce zvýší, když špička Hagridova penisu posune jeho střeva. A pokračuje to dál a dál.

Vím, že to celé nemůže trvat déle než hodinu. Možná uběhlo už čtyřicet minut. Hagrid zavrčí a nakloní se blíž.

„Jo, Harry,“ jeho ohromná dlaň poplácá hocha po tváři v parodii na polaskání. „Tadlec to má být.“

Konečně se přirážení Hagridových boků zrychluje. Společně s ním pohybuje i chlapcem po stole. Harryho levé zápěstí je zlomené a nateklé a domnívám se, že to pravé je minimálně vykloubené – ale bolest v rukou je pravděpodobně to nejmenší, co cítí. Vypadá jako hadrová panenka, jak se smýká pod násilnými přírazy.

Pak Hagrid ztuhne, vyvrcholí do něj v ohromném chvějícím se výstřiku.

Harryho oči jsou otevřené a bez mrkání zírají na strop.

Poloobr zůstává na chvíli s ním spojený, proudy husté, slizké tekutiny prosakují z Harryho řitního otvoru kolem Hagridova měknoucího penisu. Pak se vytáhne a Harry zakňučí skoro neslyšným, zcela zlomeným hlasem.

Vytékají z něj snad kýbly ejakulátu.  Celá podlaha pod stolem je tím pokryta. Bílá tekutina je hojně promíchána s rudou. Lucius jen pro jistotu švihne hůlkou.

Hagrid obejde stůl, takže nyní stojí blízko Harryho obličeje.

„Líbilo se ti to, Harry?“ zeptá se.

Vypadá to, že ta prostá slova ještě víc, než to všechno, co ten poloobr zatím udělal, chlapce zlomí. Harry se začne třást, obrovské křečovité stahy sužují jeho tělo. Cukne sebou, snaží se pohledem odvrátit, ale je příliš slabý na pohyb a Hagrid popadne jeho vlasy a přidrží ho na místě.

„Volízej mě,“ řekne a přitáhne Harryho hlavu ke svému penisu pokrytému spermatem a krví. Je ohromný dokonce i nezduřený. Kluk slabě zavrtí hlavou tolik, kolik mu Hagridova ruka dovolí, a pevně stiskne rty.

Tvrdohlavý kluk; skoro nedokážu uvěřit, že stále ještě odporuje. Nedokážu si představit, že stále zůstává něco, co odmítá udělat – i když ví, jaký typ potrestání nejspíš bude následovat, i když ví, že ho opět zlomí a stejně ho donutí to udělat.

„Dobrá,“ řekne Hagrid nečekaně souhlasně. Pustí Harryho vlasy – a chlapcova tvář je beznadějná a pokroucená, protože nyní ví, že nemůže očekávat žádné slitování – a ví, že se mu stane něco mnohem horšího, než co po něm Hagrid požadoval.

Poloobr se znovu postaví mezi jeho nohy – a namíří svým penisem do obrovského, zejícího análního otvoru. Harry ochraptěle vykřikne, ale penis je měkký. Hagrid uchopí jeho nohy za kotníky a trhnutím je zvedne tak, že Harryho zadek se vznese nad stůl. A pak začne močit.

Je to hrozné. Stáhne se mi hrdlo a já bojuji s nevolností.

Kluk brečí a svíjí se, snaží se osvobodit – ale samozřejmě je to zbytečné. Konečně Hagrid jeho nohy nechá spadnout.

Pak se otočí a odejde. Rychle pohlédnu na hodinky. Padesát osm minut. Dracovo načasování je bezchybné. Trval na tom, že bude hrát Hagrida, takže když Hagrida popravovali, nechal si pár jeho vlasů pro mnoholičný lektvar.

A já vím, že si to užil.

Chvíli tam chlapec jen ochable leží. Nohy se mu nepatrně nadzdvihnou, když se snaží přitáhnout si je k hrudníku, a zase klesnou.

„Pottere,“ zasyčí Lucius a nakloní se nad něj. Ta tichá slova jako by vyslala nervový šok skrz chlapcovo tělo. Lucius pohne hůlkou a řetězy se rozepnou. „Chceš se vidět? Chceš vidět, jaká prostopášná děvka se z tebe stala?“

Harry neodpoví, oči má pevně sevřené a to nepatrné zavrtění hlavou není ani tak ‚ne, ne‘ jako spíš jen mimovolné pohyby. Ale kdy vlastně se jeho přání brala na zřetel?

Lucius ho popadne za paži a trhnutím ho zvedne. Na tváři má znechucenou grimasu, ale jeho aristokratické prsty svírají chlapcovu ruku pevně. Harry se bolestí dusí nádechy, když je dovlečen na podlahu. Nedokáže stát, ale Lucius ho drží vzpřímeně.

„Podívej se,“ syčí a před něj vyčaruje zrcadlo. „Podívej se na sebe.“

Další švihnutí hůlkou a chlapcovy oči se navzdory jeho vůli otevírají.

Dívá se do vysokého zrcadla.

Tělo má plné modřin, pokryté černými a modrými skvrnami tak, že na něm stěží zůstal centimetr nepoznamenané kůže. Je mokrý, odkapávají z něj tekutiny a špinavý.

„Líbí se ti, co vidíš?“ ptá se Lucius. „Počkej, to není vše.“

Objevuje se další zrcadlo. Tímto způsobem si Harry může vidět na záda, a když Luciusova hůl roztáhne jeho nohy od sebe, vidí si také na vlastní řitní otvor – vypadá jako zející rána, zakrvácená, pulzující a neuzavřená. Nepřipomíná to nic lidského. Zdá se, jako by se tam mohly vejít dvě pěsti vedle sebe.

Lucius mu pustí ruku a on se jakoby bez kostí a s chvěním zhroutí na zem.

„Chlapec, který přežil, aby byl ošukaný obrem,“ řekne Lucius s pohrdlivým zkroucením rtů. „Jedině k tomu jsi dobrý, Pottere.“

Po tomto ho museli poslat na ošetřovnu a tam strávil několik dní – a Pán zla nebyl moc potěšení, že někdo další kromě něj udělal něco tak drastického.

Možná to je další z důvodů, proč dal Harryho mně a ne Malfoyovým.

Harrymu po tvářích stékají slzy a hladce je omývají. Nehlučně se posadím na okraj pohovky vedle zmítajícího těla a on mě neslyší, necítí mě. Natáhnu ruku, dotknu se jeho mokré tváře a odhrnu mu z obličeje navlhlé, husté vlasy.

Nikdy v životě jsem se nikoho takhle nedotýkal. To je pocit, u kterého jsem se naučil akceptovat, že ho nikdy nezažiji. Odrhnu mu vlasy z čela, pohladím ho.

Tvář má zkroucenou utrpením a jeho tělo je stále sevřené v ochranné póze, která ho nikdy z ničeho nedokázala zachránit. *Já* jsem ho nedokázal zachránit. Ani jsem se o to nepokusil.

Lehce přejedu špičkami svých prstů po jeho čele, nedotknu se jizvy. Jeho pokožka je horká a zvlhlá. Kdyby byl vzhůru, rychle by se ode mne odsunul, klepal by se už jen při představě, že se ho dotýkám. Ale spí. Je tam, ve své minulosti, s těmi hroznými věcmi, které mu provedli, s těmi, kteří, ač jim věřil, ho zrazovali, znovu a znovu.

Hladím ho po tváři a šeptám:

„Uklidni se, je to v pořádku, jsi v bezpečí.“

Lžu a vím to a on by se mi vysmál do obličeje, kdyby mě slyšel. Ale mé prsty jsou chladné – vždycky jsou chladné – a jsou přesně tím, co potřebuje ve svém hořícím stavu.

Jeho obličej se trochu vyhladí, chvíli na to jeho paže, křečovitě obtočené kolem hrudníku, nepatrně povolí.

„Uvolni se, Harry,“ říkám

Je to jeho jméno – nyní se odvažuji ho říct, zatímco obvykle jen zřídkakdy si dovoluji nechat ho zaznít dokonce i v mé mysli – a zní opojně, zaplavuje mé rty a jazyk. Nedokážu přestat.

„Harry,“ opakuji a dál ho hladím po obličeji. „Harry.“

Výraz utrpení z jeho tváře mizí, už nemá čelo zvrásněné a kňučení a trýznivé nádechy ustávají. Neobjevují se nové pramínky slz a tváře mu usychají, jemně se lesknout v tlumeném světle. Sčešu mu vlasy z tváře a dál přitom šeptám jeho jméno.

Pak si povzdechne, zhluboka a téměř klidně a ten strnulý postoj jeho těla ochabne. Obrátí se na bok, zády k mé ruce.

Na chvíli zůstanu nehybně stát, napadá mě, jestli jsem ho nevzbudil, jestli teď neuvidím nesmiřitelný pohled. Ale dýchá zhluboka a tiše a už se víc nepohne.

Má ruka stále cítí, kde se dotýkala jeho tváře, cítí jemnost jeho pokožky a pevné kosti jeho čela. A myslet na to na chvíli bolí tak moc, až musím zavřít oči a počkat, až to odezní. Pak vstanu a odejdu do ložnice.

* * *

„Nikdy nepochopím, Severusi, jak můžeš tady žít. Nenáviděl jsem sklepení, už když jsem byl student. Byla to pro mě další známka toho, jak je s námi Zmijozelskými zacházeno nespravedlivě.“

„To mě mrzí, můj pane,“ řeknu a zavedu ho do svých komnat a trochu se zastavím, jak zavírám dveře.

„Proč? To není tvoje chyba,“ usměje se srdečně. „Jestliže se ti tady líbí, můžeš klidně zůstat, kde jsi.“

„Jsem stvoření zvyků. Navíc, tímto způsobem je jen málokdy narušeno mé soukromí.“

Švihnu hůlkou a zapálím oheň. Dveře se otevřou – a v nich stojí Potter bez kousíčka oblečení na sobě. Vlasy má nepatrně rozježené, jak si stahoval hábit.

Kluk je chytrý, pomyslím si; hodlal jsem rychle vymyslet nějakou historku, proč mu dovoluji nosit oblečení, vlhký vzduch by musel posloužit jako ospravedlnění. Jedna moje část cítí úlevu; ale daleko větší část zoufale chce, aby byl odsud, co nejdál je to možné… nebo abych já vcházel do komnat v doprovodu kohokoliv jiného než Pána zla. Jenže, samozřejmě, v tomhle nemám na výběr.

Potterovy oči jsou temné a vážné a jeho brada sebou zostra trhne vzhůru, když spatří, koho jsem sebou přivedl. Temný pán se na něj podívá, nepokrytě si prohlíží jeho tělo a rty se mu stočí do malého úsměvu.

„No, Severusi, právě jsem si uvědomil, že si ceníš možnosti na pomstu více než vlastního soukromí,“ řekne.

Potterovo tělo je poznamenáno napůl zhojenými rudými pásy a já doufám, že to stačí. Dělám vše pro to, aby můj hlas zněl nevzrušeně.

„Jeho přítomnost mě neotravuje, můj pane. Ve skutečnosti, jak můžete předpokládat, Potter se velice tvrdě snaží, aby byl co nejnenápadnější.“

Neodvažuji se do těch slov dodat žádný nátlak, ale pevně doufám, že ten zatracený kluk porozumí. Pojď sem, něco udělej – nahrb se nebo padni na kolena, urguju ho potichu. On tam jen stojí a nic neříká.

„Ano, ano, jistě, Severusi,“ Pán zla zavrhne má slova, čímž dokazuje, že si všiml toho obranného tónu v nich. Pohne se, přejde blíž k Potterovi, který nemění svoji pozici, a ze stolu zvedne brk. „Ačkoliv musím přiznat, že jsem očekával, že bude mít víc zřetelných znamení, že jsi v jeho případě dal průchod vzteku.“

Vezme Pottera za ruku a chlapec neodporuje, jeho prsty nedbale leží v sevření Pána zla. Žaludek se mi lehce zvedá, když se dívám, jak navádí špičku brku pod Potterovy nehty. Potter nehlučně nasaje vzduch.

„Něco takového,“ řekne Pán zla. „Nepřeješ si mu udělat něco podobného?“

Zakroutí brkem a chlapcova tvář zbledne.

Kolem špičky brku se hromadí krev a na chvíli jsou mé oči k ní přitahovány a já se téměř nedokážu odtrhnout od toho pohledu. Pak pozvednu oči k Temnému pánovi a prohlásím:

„Samozřejmě že ano. Ale pravdou je, že si užívám jeho ponížení stejně, ne-li víc, než jeho bolest.“

Přijdu blíž k Potterovi a udeřím ho, dostatečně tvrdě, aby se mu zhoupla hlava.

„Snědla ti kočka jazyk, otroku? Nevíš snad, jak se zdraví hosté?“

Potter má bledou tvář, linie bolesti jsou na ní viditelné – ale v jeho očích, když se dívá na Pána zla, jak drží jeho ruku, sadisticky se usmívá a otáčí brkem, je něco, něco… jako kdyby naslouchal čemusi, co se děje mezi nimi dvěma, probíhající magii.

Zatracený idiot. Chci ho udeřit – a bylo by to jen dobré pro moji pověst před Pánem zla, ne?

„Očividně se mu něco s jazykem stalo,“ řekl Pán zla a vytáhl brk.

„A co mám říkat?“ Potterův hlas je monotónní – a na chvíli skoro nemohu uvěřit, že to řekl. Přitáhne si krvácející ruku k hrudi, nešikovně ji natočí – a pak dodá. „Snad ‚Děkuji vám, můj pane‘?“

Neodvažuji se podívat na Pána zla, ale pak musím. Usmívá se, přesto v jeho úsměvu je cosi ztuhlého.

K čertu; Pottere, k čertu s tebou, co to děláš?

„Říkal tvůj otrok něco, Severusi?“

Ano, samozřejmě, že ano. A já vím, o co se pokouší, vím to moc dobře. Nikdy v životě jsem tolik nenáviděl Albuse jako teď. Ale je moje chyba, že jsem mu to řekl… a nyní se to všechno rozpadá.

„On občas má tato období, kdy se neovládá,“ řeknu – a velice důrazně dodám. „Ano, Pottere, měl bys našemu pánu poděkovat.“

Do pekla s tebou, neničíš jenom sebe, ale i mě, copak to nechápeš?

Jeho oči září zeleně a jasně, když zavrtí hlavou a přitom odpovídá.

„Och dobře. Díky, ale neděkuju.“

Pak ho udeřím a tentokrát tak tvrdě, až ho srazím k zemi. Přitiskne si hřbet ruky na svoji krvácející pusu a já vytasím hůlku. Přinutím ho křičet, použiju na něj Cruciatus – jen proto, aby zmlkl.

„Neurážel jsem *vás*,“ řekne Potter. V jeho pohledu je něco tak divokého a jeho slova jsou tak směšná, až si myslím, že to nebude potřebovat velkou dávku představivosti, aby se dalo uvěřit, že neví, co říká. Naštvaně zavrčím a zvednu hůlku.

Chladná ruka Pána zla s dlouhými prsty se dotkne mého zápěstí a zastaví ten pohyb. Přinutím se otočit k němu – a tam, v jeho chladných očích, jsou nezaměnitelné záblesky radosti.

„Má pravdu, Severusi. Pro jednou má ta malá děvka pravdu. Tohle je mezi ním a mnou.“

Nedokážu snést pohled, jak se v klukových očích zablýskalo radostí.

Blázne, teď zemřeš – och, já vím, že on udělá všechno pro to, aby zemřel. On je prostě tím pravým mužem na práci, kterou Albus považoval za příhodnou dodělat – šťastně se obětovat pro bezpečí světa.

A celý můj proslov o tom, že jeho přátele v bezpečí nebudou, nepomohl. Na druhou stranu, nejsou v bezpečí ani teď.

„Co chcete dělat, můj pane?“ zeptám se opatrně, když se pomalu přistoupí blíž a tyčí se nad Potterem. Ať už má záměr jakýkoliv, myslím si, že jakmile s tím začne, ten kluk ho nenechá skončit, bude ho provokovat stále dokola, až do úplného konce.

„Ještě nevím,“ řekne Pán zla mírně a nakloní svoji krásnou hlavu na stranu. V podstatě vypadá stejně staře jako Potter – ve skutečnosti vypadá lépe než Potter, protože Potter je nezdravě hubený a bledý, už celé roky nebyl venku. Ale protože vypadají skoro jako vrstevníci, je na tom, že je vidím takto společně, něco ještě víc znepokojivějšího. „Takovéto porušení kázně si vyžaduje speciální potrestání, nemám-li pravdu?“

„Je sebevražedný,“ řeknu bezmocně. „Chce zemřít.“

„To mu také zařídíme,“ odpoví Pán zla. Svými dlouhými nehty přejede přes jeho rty v toužebném a pomalém gestu.

„Chce, abyste ho zabil. Chcete *vy* mu dopřát to, co si přeje, můj pane?“

Myslím, že něco zoufalého prorazilo do mých slov. Ale zdá se, že ta poznámka pomalu proniká do jeho mysli; otočí se a podívá na mě, jeho hladká hnědá obočí se stáhnou k sobě.

„Potrestám ho, můj pane,“ dodám rychle, chytaje se momentu jeho váhání. „Zajistím, že to shledáte dostatečně zábavným.“

Donutím tě litovat tvé stupidity, Pottere, pomyslím si temně. Jen prosím zůstaň naživu, abych to mohl udělat.

Pán zla se na mě dívá, zvažuje můj návrh a přitom si kouše rty. A pak, skoro když jsem ztratil naději, náhle prohlásí: „Dobře,“ a ustoupí.

* * *

A dělám, co musím – a je to krvavé a tak kruté, jak to jen zvládnu – a netrvá dlouho, než donutím Pottera řvát. Tvář má zalitou potem, rty zakrvácené – ale jeho oči dokonce i přes povlak slz na mě hledí vyčítavě.

Přesto ta nejhorší věc, když vstupuji do něj a jeho tělo se sevře bolestí a marným pokusem proniknutí zabránit, je, že je to to, co *chci*. Nepotřebuji kouzla, abych se vzrušil. Když se dívám na jeho ohnuté tělo, jak má hlavu přitisknutou ke kolenům a řitní otvor odhalený jen pro mě, stěží se mohu dočkat, až do něj proniknu. A když do něj přirážím, rychle a nemilosrdně, není to jen proto, že to ode mne očekává Pán zla, ale proto, že to chci udělat já sám.

Páteř se mi rozpouští rozkoší, která se šíří od místa, kde jsou naše těla spojená. Penis mi pulzuje, stisknutý sametovými stěnami jeho rekta. A když se do něj udělám, je to jeden z nejintenzivnějším orgasmů, jaké jsem kdy ve svém příliš dlouhém životě měl.

Potter leží zhroucený na zemi, nohy a tvář má ušmudlanou od krve – a Temný pán vstane ze svého místa s propletenými prsty.

„To bylo sice dobré, Severusi, ale myslím si, že jeho speciální nevhodné chování si zasluhuje větší potrestání. Pokud tak zoufale touží zemřít, možná bychom ho určitým způsobem mohli nechat přičichnout ke smrti.“ Dívám se na něj beze slova a čekám, jak bude pokračovat. „Zítra je úplněk a já plánuji být zde. Vzpomínáš si na tu jeho přítelkyni, Grangerovou? Musím přiznat, že mám v zálibě tento určitý způsob zábavy. Uvidíme, jestli Chlapec, který přežil bude mít stejné štěstí jako jeho kamarádka. Dobrou noc, Severusi.“

Přejde ke dveřím a ty se za ním klouzavě uzavřou. Otočím se k Potterovi, který se s úsilím zvedá na lokty a dívá se na mě bolestí omráčenýma očima.

Touha nakopnout ho, slyšet, jak se pod mojí botou lámou jeho žebra, je skoro neodolatelná.

„Jsi šťastný?“ zasyčím s pohledem na něj. „Vidíš, čeho jsi dosáhl?“

Podívá se mi do očí – a pak, úplně znenadání, se něco v jeho zraku změní a on na mě zasyčí nazpět hlasem, který je zlomený a skoro neslyšitelný kvůli pištění:

„On skoro… skoro to udělal. Proč jste ho zastavil?“

Nemohu si pomoc. Udeřím ho – a jeho hlava spadne na podlahu a on nemůže znovu vstát – ale když odcházím z pokoje, slyším, jak se směje.

* * *

Zamknu za sebou dveře do mé laboratoře a zírám na poličky lemované lahvičkami s ingrediencemi a prázdnými kotlíky. Velmi pomalu se mi přestávají třást ruce. Pak zapálím oheň a začnu shromažďovat suroviny, které potřebuji.

Nikdy předtím jsem se nepokoušel použít tuto variaci lektvaru, ačkoliv byl napsán hned vedle receptu, který jsem používal – který jsem používal před třemi lety. Nemyslím si, že by byl použit při mnoha příležitostech, jeho nebezpečí dalece převažuje výhody.

Ale tentokrát – tentokrát je to přesně to, co potřebuji.

A stejně dobře z toho, co vím, by to toho vlkodlaka mohlo zabít.

Dovařím ho druhý den ráno. Tekutina je tmavá, vazká a odporně páchne. Naliji ji do placatky a jdu dolů, daleko pod místa, kde se nachází moje komnaty.

„Rutinní prohlídka. Pán zla nařídil, že vlkodlak bude dneska předveden,“ říkám stráži. „Takže se potřebuji ujistit, že je provozu schopný.“

Muž ví, že nemá zpochybňovat nic, v čem figuruje jméno Pána zla, a pustí mě dovnitř.

Procházím mezi řadami cel, většinou prázdných, v některých se schoulené postavy při zvuku mých kroků zavrtají ještě hlouběji do svých roztrhaných hadrů. Mají špinavé tváře, rozježené vlasy, ale kdybych se podíval zblízka, vím, že bych je poznal. Kdysi jsem s nimi pracoval bok po boku, pro Řád a ve škole. A nyní jsou oni zde a já jsem na druhé straně mříží.

Minerva McGonagallová sedí v koutku své cely vzpřímeně a sleduje mě očima. Stále vypadá přísně, ačkoliv lehce zmírněně. V jejích očích je cizí, nesouhlasný výraz, jako kdybych byl jedním z jejích studentů, který si zaslouží srazit nějaké body. Myslím si, že je duševně nemocná.

Dojdu k poslední kleci a vlkodlak se rozmotá ze své schoulené pozice. Vypadá nemocně; úplněk je blízko, tvář má ještě ztrhanější než obvykle a kolem očí má hluboké stíny.

V jeho očích je výraz takového utrpení, když mě spatří. Přicházím k němu jenom před ‚vystoupením‘ a on ví, co se dnes v noci bude dít.

Souhlasil s tím, pomyslím si chladně – stejně jako já jsem souhlasil se svým osudem. Nechal se zajmout společně s ostatními, takže si Pán zla myslel, že Řád je zničen, že pro něj už není žádnou hrozbou.

Ale samozřejmě nevěděl, že ho budou využívat takto. Nevěděl, že bude znásilňovat a zabíjet děti. Grangerová nebyla poslední, po ní následovali ještě dva další; chlapec, který zešílel a později zemřel, a dívka, která přežila, ale byla nakažena – myslím, že Lucius ji nařídil zabít, jelikož nemohla být využívaná stejně jako Lupin.

„Severusi.“ Hubené ruce s okousanými nehty a roztříštěnými klouby – právě jsem ho viděl, jak úzkostí udeřil pěstí do zdi – se chytnou mříží, když se pokouší přitáhnout se blíž. „Kdo je to tentokrát?“

„Potter,“ řeknu.

Nemám čas, abych sledoval, jak jeho tvář bledne zděšením; vytáhnu placatku a strčím ji k němu.

„Vypij to. Okamžitě.“

„Co to je?“

„Vlkodlačí lektvar.“

Zamračí se.

„Je příliš pozdě, nebude to působit…“

„Je to jiný recept,“ zasyčím, „koncentrovaný. Vypálí ti to díru do žaludku, ale bude účinkovat.“

Zvedne si to ke rtům a už se na nic víc neptá. Vidím, jak se mu hrdlo hýbe, když to s námahou polyká. Myslím, že to začalo pálit už v jeho ústech.

Lahev mu vypadne z rukou a zazvoní o podlahu, když si je přitiskne k hrudi.

Spadne, nejdříve na kolena, pak se také zlomí v pase – a já vidím, jak jeho tělem probíhá třas, ale on nevydá ani hlásek. Sleduji placatku na zemi. Je ode mne moc daleko a nedosáhnu na ni. Neměl bych zde používat magii, ale předpokládám, že není jiná cesta.

Pak se Lupin pohne, s mučivou bolestí se rozmotá a třesoucí rukou přistrčí lahvičku ke mně.

Na jeho rtech je krev a oči má ohromné, černé zorničky plavou v žlutavých duhovkách. Dívá se na mě způsobem, jako by nemohl uvěřit, že je naživu.

A náhle porozumím; mohl jsem ho otrávit – a on by si vzal ten jed úplně stejně, bez váhání.

„Děkuji,“ zašeptá.

„Potter je pro náš boj důležitým,“ řeknu klidně. No, on neví o Albusových teoriích, ne? „Musíš se chovat, jako kdybys byl zvířetem. Nikdo by neměl získat podezření. Ale pokud mu jen natrhneš kůži…“

„Já vím,“ zašeptá. „Copak nevíš, že on je to jediné, co mi zbylo?“

* * *

Kluk je vyděšený. Ze všech sil se snaží nedat to najevo, ale tu a tam se mu zadrhne dech, když ho vedu v tichosti na místo.

Měl jsem mu alespoň říct, že mu nehrozí smrt, ani to, že ho přemění – ačkoliv není způsob, jak bych ho mohl uchránit od zbytku. Ale nejdřív jsem na něj byl tak naštvaný za to, co se pokoušel udělat, za to, že téměř zničil veškeré mé úsilí vynakládané pro to, abych ho udržel naživu. A později už nebylo bezpečné mluvit.

Takže kráčí vedle mě, přemýšlí o tom, že neví, jestli přežije dnešní noc.

Místnost je plná. Jsou zde všichni, ale první věc, kterou uvidím a od které skoro nedokážu odtrhnout pohled, je ten Weasleyovic kluk stojící blízko zábradlí, které odděluje ‚bezpečnou‘ zónu od ‚nebezpečné‘. Jeho obvykle otupělé modré oči jsou skoro černé neobvykle rozšířenými zornicemi.

„Severusi,“ řekne Pán zla a mírně se usměje. „Pojď sem, posaď se ke mně.“

Hodím rychlým pohledem do středu místnosti.

„Jen musím…“

„Jednoduše mu to dej, jsem si docela jistý, že je schopný se natřít sám.“

Vrhnu další pohled na kamenný oltář a vidím, že k němu nejsou připevněny žádné řetězy.

„Tak to má být,“ poznamená Temný pán s chlapeckým, okouzlujícím úsměvem. „Není třeba ho přivazovat. Uvidíme, co převáží – jeho přání zemřít, nebo jeho pud sebezáchovy.“

Na chvíli mi absolutně vzal řeč. Pěsti se mi po boku křečovitě sevřou a já jsem rád, že mám dostatečně objemný hábit, abych to skryl.

Pak se Potter obrátí ke mně, sundá si brýle a podá mi je.

A když je uklízím, donutím se nezastavit se a vytáhnu lahvičku s olejem, kterou mu vložím do dlaně.

Jeho ruka se kolem ní sevře a přechází přes zábranu.

„Petře, příteli, dávej pozor na svého otroka nebo ti přeskočí dovnitř,“ upozorní Pán zla a já cítím, jak mnou projede nepatrné zachvění. Ani se za celou dobu na Pettigrewa nepodíval, jak si toho všiml? Červíček vztekle zakváká a trhne za vodítko, čímž odtáhne Weasleyho od přepážky.

Draco se zahihňá, přitom se jeho ruka nepřestane pohybovat, ta, kterou tlačí Longbottomovu tvář čím dál tím blíže do svého klína.

Posadím se vedle Pána zla, poklidně si složím ruce do klína a sleduji, jak Potter namáhavě, rukama plnýma oleje, si ho po sobě roztírá.

„Myslím, že si to o tom umírání rozmyslel,“ řekne Pán zla. „Podívej se, jak úporně se snaží.“

To byl můj největší strach, ten, který jsem si nechtěl přiznat – že kluk udělá něco nebetyčně stupidního, jako že vážně spáchá sebevraždu. Ale předpokládám, že přemýšlí o své prospěšnosti – umřít a přitom s sebou vzít i Temného pána je jedna věc, něcoo jiného je umřít jen tak… to si sám sobě nemůže dovolit.

Vzhlédne k otvoru ve stropu, jako kdyby se pokoušel odhadnout, kolik času má do východu měsíce – a pak se posadí na oltář a čeká s koleny obemknutými rukama.

Nápad Temného pána je briliantní ve své krutosti. Určitým způsobem je lehčí vzdát se možnosti rozhodování – být přivázaný, nepohyblivý, neschopný cokoliv udělat. Ale čekat takhle, podrobit se bez snahy utéct nebo bojovat, neschopně – nevím, nakolik je to možné.

Pak jsou zvednuty ochrany a Lupin je přivedený dovnitř a na moment, poté, co se přemění a Harry si lehne na záda na oltář, roztáhne nohy a přidrží si je pod koleny, se na to nemohu dívat. Odvrátím se.

Moje slabost trvá jen na zlomek vteřiny, skoro okamžitě se zase ovládnu, ale když zaujímám svoji obvyklou pózu, všimnu si podivného pohledu v Dracových očích, jenž prsty pročesává Longbottomovy vlasy.

Podívám se do středu místnosti a už se znovu neodvrátím.

Alespoň že noc je krátká.

Měsíc začíná zapadat, když je Lupin stále *v* Harrym – a prudce se z něj vyškubne, zavrčí bolestí a pak se svíjí na zemi, zatímco se mění. Potlačuje steny, když se promění v člověka, a jen tak tam leží u nohou oltáře a klepe se.

Myslím si, že se pokouší vstát, aby se přesvědčil, že je Harry v pořádku, ale stráž ho odtáhne pryč.

Ochrany jsou sundány, ale já čekám, donutím se zůstat na místě a vyměním si pár slov s odcházejícími kolegy. Někteří znějí zklamaně, že se nic nestalo – nic *jiného* nestalo. Ale ženy vypadají vzrušeně a muži nadrženě. Pettigrew trhnutím stáhne svého otroka sebou, zatímco Weasley upřeně zírá do středu místnosti s tváří zkroucenou.

Je něco zvláštního ve způsobu, jakým se na mě Draco dívá – ale já doopravdy v tuto chvíli nemám ani sílu ani chuť pokoušet se ho rozluštit. Je pravda, že mě nenávidí za to, že jsem mu vzal Pottera – ale co? S tím dokážu žít.

Konečně mohu jít – a to je chvíle plná úlevy a zároveň strašlivá. Je to chvíle, kdy mohu chlapce odnést pryč a vím, že na chvíli, třebaže jen na krátký čas, mu nikdo neublíží. Bude tam jen on a já a možná budu schopný se oklamat a uvěřím, že ho skutečně dovedu ochránit.

Chlapcův dech je hlasitý a nepravidelný. Stále si drží nohy široko od sebe, i když už nemusí – a tento výhled na mě z nějakého důvodu působí hůř než cokoliv jiného.

Vypadá otřeseně – něco se v něm zlomilo a on nedokáže znovu získat kontrolu, ani není schopen se o to pokusit.

„Pottere,“ řeknu – a když nijak nezareaguje, povzdechnu si a nakloním se k němu. Má velice studené prsty, a to navzdory teplé noci, a svírá je tak pevně, že si téměř myslím, že je budu muset zlomit, abych je uvolnil z místa, kde je zatíná do své kůže.

Jakmile rozpletu jeho ruce, spadne z oltáře na zem, schoulí se do klubíčka tak pevně, až jsou jeho svaly jakoby ze dřeva. Znovu si povzdechnu a obtočím kolem něj svůj plášť. Doufám, že se na nás nikdo nedívá, že jsou všichni příliš unavení na to, aby zůstávali – ale ve skutečnosti stejnak nemám jinou možnost, pokud ho chci odsud dostat.

„Pottere. Je po všem. Můžeš chodit? Nechceš, abych na tebe použil ‚Mobilicorpus‘, že ne?“

Vypadá to, že některá má slova k němu začínají pronikat. Jeho černá hlava s vlasy mastnými od oleje sebou nepatrně pohne, když přikývne.

Nedokážu si od něj vzít plášť nazpátek, když vstává a jde za mnou nesnesitelně pomalu. Jen přemýšlím, že když nás někdo uvidí a bude se ptát, řeknu, že nechci, aby se můj otrok nachladil. Ale všichni nyní už musí spát. Začal nový den, oslňujícně slunečný, jak se světlo vlévá skrz okna do bradavických chodeb.

V mých komnatách opět promluvím.

„Do koupelny, Pottere. Musíte se umýt, abych mohl zkontrolovat, kde vás…“

„Nekousl mě,“ řekne plochým, netečným – skoro normálním hlasem. Paže pod pláštěm má pevně obtočené kolem sebe, jako kdyby si do nich chtěl zabořit tvář, ale ví, že mu to nebude povoleno. Pak upustí plášť na podlahu a odejde do koupelny.

Dostane se přes to, pomyslím si. Tam, na oltáři, byl tak vynervovaný, zpanikařený a zlomený – a nyní se opět kontroluje, ramena má v obvyklé poloze, hlavu má lehce sklopenou, jako vždy. Sleduji ho svýma očima. Och ne; nedostane se přes to. Pohřbí to hluboko v sobě, jako to udělal se všemi ostatními věcmi, které na něm byly spáchány, jako to, co mu udělal Draco-Hagrid, jako to, co jsme mu udělali já a Pán zla. Všechno je to tam – a já si myslím, že to nikdy nezmizí.

Přežívá znovu a znovu. Ale já si nemohu pomoci a přemýšlím, že nastane den, kdy toho pro něj bude prostě moc.

Slyším, jak pouští vodu a vejdu dovnitř, nepodívá se na mě, jen stojí pod sprchou. Voda stéká po jeho naolejované tváři a vlasech, klouže dolů – olej je příliš mastný na to, aby šel smýt lehce. Řasy se mu chvějí, jak na ně dopadá voda.

A pak… nevím, co se mi to stane – proč jsem tak blízko, a proč mám jeho tvář ve svých rukách, proč se mé prsty proplétají v jeho kluzkých, ostře páchnoucích vlasech – a líbám ho, líbám ho po celém obličeji a na svých rtech cítím hořkou příchuť toho oleje.

Můj dech je hlasitý a nepravidelný, jako kdybych neměl dostatek vzduchu – a ty polibky jsou zmatené, nepřesné, dopadají na jeho tvář chaoticky – na jeho rty, nos, bradu, čelo. Je to, jako kdybych se snažil z něj dostat co nejvíc v příliš krátkém čase. Rukama svírám jeho vlasy, dlaněmi kolébám jeho hlavu.

A je to pravda, máme příliš málo času; jen o pár chvil později si uvědomím, co dělám, a donutím svoji nadvládu vrátit se tam, kam patří. Odtrhnu se od něj, pustím mu vlasy, obličej. Vypadá ztraceně, zmateně – a velmi zmokle a já cítím tu neuvěřitelnou hořkost sekrece samice vlkodlaka na svém jazyku.

Zalétne ke mně pohledem, jeho krátkozraké oči mají v sobě nejasný, mlhavý výraz. Odstoupím od vany, obtočím kolem sebe své ruce – jako kdybych se chtěl chránit. Nebo jako kdyby mě to mělo pomoct k tomu, abych se ho přestal dotýkat.

„Omlouvám se,“ pronesu. Merline, tato slova – nevěděl jsem, že budu kdy schopný mu je říct. Chtěl jsem mu je sdělit už tolikrát – a právě teď se ze mě vyřinou dřív, než se stihnu zastavit. „Omlouvám se. Já…“

Merline, Merline, jaké vysvětlení mu mohu poskytnout? Neovládl jsem se. Teď to ví. Ví, že ho chci. Všechny moje činy, všechny mé pokusy o to, aby se se mnou cítil v bezpečí – jsou k ničemu. Jsem jen dalším člověkem, který touží po jeho těle.

Rázně se otočím a odejdu ze dveří.

„Dokonči koupel,“ prohlásím.

Později, když stojí přede mnou, neříká nic, a já si prohlížím jeho tělo a hledám kousnutí. Má několik modřin na místech, kde se sám držel a modřiny, které zanechal Lupin. Na zádech má dlouhé červené odřeniny.

„To je od kamene,“ prohlásí. „Není zrovna hladký.“

Přikývnu, ačkoliv mě nemůže vidět, a přejedu přes ně hůlkou, abych ho vyléčil.

„Můžete jít do postele,“ poznamenám. Je doba, kdy se obvykle vstává, ale myslím, že nikdo se nebude starat o dodržování režimu.

Čekám třičtvrtě hodiny. Nevím, jestli usnul – je velmi potichu, od doby, co si lehl do postele, se ještě ani jednou neotočil, nezabalil se do kokonu z přikrývky, pevně se nestulil.

Stejně nakonec odejdu. Ospalá stráž, která sledovala představení, mě pustí do cely, aniž by mi pokládala otázky.

Lupin leží na podlaze klece a už z prvního pohledu vidím, jak je na tom špatně. Je prakticky šedivý, kolem očí má obrovské černé kruhy, díky čemuž vypadá, jako kdyby nosil tmavé brýle. Když se k němu přiblížím, slyším ho kašlat – a společně s chrchlanci plive krev. Na jeho vousech jsou také usychající šmouhy od krve.

Když přijdu, obrátí se ke mně obrovské černé zorničky jeho vpadlých očí – se strachem a nadějí. To není emoce, která by v nich měla být, měl by se na mě dívat se záští – za to, že jsem ho chladnokrevně otrávil a za to, že kdybych musel, udělal bych to znovu.

Za to, že jsem ho donutil tím projít v příčetném stavu, ve stavu, kdy věděl, co dělá synovi svého přítele, chlapci, kterého miluje.

„Je v pořádku?“ zašeptá ochraptělým, zlomeným hlasem.

„Ano,“ odpovím. „Je. Na, tohle je pro tebe.“

Z kapsy vytáhnu lahvičku – a pak, když ji spatří, na moment v jeho očích probleskne taková beznaděj, takové *zklamání*.

Dřepnu si a podám mu flakónek a on si ho vezme zkrvavenou rukou a donese si ho k ústům. Lektvar je hustý a bílý a jeho hrdlo se namáhavě hýbe ve snaze ho polknout. Pak mu hlava padne vyčerpaně na zem.

Překvapivě chci opět říct, že se omlouvám. Za to, že jsem ho uzdravil, že jsem ho nenechal zemřít. Ale on… on má zodpovědnost. Stejně jako já. Oba to víme. My oba jsme vojáci v této válce a nemůžeme zemřít, pokud to nepřinese nějaký užitek.

Vezmu mu lahvičku z ochablých prstů a vstanu. Lupin se neustále třese, choulí se na podlaze se zavřenýma očima. Řasy má mokré a já odejdu dřív, než ho uvidím brečet.

* * *

Měl jsem to tušit. Je to zcela má chyba. Když se na mě Draco díval tehdy v noci při úplňku – kdy jsem jedinkrát ucukl a odvrátil se – měl jsem to vědět. Byla to slabost, kterou jsem si nikdy neměl dovoli; malá úleva, jež jsem si dopřál, a která se mi nyní vymstila.

Uvědomím si to během večeře ve Velké síni, když se ke mně obrátí Pán zla a skrz shovívavost v jeho očích probleskne cosi ostře zvídavého.

„Slyšel jsi to, Severusi? Draco tvrdí velice zajímavé věci o tobě a tvém otrokovi. Že jsi prý k němu příliš láskyplný. Že tvá náklonnost k němu se stala tvým slabým místem.“

Mám děsivý pocit déjà vu. Již jednou se stalo něco podobného, Malfoyové mě obvinili a já jsem je musel odrazit. Za každou cenu. Prosím, prosím, ať se to nestane znovu.

Ale vím, že už se to děje.

Nezní naštvaně; zní, jako by sondoval – ale, Merline, pomoz mi. Narovnám se na svém místě a s výrazem znechucení na tváři iritovaně odhodím ubrousek. To je v pořádku, mohu si dovolit být nepatrně rozhořčený. Jsem po jeho boku již tři roky po jeho zmrtvýchvstání a nikdy jsem mu nezadal ani zrnko důvodů, aby o mně pochyboval.

„Nesmysl, můj pane.“

„Ano, ano, myslel jsem si to,“ přeruší mě Temný pán, jako kdyby se mě snažil uklidnit. „My všichni víme, že Dracovo vnímání je tak trochu zastřeno žárlivostí.“ Rozhlédne se kolem, jako kdyby očekával podporu, a lidé po jeho stranách se nápomocně zahihňají. Lucius nevypadá pobaveně. „Ale přesto…“

Přesto. Nechci, aby se to dělo, chci, aby už byl konec, navždy. Do krku se mi žene žluč; potlačím nevolnost. Přesto. Opět. Opět chce důkaz. Mé loajality. Mé nenávisti k Potterovi. Toho, že vybral pravého muže na to, aby dělal život Chlapce, který přežil mizerným.

Skončí to někdy?

Nepodívám se na Pottera, který sedí na zemi vedle mé židle, nezajímá mě, jestli rozumí tomu, co se děje, jestli ví, co má očekávat. Nevím, jestli mu napětím ztuhla ramena, jestli jeho oči opět získaly onen vzdálený, uzavřený pohled – jako kdyby se dostal na místo, kde se ho nikdo nemůže dotknout; ani Pán zla. Ani já.

„Dalo by se o tom pochybovat vzhledem k tomu, že Severus nezapojil svého otroka do dnešního vystoupení,“ řekla Narcisa bez mrknutí oka.

„Promiňte,“ řeknu kousavě, „ale myslel jsem, že dnešní večer přebírají jeviště vaši otroci.“

Ze zkaženosti toho, co se děje, je mi doopravdy špatně. Jsou donuceni kopulovat, zatímco jejich páni jedí, sotva se na ně podívají. Ta holka, Wealeyová, se propne, když do ní Thomas vstoupí, jeho ruce jí přejíždějí po ňadrech. Je těhotná, vidím nepatrné vyboulení jejího břicha – napadá mě, jestli vůbec ví, kdo je otcem. Kluk se jí dotýká něžně, skoro se zbožnou úctou.

Její bratr klečí na kolenou, nohy má široko od sebe a hladí se, ale výraz na tváři je na hony vzdálený od rozkoše. Vedle něj je mladší Creeveyovic kluk – kolik mu je? patnáct? – který vydá krátký tlumený zvuk pokaždé, když do něj jeho bratr přirazí a on je postrčený kupředu a víc pohltí Longbottomův penis do svých úst.

Jediná vina Creeveyových kluků je ta, že ten starší snad před věčností otevřeně obdivoval Pottera a věčně ho fotografoval. Samozřejmě za takový zločin museli zaplatit.

Ví vůbec někdo zvenku, co se tady těm dětem děje? Weasleyovi – těch je tolik. Nevím, co se stalo s dvojčaty, zmizela, když jsme dobyli Bradavice. Ale mají tušení, co se děje jejich nejmladším? Weasleyovi jsou členové Řádu. Pokud to vědí, proč nic nedělají?

Pod stolem obezřetně uvolním sevřené pěsti.

„Víš přeci, že já tyto orgie po Římském vzoru shledávám nechutnými, Narciso.“

Je to trochu drsné a o chvilku později si uvědomuji, že to mohlo pro všechny, kteří se na to rádi dívají, vyznít jako bodré poklepání po zádech. Ale Pán zla nevypadá naštvaně; vypadá pobaveně.

„Pak nám tedy možná předvedeš svoji představu vkusné zábavy, Severusi?“

Věděl jsem, že to směřuje k tomuhle. Není z toho cesta ven.

A nemohu si dovolit ani pomyšlení na to, že toho lituji, nemohu si dopřát ani letmý pohled na chlapce. Potřebuji se zcela soustředit na to, co se chystám udělat. Slabost by nás zničila oba; potřebuji všechnu svoji sílu, aby se mi podařilo udělat to, co udělat musím.

Můj hrudník je tak strnulý, až skoro nemohu dýchat.

„Bude mi potěšením, můj pane,“ zamumlám.

Pomalu vstanu a vytáhnu Pottera za paži v chladném, nezaujatém, neosobním gestu. Nemohu si dovolit váhání. Nemohu si dovolit pocity. Dovedu ho do středu síně a sjedu ho odshora dolů pohledem, přeměřím si ho očima.

Co dalšího bych mu mohl udělat? Co mu ještě nebylo uděláno? A musí to být dobré, aby to uspokojilo Pána zla. Jak ještě může být jeho tělo zkrouceno, využito a zlomeno pro potěšení lidí kolem?

Pán zla na mě hledí se zájmem.

A najednou vím, co ode mne chce – jako kdybych mu uměl číst myšlenky. A není to další znásilnění, další bičování.

Sáhnu rukou do náprsní kapsy svého hábitu a vytáhnu odtamtud Harryho hůlku.

Vidím, jak se výraz v klukových očích na moment zlomí. Rozumí všemu až příliš dobře – bylo mu už tolikrát ublíženo, že dokáže rychle uhodnout, co mu bude uděláno nyní. Ale pak se sebere, tvrdě si skousne ret – a obnoví ochrannou zeď ve svém pohledu. Nevpustí mě dovnitř. Nevpustí nic, co mohu udělat, dovnitř.

„Držte ho,“ přikývnu ke dvěma Smrtijedům. „Mohl by se ohledně toho chovat nerozumně.“

Popadnou ho za ruce a zkroutí mu je za zády – ačkoliv vím, že se nebude vzpouzet, že nic neudělá. Možná by bylo lepší, kdyby se o něco pokusil.

Podržím jeho hůlku v rukou tak, aby ji všichni viděli – a na chvíli se můj zrak střetne se zrakem Pána zla a v jeho očích vidím uznání, vidím uspokojení.

Bál se, uvědomuji si naráz. Bál se této hůlky, která ho kdysi na hřbitově porazila. Chce, aby byla zničena. Jen je příliš hrdý, aby to přiznal.

Možná, pomyslím si bezmocně, pokud bude vědět, že Harry už pro něj není hrozbou, nechá… nechá ho na pokoji. Je to jen myšlenka, ke které se musím vší silou upínat. Hůlka v mých prstech křupne.

Harry sebou trhne. Proč jsem si myslel, že by bylo lepší, kdyby dal nějak najevo to, co cítí? Nyní, když sebou zmítá v rukou těch, kteří ho drží, to skoro nedokážu snést. Ruce má zkroucené za zády, ramena vyvrácená ve velice špatném úhlu, jak bojuje, a očima nikdy neopouští moje ruce. Je potichu.

Přelomím ji znovu a zvuk křupnutí je ohlušující. Pak ještě jednou. Jednotlivé kousky jsou stále spolu spojeny perem uvnitř. Pustím je na podlahu a namířím na ně hůlkou.

Oheň, který zapálím, je pomalý a malý, zabere mu minuty, než pohltí zlomené kousky. Potter sebou přestane zmítat, stojí a dívá se na něj a záblesky ohně se mu odráží v brýlích.

Když nezůstane nic, jen popel, mávnu rukou.

„Můžete ho pustit.“

* * *

Když se vrací do mých komnat společně se mnou, drží si levou ruku přitisknutou k hrudi. Byly na něj hrubí, ti, co ho drželi. Ale na tom nezáleží. Na ničem nezáleží. To, co jsem zničil dnes, je horší než cokoliv, co kdy kdo mohl provést jeho tělu.

I tehdy, co jsem ho znásilnil společně s Pánem zla, pomyslím si, jsem mu neublížil tolik.

Nemluvím s ním. Není nic, co bych mohl říct, a nedokážu snést pomyšlení, že by sebou cuknul při zvuku mého hlasu. Myslel jsem si, snil jsem o tom, že by mi jednoho dne mohl odpustit. To bylo nechutně stupidní, že?

A nesejde na tom, že mohu říct, že jsem to udělal na žádost Pána zla, to moje ruce mu zlomily hůlku. To moje mysl stvořila tu myšlenku.

Myslel jsem si, že mohu mít kontrolu nad poškozením, které se mu stane; to je také důvod, proč jsem s tím začínal. Jaká to ironie… mohl by mu kdokoliv jiný ublížit takhle strašně?

Sedím na své posteli, zatímco se myje. Předstírám, že si čtu – bezradné, bezcenné jednání, které nikoho neoklame. Ale možná si myslí, že jsem toho schopný, že jsem přesně takový, bez srdce… není to to, jakým jsem se vždycky snažil být?

Možná ho vůbec nezajímá, co dělám.

Vrátí se do svého pokoje a lehne si tváří ke zdi. Vyčkávám. Čekám, až usne. Stalo by se tak rychleji, kdybych mu mohl dát lektvar – ale nedokážu snést jen představu, že bych měl k němu přijít, vyslovit jeho jméno. Budu někdy schopen myslet na něco jiného, než na ten ohýnek na podlaze Velké síně? Bude on kdy schopen vidět něco jiného, když se podívá na mě?

Bolí mě hlava. Bolí mě nitro. Jak otřepané. Vždycky jsem to považoval za špatné klišé. Ale tak se cítím.

Nevím, kolik času uběhlo, dvě, tři hodiny. Nehýbe se. Jistě musí touhle dobou už spát. Vstanu a přejdu do své laboratoře.

Je to už skoro týden, co jsem byl zde naposledy. Byla doba, na začátku toho, co nazývám ‚pozdní éra Bradavic‘, kdy jsem se cítil lépe, když jsem pracoval na lektvarech; kdy jsem občas na celé hodiny zapomínal na to, co musím denně dělat. Již dávno to přestalo pomáhat. Dívám se bezvýrazně na skříňku plnou lahviček a plechovek. Je tady zima, že? Ale z myšlenky na oheň se mi zvedá žaludek.

Musím se sebrat. Co se to ze mě stává?

Cítím, jak mi křečovitý úsměv křiví rty, a obtočím kolem sebe paže. Moje ruce a závěs z mých vlasů je nedostatečný štít, aby mě ochránil.

Kotlík, ve kterém jsem vařil ten ‚nový, vylepšený‘ vlkodlačí lektvar pro Lupina, je stále ještě na ohništi, přestože už vyhaslém. Tekutina na dně je hustá, skoro černá a vypadá jako kyselina. Jak lehkomyslné ode mne, nechat to tu takto. Kdyby to někdo našel, vyvolalo by to otázky. Na druhou stranu, kdyby sem někdo vešel bez mého povolení, nezáleželo by na tom, protože v tu dobu bych tak jako tak vězel hluboko v problémech.

Podívám se na tu černou tekutinu. Na dně leží usazenina a třpytí se jako rtuť. Vezmu naběračku a naberu si.

Je to šílené, nevím, proč to dělám, nejsem vlkodlak, nepotřebuji to… Vím to po celou tu dobu, kdy si ji přináším k ústům. Dech se mi zadrhává nad trpkým pachem, který mi vhání slzy do očí. Polknu to, piji, dokud není naběračka prázdná.

Jsi hlupák, Severusi. Je to směšné.

Přemýšlím o knize, kterou jsem kdysi četl, o důvodech, proč lidé páchají sebevraždy. Spolknou klíč; vdechnou jehly; vykastrují se. Když mě naráz zachvátí bolest, myslím, že jim rozumím. Občas jsou věci, které opravdu potřebujete udělat. Nebo se jen nedokážete zastavit, abyste je neudělali.

Merline… Merline, jak to Lupin dokázal vydržet? Jak takto mohl strávit skoro čtyřiadvacet hodin – pokud se cítil podobně. Pokouším se křečovitě zachytit okraje stolu, ale vyklouzne mi, když se mi podlaha zhoupne pod nohama. Spadnu na zem, svírám si tu ustálenou vypálenou díru do mě. Kotlík při dopadu zazvoní.

Pálí to víc a víc a já cítím, jak se kyselina prožírá mými útroby, a na chvíli vidina smrti, ta, kterou jsem upřel Lupinovi, se mi zdá tak svůdná.

Dveře se trhnutím otevřou a v nich stojí ten kluk, zelené oči mu vzteky metají blesky. Bezmocně se na něj ze země dívám.

Co tady dělá? Neměl sem vstupovat, nedovolil jsem mu to, neměl by mě vidět takto, v této soukromé chvíli, víte, při něčem, co jsem potřeboval udělat…

Stojí přímo nade mnou, tvář má zkřivenou zlostí, když mi zasyčí do obličeje: „Ty zastranej parchante, co sis vzal?“

Ó Merline, ó ne, není to tak, jak si myslí, nepokoušel jsem se spáchat sebevraždu, kdyby ano, už bych byl mrtvý. Má sevřené pěsti pouhou stopu od mých ramen, jako kdyby mě chtěl popadnout a zatřást mnou, ale neudělá to.

„Jak se opovažuješ?“ zašeptá. „Kde je protijed?“

Ve skutečnosti je dobře, že tu je, nebyl bych schopný na něj dosáhnout sám. Ukážu na poličku.

„Bílá směs… přímo támhle.“

Popadne ho, pohybuje se tak rychle – nebo se mé vědomí ztrácí a znovu ho nabývám; protože další věci, které si jsem vědom, je ta, že klečí vedle mě a tiskne mi k ústům lahvičku. Cítím, jak se mi do pusy dostává pramen vlasů společně s lektvarem, ale neodvažuji se ho vytáhnout. Jen polykám – a na zátylku cítím neuvěřitelně silné sevření jeho prstů.

Když je lahvička prázdná, pustí mě. Sklouznu zpátky na podlahu, cítím, jak ten pocit pálení pomalu mizí. Zvednu ruku a vytáhnu ten rozčilující pramínek vlasů.

Potter se postaví a shlíží na mě se znechucením na tváři.

„Není to tak, jak si myslíš,“ řeknu. „Nepokoušel jsem se…“

„To je fuk.“ Obličej má uzavřený. A pak to na mě dopadlo. Pokoušel se mě zachránit. Zachránil mne. Proč? Neměl by se radovat, že mne vidí umírat? Nemyslím si, že by to udělal proto, že si myslí, že by mu beze mne bylo hůř. V prvé řadě nemá žádný pud sebezáchovy. Dívám se na něj, jsem příliš zesláblý, abych se pokoušel vstát. 

Pak se sehne a z podlahy zdvihne moji hůlku. Nechtěně sebou trhnu. Ale… ať udělá cokoliv, dovolím mu to.

„Myslíte si, že bych vás mohl zabít,“ řekne a v jeho hlase zazní stopa krutosti. „Neudělám to. Budete žít. Stejně jako žiju já.“

Tvář se mu zkřiví.

„Říkal jsem ti to, Pottere,“ povídám. „Nepokoušel jsem se…“

„Mobilicorpus,“ prohlásí. Moje tělo sebou trhne vzhůru. Merline, jak já tohle kouzlo nenávidím.

„Pusť mě,“ říkám klidně. Na chvíli se na mě dívá, hůlku drží v třesoucí se ruce, pak odpoví: „Ano. Pane.“

Přistanu na nohou a chytím se za roh stolu. Hledí na hůlku ve své ruce. Ano, správně, může používat hůlku někoho jiného. Jen nebude tak dobrá jako jeho vlastní, magie, která je spojovala, je už navždy ztracená.

„Nemyslete si, že jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ pronese. „O tom, že… to všechno skončím. I předtím, než… než jste mi řekl, co je ode mne požadováno. Občas jsem přemýšlel… že bych mohl ukousnout další zasranej penis, který mi strčí do pusy – prostě jen vzít jednoho z těch parchantů s sebou. Víte, proč jsem to nikdy neudělal? Proč jsem to nikdy neukončil, ať tím nebo oním způsobem?“ Neodpovídám a on to ode mne očividně neočekává. „Protože to všichni ode mne očekávali. Protože dělali všechno proto, aby mě k tomu donutili. Protože to byla jediná věc, kterou jsem mohl udělat, abych na ně naplival, jediná věc, ve které jsem měl na výběr.“

Podívá se na mě, položí hůlku na stůl pouhou stopu od mé ruky a pak se otočí. Ostře viditelné lopatky jsou prokřižované nateklými stopami po napůl zhojených pásech, které jsem tam zanechal.

Nechci, aby odešel. I když mě nenávidí, i když mezi námi není nic jiného než jen zrada a vina – nechci, aby odešel.

Pak otočí hlavu a řekne velmi, ale velmi potichu: „Dal jste Remusovi vlkodlačí lektvar, že ano?“ V tichosti na něj zírám a on pokračuje. „Jeho oči. Byly lidské. Všiml jsem si toho. Jak jste…“

„Jiný recept,“ odpovím slabě. „Velice toxický. Teď už je v pořádku,“ dodám spěšně.

Hodí rychlým pohledem po převráceném kotlíku na zemi a po lahvičce protijedu. Zvednu svoji hůlku a nechám zbytky lektvaru zmizet. Potter vyjde ze dveří a já posbírám svoji sílu a jdu za ním.

Na dveře laboratoře vykouzlím ochrany, něco, co jsem neměl opominout udělat dnes večer -  a když vejdu do svých komnat, Potter neleží na své pohovce. Přejdu do ložnice a spatřím ho tam ležet na úplném okraji mé postele, tváří odvrácen od mé strany. Brýle má položené na nočním stolku vedle sebe. Oči má zavřené.

Přejdu tiše k mé straně postele a vlezu na ni.

„Nox,“ pronesu potichu. Ve tmě je jeho dech pravidelný a pokojný, zvuk, který poslouchám, dokud neusnu.

* * *

Dnes v noci se mi zdá o Zrcadle z Erisedu. Vidím je tam všechny; vysoké a dospělé, mnohem starší, než jsou nyní. Mají pěkné oblečení – společenské hábity a někteří z nich nosí uniformy lékouzelníků nebo Bystrozorů. Mluví spolu a usmívají se a drží šálky s bradavickým punčem. Velká síň je vyzdobená hloupým, přemrštěným způsobem, jaký měl tolik v oblibě Albus – spousta žluté a zelené a červené a modré.

Ve snu si pomyslím, že to vypadá jako školní sraz po letech.

Jo, vypadá to jako desáté výročí nebo tak nějak. Jejich rysy jsou s časem výraznější – ale je tam jedna věc, která je všechny spojuje. Vypadají šťastně. Zdravě. Sebevědomě. Je tam Potter a nějakou dívkou s fádním obličejem v závěsu, Weasley, jenž se baví s Logbottomem… a Grangerová se usmívá na kohokoliv, s kým to mluví. Pak se otočí a vesele na mě zamává.

Všichni jsou naživu. A nikdo z nich netrpí.

Vím, že to je jen zrcadlo, vím, že to není pravda, že to nemůže být pravda – ale vidět je takto, mě naplňuje takovým štěstím, že se vzbudím a stále ve mně přetrvává ten vřelý pocit. Věřím, že nějak, nějakým způsobem, bude všechno v pořádku.

Potter leží v mé posteli vedle mě – ani se mě nedotýká, mezi jeho nejbližším bodem, rukou stočenou na polštáři, a mnou je dobrých deset palců – ale určitým způsobem cítím, jak se mne dotýká teplo jeho těla.

Je stočený jako kočka, skoro celý zahrabaný pod peřinu, jen vrcholek jeho rozčepýřených vlasů a jeho dlaň pod tváří, jsou vidět. Dech má lehce sípavý, jako kdyby měl ucpaný nos, ale tichý, až mě uklidňuje. Chci takto zůstat na věky věků, jen s ním spícím v tomto pokoji a v mé posteli a mimo nás by nic nebylo.

Tak vášnivě chci tuto chvíli prodloužit, že se na něj ani nedívám, abych ho nevzbudil. Ale on se stejně zavrtí, ospale si povzdechne a přitáhne si kolena k hrudi.

Oči má velice zelené a rozespalé, když je otevře a podívá se na mě. Pohled má nejasný, ale nenatáhne se na noční stolek pro brýle, což je obvykle první věc, co udělá po probuzení.

Dívám se na něj beze slova – jen proto, že nevím, co říct. Znovu si hlasitě povzdechne.

„Proč se mne nedotýkáte?“ zeptá se chraptivým, ospalým hlasem. Stisknu čelisti, šokem a úlekem – a trochu i ublíženě, přestože pro to není důvod. Nemohu od něj čekat nic jiného.

Je zvláštně znepokojující na něj hledět a vědět přitom, že on mě vidět nemůže, že můj obličej je pro něj rozmazaný. A proč se na mě dál tak dívá, když mě stejně nezaostří?

„Navzdory tomu, co si myslíš o půvabu svého těla, Pottere,“ řeknu, když nakonec najdu svůj hlas, „dokážu udržet od něj své ruce v nekřesťanské ranní hodiny.“

Trochu se zamračí a něco se v jeho tváři změní. Pak zavrtí hlavou.

„Ne, nemyslel jsem to takhle. Myslel jsem… jako tehdy, když jsem spal.“

„Nevím, o čem to mluvíš.“

„Vím, že jste to byl vy,“ prohlašuje. „Nikdo jiný to být nemohl. Pohladil jste mě po vlasech. Nikdo se mě takhle nedotýkal… nikdo se mě nikdy takhle nedotýkal. Proč jste to teď neudělal?“

Zaplaví mě smutek a všepohlcující touha udělat to, na co se ptá. Mé prsty se chvějí nutkavým přáním se ho dotknout. Ale nemohu. Už si od něj nic víc nevezmu. Neví, co mi chce darovat. Tak si navykl, že mu ubližují, že každý dotyk, který prostě nemá v úmyslu mu ublížit, se mu zdá žádoucí.

Neudělám mu to. Třebaže on o tom neví, já to ale vím.

„Je čas vstávat, Pottere,“ prohlásím a vstanu. Když lusknu prsty, aby si objednal snídani, převalí se v posteli a natáhne se pro brýle.

„Jak si přejete,“ zamumlá pod vousy.

V době, kdy se objeví snídaně, jsem oblečený a on je ještě stále v posteli. V mé posteli. V tuto chvíli nemá hrudník poznamenaný šrámy, a já se přistihnu, že na něj zírám.

Budu ho muset znovu brzy potrestat.

Kdybych jen mohl vidět jeho tělo někdy bez jakéhokoliv zranění.

Nalije si šálek kakaa; vím, že má kakao radši než kávu. Zapaří mu brýle, když si ho přikládá k ústům.

Posadím se náhle na postel a také si vezmu hrneček, přitom zašeptám: „Také bych se mohl nasnídat.“

Nepodívá se na mě přímo, ale přesto jeho tělo vypovídá o tom, že vzal na vědomí moji přítomnost – a alespoň se nepokouší ucuknout. Jsem hlupák, když si vytvářím naději na základě těchto nedefinovatelných znamení? A stejnak, jaká naději tam tak může být?

Sleduji Pottera, jak si na toast roztírá jahodový džem a překrývá to plátky sýra. Vypadá to hrozně. Vloží si to do pusy a nepřítomně žvýká.

„Dneska mám narozeniny,“ prohlásí.

Co? Zastavím se dřív, než to opustí mé rty. Slyšel jsem velmi dobře.

„Gratuluji,“ odpovím.

Podívá se na mě a koutek úst se mu zvedne.

„Děkuji.“

Nyní je mu osmnáct. Má osmnáct, už není chlapec, ale spíš mladý muž – ale určitým způsobem to nic nemění. Stále je tak zranitelný, snad ještě víc než předtím – a já si přeji, abych ho mohl nějak bránit. Přeji si, abych ho mohl sevřít ve své náruči a cítit jeho plochý hrudník, jak se tiskne na můj, jak se jeho hubené tělo rozehřívá v mých rukách.

Přeji si, abych mohl zemřít místo – nebo s ním.

„Přál bych si vidět Hedviku,“ řekne. Podívám se na něj nechápavě a on pokračuje. „Moji sovu. Neviděl jsem ji od… od tehdy. Měl jsem čas ji pustit na svobodu.“

Na chvíli mi to vzalo řeč a pak s ostrou bolestí moje Znamení zla vzplane. Postavím se na nohy. Potter na mne upřeně hledí.

„Musím jít,“ oznámím mu.

„Chápu,“ odvětí.

Bylo by vážně strašné, kdybych po návratu požádal domácí skřítky o dort? Zjistil by to někdo?

Vyjdu z mých komnat, popoháněn neodbytnou bolestí a přemístím se na volání Pána zla.

* * *

Pozdraví mě velice radostně. Není to nic naléhavého, říká, jen si se mnou chce popovídat. Po ránu vypadá Pán zla obzvláště mladě, s růžolící tváří a svěže. Přemluví mě, abych s ním posnídal navzdory tomu, že už jsem jednu snídani měl.

Mluví o novém lektvaru, o kterém slyšel, ptá se mě, jestli se cítím na to, abych ho uvařil, pak se vyptává na mé starší výzkumy. Mluví o knize, kterou čte. Dokáže vynikajícně konverzovat. Občas, když s ním mluvím, dokonce zapomínám, jak odlišný je, když se ty pěstěné nehty zaboří do těla jiného člověka.

Říká, že by s radostí strávil celý den rozhovorem se mnou, skládá mi komplimenty a usmívá se na mě tím svým nesmělým, chlapeckým úsměvem.

Vše, co řekne, se snažím prosívat ve snaze najít informace, ale zdá se, že dneska v tom nic není.

Trvá na tom, abych zůstal na oběd, a pak mě propustí.

Přemístím se zpátky, vrátím se do Bradavic a vydám se do sklepení. Temný pán možná byl *milý*, ale přesto se stále cítím vyčerpaný nutností neustále držet zaštítěnou mysl pro případ, že by se zčista jasna rozhodl mi ji přečíst. Už před nějakou dobou s tím přestal, ale stejně si nemohu dovolit snížit opatrnost.

Okamžitě mě udeří vědomí toho, že mé ochrany kolem dveří jsou zničené. Chvíli se na to dívám šokem téměř oněmělý, neschopen uvěřit, že je to pravda. Co to Potter… a pak mi dojde, že ochrany byly stržené zvenčí.

Vstoupím; a uvnitř jsou čtyři postavy.

Lucius, svůj nachem lemovaný plášť má obtočen kolem ramen na obranu proti chladu podzemí. A vedle něj stojí Draco, vypadá jako o něco omšelejší kopie svého otce – ale podlý výraz na tváři se ani trochu nepodobá Luciusovu kontrolovanému. Longbottom, jeho dlouhé vyzáblé tělo skrčené v koutě, kde si s třesoucími se rty objímá kolena.

A Potter – vidím, jak se zmítá, hrudník má zalitý potem, a z hrdla mu unikají sípavé zvuky, když mu Draco pomalu utahuje smyčku kolem krku, a po celou tu dobu přiráží do jeho těla.

„Severusi,“ obrátí se ke mně Lucius a potěšeně se usměje.

„Pusť ho.“

Dracovy ruce upustí smyčku a já slyším Pottera rozkašlat se a sípat. Očekávat, že Draco ho přestane šukat, by bylo moc, že? Potter je na stole, přivázaný leží na zádech, široce roztažen, a pokouší se zvednout hlavu. Merline… vypadá strašně. Kolem krku má kruh sedřené kůže a černých modřin, což znamená, že to není poprvé, co si s ním Draco hrál hru s kontrolováním dechu. Jedno oko má zcela zalité krví, díky čemuž vypadá stejně strašidelně jako Pán zla po svém vstání z mrtvých.

Rány na jeho těle poznávám – jsou od biče, který jsem na něj použil pouze jednou, tehdy, když tu byl Pán zla.

Podívá se na mě s podivným výrazem v očích, s něčím téměř jakoby triumfálním, a pak, neuvěřitelné, se jeho rty zlomí do úsměvu a on padne zpátky na stůl. Draco pokračuje v přirážení a tvrdě lapá po dechu.

„Ta děvka není moc úzká,“ zakňučí, „je to s ním zábavné, jen když sebou zmítá.“

„Co tady děláte?“ Můj hlas zní chladně – a také je chlad uvnitř mne, zamrzlý vztek, jak se zdá, se vzdouvá, kypí a něco uvnitř mě láme. Malfoyové to nevědí, necítí to – jen to slyší v mém mdlém hlasu.

„Neřekl ti to náš pán?“ zeptal se Lucius příjemně. „Vím, že jsi den strávil s ním, Severusi. Stále není přesvědčený, že disciplína u tvého otroka je dostatečně přísná, tvé včerejší představení ho nepřesvědčilo. Takže se rozhodl Pottera věnovat nám – jmenovitě mému synovi – na krátký výcvik. Měsíc nebo dva a Draco ti Pottera vrátí hodného a vychovaného… tak, abys mohl pokračovat ve své *pomstě*, Severusi.“

Poznám, podle jeho hlas, že už mi nevěří, pravděpodobně mi nevěří už nějakou dobu. A Pán zla… takže dnešní volání bylo čistě jen proto, abych nepřekážel. Draco přirazil boky a ztuhl, vyvrcholil.

„Omlouvám se, že jsme začali bez tebe,“ pokračuje Lucius zdvořile, „ale Draco byl tak netrpělivý, aby dostal svoji novou hračku – znáš přece Draca, Severusi. Ale nenecháme tě zcela neuspokojeného. Vidíš, přivedli jsme ti náhradu.“

Ukáže na Longbottoma. Za poslední rok kluk značně vyrostl, je vysoký a hubený jako tyčka, a jeho tvář, jakmile jednou ztratila dětský tuk, získala jasné rysy, které by připomínaly jeho otce, kdyby jen neustále nenosil ten svůj štěněčí výraz.

Longbottomovy šedé oči jsou zalité slzami, když se dívá na mě a na Pottera. Nevypadá tak vystrašeně a vystresovaně.

„Žádná náhrada,“ řeknu. „Nikdy jsem nesouhlasil s výměnou.“

Draco vytáhne svůj zkrvavený penis – co udělal, že se mu podařilo ho takhle natrhnout – a zapne se se zamračením na tváři. Už se na něj nepodívám, ani na Pottera, jen na Luciuse.

„Nerozuměl jsi, Severusi,“ řekne záměrně mírně. „Je to rozhodnutí našeho pána. Dal Pottera nám.“ V ruce má hůlku a dívá se zamyšleně na to tělo kluka roztažené před ním. „Zpochybňuješ slova našeho pána? Kvůli něčemu tak zbytečnému jako je tahle malá děvka?“

Mávne hůlkou, zašeptá ‚Crucio‘ a Potter řve a svíjí se v bolesti, trhá sebou v poutech.

A náhle se mi v mysli vynoří ten obrázek Luciuse, jak stojí s hůlkou nad Potterem přivázaným ke stolu v ředitelně, a Draco-Hagrid mu trhnutím od sebe roztahuje nohy a sklání se nad ním.

Tasím hůlku.

„Avada Kedavra.“

Slyším Draca zaječet a rychle se obrátím k němu. „Expelliarmus!“

Přesto mám čas všimnout si v Luciusových očích překvapení a odrazu zeleného paprsku z mé hůlky, než se zhroutí na zem. Draco je odhozen na zeď a tam prudce poklesne se skelnýma očima. Přistoupím ke stolu a hůlkou přejedu po provazech, které svazují Potterovy ruce a nohy.

A je to tak snadné, jako v tom snu o Zrcadle z Erisedu – jenom tentokrát nejenom vidím to, co chci udělat, ale dělám to.

Potter se pokouší postavit na nohy, ale zkolabuje na zem, avšak tvář, na které je otisk Dracovy facky, se zvedne ke mně, vypadá tak podivně nadšená – a chvíli mi trvá, než mi dojde, že se směje.

„Zabil jste ho,“ říká. „Prostě jen tak.“ Obejme si hrudník – zlomená žebra ho musí bolet. „Zabil jste ho kvůli mně.“

A bylo to ode mne velice hloupé. Ale litovat budu později.

Svižně se otočím, když slyším za sebou zabouchnutí dveří – a u zdi, kde přistál Draco poté, co jsem ho proklel, nikdo není. Sakra; ten malý prevít přišel k sobě rychleji, než jsem očekával.

Za chvíli zde budou hordy mých bývalých kolegů, pomyslím si, když se dívám na Luciusovo tělo. Byla to vážně šílená věc, co jsem udělal. Ale je moc pozdě o tom přemýšlet.

Přistoupím ke komodě a do kapes si strkám nezbytné lektvary, pak se podívám na Pottera. Stále leží na podlaze, dlouhé nohy má pod sebou. Alespoň se přestal smát. Nyní se střízlivýma očima dívá na mne.

Strhnu potah z pohovky a obtočím ho kolem něj, pak si ho přehodím přes rameno. K čertu, je těžký. Ale použití ‚Mobilicurpu‘ by mě zpomalilo ještě víc. Vyjekne bolestí a pak řekne: „Cítím se tak hloupě viset tu takhle se zadkem nahoru.“

„Jako kdyby to bylo pro tebe poprvé,“ poznamenám. Znovu se zasměje; velice pravděpodobně hystericky.

Longbottom se rozmotá, v celé své záviděníhodné výšce stojí u zdi a dívá se na nás.

„Zůstaň tady,“ otočím se k němu, „nic ti neudělají.“

Velice tvrdohlavě zavrtí hlavou a já nemám čas se s ním hádat. „Pak tedy vezmi Luciusovu hůlku,“ řeknu. „A Dracovu taky.“ Ten spratek byl natolik hloupý, že ji zde při svém útěku zanechal.

Vyjdeme z mých komnat. Je to šílenství, ale je zde třebas jen malinkatá šance, že se nám podaří dostat z bradavických pozemků, a tam pravděpodobně budu schopný se s nimi oběma přemístit.

Stihneme projít jednou chodbou a na konci hned té další stojí černě oděné postavy, čekajíce na nás. Stěží stihnu uhnout za roh, než kletba uštípne kus kamene vedle mé tváře.

Otočíme se a tam je další chodba a pošlu tam pár kleteb a někoho zasáhnu, vyjekne bolestí, ale stejně máme znovu odříznutou cestu. Opatrně složím Pottera na zem do malého výklenku.

Nemohu tomu uvěřit; stále se usmívá a já mám chuť ho udeřit.

„Co je tak vtipného? Že zemřeme?“

Nikdy jsem to neměl dělat – nebo jsem to měl udělat jinak. Kdybych měl sebevražedné sklony, alespoň bych do toho nezaplétal tyto děti. Potterova velice bledá tvář s brýlemi nakřivo vypadá odkrvená – a Longbottom se na mě dívá těma smutnýma, tvrdohlavýma, kravskýma očima.

„Nikdy jsem si nemyslel, že to uděláte. Pane,“ řekne Potter. „Kvůli mně.“

Udeřím týlem hlavy do zdi. Hloupý kluk. Kdyby tak mohly zdi ustoupit a nechat nás projít… ale to se stává pouze v Bradavických bájích.

„Komnata nejvyšší potřeby,“ povídá Potter, „je nyní velice potřebná.“

Musí být v deliriu. Longbottomovy oči vzplanou nadějí, ale pak si povzdychne.

A v příštím okamžiku se u protější zdi objeví malý bílý stín, jehož velké oči jsou napůl průsvitné, a zamrká, obrovské uši se mu přitom zatřepotají.

„Dobby vám ukáže cestu, Harry Pottere, pane.“ A Potter se sveze po zdi, zbytky jeho barvy se mu vytratí z obličeje, když zašeptá, nyní už ne pobaveně: „Dobby.“

Dobby: Luciusův domácí skřítek. Ten stupidní volný domácí skřítek, který z nějakého důvodu neutekl, když se Lucius stal ředitelem. Lucius ho popravil hned, jakmile se mu podařilo ho s pomocí ostatních loajálních skřítků zajmout.

„Proč jsi nepřišel dřív?“ zeptá se Harry.

Domácí skřítek jen zavrtí hlavou – a za námi se zdi rozestoupí do průchodu, přesně jak jsem o tom snil. Vejdeme dovnitř a zdi se za námi zavřou. Ačkoliv jsou tam dveře.

„Nikdo nemůže vejít, pokud aspoň jeden z nás zůstane uvnitř,“ vysvětluje Potter.

V pokoji je pohovka a stůl, na němž stojí džbán vody. Bez dlouhých cavyků složím Pottera na pohovku.

„Au,“ řekne. Nevím, kolik máme času, takže se rozhodnu radši si pospíšit. V rychlosti vytáhnu z kapsy flakónky, vyrovnám je na stůl a pak se podívám na něj. Zranění je sice bolestivé, ale není příliš vážné, předpokládám, že si s tím dovedu poradit.

Poslechne mě, aniž bych mu to musel nařídit, otevře pusu a já do něj naliju lektvary. Je báječně poslušný; jen kéž by byl takovýhle po celou dobu. Longbottom se schoulí na podlaze u zdi. Ve stínu vypadají jeho oči temné a truchlivé. ‘Rozmyslel sis to, kluku?‘ chci se zeptat, ale neřeknu nic.

Zvenku k nám doléhají hlasy.

„Kde jsou? Byli přímo tady.“ To musí být Nott.

„Přemístili se?“

„Jsi idiot, Crabbe, víš, že se nemůže v hradu přemisťovat.“

„Necítím žádnou magickou změnu, takže nepoužili přenašedlo,“ to je hlas Narcisy. Zní obdivuhodně vyrovnaně na někoho, kdo právě ovdověl. Merline, stále tomu nemohu pořádně uvěřit – zabil jsem Luciuse Malfoye. Pamatuji si ho takového, jaký byl, když jsem přišel do Bradavic – mocný a tak charismatický, že jen jeho osobní kouzlo vám dokázalo vyrazit dech i přes celou Velkou síň. A nyní leží mrtvý na podlaze v mém sklepení.

„Takto se to děje vždy, ne?“ zeptá se Potter náhle, jako by mi četl myšlenky. „Prostě umře. Jako Cedric.“

„Jsou někde tady,“ povídá Narcisa. „V nějaké skryté místnosti nebo něčem podobném.“ Velmi chytré. „Draco, zůstaň s ostatními, hledejte je. Já půjdu…“

Vím, kam jde – převzít bez námahy odpovědnost svého muže. Někdo udeřil botou do zdi – ale dveře drží. Otočím se zpět k Potterovi a přejedu přes něj hůlkou ve snaze vyléčit mu žebra.

* * *

Věděl jsem, že se to stane. Trvalo to déle, než jsem očekával – ale na můj vkus to přišlo stále příliš brzy. Potter leží na pohovce, oči má zavřené, tvář jakoby průsvitnou a strhanou. Longbottom stále sedí na zemi v rohu pokoje a já sedím na podlaze vedle pohovky. Komnata nejvyšší potřeby se pravděpodobně rozhodla, že židle nejsou nezbytností.

Pravděpodobně to trvalo déle, protože Draco musel něco vysvětlovat. A pak to přišlo; bolest, která se zarývá do mého předloktí a vysílá hroty ohně skrz mé tělo.

Sevřu si Znamení zla, schoulím se obraně kolem toho, jako kdyby to mohlo pomoci, jako kdyby to dokázalo přimět tu bolest odejít.

Hlas, který slyším skrz zeď, je tichý a vypadá to, jako kdyby se mi dostal přímo do hlavy.

„Zklamal jsi mě, Severusi.“

Zvláštní… ta samá slova mi řekl Albus ve svém posledním dopise – než šel můj svět ke dnu. Než jsem nechal svůj svět jít ke dnu pro Pottera.

„Vylez ven a tvá smrt bude rychlá.“

Je to štědrá nabídka – zvláště v doprovodu té šílené bolesti, která se jakoby ubytovala přímo v mém mozku. Sevřu si paži, ne proto, abych zastavil tu bolest, ale proto, že nedokážu prsty narovnat. V očích mě pálí a já pochopím, že to jsou slzy.

Alespoň je skrz vlasy visící mi do obličeje nikdo nemůže vidět. Alespoň doufám, že je nikdo nemůže vidět.

„Dokážu tě přimět vylézt,“ řekne Temný pán – dobrá, Voldemort, Tom Raddle, nemyslím si, že je ještě důvod, proč být kvůli jeho jménu pověrčivý – skoro s pobavením. „Myslíš si, že víš, jak to může bolet? Nevíš nic.“

Je to jediná příležitost, kdy je zcela upřímný. Neměl jsem ani ponětí, že Znamení zla může takto bolet.

Čas se chová zvláštně. Nevím, kolik minut uplynulo. Zrak mám tak rozmazaný, že skoro nic nevidím. Ležím na boku na podlaze, stočen kolem své paže, ačkoliv v ní už není centrum bolesti. Ve skutečnosti, je to téměř, jako by má ruka byla jedinou znecitlivělou částí mého těla, jako by se nervy v ní vypnuly. Vše ostatní se svíjí bolestí.

Nekřičím – alespoň v to doufám, protože si koušu do ruky a ústa mám plná od krve a cítím, jak mé zuby škrábou o kost. Ale nechci křičet. Nechci vyděsit děti.

„Nevyleze ven. Smíme rozbít zeď?“ zeptá se někdo venku – Belatrix.

„Idiote, chceš, aby se ti na hlavu celé Bradavice zřítily, až ji začneme ničit?“

Prosím. Nebyl by to tak špatný nápad, vše tady dole pohřbené.

Ale Potter… chci, aby žil. Chci, aby Longbottom žil.

Do mých vlasů se zaháknou prsty a tahají mi hlavu vzhůru. Nedobrovolně, bolestivě se podívám, bojím se, že se zlomí mé soustředění, že začnu křičet, dokud mi bude zbývat hlas.

Potter slezl z pohovky, posadil se na paty na podlahu a upřeně se na mě dívá.

„Jste celý špinavý,“ řekne a pak se špičkami prstů dotkne mé zakrvácené pusy.

Potom si přitáhne moji hlavu blíž a vloží si ji do klína, cítím žár jeho nahé pokožky; ale to, co by mě za jiných okolností přivádělo k šílenství touhou, je nyní jen velice vzdálený pocit.

Poprosil bych ho, aby mě zabil, ale nemohu ho tím zatížit, ne snad? A bylo by to moc snadné. Řekl, že musím žít. Přeji si věřit, alespoň nyní, v tomto skoro delirickém stavu, že ta bolest bude stačit jako vykoupení. Ale nemyslím si to. Je to příliš levné, fyzická bolest není nic…

A pak je pryč a já pláču úlevou, nahlas vzlykám, neschopen se kontrolovat, chvěji se, zmítám sebou, vyklouznu z Potterova klína. Stydím se za zvuky, které vydávám, ale nemohu se zastavit.

Potterův výraz je ostražitý. Ví stejně dobře jako já, že musí existovat nějaký důvod, proč to Pán zla zastavil, a těžko si můžeme myslet, že je to proto, že se nade mnou slitoval.

„Pottere,“ dolehne k nám jeho hlas. „Takže Severus odolal, řekněme, pokušení. Teď je řada na tobě.“

Vím, co se chystají udělat ještě předtím, než to udělají. Protože vím, jak přemýšlí – a Harry to ví stejně dobře. Slyším, jak mu ze rtů unikne jedno slůvko v tragickém výdechu.

„Ron.“

Máme tvého kamarádíčka, Pottere.“ To je Belatrix Lestrangeová. „Vylez, než ho nakrájíme na kousky.“1

Potterovi se zkřiví tvář při Belatrixině hlase. Zabila mu kmotra, vzpomenu si, přímo jemu před očima.

Venku je nějaký rozruch a pak k nám dolehne Ronův hlas.

„Nechoď ven, Harry, je mi jedno, co udělají!“

Hloupý kluk; stále, i po těch letech, se domnívá, že nemyslí vážně to, co říkají? Zachytnu Potterův pohled a přečtu si v něm tu samou myšlenku. A pak, po chvíli, kdy Weasley pravděpodobně mrzačí své rty ve snaze nevykřiknout, pronikne k nám zavřískání, pronikavé a rozechvělé a něco v Potterových očích se rozpadne.

Dívám se na něj skrze visící prameny svých vlasů a otřu si krev z obličeje. Je mi líto. Na mě šli moc mírně. Na druhou stranu, já nemám žádného přítele, kterého by mohli použít proti mně.

Nemám nikoho, jen jeho.

Potter se zavrtí, přitáhne se nohy k hrudi. Klouby má bílé a tvář velice bledou. Vypadá jako v pasti.

Možná, možná když vyjde ven, nezabijí ho. Jeho a Longbottoma. To já jsem konec konců zabil Luciuse. Oni dva jsou jen otroci.

„Můj pane,“ slyším Pettigrewův úlisný tichý hlas. „Patří mi, prosím…“

„Sklapni.“ Hlas Pána zla je nabitý vztekem. No, vypadá to, jako by Červíček dostal sám sebe do potíží.

„Pottere! Víš, co přijde na řadu příště? Tvůj kamarádíček tak jako tak své koule nepotřebuje, že?“

Udělají to, vím to – proč by taky neudělali? Půvab Rona Weasleyho je jen v tom, že je syn Artura Weasleyho a kamarád Harryho Pottera. Zmrzačí ho a pak ho porazí jak dobytek, jen tak, když Harry nevyleze ven.

Když nevyleze ven… podívám se na něj a vidím, že se dívá na mne a v jeho očích je něco tak vyděšeného a temného a já náhle vím jednu věc jistě. Možná zemře, když vyjde ven. Ale pokud tu zůstane, zemře něco v něm.

Něco, co je v něm stále naživu i po tom vše. Nemohu to nechat zemřít.

Pokud to nemůže rozhodnout sám – pokud mu něco brání, pravděpodobně strach o Longbottoma – musím to udělat já. Musím mu dát příležitost zemřít jako Harry Potter.

Vstanu a přejdu ke dveřím.

„Sedněte si na zem do rohu,“ řeknu jim oběma. Možná takto je alespoň Smrtijedé nezabijí v tom prvním okamžiku, co vtrhnou do komnaty. „Longbottome… pokud budeš mít příležitost, řekni, že jsem tě *donutil* jít se mnou.“

Přikývne, pro jednou nevypadá jako štěně. Uklidňující obrázek před smrtí – dospělý Longbottom. Nemohu se podívat na Harryho, jinak bych nikdy nezatlačil na dveře, místo toho bych se vrátil k němu, obtočil kolem něj ruce a nikdy bych ho nepustil, nikdy, ani za celá staletí; o mnoho let později by našli naše těla společně v tomto pokoji.

„Nechte Weasleyho na pokoji,“ prohlásím. „Jdu ven.“

Pak otevřu dveře a černé záblesky kleteb, více, než dokážu spočítat, mi udeří do hrudi. Bolí to, ale ne na dlouho. Pak je všechno pryč.

* * *

Nejsem mrtvý. Žádný z nich na mě nepoužil Avadu Kedavru. Muselo to být na jeho příkaz. A jak jsem roztažený a přivázaný, ruce a nohy sebou trhají doznívajícími účinky kleteb, vím, že bylo ode mne pošetilé doufat v milosrdnou smrt. Měl jsem využít té laskavé nabídky Pána zla, dokud jsem mohl.

Ale nyní je už moc pozdě, není tu pro mě nic až na plynulé, pozvolné ničení – ozdravování a opětovného řezání, lámání kostí, pálení kůže a obnovování.

Nestarají se o to, jak velké škody způsobí, jen pokud mne nezabijí, alespoň prozatím. Náš neexistující školní lékouzelník, Averyho synovec, je skoro neustále přítomen, ačkoliv netuším, jak moc je k užitku, jeho představa o léčení spočívá z životabudiče a teploměru.

Vím o všem, co mi dělají, všechny metody jsou mi známé. Již jsem to viděl dřív, sám jsem něco podobného dělal. Je to jako peklo, ale stále doufám, že to má konec. Jak Potter… jak Harry jednou říkal: ‚Ale pak to skončí.‘ Mou jedinou nadějí je, že mě nakonec zabijí.

Bolí víc, když mi zkroutí zlomenými kostmi, než když do mě vstupují. Moc si z toho nepamatuji, vše mám zastřené. Kromě toho jedinkrát, když ten, kdo mě šoustá, je Pán zla. Vidím jeho skelné oči a pramínek vlasů lepící se mu k čelu. Nikdy předtím si mě nevzal, víte. Myslel jsem si, že mě na to shledává příliš neatraktivním.

Nu, jistě jsem nyní atraktivnější.

Belatrix Lestrangeová, podivná to osoba, mi předčítá ze zpráv o tradičních popravách různých zemí, Číny, Ruska, Japonska. Její krásný hlas na všech nezbytných místech zní docela dramaticky.

* * *

Otevřu oči a tam stojí Potter, jenž na mě shlíží. Naslouchal jsem velmi pozorně konverzacím těch, kteří na mě pracovali – a občas jim něco uklouzlo, takže jsem věděl, že je naživu. Longbottom musí také být v pořádku.

Pottera dostal Draco. Bezpochyby jako kompenzaci za smrt svého otce. Cítím úlevu, že je to on, a ne Voldemort.

„Tu, podívej se na svého milence.“ Crabbe strčí do chlapce. Potter se trochu zakymácí, ruce má spoutané za zády. „Nevypadá elegantně?“

Nevím, odkud to vzali, že mezi mnou a Potterem byl nějaký veliký románek. Nebo něco takového. Pravděpodobně si budou až do smrti představovat, jak jsme se každou noc spolu ve sklepení milovali.

Jedno sklíčko Potterových brýlí je rozbité. Na očích má monokly, levé se díky otoku skoro neotevírá, a rty má popraskané. Nemohu se na něj vynadívat.

Je nahý a vypadá, jako by ho Draco zbičoval kovem pobitým bičem. Několik jeho ran je infikovaných a hnisá. Bradavky má propíchnuté a i na jeho genitáliích je nějaký druh piercingu.

Dívá se na mě a nozdry se mu chvějí.

„Har…ry.“ Někdy v polovině se rozhodnu, že jsem mu takto do obličeje nikdy neřekl a chci se vrátit ke zdvořilému ‚Pottere‘, ale uvědomím si, že na to nemám dostatek sil.

Rty má pevně stisknuté, ale i tak se lehce třesou – a já nemohu rozluštit výraz v jeho očích a on neřekne ani slovo.

Omlouvám se, chce se mi říct, že jsem to tak zkazil, a prosím, jen jednou řekni, že mi odpouštíš. Lži mi. Ale předpokládám, že o to žádat nemohu.

Alespoň to brzy skončí. Doufám, že to brzy skončí. A já už nebudu muset myslet na to, co jsem mu udělal.

Zdá se, jako kdyby se maska, kterou nosí, lámala. Vypadá naštvaně. Ramena má napjatá, na pažích mu vystupují šlachy, jak se snaží rozbít okovy. Dech se mu zadrhává.

„Už jsi viděl dost?“ zeptá se Crabbe a popadne ho za rameno.

„Pusť mě!“ vykřikne Potter a snaží se mu vykroutit. Crabbe ho pěstí udeří do žaludku. Sleduji ho, jak táhne v pase zlomeného chlapce ven, ale až do poslední chvíle na mě Potter upřeně hledí.

* * *

Tom Raddle je naším novým ředitelem. Stěží tomu dokážu uvěřit. Albus musel mít pravdu, že být v blízkosti Pottera mu poškozuje mozek. To on je tím, kdo mi oznamuje, jak budu popraven. Měl jsem to očekávat.

„Myslím, že to bude pro tebe odpovídající potrestání, Severusi,“ řekne a lehce mi zmáčkne rameno. Nepomáhá tomu, že je vykloubené a já na chvíli bolestí ztratím vědomí. „Vím, že se stále tak bojíš vlkodlaků. Viděl jsem to v myslánce v těch vzpomínkách, cos mi ukázal.“

„Bojím se… spousty věcí,“ odpovím. „Lámání v kole… ukřižování… upálení zaživa.“

„Zítra,“ prohlásí. „Nenecháme tě na to čekat příliš dlouho. Ach, Severusi. Nikdo mě nedokázal pobavit tolik jako ty.“

„Měl bych se cítit polichocený… věřím.“

Zasměje se a přejede mi dlaní po tváři, přes můj zlomený nos. Polknu krev a zavřu oči.

* * *

Nemyslel jsem si, že ještě někdy Pottera uvidím. Nu, mýlil jsem se. Oni z toho prostě *musí* udělat frašku, že? Opakovat vše, dokud to nebude k smíchu.

Drží lahvičku ve svých rukách a já vím, že to není ta, která se obvykle používá. Poznávám ji – obsahuje mé neúspěšné pokusy o získání výtěžku sekrece. Ano, páchne správně – jen se do hodiny nebo tak vypaří. Mé rty se zkřiví. Není Tom Raddle prostě příliš nenasytný? Chce všechno, nejdřív pohlavní styk, pak vraždu.

Potterova bledá tvář hojně posetá modřinami je skloněná, když nabírá olej do ruky. Nepřivázali mne – ale na druhou stranu, stěží kamkoliv půjdu.

Všude kolem sebe vidím tváře mých starých přátel. Jsou tu i jejich mazlíčci – Weasleyovi a Longbottom a ostatní.

Potterovy ruce mi kloužou po obličeji, dráždí můj zlomený nos a čelist. Mimovolně sebou škubnu. Olej mi ucpe nos. Potter se mi do očí nepodívá.

Proč ho nutí tohle dělat? Je to proto, že si myslí, jak moc se milujeme a že mu to ublíží? Občas je jejich logika jednoduše zábavná.

Jeho dlaň mi přejede přes rty a já ji chci políbit, jen jednou. Ale nemám na to právo.

Pokračuje níže, dotýká se mne velice intimním způsobem, který by mě kdykoliv jindy dostal až na hranu. Takže nyní jsem rád za to, že je mé tělo v takovémto stavu. Alespoň se nemusím stydět za jakékoliv nevítané reakce.

Skončí a na chvíli se jeho teplá ruka zdrží na mém vnitřním stehně. Pravděpodobně ho jen něco rozptýlilo, ale přesto si toho dotyku tolik cením. Jsem takový hlupák. Ale jsem šťastný, že ho mohu vidět o minutu déle.

„Otoč ho,“ nařídil kdosi; má mysl je natolik zatemněná, že nepoznává ten hlas, ale není to Tom Raddle. „Ať je to pro vlkodlaka příjemnější.“

Potter ještě víc stiskne rty. Pak mi jeho ruce vklouznou jedna pod lopatky a druhá pod stehna. Ne, nedotýkej se mě, křičí má mysl. Už takhle to bolí. Ale on nemá na výběr, že?

Navíc tak jako tak bude brzy konec. Musím to snést už jen o trochu déle.

Sevřu zuby a ano, bolí to, když mě otáčí na bok, tak, jak jsem věděl, že bude. Můj dech získá ubohý, trhaný zvuk, který nedovedu ovládnout, když mi nastaví nohy způsobem, že mi je přitlačí vzhůru k hrudi.

*Bude* to pro vlkodlaka příjemnější, vskutku.

Potter mi bříšky svých prstů přejede po hrudním koši. Nemyslím si, že přidává další olej – už udělal, co mohl. Nyní je čas, aby odešel. Ale ještě chvíli se na mě dívá s ponurým výrazem a bělavými rty, pak zavrtí hlavou, čímž odhodí špinavou ofinu z čela.

„Parchante,“ řekne. Co je na tom nového? „Myslíš si, že to je vše?“

Otočí se a odejde, neprakticky si přitom drží ruku pokrytou olejem před hrudí.

Nebe v otvoru je tmavě šedé a já slyším cvaknout dveře, když vytahují Lupina ven.

* * *

To, co následuje potom, jsem viděl už tolikrát, abych si nepřál to nyní sledovat. Takže se nedívám, jak složí Lupina na zem a odchází. Poznám ten praskavý zvuk, který vydává zvedající se ochrana, až ho uslyším.

A ten praskot slyším – ale o zlomek sekundy před tím, pod tlumenými výkřiky z davu, se Potter vrhne přes přepážku.

Idiot. Zatracený idiot. Prosím ne. Nemůže být tak hloupý, dokonce ani on ne. Prosím, stále ještě je čas, někdo ho odtud dostaňte. Slyším ztrápený řev Lupina. Bojuji, abych vstal, ale nedokážu to – a pak slyším, jak se řev změní do zavrčení.

A pak Potter vykřikne: „Mdloby na tebe!“ – a Lupin, vlkodlak – je odhozený na ochranu. Potter v ruce třímá hůlku a já ji poznávám. Patřila Luciusi Malfoyovi.

„Petrificus Totalus,“ řekne a dále vrhá kouzla, z jeho hůlky střílejí provazy a obtáčejí se kolem Lupina, až nakonec leží spoutaný na zemi.

Pak se Potter podívá na mě a na tváři má šílený, nepatřičně *veselý* úsměv.

Blázne, pomyslím si, myslíš si, že to něco změní? Nemohu tomu uvěřit.

Má hůlku, nevím, odkud ji vzal, ale má ji – a jediné, na co ji použije, je zastavení vlkodlaka? Nebylo jeho největším přáním vidět Pána zla mrtvého? Vzdal se toho ve prospěch…

Přejde ke mně, stále se usmívá, ale v očích má podivný, soustředěný pohled. Nakloní se a políbí mě na rty.

Je to vlhký, ledabylý polibek, nešikovný a tak krátký a pak se zašklebí, ten olej má vážně odpornou chuť – a poté se narovná a zamračí.

Tom Raddle se na svém místě postaví, oči mu blýskají a rty má nechutí zkřivené.

„Někdo odstraňte ty ochrany a dostaňte odtamtud toho spratka. Tohle představení přestalo být zábavné.“

Chvíli je ticho, předpokládám, že se stále bojí vlkodlaka – a Pottera, který svírá hůlku.

Pak ochrany padnou.

A v tu samou chvíli se rozletí dveře. Dovnitř vpadnou šedě oděné postavy s připravenými hůlkami a mezi nimi vidím záblesk nebo dva zářivě rudých vlasů. Kouzla začnou praskat vzduchem a někdo křičí.

„Hej, bude to bolet,“ řekne Potter. A náhle jeho šlachovité ruce se kolem mne omotají a on mě strhne z oltáře, a Merline, bolí to, mé tělo kvílí, přestože já ne. Popleská mě po tváři, když mě opře o kamennou desku. „Klid, jen klid, tady budeš v bezpečí. Tohle bude ostrý.“

Ano, správně, a já chci, aby tady zůstal, v tomto mimořádně relativním bezpečí za oltářem, ale nedokážu mu ani prsty sevřít zápěstí.

Potter se nesnesitelně usměje a pak vyskočí na nohy.

Ne, ne, zabijí tě…

A tam je on, Pán… Voldemort – samozřejmě tam je. Jeho úkolem je zabít toho kluka. Konečně. Jeho rty se zkroutí do úsměvu, když pozvedá hůlku.

Vidím, jak se Potterova tvář zkřiví. Vymrští ruku s hůlkou před sebe, slova kletby jsou v okolním zvuku bitvy stěží slyšitelná.

Je to jen chlapec, nikdy předtím nikoho nezabil, myslí si, že je to tak snadné? Nebo si myslí, že když zemře, zemře Voldemort také?

A pak se jeho ruka zableskne zeleným paprskem – a ten se rozšíří skrz jeho paži do celého jeho těla – a na okamžik hoch celý zeleně zářil, dokonce i jeho jizva na čele. Potom to světlo vybuchlo ze špičky jeho hůlky, oslepující záblesk barvící na chvíli celý svět na zeleno. Ale navzdory tomu – vidím, *vím*, jak vstupuje do hrudi Pána zla – a ten na okamžik ztuhne se škodolibým úsměvem nadále prodlévajícím na jeho rtech. A pak se zhroutí na podlahu.

Vidím ho padat a vím, že je mrtvý. Potter to dokázal, nevím jak. S cizí hůlkou, na první pokus. Vždycky jsem si myslel, že používání nepromíjitelných je záležitostí zkušeností, záležitostí moci. A díky tomu Voldemort jednoduše nemohl prohrát.

Ale existují věci, které nelze vysvětlit tak snadno. A když se dívám na Pottera, jak tam stojí, vyzáblý, nahý kluk, pomyslím si, že nejspíš v tom bude něco víc. Něco, co ho činí silnějšího, než je Temný pán. Skloní hůlku – jakoby velice pomalu, ale pravděpodobně mu ruka spadla jako těžké břímě. A pak se mi podívá do očí – a v nich je tak divoký, ničím nekontrolovaný triumf. A jakmile se tělo Toma Raddlea dotkne země, vybuchne ve mně obrovitá bolest, nejdříve v mém předloktí, pak se rozšířila do celého těla – a je tak pronikavá, tak obrovská, nepodobná ničemu, co jsem kdy cítil. Vidím, jak se Potterovy oči změnily obavou – a pak nemohu dělat nic jiného, jen křičet, a můj křik se jakoby znásobil všude kolem mě, ale nemám schopnost přemýšlet, co to může znamenat.

Pak je bolesti příliš mnoho a svět kolem mě zčerná.

* * *

Ve tmě, která mě obklopuje, si znovu uvědomuji, že jsem naživu. Bolí to – ne tak, jak bolelo Znamení zla, když Voldemort umíral; ale byla to zřetelná, srozumitelná bolest zlomených kostí a natrhnutých vnitřností. Nemohu sténat, stěžovat si, když mnou někdo pohybuje a ta akce se rozeznívá mým tělem.

„Opatrně,…“ zasyčí kdosi vedle mne. Můj mozek je tak těžkopádný, aby dokázal k hlasu přiřadit jméno, dokonce i když vím, že je to důležité. „Pokud trváte na tom, že ho musíte svázat, pak mě můžete na posteli spoutat také.“

„Je to Smrtijed, pane Pottere,“ řekne další hlas uklidňujícně. „Je nebezpečný.“

Potter… správně. Jen nerozumím tomu, proč je zde. Měl by být… někde jinde. Kdekoliv jinde. Protože je po všem, Temný pán je pryč, zabil ho. Měl by být… já nevím, se svými přáteli, s těmi, kteří ho milují a zbožňují.

„Vím, kdo to je,“ zašeptá Potter zuřivě.

Neslyším pokračování hádky, nevím, jestli mě přivázali nebo ne. Jednoduše znovu vklouznu do bezvědomí.

* * *

Žádné řetězy. Pokoj je malý a tmavý, okno vypadá šedě a zakaleně, ochrany na něm jsou tak silné, že nemůžete vidět ven.

Potter vypadá posmutněle, jako nezdravý ptáček, schoulený vrabec, když sedí na druhé posteli s koleny u brady. Kolem očí má nafialovělé odstíny, takže vypadá, jako kdyby měl monokl. Projede si rukou vlasy, čímž si je ještě hůř rozcuchá.

„Myslel jsem si, že jsem tě zabil,“ řekne. „Když jsem zabil jeho.“

Přinese mi vodu a několik lahviček a přiloží mi je k ústům, trpělivě čeká, dokud je nespolknu. Jeho rty se lehce zdvihnou do odporného úšklebku, když se zašklebím nad chutí.

„Jo, vařej tu pěkně nechutný věci,“ poznamená.

„Kde je to tu?“

„U svatého Munga.“ Vypadá, jako kdyby pochyboval o mých duševních schopnostech.

„Myslel jsem…“ odmlčím se, abych znovu nabral dech. „Mohl to být Azkaban.“

„Pokoušeli se o to,“ řekl chladně. Dívá se, jako kdyby chtěl, abych se zeptal, ale neudělám to, tak pokračuje. „Nedovolil jsem jim to. Nebylo by vhodné, abych vyvolal skandál, takže to prostě vzdali. Všechno, co Chlapec, který zabil Voldemorta chce, to dostane, víš.“

„Proč…“ zeptám se. „Proč jsi jim to nedovolil?“

Myslím, že je přirozené se na toto ptát a on to mohl čekat po tom, co řekl. Ale z nějakého důvodu vypadá uzarděle a naštvaně a zírá na mě zuřivýma zelenýma očima.

„Zmlkněte,“ řekne. „Pane. Zmlkněte.“

* * *

Pět Smrtijedů bylo zabito při převratu v Bradavicích. Ostatní, zneschopnění vlnou bolesti v okamžiku Voldemortovy smrti, byli zajati živí. Vězně osvobodili a zajistili jim lékařskou pomoc.

Hůlku, kterou Potter zabil Pána zla – hůlku Luciuse Malfoye – Longbottom skryl, když jsme byli zajati v Komnatě nejvyšší potřeby, a dal ji Potterovi. Kde mohl nahý Longbottom ukrýt hůlku, nechci vědět.

Pottera odměnili Merlinovým řádem první třídy a stejně tak i starší Weasleyovy bratry, kteří vedli útok. Chvíli trvalo, než Luna Láskorádová a její otec přesvědčili ostatní, že to, co říká, je pravda, a mnoho jich nechtělo poslouchat, ale bratři Weasleyovi uvěřili.

Albus Brumbál… předpokládám, že tyto dvě slova se už ve slušné společnosti nevyslovují. Ministerstvo mlží v tom, co se stalo. Tvrdí, že během posledních let byl těžce nemocný a to mohlo ovlivnit jeho vnímání a způsobilo to, že zakazoval aktivity Řádu.

Jak vhodné pro ně, vybrat ho coby obětního beránka. ‚Ministerstvo nedělalo nic, protože *on* nám řekl, abychom nic nedělali.‘

Každopádně bradavickým studentům, současným i minulým, je podán lektvar k anulování toho, který jsem vařil, a jak Bystrozoři začínají nacházet myslánky Smrtijedů, noviny se plní zprávami o zvěrstvech, která se v Bradavicích děla.

Na podlaze mého oddělení jsou balíky novin a šustí, jak Potter přes ně rozčileně přechází –přes obrovský blikající titulek: ‚Zachránce kouzelnického světa opakovaně znásilňován: výpovědi přátel Harryho Pottera.‘

Z toho, co vím, jediní lidé, kteří ještě neposkytli rozhovor, jsou Lupin, Ron Weasley a Longbottom.

Bystrozoři přicházejí opět. Potter stojí před mojí postelí s hůlkou v ruce. Je to ta stejná hůlka, Luciusova – stále ji používá. Nadále nosí oblečení, které míval na škole, a své staré brýle, ačkoliv vím, že přes ministerstvo mu byly zaslány stovky balíčků s oblečením a ostatními věcmi.

Při svém rozhovoru s Bystrozory používá tišící kouzlo. Ale když nakonec odchází, vypadají namíchnutě a lehce překvapeně.

* * *

„Chodíš vůbec někdy ven?“ zeptám se. Sedí na své posteli – pokoj je malý, stěží je tam místo na cokoliv jiného krom dvou postelí  – a hladí velkou bílou sovu sedící na pelesti. Podívá se na mě a nakloní hlavu stejným způsobem, jako to dělá jeho pták.

Skoro celou tu dobu prospím, takže nevím. A když jsem vzhůru, je vždycky tady.

„Ne,“ řekne odměřeně po krátké odmlce.

To jsem si také myslel. Je důvod, proč noviny, jejichž tón přešel z hystericky vyděšeného na nepatrně rozčilený, oznamují: ‚Ministerstvo popírá fámy o mentální nestabilitě Chlapce, který přežil.‘

„Proč bych měl chtít?“ zeptá se mě. „Vše, co chci, mám tady.“

Jednoho dne přichází Ron Weasley. Je oblečený v prostém modrém hábitu a má nakrátko ostříhané vlasy. Jeho tvář vypadá ještě bledší v kontrastu s jeho rudými vlasy – a vlasy jsou jediná věc, která na něm vypadá živá.

Ani jednou se na mě nepodívá, vyhýbá se mi tak pečlivě, až zezačátku pochybuji, že dokáže myslet ještě na něco dalšího. S Harrym mluví u dveří, za tišícím kouzlem. Weasley přikyvuje na něco, co Harry říká.

Než se rozloučí, obejmou se krátce, ale tak pevně, až svírající Ronovy ruce na Harryho oblečení zbělají.

Poté, co odejde, Harry stojí u okna, přes nějž není nic vidět. Já ležím a čekám, přitom se dívám na prašný strop nad sebou.

„Tvrdil, že jeho rodina mě v Doupěti vždycky ráda uvidí,“ řekne.

„A?“ zeptám se, protože on chce, abych se zeptal.

„Nepůjdu tam.“

„Oni… řekl bych, že o tebe mají starost.“ Slovo ‚starost‘ zní z mých rtů trapně.

„Já vím.“ Utichne a v této tichosti slyším déšť za oknem. „Řekl jsem mu, že chci zůstat s tebou.“

„Nemůžeš se tady skrývat po celý zbytek života.“ Jeden z nás musí být rozumný. Proč bych to měl být já? Ale dobrá, věřím, že nemám na výběr. „Ani já zde nemohu zůstat navěky. Dříve nebo později mě odvedou.“

„Ne,“ povídá a vmžiku se obrátí, oči má divoké a zuřivé, jako kdyby mě chtěl uhodit. „Ne.“

Pokrčím rameny. Opět se odvrátí a rukama se opře o parapet.

"Ron říká, že to chápe," dodá náhle. A než stihnu cokoliv říct, pokračuje. "Pettigrew... prý na něj nebyl zas tak zlý."1

Pettigrew byl prvním z nedávno pochytaných Smrtijedů, kdo dostal od mozkomora polibek.

Na to mu mohu říci jen málo. Vidím, jak se mu pohybují lopatky pod jeho obnošeným hábitem, když se narovnává. Pak se ke mně znovu obrátí.

„Čas na tvoje lektvary.“

* * *

Sedím podepřený polštáři a poslouchám rozsudek. Nalevo a trochu za mnou se Potter opírá o zeď, ale nevidím ho.

„Zákaz používání magie. Zákaz vykonávat jakoukoliv práci v kouzelnickém světě. Zabavení veškerého majetku. Zbavení všech práv…“

Vidím svoji hůlku v rukou Bystrozora a poprvé za velice dlouhou dobu cítím lehké cuknutí v hrudi, které mě donutí poposednout. Tasí hůlky a zároveň se Potter přesune ze své pozice u zdi s rukou sevřenou v kapse. Opřu se o polštáře.

Hůlka v Bystrozorově ruce se přelomí na dva kusy. Pak je každý z nich zlomen ještě jednou. Deset palců, osika a žíně z jednorožce. Nebyla to nejlepší hůlka, matka ji nekupovala u Ollivandera – ale byl jsem na ni zvyklý.

Hloupé. Měl jsem vědět, že to je přesně to, co se stane.

„Mohlo to být horší,“ pronese Potter poté, co odejdou.

„Já vím,“ odpovím.

„Mohli tě vzít do Azkabanu, jako ostatní. Mohli tě dát na pranýř, jako Lestrangeovy. Mohli…“

„Já vím,“ přeruším ho.

„Nic lepšího jsem nesvedl,“ řekne tiše.

Správně. Poškození pod kontrolou.

Znovu sklouznu do lehu. Točí se mi hlava, když sedím; zítra odsud budu muset odejít – ‚vykopat svoji ubohou prdel‘, jak laskavě podotknul jeden Bystrozor, tak se rozhodnu, že budu šetřit síly.

Potter se pohybuje po ztemnělém pokoji jako vychrtlý, kostnatý stín.

„Postarám se o tebe,“ prohlásí. Zasmál bych se, ale myslím si, že by to bylo neomalené, tak to neudělám. „Mám peníze. Bude to stačit pro nás oba.“

„Budeš mě zaopatřovat. V jakém postavení?“

„Jistěže jako svoji Smrtijedskou děvku na šukání,“ odpoví.

Ta obscénnost z jeho rtů vypadne podivně lehkým způsobem, že zní skoro… skoro krásně. A navzdory všemu myslím v tuto chvíli jen na jednu věc – jak jeho hlas zní v téměř tmavém pokoji a jak ho chci slyšet znovu.

„Mohu spát dneska v tvé posteli?“ zeptá se.

Postel je pro nás dva příliš úzká a skončí to tak, že spí převážně *na* mně, jeho těžkou, kulatou hlavu mám na hrudi a obě jeho ostrá kolena přes nohy, a když se ve spánku posune, cítím jeho pěst, jak mě dloubá do boku.

Je velice horký, jako jakýsi zdroj tepla v mé posteli a já cítím vřelost jeho dechu i přes látku své noční košile.

Vím, že je pouze osamělý a zmatený. A že mě vidí jako jedinou stabilní věc ve svém životě. A že tím, že bude se mnou, se skryje před vším ostatním, před světem, který dopustil, aby se mu to stalo. Nerozumí tomu, co chce; nerozumí tomu, co potřebuje.

Ale nejvniternější pravdou je, a vím to jasněji než cokoliv jiného, že já chci zůstat s ním. A dokud bude věřit, že mne potřebuje – budu tady.

* * *

Lepkavými prsty se přidržuji ohrádky u postele. Před očima mi plavou černé skvrny a Potterův hlas ke mně doléhá jakoby z velké dálky.

„Jsi si jistý, že to zvládneš? Protože jestli ne, můžeme zůstat.“

„Ne,“ přeruším ho. Není to jen proto, že musím dnes odejít. Vidím, že i on chce netrpělivě odsud – protože se konečně rozhodl.

„Nebo mohu jít sám a vyzvednout tě později.“

„Jsem absolutně v pořádku,“ odpovím.

A taky jsem, procházel jsem se po pokoji už hodně krát. Ale nepočítal jsem s tím, kolik úsilí mě bude stát se obléknout.

Je to můj starý hábit z Bradavic, nemám ponětí, kdo ho donesl. Na levé straně prsou má vyšité veliké písmeno S. Nařízení ministerstva.

Nechci, aby šel sám. Nebojím se toho, že by se pro mě nevrátil, byl bych šťastný, kdyby se rozhodl odejít. Ale nechci, aby v tom všem byl sám.

„Fajn,“ Potter zní popuzeně. „Nemusíme spěchat. Vážně.“

Rozhodně rozevřu ruce a přinutím se vykročit ke dveřím.

Jeho tvrdá ruka mě velmi pevně chytí pod loktem. Mám silné nutkání ho setřást, to si myslí, že to nezvládnu… Ale ve skutečnosti si myslím, že to bez jeho podpěry nedokážu, takže si skousnu jazyk a zaměřím se na pohyb.

Otevře dveře a vyjdeme ven.

Venku stojí lidé, mnoho lidí. Nemyslím si, že se to početně liší od obvyklého ruchu v nemocničních chodbách – nu, možná je zde o trochu víc lidí než normálně. Ale odvykl jsem si vídat tolik osob.

A všichni *zírají*.

Zírají na něj – a na mě, věřím, že dokonce i na klec se sovou, kterou si nese. Ale většinou na něj. A mluví. Ne vždy natolik tiše, aby se útržky a kousky jejich konverzací k nám nedoléhaly.

„On… Chlapec, který přežil…“

„Je praštěný, víš… no, žádný div, po tom všem…“

„Naprosto šílený…“

„Četl jsem v novinách…“

„Nechává si po celou tu dobu jednoho z nich u sebe… myslím tím jako svého otroka, a ministerstvo to dovolilo…“

Myslím, že Potterovy prsty jsou dost znecitlivělé, tak silně je zatíná do mého předloktí a já skoro necítím svoji paži. Jdeme k Letaxu a jeho ruce se kolem mě pevně ovinou.

„Příčná ulice,“ zaslechnu jeho silný, čistý hlas u ucha.

Je polovina září. Lehce mrholí, déšť je jemný a studený, ale shledávám ho osvěžujícím. Zvednu svoji tvář ke kapkám. Nepatrně voní po tlejícím listí. Harry zvedá hůlku, aby vykouzlil Repellentus nebo něco podobného, tak řeknu: „Nedělej to.“

Alespoň díky dešti kolem není mnoho lidí. Minul čas, kdy studenti a jejich rodiče nakupují. Studenti v tuto chvíli chodí do jiných kouzelnických škol, ne do Bradavic – Bradavice letos nejsou otevřené, ačkoliv netuším, jak by to všechno mohla být vina hradu.

Je to jen krátká procházka ke Gringottovým. A skřeti nemají ve zvyku se míchat do lidských záležitostí.

Potter přistoupí k přepážce, zatřese svojí mokrou hlavou a povídá: „Chci si vybrat celý obsah svého trezoru.“

Skřet sebou trhne, jako kdyby Harry řekl něco obscénního.

„Je to vaše právo. Jistě máte klíč?“

„Nemám klíč,“ řekne rovněž tak chladně. „Ale pokud si chcete zkontrolovat můj magický podpis…“

Skřet se na něj upřeně zadívá, a když opět promluví, zní poněkud méně nabručeně.

„Ne, jistěže ne, pane Pottere. Chcete si vybrat obsah sám?“

Pohlédne na mne a zavrtí hlavou.

„Raději ne. Počkáme tady.“

Já sedím a on stojí vedle mne; hřbetem ruky se dotýká mé paže, zdánlivě náhodně, ale ruka tam zůstane, i když přešlápne z nohy na nohu.

Dveře se rozletí a lidé zaplavují halu, mezi nimi je Popletal a další ministerští úředníci a někteří Bystrozoři. A – och – reportéři.

„Harry.“ Popletalův hlas je srdečný, když kráčí k němu, natahuje paži, aby si s ním potřásl rukou – kterou Harry nikdy nevezme. „Právě jsme byli informováni, že jsi odešel od svatého Munga. Tvůj Merlinův řád…“

Chlapec stojí s rukama sepjatýma za zády, klouby mu zbělaly. Vidím, že se třese, nepatrně, jako kdyby stálo veškerou jeho kontrolu se nepohnout.

„Pane Pottere, máte důvod, proč si odmítáte převzít svoji cenu?“ vloží se do toho mladá žena s připraveným brkem.

Svírá si ruce tak silně, až se bojím, že si je zlomí. Nebo se obávám, že udělá něco šíleného.

„Pane Kormiku, dovolte!“ zvolá nahlas na procházejícího skřeta. „Domníval jsem se, že politikou vaší banky bylo, že vaši klienti nebudou rušeni pobudy.“

Skřet na něj rozhořčeně pohlédne.

„Ano. Ano, samozřejmě.“

Účinně se jim daří vyhnat dav, včetně Popletala, ven.

Vozík naplněný galeony je velký a těžký. Potter se na mě podívá, koutek jeho úst se zvedne v úsměvu: „Jo, jsem bohatý. Chtěl bych je vyměnit za libry,“ otočí se na pokladního.

„Všechny?“

„Ano.“

Svazky papírových peněz nevypadají tak působivě jako mince, ale očividně jsou lehčí k přenášení, a Harry si je nacpe do kapes. Obrátí se ke mně a usměje se, ačkoliv jeho oči jsou tmavé a podivně pronikavé.

Děravý Kotel je další místo, kde lidé civí, a někteří z nich vstávají ze židlí s jasným záměrem si s ním promluvit. Harry po nich vrhne takový pohled, že změní názor.

Poté vyhublá, ošuntělá postava se zvedne od stolu v rohu.

Dnes poprvé vypadá Harry opravdu šťastně, když směřuje k Lupinovi. A Lupin se na něj dívá se strašným výrazem plným utrpení, ruce se mu třesou, jak bojuje s přáním Harryho uchopit a přitáhnout si ho k sobě.

Pak se na něj Harry vrhne a tvář zaboří Lupinovi do ramene.

„Harry,“ šeptá Lupin. „Harry.“

Vypadá hrozně; daleko hůře než tehdy, kdy byl zavřený v cele v Bradavicích. Sice je čistě oholen, ale jeho obličej vypadá jako lebka a pod očima má pytle. Hlas má jako šustot.

‚Ministerstvo se rozhodlo nevznášet obvinění proti Remusi Lupinovi, vlkodlakovi, v pěti případech znásilnění a dvou případech vraždy, vzhledem k polehčujícím okolnostem,‘ vybavuji si odstavec v novinách.

Sleduji Harryho, jak na něm zoufale visí a znovu a znovu šeptá: „Omlouvám se, omlouvám se.“

Lupinovy kostnaté ruce mu v útěše klouzají po zádech. Jeho oči jsou velice temné, když se přes Harryho rameno střetnou s mým zrakem.

„Budu psát,“ slibuje Harry. „Mám Hedviku.“

Lupin přikývne. Konečně se jejich sevření uvolní. Lupinovy zcuchané vlasy mu spadnou do tváře a on je odhrne.

„Na shledanou, Harry,“ rozloučí se a podívá se na mě. „Na shledanou, Severusi.“

„Nashle, Lupine,“ zamumlám.

Harry se otočí a ještě jednou se na něj podívá těsně předtím, než poklepe hůlkou na zeď. Projdeme průchodem a zeď se za námi klouzavě uzavře.

Stojíme v malé ulici s kamennými domy po stranách – a vše je jiné. Vzduch, pach, hluk.

„Tak jsme tu,“ vyjádří se jadrně Potter a otočí se ke mně, zamračí se. „Vypadáš, jako kdyby na tebe šáhla smrt,“ oznámí. „Vydržíš na nohách ještě o trochu dýl? Jen si vezmeme taxi a najdeme hotel nebo něco podobného. Jen o trochu dýl.“

„Samozřejmě,“ řeknu iritovaně. Zamračí se ještě víc.

A pak jsou jeho ruce na mé tváři, sevřou ji, přitáhnou ji blíž – a jeho rty jsou na mých, jeho jazyk je nutí se rozdělit. Je to drsné a více než trochu nemotorné, tvář má vlhkou od deště – ale jeho ústa jsou vroucí a já chci, aby nikdy nepřestal, dal bych cokoliv, jen aby mě dál líbal.

Nakonec se odtrhne, lehce bez dechu, vypadá vzrušeně a oči za skly má zamlžené a omráčené.

„Je po všem,“ pronese vysokým hlasem, jenž zní, jako by se měl zlomit, „rozumíš tomu? Je po všem. Nyní je to jen ty a já.“

Proč by měl znít z toho tak *šťastně*? Stěží to dokážu snést.

„Ty a já,“ opakuje a rozesměje se – a náhle proudy deště protrhává záblesk leštěného dřeva. Jeho hůlka ve vzduchu opíše veliký oblouk – a padá, mizí mezi mřížemi kanálu.

Donutím se tam přestat hledět a obrátím se k Harrymu, znovu se rozesměje. Přemítám, co by tisk říkal o jeho příčetnosti nyní.

Vzhlédne a slízne si ze rtů kapky deště. Mokré vlasy mu spadají z tváře a odhalují tak červenou linii jizvy.

„Tady bude všechno jiné,“ řekne.

„Ano,“ odpovím. „Samozřejmě.“

Cokoliv chceš.

Miluji tě.

KONEC

---

PP: 1 – Použit u těchto vět překlad Sinam Llumi z povídky Diamantem, což je volné pokračování tohoto díla.

Komentáře

poškození pod kontrolou

sisi | 05.08.2015

Má ty dobroto, Adel, tohle je kus parádní překladatelské práce, ne že by děj byl až tak sladký, jak bych ráda, navíc to louskám po přečtení Námluv Harryho Pottera a tam je jednoznačný odkaz na athénskou tradici, takže v porovnání s římskými radovákami, to Voldy totálně přehnal, po.... a fuj a vůbec. Ale naštěstí jsem neutekla a vydržela do Happyendu, a opravdu jsem vděčná za mudlovský svět, který Harryho i Seva přijme. Budou žít v Kanadě, nebo Holansku, nebo někde, kde jsou hodně tolerantní, nebo na samotě v horách? Pořád nenacházím žádnou povídku, ve které se Harry se Severusem odstěhují do Harryho domku v Godrickově dole. Jednou tam ubytoval Ginny, jindy Hermionu, nebo Cho, ale se Severusem by tam štěstí nedošel? Moc děkuji, že jsem měla příležitost přečíst si Tvé úchvatné překlady. Těší mě ve chvílích smutku a pomáhají od depresí.

...

Profesor | 03.07.2014

Uf. Au. Já nemám slov. Jsem totálně vyždímaná. Co to bylo?!

Re: ...

Adelaine | 26.07.2014

Myslím, že jsi to vystihla přesně.
Nicméně kdybys měla zájem si o tom přečíst něco víc, tak belldandy tuto sérii rozebírá ve svém čtenářském deníku.
http://belldandy.webnode.cz/news/poskozeni-pod-kontrolou/

:-O

Blesk | 12.05.2013

Tak tahle povídka byla ukázkovým příkladem psychické ždímačky. Ten začátek/prostředek/skoro konec byl vážně drsný. Strašně se mi líbil i Harry, který v se v důležitých chvílích začal vždycky jen smát. Trochu šílené, ale skvělé. Bezvadný, bezvadný, dík za překlad! :)

Re: :-O

Adelaine | 16.05.2013

Jsem ráda, že se ti líbila. To byla ukázková scéna, jak popisovat jeho nastupující šílenství:).
Děkuju za komentář.

=====

weras | 10.05.2013

Včera večer jsem si přečetla povídku a byla jsem tak plná emocí,že jsem vypla počítač a šla jsem spát(no spát....) Dnes už na ni mohu reagovat.Je nádherná,je strašná,je plná násilí,že jsem si myslela,že ji prostě nedokážu dočíst,je tak plná emocí! to znamená husí kůže po celém těle celou dobu. A najednou je konec,je to tak jednoduché,tak proč ty děti musely prožít tak strašné hrůzy. Jenom proto,že je tady Brumbál takový mizera a klidně obětuje školu plnou dětí. A ten úplný konec-potěšil mě! Že se Harry do Severuse zamiloval se nedivím.A zůstali spolu,protože jinak by Harry zůstal sice jako hrdina,ale sám. Moc se mi ti líbilo,bylo to kruté,ale stálo to za to. Velký dík!!!!

Re: =====

Adelaine | 16.05.2013

No neřekla bych, že je to pohádka na dobrou noc;).
Nu ano, to, že je tam tak náhlý šťastný a jednoduchý zvrat, tomu asi trochu ubírá. Ale jsem ráda, že na tebe povídka tak silně zapůsobila. Děkuji za komentář

-

belldandy | 09.05.2013

Jinak třebaže jsem to už udělala jinde, mám pocit, že by na tomhle místě mělo zaznít ještě jednou moje poděkování.
Děkuji, že jsi pro mě tuhle povídku přeložila. Cením si toho tím víc, když uvážím, že pro tebe bylo už její čtení složitější a psychicky více vyčerpávající úkol než pro průměrného čtenáře.
Víš, že jsem byla vážně hodně dojatá a taky překvapená, když ke mně dorazila poštou. Po pravdě je k druhým dárkům trochu nespravedlivé, že tenhle už žádný jiný asi nemohl překonat. Při tom jsem jich mnoho a velice pěkných dostala. :)

Re: -

Adelaine | 09.05.2013

Já jsem ráda, že se Ti to líbí a že Tě to dojalo. Měla jsem potřebu Ti poděkovat za vše, takže mě těší, že to účel splnilo:)

zmatek

gleti | 09.05.2013

Přiznávám se, že to je asi pocit, který ve mě povídka vyvolává. Zmatek, protože mi klade otázku, kdo jsem, když mě fascinuje. povídka plná násilí a temnoty. (Přiznávám, že jsem ji několikrát četla s pomocí požehnaného překladače.)
Zmatek, protože jsem nikdy nepochopila, proč jsou Bradavice pro Voldemorta a Smrtijedy tak důležité, aby místo dobývání světa, si uspořádali sadistický mejdan.
Zmatek, protože jsem nepochopila, proč je tato povídka, některými čtenáři považována za méně kvalitní. Kvůli happyendu?

A přes všechen ten zmatek, mě fascinuje natolik, že jsem ji přečetla několikrát. Ne, že by se mi líbila, (popis znásilnění Pseudohagridem se mi hnusí), ale zanechává ve mě zmatek a nepokoj, který nedokážu rozklíčovat.

Re: zmatek

belldandy | 09.05.2013

Mohu-li se vyjádřit aspoň k jednomu z těhto problémů. Sama nepovažuji tuhle povídku za méně kvalitní než Naruby.
Myslím si ale, že nějakým způsobem popírá původní vyznění Naruby. Zjednodušene, hlavně v tom, že popírá, čemu ještě Harry může věřit.
Kdyby existovala sama o sobě, je pro mě dokonalá. Protože existuje jako pokračování Naruby, mám proti ní malinké výhrady.
Ale - fascinující - to je přesně to slovo, které mám s oběma také spojené. :)

Děkuju

Adelaine | 09.05.2013

Já asi nejsem správný člověk, diskuzi o téhle povídce. Popravdě nebýt belldandy, nedokážu to dočíst ani jednou (přesně ten závěr s Draco-Hagridem byl prostě na mě moc). Nicméně o ní píše belldandy docela pěkně: http://belldandy.webnode.cz/news/poskozeni-pod-kontrolou/
Mně až dýl po dočtení docházely některé věci, já bych spíš za tím u sebe viděla trochu fascinace, a čím víc si ji v sobě rozebírám, tím víc na ní nacházím.
Protože na jednu stranu popírá Naruby, ze které ale vychází, popírá to tím, že končí šťastně, a ne bezvýchodně. Za další, jak kdesi říkala bell, když bylo tak snadné se zbavit Voldemorta, proč už to někdo neudělal?!

super

heartles | 08.05.2013

tahle povídka se mi opravdu líbila a to sem z ní měla z počátku strach

Děkuju

Adelaine | 09.05.2013

Jsem ráda, že se líbila.

black-lana.webnode.cz

Lanevra | 08.05.2013

Jak jsem psala už v emailu, mělo to skončit porážkou Voldemorta a to další už tam nemělo být, to je zbytečně "sladké". A vlastně to klidně mohlo skončit odhalením Severuse jakožto zrádce. Ale jinak ano, je to pěkná povídka pro čtenáře co mají rádi násilí (zase by to klidně mohlo být ještě brutálnější, ostatně znásilnění vlkodlakem není popsané ani v jednom z děl.)

Re: black-lana.webnode.cz

Gleti | 09.05.2013

Lano, je to na tobě, abys napsala povídku z Lupinova pohledu.

Re: Re: black-lana.webnode.cz

Lanevra | 09.05.2013

Sex vlkodlaka/zvěromága v proměněné podobě s kýmkoliv už nikdy více! S tím jsem nadobro skončila, pokud to někdy v povídce bude, tak za zatmívačkou.

Re: Re: black-lana.webnode.cz

belldandy | 09.05.2013

Ale já stejně doufám, že řekněme tak za dva roky, ji to "nikdy" přejde.
Ovšem jestli mám náhodou pravdu, tak jí pak musíte hodně chválit a povzbuzovat, nebo už vážně nikdy nic takového nenapíše a to by byla škoda. :)

Re: black-lana.webnode.cz

Adelaine | 09.05.2013

No vymlouvat ti to nebudu, já si vlastně sama nejsem jistá, jak bych chtěla, aby to skončilo. Ale na druhou stranu se mi svým způsobem i líbí šílený Harry a Severus, co se nechá vláčet kamkoliv...

Záznamy: 1 - 19 ze 19

Přidat nový příspěvek