Noci v zahradě Getsemanské - Kapitola 1

Děkuji autorce, za tuto vynikající fikci a za povolení k překladu. Dále děkuji assez za navadení na příběh a Katharině Colt za beta-read.

@@@

Vzbudil se v místnosti, která byla až příliš světlá. Zavřel oči a dal probuzení druhou šanci. Nový pohled před ním odhalil místnost stále bolestně jasnou. Zíral na strop, dokud si nevzpomněl, že nosí brýle. Pokusil se posadit, aby se po nich mohl podívat, ale jeho končetiny byly příliš těžké. Zavřel oči, chvíli tak zůstal, než to zkusil napotřetí.

Tentokrát byl schopný se posadit. Okamžitě toho zalitoval, když se jeho vidění rozplynulo a rudá se přidala k bílé ve zmateném tanci. Po pár minutách mu mozek konečně rozpletl závratné víření barev a on si začal být vědom faktu, že odpočívá na karmínové posteli v bílém pokoji. A potom si uvědomil, že je nahý.

„Proč jsem nahý?“ zeptal se. Ruce se mu rozběhly po hrudníku a nohách, aby se ujistil, že vážně patří jemu. Čerstvé jizvy, modřiny, a zaschlá krev hojně pokrývaly téměř každý coul jeho těla, který viděl. Snažil se přimět své nohy k poslušnosti, ale ty se stále nechtěly pohnout. Zhroutil se zpátky na postel a pokusil se shromáždit si myšlenky. Pamatoval si své jméno: Harry Potter. Pamatoval si, co je: kouzelník. Všechno ostatní bylo nějak rozmazané.

„Accio brýle,“ zamumlal, ale nic se nestalo. Otevřel oči, aby si prohlédl ruce pro případ, že by chyba byla v nich a našel okovy, ležící pod jeho zápěstím. Byly z kovu, který jeho zastřenému zraku připomínal stříbro. Prsty prozkoumával hrbolatý povrch náramku na svém levém zápěstí, a našel čtyři polokruhy, které probíhaly paralelně s jeho paží. Byly od sebe rovnoměrně vzdáleny a jen natolik, aby dovolily jeho růžovému prstu, aby proklouzl skrz k prvnímu kloubu. Prozkoumal zbytek svého těla, aby se ujistil, že nenosí ještě něco dalšího takhle zvláštního, ale nic nenašel. Když jeho prsty přeběhly přes nedávno zhojené jizvy, divil se, proč vůbec nebolí. Šťouchl do jedné zvláště odporně vyhlížející modřiny, kterou objevil nahoře na své pravé paži, aniž by ucítil jakoukoliv bolest.

Když ho znudilo dloubání do svých modřin a ran, pokusil se vylézt z postele. Tentokrát ho nohy poslechly a on opatrně doklopýtal k umyvadlu, jakmile na něj dosáhl, musel se ho chytit, aby se udržel na nohou. Všiml si barevných kuliček, které odpočívaly na úzké polici za vodovodním kohoutkem a svíraje umyvadlo jednou rukou, dotkl se druhou postupně každé z nich. Objevil kartáček na zuby, zubní pastu, ústní vodu, mýdlo a hřeben. Otočil kohoutkem a nechal vodu minutu stékat po svých prstech. Pak jej uzavřel a prozkoumal záchod, který byl vedle umyvadla, společně s bílým načechraným ručníkem a toaletním papírem.

Harry spláchnul záchod, aby se ujistil, že funguje a pak se znovu pokusil rozhlédnout po pokoji. Vypadalo to, že jedna bílá stěna byla pruhovaná černými proužky, zatímco podlaha, strop a ostatní stěny byly oslnivě bílé. Spatřil něco, co se jevilo jako stůl z tmavého dřeva a k němu dvě stejné židle. Harry k nim doklopýtal a na chvilku na jedné z nich spočinul. Byla překvapivě měkká na to, že vypadala, že je vyrobená ze dřeva. Prsty přejel přes jemné křivky a přál si, aby měl své brýle.

Jakmile popadl dech a jeho nohy se přestaly třást, postavil se na ně a přiblížil se k pruhované zdi. Jak přicházel blíž, uvědomil si, že to, co jeho mozek považoval za proužky, byly ve skutečnosti mříže. Popadl dvě nejbližší a divil se, kde to k čertu může být. Donutil své protestující končetiny k pohybu a klopýtal kolem místnosti ve snaze najít východ.

Vzpomínka na jeho dva nejlepší přátele se mu nahrnula do hlavy. „Musím se odsud dostat! Rone! Hermiono!“ Vzpomínal si, že by měl být s nimi, ale nic jiného. Kde byl? Jak se sem dostal? Kam šli jeho přátelé?

Doklopýtal zpět k mřížím a zkusil použít magii, aby je silou vytrhl ze země. „Pusťte mne ven!“ Pořádně škubal mřížemi, ale ty zůstaly nehybné. Zahojené rány na jeho pažích popraskaly, ale on necítil bolest, ani když z nich kapala krev na podlahu.

„Uklidněte se, Pottere. Tímhle jednáním si jenom víc ublížíte.“ Hlas se přes něj převalil a v jeho mozku cosi vznítil.

„Snape!“ Harry zamžoural na černou skvrnu, která se k němu blížila z druhé strany mříží. Jediné, co mohl vidět, byla černá a na vrcholu drobný stříkanec bílé. Snape se zastavil přibližně pět stop od něj. Harry na něj civěl, zatímco se snažil si vzpomenout, kdo to byl Snape a jak by měl reagovat na to, že ho vidí. Měl pocit, že ho nemá rád, který jen vzrostl, když si ho Snape pomalu ze shora dolů prohlédl, hlava se mu hýbala jen nepatrně, když Harryho prozkoumával. Harry se upřeně díval na Snapea a Snape se upřeně díval na Harryho; ticho v pokoji bylo přerušováno jen tichým bubnováním krve.

„Jste špinavý.“

Harry se podíval dolů a náhle si uvědomil, že je nahý. Vyjekl a utekl zpátky k posteli, popadl jedno z karmínových prostěradel a obtočil si ho kolem svého těla jako tógu. „Proč jsem nahý, vy úchyle?!“

Snape nesouhlasně mlaskl jazykem. „Nepřitahují mě malí chlapci ve vývinu-“

„Já nejsem-“

„- Udělal jsem chybu, když jsem předpokládal, že jste dostatečně kompetentní kouzelník, abyste zakouzlil kapsy do svého oblečení na schování artefaktů. Preventivně jsem ty hadry zničil. Nyní půjdete se mnou a vykoupete se. Pulírexo jako takové jenom čistí a já netoužím, abyste smrděl krví a špínou po mých pokojích. Nepokoušejte se vzdorovat – nejste v pozici, abyste mohl bojovat s mou magií.“

Koupel zněla báječně, velmi uvolňující. Část Harryho mozku na něj křičela, aby se od Snapea držel dál, ale jeho většina byla zaměřená na mentální obrázek, který mu vyskočil, když Snape poprvé řekl to slovo ‚koupat‘. Viděl se, jak leží ve vaně naplněné teplou vodou. Postavil se, v rukách sevřel svou tógu, a přešel ke Snapeovi. Mříže se pro něj rozdělily a on jimi prošel.

„První dveře napravo,“ přikázal Snape, ačkoliv se zdálo, že je trochu překvapený, že Harry nic nenamítá na nápad se vykoupat. Harry se ploužil dolů krátkou chodbou, která měla dveře nalevo a dvoje dveře napravo. Otevřel ty nejbližší a vkročil do docela pěkné koupelny. Tmavě modrá plyšová předložka zeširoka ležela na zemi, a stejně zbarvené ručníky obývaly úzkou skříň. V této místnosti bylo i další umyvadlo a záchod, ačkoliv vyřezány z mramoru. Velké zrcadlo viselo nad umyvadlem a odráželo velikou skříň, která byla vyrobena ze dřeva stejné barvy, jako byl stůl v jeho pokoji. Slyšel Snapea, jak vstoupil za ním do místnosti a zavřel dveře. Ozvalo se otočení kohoutků a voda se začala nalévat do vany.

„Přestaňte zírat a vlezte do ní,“ vyštěkl Snape.

Harry rozmotal prostěradlo a vstoupil do teplé vody. Opatrně se do ní spouštěl, končetiny se mu stále třásly a bylo těžké je ovládat. Jakmile byl usazený, probodl pohledem Snapea, který se opíral o zeď mezi umyvadlem a skříní. „Budete se koupat také?“

Dlouho bylo ticho, než Snape odpověděl. „Samozřejmě že ne, jsem tady jen proto, abych se ujistil, že se nezabijete.“

„Proč bych to dělal?“ divil se Harry zmateně, zatímco chňapl po žínce a natíral na ni mýdlo.

Snape neodpověděl.

„Och, myslíte tohle?“ ukázal směrem k nově otevřeným ranám na své paži, které konečně přestaly krvácet. „Vůbec to nebolí. Nic nebolí.“

„Nalil jsem do vás daleko více než dostatečnou dávku lektvaru proti bolesti. Docela upřímně žasnu, že jste schopný chodit, ale vy jste vždycky byl otravně tvrdohlavý a neschopný poznat, kdy byste si měl jen sednout a držet hubu,“ zavrčel Snape.

„Teď sedím,“ poukázal Harry.

„Pak byste možná měl zapracovat na té druhé části.“

Harry přejel žínkou po těle a snažil se posbírat si myšlenky. „Snape, Snape, Snape. Pamatuju si jméno, ale nic jiného…“

Snape se přesunul a kleknul si u okraje vany. „Možná jste se uhodil do hlavy více, než jsme si mysleli,“ zvedl ruku a dotkl se Harryho lebky po levé straně nad uchem. Bolest se prohnala Harryho hlavou a ten mohl říct, že bez lektvaru proti bolesti, by to bylo nesnesitelné. „Au! Tohle bolí!“

Snape se přesunul ke skříni, kterou otevřel tiše zašeptaným kouzlem. Harry se zkroutil, když se snažil spatřit, co je uvnitř, ale objevil jen mnoho různě barevných objektů. Snape vzal šest lahviček a přinesl je. Čtyři z nich položil na kraj vany. Harry je obdivoval, pak natáhl ruku, aby se jedné z nich dotkl, ale Snape ho přes ni plácl a otevřel úzkou, červenou. „Vypijte to a nerozlijte ani kapku.“

Harry ji poslušně obrátil do sebe. Pálilo to, jak mu to stékalo krkem a okamžitě se mu tlumený oheň rozšířil po celém těle. Rozkašlal se a začal prskat, ale Snape mu vtiskl úzkou, krátkou lahvičku s modrým obsahem do ruky. „Teď vypijte tohle.“

Harry potřásl hlavou a snažil se popadnout dech, ale Snape prsty stiskl Harryho nos a nalil mu tekutinu do krku. Prsty, držící lahvičku, mu tlakem zvedly bradu, jakmile byl obsah vylitý do chlapcovy pusy, byl donucený polknout celou tekutinu, aby se mohl znovu nadechnout. Jak se zdálo, tak obsah druhé lahvičky nezpůsobil žádnou reakci, aspoň podle toho, co Harry mohl říct. Když Snape vyndával zátku ze třetí, stejného tvaru a velikosti jako ta druhá, akorát tmavě zelené, Harry věděl, že radši nemá odporovat a vypít ji tak rychle, jak mu to hrdlo dovolí. Tato, jak se zdálo, způsobila, že každý palec jeho kůže svědil, ačkoliv ten děsivě nepříjemný pocit netrval dlouho.

Poslední lahvička byla tlustá jako jeho zápěstí a z poloviny tak dlouhá. Obsahovala mléčně bílou substanci, která smrděla, jak mokré hadry. Harry si stiskl nos, když vyplázl jazyk, aby ji ochutnal. Naštěstí to nechutnalo ani z poloviny tak špatně, jako to smrdělo a on to zkusil vypít co nejrychleji.

Snape se vrátil ke své pozici u vzdálené zdi. „Vaše vzpomínky by se měly vrátit brzy poté, co dopijete ten lektvar. Pokud si ani potom nevzpomenete, kdo jsem, budu předpokládat, že zranění hlavy je permanentní.“

„To je špatné, správně?“ zeptal se Harry mezi dvěma loky. Když Snape neodpověděl, pokrčil rameny a dopil lahvičku. Poté ji opatrně položil. „Nemyslím si, že to fu-“ Byl přerušený pocitem, že jeho mozek exploduje. Pevně zavřel oči, aby je udržel v lebce, zatímco jeho ruce vylétly a pokusily se udržet hlavu na místě. Plíce ho pálily a on celý se cítil jako v ohni, než ho pohltila temnota.

  Kapitola 2>