Pouto krve - Část IX

29.11.2012 20:06

Zajímalo by mě (a nejen mě), co přesně na téhle povídce nejvíc láká. Byla bych vám vděčná, kdybyste napsali do komentářů, třebas jen jednoslovně, co se vám na povídce nejvíc líbí. Děkuji.

Za komentáře k přechozí části moc děkuji Symphony, Sitaře, Saskyi, Lanevře, bacilu, belldandy, Jáje a Máje. A Hoshi za obětavý betaread.

@@@

Část IX

V deset hodin večer se dveře do jeho komnat otevřely a zavřely, aniž by jimi kdokoliv prošel. Snape se napil čaje. „Dobrý večer, pane Pottere.“

Látka pláště zašustila a ve vzduchu se objevila Potterova hlava. Usmál se na Snapea. „Dobrý večer, pane. Jaký jste měl den?“

„Dobrý. Jdete později než obvykle.“ Snape odložil svůj šálek a posunul se na pohovce.

„Snažím se strávit víc času ve společenské místnosti, neboť jste se jak vy, tak Ron zmiňovali, že to začíná být problém.“ Potter hodil plášť přes opěradlo pohovky.

„Dobře.“ Snape ho sledoval, jak vytáhl knihu ze svého ruksaku a přišel si sednout vedle něj. „Dokončil jste opakování na OVCE?“

„Tolik, co jsem mohl,“ řekl Potter a s povzdechem se k němu přitulil. „Je těžké být bez vás tak dlouho.“

„Já vím.“ Snape zavřel oči a nepatrně sklonil hlavu k Potterovým rozcuchaným vlasům a vdechl jeho vůni. Rozhostil se jím mír. „Doufal jsem, že to s postupujícím časem a bližším vztahem vybledne.“

„Myslím si, že je to lepší, než to bylo.“ Potter nezněl zcela přesvědčeně. „Zajímalo by mě, jestli bychom mohli udělat ještě něco, abychom to zmírnili.“

Než Snape mohl odpovědět, do jeho paže vystřelila pronikavá bolest a muž zalapal po dechu.

Potter se posadil a se zmateným výrazem se na něj podíval. „Jste v pohodě? Mně se to tentokrát zdálo silnější.“

„Nemám teď čas s vámi probírat důvody, proč to cítíte silněji. Musím se dostavit na předvolání.“ Nezbýval čas na převléknutí, snad bude mít štěstí i podruhé. Jen jak na to pomyslel, zaplavila ho obava.

„K sakru.“ Potterova ruka se natáhla, ale nespojila se s jeho paží. „Přeji - “

„Musím jít,“ řekl Snape, když se jeho předloktí znovu rozpálilo, tentokráte zasáhlo ještě více do hloubky. Co nejjemněji dokázal, odstrčil Pottera a postavil se. „Řekněte Brumbálovi, že mě zavolal, mohl byste?“

Potterův výraz byl plný starostí, když šel za ním ke dveřím. „Je tu něco, co můžu - “

„Ne.“ Snape si cenil jeho zájmu. Vytáhnul plášť ze skříně a zabalil se do něj. „Budu v pořádku.“

Výraz na Potterově tváři mu říkal, že tomu nevěří. Chytrý kluk. „Budu tady, až se vrátíte.“

„To by mohlo trvat několik dní.“ Voldemort byl stejně tak nepředvídatelný jako zlý a to ho činilo ještě nebezpečnějším, zvláště pro ty, kteří ho následovali. A když na to přijde, tak i pro ty, co ho nenásledovali. „Tohle by mohla být pro vás příležitost, jak strávit nějaký čas ve společenské místnosti.“

„Ano, pane.“ Potterův tón byl příliš poslušný a Snape ho dobře znal, takže mu nevěřil. Ten hloupý kluk bezpochyby bude strašit po celou dobu v jeho komnatách a čekat na něj. Kdyby měl čas, změnil by heslo.

Potter na okamžik zaváhal, pak k němu přistoupil a vklouzl paží kolem Snapea. Neřekl nic, ale Snape cítil, jak se třese.

Snape si ho přitáhl a zabořil nos do Potterova krku. Opět ho napadlo, jestli se nesblížili příliš mnoho a příliš rychle. „Běžte, hned. Ušetříte mi pár minut, pokud nebudu muset jít za Brumbálovi.“

„Ano, pane.“ Potter ho ještě na vteřinu přidržel a pak ho pustil. „Zůstaňte v bezpečí,“ zašeptal hoch jako požehnání.

Snape ostře vydechl a pospíchal pryč.

***

Harry stál před chrličem a čekal, snažil se zkrotit strach, který měl o Snapea. „Musím mluvit s ředitelem,“ zopakoval.

Chrlič na něj nevzrušeně hleděl. Vážně nesnášel tu zatracenou věc.

„Pane Pottere,“ prořízl ticho hlas McGonagallové a profesorka přešla k němu. „Máte nějaký důvod, proč jste mimo postel tak pozdě v noci?“

„Ano, madam.“ Otočil se a pohlédl na ni s úlevou nad jejím náhodným objevením. „Potřebuji mluvit s ředitelem. Okamžitě.“

„A proč byste ho potřeboval?“ zeptala se, přitáhla si hábit těsněji kolem sebe a vypadala, jako kdyby to už věděla.

„Je to poněkud soukromé.“ Civěl na chrlič a pak se ohlédl na ni. „Prosím.“

McGonagallová si ho pozorně prohlédla a pak přikývla. „Bertíkovy fazolky.“ Chrlič se odsunul a on vstoupil na pohyblivé schodiště.“

Dveře se otevřely, jakmile se dostali nahoru, a v nich stál Brumbál, na sobě měl křiklavě zelený župan s příšernými žlutými puntíky. Harry potlačil zasténání nad ředitelovým hrozným vkusem v oblékání.

„Harry, co se stalo?“ Brumbál jim oběma pokynul a společně s McGonagallovou se přesunuli do jeho kanceláře.

„Pane, profesor Snape mě požádal, abych vám sdělil, že byl zavolán.“ Harry se zachvěl, snažil se nedat najevo, jak moc se bojí.

„Říkal ještě něco jiného kromě tohohle?“ Brumbál zněl ustaraně a položil ruku na Harryho rameno, které v útěše zmáčkl.

„Ne, pane. Řekl prostě jen tohle.“ Harry nevěděl, co jiného by mohl říct. „Všechno se to přihodilo hrozně rychle.“

Brumbál přikývl, ale nerozváděl to.

Stáli tam a dívali se jeden na druhého, dokud to Harry už déle nedokázal vydržet. „Víte, jak dlouho by mohl být pryč?“ Bože, nesnášel tu zoufalost ve svém hlase.

Brumbál letmo pohlédl na McGonagallovou, která stála za Harrym, a pak se znovu obrátil na něj s účastí v očích. „Je pátek večer. To znamená, že může trvat až do neděle, než se profesor Snape vrátí. Budeš v pořádku, když to bude trvat tak dlouho?“

„Nejsem si jistý, že budu mít na výběr, pane.“ Harry pomalu vydechl, když mu tříska strachu vklouzla do srdce. „Chci říct--“

„Myslím, že pan Potter by se teď měl vrátit do ložnice,“ prohlásila McGonagallová, čímž přerušila to, co se chystal říct. „Není tu nic jiného, co byste mohl dělat.“

Brumbál opět přikývl, ale vypadal více znepokojeně než předtím. „Myslím, že máš pravdu, Minervo. Doprovodíš ho nazpět?“

„Ano, pane,“ přikývla. „Pojďte se mnou.“

Chtěl ještě něco říct, chtěl vědět, co se děje, ale bylo jasné, že to nevědí, nebo jestliže ví, neřeknou mu to. Pěnil bezmocnou zuřivostí, ale následoval McGonagallovou ven.

***

V brzkých ranních hodinách Snape klopýtal zpátky k hradu, snažil se držet vzpřímeně. Každé nervové zakončení v jeho těle bylo v plamenech a bolestivě citlivé. Když věděl, že bude předvolán, obvykle si našel čas a oblékl si oblečení z jemné látky jen pro jistotu, ale včera neměl možnost tak učinit. Ne, s tím věčně zvědavým Potterem potloukajícím se kolem.

Ještě horší bylo, že z toho, že byl nočním pobavením, nezískal nic. U chrliče zanechal pro ředitele krátkou zprávu, nemělo smysl ho budit kvůli ničemu.

Zatlačil na dveře vedoucí do svého bytu a ztuhl, když k němu vzhlédl Potter se zarudlýma očima a zcela jasně byl stejně nevyspalý jako on sám.

„Co tady děláte?“ vyštěkl. Nebyl v náladě, aby se vypořádával s tím zatraceným klukem, ne, když se musel nejdříve postarat o sebe. „Běžte pryč.“

„Ne.“ Potter se zvedl z pohovky a přešel k němu. Překvapivě se ho nepokusil dotknout. „Cítil jsem to. To, co vám dělal.“

Snape si povzdechl. Bylo to horší, než si myslel. Navzdory tomu, jak moc mu stání rozedíralo kůži, musel to vědět. „Jak moc jste to cítil? Zranilo vás to?“

„Ne, ne. Jsem v pořádku, ale mohl jsem říct, co to dělalo vám.“ Potter sklopil oči a podíval se na své ruce. „Cítil jsem váš strach. A nyní dokážu cítit vaši bolest, to je důvod proč jsem - “

To, že Potter věděl o jeho ponížení, dělalo vše jen horším. Ale alespoň chlapec porozuměl natolik, aby se vzdal své vlastní touhy po utěšování a dotyku. „Běžte pryč, Pottere. Musím se převléknout.“

Aniž by se ohlédl, doklopýtal do své ložnice a shodil ze sebe šaty. Věděl, že Potter zatím neodešel, ale nedokázal déle čekat, musel si svléknout to, co měl na sobě, než se zblázní z podrážděnosti své citlivé pokožky. Kdekoliv se jeho oblečení dotklo jeho pokožky, rozedralo ji jako smirkový papír třoucí se o spálenou kůži, jako kdyby ji propichovalo tisíci špendlíků. Nezáleželo na tom, co udělal, nedokázal odstranit ta muka. Pokud by to nechal neléčené více než pár hodin, na jeho pokožce by se vytvořily boláky, které by zhnisaly a zanítily se.

Svlékal se s takovou dovedností, jak to jen jeho třesoucí ruce zvládly; když stál nahý, studený vzduch se dotkl jeho pokožky a on si povzdechl. Ne úlevou, ta mohla přijít jenom aplikací jeho znecitlivujícího lektvaru. Potřeboval zavolat madam Pomfreyovou, aby ho nanesla.

Potter by se mohl na něco hodit. Vzal jemné prostěradlo ze svého prádelníku a volně ho obtočil kolem sebe, pak zavolal: „Pottere!“

Potter se objevil ve dveřích, s rozšířenýma očima se díval na Snapea. „Ano, pane?“

„Zavolejte mi madam Pomfreyovou. Řekněte jí co nejstručněji, co se stalo.“ Snape si povytáhl prostěradlo o trochu výš a zavázal na ramenou, snažil se, aby mu spadalo podél těla a celého ho zakrývalo a přitom se nedotýkalo jeho kůže víc, než bylo nezbytně nutné. „Hned.“

Potter přikývl a vzdálil se. Snape se odšoural k posteli, a jakmile uslyšel, že se dveře s kliknutím uzavřely, opatrně si na ni lehl. Konečně.

Přestože byl tak unavený, nemohl spát, ne s kůží v plamenech. Soustředil se na to, aby zůstal co nejvíce v klidu, nadechoval se a vydechoval velmi pomalu. Navzdory chladu, který v pokoji panoval, se začal potit, stékající krůpěje potu byly nepříjemné a podráždění se zhoršilo, tím pádem se začal potit ještě víc. Merline, jak to nesnášel.

Kde vězela Pomfreyová?

Zaklepání na dveře ho vyvrhlo z bídného snění. Pomfreyová stála ve dveřích a za ní Potter. Neměl energii více se s ním zabývat.

Přešla přes pokoj, přinesla s sebou skleněnou nádobu, ve které se skrývala jeho úleva. Díky Merlinovi. „Už bylo na čase, abys ses dostavila.“

Zvuk otevírané lahvičky byl pravděpodobně ten nejúžasnější zvuk, který Snape kdy slyšel.

„No tak, Severusi,“ nesouhlasně mlaskla. „Přišla jsem hned, jakmile mě Harry požádal.“

„Prosím, už se do toho dej,“ poprosil skrze zaťaté zuby a pak vypustil povzdech, když se její prsty pokryté gelem dotkly jeho kůže.

Aby lektvar fungoval, bylo nutné, aby každý centimetr viditelné kůže byl natřený mastí. To zahrnovalo i jeho pokožku na hlavě a genitálie. Dotek Pomfreyové byl natolik věcný, tolik, že přestože měla kdákavé komentáře, necítil se jím ponížený. Nicméně okrajovým vnímáním viděl Pottera, sledující je ode dveří.

Jak se jeho podrážděnost a bolest utišovala, byl si Pottera čím dál tím víc vědom. Dokud Pomfreyová neskončí, nebude schopný se hýbat a zjistil, že je lepší nemluvit. S posledním potřením chodidla jeho levé nohy, ho konečně zaplavila úleva.

„Tak, hotovo,“ řekla a poklepala ho po noze. „Jsem si jistá, že se cítíš lépe.“

„O hodně,“ řekl Snape, otočil se, aby se na ni podíval přes rameno. „Opět ti děkuji.“

„Měl bys zapracovat na tom, aby na tebe Ty-Víš-Kdo nepoužíval Cruciatus.“

„Ano, řeknu mu to příště, až mě bude chtít mučit.“ Snape zůstal ležet na břiše. Nevšímal si Pottera, který se stále skrýval na prahu dveří. „Jsem si jistý, že to způsobí zásadní rozdíl.“

„Nikdy nevíš,“ řekla, když odcházela z pokoje.

„Děkuji.“ Snape, s hlavou zabořenou v polštáři se pomalu nadechoval a vydechoval. Dost dobře se zatím nedokázal přimět k pohybu.

Na několik dlouhých okamžiků, tam Snape jen ležel, tvář zabořenou v lůžkovinách, a užíval si úlevu od následků kletby. Kdyby byl sám, možná by se poddal potřebě emotivně se uvolnit, ale pochyboval, že by Potter tohle zvládl. Neměl na to, aby ještě poskytl další vysvětlení, jak se společenská kritéria kouzelnického světa liší od těch mudlovských.

S povzdechem se posadil a prohlédl si Pottera. Skutečnost celé situace mu neunikla. On seděl na své posteli, nahý, a Potter na něj dohlížel. Z jakéhokoliv úhlu pohledu to vypadalo děsivě. Nicméně pravdou bylo, že byl příliš unavený, příliš citově vyčerpaný, aby se o to ještě staral.

„Řeknete mi, co se stalo?“ zeptal se Potter, stále nevešel do pokoje, ale nicméně ho pozorně sledoval.

Předpokládal, že by měl být vděčný, že Potter nevypadal znechuceně nad tím, co viděl. Ne že by existovala nějaká zatracená věc, kterou by v tomto ohledu mohl udělat. „Myslím, že by to mělo být zřejmé. Jsem citlivý na Cruciatus.“

Potter svraštil obočí, očima letmo pohlédl na Snapeovo tělo a pak se mu znovu podíval do očí. „Nemyslel jsem si, že Cruciatus účinkuje na každého jinak.“

„Na mě byla použita příliš mnohokrát.“

Potter neřekl nic, ale zavřel oči a ostře vydechl. „Omlouvám se za to.“

„Stačí. V pořádku.“ Probodl Pottera pohledem. „Vypadněte, ať se mohu vykoupat.“

„Potřebujete pomoct?“ Potter se postavil zpříma, zdál se připravený mu asistovat.

„Ne. Ujišťuji vás, že se dokážu vykoupat sám.“ Posunul se na jednu stranu postele, nohama sklouzl dolů, aby se postavil. Tohle byla vždycky ošidná část. Jeho nohy se dotkly podlahy, on se zvládl postavit, ale pak se mu trochu podlomila kolena. Rukou se zachytil postele a do vteřiny po jeho boku stál Potter. „Neřekl jsem vám, abyste šel?“ zeptal se naštvaně Snape.

„To ano, ale já moc dobře neposlouchám, že?“ Potter se na něj drze zakřenil. „Navíc vám chci pomoct.“

„Nepochopil jste, že vaše přítomnost tady nepomáhá?“ Snape se pokusil dát do svého hlasu tolik rozhořčení, kolik mohl, ale měl podezření, že Potter ví, že lže.

S dalším úsměvem mu Potter položil ruku na rameno a druhou vklouzl kolem jeho pasu. „Pojďte, dáme vás do vany.“

„Zajímá vás, že cupujete moji důstojnost?“ zeptal se Snape s daleko menší silou, než si otázka zasluhovala.

Potter se rozesmál. „Ve věcech, co se mě týkají, nemáte už žádnou.“

Snape si skousl ret, aby se neusmál, dobře věděl, že ho nemá povzbuzovat. „Spratku,“ zavrčel.

„Ano. To je velká pravda. Ale stejně mě milujete.“

„To jsem nikdy neřekl,“ popuzeně odsekl Snape. A ještě nějaký čas to neudělá.

„Nemusíte, pamatujete?“ S úsměvem, který by měl být spíše samolibým úšklebkem, Potter strčením otevřel dveře a pak ho pustil a obrátil svou pozornost na kohoutky. Snape se zakymácel, ale zvládl zůstat stát vzpřímeně.

Vždy galantní Potter mu pomohl do vany.

„Odejděte,“ nařídil Snape, když se konečně usídlil ve vodě.

Potter potichu udělal, jak mu bylo řečeno.

***

Snape pomalu vydechl, když se dveře za Potterem zavřely. Zvedl mýdlo a vydrhnul si gel z pokožky, rád se zbavil toho úlisného pocitu. Pak dlouhou dobu jen seděl v horké vodě a čekal, až voda odvede svoji práci.

Voda vychladla, Snape ji znovu kouzlem ohřál, rozčílilo ho, ale nepřekvapilo, že to nefungovalo. Když byl Temný pán v obzvláště špatné náladě, jako byl tento večer, a vybíjel si ji na Snapeovi, vždycky to chtělo něco víc než jen obyčejnou horkou vodu, aby se uvolnil natolik, že mohl spát. Zakroutil rameny, stále cítil, jak jsou jeho svaly zaťaté a odmítají se povolit.

Samozřejmě že určitá část z toho byla fyzická, tělo nebylo navrženo k mučení. Ale Snape věděl, že většina je psychická: z ponížení, z podřízení se bez boje, z lidí, sledující ho, jak křičí bolestí, z vědomí, že ti samí lidé si to užívají. Merline, jak to nesnášel. Měl pocit, že jeho hrudník se stahuje více, než namožené svaly.

Zaklonil hlavu, opřel si ji o okraj vany a s povzdechem zavřel oči.

Neexistovalo pro něj mnoho otevřených možností, jak uvolnit zadržované emoce ve svém těle. Létání by vyžadovalo víc energie, než měl. Stejně jako i další fyzické aktivity, kterým se jinak oddával, když potřeboval něco dělat. To, co chtěl dělat, to, co jeho tělo chtělo, to si nedokázal představit, že by dělal s Potterem na druhé straně dveří.

Možná kdyby použil tišící kouzlo. Odfrkl si. Tišící kouzlo nebo ne, byl blázen, jestliže si myslel, že by mu to prošlo. Nebyla to jen záležitost tichosti, dokonce ani jejich blízkosti. Nebyl způsob, jak zajisti, aby to Potter necítil.

Ale tuhle oblast pouta ještě nezkoušeli. Přece jen to nebyla součást vazby. K čertu. Jeho život byl příliš složitý na zvládání. Posadil se ve vodě, potřeboval něco, nějaký způsob uvolnění na vyvážení mučení, kterým prošel, a všechny možnosti se zdály nedostupné. Pokud něco neudělá, pak neusne.

Potter to prostě bude muset pochopit.

Se zdráhavým povzdechem sklouzl Snape rukou dolů po svém hrudníku, jedním prstem jezdil v pomalých kruzích kolem bradavky. Zhluboka nasál dech, když to vyvolalo vzrušující pocit a jeho tělo zaznamenalo, co si představuje.

Navzdory svému vyčerpání, to podle všeho nebyl schopen udělat rychle. Když se chystal podvolit žádostem svého těla, pak to udělá kompletně.

Představoval si Harryho ruce, jaké by bylo cítit je, jak mu přejíždějí dolů po hrudníku, prodírají se skrze řídké chlupy. Vlastní rukou si hladil hrudník, znovu se dotkl bradavek, jemně jimi zakroutil, jen natolik, aby si způsobil slastnou bolest. Vydechl a vyklenul se ke svému vlastnímu dotyku.

Představoval si Harryho ústa, jaké by bylo, kdyby chlapcův jazyk zachvátil jeho ústa a pak místo, aby přestal, se posunul níže na jeho hrudník, břicho a ještě níže. Jeho vlastní ruka kopírovala ten pohyb přes svůj podbřišek, prsty se pohybovaly pomalu, natáčely na sebe chlupy a pak si povzdechl a vzdal to úplně. Roztáhl nohy tak široko od sebe, jak to jen vana dovolovala, a ponořil se hlouběji do vody.

Představoval si Harryho poddajné tělo, jak se svíjí pod jeho, když si ho tvrdě bere. Jeho vlastní ruka se přesunula na zadek, pomalu klouzala dolů a pak si jeden dlouhý prst vsunul dovnitř. Voda se rozlila přes okraj vany a Severus skousl zasténání. Merline, bylo to tak dobré. Zachvěl se, otevřel pusu a zalapal po dechu, když pohnul prsty a ty vyvolaly strhující vzrušení uvnitř něj.

Představoval si Harryho výkřiky rozkoše, malé steny a jemné vzdechy. Jeho druhá ruka se posunula a převzala kontrolu. Pohyboval se pomalu, jistě, hladil sebe, předstíral, že jeho ruka je Harryho, že to on mu působí rozkoš a že rozkoš chlapci oplácí.

Představoval si všechny ty fantazie o Harrym, které si vždy zakazoval, a liboval si v nich, dokud už nedokázal snést víc. Krátce dýchal, jeho mysl zaplňoval jeden zakázaný obrázek za druhým. Zasténal, neschopen zadržet zvuk ani touhu, jediné, co byl schopen zadržet, byly výkřiky potěšení, jak ho dvojitá stimulace odnášela.

Představoval si Harryho a ztratil se v nesčetném množství obrazů, fantazií a představ, všechny jemu odepřené. Jeho ruce se pohybovaly rychle a tvrdě, se zuřivou intenzitou v sobě vyvolával slast. Bylo to dobré. Harry byl dobrý. Merline, potřeboval to, chtěl to, chtěl Harryho tak zoufale, že by z toho hladu dokázal zaplakat.

Napětí v něm sílilo a sílilo a sílilo do bodu, kdy musel dosáhnout uvolnění nebo by mohl zemřít jen z tlaku uvnitř sebe. Sténaje tak tiše, jak jen dokázal, ale pravděpodobně ne dostatečně tiše, vyvrcholil se zašeptaným Harry na rtech.

Otevřel oči, předklonil se, dal si hlavu do dlaní a jeho mokré vlasy mu spadaly do obličeje. Fyzická bolest byla pryč, ale emocionální přetrvávala, připomínala mu, že to, co udělal, byla holá parodie na to, co by mohl mít, kdyby si to vzal.

Jednoho dne. Ale ne dnes.

S povzdechem vylezl z vody a obtočil ručník kolem svého mokrého těla. Zavřel oči, snažil se násilím odstranit přetrvávající bolest. Vyčerpaný až na kost, si oblékl svůj župan.

***

Snape vyšel z koupelny, na sobě měl dlouhý černý župan zapnutý až ke krku. Vzhledem k tomu, co právě dělal, pomyslel si Harry, upjatost nebyla na místě, a to ho naštvalo ještě víc.

Harry seděl vprostřed Snapeovy postele, ruce měl obtočené kolem svých nohou a nedokázal si vzpomenout, že by kdy byl takhle vzrušený. „Jak jsi to mohl udělat?“

Snape o krok ustoupil, zdálo se, že neví, co mu říct. Začal se jízlivě ušklíbat, ale pak přestal. Jen se podíval na Harryho a pokrčil rameny.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mi to udělal.“ Harry sklouzl z postele a kráčel směrem k němu. Bylo těžké chodit, když byl takhle tvrdý, a byl si jistý, že Snape nemá pochyb o tom, co je to, to v jeho kalhotách. „Poté, co jsem ti slíbil, že neudělám nic, abych tě vzrušoval, provokoval. Jsi to udělal ty mně.“

„Co přesně jste cítil, pane Pottere?“ Snape o krok ustoupil, ale s dveřmi za jeho zády nebylo místo, kam by mohl jít.

„Předtím jsi na mě nemyslel jako na pana Pottera, co?“ Harry se natiskl ke Snapeovi tak, že mohl cítit, jak přesně ten chlapec byl tvrdý. „Co myslíš, že jsem cítil?“

„Nemám ponětí, jinak bych se vás neptal.“ Snape nasál vzduch a pokusil se mu dát ruku na rameno, aby ho mohl odstrčit.

Harry se nechystal kamkoliv jít, jen se přitiskl těsněji. „Ne. Potřebuji tě.“

Snape zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Nedělej to. Nemůžu. Prosím.“

„Tentokráte to nebude fungovat. Cítím, že mě chceš.“

Snape jen zavrtěl hlavou, ve skutečnosti se neodvažoval to popřít, ale ani se to neodvažoval přiznat.

„Fajn.“ Harry položil ruku na Snapeův zátylek a stáhl ho, aby ho políbil. Tvrdě. Naštvaně. Chtěl Snapea tak naléhavě, až si myslel, že by z toho mohl umřít a chtěl vědět, že Snape ho chce stejně tak silně.

K jeho překvapení Snapeovy ruce se kolem něj ovinuly, přitáhly ho blíže, opřel se do polibku, snažil se ho prohloubit. Snape tiše zasténal, pohyboval svými rty na Harryho, skousl mu dolní ret, pak znovu vnikl dovnitř.

Harry široce otevřel pusu, jazykem přejel Snapeovy úzké rty, hledaje více blízkosti. Snape poslechl, otevřel ústa a dovolil Harryho jazyku, aby se pohyboval společně s jeho. Jedna Snapeova ruka si našla cestu do Harryho vlasů, když muž převzal nadvládu nad polibkem.

Snape se odtáhl, polibek zmírnil, pak se znovu natisknul blíž, jeho polibky začínaly vášnivě a v rozmezí několika sekund se staly neovladatelnými. Byly jemné a sladké a pak tvrdé a pikantní. Harry se vyžíval v chuti a spojení a vášni. Tohle bylo to, jak si vždycky představoval Snapeovy polibky. Bylo to dokonalé. Bylo to vynikající. Bylo to ohromující.

Pohyb Snapeova jazyka v jeho ústech, vůně Snapeovy pokožky, pocit Snapeových rukou na jeho těle, přestože jen přes oblečení, Harryho rozpálil. Měl pocit, že shoří jako suché dřevo polité palivem, když u něj škrtnete zápalkou. Chtěl Snapea tak zoufale, že by se mohl udělat už jen z toho polibku.

Podlehnul tomu, podlehnul Snapeovi a své touze, zasténal, obratně je vmanévroval k posteli, za chůze se stále líbali a dotýkali. Harry rozepnul župan, ale nemohl ho sundat, aniž by pustil Snapea. A nikdy v blízké budoucnosti neměl vůbec v úmyslu tak učinit. Vklouzl rukama pod těžkou látku a poprvé se dotkl holé kůže. Ve snaze zapamatovat si každý jednotlivý dotek, strukturu pokožky, se pohyboval příliš rychle, aby to pořádně stihl zaznamenat. Snape vykřiknul, když prsty našly poddajné svaly, škubnutím se přisunul blíž, s každým dotekem se natahoval pro více.

Spadli na postel, přetáčeli se znovu a znovu, jak on a Snape bojovali o dominanci. Harry skončil nahoře, s rozepnutou košilí napůl svlečenou z ramen a s rozepnutými kalhoty. Snapeovy ruce s dlouhými prsty mu sjížděly dolů po hrudníku, přes bradavky a Harry nahlas zasténal. Tak dobré. Tak zatraceně úžasné. Nikdy předtím necítil nic tak dobrého.

Sedl si obkročmo na Snapea a zatlačil dolů, třel se o Snapeovo nahé tělo. Snape zasténal, vypjal se proti němu. Vzrušení, potěšení, divoký oheň ho překryl a Harry odtrhl pusu od Snapeovy, aby chytil dech.

„Merline, Harry…“ zalapal Snape po dechu, natáhl se a přitáhl si Harryho zpátky k polibku. „Prosím.“

Jeho křestní jméno zašeptané s tak vášnivým odevzdáním, vyslalo oheň podél Harryho páteře, ale realita toho byla jako ledová sprcha, vyděsila Harryho až k uvědomění. Sklonil se a něžně Snapea políbil, odtáhl se a čekal, až se mu vyjasní oči.

„Jste si jistý?“ zeptal se Harry, věděl, jaká bude odpověď, ale přesto se musel zeptat.

Snape zavřel oči a zavrtěl hlavou, vydechl v tom, co znělo jako vzlyk.

Harry porozuměl. S tělem křičícím po uvolnění lapal po dechu, posadil se na paty a objal se. Jedna jeho část ječela pobouřením, nemohl uvěřit, co udělal, tomu, že se zastavil, přestože to chtěl dokončit víc, než cokoliv kdy chtěl. Shlédl na Snapea, který měl stále zavřené oči a který byl stejně tvrdý jako byl on. A věděl, že nedokáže zůstat v posteli ani jedinou další vteřinu. „Potřebuji sprchu.“

Nečekal na odpověď, vyškrabal se od Snapea a vyběhl z pokoje, aniž by se ohlédl. Vidět tam Snapea ležet skoro nahého by bylo příliš mnoho, nikdy by nebyl schopen odejít. Nyní, když se zastavili, si byl jistý, že Snape znovu získal kontrolu. Popravdě, v první řadě by nikdy neočekával, že Snape kontrolu ztratí.

Hádám, že je to přece jen člověk.

Když Harry za sebou zavřel dveře, shodil ze sebe zbytek oblečení a pustil vodu. Studená nepomůže, to už věděl. Vlezl do vany a postaral se o svoji potřebu tak rychle a účinně, jak mohl, aniž by myslel na cokoliv kromě úlevy.

Vypnul vodu, chvíli se opíral o mokré dlaždičky, cítil, jak se hluboko uvnitř něj krade prázdnota. Zachoval se správně, to věděl, ale s tím vědomím se necítil ani šťastnější, ani se mu to tím nelíbilo o nic více. S těžkým povzdechem se osušil a obléknul.

Vrátil se do ložnice a nebyl překvapený, že ji našel prázdnou. Budou si muset o tom promluvit a Harry tu myšlenku nesnášel víc než to, že musel přestat. Narovnal ramena a otevřel dveře.

Snape byl usazený na pohovce, zcela oblečený v bílé košili, zapnuté až ke krku, a černém kabátci zapnutém přes ni. Zíral do plamenů v krbu, pak vzhlédl k Harrymu. „To bylo od vás velice Nebelvírské.“

„Nemáte za co.“ Harry se posadil vedle něj, nesmírně se mu ulevilo. „Věděl jsem…“

„Říkal jsem to poměrně často.“ Snape shlédl dolů, podle všeho zaujatý prohlížením vlastních rukou. „Neobviňoval bych vás.“

„Samozřejmě, že obviňoval,“ řekl Harry. „Obviňoval byste nás oba. Navíc, já jsem to začal, pokud si pamatujete.“

Snapeův výraz byl skleslý, ale nepodíval se Harrymu do očí. „Pokud bychom byli upřímní, pak si myslím, že jsem to začal dříve, než jste to začal vy.

„Jo,“ přikývl Harry. „Souhlasím, že jste mě nastartoval.“

„Ať je to jak chce, hádání se nad tím, čí chyba by to mohla být, neslouží žádnému účelu.“ Snape se konečně podíval na něj. „Co přesně jste… cítil?“

„To je přesně ono,“ řekl Harry a zhluboka se nadechl, hledaje správná slova. „Necítil jsem nic. Ne tak úplně. Věděl jsem, co děláte. Co vy jste cítil.“

„Na co jsem myslel? Jak jste věděl - “ Snape se sám odmlčel, když jeho hlas začal stoupat. Harry věděl, že je rozrušený a mohl cítit, jak bojuje o klid.

Snape začal znovu: „Jak jste mohl vědět, co jsem cítil?“

„Jen jsem to prostě věděl.“ Harry pokrčil rameny, věděl, že musí vypadat přesně tak zmateně, jak se cítil. „Nejsem si jistý jak, ale věděl jsem, že sníte o Harrym.“ Dovolil si trochu se nad tím usmát. „Myslím, že jsem to byl já.“

Pohled, který mu Snape věnoval, byl čistě rozhořčený. „Nebuďte idiot. Kdo jiný by to mohl být?“

„Nevím. Chci říct, mohl by tam být někdo jiný.“ Potter věděl, že by ho tím neměl provokovat, ale bylo to daleko lehčí, než mluvit o tom, co se stalo potom. „Nikdy jste mi ani neřekl, že mě máte rád a už vůbec ne, že mě milujete.“

„Myslím, že jste si velmi dobře vědom mých pocitů. Zvláště teď.“ Snape se opět díval do ohně. Zcela jistě se nechystal ustoupit ani o palec. Tvrdohlavý bastard.

Aby byl spravedlivý, přiznával si Harry, vážně už o nich neměl žádných pochyb. „Ano. Asi jsem.“ Něco uvnitř něj se zmírnilo. Necítil se tak šíleně. „Ale teď jsem ohledně toho v pohodě.“

Se stisknutými rty v úzké lince celý Snapeův výraz odrážel jeho skepticismus. „Vážně jste? Jak přesně?“

„Potom, co se stalo… když…“ Harry mávl rukou mezi jimi dvěma, znovu se přemáhal, aby se nezarděl. „Vím, jak se cítíte.“

„Mohl jste říct prostřednictvím pouta, jak se cítím.“ Snape ho obdařil netrpělivým pohledem a pak, zdálo se, že se podíval pořádně, skoro jakoby do něj. „Říkáte mi, že jste pochyboval o tom, co jste věděl?“

Harry přikývl, nepodíval se mu do očí a cítil se jako blázen. Hůř, jako ubohý, strádající, malý kluk, který by nikdy nemohl uvěřit, že by ho kdokoliv miloval. „Proč bych tomu měl věřit, když každá věc, kterou jste kdy řekl, to popírala?“

Snape si neelegantně odfrkl a Harry by se tomu zasmál, kdyby Snapeův pohled byl trochu mírnější. Jeho oči se provrtávaly do Harryho. „Každý čin, který jsem provedl, každá věc, kterou jsem kdy udělal, říkala, jak se cítím stejně jasně, jako kdybych to vyřvával zplna hrdla,“ řekl Snape roztrpčeným tónem.

„Neřekl jste to.“ Bože, nahlas to znělo ještě ubožeji než v jeho hlavě. Byl beznadějný. Pokračoval. „Pokud jste to neřekl, nebyla to pravda.“

„Vážně jste tak hloupý, abyste věřil, že všechno, co je vám řečeno, je pravda? Kde je váš zdravý rozum, kluku?“ Snape se ve skutečnosti dokázal ušklíbnout, něco, co už dlouhou dobu neudělal.

Nějakým způsobem se po tom Harry cítil o trochu lépe. „Ne, ale - “

„A kromě toho, ještě stále jsem vám nic neřekl.“ Snape ho probodl pohledem. „A ani po nějakou dobu neřeknu.“

„Vždycky jste tak vyrovnaný. Vždycky přikazujete, jak by věci mezi námi měly být.“ Harry věděl, že to nevyznělo tak, jak to myslel.

„Takže vy požadujete praktickou demonstraci,“ poznamenal Snape a zamyšleně na něj hleděl. „To vám moje žárlivost na slečnu Grangerovou nic neřekla?“

„Ne dostatečně.“ Harry se podíval na svoje ruce. „Dnes večer jste ztratil kontrolu.“

„Toho si jsem velmi dobře vědomý.“ Snape nezněl potěšeně sám sebou, že se to stalo, a ani Harrym, že to zmínil.

Harry předpokládal, že by mohl porozumět. „Se mnou.“

„Řekl jsem - “

Harry mu skočil do řeči. „Ne. Nepochopil jste, co tím chci říct.“

„Chcete tím skutečně něco říct?“ jeho tón se navrátil ke své obvyklé netrpělivosti.

„Vlastně chci.“ Harry Snapea probodl pohledem. „To, co se snažím říct, je, že protože jste ztratil kontrolu, tak vím… rozumím.“ Harry potřásl hlavou. „Nedokážu vysvětlit, jak to bylo důležité. Měl jsem pocit jako - “ Po páteři mu proběhla zimnice. „Jako, že vím, skutečně vím, že jste můj.“

Snape sklopil pohled. „Potřebujete, abych to nějakým způsobem zopakoval?“

Přestože tolik chtěl slyšet, jak Snape říká, že ho miluje, Harry věděl, co by muže stálo říct to teď. Nepotřeboval to slyšet, stačilo vědět, že je to pravda. „Ne, myslím, že je to v pohodě.“ Harry položil ruku přes jeho. „Proč byste to neudělal předtím?“

„Nemyslel jsem si, že je to vhodné.“ Snape se na něj podíval. „Stále si to nemyslím. Kromě toho, měl jste to vědět.“

„Mohlo by nám to ušetřit nějaké…“ Harry se odmlčel a znovu mávl rukou. „Chci říct…“

„Och, myslím, že vím přesně, co jste tím chtěl říct, pane Pottere.“

Znělo mu to špatně, když ho Snape nazval takhle. Nesnášel tu formalitu, připomínalo mu to, co mezi nimi bylo předtím. „Stále mě budete takhle oslovovat, že ano?“

„Právě jsem to udělal.“ Snape na něj vážně hleděl. „A ano, budu v tom pokračovat.“

Harry rozuměl té nezbytnosti, ale… „Jednoho dne, přísahám…“

„Přibližně za šest měsíců nebo tak,“ řekl Snape toužebným tónem. „Do té doby si myslím, že bude nejlepší, když mezi sebou budeme udržovat co nejvíce vzdálenosti.“

„Jak? Musíme spolu každou noc spát.“ Jak to Harry říkal, nebyl si jistý, že je to ještě pravda. Nebo jestli to byla pravda, nezdálo se, že by to byla až tak pravda.

„Budeme se pokoušet udržet to co nejvíc platonické.“ Snape zněl, jako kdyby spíš doufal, že to tímhle způsobem bude fungovat, než že by tomu skutečně věřil.

Nebylo možné nepřijmout skutečnost, že bude méně pravděpodobné pro ně uklouznout, pokud se budou snažit udržet své chování tak nefyzické, jak jen to půjde. To se Harrymu zdálo jedině rozumné. „Dobře.“

„Žádné námitky, pane Pottere? Jsem ohromen.“ Snapeův tón byl posměšný a nevěřící, ale výraz měl pobavený a překvapivě vděčný.

Harry se zasmál. „Jsem si jistý, že jste. Je to jenom šest měsíců. S tím mohu žít. Já vím, nemám na výběr.“

„Dnes večer jste na výběr měl,“ řekl Snape s dávkou obdivu v hlase. „To, že jste si vybral ctít má přání, pro mě mnoho znamená.“

„Jo, dobrá.“ Harry cítil, jak mu hoří tváře. Zachovat se správně bylo pro něj důležité. Snape by si to měl uvědomit. „Bylo to - “

„Správné rozhodnutí.“ Snape se na něj doopravdy usmál ryzím, nefalšovaným úsměvem. „Myslím, že byste měl být odměněn za vaši trpělivost a sebeovládání.“

Jeho dech se zadrhl v plicích a opětoval úsměv v plném rozsahu. „Co?“

„Až ten čas konečně nastane, zaručuji vám, že cokoliv budete ode mne chtít, to dostanete.“ Něco jasného se zablesklo ve Snapeových očích a jeho hlas byl hluboký a bohatý na přísliby.

Harrymu se zrychlil puls a cítil, jak jím znovu pomalu probíhá vzrušení. „Cokoliv? Protože to dává docela široké možnosti.“

Úšklebek na Snapeově tváři zvýšil Harryho krevní tlak o několik příček. „Upřímně pochybuji, že panic, jako jste vy, by mohl vymyslet něco, o čem jsem minimálně alespoň nepřemýšlel, pokud nezkoušel.“

Harry se divoce zakřenil a v náznaku přijetí naklonil hlavu. „Tedy, poznám výzvu, když ji slyším.“

„Překvapte mě, pane Pottere.“ Bože, Snapeův hlas byl temný a jemný s šesti druhy svůdnosti. Nikdy předtím ho neslyšel mluvit takovýmhle způsobem.

To vyslalo záchvěv očekávání podél Harryho páteře. Široce se zazubil, zajímalo ho, jak přijde na to, co udělat. „Nemyslete si, že to nezkusím.“

„S tím počítám.“ Snape se zasmál, čímž zlomil to napjetí.

„Je to stále ještě za dlouhou dobu,“ povzdechl si Harry. „Měl bych teď jít.“

„Můžete?“

Harry přikývl. „Něco se změnilo. S poutem, chci říct. Myslím, že nemusím - “ Nebyl si jistý, jak daleko by měl zatlačit nebo přesněji, jak daleko mu ta vazba dovolí zatlačit. „Necítím povinnost tu dnes v noci zůstávat.“

Snape přikývl, vypadal překvapeně, ale ne přespříliš zklamaně. „Pak byste měl jít. Myslím, že my oba jsme velmi unavení.“

Potom, co se stalo, Harry nebyl rozčarovaný, že odchází. Rozhodl se, že nebude na škodu mít čas se trochu zchladit. „Nenávidím, když s vámi souhlasím. Ačkoliv to bude trochu zvláštní.“

„Ano. Zvyknul - “

„Zvyknul jste si na mě?“ Harry se postavil a položil ruku na Snapeovu tvář, sklonil a velmi lehce ho políbil na rty.

„To nebylo moc platonické, pane Pottere.“ Jeho slova v sobě obsahovala obviňující osten.

Harry si pomyslel, že by poukázal, že za ten polibek je zodpovědný Snape, ale rozhodl se, vzhledem ke všemu co se stalo, že by to možná nebyl dobrý nápad. „Máte pravdu. Omlouvám se.“

Snape mu zmáčkl ruku. „My oba budeme muset pracovat, abychom toho dosáhli.“

Harry přikývl a narovnal se. „Ano, pane.“

Posbíral knihy a zvedl plášť. Bude to divné, spát ve své vlastní posteli. A pravděpodobně divné ne dobrým způsobem. „Dobrou noc,“ popřál, když zavíral dveře a odcházel zpátky do Nebelvírské věže.

 

<Část VIII>  <Část X>