Pouto krve - Část VIII

Děkuji všem za ohlasy. Za betaread děkuji Hoshi. Další část zase ve čtvrtek večer.

@@@

Část VIII

Snape otevřel dveře do učebny a přidržel je pro Pottera.

„Řekněte mi znovu, proč jsme tady?“ zeptal se Potter a rozhlédl se kolem. „Tohle je Komnata nejvyšší potřeby, ne?“

„Ano. Myslel jste si, že o ní vědí jenom studenti?“ Snape se na něj ušklíbl.

„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.“ Potter pomalu prošel kolem místnosti. „Změnila se.“

„To je důvod, proč se jí říká Komnata nejvyšší potřeby.“

„Jsou naše potřeby takové, že vyžadují použití komnaty namísto vaší učebny nebo kabinetu?“ zeptal se Harry.

„Potřebuji místo, kde nebudeme rušeni.“

„Na co?“ stoupl si Potter před něj.

„Začínáme sdílet magii.“

Potter mu věnoval nevěřícný pohled. „To jenom tak? Bez nějakého vedení? Bez ničeho?“

„Jaký druh vedení byste očekával?“

„Něco víc než to, že to jen tak na mě vybalíte.“

Snape vydechl a pokusil se ho probodnout pohledem. Harry neměl vůbec žádnou trpělivost. „Uvědomoval jste si, že tohle je vyvrcholením té vazby?“

„Ano.“ Potter se začervenal.

Bylo příliš očividné, na co si myslel. „To je vedlejším produktem, není to součástí toho skutečného pouta.“

„Jo, správně. Bylo by přesvědčivější, kdybych to cítil méně než vaši magii.“

„To není moje chyba.“ Snape si založil ruce na hrudníku a tvrdohlavě si sám sobě namlouval, že Potterův ruměnec je všechno jen ne roztomilý. Naneštěstí zjišťoval, že je čím dál tím těžší sám sobě uvěřit, zvláště když se na něj Potter dívá těma svýma velkýma zelenýma očima plnýma…

Snape zavřel oči a nadechl se, pomalu vzduch vypustil, velmi si přál přimět se myslet na cokoliv jiného, než na mladíka před sebou. Osm měsíců. Tak to prostě bylo. Nebyl zvíře zotročené svými základními pudy; dokážou tak dlouho počkat.

„Je to vaše chyba,“ řekl Potter, hlas tichý, když se na něj díval zpod svých řas. „A vy to víte.“

„Přestaňte. Máme něco na práci.“

„Mohli bychom dělat jiné věci…“

Merline, kdy se ten spratek naučil takhle flirtovat? „Pane Pottere. Nyní na to není čas.“ Jeho hlas zněl přísně nebo alespoň tak přísně, jak to zvládl. Koneckonců byl to Potter.

Muselo se to nějak projevit na hlase, protože se Potter napřímil. „Dobře. Uděláme to po vašem. Vůbec žádná zábava.“

„Ne, alespoň pro nějaký následující čas.“ Snape se otočil čelem k němu. „Takže, to, co se chystáme udělat, je podobné lekcím Nitrobrany v tom, že se navzájem dotkneme vlastních myslí. Nebude to útok a obrana jako předtím, ale bude to něžný dotyk následující pouto.“

Potter k němu vzhlédl se zmateným výrazem. „Jak? Víte, kde to pouto je?“

„Dokážu ho cítit, vy ne?“

„Ne.“ Potter si skousl spodní ret. „Mohu cítit vás. Nebo spíše vím, že tam jste. Nedokážu cítit přesné spojení k vám, což je to, co máte na mysli, že ano?“

„Ano.“ Snape se zaměřil do sebe, našel spojení a následoval ho k Potterovi. Úmyslně tvrdě dloubl.

„Hej!“ zvolal Harry a hodil na něj nevraživý pohled, který se změnil do zmateného, když si uvědomil, že to nebyl fyzický dotek. „Cítil jsem to.“

„To bylo to pouto.“

„Vážně?“ Potter zněl, jako kdyby mu docela nevěřil. „Počkat. Nechte mě…“

O chvíli později Snape ucítil odpovídající dloubnutí od Pottera, nebylo ani zdaleka tak tvrdé jako to jeho. „Velmi dobře.“

Potter zavřel oči, stopoval vazbu až do Snapeovy mysli tím nejlehčím dotykem. „Ve skutečnosti neslyším vaše myšlenky.“

„Pokud zatlačíte, budete schopný vstoupit do mé mysli, ale nedělejte to. Je to vnik do mého soukromí.“ Snape cítil, jak se přestal hýbat. „Nyní, já udělám tu stejnou věc.“ Natáhl se a vědomě se přesunul skrze vazbu do Potterovy mysli. „Sešleme oba najednou jedno stejné kouzlo.“

Potter vypadal nervózně. „Co se stane?“

„Doufejme, že se naše síly spojí a kouzlo bude mít dvojnásobnou moc.“ Snape zvedl svoji hůlku. „Pojďme pohnout tím míčem z jednoho konce místnosti na druhý.“

Harry pozvedl hůlku a namířil ji na míč. „Agicedo!“

Míč udeřil o protější stěnu tak tvrdě, že se roztrhl a plast, který po něm zůstal, byl zarytý do zdi.

„Och! To bylo parádní!“ Potter se široce usmíval, zíraje na zbytky míče. „Ačkoliv, ehm… možná bychom měli sílu trochu stáhnout.“

Snape ignoroval úsměv a účinek, který na něj měl, a pokusil se zamračit. „Váš komentář, jako vždy, postrádá výřečnost. Můžeme se o to pokusit znovu?“

„Máme další míč?“ Potter napřáhl hůlku.

„Accio míč.“ Snape ho zachytil, když k němu doletěl a pokýval směrem k hromadě balónů v rohu. „Všimáte si vůbec někdy něčeho?“

„Nebyly tam, když jsme sem přišli.“ Potterův výraz sděloval, že si tím není jistý.

Nemohl si pomoci a na Pottera se ušklíbl. „Skutečně tam byly, pane Pottere. Jako obvykle jste nedával jste pozor.“

Potter znovu zrudl a odmítal se mu podívat do očí. Napřáhnul hůlku, Snape udělal to samé a zopakoval příkaz.

Míč tentokráte udeřil o zeď s menší silou, ale stále byla dost velká, aby se balón rozprsknul.

„No, nějakou dobu to potrvá, že?

„Myslím, že ano.“ Docela dost času, pomyslel si Snape. „Můžeme to zkusit znovu?“

„Jistě.“

Trvalo jim několik hodin, než dokázali pohnout míčem ke zdi, kde se odrazil a vrátil se k nim. V době, kdy dokončili úkol, byli Potter i on vyčerpaní.

Potter seděl opřený o zeď a ztěžka oddechoval. „No, alespoň jsme to dokázali.“

„Jakž takž.“ Tohle jim zabere ohromnou dávku práce. Snape se zajímal, kde na to najdou čas. „Nedívejte se tak rozladěně, pane Pottere. Bylo to docela dobré, ale máme před sebou ještě dlouhou cestu.“

„Ano. Nakonec to byla zábava.“

„Nejsem si jistý, že bych to řadil stejně, ale pokud si přejete, nenechte se mnou omezovat.“

„Ha ha.“ Potter se na něj usmál tím okouzlujícím, uvolněným úsměvem, kterého si ještě před pár týdny nevšímal. „Chcete o tom mluvit?“

„O tom poutě?“

„Ne, o tom, čemu se vyhýbáte pokaždé, když jsme společně.“ Potterův úsměv se změnil z uvolněného do samolibého. „Od té doby jsem každou noc přemýšlel o tom, že bych to nadhodil.“

„Jestliže jsem něco nezmínil, pak byste si nyní měl být vědom skutečnosti, že to možná znamenalo, že si nepřeji dané téma probírat.“ Snape na něj nasupeně zíral. Zatracený kluk. Nemohl to prostě nechat být?

„Co když já o tom mluvit chci?“ Potter se už neusmíval, skutečně jeho výraz jednoznačně vypadal zatvrzele. To u něj nikdy nebyla dobrá známka.

Snape vydechl a zavřel oči. „Chcete? Jste něčím zmatený? Nebo si jen přejete mě mučit?“

„To bych neudělal.“

„Neudělal?“ Snape velmi dobře věděl, že se nevyhne trochy provokování nebo něčeho horšího. Nebude to nic víc, než malé bodnutí, ale i z toho může téct krev.

„Ne. Čekal jsem na tohle.“ Potter se vytáhl na nohy a opřel se o zeď. „Obával jsem se, že to nikdy nenastane.“

„Proč jste se toho bál?“ Snape si občas nedokázal představit, co se honí Potterovou myslí. „Jste normální zdravý, mladý muž. Věděl jste…“

Potter zavrtěl hlavou. „Ne. Nevěděl. Kromě toho zamilování do Cho, jsem nikdy…“ vytratil se mu hlas a zarděl se.

Když Pottera označil jako mladého, věděl, jakou reakci dostane. Takže jednoduše zůstal potichu, čekaje, až Potter dokončí větu. Což, jak doufal, bude brzy. Tohle se rychle mohlo přerodit do něčeho, s čím nebyl připravený se potýkat.

Potter přešel k němu. Blízko. Příliš blízko. „Cítíte to samé, co já.“

Snape o krok ustoupil. Když měl co dočinění s Potterem, občas musel vyklidit pole. Nedělal to rád, ale vnitřně rozuměl, že se Potter nepodvolí.

„Ani nevíte, co se chystám udělat.“ Potter se natáhl a sklouzl rukou po Snapeově paži.

„Dokážu se dohadovat.“ Ruka na jeho paži se mu propalovala do duše a Snape se snažil potlačit třes čisté radosti, který z toho dotyku měl. „A přeji si, abyste to nedělal.“

Potter se i přesto vytáhl a políbil ho. Lehce se odtáhl, usmál se a políbil ho znovu. „Hezké.“

Snape vydechl, donutil se otevřít oči a zavrtěl hlavou. „Prosím, nedělejte to.“ Dokonce i jemu samotnému zněl jeho hlas nepřirozeně a chraplavě.

„Nebudu naléhat na více. Slibuji. Ne, dokud nedodělám školu. Ale potřebuji…“ Znovu zčervenal a jeho ruce pevněji sevřely Snapeovy paže. „Prosím.“

Snape se snažil pročistit si hlavu, zaslechl něco v Potterově tónu, co nebylo ani kňourání ani žádost. „Co potřebujete? Řekněte mi to.“

„Potřebuji vám být blíž,“ zašeptal Potter oproti jeho rtům, lehce se pohnul, aby ho znovu políbil.

Ačkoliv by se Snape rád odtáhl, nemohl. Ve skutečnosti se naklonil a vtiskl další polibek na Potterovy rty.

Oba zasténali, zatímco se Snape odtahoval natolik, aby se podíval chlapcovi do tváře. „Potřebujete tohle?“ zeptal se.

Potter se mu zadíval do očí a přikývl. „Ano. Potřebuji tohle. Nedokážu to lépe vysvětlit. Je to více než jen přání. Něco mi říká, že musím…“

Snape nechal zkroutit svá ústa do jakéhosi zdání úsměvu a pokusil se najít odpověď, která by byla rozumná. „Pomyslel jste někdy na to, že je to obyčejný pubertální chtíč?“

Potter zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Navíc, s touto vazbou jsem se naučil, že ji musím poslouchat. A ta mi teď říká, abych vám byl blíž.“

„Nebudu s vámi spát.“

Na tohle prohlášení se Potter zasmál. „Už se mnou spíte.“

Trefa, připustil Snape. „Myslím tím smilnit.“

„Ano, pochopil jsem, co jste tím myslel. To není to, co od vás žádám.“ Potter mu na rty vtiskl další rychlý polibek, ale ustoupil dříve, než muž mohl odpovědět. „Ale když mluvíme o spaní, jsem unavený ze spaní v oblečení.“

„Můžete se vrátit do vaší ložnice.“ Jakmile to Snape řekl, věděl, že to nebylo spravedlivé. Potter, stejně jako on, neměl na výběr. Nebylo příjemné spát na pohovce. Naneštěstí se s tím nedalo nic dělat.

Potter na něj zlostně hleděl, když vrtěl hlavou. „Víte stejně dobře jako já, že se snažím odejít skoro každou noc. Ta pohovka není moc pohodlná.“

„Není,“ souhlasil Snape. „Nicméně je to to nejlepší, co můžeme v této situaci dělat.“

„Mohli bychom spát ve vaší posteli.“ Potterův výraz se změnil na vážný. „Pomohlo by, kdybych přísahal, že se o nic nepokusím?“

„O tom to není,“ řekl Snape. „Je to o tom, jak to vypadá.“

„O jak moc by to bylo horší, než strávit každou noc spaním na vaší pohovce?“ povzdechl si Potter. „Stejně, kdo to uvidí?“

„O to nejde.“

„Ne, jde o to, že musíme spát společně a vy nás nenecháte, abychom se cítili pohodlně.“

Ten spratek měl pravdu. Nemluvě o tom, že on se dobře nevyspal od doby, kdy u něj začal přebývat Potter. Byla ta představa Pottera spícího v jeho náručí tak naprosto nepřekonatelná, že se bude pokoušet najít způsob, jak to ospravedlnit? Snape si nebyl jistý, co dělat a to ho štvalo. „Budu o tom přemýšlet.“

„Udělejte to.“ Potter přešel ke dveřím a trhnutím je otevřel. „Mám hlad. Uvidíme se později.“

Když byl pryč, Snape vypustil dech, který zadržoval.

***

„Harry!“ zvolal Ron, když za ním šel po hodině. „Už jsme se nějakou dobu neviděli, kámo.“

„Jo, vím. Kvůli těm nekončícím trestům, který mi dává ten umaštěný mizera.“ Harry se přinutil, aby pro ty, kdo poslouchají, zněl řádně naštvaně. „Nemám čas na nic jiného než na opakování na OVCE.“

„Nehraješ famfrpál, měl bys mít víc času,“ řekla procházející Allison Newburyová, jedna z osob, co se minulý rok přidaly k týmu. „Myslím tím, i přestože ti Snape dává všechny ty tresty.“

„Přál bych si, abych mohl hrát.“ Podíval se na ni. „Víš stejně dobře jako já, že výnosy Umbridgeové jsou stále ministerstvem dodržovány.“ Harry tento rok sice na famfrpál neměl čas, ale přesto byl naštvaný, že odkaz Umbridgeové ještě zcela nevybledl ani ve škole, ani na hřbetě jeho ruky.

„Nemůže s tím profesor Brumbál něco udělat?“ pokračovala Allison. Složila si ruce na hrudníku a vypadala, jako by ji to osobně uráželo. „Myslím, kdys ho požádal? Potřebujeme tě do týmu.“

„Myslíš si, že už jsem to neudělal?“ opětoval jí Harry nasupený pohled. „Ředitel má lepší a důležitější věci na starosti, než dostávat mě do famfrpálového týmu. Promiň. Nebudu ho znovu otravovat.“

„Jo,“ vložil se do rozhovoru Ron, postavil se vedle Harryho a tyčil se nad ni. „Není to tak, že máme špatný tým. Nevedli jsme si tak hrozně.“

„Ne, nevedli,“ souhlasil Harry a věnoval Ronovi povzbudivý úsměv. „Jsem na tým pyšný.“

„Fajn,“ odsekla Allison a odvrátila se. „Očividně máte na práci lepší věci.“

„Co je to s ní?“ zeptal se Ron, položil mu ruku na paži a vedl ho chodbami k hlavnímu východu. „Pojď se projít.“

„Nevím. Obvykle takováhle nebývá. Co se děje?“ Harry setřásl Ronovu ruku a scházel za ním po schodech. Tohle se vůbec Ronovi nepodobalo a on se začínal obávat. „Rone?“

„Počkej chvíli,“ řekl Ron, kývl hlavou k několika dalším studentům, když kráčeli přes trávníky směrem k jezeru.

Ani jeden z nich nepromluvil, dokud nebyli na vzdálenějším břehu. Bylo mokro a břečka a jejich boty cestou bahnem vydávaly mlaskavé zvuky.

„Copak?“ Harry už nedokázal déle snášet to napětí. „Co se děje?“

„Lidé o tobě začínají mluvit. O skutečnosti, že už se nevyskytuješ na veřejnosti. Ani ve společenské místnosti, a to ani večer. Nikdo tě celé pololetí neviděl. Kouzlo v ložnici funguje perfektně, ale když se na tebe někdo pořádně podívá…“

„Vím, že mě kryješ. I Hermiona, a vážím si toho.“ Více, než byl schopen říct.

„Od toho jsou přátelé.“ Ron se usmál, ale úsměv se nedotkl jeho očí.

„Bože, co bych měl dělat? Ty víš, že musím být u něj.“ Harry se podíval na Rona, nevěda co si počít. „Je pro mě doslova bolestivé, když ho příliš dlouho nevidím.“

„Já vím, kámo,“ pokrčil Ron rameny. „Nevím, co bys měl dělat. Ale vím, že moje výmluvy už o moc déle nevydrží. Už jsou to celé měsíce. Nemohl bys strávit jeden nebo dva večery ve společenské místnosti?“

„To bych mohl. Ale stejně budu muset za ním na noc jít,“ Harry se odmlčel. Cítil, jak mu zrudly tváře.

Ron vypadal, že se cítí nepříjemně. Povzdechl si. „Přál bych si, aby tu bylo něco, s čím bych ti mohl pomoci. Ale není, co?“

„Už děláš víc, než dost.“ Harry byl vděčný za takové dobré přátele.

Ron zavrtěl hlavou. „Měli bychom se na to zeptat Hermiony, ale nemyslím si, že by někdo tušil, kde ve skutečnosti vlastně po nocích jsi.“

„Bože, doufám, že ne.“ Harry se oklepal. „Zabil by mě, kdyby na to někdo přišel.“

„Proč? Krom skutečnosti, že je to umaštěný, zlomyslný a zákeřný mizera,“ Ron se ušklíbl. „Aha, tohle bude ten důvod, že?“

„Rone, ale no tak.“ Harry věděl, že Ron rozumí, co ke Snapeovi cítí, ale bylo velmi zřetelně patrné, že tu skutečnost stále ještě docela nepřijal.

Ron se chvíli šklebil, pak narovnal ramena. „Jsem tvůj kamarád, nehledě na to, co se stane, Harry. To přece víš.“

Harry to věděl, nade vší pochybnost. „Díky, kámo.“

„Mám také nějaké novinky.“ Ron se podíval jinam, pak se znovu kouknul na něho. „Hermiona a já chodíme spolu.“

„Kam?“ Harry se divil, proč Ron tak zveličuje, že šel někam s Hermionou. Celou dobu spolu chodili za různou zábavou.

„Ne.“ Ron se usmál a potřásl hlavou. „Chci říct, že spolu chodíme. Jako na rande.“

„Rande?“ zeptal se Harry a maskoval své překvapení. Ne, že by nevěděl, že to nastane. „Neuvědomil jsem si, že jsi konečně sebral odvahu.“

„Věděl jsi, co k ní cítím.“ Ron se zarděl. „Mám na mysli, říkal jsem ti, že ji chci líbat. No, tak jsem to udělal.“

„Mám to brát, že se jí to líbilo?“ Harry sledoval, jak se jeho přítel usmívá a přikyvuje. „Bravo, kámo. Takže, co se stane příště?“

„Večeře. Ona a já, příští Prasinkový víkend.“ Ron vypadal, že trochu váhá.

„To by mělo být za pár týdnů, mám pravdu?“ Harry spatřil obavy v jeho výrazu a položil mu ruku na rameno. „Je něco…“

„Ne, jen, víš…“ Odvrátil se s ruměncem na tváři. „Je to pro mě důležité a nechci to podělat.“

„Je už tvoji nejlepší kamarádkou, jak byste to mohli pokazit?“

„To je přesně ono. Já nechci, aby se mnou přestala kamarádit.“

„Nezkazíte to.“ Alespoň Harry doufal, že ne. Viděl potenciál pro mnoho věcí, které by se tam mohly zhatit. Ale také tam byl potenciál, že jeho dva nejlepší přátelé si uvědomí to, o čem on si byl docela jistý, že u nich objevil. „Bude to v pořádku.“

„Díky.“

***

„Albusi,“ řekl Snape a posadil se do pohodlného křesla před Brumbálův krb. „Chtěl jste ve skutečnosti se mnou o něčem mluvit nebo to bylo jen volání, abyste si vynutil společnost?“

„Ne.“ Brumbál se na něj nesnesitelně usmíval, doplňoval to veselým jiskřením očí. „Chtěl jsem vědět, jak se věci mají mezi tebou a Harrym?“

Na houby, pomyslel si Snape. Merline, jak nesnášel tahle nepřipravená náhodná setkání. Vždycky v něm zanechávala pocit, jakože docela nesplňuje očekávání a nikdy si nebyl jistý proč. „Strávili jsme spolu nadměrné množství času. Daleko více, než je vhodné.“

„Vzhledem k síle, která byla umístěna do pouta, mě to nepřekvapuje.“ Brumbál zněl, jako kdyby situaci schvaloval. „Nezníš, že by ti to nějak ublížilo.“

Což, pokud jde o Snapea, by ani nemělo. „Víte, co k tomu spratkovi cítím.“

„Vskutku vím.“ Brumbálovy oči souhlasně zajiskřily radostí. „Nyní Harry, jak se zdá, tvoje city opětuje.“

Snape zjistil, že jeho pobavení je ještě otravnějším, když se snaží vést vážný rozhovor. Neměl by být překvapený, že Brumbál ví o Potterových rodících se pocitech, nic mu neušlo. To byl způsob, jakým svět fungoval. Ačkoliv se mu to nemuselo líbit. „Ano. Vypadá to tak.“

„Zdá se, že tě ta událost netěší. Je zde další problém?“ Známka obav konečně pronikla do Brumbálových slov, ale nezastínilo to jeho veselost.

Snape ho propaloval pohledem, zajímalo ho, jestli Brumbál doopravdy pochopil závažnost situace. „Vy rozhodně zníte dostatečně spokojeně za nás za oba. Proč to?“

Trocha Brumbálovy dobré nálady se vytratila. „Myslel bych si, že z toho také budeš mít radost.“

„Proč bych měl?“ Snape se na něj naštvaně podíval, rád, že konečně pochopil, že je zde potíž. „Zbývá sedm měsíců, než s tím můžu cokoliv udělat. Všechno tohle jen prodlužuje naše-“

„Ano, ano.“ Brumbál mávl rukou, aby zastavil to, co se Snape chystal říct. „Jsem si jistý, že máš pravdu.“

„Nadto,“ zavrčel Snape. Byl unavený a podrážděný a už mu to bylo jedno. „Pochybuji, že pan Potter od začátku pololetí spal ve své vlastní posteli více než jednou nebo dvakrát.“

„Severusi,“ řekl Brumbál tónem, který používal zřídkakdy. Tím, který, když ho užil, přikazoval dávat pozornost. „Nepotřebuji znát detaily.“

Navzdory varujícímu tónu, nebo možná kvůli němu, se na něj Snape pohrdavě ušklíbl. „Och, ale nechcete je náhodou? Nechcete slyšet o-“

„Ne, nechci.“ Brumbálův tón byl přísný a jeho výraz vážný. „Kdybych zjistil, z úřední moci, že profesor strávil noc se studentem, mohl bych být donucený z toho vyvodit nějaké důsledky. Je to, jak víš, proti celé řadě pravidel.“

Snape se na něj tvrdě podíval, věděl, že jeho komentář překročil mez, i když on sám ne. „To by bylo politováníhodné.“

„Vskutku. Pro všechny zúčastněné, obávám se.“ Brumbál si rukou hladil svůj plnovous, tvář měl soustředěnou. „Jak jsem řekl, věřím ti, že děláš pro Harryho a pro sebe správnou věc.“

„Co tím chcete říct?“ Snape byl velmi dobrý ve čtení lidí; musel být vzhledem k jeho přirozeným sklonům a druhému zaměstnání. „Nejsem si jistý, že rozumím.“

„Myslel jsem, že jsem se vyjádřil docela jasně.“

Nesnášel, když Brumbál hrál úmyslně natvrdlého, nikdy si nebyl zcela jistý, jestli to muž ví a hraje si s ním, nebo neví. „Nebyl jste. Prosím, vysvětlete to.“

„Jak jsem řekl, pokud bych se dozvěděl oficiálně,“ zdůraznil Brumbál to slovo, „o aktivitách, které přestupují pravidla, byl bych být nucený podle toho jednat.“

Stále tomu neporozuměl a zavrtěl hlavou. „To vím. Je zde něco, co jste zaslechl a o čem bych měl vědět?“

„Jenom to, že Harry strávil toto pololetí ohromnou dávku času bez svých přátel.“ Brumbál zněl ustaraně. „Děti z Nebelvíru o tom začaly mluvit.“

Snape si povzdechl. „Nejsem si jistý, že tomu lze pomoci.“

„Myslím, že ne, ale měj to na paměti, když si ho udržuješ blízko sebe.“ Brumbál se na něj podíval a usmál se. „Řekneš mi, jestliže uslyšíš něco od Voldemorta?“

Něco ve způsobu, jakým ředitel změnil téma, Snapea vyplašilo. „Neslyšel jsem nic od doby, co jsem byl v říjnu předvolán. Nicméně si myslím, že mě zavolá znovu během zimních prázdnin. Myslím, že se věci pro něj momentálně nevyvíjejí moc dobře.“

„Ne. Domnívám se, že nevyvíjejí. V poslední době se nám podařilo několik velmi úspěšných operací.“ Brumbál tím vypadal poněkud potěšený.

Vskutku, Snape by měl být také potěšený, až na to že: „O tom jsem nevěděl.“

„Řád se poslední dobou nesešel, abychom si mohli vyměnit informace.“ Brumbál vypadal daleko prohnaněji než obvykle. „Jak tobě a Harrymu jdou ty cvičení na sdílení magie?“

Snape to nechal být, věděl, že dostane odpovědi, až mu je Brumbál bude chtít říct, a ne dřív. „Když se ten fracek obtěžuje koncentrovat, je docela obratný v užívání společné magie.“

„A ty?“

„Zvládám to. Nemám tak surovou magii, jako má on.“ Snape se zachvěl. Celá ta moc, co dřímala v Potterovi. Snapea uvádělo v úžas, že je na jejich straně. Většina lidí by tím byla zkažená, ale zdálo se, jako kdyby Potter vůbec neměl představu, co by s tím mohl dokázat. Snapea občas zajímalo, co by se stalo, kdyby řekl Potterovi pravdu. „Vyžaduje to daleko více mojí energie, abych kontroloval jeho moc, než jeho, aby kontroloval moji.“

„To nejspíš není tak špatné, vzhledem k tomu, že on bude čelit Voldemortovi.“

„Celkově vzato, nejspíš není.“

<Část VII>  <Část IX>